Zaklepal na dveře a čekal. A čekal. A čekal. Zaklepal znovu.
“Obsazeno.”
Harry si odfrkl a vešel. Luciusova pracovna byla plná bordelu. Nebyl to jen pracovní nepořádek, byly to neodnesené tácy se zbytky jídel, prázdné šálky od čaje, přetékající koš a hromada lejster a knih na stole.
“Pottere, ať chcete cokoliv, dneska ne. Jděte.” Pořád zněl unaveně a… jak se říká tomu, když v sobě člověk nemá ani ždibec síly bojovat? Seděl v křesle u krbu. Díval se do něj ale oheň tam nehořel. V ruce držel poloprázdnou sklenku s něčím hnědým a u nohou mu stála láhev.
“Hned půjdu,” řekl Harry. “Jen jsem se chtěl na něco zeptat.”
Lucius se podíval na Harryho prázdným pohledem a pak se napil. “Co chcete?”
Pořád měl na začouzených tvářích zaschlé cestičky slz. “Co ti ten viteál říkal?”
Odvrátil pohled a vypil, co ve sklenici měl. “Tak do toho vám už kurva nic není. Vypadněte.”
Harry přešlápl. “Zničení viteálu… bolí. Tady uvnitř.” Položil si ruku na prsa, kde měl pořád ten svíravý bolavý pocit. “A… je to hnusný pocit. Pokaždý je to těžší. Pokaždý to bolí víc a říká mi to bolavější a horší věci.” Zavřel oči a polkl. “Omlouvám se. Neměl jsem tě do toho nutit. Bylo to nebezpečné a mohlo to skončit opravdu špatně.”
“Kolikrát?”
“Kolikrát co?”
“Kolik viteálů jsi zničil?”
“Nevím.” Zamyslel se a počítal. Deník. Diadém. Medailon. Teď ten šálek. Brumbál zničil prsten sám. “Tři. To dnes nepočítám.” A dva zbývají.
“Merline,” zamumlal Lucius, nalil si novou sklenici a znovu se napil. “Jestli se v životě už k žádnému nepřiblížím, budu nejšťastnější kouzelník na zemi. Kolik… ne, nechci to vědět.”
“Ale podařilo se ti to. Zničil jsi ho,” připomněl mu Harry.
“Málem jsem nás zabil.”
Harry přitakal. “Jo. Já se málem stal vládcem světa. To je prostě riziko.”
“O čem to mluvíš?”
Povzdechl si a sedl si do druhého křesla naproti. “Prostě… řekli mi přesně to, co jsem toužil slyšet a čeho jsem se bál. A bylo velmi těžké odolat.”
“Chtěl jsem tě zabít.”
“Co?”
Lucius se na Harryho nedíval. Dál se díval do sklenice. “Jo. Když tě nemůžu mít já. Tak nikdo. Vezmu tě sebou a zabiju nás oba. Dávalo to velký smysl. A málem jsem to nezničil.”
“Ale nezabil jsi nás a zničil jsi to.”
Lucius si odfrkl. “Z dobroty srdce to nebylo, to mi věřte, Pottere.”
“Takže z nedobroty?” zeptal se Harry.
Povzdechl si. “Zapomeňte na to. Už jděte. A nebojte se, teď, když je viteál zničený, vás už nebudu obtěžovat.”
To bylo přesně to, co chtěl, ne? Přikývl a postavil se. “Dobře. Ale i tak… co tě udrželo? Co ti pomohlo to zničit?”
Lucius se na něj podíval. Díval se na něj dlouho. Váhal. Navlhčil si rty. Nadechl se a řekl: “Draco.”
Aha.
To.. dává smysl. Ale stejně… Draco?
“Nechci, aby žil stejný život jako já. V povinnosti, ve strachu, v závazcích vůči lidem, kterým se upsal jeho otec. Zaslouží si víc. Zaslouží si víc. A ano, Pottere, je mi líto, ale kvůli vám to opravdu nebylo. Vlastně jsem si uvědomil jednu důležitou věc.”
Harry ho se sevřeným žaludkem poslouchal. Jakou důležitou věc?
“Když jsem viteál zničil, přišel jsem o jediný důvod, proč byste se mnou kdy byl ochotný mluvit. Kdybych si ho nechal, musel byste se mnu mluvit. Možná jsem si vás mohl nechat. Zavřeného ve sklepení s mým druhým pokladem, který mi vás ke mně přilákal. Nikdo by nevěděl, kde jste. Jen a jen můj. Ale já jsem ho zničil. Přesto, měl jste pravdu. Nejsem dobrý člověk…” Na chvíli se zastavil. “Nejsem dobrý člověk,” řekl znovu ztěžka. “Nebojte se, už jsem si uvědomil, že je mezi námi konec. Nemáte opravdu žádný důvod k ničemu jinému. Takže… mohl byste už jít? Možná jsem si to uvědomil ale dívat se na vás? Bolí to. Takže, prosím, už jděte.”
Harry se postavil. To chápal. Rozuměl mu. Ale nebyla to pravda.
“Dobře. Půjdu. Měl bys ale ještě něco vědět, Luciusi.”
Sledoval, jak Lucius na moment zavřel oči.
“Nikdy jsem si tě nevážil a neobdivoval tě víc než když jsi mi řekl, že jsi to udělal kvůli Dracovi. A druhá… Jak dobrý člověk si myslíš, že jsem já?”
Odfrkl si. “Na to asi nemusím odpovídat, ne?”
Harry přikývl. “Tak dobře. A teď poslouchej. Tam dole? Málem jsem tě zabil. Málem jsem tě uškrtil vlastníma rukama, nechal pozřít plameny, nafingoval tvou smrt jako nehodu, sbalil šálek a zmizel. Ještě jsem si říkal, že bych ho zničil později a líp. A proč? Když mi je zle jen při pomyšlení, že bych se k dalšímu viteálu měl jen přiblížit? Protože viteál udělá cokoliv, aby tě zastavil. Cokoliv. Víš co sračky už jsem si vyslechl? Co za sračky jsem si už myslel? A ano, spousta z nich je pravda, nebo překroucená pravda a o to horší to je. Ale to říká ten viteál, ne já. I když mluví mým hlasem. Dneska jsem málem propadl viteálu a to jsem nebyl ten, na koho byl zaměřený a koho se snažil zastavit. Takže se tím tolik netrap.”
“Jsem smrtijed a vrah.”
“Jsem kurva a vrah. Ale ty jsi zničil Voldemortův viteál. Asi není nic, co by bylo tak anti-smrtijedského jako tohle.”
“Koho jsi zabil?”
Zvedl obočí. “Voldemorta. Jako mimino. V prváku i v druháku. Jo, to v druháku počítám taky, protože jsem několikrát probodl člověka baziličším zubem s jasným cílem ho zabít. A v prváku jsem dokonce na Quirella posedlého Voldemortem skočil a chytil ho holýma rukama za hlavu, i když jsem dobře věděl, že jediný dotek ho spálí na prach. Nejsem svatoušek, Luciusi a viteály jsou sračky, které, hlavně v případě Voldemorta, jsou vážně sračkoidní a dělají s námi sračkoidní věci.”
“To… jsem nevěděl.”
Harry přikývl. “Jo, moc to neroztrubuju.” Rozešel se ke dveřím. “Drž se, jo?
Zavřel za sebou dveře a vydal se chodbou pryč. “Hubby,“ zavolal, když ho něco napadlo.
Hubby se objevila. “Pán Hubby volal?”
Harry rozhodně pán nebyl ale přešel to. “Ano. Jak se cítíš?”
Hubby se roztřásla, a pak i rozplakala.
Do háje, co s ní má dělat? Měl by ji poplácat po hlavě? Obejmout? Co se dělá s brečícím skřítkem? “Hubby?”
Skřítka zavrtěla hlavou. “Hu-Huby se, se cítí… cítí dobře, pane,” vzlykala. “Hubby se omlouvá, pane. Ale Hubby nemůže přestat, když je ta, ta, ta věc pryč, pane.” Vděčně na Harryho vykulila své uslzené oči. “Co může Hubby pro pána udělat?”
Harry se usmál. “Až toho budeš schopná, mohla bys ty nebo nějaký jiný skřítek přinést Luciusovi čokoládu? Prosím.”
Hubby rychle přikyvovala. “Ano, pane. Hubby to zařídí, pane.”
“Dobře,” povzdechl si Harry. “Díky. Mějte se tu dobře.”
Byl sám. Ještě v sobě cítil jídlo, co včera snědl, ale pořád měl hlad. Měl v sobě prázdno. Jak to zaplní? Sní něco většího? Něco mu chybělo. Hřál se na kameni. Mělo by mu být dobře.
Země se třásla. Někdo se blížil. Rychle se schoval. Brzo slyšel jejich hlasy, jejich smích. Voněli něčím sladkým. Byli kousek od něj. Nevěděli, že tam je. Měli s sebou mládě. Malé mládě. To bylo to, co tak sladce vonělo. Položili to mládě do trávy. Přiblížil se blíž. To je ono. Možná to potřebuje. Jídlo ze včerejška ho tlačilo. Najednou byl příliš plný. Nepohodlně plný. To mládě sníst nemůže. Ne dnes. Ale přijde o něj…
Hovor se přiblížil a zhlasitěl. Ne, tady není bezpečno. Bude muset jít jinam. Rychle našel vzdálené teplé slunné místo. Bylo mu… teplo. Byl sám ale bylo mu teplo.
Usnul.
Probudil se.
Zamrkal.
Jo, je ve svém bytě.
Přejel si rukou po obličeji a snažil se setřít zbytky toho snu. Co to doprdele je?
Z kuchyně slyšel rachtání. Někdo tu je?
Hmm… zajímavý. Harry odhodil přikrývku a spustil nohy na podlahu. Asi by si měl na sebe něco vzít, že? Nebo by tam mohl jít nahý. Takové překvápko by mohlo vést zajímavým směrem. Ale… neměl tak úplně náladu. Popadl župan a zabalil se do něj.
V kuchyni našel Dannyho.
Jo. to by dávalo smysl.
“Ránko,” pozdravil ho Harry.
Danny nadskočil. “Paule! Dobrý ráno. Doufám, že jsem tě nevzbudil,” řekl omluvně a tiše.
“Ne, v poho,” zavrtěl Harry hlavou. “Neslyšel jsem tě v noci přijít.”
“To jsem rád. Snažil jsem se být potichu. Máš tu někoho?”
Harry znovu zavrtěl hlavou. “Ne. Jsme tu sami.” Když ze sebe ve sprše dostal všechen ten čoud ze zložáru, neměl už nějak náladu jít na lov.
“Dobře,” řekl Danny už normálním hlasem. “Dělám snídani, dáš si taky?”
Měl žaludek divně na vodě. Možná mu to pomůže. “Jo, díky.”
“Kafe? Čaj?”
Posadil se ke stolu. “Kafe.”
“Cukr? Mlíko?”
“Oboje.
“Co že jsi tu?” zeptal se ho Harry zvědavě.
“Snad to nevadí, kdyžtak řekni. Zavíral jsem pozdě a potřebuju jít do města a odsud to je blíž.”
Harry přikývl. “Však v pohodě. Proto jsem ti ty klíče dal.”
Danny před něj postavil hrnek. “Jak se ti daří?”
Pousmál se. “Nejsi v práci. Odpočiň si.”
“Nepracuju,” namítl Danny. “Bavím se s kámošem. Jak se ti daří?”
Harry si povzdychl. “Dobře se mi daří.”
“Vážně? Vypadáš totiž strašně.”
Harry se uchechtl. “Tak ti teda díky.”
“Myslím to vážně.”
“Jen jsem měl těžký den.”
“Těch máš poslední dobou hodně, ne?”
Zase se uchechtl. “Jo, to je fakt.” A má divný sny. Fakt divný sny.
“Kdybys něco potřeboval…”
Harry se na něj usmál a usrkl kafe. “Neboj, řeknu.”
Možná by měl zkusit tu kartářku. A ta slíbená odměna by nebyla špatná…
Těžko říct.
Danny před něj položil snídani a společně se pustili do jídla.
Byli ticho. Nebylo to nepříjemné ticho nebo napjaté ticho. Prostě jedli a bylo to… fajn.
Tohle mu chybělo. Mít kamarády…
Mohl by říct, že měl Rona a Hermionu. Ginny.
Ale nebylo to úplně tak, že?
Ani s Dannym to nebylo úplně tak.
Nikdo ho neznal.
Nikdo mu nerozuměl.
Nikdo by ho nepochopil.
Nemůže říct Dannymu o svém životě mimo klub.
A říct Ronovi, Hermioně nebo Ginny o svém životě tady? O sexu? O viteálech? O Malfoyovi?
To sotva.
Zaslouží si žít svoje životy. Bez starostí. Bez Harryho zbytečného drama.
A nepotřebuje vidět ty jejich pohledy, když se o něm dozví pravdu. To fakt ne. Nepotřebuje se obhajovat. Nemusí to vědět. A rozhodně jim nechce zničit životy tím, že se Voldemort může vrátit a Harrymu zbývají ještě dva zkurvený viteály, které si musí někde vytáhnout z rukávu. A Brumbál pořád chrápal u Munga a nikdo nevěděl, kdy se probudí. Navíc se ta jeho kletba na ruce rozšířila dál. Doprdele. Nebo kurva. Nic jinýho se na to říct nedá.
A fakt nepotřebuje zkurvit život někomu jinému.
A není sám. Může si domů přivést koho se mu zachce. A pořád má svý soukromí. Nikdo neví, co nemá vědět. Je to tak lepší.
Vyhovuje mu to.
“Paule?”
Podíval se na Dannyho. “Hmm?”
Smutně se na něj usmál. “Nic. Jen jsem měl pocit, že ses nějak ztratil. Už dvě minuty zíráš na talíř.”
Harry se pousmál. “Jen jsem unavený, to je všechno.”
Dojedl a dal talíř i hrnek do dřezu. “Budu muset jít, tak pak jen zamkni, jo?”
“Jasně.”
Rychle se oblékl a umyl. Na Dannyho houkl ahoj a vyrazil do parku. Podíval se na adresu na papírku. Může to zkusit. Vlezl mezi křoví a přemístil se.
Se zacinkáním zvonkohry nad dveřmi vešel do malého krámu plného krystalů, těžkých závěsů, věšteckých koulí, vonných tyčinek, svíček… Měl pocit, jako by vlezl k Trelawneyové do učebny.
Korálkovým závěsem vešla dovnitř mladá žena, která byla snad stejně stará jako Harry. No, nečekal to. Neměla by být stará? Ale měla na sobě takový volný batikovaný háv a šátky, takže to by sedělo. Ale neměla brýle jako Trelawneyová.
“Dobrý den,” pozdravila ho s úsměvem. “Co pro vás můžu udělat?”
“Dobrý den.” Nadechl se. “Kamarád mě sem poslal, protože mám divné sny.“
Pomalu přikývla a dívala se na něj. “Ano… měla jsem dnes ráno tušení, že mě čeká velká výzva. Dobře, pojďte dozadu.”
Harry šel za ní.
Když seděl, postavila před něj džbán s vodou, ve které na dně ležely různé kameny. Cinkaly, když mu nalévala sklenici.
“Povězte mi víc,” řekla.
“Mám zvláštní sny,” řekl Harry pomalu a prohlížel si velkou prosvětlenou místnost s policemi knih, se zvláštními obrazy, sadami karet a dalšími krystaly. “Jsem tam… jako bych byl zvíře. Dělám různé věci ale často lovím, nebo se hřeju na slunci.”
“Takže se ten sen mění?”
Harry přikývl. “Nikdy není stejný a období se mění podle toho, jak je to ve skutečnosti.”
Přikývla. “Dobře. A kvůli tomu jste tady?”
“Jo.” Polkl a chtěl se napít, ale byla to šutrová voda… “Dneska v noci jsem chtěl sníst dítě. Nesnědl jsem ho, jen protože jsem už jedl předtím.”
“Dobře, tak se na to podíváme. Kolik máte času?”
Harry pokrčil rameny. “Dneska nikde být nemusím.”
“Výborně. Jak vám mám říkat?”
“Paul.”
Přikývla. “Kdy jste se narodil? Ideálně co nejpřesněji.”
Harry jí to řekl.
“Hodinu nebo denní dobu byste nevěděl?”
Zavrtěl hlavou.
Zamručela. “Dobře. To nevadí. A co přesně chcete vědět? Vyložit ten sen? Věštit budoucnost? Na co se mám zaměřit?”
“Ten sen je divný… prostě co znamená a jestli se toho můžu zbavit. Nebo jestli jsem cvok nebo co já vím.”
“Dobře.” Vytáhla krystal na řetízku. Chytněte ho, prosím, do obou dlaní a dýchněte na něj.”
Harry poslechl.
Vzala si ho od něj zpátky a pověsila ho nad stůl. Opřená byla o loket. Dívala se na krystal a ten se rozhýbal dopředu dozadu. Pak trhla rukou nahoru, znovu ho svěsila a krystal se rozhýbal ze strany na stranu. Spokojeně přikývla.
“Je naším tématem sen?” zeptala se.
Než Harry stačil odpovědět, krystal se rozhýbal dopředu dozadu.
“Máme povolení pracovat?”
Ze strany na stranu.
Zamračila se.
“Můžeme se zabývat snem?”
Dopředu dozadu.
“Mám povolení Paula pracovat?”
Dopředu dozadu.
Ze strany na stranu.
Roztočil se do kruhu.
“Brání nám něco pracovat?”
Dopředu dozadu.
Natáhla ruku k Harrymu. “Dejte mi pravou ruku.”
Harry jí do dlaně položil ruku. Pevně ho stiskla.
“Máme povolení pracovat?”
Dopředu dozadu.
“Dejte mi levou. Máme povolení pracovat?”
Ze strany na stranu.
Zamračila se a svěsila kyvadlo. “Nevadí, budeme to muset zkusit jinak.” Vstala a vzala balíček karet.
Dala Harrymu za úkol je promíchat a pak nějaké vyndat.
Když se na ně dívala, mračila se čím dál víc.” To nedává smysl…” zamumlala.
“Mám vám vypít čaj?” zeptal se jí Harry, aby to trochu odlehčil.
Zamračila se. “Ne, to neumím. To není můj obor.” Zamyslela se. “Ještě můžeme zkusit kouli.”
“Zkusit se má všechno, ne?” řekl jí Harry.
Nakrčila nos.
“Copak?”
Povzdechla si. “Nerada s ní pracuji.”
“Trvá to dlouho?”
“Je to dřina. Ale asi to jinak nepůjde.”
“Měla byste mi tyhle věci říkat?”
“Říkám to tak, jak to je,” namítla. “Nebudu vám věšet bulíky na nos, abych se cítila líp.”
“Jak dlouho tohle děláte?”
“Vždycky jsem měla vyvinutou intuici. Na střední jsem si uvědomila, že to není úplně běžné. V té době jsem objevila karty a zjistila jsem, že mi říkají pravdu. Tak od té doby.” Vzala z police zakrytou křišťálovou kouli. Sundala z ní šátek a položila ji na stůl mezi ně.
“Položte na ni ruce, zavřete oči a myslete na svůj sen, prosím.”
Křišťál ho pod rukama studil. Snažil se vzpomenout na to, jak se ve snu cítil. Jak lovil… Jaký měl hlad…
Jak nízko všechno bylo.
Jak ležel ve větvích stromů.
Jaké mu bylo teplo na slunci.
Jak plný byl, když ještě nestihl jídlo strávit.
Jak cítil otřesy někoho na míle daleko. Jak chutnal vzduch. Jak mu listí šustilo pod břichem.
Myslel na to dlouho. Koule ho do rukou hřála.
“To není sen,” řekla přiškrceně.
Harry otevřel oči. Zamžoural nad jasným světlem. Podívala se na ni. Upřeně zírala bez jediného mrknutí do koule a vypadala… vyděšeně.
“To se stalo… Vidím hada. Loví ptáky, myši, hranostaje.”
“Hranostaj?”
“Hnědí a bílí. Hlavně bílí s černými špičkami ocásků.”
To… by sedělo.
“Jsou to vzpomínky. Je to vaší součástí. Zdá se vám to, protože… protože se vám to stalo… ale to nedává smysl,” mumlala. “To nedává smysl. Jak je to možné?” Podívala se na Harryho.
Pokrčil rameny. “Já nevím. Mě se neptejte.”
Skousla si rty. “Mám teorii. Ale budu potřebovat vaši krev.”
“Kolik?”
“Pár kapek.”
“Pár kapek? Dobře.” Vyhrnul si rukáv. “Máte nůž?”
Překvapeně zamrkala. “Ano.” Vyskočila na nohy a vzal z police krabičku. Byla tam dezinfekce, náplasti, malý nožík a vata. Ze skříně vytáhla kanystr a odlila z něj trochu do sklenice.
“Co to je?”
“Svěcená voda,” odtušila a vydezinfikovala mu místo na ruce i nůž. “Můžu?”
“Jistě.”
Jistým ale jemným pohybem mu řízla do předloktí. Zaštípalo to. Malá ranka se zalila krví a ona na čepel skalpelu nabrala trochu krve. Nechala ji skapat do sklenice a upřeně se na ni dívala.
Harry se na ni taky podíval. Co to má dělat? Kapky krve se postupně rozplývaly v malých vírečkách. Prostě krev ve vodě, ne?
“Kurva,” zašeptala.
Harry se na ni zmateně podíval. “Co?”
Podívala se na něj a Harrymu se zkroutil žaludek. Mlčela. Vydezinfikovala mu ranku na ruce a přelepila mu ji.
“Co se děje?”
“Paule…” skousla si ret. “Nevím, jak vám to mám říct, nechci vás děsit, ale… Máte v sobě démona.”
“Démona?” zvedl obočí.
“Přikývla. “Jste posednutý. Je to… duch…bydlí ve vás.”
“A to vám řekla ta voda? Vždyť se nic nestalo!”
“Musel byste se dívat na aury, energie. A ty sny… jsou toho démona. nevím, proč si zvolil zrovna hada jako svého druhého hosta, ale čerpá sílu z vás obou a propojuje vás.”
Harry mlčel. To byla snůška keců. Musela být!
“Už to teď všechno dává smysl. Proč karty mluvily o dvojím, protikladném osudu. Proč si protiřečily. Život a smrt, neslučitelné a přece zároveň v jedné chvíli. A proč si protiřečily ještě víc, když smrt i život byly společné pro oba v jednu chvíli. Proč nám kyvadlo nedalo svolení pracovat, protože ten démon byl proti a on měl stejné slovo jako vy nebo já. Je mi to líto, Paule.”
“Jak dlouho ho mám?”
„Můžu se podívat na vaši dlaň?“
Podal jí ji.
Chvíli ji studovala. “Můžu i tu druhou?”
Poslechl.
Přejela mu prsty po čarách na obou dlaních. “Celý život… Jste propojeni téměř hned po vašem narození. Mohlo vám být pár měsíců, dva roky nejpozději. Jste… vaše energie… jsou propojené a prorostlé v jednu.”
A kurva. To snad ne. To snad ne. To se neděje. To ne.
“Jak se ho zbavím? Jak se toho parchanta zbavím?!”
Smutně se na něj podívala. “Znám jednoho kněze, který se zabývá vymítání ďábla. Ale… Paule, i když vymítá jen ducha čerstvě zemřelého, tak je to velmi náročný a bolestivý proces. Už se stalo, že to něčí srdce, mozek či mysl nevydržela. A vy… Poslala bych vás na smrt.”
Cože? Zabije ho to… ale to je nějaký kněz. Nějaké kouzlo na to určitě bude! Ne?
“A co bych podle vás měl dělat?”
Pokrčila rameny. “Žijte dál svůj život. Jste spolu spojeni. Drží vás naživu stejně jako vy držíte jeho. Dalo by se to nazvat dokonalou symbiózou. Můžu vám dát ochranné amulety, aby vás odštítily, ale nejsem si jistá, jak účinné budou, když jste tak propojení.”
“Dejte mi všechno, co máte,” řekl Harry. Zvedal se mu žaludek. Bylo mu zle. Bude zvracet.
Had… Jak mohl být tak hloupý? Jak mu to mohlo nedojít?
Démon, co má dva hosty.
Voldemort, co je v Harrym i v hadovi.
Promnul si jizvu na čele.
Co jiného by to mohlo být?
Ježišikriste, on byl tak tupý.
Dva viteály chybí.
Až na to, že jeden z nich Harry má.
A za druhý v noci sní.
Zvedl se mu žaludek.
Jen tak tak to stihl k odpadkovému koši, než hodil šavli.
Požádal kartářku, ať mu pomůže najít toho hada. Souhlasila. Pomocí všech svých kouzel přišla na to, ve kterém lese hada najde. A hádejte co? Bylo to u Malého Visánku. U toho zatraceného hřbitova.
Prý si k sobě cestu najdou.
Meč měl připravený v brašně. Bude to otázka vteřiny. Šmik a hlavička dolů.
Šel lesem po měkké prsti. Ve vzduchu cítil známou zatuchlou vlhkost. Nebyl si jistý, kam jít, les by velký jako kráva, ale… mohl by si sednout třeba tamhle na tu kládu na slunci.
Seděl jen chvíli a už mu ze slunce pražícího do zad bylo vedro. Po krku a po zádech mu tekl pot. Zavřel oči. Vybavil si hada, jak nejlépe dovedl a řekl: “Zdravím… Pojď za mnou. Hledal jsem tě. Pojď za mnou. Příteli. Pojď za mnou.”
Nebyl si jistý, jestli mluví hadím jazykem nebo ne, ale po chvíli ta slova splynula v rytmus v melodii a Harrymu to zkrátka přišlo… správné.
“Příteli?”
Otevřel oči. Před ním byl na zemi had. Hlavu měl zvednutou a díval se na Harryho.
“Ano,” odpověděl Harry. “Ahoj.”
Had zakmital jazykem. “Rozumíš mi.”
“Ano,” přitakal Harry a natáhl k němu ruku. “Hledal jsem tě.”
Had se připlazil blíž. Znovu zakmital jazykem. Pak se vyplazil na Harryho kládu a pokračoval k Harrymu. Zastavil těsně vedle něho. “Znám tě.”
“Vážně?” zeptal se Harry a nahmatal v brašně jílec meče. Pamatuji si ho snad?
“Ano… jsi jako já.”
Harry zvedl obočí. “Jako ty?”
“Ano…” Had zvedl hlavu a položil ji Harrymu na stehno. “Jsme stejní.”
Harry polkl. Kruci kruci kruci. To je nějak moc blízko.
Had se začal hýbat. Ovinul Harryho a vylezl po něm dokola nahoru až mu položil hlavu na rameno. “Stejní.”
Harryho zaplavilo teplo. Zavřel oči. Už mu na slunci nebylo horko. Bylo mu příjemně. Už mu bylo… líp.
Usmál se a opatrně hada pohladil po hlavě. “Asi ano.”
“Vezmeš mě s sebou?”
Zdálo se mu to, nebo v jeho tónu cítil strach?
Najednou se Harrymu sevřel žaludek. Znovu hada pohladil. “Pokud budeš chtít.”
“Ano,” zasyčel had. “Prosím.”
“Jsi si jist? Nemám les. Je to malé.”
“Nechci být sama,” řekl had.
Sama? Had je hadice? Aha.
Harry ji znovu pohladil. Rozuměl jí. Tak moc jí rozuměl. “Jak bych ti měl říkat?”
Hadice posunula hlavu a natočila ji, aby se na Harryho dívala přímo. “Nemám jméno. Nepamatuju si jméno.”
Harry zamrkal. Nepamatuje si jméno? To je strašný. Oběma rukama ji pohladil. “Nějaké ti vymyslíme, co ty na to?”
“Jdeme spolu?”
“Ano, jdeme. Jdeme domů,” přikývl Harry.
“Spolu… domů…” zopakovala spokojeně.
Všechno bylo v pořádku. Všechno bude v pořádku. Všechno vyřeší.
Několikrát se o to pokusil. Několikrát chytil meč nebo na Sashu namířil hůlkou. Ale když na něj zvedla ty své krásné smutné oči, Harry to nedokázal. Nedokázal vzít nevinný život. Nedokázal vzít její život. Věřila mu. Naprosto a bez pochyb. Spoléhala na něj. Závisela na něm. Jak by mohl její důvěru zradit?
Troufal by si říct, že ho miluje. Tedy způsobem, jakým toho byla schopná. Ať přišel do jakékoliv místnosti, připlazila se za ním. I když zrovna spala, probudila se a přišla za ním. Pokládala mu hlavu na stehno, na rameno, obtáčela se kolem něj… mazlila se. Byla sladká. Řekl by, že vrněla blahem, když ji pohladil. V noci mu zalezla pod přikrývky a spala v jeho tělesném teple. Byla… perfektní. Jak by ji mohl zavraždit? Jak by mohl zavraždit někoho tak nevinného?
Těžce se jim loučilo. Harry odkládal nákup do poslední chvíle, aby ji nemusel nechávat doma samotnou. V práci dal výpověď. Stejně ho tam nepotřebovali. On je nepotřeboval. Nepotřeboval nikoho, měl Sashu. Někdy vzal Sashu s sebou, když šel ven. Milovala park i jezírko. Někdy snědla žábu nebo kachnu. Koupala se. Ale museli být opatrní. Nesměli o nich vědět.
Dovedli si povídat hodiny. Ale ještě déle vydrželi mlčet. Nepotřebovali mluvit. Rozuměli si i beze slov. Harry pořád kontroloval, jestli je v pořádku, jestli je poblíž. A i ona ho hlídala. Nechtěli být sami. Báli se o toho druhého. Ale stačil dotyk špičky ocasu, nebo ruka položená na jejím pevném těle, a oba věděli, že je vše tak, jak má být.
Harry ještě nikdy necítil k nikomu to, co cítil k ní. Miloval ji?
Ano. To muselo být to slovo. Protože co je láska jestli ne pocit, že jste v tom druhém našli kousek, který vám chybí? Že jste spřízněné duše?
Přemýšlel nad tím hlavně v noci.
Ležel na posteli, Sasha mu spala na hrudi a poslouchala jeho srdce. Hladil ji po hlavě a myslel na to, jak má všechno, co by mohl chtít a přesto mu něco chybělo.
Ještě něco nebylo správné.
A nebylo to to, že byl nadržený. Ne. Sex mu ani tolik nechyběl. Neexistovalo, aby si domů přivedl někoho, kdo by mohl Sashe ublížit. Páření za to nestojí. Tak to Sashe vysvětlil.
Ale stejně… Jednou rukou hladil Sashu po hlavě, druhou si sjel k polopostavenému péru. Pohladil se.
Sasha zvedla hlavu a podívala se na Harryho. “Potřebuješ družku.”
Harry stáhl ruku. “Ne. Nepotřebuju.”
“Potřebuješ. Potřebuješ se pářit.”
Harry si odfrkl. “Jen se uvolnit. Nechci mladé.”
“Nechceš?” ujistila se Sasha.
Harry ji pohladil. “Nechci.” Věděl, že ji trápí, že spolu nemohou mít snůšku. Ale to on fakt nepotřeboval. “Mám tebe a to mi stačí.”
“Tak dobře,” Položila hlavu zase zpátky a doplazila se po Harrym na jeho stehno. Zakmitala jazykem u Harryho péra a Harrymu v něm cuklo. “Udělej to znovu. Uvolni se!”
Harry se zasmál. “Dobře, dobře.” Vzal se do ruky a znovu se začal hladit.
Se Sashou se dívali na jeho hýbající se ruku a tvrdnoucí péro. Pokaždé, když zakmitala jazykem, vjelo to Harrymu přímo do ptáka. Bože. Věděl, že chutná jeho vzrušení přímo ze vzduchu.
“Nejsi uvolněný,” konstatovala Sasha.
“Brzo budu,” odpověděl jí Harry zadýchaně.
“A tohle ti pomůže?” zeptala se a dál sledovala jeho ruku.
“Jo.”
“Chci to zkusit taky.”
Bože. Tohle není dobrý nápad. Odtáhl ruku na stranu a podepřel se lokty, aby líp viděl.
Sasha se proplazila na druhé stehno a otřela se přitom o Harryho.
Harrymu se zadrhl dech. No tyvole.
Sasha kolem něj udělala smyčku a pomalu ji utahovala.
No tyvole. No tyvole. No tyvole!!! Au! A kurva, to už bolí. Au! “Sasho, Sasho, dost!”
Sasha povolila a Harryho zalila slast a úleva. Oblízl si rty a zhluboka se nadechl.
“Ublížila jsem ti?”
Zavrtěl hlavou. “Ne. Dobrý. Jen mi dej chvíli.”
“Vážně?”
“Jo,” přikývl Harry a pohladil ji. “Asi bude lepší, když to udělám sám. Už to chci mít za sebou.”
Sasha se stáhla a položila se mu na nohy. Vzal se do ruky, zavřel oči. Vnímal tíhu na nohách a rychle sebou pumpoval.
Druhou se štípal do bradavky, hrál si s koulema, hladil Sashu a netrvalo to dlouho, než se konečně udělal.
Pak se kouzlem očistil a Sasha se mu svinula na břiše a na hrudi.
Usmál se na ni, položil na ni ruku a přikryl je.
Tohle bylo víc, než jakýkoliv jiný vztah.
Tohle nebylo o ničem tak mrzkém jako sex.
Tohle bylo o tom, co potřebovali. Bez studu. Přirozeně.
Tohle bylo o nich.
Tohle bylo mnohem hlubší.
Tohle byli oni.
“Co si dáš k snídani? Morče, křečka, králíka?”
“Králíka,” řekla Sasha.
Harry sáhl do klece a vytáhl jednoho cukajícího se ven. “Dobrou chuť.”
Sedl si ke stolu, pil kávu, jedl vajíčka a s úsměvem sledoval, jak Sasha loví a jí.
Byla úžasná. Vůbec nechápal, jak bez ní mohl být.
Když už měla králíka v sobě, pomalu se připlazila k Harrymu a vyšplhala na něj. Harry jí pomohl, aby se tolik nenamáhala. Usadila se mu kolem ramen, usnula a Harry pokračoval v pití kávy.
Někdo zazvonil na dveře. Harry se zamračil. Kdo to je?
Zvedl se a omluvně pohladil Sashu, když se probudila. Přehodil pře sebe župan, v ruce držel hůlku a přišel ke dveřím.
“Kdo je to?” zeptal se.
“Danny.”
Harry nakrabatil obočí. Danny? Opatrně otevřel dveře.
Jo, byl to Danny.
“Ahoj, Paule,” pozdravil Harryho opatrně.
Proč ho zdraví opatrně? O co mu jde? Co tady chce?! “Ahoj.”
“Je všechno v pořádku?”
Přikývl. “Jo. Je. Co chceš?”
“Můžu dál?”
Harry přivřel dveře. “Mám nepořádek.”
“To mi přece nevadí.”
Harry zaváhal a pustil ho dovnitř.
“Díky. Nevěděl jsem, že máš hada.”
Harry přikývl a pohladil Sashu, která na Dannyho zírala. “Jo, mám.” Zavřel dveře ale pořád držel ruku blízko u hůlky. “Co potřebuješ?”
“Jen jsem chtěl vědět, jak se máš. Dlouho ses neukázal.”
“Mám se dobře. Díky. Jen mám spoustu práce.”
Danny zvedl obočí. “Tolik, že se za námi ani nezastavíš?”
Harry pokrčil rameny. “Říkal jsem ti, že někoho mám.” Když si bral od něj klíče. Musel ochránit Sashu.
“Paule… jsme tvoji kámoši. Chybíš nám.”
Harry si odfrkl. “To teda rozhodně. Hele, jdi už. Stejně vám všem jde jen o mou prdel a tu teď fakt nedostanete. Jsem unavenej. Jdi.”
Danny se na Harryho dlouze podíval.
Sasha na Dannyho varovně zasyčela a Harry ji pohladil. Kousl se do jazyka, aby jí něco neřekl. Musí si dávat pozor.
“Jsi nemocný?”
V Harrym zatrnulo.
Je nemocný?
Je to nemoc, mít Voldemorta v hlavě?
“Nebo máš nějaké problémy? Můžeme ti pomoct.”
Sasha Harryho stiskla. “Nemám ho ráda.”
Podíval se na ni a Dannymu řekl: “Měl bys jít.”
“Paule -”
“Ne. Jdi. Tohle byl vždycky jen úlet. Způsob, jak si zašukat. Ale realita volá.”
“O čem to mluvíš?”
Otráveně si povzdechl. “O čem asi? Potřeboval jsem někoho vojet, našel jsem váš klub. Teď už nikoho vojet nepotřebuju, takže nepotřebuju ani vás. Takže buď tak hodný a vypadni.”
“Paule, tohle nejsi ty.”
Zasmál se. “Bože! Tobě to pořád nedochází? Tak znovu. Nejsem. Paul. Jen jsem si to vymyslel, abych s vámi všemi mohl šukat a nedozvěděl se o tom nikdo důležitý. Teď už vás nepořebuju, takže udělej laskavost nám oběma a vypadni a zapomeň na mě.”
“Proč?”
“Protože tě už nechci vidět.”
Danny zavrtěl hlavou. “Ne, proč teď?”
Znovu pohladil Sashu a to ho pevněji objala. Usmál se. “Už mám všechno, co potřebuju.”
“A to je?”
Jak to popsat…
Pousmál se a potřásl hlavou. “Jen spřízněnou duši. Nic víc, nic míň.”
“Jsi zase s tím chlapem? S tím blonďákem?”
“Ne. S někým mnohem lepším. Je úžasná. Láskyplná. Dravá.” Zamyslel se a znovu Sashu pohladil. “Budeme se stěhovat. Domek na louce u lesa zní dobře, že? Spousta veverek a ptáků kolem nás.” Přeměřil si Dannyho pohledem. “Chápeš, proč už se s takovými jako vy nemůžu stýkat?”
“S takovými jako my…” zopakoval Danny. Zavrtěl hlavou a otevřel dveře. “Jsi pičus.”
Harry zvedl obočí. “Sbohem.”
Danny za sebou práskl dveřmi.
Zamkl za ním a usmál se na Sashu. “Chceš si jít lehnout nebo chceš jít ven?”
“Chci spát.”
“Dobře, tak půjdeme spát.”
Zívl. Vlastně byl taky unavený.
“Kameny a slunce.”
Harry přikývl. “Ano, to určitě. Potřebujeme kameny a slunce na vyhřívání.”
“A vodu.”
“Vodu?”
“Spousta jídla chodí pít.”
“Pravda,” odtušil Harry. “To je chytrý. Něco najdeme.” Usmál se. Už teď se na jejich nový domov těšil.
Někdo zazvonil. Harry sebou trhnul. Kdo to kurva…
Bylo devět večer. Povzdechl si. Asi to potřebují všichni slyšet sami.
Fajn.
Zvedl se z postele.
“Kam jdeš?”
Pohladil Sashu. “Nevítaná návštěva. Zůstaň tu, postarám se o ně.”
“Nebuď dlouho pryč.”
“Neboj. Nebudu.”
Přivřel dveře do ložnice a šel otevřít.
Znovu zazvonili.
Kurva! To nemůžou počkat? “Už jdu!” zavrčel. “Co je?!” zeptal se, když otevřel.
“Harry!”
Zmateně zamrkal a zaváhal pod vahou, která se na něj vrhla.
“Hermiono… co tu děláš?”
“Harry! Tak jsem se o tebe bála! Kde jsi byl? Všude jsme tě hledali”
Harry se od ní odtáhl.
Co se to děje?
Co tu dělá?
Proč tu je?
“Nikdo nevěděl, kde jsi. Žádný dopis, žádná zpráva!” Praštila ho do ramene. “Tak jsem se bála!”
Harry zamrkal. “Jen jsem potřeboval čas pro sebe.”
“A žádná sova se nikdy nevrátila. Myslela jsem, že se ti něco stalo.”
Jo, za ty svačiny pro Sashu by jí mohl poděkovat…
“Jak jsi mě našla?” zeptal se jí radši.
“Už jsme chtěli jít za bystrozory. Vyhlásit pátrání. Fakt jsem se bála ale věděla jsem, že se to dostane do novin a…” povzdechla si. “Kdyby to byl planý poplach…”
“A jak jsi mě teda našla?”
Roztržitě přikývla a zastrčila si vlasy za uši. “Hledali jsme tě s Ginny a s Dracem a plánovali jsme, co a jak. A nějak se o tom, že tě hledáme, dozvěděl jeho otec.”
Harry se zatvářil zmateně a zamračil se. “Jeho otec?”
“Taky mě to překvapilo,” řekla Hermiona a rozhlédla se. “Můžeme si sednout?”
Zaváhal ale ukázal jí dveře ke kuchyni.
Hermiona přikývla a šla dál. “Když zjistil, že tě už dlouho nikdo neviděl a nemohl se s tebou spojit, rozhodil sítě. Upřímně nechci vědět, jak se to dozvěděl, ale zjistil, že chodíš do toho klubu.”
“Aha… ať žije soukromí,” řekl suše.
Hermiona se pousmála a pokračovala. “Vzal mě tam, protože jemu nechtěli nic říct. A ani mě ne, když jsem se po tobě ptala. Chvíli jsem měla pocit, že nás vyrazí. Nebo že spíš jeho vyrazí.” Zamračila se. “Bylo to divný. Zajímalo by mě, co jim minule řekl, když tě hledal sám. Až když jsem jim ukázala naši společnou fotku, tak se se mnou začali bavit. Jeden z těch barmanů řekl, že se po tobě podívá. To bylo včera večer. A dneska mi řekl, že tě našel a řekl mi, kde bydlíš!”
Ten práskač.
Harry se usmál. “Tak si mě našla.”
Úsměv mu oplatila, ale pak zvážněla. “Harry.. proč jsi zmizel?”
Povzdechl si. “Potřeboval jsem být sám. Potřebuju být sám. Začít znovu.”
“Začít znovu?”
“Jo.”
“Je to kvůli Ginny?”
Harry se zarazil. Proč by to bylo kvůli Ginny?
A jo, vlastně.
“Ne, není to kvůli Ginny.”
“Tak co se děje? Harry… mám o tebe strach. Vypadáš…”
Zatnul zuby. “Jak? Jak vypadám?”
“Jíš dost? Jsi pohublý. A bledý. Neviděla jsem tě tak dlouho. Co se děje?”
“Nic se neděje. Jen toho mám dost.”
“Proč je pořád tady? Nelíbí se mi.”
Harry se otočil za Sashiným hlasem. Plazila se po zemi k nim.
“Harry… to je had,” řekla Hermiona opatrně.
Přiměl se usmát. “Vážně? Aha. To dává smysl. Mně se ten pes zdál nějaký dlouhý.” Natáhl k Sashe nohu.
“Harry… proč máš hada?”
Povzdychl si. “Protože jsem šel po ulici vedle zverimexu a ona byla ve výloze. A protože když jsem zašel dovnitř, tak říkala prodavačovi ty nejvtipnější urážky. Umím mluvit s hady.” Pokrčil rameny. “Tak proč s nimi nemluvit? Se psem si nepromluvím. S kočkou si nepromluvím. S krysou… no, s tou bych neměl být schopný mluvit. Hadi jsou super.”
Sasha mu po noze vyšplhala do klína a obtočila se kolem něj. Položil na ni ruku.
“Dobře…” řekla Hermiona váhavě. “Ale proč jsme se tak dlouho neviděli? Co se děje?”
Ona toho nenechá, co?
“Nemám ji ráda,” řekla Sasha. “Pošli ji pryč.”
Podrbal ji mezi očima.
“Ať jde pryč. Bojím se jí. Chce mi ublížit.”
Harry ztuhl. “Jseš si s tím jistá?”
Hermiona sebou trhla.
Provinile sebou trhla.
“Bojím se. Pošli ji pryč.”
Položil na ni ruku, aby ji uklidnil. “Už brzo, vydrž.”
Na bledou Hermionu se podíval. “Vážně to chceš slyšet?”
“Ano, Harry. Chci.”
Musí se jí zbavit. Musí jim dát pokoj.
“Už tam nevydržím. Bradavice se mi hnusí. Kouzelnický svět se mi hnusí. Co kdy pro mě udělal? Sledují každý můj krok. Víš kolik sov jsem dostal po Ginnině svatbě? Kolik článků o mně vyšlo? Kolik novinářů se se mnou pokusilo mluvit? Mám jich dost. Končím. Seru na ně. Nepotřebuju je.”
Hermiona pomalu přikývla. “Dobře… Tak jo. Asi, asi tomu rozumím. Zasloužíš si soukromí. Je ale jedna věc, kterou bys měl vědět.”
“Co to je?”
Zhluboka se nadechla a vykulila na Harryho vážné smutné oči.
“Brumbál umírá, Harry.”
Harry na ni zůstal zírat. A?
“Já vím, taky je to pro mě těžké. Lékouzelníkům se nepodařilo tu kletbu zvrátit. Drží ho v kouzelném spánku, aby netrpěl, ale probouzí ho teď každý den, aby se stihl se všemi rozloučit a zařídit poslední věci. Harry, ptá se po tobě pokaždý. Kladl mi na srdce, abych tě našla.”
“Takže proto tu jsi? Kvůli Brumbálovi a ne kvůli mně?”
“Ne, tak to vůbec není!” namítla Hermiona. “Jen když řekl, že ti potřebuje říct něco hodně důležitého a že můžeš být v nebezpečí, tak jsem se o tebe začala víc bát a že to není jen to, že potřebuješ klid.”
Harry přikývl. “Dobře. Díky, že jsi mi to dala vědět. Zastavím se za ním.”
“Dobře.” Hermiona se uvolnila a pohodlněji se opřela.
“Ať zmizí. Já ji tu nechci! Ona mi ublíží. Rozdělí nás!”
Harry se napnul a dlouze Sashu pohladil. “Klid. Postarám se o to.”
“Díky, že jsi mi dala o Brumbálovi vědět. Měla bys jít.”
“Ale… teď jsem přišla…”
Povzdychl si. “Já vím. Jsem ale unavený. Měl jsem dlouhý těžký den.”
Váhavě přikývla a vstala. “Dobře. Tak dobře. Harry?”
“Jo?”
“Kdyby se něco dělo, řekl bys mi to?”
Zaváhal a taky vstal. “Upřímně? Nic se neděje. Ale i tak bych ti to asi neřekl.”
Sasha ho víc stiskla a vyplazila se mu hlavou na rameno.
“Proč ne?”
Pokrčil rameny. “Nevím. Přijde mi… už nejsme malé děti. Změnili jsme se. Dospěli jsme. Už toho nemáme tolik společného. Je to normální, ale… už si nemáme co říct.”
“Harry… co to říkáš?”
Pokrčil rameny. “Ani nevím. Ale když se mi stalo něco zajímavýho a já přemýšlel, komu bych to tak řekl… nenapadla jsi mě. A když pak jo, tak jsem ani… neměl potřebu ti to říct. Už prostě… nevím.”
Hermioně se roztřásla brada. “Harryy…” trhaně se nadechla a zatřásla hlavou. “Jsi můj nejlepší kamarád,” dostala ze sebe přiškrceně.
Smutně se pousmál a zavrtěl hlavou. “Ale ty nejsi moje nejlepší kamarádka. Je mi to líto.”
Hermiona vzlykla. “Musím jít,” vyžblebtla, otočila se na podpatku a utekla z bytu pryč.
Harry chvíli stál a poslouchal. Pak si povzdechl a přešel ke dveřím do bytu, které klidně zavřel.
“Skály, slunce, voda. Ještě něco by náš nový domov měl mít?” zeptal se vesele Sashi.
Někdo klepal na dveře.
“To si ze mě už dělají kurva prdel, ne?” zavrčel Harry. “To je tohle dneska Příčná ulice nebo co?!”
Odpochodoval ke dveřím a otevřel je. “Co je?”
“Pane Pottere, dobrý večer.”
Harry zamrkal. Co tu kruci Malfoy dělá?
“Je všechno v pořádku?”
Protočil oči. Proč se ho pořád všichni na tohle ptají. “Ano, je. Ještě něco?”
“Nemohl jsem si nevšimnout slečny Grangerové, která odsud poněkud uspěchaně odešla v slzách. Měl jsem obavy.”
Harry si povzdechl. “Všechno je v pohodě. Jen jsme se pohádali.”
“Aha. Chápu.”
“Ještě něco?”
“Kdo to je?”
Otočil se, aby Sashe odpověděl, ale rychle přivřel dveře, aby ji Malfoy neviděl. Polkl a podíval se na něj zpátky. “Ještě něco?” zopakoval.
“Co to bylo?”
“Co?”
“Měl jsem pocit, že něco slyším.”
Harry pokrčil rameny. “Spát s vámi nebudu, jestli jde o tohle, takže fakt nemá cenu snažit se dostat dovnitř.”
“Nechci- Merline, Pottere, chci jen vědět, jestli jste v pořádku.”
“Jsem. V tom nejlepším.”
Ucítil něco na noze. Uhnul s ní, ale nepomohlo to. Sasha mu po ní lezla nahoru. “Mějte se hezky, nashle,” řekl rychle a chtěl zavřít dveře.
Malfoy chytil dveře. “Co to je?” Nevěřícně se na Harryho podíval. “Pottere, je to had nebo mě tak rád vidíte?”
Harry si odfrkl a pak se rozesmál. Pohladil Sashu, jejíž hlavu měl už u břicha. “Rád vás vidím, samozřejmě.”
“Proč máte hada?”
Pokrčil rameny. “Vždycky jsem ho chtěl ale rodiče mi ho nikdy nedovolili.”
Malfoy se pousmál. “Pottere…”
Měl pěkný úsměv.
“Nemám ho ráda.”
Harry ztuhnul. Podíval se na Sashu, která se mu vyšplhala až na rameno.
“Klid.”
“Nemám ho ráda. Ale ty jo.”
Harry polkl.
“Líbí se ti.”
Ignoroval ji a usmál se na Luciuse. “Promiň, říkal jsi něco?”
“Ne,” zavrtěl hlavou Lucius. “Povídáte si často?”
“Chceš se s ním pářit. On se s tebou chce pářit.”
Harry přitakal. “Proč bych si jinak pořizoval hada? Hadí jazyk se prostě hodí.”
“Měli byste se pářit spolu.”
Poplácal ji po zádech. “I když je někdy moc ukecaná.”
Lucius naklonil hlavu na stranu. “Říká něco zajímavého?”
“Kromě toho, že bych s tebou měl vlézt do postele? Ne.”
Lucius na něj zůstal zírat.
“To neřekla.”
Harry přikývl. “Máš pravdu. Neřekla. Řekla jen, že bychom se spolu měli pářit. Ale je dost možné že se tě pak pokusí zabít nebo sníst.” Zamyslel se. “Nebo obojí. Jo, nejspíš obojí.” Usmál se na něj. “Co na to můžu říct? Je to zlatíčko.”
“Jak dlouho ji máš?”
“Jen chvíli,” usmál se na něj Harry a opřel se o dveře. “Chceš jít dál?”
Lucius zaváhal. “Rád bych, ale možná bychom to mohli nechat na jindy?”
Harry zvedl obočí. “Bojíš se mýho hada?”
Pousmál se a podíval se Harrymu upřeně do očí. “Nikdy.”
Polkl. Bože. Tohle mu chybělo. “Tak co je za problém? Pojď dál. Pro staré dobré časy.”
Lucius se mu dlouho díval do očí. „Nemůžu,” řekl nakonec.
“Proč ne?”
Zase ta pauza. Povzdechnutí. “Protože bych se ráno nedokázal tvářit, že se nic nestalo.”
“A to je špatně?” Narovnal se a udělal k Luciusovi krok blíž. “Kdybych ráno při sedání nepoznal, že jsi mě nešukal… co by to bylo za sex?”
Lucius stál strnule před ním. “Tak jsem to nemyslel.”
Harry zvedl obočí. “Jak jsi to myslel?”
Zavrtěl hlavou. “Zapomeň na to.”
“Ne, řekni mi to. Jak jsi to myslel?”
Lucius se na Harryho dlouho díval. “Strávit s tebou noc by bylo jako dát člověku umírajícímu žízní tři kapky vody. Jen kruté mučení. Nechci se tebou vyspat.” Zavřel oči a ztěžka se nadechl. “Chci s tebou žít.” Otevřel oči a bezradně pokrčil rameny. “Je to tak.”
Harry na něj zíral. Žít? Proč? Proč by chtěl s Harrym žít? “A co tvá žena? Tvá reputace?”
Lucius zmateně zamrkal. “Narcissa? Ta, se kterou jsem už půl roku rozvedený?”
“Rozvedený?”
“Měsíce se v novinách neřešilo nic jiného,” řekl Lucius překvapeně.
“Proč…” Harry si navlhčil rty. “Proč jste se rozvedli?”
“Byla to její podmínka. Dostane z Bellatrixinýho trezoru šálek, když konečně souhlasím s rozvodem. A ano, ztratil jsem podporu části lidí ve Starostolci, ale stálo to za to. Nic nebylo důležitější než zničení toho viteálu. Jak to, že o tom nevíš?”
Harry pokrčil rameny. “Měl jsem spoustu jiných starostí.”
Lucius přikývl. “Jak… jak na tom jsi s hledáním?”
Usmál se na něj. “Už jsem je všechny našel.”
“Vážně?”
Přikývl. “Jo. Už si můžeš oddechnout. Je po všem.”
Lucius zvedl ruce a udělal krok k němu ale Sasha na něj varovně zasyčela. Zarazil se, ale stejně se na Harryho usmál. “To slyším opravdu moc rád.”
Harry se na něj usmál, ale to teplo, co cítil ještě před chvílí, zmizelo. Chtěl to objetí.
Ale nikdy to nebude fungovat.
Nikdy.
“Harry?”
Zatřásl hlavou. “To nic. Jen jsem si něco uvědomil. Já… nechci s tebou žít. Nikdy. Prostě… necítím to tak. Sex je fajn, užívám si ho. Baví mě to s tebou. Ale to ostatní?” zamračil se. “Ne. To si nedovedu představit. Nedokážu si představit, že spolu žijeme jako nějaká parodie na šťastný páreček. To fakt ne. Tak mě mrzí, že s tebou už nikdy nebudu spát. Ale co se dá dělat. Chápu to.”
Lucius zvážněl. “To je mi opravdu líto.”
Harry pokrčil rameny a zavrtěl hlavou. “Každý jsme prostě moc jiný.“ Natáhl ruku dlaní nahoru Luciusovi a ten mu ji po chvíli váhání stiskl.
Držel ho.
Díval se mu do očí a Lucius mu to oplácel.
“Leda že by sis to rozmyslel. Jedna noc? Na rozloučenou?”
Lucius mu teď ruku skoro až drtil. “Ne,” řekl přesto. “Raději ne.” Pousmál se. “Takže… hádám, že toto je sbohem?”
Harry přikývl a polkl. “Asi ano.”
Lucius svůj stisk povolil ale Harry ho pořád držel.
“Musíte mě pustit, pane Pottere,” řekl se smutným úsměvem.
Trochu si odfrkl. “Budete mě muset donutit.”
Udělal k němu krok blíž a sklonil se. Harry zvedl hlavu a přivřel oči. Ucítil na rtech Luciusův horký dech.
“Sbohem, pane Pottere,” zašeptal Lucius a Harry ucítil letmý dotyk rtů na tváři, jen kousek od svého koutku.
Ruka mu vyklouzla z dlaně.
Když otevřel oči, viděl už jen jeho vzdalující se záda.
Zavřel dveře. Šel do ložnice. Lehl si mezi přikrývky a hladil Sashu, která mu kmitajícím jazykem sušila tváře a šeptala mu slova plné krvelačné útěchy.
Harry se musel pousmát nad jejími sliby Luciuse sníst. I když ho nemá ráda, tohle by pro Harryho byla ochotná udělat. Je prostě zlatíčko. Měl štěstí, že ji má.
“Harry, chlapče můj, jsem rád, že jsi přišel.”
Harry přikývl a sedl si vedle Brumbálovy postele. Vypadal jako živá mrtvola. Šedá, napůl zčernalá kůže. Propadlé tváře i oči. Prořídlé vlasy a vousy. “Jak se cítíte?”
“Výborně,” zachraptěl Brumbál. “Vůbec nevím, proč lékouzelníci tolik nadělají. Buď tak hodný a udělej nám soukromí, ano?”
Harry poslechl.
Brumbál ho chytil třesoucí se rukou. “Harry, pověz mi. Jak se ti daří s viteály?”
Usmál se na něj. “Medailon, který jsme našli, nebyl pravý. Ale našel jsem ten skutečný a zničil ho. Stejně tak šálek Helgy z Mrzimoru. Podle vaší teorie, že jich udělal sedm ještě dva zbývají.”
“Výborná práce, Harry. Výborná.”
“Děkuju. Tušíte, co by mohly být ty další dva?” zeptal se ho Harry zvědavě.
“Ano, tuším Harry. Tuším.”
Harry odolal nutkání s ním třást tak dlouho, dokud to z něj nevytřese. No tak. To to nemůže už vyklopit? Jak těžký to asi může být?
“Pamatuješ, na co ses mě zeptal na ošetřovně na konci svého prvního ročníku? Po té, co jsi zachránil kámen mudrců?”
Ne. To si Harry fakt kurva nepamatoval. Zavrtěl hlavou.
“Ptal ses mě na Voldemorta. Jak to, že jsi přežil. Na to, proč jsi působil Quirellovi bolest… Harry, tehdy jsem ti lhal.”
“Lhal jste mi,” zopakoval Harry dutě.
“Již tehdy jsem měl teorii,” řekl Brumbál slabě. „Teorii, která se mi už o rok později potvrdila. Víš, proč ty i Voldemort sdílíte jádra ze stejného fénixe? Proč oba mluvíte hadím jazykem?”
Harry by měl tušení. “Proč?”
“Harry, nedá se to říct snadno. Když jsi byl dítě a Voldemort se tě pokusil zabít, kletba se odrazila a zabila jeho. Kousek jeho rozpolcené a poškozené duše se odštěpil a přichytil k jediné věci, která ho v tu chvíli dokázala udržet naživu. K tobě. Je mi to líto, Harry, ale ty jsi jeho viteálem.”
Harry na něj zůstal zírat. Jak dlouho má být v šoku, aby to působilo správně? “Vy… vy se pletete. Jaký pro to máte důkaz?”
“Copak tvá schopnost mluvit s hady nestačí? Copak to, že tě bolela jizva, nestačí?”
No, Harryho kartářka aspoň udělala hromadu testů.
“Jak se toho zbavím?”
Brumbál byl ticho.
No to si dělá prdel, ne?
To snad nemyslí vážně.
Jestli mu řekne to samý, co mu řekla mudla s kartami, tak ho prohodí oknem.
“Harry, je mi líto, ale není to možné. Tvá magie viteál obrostla a pojala ho za část tebe. Nejde zničit viteál, aniž bys při tom sám nepřišel o život.”
Harry se ostře nadechl a zvedl se. Pár kroky byl u okna. Jak se ta zatracená věc otvírá!?
“Harry, chlapče můj, chápu, že potřebuješ čerstvý vzduch. Je mi to líto. Kdybych věděl, že existuje nějaký způsob, jak ti pomoci…”
Konečně se Harrymu podařilo okno otevřít! Nadechl se čerstvého vzduchu a s pohledem upřeným na ulici pod sebou se přiměl zeptat klidně: “A co ten poslední viteál?” Když by odsud Brumbála vyhodil, jak moc by se o chodník rozplácl?
“Mám teorii. Je to jen pouhá teorie, nic víc. Ale mluvil jsi o hadovi na hřbitově, o hadovi ve snech před tím, než se Voldemort pokusil povstat. Tehdy, jak zemřel ten starý muž. Je možné že tím viteálem je on.”
Harry zatnul prsty do parapetu. Takže to ví… Musí něco udělat. “Co mám dělat?” zeptal se Brumbála tiše.
“Požádal jsem o pomoc Severuse. Hada najde a ví, jak, se o něj postarat. A je ochotný pomoci i tobě.”
“Ochotný mi pomoc?” zeptal se Harry tiše. “Chcete říct, že je ochotný mě zabít?”
Brumbál si povzdechl. “Ano, Harry.”
“Proč se musím zabít, Brumbále? Proč teď? Nebo mám snad čas?”
“Obávám se, že nemáš. Nevíme, jak dlouho potrvá, než viteál ovládne svého hostitele. A ty ho máš v sobě téměř třicet let. Nemůžeme si dovolit riskovat. Harry… vím, že je to těžké, ale vím, že uděláš, co je správné.”
Harry mlčel. Přemýšlel. Když ho vyhodí hlavou napřed, rozkřápne se jako kokos.
Ale ještě se musí postarat o Snapea. Ví to. Pokusí se Harryho zabít. Pokusí se Sashu zabít. Ne… to si Sasha nezaslouží. Musí jí pomoct. Musí ji ochránit.
Zabije Snapea.
Ano, to by šlo.
“Ví to ještě někdo?” zeptal se Harry přiškrceně a stále svíral parapet. “Někdo, kdo by mi mohl pomoct… Brumbále… ne, že bych Snapeovi nevěřil, ale… nechci aby zrovna on byl ten poslední, koho uvidím.”
“Severusovi naprosto věřím, Harry. Svěřil bych mu vlastní život. Ale ano, ještě je jeden člověk, který to ví.”
Harry se otočil. “Skutečně?”
“Ano,“ Brumbál přikývl a natáhl k Harrymu ruku.”
Harry přispěchal a chytil ho za ni.
“Ví to ještě slečna Grangerová, Harry.”
Kurva.
Kurva kurva kurva.
Sasha je sama v bytě!
Doprdele!
Harry se chtěl rozejít ke dveřím, ale Brumbálova ruka ho nečekaně pevně stiskla. “Harry, slečna Grangerová je dobrou volbou. Je silná. Nemusíš se o ni bát. Ponese tu tíhu statečně.”
Harry se mu vytrhl. “Ale ničit život jste jí nemusel.” Naklonil se k němu blíž a s úšklebkem zašeptal. “Řekněte, jak se jí bude žít s vědomím, že zavraždila svého nejlepšího přítele? Byl bych překvapený, kdyby si pak nevzala sama život. Neměl jste právo. K čertu s vámi.”
Otočil se a vydal se rychle ke dveřím. “Sbohem Brumbále. Uvidíme se v pekle.”
“Sasho! Sasho!” Harry vběhl do bytu a volal ji. “Sasho?!”
Kde je. Kde je?
“Sasho! Ozvi se!”
Na gauči nebyla. V kuchyni nebyla. V posteli nespala.
“Sasho?!”
Bože… přišel o ni.
“Sasho?!” vzlykl. Chytil se hruď, kde ho svíralo a pálilo. “Kde jsi?”
“Sasho…”
Přišel o ni.
Bože, on o ni přišel.
Měl to vědět.
Měl to vědět, že to byla past.
Sesunul se na zem.
“Sasho…”
Jedna neopatrnost a byla pryč.
Byl hlupák.
Neochránil ji.
Selhal.
“Co se děje?”
Zvedl hlavu. “Sasho!”
Po čtyřech se rychle dostal k ní. “Kde jsi byla? Měl jsem o tebe strach!”
“Spala jsem v tom koši v koupelně. Voněl po tobě. Stýskalo se mi.”
Harry ji něžně vzal do náruče a jakmile se kolem něj láskyplně ovinula, ztratil se v jejím objetí.
“Musíme pryč, Sasho. Nejsme v bezpečí. Půjdeme do našeho nového domova, ano?”
Sasha ho pevněji stiskla. “Dobře. Máme nepřítele?”
Harry přikývl. “Pamatuješ si tu ze včerejška? Tak ta nás chce zabít. A pak ještě jeden. Musíme zmizet.”
Sasha místo odpovědi jazykem kmitla Harrymu do ucha. Pohladil ji a trochu se uvolnil. Má ji. Je v pořádku. Žije.
Ale Hermiona se jen tak nezastaví. A nestačí se jí zbavit. Ne, bude mít několik záložních plánů, které budou fungovat i po její smrti. To nepůjde.
A Snape to samé.
Půjdou jim po krku, dokud je nezabijí.
Ne.
Harry je musí předběhnout.
Harry se musí zabít první.
Saint Hellena's Sanctuary 