Závěť zhotovil u Gringottů. Rozdělil všechen svůj majetek mezi přátele i cizince. Domy, sídla, fondy, všechno někomu odkázal.
Vzal si jen nějaké zlato a mudlovské peníze.
Napsal dopisy.
Bylo jich dost.
Musel se nutit do těch lítostivých tónů a frází, ale bylo to potřeba. Většina z nich byly lží. Dopisem neštastného muže, který nemá důvod žít.
Většina.
Jen dva byly pravdivé.
Ten pro Hermionu sice jen z části, ale Harry to počítal i tak. Mluvil o viteálech. Loučil se z ní. Nic víc, nic míň.
Ten pro Luciuse bylo nejtěžší napsat. I když popisoval lež, pro něj to bude realita. Krutá realita. Harry u toho brečel. Brečel u toho hodně. Sasha mu jazykem stírala slzy ale nebylo to nic moc platné. Nové tekly dál.
Nevěděl, proč ho to tolik bolí, ale když si představil Luciuse, až bude dopis číst…
… protože dva poslední viteály zbývaly. Neměl jsem dost síly, dost odvahy. Bože, jak si přeju, aby to byl jen další šálek, jen další deník. Sashu si potkal. Není úžasná? Na hada je velmi chytrá a vtipná. Na viteál je příliš laskavá. Ale to nikoho nezajímá, že? Nikoho nezajímá, jak hodná je. Jen, že musí zemřít. Druhý viteál se bude ničit lépe. Kolikrát jsem se málem zabil a přežil jen tak tak? A když se budu snažit, nebude to nic těžkého. Říkám si, jak snadné by to bylo, kdybych zemřel při ničení šálku. Lhal jsem ti o tom, že jsem se o poslední viteály postaral. Držel jsem se zbytků života, jaké jsem měl. Ale to se změnilo. Buď je zničím sám nebo tím prokleju další lidi – Snapea a Hermionu, kterým to řekl Brumbál. Nikdy jsem ho nenenáviděl víc, než v momentě, kdy se z nich rozhodl udělat vrahy. Volba je jasná.
Sbohem, Luciusi, a děkuji ti za chvíle, kdy jsem se díky tobě cítil skutečně naživu. Už se nemusíš bát, ty a tvá rodina budete v bezpečí. On se nevrátí.
Mám pocit, že ty jediný jsi mě poznal takového, jaký opravdu jsem. A za to ti ještě jednou děkuju.
Harry
Váhal, pero vznášející se nad papírem. Miluju tě. Ta dvě slova ho napadla poslední dny tolikrát. Říkal je úplně automaticky. Stejně, jako Luciusovo jméno. Myl si ruce a ze rtů mu sklouzlo zašeptání “Luciusi…”. Usínal nebo si hrál se Sashou a vyžblebtl “Luciusi,” nebo “miluji tě”. A pořád ta prokletá slova chtěla ven.
Ani nevěděl, jestli to je skutečné. Nejspíš si s ním jen hrála jeho mysl. A tak váhal, jestli ta slova napsat.
Co by změnila?
Nic.
Vzal si jiný kus papíru a na něj napsal:
V jiném světě, v jiném životě, bych se vedle tebe probouzel i usínal. Chodil s tebou na obědy a tančil na plesech. Držel tě za ruku a líbal tě dle libosti. V jiném světě, v jiném životě, bych ti říkal miluji tě. Zestárl ti po boku a šťastně počítal přibývající šediny ve tvých vlasech. Škoda, že tohle je tenhle svět a tenhle život. Možná to příště vyjde líp.
Ještě se rozhodne, jestli vzkaz přidá k dopisu nebo ne.
Nemusel by.
Nic by to nezměnilo, ne?
Tohle byla ta nejriskantnější část. Stál před zříceninou, ze které se stal pomník. Prošel brankou, nevšímal si květin, svíček, vzkazů ani darů.
Byl to dobrý způsob, jak to ukončit.
Tady, kde to začalo.
Určitě to někdo ocení. Nemůžou Harrymu vytknout, že se nesnaží uzavřít kruh. Že nemá cit pro detail.
Bude to těžké.
Kolem krku mu visel had. Byla to jen přeměněná větev, ale vypadal jako Sasha. Zvedl hůlku a namířil s ní na zříceninu. Na pomník jeho rodiny. Vyslovil kouzlo a ze špičky hůlky vylétl pramínek ohně. V noci zářil jako tekuté zlato.
Zhluboka se nadechl a zatlačil. Zatlačil víc do ohně a do magie a plamínek se začal zvětšovat.
Víc. Potřebuje víc.
Vybavil si Brumbála. Zaplavil ho vztek a první plameny získaly obrysy vlků a medvědů.
Chňapali po sobě. Drápali po sobě. Začali požírat zdi zříceniny a šplhat po nich.
Vybavil si Hermionu. Přiměl se cítit zradu, kterou se do teď snažil nevnímat. Bolest a chuť jí ublížit.
Obří had začal ovíjet dům a syčel s praskotem žáru.
Vybavil si Luciuse.
Vybavil si jeho ruce.
Jeho úsměv.
Jeho oči.
Z ohně povstal pták a zaskřehotal. Křídly zahalil celý dům.
„Co to děláte? Nechte toho!“
Harry se otočil za hlasem. Nějaká žena na něj mířila hůlkou. Naklonil hlavu. Pohodil vlasy a usmál se. „Víte, kdo já jsem?“
Zalapala po dechu. „Harry Potter? Ale proč-„
Žár ohně Harryho hřál na tváři. „Sbohem.“ A s tím vykročil k domu.
„Co to děláte?!“
Nevšímal si jí. Nevšímal si žáru, který ho vítal. Na zvířata, která po něm chňapala, zavrčel a ona mu uvolnila cestu. Pustila ho dovnitř do domu, a pak za ním cestu uzavřela.
Harry se rozhlédl. Stál v něčem, co mohl být obývák. Oheň stále udržoval uctivou vzdálenost. Harry cítil, jak mu na čele raší pot. Ještě musí vydržet.
Vybavil si víc vzteku, bolesti a marnosti a nakrmil tím oheň. Vzal falešného hada a hodil ho jednomu z ptáků.
Sežral ho okamžitě.
Oheň praskal a hučel.
Ještě chvíli. Ještě chvíli.
Teď!
Přemístil se.
Objevil se za domem pod stromem. Dost blízko, aby viděl, dost daleko, aby nikdo, oslepený ohněm, neviděl jeho.
Docházely mu síly. Oheň se mu snažil vyškubnout. Snažil se pohltit všechno.
Harry ho nechal.
V ten okamžik plameny vzrostly a zvířata zařvala.
Harrymu se roztřásla kolena.
Ještě chvíli.
Ještě chvíli.
Posadil se.
Musí vydržet.
Dům se zhroutil a zvířata začala chňapat po sobě i po okolních stromech.
Možná lehne popelem celá vesnice, jestli si bystrozorové nepospíší.
To by byla ale velikanánská škoda, že?
Nebohý Godrikův důl.
Harry se přemístil pryč. Stálo ho to zbytky sil, ale podařilo se mu to bez odštěpení. V hotelovém pokoji na něj čekala ustaraná Sasha. Harry si dal lektvar na posilnění a doplnění sil a se Sashou a jejich věcmi se přemístil pryč. Musí stihnout svoji loď.
Milovali Kanadu.
Nikoho nezajímali.
Byli jen tím australským podivínem se zvláštním mazlíčkem.
Jakmile zjistili, že je Harry samotář a že s ním není řeč, nechali ho být.
Jakmile zjistili, že když napadne sníh a někdo zůstane někde odříznutý, Harry neváhá a vyrazí jim na pomoc, vzali ho za svého.
Samotářský podivín, na kterého je spoleh.
A jestli se po něm někdy někdo ptá, tak je to prostě jejich Joe. Moc toho nenamluví, ale je to dobrák od kosti.
A kdyby se po Joeovi ptali divní lidi, nikdo ho nezná a neviděl.
Měli malou chatu na kraji lesa u velké pastviny, která patřila sousedovi o několik kilometrů dál.
Jednou týdně chodil i se svým hadem na nákup ale nepotřeboval toho tolik.
Nechtěl se ženit a nechtěl děti, ale všichni měli pocit, že je za tím víc. Že má příběh, který jim snad jednoho večera u piva řekne.
Bydleli blízko vody a Sasha měla tolik jídla, kolik potřebovala. Harry choval králíky, aby měla čerstvé jídlo i v zimě.
Nemuseli ani mluvit, věděli, co ten druhý chce a potřebuje. Jestli Sasha potřebuje přiložit v krbu, jestli Harry potřebuje spát, jestli se mu Sasha má vyšplhat do klína a pomoci mu se uvolnit.
Už dávno spolu přišli na to, jaké pohyby jsou pro ně nejlepší.
Bavilo ji poslouchat Harryho zrychlený tep a chutnal jí vzduch, vznášející se kolem spokojeného Harryho. Byli spolu. Byli šťastní. Bylo v bezpečí.
Nepotřebovali nikoho jiného.
Nepotřebovali mluvit.
Věděli, co ten druhý chce říct ještě předtím, než to řekli.
Když Harry jednou klimbal na sluníčku, probudil se a viděl sám sebe ze svého klína, ani ho to nepřekvapilo.
Po týdnech a měsících zkoušení a trénování se dovedl na svět podívat Sashinýma očima i používat její tělo. Opačně to nefungovalo ale to jim nevadilo. Byli si blíž, než kdy dřív.
Postupem času se Harry bavil s lidmi z městečka čím dál častěji. Chodili k němu pro rady, cenili si ho. Bylo dobré je mít na své straně. Poslouchali ho.
Bude se volit nový starosta.
Nebylo by od věci to zkusit.
„Joe!“
Harry se usmál a potřásl si s hospodským rukou. „Hanku! Jak se daří? Co děti?“
„Všichni se máme dobře. Díky za optání. Dáš si pivo?“
Sedl si na bar. „Samozřejmě! Co malá Christie, pořád má trable ve škole?“
„Už je to lepší,“ odtušil Hank, „ale pořád jí ráno bolí břicho.“
Harry se zašklebil. „To je mi líto. A jinak je všechno v pohodě?“
„Jo, je.“
„A Martha?“ zeptal se Harry na jeho milenku. „Nechybí ti už tvoje servírka?“
Hank trochu zčervenal. „To víš, že chybí. Potřeboval bych tady další pár rukou.“
„A už se ví, co to bude?“
Hank jen zavrtěl hlavou a položil před Harryho pivo.
Podíval se na něj a chlácholivě se usmál. Položil Hankovi ruku na předloktí. „Kdybys někdy potřeboval pomoc, řekni. Jsem tu pro tebe, ano?“
Hank pomalu přikývl. „Díky.“
Harry se usmál. „Od toho přece přátelé jsou.“
Je dobré ho mít na své straně. Vždycky se to hodí.
Vždycky se hodí na něj znát špínu a držet ho za koule.
Těhotná milenka byla příliš dobrá příležitost na to, aby ji Harry nevyužil.
Seděl v hospodě pár hodin. Bavil se s lidmi, byl přátelský, vyměňoval si s nimi rady a plánoval akce, trhy i tréninky dobrovolných hasičů.
Kontroloval v mysli Sashu. Byla v pořádku. Klidná. V teple. Najedená. Nic jí nechybělo.
Do Harryho drknul Ian, „Hele, někdo z velkoměsta.“
Harry se podíval ke dveřím. Dva chlapi stáli u dveří a rozhlíželi se. Otočili tváře k Harrymu a –
Kurva.
No doprdele.
Co tady chtějí?
Uchechtl se směrem k Ianovi. „To budou nějaké městské navoněné slečinky. Se vsadím, že v životě nedrželi sekeru v ruce.“
Ian souhlasně zabručel. „Jo, to jo.“
Harry si jich dál nevšímal, napil se a koutkem oka sledoval, jak si jdou sednout k volnému stolu vzadu.
Tohle není náhoda.
Byl rád za svůj hnědý plnovous. Za košili i vestu, kterou nosil každý chlap tady. Zapadal sem. Nevybočoval.
Pil, dál se bavil s lidmi. Neotáčel se.
Objednali si.
Harry dopil, položil peníze na bar, nasadil si kšiltovku a s úsměvem se zvedl. „Mějte se tu zatím pěkně.“
Vyrazil ke dveřím. Klidně, s úsměvem. Neotáčel se.
Zaskřípaly židle a hovor v hospodě ustal.
Harry už měl ruku na klice. Kurva.
„Nějaký problém, pánové?“ slyšel za sebou Hanka.
„Jen si chceme promluvit, nic víc,“ odpověděl sametově ledový hlas.
Harry protočil oči. Bože, to je kretén.
Otočil se a usmál se na Hanka, který držel v ruce brokovnici.
„To je dobrý. S čím vám můžu helfnout, hoši?“ zeptal se jich Harry.
Vyměnili si zmatené pohledy.
O ano. Harryho to stálo trochu bolesti a peněz, ale získal lektvar na permanentní prohloubení hlasu.
Podíval se na všechny, kteří stáli mezi ním a jimi. Tak ochotní mu hlídat záda.
Podíval se na Snapea. Pak na Luciuse. „Tak co?“ zeptal se jich a založil si ruce na hrudi.
Podíval se Snapeovi do očí. Luciusovi. Ten překvapeně zamrkal.
Vyšší. Hnědé oči a vousy. Harry se mu nedivil, že je překvapený.
Když se nic nedělo, odfrkl si. „Nemám celej den. Plejtváte mým časem.“
Otočil se ke dveřím.
„Můžeme vám položit pár otázek?“
Pomalu se zase otočil zpět. „Proč byste to ksakru dělali?“
Lucius položil Severusovi ruku na rameno. „Omlouvám se. Asi jsme si vás s někým spletli.“
Harry zvedl obočí. „Jasně.“
„Můžeme vás přesto pozvat na sklenku?“
Harry zvedl obočí a přeměřil si je. „Je mi líto, hoši, ale ani jeden nejste zrovna můj typ.“ Chytil kšilt a naznačil smeknutí. Hospodou se ozval smích a atmosféra se uvolnila. „Mějte se, hoši, a nezničte Peggy postel, jestli tu budete zůstávat.“
Nedal jim šanci odpovědět. Otočil se a vyšel z hospody ven.
Klidně došel do auta.
Když startoval zkontroloval Sashu.
Byla v pořádku.
Řekl jí, aby se šla schovat na jejich speciální místo.
Poslechla.
Domů na to šlápl.
Chtěl se přemístit, ale bylo by to příliš nápadné. Musí být opatrný. Musí se dostat k Sashe a musí odsud zmizet.
Sevřel křečovitě volant.
Nedají mu pokoj. Zase ho najdou.
Musí se jich zbavit.
Musí je zabít.
A ani se nebude muset stěhovat.
Zabije je. Zabije Snapea. To nebude tak těžké. Vždycky ho nesnášel. Bastarda jednoho.
Přijel domů a zkontroloval ochrany. Nic. Vzal mobil a napsal Hankovi.
>Jak to vypadá s našimi hosty?
Během chvíle dostal zprávu zpátky.
>Ptali se po tobě. Ještě tu jsou.
>Podávej dál hlášení.
>Ok
Harry si povzdechl. Ještě má čas.
Mohl by zmizet.
Ale ne. Zabít je je lepší.
Budou mít pak už klid.
Jak je vůbec našli?
Harry všechno připravil. Zkontroloval varovné ochrany. Pustí je dovnitř, ale Harry o nich bude vědět.
Zkontroloval ochrany kolem Sashi. Byly pevné, nepropustné. Ona byla v pořádku, klidná. Spala.
Zlatíčko jeho.
Šel štípat dříví.
Pípl mu mobil.
>Teď odešli.
Ochrany zabrnily.
Byli tu.
Zasekl sekeru do polena a rozštípl ho.
Položil na špalek další.
Máchnout.
Rozseknout.
Položit nové poleno.
Máchnout.
Rozseknout.
Položit nové poleno.
Jedna Avada mezi oči. Snape nebude tušit, co ho dostalo.
Hůlka, lepší než ta stará, ho svrběla pod košilí.
Už to bude.
„Dobrý večer.“
Harry se rozmáchl a rozštípl špalek. Pak se otočil a utřel si pod na čele bez jizvy. „Dobrej.“
Byl tam jen Lucius.
„Vy ste ten panák z hospody, co?“
Lucius přikývl.
„Kde ste nechal kámoše?“
„Chtěl jsem s vámi mluvit sám.“
Harry zvedl obočí. „Fakt nejste můj typ.“
Lucius přišel blíž. „To je škoda.“
Sekera v ruce byla dobře vyvážená. Jen se rozmáchnout.
Ještě udělal krok blíž. Stál teď těsně před Harrym.
„Jiné oči. Jiná tvář. Jiné jméno.“ Sjel pohledem po Harrym dolů. „Vysoká podrážka.“ Zvedl koutek. „Ale já tě poznám.“
Jedno máchnutí sekerou a bylo by po všem.
No tak!
Sevřel sekeru víc.
„Víš podle čeho jsem tě poznal?“
Harry se ušklíbl. „Byl to můj zadek?“
Uchechtl se. „Ne. Byla to tvá chůze. Poznal bych tě v jakémkoliv davu. I kdybys vypadal úplně jinak. Merline, Harry, myslel jsem, že jsi mrtvý. Pořád tomu nemůžu uvěřit.“ Položil Harrymu ruku na předloktí a stiskl ho.
Harry se na něj prázdně podíval. „A řekni mi, co tu děláš? Proč přesně tu jsi? Se Snapem?“
Lucius zaváhal.
„Protože já si nedovedu představit, že odsud odejdeme všichni tři do západu slunce. Ty snad jo?“ Vytrhl se mu. „Tak ještě jednou, proč tu jste?“
Lucius se pokusil si vyhrnout rukáv kabátu, ale nešlo to. Místo toho si kabát sundal a hodil ho na zem. Vyhrnul si košili.
Ukázal Harrymu předloktí.
Harry polkl.
Bylo tmavé.
Kurva.
„Šli jsme za magií znamení. Doufali jsme, že najdeme Pána zla a zabijeme ho, než se stačí vrátit. Místo toho… jsme našli tebe.“
Harry zavřel oči a zkontroloval Sashu. Byla v pořádku. Otevřel je a ušklíbl se na Luciuse. „To je náhoda, co?“
„Harry…“ Lucius mu položil ruku na tvář. „Dovol mi ti pomoct.“
Položil mu tvář do dlaně a přivřel oči. Bože. Sekera ho v ruce tížila. Není dost silný. Nedokáže to. Nedokáže ho zabít. Zavřel oči. Roztřeseně se nadechl a vydechl. Odtáhl se. „Co budeš teď dělat?“ Natáhl volnou ruku a přejel po znamení prsty.
Lucius sebou trhl a zalapal po dechu. Vyškubl se Harrymu a zděšeně se na něj podíval.
„To ještě nikdy neudělalo. Ne, když se toho dotkl ty. Jen když…“
Harrymu se rozbušilo srdce. Zvedl obočí. „Jen když se toho dotkl tvůj pán? Rozmysli se dobře, co teď uděláš. Můžeš mě zabít. Nebudu se ti bránit. Ale sám to neudělám. Nedokážu to. Je to na tobě, Luciusi.“
Lucius dál beze slova zíral.
Neměl co ztratit. Naklonil se, stoupl si na špičky, a políbil ho.
Lucius okamžitě otevřel ústa a poddal se mu. Zabořil mu ruce do vlasů a zasténal. Hladově Harryho líbal a tiskl se k němu.
Harry si ho vychutnával. Snažil se zapamatovat si jeho vůni, chuť, zvuky které vydával… odtáhl se příliš brzy ale to by bylo i za tisíc let.
Usmál se na něj. „Zab mě nebo ne nech žít. Je to já tobě. Můžeme jít dovnitř. Ještě jednou si užít jeden druhého. Rozhodnout se můžeš potom.“
Lucius zavrtěl hlavou. „To nemůžu. Nemůžu tě zabít.“
Harry stiskl rty. „Neříkal jsi snad, že bys udělal cokoliv, abys ochránil svou rodinu?“
„Ty jsi moje rodina.“
Au.
„Nejsem.“ Harry si ho přeměřil. „Ty to nechápeš že ne?“ Zvedla se v něm vlna beznaděje. Nerozumí tomu. „Nepamatuju si tolik věcí. Dětství mám v mlze. Školu taky. Nejjasnější vzpomínky mám na tebe ale když se podívám na ostatní, je to jako se dívat na fotky cizince. A sním o místech, která neznám. Vybavuji si jména, která neznám. Chutnají mi jiné věci a hnusí se mi, co mám rád.“ Podíval se na Luciuse a chtěl s ním zatřást. „Ztrácím sám sebe.“
„Zrovna jsem tě našel. Nepřijdu o tebe znovu.“
Ztrácel sám sebe. Jak moc už nebyl Harry? Sevřel se mu žaludek, když si to přiznal. „Měl bys mě zabít dřív, než zničím všechno, co je ti drahé. Protože i o tom v noci sním. O světu klečícím mi u nohou.“
Lucius jen zavrtěl hlavou.
Harry se pousmál a dal mu pusu na tvář. „Jdu dovnitř. Můžeš za mnou přijít a naposledy mě pomilovat, než to skončíš. Můžeš zapálit celý dům. Můžeš mě nechat jít. Je to na tobě.“
Otočil se a i se sekerou odešel. Vešel dovnitř. Pustil ze skrýše Sashu a uspal ji silným kouzlem. Nemusí trpět.
Nalil si rum a čekal.
A čekal.
A čekal.
A čekal.
A čekal.
A čekal.
Pípl mu mobil.
>Odjeli.
Dneska se už asi nedočká.
Ochrany kolem pozemku zabrněly. Harry pohladil Sashu. „Jdi se schovat. Rychle.“
„Dobře,“ zasyčela Sasha a odplazila se.
Harry se zvedl a přešel k oknu. Nikoho neviděl.
Hrál si s hůlkou. Proplétal ji mezi prsty. Čekal.
Kdopak to asi bude?
Postava s blonďatými vlasy vyšla z lesa.
Hmm…
Netrvalo mu to ani měsíc.
Že by sebral odvahu?
Harry se uchechtl. Jaká smůla. Dneska se mu umírat nechtělo. Ani trochu. Ale Sasha by si zasloužila něco většího k snědku. Naklonil hlavu na stranu a prohlédl si přibližujícího se Malfoye. Ale pobavil by se rád.
Pousmál se. Malfoy klečící před ním, dusící se na jeho ptáku. Škemrající, aby ho ošukal.
Ano, to by šlo. A pak ho zabije.
Možná si ho ještě nějakou dobu nechá na hraní, než ho přestane bavit.
Nebo než bude mít Nagini moc velký hlad.
Rozepnul si kostkovanou košili. Kousl se silně do rtu, aby byl víc naběhlý. Jo, to bude zábava.
Otevřel dveře a opřel se o futra. Založil si ruce na hrudi a s úsměvem přibližujícího se Malfoye pozdravil. „Luciusi… rád tě vidím. Stýskalo se mi po… tobě.“
Lucius trhaně přikývl. „Ahoj, Harry.“
Harry… ne, to se mu nelíbilo ani trochu. Kde je jeho respekt? Kde je jeho vychování? Tak by to teda nešlo. Bude mu muset dát malou lekci.
Uvolnil mu dveře. „Pojď dál. Máme toho spoustu, co dohánět.“
Lucius přikývl a vešel dovnitř. „Jak se ti daří?“
Harry pokrčil rameny. „Bylo mi trochu smutno. Byl jsem osamělý.“ Usmál se na něj. „Ale to se teď změní.“ Přišel k němu blíž. „Chyběl jsi mi.“
Lucius polkl.
Harry se usmál a přejel mu prstem po tváři. „Víš jak často jsem o tobě přemýšlel? Jak často jsem si představoval, že je to tvoje ruka, co mě honí? Že je to tvoje prdel, kterou šukám?“ Přitiskl se k němu. „Jak moc tě teď chci?“
Přitlačil k němu boky. „Koukněte se na ta ústa.“ Přejel mu po nich prsty a usmál se, když je Lucius pootevřel. „Myslím, že bychom pro ně měli najít nějaké využití, co myslíš?“
„Něco jsem ti přinesl,“ řekl Lucius zadýchaně.
Harry zvedl obočí. „Dárek? Pro mě? Ale to jsi nemusel. Ty mi přece stačíš.“
Mohl by ho opřít tady o zeď a vzít si ho. Hned teď. O, ano. Možná to udělá. Už jen z té představy, jak Lucius škemrá a křičí, bolestí i potěšením, Harry tvrdnul a tvrdnul. Bude jeho. Už nikdy nikdo si ho nevezme tak, jako Harry. Zničí ho. Naprosto ho zruinuje svým ptákem. Bude ho prosit, aby přestal ale bude chtít pravý opak. Harry ho ošuká až k orgasmu a možná ho, až bude na vrcholu, zabije. Cítil se štědrý. Jaký lepší konec by si mohl přát?
Nebo…
O, ano. Nebo ho, až v něm bude až po koule, prokleje Cruciatem. Bude se svíjet na jeho ptáku, dokud Harryho nevyždímá do sucha. Ano, to by bylo –
„Harry?“
Zamrkal. Bude ho ještě muset naučit, jak mu správně říkat. Můj pane znělo dobře. Lucius držel v ruce krabičku.
S úsměvem si ji od něj vzal a otevřel ji.
Pěkné. Rozkošné. Přejel prsty po zlatém šperku vykládaném zelenými a modrými kameny. Vypadalo to jako oko. „Aaa, Luciusi, to jsi nemusel.“
„Když jsem ho viděl, vzpomněl jsem si na tebe. Bylo to to nejdražší v obchodě ale nic jiného si nezasloužíš.“
To měl pravdu.
„Je to šperk faraónů. Nejmocnějších lidí světa. Říkal jsem si, by tě mohl být alespoň z půlky hoden.“ Lucius přejel prsten Harrymu po holé hrudi. „Představoval jsem si tě, nahého, ozdobeného jen tímhle šperkem…“ Zaváhal a podíval se Harrymu do tváře, jako by tam něco hledal, „jak mě, s prominutím, mrdáš.“
Harry se uchechtl. „To se dá snadno zařídit. Svlékni se.“
Zaváhal.
„Svlékni se!“ štěkl po něm Harry.
Lucius sebou trhl ale rychle si sundal vrstvy oblečení.
Harry si ho prohlédl a pohladil ho od tváře, přes hruď, boky až na stehna. „Krásná práce.“
Lucius sklonil hlavu.
Harry se zamračil. Byl zplihlý. Pateticky zplihlý. Zklamaně zamlaskal a zaryl mu prsty do boku, až Lucius bolestí sykl. Naštěstí ho nepotřebuje v pozoru. I když je to tak patetický pohled.
Vzal mu bradu a zvedl ji. „Teď svlékni mě,“ zavrčel.
Dál se do práce. Trochu se mu třásly prsty a byl nemotorný, ale Harry se cítil štědře. Tentokrát to přehlédne.
Jakmile mu Lucius sundal spodky, pták se mu vyšvihl vzhůru. Harry se pousmál a pohladil se. „Vidíš? To je jen pro tebe.“
Lucius v kleče přikývl.
Pořád zplihle visel.
„Na co čekáš?“ pobídl ho Harry. „Jak si ho namastíš, takovou jízdu budeš mít.“ Harrymu to bylo jedno. Krev klouže taky.
Lucius zaváhal a sáhl po krabičce se šperkem. „Harry…“
„Pane,“ zavrčel.
Lucius rychle a horlivě přikývl. „Pane. Pane, smím vám, prosím, připnout toto? Už takto jste majestátní a…“ oblízl si rty. „Ale s tímto znakem moci…“
Harry mávl rukou. „Klidně. Posluž si.“
Lucius se zvedl a vzal do ruky šperk. Naklonil se, přitiskl se k Harrymu a zapnul mu ho za krkem.
Harry ho chytil za boky a přirazil k němu. Když se mu zlatý, drahokamy vykládaný šperk usadil na prsou, usmál se nad tou tíhou. Už teď se cítil mocnější. Už teď ho to hřálo.
Lucius se mu zase pátravě podíval do očí. Harry zvedl obočí a znovu přirazil. „Spokojený?“
Teď už vypadal přímo vyděšeně. Jak rozkošné. Polkl, oblízl si rty a přikývl. „Ano, pane.“
Harry se usmál a utřel mu koutek oka, kde stékala jedna slza. „Až takový pohled to je? Neboj…“ Sklonil se a zašeptal mu do ucha. „Už brzo mě v sobě budeš mít.“
„Ano, pane.“
Harryho hřálo na hrudi čím dál víc. Tak rychle se učí. Zatlačil mu na rameno. „Měl by ses dát do práce. Myslel jsem to vážně.“
Lucius přikývl. „Ano, pane. Můj pane?“
„Copak?“
„Smím vás políbit? Prosím.“
Když tak hezky prosí… „Jseš si jistý? Varuju tě. Můžeš si vybrat jen jedno místo, kam ty své rtíky dáš. A pak si tě vezmu tak jako tak.“
Lucius přikývl. „Jsem.“
Harry se pousmál. „Nuže. Dobrá.“
Naklonil se a přitiskl k Harrymu své rty. Jemně ho ždibl do rtu.
Harry ho nechal vést. Však si ho za chvíli vezme hezky tvrdě.
Přejel mu jazykem po rtu. Mírně zatlačil dovnitř a Harry pootevřel ústa.
Lucius ho líbal dál. Pomalu. Labužnicky. Jako by Harry byl rosou uprostřed pouště.
Harry mu chytil tváře. Byly mokré. Ale Lucius ho líbal dál. Jako by nic na světě nebylo. Když se Harry chtěl odtáhnout, aby mu ty tváře mohl usušit, jen následoval Harryho, o něco zoufaleji.
Harry se musel nadechnout nosem. Jinak by mu nestačil dech. Přitiskl k sobě Luciuse. Objal ho.
Pohladil ho po vlasech.
Lucius ztuhl. Pomalu se odtáhl. Harry se smutně usmál při pohledu na jeho mokré tváře. Palcem je osušil a naklonil se, aby na každou z těch tváří dál jednu krátkou pusu.
Lucius se na něj díval uslzenýma očima.
„Copak?“ zeptal se ho Harry a pohladil ho po tváři.
„Tuřín,“ zašeptal Lucius přiškrceně. „Prosím, tuřín.“
Harry zmateně zkrabatil obočí. „Dobře? Jo, jasně. Tuřín.“ Podíval se na nahého Luciuse ve své náruči. Tuřín? Proč by říkal tuřín? „Mám tě pustit?“
Lucius místo odpovědi Harryho k sobě blíž přitiskl. „Jak ti mám říkat?“ zeptal se tiše.
Co je to za otázky? „Ehm… Harry? I když ve městě mi radši říkej Joe?“
„A pane?“ zeptal se Lucius tiše.
Pane? Co je to za volovinu, pane? Proč by mu měl říkat pan-
Harry ztuhl. Pustil Luciuse a ukročit stranou. „Měl bys jít.“
„Co? Ne! Nepůjdu!“
Harry odvrátil hlavu a podíval se z okna. „Měl bys jít. Prosím. Jdi. Nechci ti ublížit.“
„Neublížíš mi.“
Harry zatnul čelist. „Tak proč ses tak bál, jestli přestanu, když řekneš tuřín?“
Lucius neodpověděl.
„Radši jdi. Neměl by ses vracet.“
„Ne, to bude dobré.“ Lucius ho chytil za ruku. „Věř mi.“
Harry se podíval na jejich ruce. Zvedl je a ukázal Luciusovi jeho temné znamení. „Jak to může být dobré? Jak tohle může být dobré?“
„Našli jsme rituál. Staroegyptský. Zbavíme tě toho!“
Harry zavrtěl hlavou. „Jakou máš jistotu, že to bude fungovat?“
Lucius zaváhal a položil mu ruku na přívěšek na hrudi. „Tohle taky funguje, ne? Máš čistší mysl. Rituál taky zabere. Budeš volný. Zbavíme se viteálu. Prosím, Harry.“
Harry ho pohladil po tváři. Je velká šance, že ho to zabije, že? Není šance, že by se jim to podařilo. Ale…
On se sám zabít nedokáže. Už to i zkusil.
A Lucius to jinak neudělá.
Bude to muset být nehoda během rituálu.
Každopádně se viteálu zbaví.
„Dobře,“ přikývl Harry. „Dobře, udělám to.“
Lucius ho objal a Harry mu objetí oplatil.
Tak jako tak bude konec.
Už je nejvyšší čas.
Málem Luciuse…
Ne, nebude na to ani myslet.
Musí podstoupit ten rituál.
Musí ho ochránit před sebou.
Bylo zvláštní být zpátky. Pohladil okenní rám. Nevěřil, že tohle místo ještě někdy uvidí.
Zahrady byly zalité měsíčním světlem. Bylo to krásné. Sasha ležela na posteli. Spala. Dotkl se amuletu, který mu visel kolem krku. Taky by měl jít spát.
Byl tu už druhou noc a ještě si nedovolil zavřít oči. Co když se probudí a nebude… Harry?
Co když půjde za Luciusem a ublíží mu?
Ne. Nemůže to riskovat.
Kdyby ho Lucius aspoň zamkl. Vzal mu hůlku. Ale ne. To prý nebylo správné. Harry prý nebyl jeho vězeň.
Harry hlavně byl kurva nebezpečný.
Rozhlédl se po pokoji, který mu Lucius přidělil. Tolik věcí, ze kterých by se dala udělat zbraň.
Zívl. Neměl sem jezdit. Neměl se vracet. Měl počkat, než bude rituál připravený a nenechat Luciuse, aby ho přemluvil.
Znovu zívl. Opřel si čelo a chladivé sklo. Cože to vlastně chtěl dělat?
Projít. Možná by se měl jít projít. Čerstvý vzduch ho probere.
Vyrazil ven.
Možná to bylo o něco lepší. Těžko říct.
Procházel se zahradou. Sedl si na kamennou lavičku. Byla pěkná noc.
Pěkná noc.
Pěkná… noc.
Pěkná…
Trhl sebou a promnul si obličej. Kurva.
„Všechno v pořádku?“
Harry nadskočil a podíval se na Luciuse, který seděl vedle něj. Jak se tam dostal?
„Jo.“ Odkašlal si. „Všechno v pohodě.“
„Jak se cítíš?“
Pokrčil rameny. „Jako časovaná bomba.“
„Zítra provedeme další testy. Vydrž ještě.“
Harry přikývl. „Jasně. Žádný problém.“
„Harry…“ Lucius si povzdechl a natáhl k němu ruku, pak je ale stáhl. „Můžu pro tebe něco udělat?“
„Zabij mě rovnou.“
„Myslím to vážně.“
„Já taky.“
„Harry, nezabiju tě,“ řekl Lucius odhodlaně.
Harry si povzdechl a otočil se k němu. „Možná budeš muset.“
„Ne.“
Harry se uchechtl. „A co až přijdu k tobě do ložnice a rozhodnu se tě si vzít proti tvé vůli? Co pak?“
„Ne. To neuděláš.“
„Nemůžeš to vědět jistě.“
„Harry já tě znám. Neuděláš to.“
„Už jsme to málem udělal.“
„Tos nebyl ty.“
„Ale byl.“
„Nebyl.“
„Za celou dobu, co jsme byli v Kanadě, jsem nikoho nechtěl. Tak proč jsi zrovna ty byl ten jediný? Hmmm? Byl jsem to já, ať se ti to líbí nebo ne. Měl bys mi dát zámek na dveře.“
„O tom jsme už mluvili.“
„Evidentně ne dost.“
„Harry, nechci to takhle.“
„A já nechci…“ povzdechl si a sklonil hlavu. „Nechci ti ublížit.“
Lucius mu otočil hlavu k sobě. „To neuděláš.“ Pousmál se a přejel mu po tváři palcem. „Ahoj.“
„Ahoj,“ zašeptal Harry.
Smutně se usmál. „To se to zamotalo, viď?“
Harry slabě přikývl. „Koho by to napadlo?“
„Myslíš na to někdy?“ zeptal se měkce Lucius. „Jak to začalo.“
Harry znovu přitakal. „Každý den. Užili jsme si, viď?“
Zasmál se. Oči se mu třpytily. „To jo.“
Hlavně ať nezačne brečet. Jinak Harry bude brečet taky.
„Taky na to vzpomínám. Chybí mi to,“ přiznal Lucius.
„Sex byl hodně dobrý, co?“
„Nejen sex. Byl jsem rád s tebou. Víš jak moc jsem nenáviděl svoji postel, když jsi odešel?“
Harry zamrkal. „Promiň…“
„To je dobrý. Už to všechno dává smysl.“
„Vážně?“
„Vážně. Naprostý. Harry…“
„Jo?“
„Můžu tě políbit?“
Neměl by. Neměl by. Vážně by neměl. Kousl se do rtu. „Jseš si jistý?“
„Naprosto,“ přikývl Lucius. „Dva dny nemyslím na nic jiného.“
„Tak… dobře.“
Naklonil se k němu. Harry zavřel oči. Ucítil na rtech horký dech. Pak letmý dotyk.
Zmateně otevřel oči, když teplo zmizelo. „To bylo všechno?“
Lucius se zasmál. „Vezmu si, co mi dáš. A to mi stačí.“
„Stačí?“ zeptal se Harry pochybovačně.
„Stačí,“ přitakal Lucius. „Harry… připojíš se ke mně dneska v noci?“
„Nemyslím, že je to dobrý nápad,“ namítl Harry.
„Myslím jen spaní. Nic víc, přísahám. Včera… nemohl jsem spát. Celou noc jsem myslel na to, že jsi jen pár kroků ode mě a že nevím, jestli jsi v pořádku. Prosím.“
Harry váhal. Lucius ho chytil za ruku a stiskl.
Neměl by.
Vážně by neměl.
Ale bože, jak moc to chtěl!
„Tak dobře,“ řekl Harry nakonec. „Ale jen spát.“
„Samozřejmě.“
Pořád ho držel za ruku, zvedl se a vedl ho zahradami i panstvím l sobě do ložnice.
Sundal z něj vrchní hábit. A pak si sám svlékl župan a zůstal jen v pyžamu. Lehl si na svou polovinu postele.
„Harry?“
Harry si nemotorně sedl na svou půlku. Sundal si boty a lehl si na úplný kraj postele.
Lucius zhasl.
„Dobrou noc, Harry,“ zašeptal.
„Dobrou,“ odpověděl mu Harry.
„Všechno bude dobré. Slibuju.“
Neodpověděl mu. Nevěřil mu. Nemohl. Srdce mu bušilo a snažil se dýchat pomalu, ale vůbec to nešlo. Ve tmě viděl linie Luciusova obličeje. Spal a měl klidný výraz.
Harry se přetočil na bok. Pak zpátky na záda. Podložil si hlavu rukou.
„Harry?“
Ztuhl.
Lucius se na něj díval. Natáhl k němu ruku. „Chytneš mě, prosím?“
Váhavě mu do dlaně položil tu svou. Nesnášel, jak se mu třásly prsty. Lucius ho stiskl. Přitiskl mu na hřbet ruky rty a usmál se na Harryho. „Dobrou.“ Zavřel oči a palcem Harrymu na hřbetu ruky kreslil malá kolečka.
Harry se na ně soustředil. Malá kolečka. Jako by každé z nich trochu odvedlo napětí z Harryho žaludku.
Bylo to fajn.
Zavřel oči a soustředil se na ta kolečka. Stiskl Luciusovi ruku. Ten mu ji stiskl zpátky.
To bylo pěkné. To bylo fajn.
Bylo mu teplo. Bylo mu dobře.
Otevřel oči a zvedl hlavu.
„Dobré ráno,“ pozdravil ho Lucius tiše s malým úsměvem.
Harry se podíval na místo, kde měl předtím položenou hlavu. Vždyť ho celého poslintal! „Promiň,“ řekl rychle a utřel si pusu.
„V pořádku.“ Stiskl ho a až teď Harrymu došlo, že ho objímá. „Pojď zpátky. Ještě je brzy.“
Harry mu zase položil hlavu na prsa. Poslouchal jeho srdce. Bušilo klidně. „Co to děláme?“ zeptal se ho tiše.
„Ležíme spolu v posteli.“
„Víš co myslím,“ nedal se Harry. „Co to děláme? Proč to děláme?“
Lucius ho hladil po zádech. „Protože to je příjemné?“
Harry zavřel oči. „Neodpověděl jsi mi. Co tohle je?“
„Musíme to nějak pojmenovat?“
„Jo.“
Lucius si povzdechl. „Říkej tomu, jak chceš. Já… budu rád za to, co mi dáš.“
Harry so odfrkl. „To nezní moc fér.“
„Přátelství. Výhody. Sex. Vztah. Vyber si. Mně je to jedno.“
Harry se odtáhl a opřel se o lokty. „Není to to jedno.“
„Ale je.“ Pousmál se a pohladil Harryho po ruce. „Jsem prostě jen rád, že tě vidím. Že jsi naživu.“ Nadzvedl se. „Že tě můžu políbit…“ pomalu se přibližoval k Harrymu.
Harry se natáhl a přitiskl se k němu rty. Cítil, jak se Lucius usmívá. Zase se odtáhl a zamračil se. „Proč?“
„Co proč?“
„Proč to všecko chceš?“
„Protože tě mám rád, Harry. Proto.“
Harry na něj zůstal zírat. „Proč?“
Lucius pokrčil rameny a lehl si. „Prostě mám. Není to žádná věda. Myslím na tebe, když se probudím i když jdu spát. Vidím něco zajímavého a řeknu si, že by tě to určitě zajímalo taky. Chci tě vidět se smát a chci tě držet, když ti bude smutno.“
Harry si sedl. „Ale… ublížil jsem ti!“
„Kdy?“
Harry rozhodil rukama. „Tolikrát jsem ti ublížil!“
„Řekni mi něco konkrétního.“
„Když jsem tě odkopnul!“ řekl Harry vítězně, když na to přišel.
Lucius protočil oči. „To už je vyřešené, ne? Bylo to náročné období. Neměli bychom počítat věci, co se staly kvůli viteálům.“.
„Řekl jsem, že máš malý péro a že jsi milenec na houby!“
Lucius ztuhl. „Kdy?“
„Když jsi přišel do klubu!“
Usmál se. „To patří k těm viteálům. Odpouštím ti.“
To snad není pravda! „Spal jsem s víc lidma, než dokážu spočítat!“
„Když jsme nebyli spolu?“
„Jo! Když jsme nebyli spolu! Byli jich tucty!“
Lucius se pousmál. „Tak to by ses se mnou mohl podělit o něco, co jsi pochytil, že?“
Harry zaúpěl. „Ty tohle vůbec nebereš vážně!“
„Ne, Harry, beru. Záleží mi na tobě a tohle jsou jen maličkosti.“
„A co to, že jsem fingoval svou smrt?!“
„Udělal jsi, co jsi musel.“
„Opustil jsem tě.“
„Nebyli jsme spolu. A viteály. To se dvojitě nepočítá.“
„Mám Voldemorta v hlavě.“
Lucius položil Harrymu ruku na stehno. „A já tebe v posteli.“
„Jsi blázen,“ zašeptal Harry.
„Do tebe,“ odpověděl mu hraným šeptem Lucius.
Harry si odfrkl a rozesmál se. „To je strašná hláška.“
„Jo. A přiměl jsi mě ji říct. Tak pojď už zpátky ke mně, ano?“
Harry zaváhal ale pak se k němu přitulil.
„Tak se mi to líbí. To je ono.“
Harry si zavřel oči. Těch pár slov by s ním nemělo dělat, co to s ním dělá.
Otočil hlavu a dal Luciusovi pusu na krk.
Hrdelně se zasmál. „Harry… možná bys krk měl vynechat.“
Harry mu po něm místo odpovědi přejel jazykem.
Luciusovo objetí zesílilo. „Myslím to vážně, Harry. Nedráždi mě, prosím.“
„A co když tě chci dráždit?“ zeptal se Harry poťouchle.
„A jste ochoten nést následky, pane Pottere?“
Harry se usmál a obkročmo si na něj sedl. Sklonil se a dlouze, pomalu a hluboce ho políbil. Pak se odtáhl a zeptal se ho. „Jseš si jistý, že to se mnou chceš?“ zeptal se ho tiše.
„Merline, ano, Harry. Vždycky.“
Harry přikývl, posunul se níž, aby se o ně třely jejich erekce. Pohl boky a zasténal. Bože! Znovu se sklonil a znovu Luciuse políbil. „Otočíme se?“ zamumlal mu do úst.
„Harry…“ Lucius zněl nejistě.
Harry se odtáhl.
„Nepotřebuju být nahoře,“ řekl Lucius.
Harry se pousmál. Ale ne, neexistuje, aby nahoře byl on. Ne potom, co málem… Přiměl se na to přestat myslet. „Ne. Chci, abys byl nahoře. Prosím.“
Lucius přikývl.
Otočili se.
Líbali se, svlékali se, dotýkali se každičkého kousku těla toho druhého, který jim chyběl.
Sténali si do úst a bože, Harry ho tak moc chtěl!
Lucius vzal olej a uvelebil se Harrymu mezi nohama. „Jsi si jistý?“ zeptal se ho. „Nemusíme to dělat.“
Harry zoufale zvedl boky. „Ale no tak! Prosím! Víš jak dlouho jsem tohle chtěl?“
Lucius přejel naolejovaným prstem Harrymu po ptáku. „Jak dlouho?“
Harry mu přirazil do ruky.
Lucius sjel rukou níž, mezi Harryho půlky a objel prstem po jeho otvoru. „Jak dlouho, pane Pottere?“
Harry zasténal. Pohl boky, ale marně. Lucius uhnul.
„No tak, pane Pottere. Používejte svá slova. Jak dlouho už chcete mého ptáka ve své prdeli?“
Harry zavyl. Takové věci mu nemůže říkat! „Nikdy jsem nepřestal,“ zasténal.
„Co prosím?“
„Nikdy jsme nepřestal,“ zopakoval Harry. „Chtěl jsem vás v sobě celou tu dobu. A nesnášel jsem za to, že na vás nemůžu přestat myslet. Že nikdo mi nebyl dost dobrý, aby vás nahradil. Nikdo. Vůbec nikdo.“
Lucius se pousmál a vnikl jedním prstem dovnitř.
Ano!
„A bylo jich hodně, pane Pottere?“
Harry přikývl.
Dva prsty. „Kolik, pane Pottere?“
„To nevím.“
Lucius v něm prsty pomalu pumpoval. „Potřebuju víc informací, pane Pottere.“
„Jak fakt nevím!“ Zavrčel Harry a přirazil boky, ale marně. „Prostě jsem se kurvil, jasný?!“
„Kurvil?“
Harry ztuhl. Tohle říct neměl. Kurva.
Tři prsty.
„Chcete říct, že jste se kurvil, a pořád nenašel penis, který by se vám líbil?“
Harry zavrtěl hlavou. „Žádný,“ zasípal. „Žádný nebyl jako váš. Žádný nebyl dost dobrý. Nikdo nebyl dost dobrý.“
„Ale, pane Pottere… to by se dalo skoro považovat za poklonu…“
Prsty zmizely.
„Ale asi budu potřebovat víc.“
To už si snad dělá prdel, ne? Když otevřel oči, viděl, že se Lucius potměšile usmívá. Dělá si prdel. Idiot jeden.
Harry se mu podíval do očí. „Nikdo neměl tak dokonale tvarovanýho ptáka, jako vy, Lorde Malfoyi. Nikdo ho neměl tak krásnýho, tak silnýho. Tak chutnýho. Žádný pták v mý prdeli nebyl cítit, jako by pro ni byl stvořen. Nebo jako by moje prdel byla vytvarovaná přesně pro jeho ptáka. Jen ten váš pták tam patří.“
Tak co kdyby ho tam už šoupnul?!
„Merline, Harry…“
Harry se nestihl ani pousmát a už lapal po dechu, jak se do něj Lucius zabořil. Bože! „Joo!“ zasténal. „Luciusi, jo, to je ono!“
Lucius se pousmál a když byl v Harrym až po koule, sklonil se a políbil ho. „Měl jsi pravdu,“ řekl pak zadýchaně, „stvořená přesně pro mě.“
Harry se zasmál a stiskl kolem Luciuse všechny svaly. „A to jsem ti neřekl, že jsi taky byl nejšikovnější, nej-„
Lucius do něj přirazil.
„-pozornější, nej-„
Znovu.
„vytrvalejší a -„
„Nej-„
„-lep-„
„-šíí.“
„I ty jeden lichotníku,“ dostal ze sebe Lucius mezi přírazy.
„Říkám pravdu. Radši mě polib“, zavrčel a přitáhl ho k sobě. Lucius ochotně poslechl.
Harry ho obmotal nohama kolem pasu a pomáhal mu dostat se do něj ještě hlouběji.
„Merline, Harry… už…“ vzal do ruky Harryho ptáka a začal s ním pumpovat.
Harry zavřel oči a soustředil se na jeho rytmus. Vdechoval Luciusovu vůni a vnímal každý pohyb ptáka, který mu dráždil prostatu. A Luciusova ruka, která se stávala stále neohrabanější… Bože.
Luciusovo péro ještě ztvrdlo, už bylo jako kámen a ztuhl. Harry kolem něj sevřel svaly a hýbal boky, co to šlo.
„Harry,“ lapal po dechu Lucius, ale Harry dál pokračoval, dokud se mu Lucius, naprosto vyždímaný, nesvalil do náruče.
Harry se pousmál a dal stranou pramen vlasů, který měl nalepený na zpoceným čele.
Byl sladký.
Ale bože, Harry se potřebuje taky udělat.
Lucius byl ale pořád nějak mimo. Pořád něco mumlal a ležel na Harrym a byl v Harrym. Kdyby se aspoň trochu pohl, aby na sebe Harry dosáhl!
Zkusmo pohl boky. Šlo to málo, ale jo šlo by to.
Lucius se roztřeseně zvedl a svalil se vedle Harryho. Ospale se na něj usmál. „Děkuju.“
Harry přikývl a políbil ho. Lucius nadšeně otevřel pusu a Harry mu do ní vnikl jazykem. To je ono. Sáhl si mezi nohy a chytil do ruky svého ptáka. Líbal Luciuse a přirážel si do ruky. Jo, to by šlo.
Lucius se odtáhl. „Počkej… nech mě.“
„To je dobrý,“ namítl Harry.
„Tak spolu.“ Obmotal své prsty kolem Harryho a brzo našli společný rytmus.
Lucius se sklonil a obkroužil Harrymu jazykem bradavku.
„Bože…“
„Jmenuju se Lucius.“ Skousl.
„Luciusi,“ zasténal Harry a trhl boky.
Skousl víc. Pak zase jazykem bradavku polaskal.
Už bude. Už bude!
Chtěl zrychlit tempo ruky, ale Lucius ho nenechal. Místo toho ho přiměl k pomalým táhlým pohybům. „No tak, Harry, přece si to chceš užít, ne? Nebo bys byl snad radši, kdybych si tě vzal do pusy?“
Harrymu se protočily oči.
„To by se přeci mohlo zařídit. Nebo se mám zase věnovat tvým bradavkám?“
Harry trhl hlavou.
„Copak, Harry, co je to?“
Pustil Harrymu ruku a ten okamžitě zrychlil. „Ne, ne, ne, hezky pomalu.“
Harry neochotně poslechl. Přiměl se mít otevřené oči a sledoval, jak mu Lucius přejel po stehně na koule. Promnul je a pak prsty Harrymu zajel do řitě.
Trhl sebou.
„Š š š. Hezky pomalu. To je ono.“ Zasunul do Harryho tři prsty. Pak čtyři.
„Už…“
„Ještě chvíli to pro mě vydrž, ano?“
Harry přitakal.
Lucius pohnul prsty, prohnul je a Harrymu před očima vybuchly ohňostroje. Zaúpěl a stiskl se u kořene.
„To je ono. Výborně. Ještě chvíli, ano?“
Vytáhl prsty a pak je do Harryho pomalu zasunul, celou dobu přímo přes prostatu.
„Luciusii… prosím…“
„Tak dobře, Harry. Udělej se.“
A s tím do Harryho znovu zajel.
Harry si pustil ptáka a okamžitě svět zmizel. Nic jiného nebylo než vlny a vlny potěšení.
A další a další.
A další.
A malé vlnky.
A další. A další…
Pořád se třásl. Otevřel oči a viděl Luciuse, který mu klečel mezi nohama a pořád do něj pomalu pumpoval prsty.
Harry se roztřeseně zasmál. „Už stačí.“
Lucius zvedl obočí. „Jsi si jistý?“
Olízl si rty. „Naprosto. Teď pojď sem za mnou nahoru, až neusínám sám.“
„Dobře. Když si to teda přeješ.“
„Přeju,“ odpověděl Harry a líp se uvelebil v náručí. „To víš, že přeju.“
“Nechci se o tebe dělit.”
Harry se pousmál a dál poslouchal jeho srdce. “Vážně?”
“Vážně. Nechci, abys byl s někým jiným.”
Harry zvedl hlavu a dal Luciusovi pusu. “Máš štěstí. Nemám chuť si hledat nikoho jinýho. Jsem totiž strašně líný.”
“A určitě je to jen proto?”
Harry pokrčil rameny a líp se uvelebil. “Možná taky vím, že nikoho lepšího jen tak nenajdu, a fakt se nechci o to snažit?”
“Asi bych měl Merlinovi děkovat za tak mladé líné kouzelníky, že?”
Harry se zazubil. “Možná?”
Lucius ho k sobě víc přitiskl. “Mám to ale štěstí.”
“Největší.”
“Můžu k vám?”
Harry zvedl zmateně hlavu. “Sasho?”
Z pod kraje postele vykoukla její hlava. “Můžu k vám?”
Posadil se a natáhl k ní ruku. “Jo jasně. Co tu děláš?”
“Stýskalo se mi po tobě,” syčela Sasha a vyplazila se na postel.
“V noci tě hledala,” řekl Lucius. “Když jsem se vracel ze záchodu, čekala před dveřmi a chtěla dovnitř. Snad nevadí, že jsem ji pustil.”
Harry se naklonil a dal mu pusu na tvář. “Děkuju.”
Sasha se doplazila Harrymu na nohy a položila mu hlavu do přikrytého klína.
“Proč jsi nešla za mnou rovnou?”
“Nechtěla jsem, abyste mě poslali pryč. Pod postelí byla dobrá tma. A byl jsi v pořádku.”
Pohladil ji. “To jsem byl.”
“Pářili jste se.”
Zvedl obočí. “Ano.”
“Budete se pářit znovu?”
“Možná.”
“Tak mě prosím varuj. Nechci být zavalená nebo shozená z postele.”
Usmál se. “Dobře.”
“Budeme teď spát?”
“Možná?”
“Ty taky nic nevíš,” povzdechla si ale stočila se Harrymu v klíně.
Harry si zase lehl s hlavou na Luciusovi.
“Všechno v pořádku?” zeptal se Harryho.
“Jo. Všechno v pohodě. Prý ji máme varovat, než spolu zase budeme spát.”
“Ale?”
“Jo. Nechce být rozmáčknutá.”
Lucius si odfrkl. “Jako bych byl nějaký balvan.”
Harry se pousmál a pohladil ji. „Když se necháme unést…“
„Tak co?“
Zazubil se. „Je dobré, že někdo dává pozor.“
„Když mě nekousne do zadku…“ řekl Lucius žertem ale Harry v tom cítil napětí.
„Sasho?“
„Ano, Harry?“
„Kousla bys ho?“
„Jen kdyby sis to přál. Nechci, abys byl smutný.“
Harry se pousmál. „To jsi hodná.“ Podíval se na Luciuse a řekl: „Bez obav. Žádné kousání se nekoná. Zatím.“
„Dobře. To slyším rád.“ Povzdechl si. „Měl bych vstát. Brzo přijde Severus.“
„Jak jste na tom?“ zeptal se ho Harry a snažil se znít ledabyle.
„Ještě naposled to kontrolujeme a procházíme. Jestli na nic nenarazíme, zítra bychom to mohli provést.“
Harry polkl. „Dobře.“
Harry nervózně přesvědčil Sashu, aby vlezla do rituálního kruhu.
Podle Snapea bylo dobré to vyzkoušet nejdřív na ní.
Harrymu se to nelíbilo.
Ani trochu se mu to nelíbilo.
Ale Lucius souhlasil se Snapem a oba Harryho ukecali.
Sledoval, jak rituál probíhá a žaludek se mu svíral čím dál víc.
Sasha se svíjela a syčela.
Žádná slova.
Jen křik.
Pod Harrym se prolomily nohy.
Zoufale k Sashe natáhl ruku ale neodvážil se narušit kruh.
Bože, prosím, ať to funguje! Bože, prosím! Bože, prosím, pomoz jí!
Harry udělá cokoliv!
Ať to už přestane!
Snapeův hlas slyšel z velké dálky a nic v životě nenáviděl víc.
Lucius držel Harryho za ramena a něco mu říkal.
Ale jediný, co Harry slyšel, byl Sashin křik.
Pak to přestalo.
Nehýbala se.
Po kůži se jí rozlily bílé skvrny.
Jako by se měnila v kámen.
A pořád se nehýbala.
Pořád byla ticho.
„Sasho…“ zašeptal Harry.
Lucius ho pustil a Harry se vrhl k ní. Opatrně se jí dotkl. „Sasho…“
Nic.
„Sasho… prosím, probuď se.“
Nic.
Ne… to ne. To ne! Prosím, to ne!
„Harry… je mi to líto.“
Harry zavřel oči. Luciusova ruka na rameni ho pálila a tížila jako roztavený balvan. Pohladil Sashu po hlavě.
Svaly na zádech se jí zavlnily.
„Sasho?!“
Zvedla hlavu a pak ji položila. „Bolí…“
„Díky Merlinovi,“ zašeptal Lucius
Harry ji opatrně vzal do náruče. „Už bude dobře, Sasho. Už bude dobře. Bože, děkuju. Děkuju,“ šeptal Harry a zvedl se.
Nevnímal Luciuse ani Snapea a odešel s ní pryč. Potřebuje odpočívat. Postará se o ni.
„Harry?“
„Ano, Sasho?“
„Chci jít ven. Chci cítit slunce…“
Harry rychle přikývl a zvedl se s ní. Pořád byla unavená. Pořád byla slabá.
V zahradách si s ní sedl na lavičku na prosluněném místě. Sasha spokojeně vydechla.
Harry ji opatrně hladil. Zbělalý vzor na zádech byl studenější, než zbytek jejího těla. „Už bude dobře, Sasho.“
„Harry? Chce se mi spát…“
„Spát?“
S námahou zvedla hlavu a ducla s ní do Harryho tváře. „Spát. Budu dlouho spát.“
Harrymu se sevřel žaludek.
„Jsem ráda, že nebudeš sám.“
Harry zavrtěl hlavou. „Prosím, to neříkej.“
„Musím… nemám sílu.“
Položila Harrymu hlavu do klína.
Třesoucí rukou ji pohladil. „Sasho…“
„Sbohem, Harry… Ráda jsem tě měla…“
Z brady mu na ni skápla slza. „Já tebe taky…“
Hladil Sashu ještě dlouho po tom, co se přestala hýbat.
Co přestala dýchat.
Bože…
Proč jsi jí nepomohl?
Proč?!
Vší silou zavřel oči a vytlačil všechny slzy. Pak se zhluboka nadechl. Vzal Sashu a položil její tělo pod velký růžový keř. Nebyla z cestičky vidět a kdo by si jí všiml, myslel by si, že jen spí.
Narovnal se, utřel si tváře. Zhluboka se nadechl a usmál se.
Lucius to nesmí vědět. A radši ani Snape.
Nesmí vědět, co se se Sashou stalo.
Nenechali by Harryho podstoupit ten rituál.
Dotkl se zlatého oka na hrudi. Hřálo. Skoro až pálilo.
Musí to udělat.
Saint Hellena's Sanctuary 