“Jak se daří Sashe?”
Harry se usmál a svalil se na pohovku vedle Luciuse. “Je unavená, bolavá, zmatená ale má se dobře. Chtěla na sluníčko, tak jsem ji tam vzal.”
Lucius se usmál a jednou rukou ho objal kolem ramen. “To jsem rád.”
“Jo, já taky.”
“Pojď sem,” řekl Lucius a natáhl se k němu.
Harry mu nastavil pusu a zavřel oči.
Miloval jeho rty.
Lucius se odtáhl a přejel Harrymu rukou po vousaté tváři. “Máš s tímhle nějaké plány?”
Harry zvedl obočí. “Chceš, abych se oholil?”
“Nevadilo by mi to…” Na chvíli se odmlčel. “A trochu mi chybí tvoje oči. A tvůj hlas.”
Přejel si rukou po tváři.
Nechtělo se mu.
Nepřišlo mu to… správné.
Nebyl to on.
Ještě teď si vybavil ten odpor, když se v Kanadě podíval do zrcadla a viděl v ní svou tvář. Vousy, oči i hlas pomohly, aby se cítil víc jako… on.
Oko na hrudi ho hřálo. Obkreslil jeho tvary prsty.
I teď se mu… nechtělo vypadat tak, jako dřív. Jako svatý Potter.
Nebyl to… on.
“Zapomeň na to,” řekl jemně Lucius. “Je mi jedno jak vypadáš. Byla to hloupost.”
Usmál se. “Tak dobře.” Zvedl se a obkročmo si na něj sedl. “Možná po rituálu. Uvidíme,” řekl, než se naklonil a začal Luciuse líbat.
Odmítá teď na cokoliv myslet.
Lucius se zasmál a položil mu ruce na pas. Palci přes látku kreslil malé kroužky. “Máš nějaké konkrétní přání?”
Oh, Harry by jich měl.
Ale co vybrat?
Pralo se to v něm… a když by byl k sobě upřímný… nevěřil si. Nechce to zkazit. Nechce to naposledy zničit…
“Svaž mě,” zašeptal Luciusovi do ucha. “Svaž mě a vezmi si mě, jak jen budeš chtít.”
Lucius pohl boky a Harry mu vyšel vstříc. “Merline, Harry…”
“Řekni, že to nechceš,” zašeptal Harry a jemně ho kousnul do lalůčku. “Vydán ti napospas… bezbranný… Naprosto v tvé moci…”
Harry umlčel ten hlas uvnitř, který protestoval. Věděl, že se mu to bude líbit. Věděl, že tohle vždycky chtěl.
Lucius se trhaně nadechl. “Jsi si jistý?”
Zasmál se. “Naprosto.”
Pořád váhal. Harry to na něm poznal. Tak by to teda nešlo.
Potřebuje to!
“Ale no tak… pane ministře…” šeptal mu dál do ucha. “Udělal jsem strašně velkou chybu… a potřebuju strašně… velký… trest…” řekl zadýchaně a s každým slovem se mu na klíně zhoupl. “Velký… trest… pane ministře. Dáte mi ho? Prosíííím… Zasloužím si ho…”
Lucius zmáčkl Harrymu zadek. “Až tak jste selhal?” zamumlal.
Harry přikývl.
“Až tak jste mě zklamal?”
Harry horlivě přikyvoval. “Ano, pane ministře.”
“To s tím asi budeme muset něco udělat…” Znovu mu zmáčkl zadek. Silně mu zaryl prsty do masa.
Bože, ano…
Zasténal.
Lucius se zasmál. “Vstaňte,” přikázal mu pevným hlasem.
Harry se rychle vyštrachal na nohy. Sklonil pohled k zemi. A čekal.
A čekal.
“Přemýšlím, jestli vám rozkázat, ať se pro mě svléknete nebo ne.”
Harry vzhlédl. Lucius měl jednu nohu přehozenou přes druhou, ruce položené na opěradle pohovky, pohodlně rozvalený.
Harrymu zacukaly prsty ale přiměl se je nechat viset podél těla.
“Hmm…. do háje s tím.” Sáhl pro hůlku, ale pak se zarazil. “Harry, můžu kouzlit?”
Bože, jo!
“Ano, pane ministře. Cokoliv, co uznáte za vhodné.”
“Harry, myslím to vážně, jestli-”
“Doprdele, Luciusi! Kouzli, jak chceš. Je to žhavý.”
Lucius přikývl a výraz mu ztvrdl. “Ale, ale, ale, co to je za slovník? Takhle se mluví s vaším ministrem?” Namířil na něj hůlkoua cukl s ní.
Harryho na kůži zastudil vzduch.
“Na kolena.”
Holá kolena se mu zabořila do koberce.
“Nohy od sebe.”
“A ruce dopředu, zápěstí k sobě.”
Lucius se postavil a namířil na něj hůlkou.
Harry její špičku upřeně pozoroval. Oblízl si rty a polkl.
“Pouta… na… vás,” řekl Lucius pomalu, skoro až líně.
Harry ztuhl.
Provazy ho pevně obmotaly. Pálilo to, jak se mu svíjely po kůži a utahovaly se, dokud se nezaklesly na své místo.
Pokusil se pohnout. Rukama spoutaným k sobě nedokázal hýbat. Nohy…
Otočil hlavu a podíval se za sebe. Od kotníků mu vedl provaz k pasu. Nemohl je natáhnout. Ale kolena měl pořád od sebe.
Lucius k němu přišel, Hůlkou mu zvedl bradu nahoru. “Nádhera.”
Harry se pomalu nadechl.
“V pořádku?” zeptal se ho Lucius tiše.
Chtěl přikývnout, ale pořád měl pod bradou hůlku. “Jo. Naprosto,” zašeptal. “Nepřestávej.”
Lucius přikývl. “Dobře.” Sáhl si do kalhot a vytáhl ptáka.
Byl krásně tvrdý.
Chytil Harryho za vlasy a škubl. “Víte, co dělat.”
Ooo, ano. Harry moc dobře věděl.
Dychtivě ho vzal do pusy. Mohl jen hýbat hlavou, nic jinýho, ale dělal, co mohl. Zavřel oči a soustředil se na slanou chuť, pižmovou vůni, Luciusovy vzdechy a ruku ve vlasech, která ho naváděla.
Pokusil se pohnout boky, najít aspoň trochu uvolnění, ale provazy od kotníků mu v tom zabránily.
Byl bezmocný.
Zasténal.
Lucius přirazil a rukou Harryho narazil na svého ptáka hlouběji.
Natáhlo ho to ale hýbal hlavou po jeho délce dál. Vyhrkli mu slzy a měl pocit, že mu teče z nosu, ale nevšímal si toho. Jel dál.
“Tak horlivý… tak poslušný…” Lucius ho za vlasy bolestivě odtáhl.
Harrymu unikl sten.
“Tak zničený…”
Harry polkl.
“Myslíte, že už jste potrestaný dost?”
To kdyby Harry věděl.
“Ne… nemyslím si, že jste.”
.Harry se nadechl, připravený ho vzít znovu do pusy, ale Lucius se uchechtl.
“Kdepak… dostal jsem chuť na něco… jiného.”
Bože, jo.
Cokoliv.
Zíral na něj nahoru a čekal.
Lucus se mírně usmíval. Probíral se Harrymu vlasy.
Přivřel oči a užíval si ten pocit.
Najednou s ním škubl.
Harry vytřeštil oči.
“Vstaňte.”
Vždyť je přec- aha. Kdy mu odpoutal nohy? Vyškrábal se nahoru, ale ne dost rychle. Lucius ho vytáhl za vlasy.
“Na postel.”
Než stačil zareagovat, mrskl s ním Lucius tím směrem.
Zavrávoral ale pokračoval dál.
Se spoutanýma rukama se mu na postel lezlo blbě. Najednou ho kouzlo odhodilo doprostřed postele.
Přistál obličejem v matraci. Nepovedlo se mu zvednout.
“Hmm… tak by to nešlo, že?” Po zadku mu přejela ruka. “I když je to lákavé.” Prsty mu sjely mezi půlky a Harry se zachvěl. “Ne…”
Zmizely.
Harrymu unikl sten.
“Myslím, že chci vidět váš výraz.” Ruka přejela Harrymu po páteři.
Bože…
“Ano, to bude ono.”
Kouzlo ho otočilo na záda.
Lucius se na Harryho hladově díval.
Byl tak sexy.
Kdyby se Harry mohl hýbat…
Lucius mávl hůlkou a provazy svazující ho zmizely. Než ale stačil cokoliv udělat, měl ruce připoutané k čelu postele a provazy ho znovu obmotávaly. Sykavě se nadechl. Pálilo to jako by hořely.
Nechtěl by to jinak.
Napnul se proti provazům, ale marně. Držely pevně.
Skvělý.
“A nesnažte se bojovat. Je to marné.”
Harry zacukal provazy ještě víc a stiskl nohy co nejvíc k sobě. “Nedotýkejte se mě,” zavrčel.
Lucius zvedl obočí. “A jak mi v tom zabráníte?”
Harry ho probodl pohledem a kousl se do rtu, aby se nazačal usmívat. “Zničím vám kariéru,” varoval ho.
Lucius se zasmál, popadl ho za kolena a odtrhl je od sebe. “Omyl. Já vám zničím kariéru, jestli nezačnete spolupracovat.”
“Ale, pane ministře…” zajíkl se Harry.
“Ale?” roztáhl mu nohy ještě dál od sebe. “Ale?! Jaké ale chcete říct?”
“Ale já nechci…”
“V tom případě…” sáhl pro olej. “Byste možná měl začít chtít.”
Přiložil naolejované prsty Harrymu k řiti.
“Možná pak dostanete i odměnu, když s vámi budu spokojený.”
“Odměnu?”
“Odměnu. Tak se snažte, ano?”
Zatlačil prsty dovnitř a Harry se přiměl povolit zadek. Vklouzly dovnitř snadno.
“No výborně.“
Zavřel oči a užíval si ten pocit. Znovu se napjal proti poutům. Soustředil se na pocit Luciusových prstů i jeho vůni.
Tři prsty.
“Možná bych vám měl ty oči zavázat, jestli ty oči neotevřete.”
Harry je svraštil co nejvíc to šlo.
Lucius se zasmál. “Nuže dobrá.”
Něco se mu obmotalo kolem hlavy a utáhlo. Nebylo to jako provazy, bylo to něco měkčího a jemnějšího.
No… a Harry byl oficiálně slepý.
Vnímal každé šustnutí, snažil se poslouchat Luciusův dech a snažil se zjistit, co čím dělá a co se chystá udělat dál.
Něco mu přejelo po žebrech. Lechtalo to.
Napnul se a prohnul se, ale Lucius nic neřekl.
Něco mu obkroužilo bradavku.
Sjelo to po břichu dolů.
Na stehno.
Zpátky nahoru.
K jeho ptáku. Po délce až na špičku. Tam se to zastavilo.
A jen to tam bylo.
Harry zasténal a prsty v zadku se pohnuly.
Pak zmizely.
Harryho něco štíplo do bradavky.
Pohl boky. Byl tak prázdný. No tak!
Lucius byl dál ticho.
Harry teď necítil vůbec nic.
To nebylo fér.
Ale no tak!
Držel nohy roztažené a pokrčené, snažil se vydržet v klidu, ale fakt to nešlo.
To se nedalo vydržet.
Krucinál!
Harryho ucho ovanul horký dech.
Trhnul sebou.
“Jestli něco chcete…” zašeptal Lucius. “Budete si o to muset říct.”
Haaaaajzl jeden.
Kousl se do jazyka.
“Já… čekám.”
Dobře, tohle už znělo, jako by Lucius předl! Tohle Harrymu dělat nemůže! Už mu z toho naskočila i husí kůže, se kterou nemůže nic dělat!
Olízl si rty.
Fajn! Tak teda jo!
“Prosím…”
“Prosím, co?”
Ať už jde do háje. Škubl boky. Aspoň trochu uvolnění, ne?
“Ošukejte mě.”
“Určitě to dovede říct líp.”
“Prosím, pane, buďte tak laskavý a štědrý a ošukejte mě do němoty. Stačí?!” zavrčel Harry.
Lucius se zasmál. “Mohlo by. Ale…”
“Ale co?!”
Jedním prudkým pohybem do něj vnikl.
Kurva!
Harry se snažil nadechnout. No kurva!
Pořád se snažil nadechnout, ale Lucius do něj už tvrdě přirážel.
Bože!
Vyvrátil hlavu dozadu a zasténal.
Joo… to je ono…
Prohnul se v zádech a břichem i hrudí zavadil o něco teplého a měkkého.
Přitiskl se k němu víc. Konečně ho cítí pořádně.
“Něco k smíchu?” vyrazil ze sebe mezi přírazy Lucius.
Zavrtěl hlavou ale nešlo se přestat usmívat.
Lucius mu nadzvedl boky a s dalším přírazem Harrymu před očima vybuchly jiskry.
Zasténal a Lucius se uchechtl. Pokračoval přesně pod tím samým úhlem.
Z Harryho brzy nebylo nic jiného než blábolící želé.
Už toho bylo hodně. Už toho bylo příliš!
Bože!!!
Prohnul se napnul se proti poutům. Ještě víc se mu zařízly do kůže a to společně s dalším přírazem bylo všechno, co potřeboval.
Každičký kousek nervů i kůže mu vybuchl. Třásl se a měl pocit, že vybuchuje zas a znova a znova…
A Lucius zasténal Harryho jméno. Ztuhl a svalil se na něj.
Po chvíli se Harry zhluboka nadechl a snažil se vzpamatovat. Cítil na sobě Luciusovu váhu. To bylo všechno, co potřeboval. Všechno bylo v pořádku. Lucius byl pořád v něm a Harry měl žízeň.
V puse měl sucho.
“To… bylo něco,” dostal ze sebe.
Lucius si odfrkl. “Tak… by se… to dalo… říct.”
Harry natočil hlavu směrem, odkud se ozýval Luciusův hlas. “Polib mě.”
Lucius se nadzvedl a na Harryho ústa se přitiskla ta jeho.
Harry si užíval jeho chuť. Hrál si s jeho jazykem. Jemně ho kousl do rtu, předtím, než se odtáhli.
“Miluju tě,” sklouzlo Harrymu ze rtů.
Kruci.
Lucius mu dal další rychlý letmý polibek. “Já tebe taky.”
Harry byl rád, že má zavázané oči. Bylo to snazší.
“Rozvážu tě, ano?”
“Jestli musíš…”
Lucius se zasmál. “Musím. Nevýhoda tohohle,” zatahal za jeden z provazů, ”je to, že nemůžu cítit tvoje ruce.”
Sundal Harrymu tu věc z očí, a on pomalu mrkal, aby si zvykl na přítmí ložnice. Už se sešeřilo, ale pořád to bylo hodně světla.
Kouzlem Harrymu rozvázal ruce.
Okamžitě se kolem něj obmotal jako oliheň. “A teď tě už nikdy nepustím,” zazubil se Harry.
“Och, já nešťastník…”
Zasmáli se a pohodlněji se uvelebili. Harry mu přejížděl prstem po kůži. Během chvilky Lucius usnul.
Ale Harry pořád nemohl spát.
Ne. Nešlo to.
Jak by mohl spát, když má Luciuse v náručí?
Když ještě musí vstřebat každou jeho pihu. Každou jeho vrásku. Každý chloupek i vlásek, než…
Zavřel oči.
Spát se zdálo jako příšerná ztráta času.
Světlo zmizelo úplně.
V rohu okna se objevil měsíc.
Harry přemýšlel o nich, o světě, o všem a o ničem zároveň.
Měsíc putoval po obloze.
Jestli Harry na chvíli usnul, brzo se zase probudil.
V jednu chvíli začal Lucius chrápat.
Nešlo se neusmívat.
Byl tak dokonale nedokonalý.
Byl jeho.
Temnota z koutů pokoje mizela.
Obloha šedla.
Světlala.
Kos začal zpívat a brzo mu ostatní odpověděli.
Ještě jednou…
Naposledy…
To by mohl, ne?
Lucius spal na zádech, ranní erekce zdvihající přikrývku.
Vzal do ruky olej, tiše se připravil, a pak vzal Luciuse do ruky. Přejel mu po délce. Jemně ho stiskl. Pořádně ho naolejoval.
Lucius něco zamumlal a přirazil Harrymu do ruky.
Neprobudil se.
Odkryl ho a opatrně a obkročmo se nad něj přemístil.
Pomalu si na něj nasedl.
Lucius trhl boky vzhůru a Harry potlačil sten, když do něj zajel hlouběji.
Zadržel dech a čekal. Lucius pořád spal.
Ale znovu přirazil boky do Harryho.
A znovu.
Harry se snažil být potichu.
Opravdu snažil.
Lucius znovu přirazil.
Chytil Harryho za stehna.
Ale pořád měl zavřené oči.
Harry houpl boky. Zatnul svaly.
Lucius zasténal. “Harry…”
Usmál se. No nebyl sladký?
Měl tak uvolněný a… bezprostřední výraz. Bez zábran.
Vypadal mladší.
Uvolněnější.
Znovu zhoupl boky, přesně v rytmu s Luciusovým přírazem.
“Harry… co tam nahoře děláš?”
Harry se na Luciuse, který ospale mrkal, zazubil. “Užívám si výhled?”
Zatnul mu prsty do stehen a přirazil silněji. “To jistě.”
Harry zasténal, tentokrát na hlas.
“Merline, Harry… co mi to děláš?” zamumlal Lucius a dál přirážel. Vypadalo to, že se snaží jít pomalu.
Harry na něm pomalu dál jezdil. “To nemám nejmenší tušení.”
Lucius si odrfkl a začal si hrát s Harryho koulema i s ptákem. Miloval jeho prsty. Miloval jeho ruce. Miloval –
Když se v Harrym udělal dřív, než měl v plánu a pak měl takový zarputilý výraz, jako zrovna teď.
Harry se na něj zazubil a sklonil se, aby ho políbil.
“To není fér,” zamumlal Lucius. “Měl jsi výhodu.”
Harry zavrtěl zadkem, Měknoucího Luciuse stále v sobě. “Asi tady nahoře zůstanu.”
“To si teda piš,” řekl Lucius a zapojil obě ruce.
Dobře, tak Harry nevydržel o moc dýl než Lucius, ale stejně se to počítá!
Nakonec z Luciuse přeci jen sklouzl. Zadýchaně se políbili a Harry se usmál, když viděl Luciuse zívat. Dal mu pusu na tvář. “Ještě se vyspi, ano?”
“Hmm,” souhlasil Lucius a zavřel oči. Harryho přitáhl k sobě, jako by byl obří plyšák.
Harry poslouchal, jak se jeho dech zklidňuje a prohlubuje.
Najednou ho to až příliš bolelo.
Nezvládne to.
Pomalu a opatrně se vymotal z jeho náruče, oblékl se a odešel.
Harry se usmál na Luciuse a vstoupil do kruhu. Zhluboka se nadechl. Posadil se do tureckého sedu.
Sundal si zlaté oko a podal ho Luciusovi.
Dal si pozor, aby se ho nedotkl.
Kývl na Snapea.
Byl připraven.
Zavřel oči.
Čekal.
“Pottere…”
Otevřel jedno oko a podíval se na Snapea.
Nebude teď sentimentální, že ne?
“Kde máte hada?”
Oh.
Zase to oko zavřel. “Odpočívá.”
“Chci ho vidět.”
“A já se chci zbavit toho zasranýho viteálu.” Otevřel oči a probodl Snapea pohledem. “A taky začínám mít velkou chuť vás rozpárat jako rybu a odkráčet odsud středem a ovládnout svět. Měl byste začít.”
“Chci. Vidět. Toho. Hada.”
Harry přimhouřil oči a zabodl je do Snapea. Zatnul pěsti. “Crucio.” Řekl to se vší záští a vztekem, jaký v sobě cítil. A přitom to znělo klidně.
Snape sebou trhl.
Pousmál se.
Bál se ho. A to Harry ani neměl hůlku!
Podíval se na Malfoye. Byl bledý.
Harry se na něj usmál a nedivil by se, kdyby se Malfoy rovnou posral.
Linie kruhu kolem něj mírně zářily.
Hmm.
Pomalu otočil hlavu k Snapeovi.
Natáhl ruku k hranici kruhu.
Linie se rozzářily víc.
Musel zatlačit, aby ruku prostrčil ven, ale pořád to šlo.
Pálilo to.
Ale co je bolest?
Zvedl se.
“Jestli nezačnete, začnu já,” slíbil mu. “A uvidíme, kdo z nás bude na konci naživu.”
Probodávali se pohledy.
“Milujete svého hada. Neměl by tu u toho být? Vy jste tu pro něj byl,” řekl Snape pomalu.
Naklonil hlavu. “Už není, co bývala. Ta jiskra… zmizela.” Zamyslel se. “Ne, už je to jen zvíře.”
Světlo linií už ho bodalo očí. Zatlačil prstem na bariéru. Neucukl ale slyšel zasyčení. Promnul si bříško prstu.
“Luciusi,” řekl Snape a neodtrhl od Harryho oči. “Ať tví skřítci najdou hada a okamžitě ho dostanou sem.”
Malfoy zavolal své skřítky. Dal jim rozkazy.
Harry si odfrkl. “Jsi strašný slaboch. Poslušný jak pes,” vyplivl. “Někdo by ti měl ukázat místo.”
“Harry, tohle nejsi ty…”
Zvedl obočí. “Dochází mi trpělivost. Všechny do jednoho vás zabiju. Slibuju.”
Objevila se nějaká skřítka, co se při pohledu na Harryho rozklepala.
“Našli jsme hada, pane. V zahradě. Je mrtvý.”
“Vida,” řekl Snape. “Jak zemřel?”
Harry pokrčil rameny. “Zabil jsem ho. Už mě nudil.”
“Kvůli tomu rituálu, pane. Myslíme si, že zemřel chvíli po něm.”
“Harry…”
Protočil oči. “Bů-ů. To je tragédie.”
“Harry, co se… Severusi, nemůžeme pokračovat!”
“To opravdu ne. Nechci být stíhán za vraždu.”
Harry si založil ruce na hrudi. “Srabi. Budete toho litovat, až se budu koupat ve vaší krvi. Jinou šanci mít nebudete.”
Malfoy strčil do kruhu ruku. Držel v ní to ohavný oko. “Vezmi si to.”
To si radši nechá hnátu urazit. “Nikdy.”
“Prosím, Harry.”
Usmál se na něj. “Donuť mě. Budete mě muset zabít, jestli se mě chcete zbavit.”
“Harry, pro-”
“Imperio.”
Něco ho pálilo na hrudi.
Otevřel oči.
Podíval se dolů.
Zlaté oko.
Rozhlédl se.
Ležel v posteli.
Oko pálilo.
To znamenalo jedno…
Kurva.
Rituál se nepovedl.
Kurva.
Kurva. Kurva. Kurva.
“Jak se cítíš?”
Otočil hlavu a podíval se na Luciuse. Seděl v křesle, rozcuchaný, pomačkané oblečení, pytle pod očima.
“Jako Voldemortův viteál.”
Lucius sebou trhl. “Harry… proč jsi neřekl, že je Sasha mrtvá?”
Zavřel oči. “Co by to změnilo?”
“Všechno! Málem jsme tě zabili!”
Zašklebil se. “Málem. To je to. Měli jste udělat svoji zasranou práci.”
“Naší prací není stát se vrahy.”
“Ne,” odpověděl Harry, stále se zavřenýma očima. “Vaší prací je ochránit své blízké, svou rodinu i svět před monstrem.”
“Ty jsi moje rodina.”
Odfrkl si a pak se suše zasmál. “Nezačínej zase.”
“Myslím to vážně!”
Podíval se na něj. “Tak až budu po lokty zabořený ve vnitřnostech tvého syna, promluvíme si o tom znovu, ano? Ale nezapomeňme na takový malý detail. Nejdříc ho donutím znásilnit svoji matku,” usmál se a nakrčil nos. “A ty by ses mohl postarat o jeho ženu. A ano, Narcissu nechám zabít své vnouče. Vlastníma rukama. Má krásné pěstěné nehty, že? Ideální na vyškrábání očí. Jo, to je ono. To bude krásný rodinný zážitek. Někdy bychom si to mohli i zopakovat.” Usmál se a zamrkal na něj. “Co myslíš?”
Lucius zavrtěl hlavou. “Tohle nejsi ty.”
“Ne,” odpověděl mu Harry, “A budu tě nenávidět každičkým kouskem mého těla, jestli dopustíš, aby se to ze mě stalo. Já. Chci. Toho. Parchanta. Z hlavy. Jasný?!”
Lucius natáhl k Harrymu ruku ale ten ucukl.
Zase ji stáhl. “Vyřešíme to, Harry. Slibuju.”
“Jak?”
“Severus má plán.”
“Severus má plán,” zopakoval Harry. Zavřel oči a položil hlavu zpátky na polštář. “Tak jdi a vojeď jeho.”
Lucius se sykavě nadechl ale nic neřekl.
Harry slyšel jeho kroky, Pak otevírání a zavírání dveří.
Otevřel oči. Horké slzy mu stekly po spáncích do vlasů.
Bude to muset ukončit sám.
Jen by ho kurva zajímalo, jak by to měl udělat.
Byli to takoví idioti.
Nepoučitelní.
Pořád Harryho nedrželi pod zámkem.
Copak jim vážně nedochází, jak je nebezpečný?
A Lucius s ním pořád chtěl mluvit .
Mluvit. Mluvit. Mluvit.
Co chce asi tak vymluvit?
Ne. Nemělo to cenu.
Už zase spal ve svém pokoji.
Když mu Lucius nabídl svou postel, jen zvedl obočí a zeptal se, jestli nechce, aby ho Harry uškrtil rovnou, místo toho, aby čekal, až usne.
Ani jednomu to nepřišlo vtipné.
Harry to nemohl riskovat.
Byl nebezpečný,
Někdo zaklepal na dveře.
Lucius vešel dovnitř.
“Za chvíli přijde náš expert na egyptské rituály. Říkal jsem si, že bys to měl vědět.”
“A můžu tam být?”
“Samozřejmě.”
Harry přikývl. “Dobře.”
Lucius tam pořád stál.
“Můžeš jít.”
“Harry…”
“Co zase?!”
Povzdechl si. “Bude to dobré. Chápu, že jsi pod velkým tlakem, že se bojíš, ale bude to dobré. Vyřešíme to.”
Zavřel oči.
“A co když ne? Co když ten váš expert na nic nepřijde?”
“Harry…”
Otevřel oči. “Neharryuj mě pořád.”
Lucius si povzdechl a přišel k němu. “Harry, co když ti slíbím, že když na nic nepřijde, tak tě sám zabiju?”
Něco se mu sevřelo uvnitř hrudi. Polkl. “To bys udělal?”
Lucius k němu natáhl ruku ale pak ji nechal spadnout. “Ano.”
Chytil ho za ruku. Nesnášel, jak se mu třásla. “Vážně?”
“Ano.”
Oči se mu zalily slzami. Nechal je téct. “Děkuju,” zašeptal.
Lucius přikývl.
Harry ho k sobě přitáhl a objal ho. “Děkuju. Děkuju. Děkuju. Děkuju.”
Lucius mu objetí oplatil. “Cokoliv, Harry. Cokoliv.”
Bill zasraný Weasley.
Jejich expertem je Bill Zasraný Weasley.
To si z Harryho dělají kurva prdel, ne?
Seděl v křesle v rohu. Sledoval Luciuse i Snapea, jak Billovi vysvětlují, co potřebují a čeho zatím dosáhli.
Bill o Harryho sotva zavadil pohledem. Poslouchal ty dva, listoval pergameny, doptával se na věci, kterým Harry nerozuměl a které mu byly u prdele.
“Vaše služby samozřejmě štědře zaplatíme,” slyšel Luciuse říct.
“Tohle není otázka peněz, ale zákona.”
A jéje.
“Můžu vás ujistit, že nemáme nelegální úmysly.”
“Provést staroegyptský rituál, který je v Británii na hranici zákona a v Egyptě zakázaný, pokud nejste kněžím, mi přijde nelegální úmysl.”
“Máme pro to dobrý důvod.”
“Řekli jste, že při prvním pokusu zemřelo zvíře. Už to by vás dostalo před Starostolec.”
Lucius se uchechtl. “Já jsem Starostolec.”
“A já nemám zájem. Na shledanou.”
Harry měl velkou chuť ho nechat odejít. Ale bylo mu Luciuse trochu líto.
Odkašlal si.
Všichni tři se podívali na něj.
Harry se podíval na Billa. “Pane Weasley, co nejhoršího se může stát?”
“Nejhoršího?”
“Ano, nejhoršího.”
“Ten člověk zemře. Stejně jako to zvíře.”
Harry mávl rukou. “Jistě, jistě, to už víme. A vám? A jim?”
“Azkaban. Na doživotí.”
Harry přikývl. “Ano, to je nepříjemné. Luciusi, jak jsi na tom s právníky?”
“Velmi dobře.”
“Kdyby ten člověk podepsal nějakou smlouvu, že s rituálem souhlasí, že přebírá veškerou zodpovědnost, a tak dále, a tak dále?”
Lucius přemýšlel. “Magicky závazná smlouva a mí právníci by zajistily, že se všichni Azkabanu vyhneme.”
Harry přikývl. “Výborně. Pane Weasley, ještě něco?”
“Mluvíme tu o lidském životu!”
“Proto jsme vás kontaktovali,” řekl Snape. “Očividně nikdo z nás nechce, aby to dopadlo špatně, že ne?”
“Proto potřebujeme vás” dodal Lucius.
Bill se podíval na Harryho.
Harry zvedl obranně dlaně. “Na mě se nedívejte. Kdyby bylo po mém, tak už je dávno po všem. Tihle dva cukli.”
Bill ohrnul rty a nevěřícně se na něj a na ostatní podíval. “Kdo si pro Merlina myslíte, že jste?”
Oko ho zase pálilo. Promnul si místo pod ním. “Nikdo, pane Weasley, nikdo.”
Bill na něj namířil hůlkou.
Lucius a Snape namířili hůlkou na něj.
Jéje.
Kdyby Harry měl hůlku, asi by se s ní poškrábal na zadku.
“Weasley,” zavrčel Snape. “Skloňte hůlku a hned.”
Bill si ho nevšímal. “To je Horovo oko. Ukradl jste ho? Víte, jakou to má cenu?! Okamžitě to sundejte.”
Harry vyprskl smíchy a zavrtěl hlavou. “Tak to mě už fakt radši zabijte rovnou. Jakou má cenu?”
“Nedozírnou.”
Harry přikývl a otočil se k Luciusovi. “Jakou má cenu?”
“Dvě sídla v Británii, jedno v Itálii i s vinicí a protlačení dohody o obchodování s Egyptem.”
Harry hvízdl. “To ještě docela jde, ne?”
Bill se po nich nevěřícně podíval. “Vy jste ho koupili?! To není možné. Nejde ho koupit.”
“Ne,” řekl Lucius. “Já ho nechal ukrást a dobře jsem za to zaplatil. To je rozdíl.”
“Aww,” dotkl se Harry na hrudi. “A to všechno pro mě?”
Snape protočil oči. “Nechte toho a neprovokujte. Weasley, skloňte hůlku.”
“Až mi ten bastard dá to oko.”
Harry si povzdychl. “Ten bastard vám nedá to oko. Myslím to vážně. Radši si vydloubnu obě vlastní, než abych tohle sundal.”
“Cože? Vy jste blázen!”
Harry tleskl. “Konečně se někam dostáváme. Ano, jsem blázen. A to oko potřebuju, jestli teda nechcete, abych vás tu zmasakroval.”
“Nebojte, to bych nedovolil,” řekl Snape. “To vám dřív hlavu useknu.”
“Awwwww! Snape, to je to nejhezčí, co jste mi kdy řekl!”
“Nepřehánějte,” odtušil.
“Ale ano! Jsem dojat!”
Povzdychl si. “Weasley, pro Merlina, skloňte tu hůlku.”
Bill ho poslechl. “Co se tu děje?” zeptal se jich pak.
Harry si povzdechl a sedl si do křesla. “Krátkou nebo dlouhou verzi?”
“Krátkou.”
“Fajn. Mám v hlavě kus Voldemorta a bez oka se proměním v krvelačnou bestii, co chce vládnout světu.”
Bill se zhluboka nadechl a sedl si. “Asi bych si měl poslechnout i tu dlouhou.”
“Dobrá volba,” řekl Lucius. “Nechám přinést občerstvení.”
“Budu upřímný, nechci ten rituál provést.”
Lucius se podíval na Billa. “Jestli je to otázka vašeho honoráře, tak -”
“Nejde mi o peníze,” přerušil ho Bill.
“Jestli máte problém s tím Po-la zabít, tak můžete být bez obav. Klidně se toho ujmu,” řekl Snape a založil si ruce na hrudi.
Harry se na Billa usmál. “Přesně tak.”
“A to je vám to jedno?”
“Kdybych mohl, tak už ho několikrát uškrtím,” odpověděl Snape. “Věřte mi.”
Harry protočil oči. “Je melodramatický ale má pravdu. Zemřel -”
“Melodramatický? To je hodně těžké slovo.”
Harry popadl rolku ze stolu a mrsknul ji po něm.
Odrazila se od něj zpátky na stůl a ještě dvakrát poskočila.
Snape zvedl obočí. “Velmi dospělé.” Otočil se na Luciuse. “Můžeme ho, prosím, zabít?”
“Vy jste byl ten, kdo minule vycouval,” zamrmlal Harry.
“A lituju toho každý den.”
Harry se zasmál. “To jsme dva.”
Lucius si odkašlal. “Můžete toho nechat?”
Harry se na něj podíval. Nevypadal dobře. Ani spokojeně. Povzdychl si. “Jistě. Jak jsem řekl,” otočil se k Billovi, “počítám s tím, že můžu zemřít. Jen někdo,” trhl hlavou k Snapeovi, “vzal do zaječích.”
Snape jen zase zvedl obočí.
“Potřebuju dostat Voldemorta z hlavy, jinak mě posedne a zničí vše, co milujete. Snape tady,” ukázal na něj, “je ochotný rituál provést, ale potřebujeme vás, abyste na rituál dohlížel a pomohl v případě, že se něco zvrtne…”
Tři lidi na rituál, to by mohlo jít.
I když viteál, co může zacílit na tři lidi…
Naposledy to nedopadlo, protože…
Protože..
“Vy!” otočil se a namířil prstem na Snapea.
“Můžete laskavě mluvit v celých větách?”
“Neudělal jste ten rituál, protože mě máte rád!”
Snape protočil oči. “Samozřejmě že já vás rád nemám.”
Harry si ho nevšímal. “Všechny důvody a všechna rizika vám byla předtím jedno. Ale pak se začal viteál bránit. Dostal vás!”
“Nemusíte z toho mít takovou radost.”
“Ale ne, vy to nechápete.” Podíval se na Billa. “Chcete vycouvat, protože vám to našeptává viteál. Stejně jako Snapovi našeptal, že by nebylo správné provést rituál, dokud nezkontroluje Sashu. Protože viteál věděl, že je Sasha mrtvá. A zoufale se snažil si zachránit kůži. Pane Weasley, nenechejte ho. Tohle? Tahle snaha z toho vycouvat, to je jen poslouchání viteálu. Rituál musí být!”
Bill si promnul oči a povzdechl si. “To tak moc chcete umřít?”
“Představte si tu nejhorší věc, která by se vašim blízkým mohla stát. A pak si představte, že netoužíte po ničem jiném, než jim to udělat. A ještě horší věci. Takový to je mít ho v hlavě, když vyhrává.”
“Já to ale nechápu, proč vy? Proč zrovna z vás udělal viteál?”
“Jeho otec,” odpověděl Snape, “byl věrný následovník. Paul měl být vychován jako oddaný vůdce nové generace.”
“A když by se Voldemort potřeboval vrátit, měl by perfektní tělo,” pokračoval Harry.
“Naštěstí pro Paula jeho otec zemřel a matka ho poslala do zahraničí, kde z něj příbuzní vychovali řádného a slušného kouzelníka,” dovysvětlil Snape.
“Tak tak.”
Tahle verze se mu líbila.
“Takže, můžeme už pokračovat? Rituál už je jinak připravený, že?”
“Ano,” souhlasil Bill. “Šance vašeho úmrtí je nyní jen šedesát procent.”
Harry tleskl. “No výborně! Kde vám mám co podškrábnout, abyste měli zadky jištěný před Azkabanem?”
Židle zaskřípala. Než se Harry stačil nadechnout a něco říct, Lucius za sebou práskl dveřmi.
“No,” povzdechl si a otočil se zpátky k Billovi a Snapeovi, “podáte mi ten brk a pero? A ta smlouva by byla taky fajn.”
Zastavil se uprostřed ložnice. I když ho Lucius určitě slyšel, neotočil se. Pořád se díval z okna.
“Je všechno v pohodě?” zeptal se ho Harry opatrně.
Ramena se mu zvedla a zase klesla, když se nadechl, ale nic neřekl.
Harry udělal krok blíž. “Luciusi?”
“Ne, Harry, není všechno v pohodě,” odpověděl tiše.
Chtěl se zeptat, co se děje, ale přišlo mu to jako hodně stupidní otázka.
A tak radši mlčel.
“Šedesát procent,” řekl tiše Lucius. “Šedesát procent.”
Jo, není, co by mohl říct.
“Ani ne těch správných. Ne šedesát procent na život, ale šedesát procent na smrt.”
“Je to lepší, než předtím. To byla stovka.”
“Jistě.”
Harry stiskl rty. Z boku objal Luciuse kolem pasu. Přišpendlil mu přitom ruce k tělu. “To bude dobrý.”
Lucius neobratně vykroutil ruku nahoru a poplácal ho. “Chci tomu věřit.”
Harry si povzdechl a položil si na něj hlavu. “Můžu něco udělat?”
“Přežij.”
Uchechtl se. “Tak dobře.”
Chvíli tam tak stáli v tichu.
Z Luciuse pomalu mizelo napětí. Ramena mu poklesla. Povzdechl si. Sklonil hlavu. Zavřel oči.
Harry ho stiskl víc.
Jsem tady.
“Nechci tě ztratit,” zašeptal Lucius. “Merline, nechci tě ztratit.”
Harry ho dál držel. Přitiskl se k němu, co to šlo. “Já vím,”
Lucius tam jen stál. Nic nedělal.
Nebojoval.
Nehádal se.
Nekřičel.
Harry by byl radši, kdyby byl vzteklý. Kdyby třískal s věcmi. Kdyby seřvával Billa, že musí být jiná možnost. Ohnout Harryho o stůl a užít si ho. Ne tohle…
Stoupl si na špičky a dal mu pusu na tvář. “Ještě tu jsem.”
Lucius otevřel oči a podíval se na něj. Měl lesklé, červené oči, ale nebrečel. Dlouho se na Harryho díval. “Já vím.”
“Jestli… jestli zem…” Ztěžka se nadechl.
“Jestli zemřu…?”
Zavřel oči a přikývl. “To. Znovu to nezvládnu.”
Harry polkl. Jestli něčeho litoval… “Prosím, takhle nemluv. Musíš jít dál.”
“Jak?”
To kdyby Harry věděl. “Jen… Žít. Prosím.”
Lucius neodpověděl.
“No tak,” stiskl ho Harry. “Svět se netočí jen kolem mě. Nezastaví se.”
“Měl by.”
Nevěděl, proč zrovna z tohohle mu vyhrkly slzy do očí. Položil mu hlavu na rameno. “No tak… Mysli na svou rodinu.”
“Ty jsi má rodina.”
“Mysli na svou vnučku.”
“Artur je lepší prarodič. Viděl jsem ji jen dvakrát.”
“To se může změnit.”
“Je to tvoje kmotřenka.”
Harry stiskl rty. Nebyl zrovna dobrý kmotr. Nebyl ani dobrý kmotr, než jakože zemřel. “Proto se mi o ni musíš postarat, ano?”
“Harry…”
“Ne, myslím to vážně. Jestli tě uvidím v posmrtném životě dřív než za padesát let, tak budu hodně naštvaný.”
“Harry…”
“Vážně. Budu hodně naštvaný! Potřebuju, abys žil život za nás oba, jo? Pořiď si psa nebo kočku. Někoho si najdi. Buď nejlepší děda na světě. Protlač dobré zákony. Buď šťastný. Žij.”
“Někoho si najdi… jak to můžeš říct?”
“Nechci, abys byl sám. Prosím, nebuď sám.”
“Tohle ti nemůžu slíbit.”
Harry měl chuť s ním zatřást. Místo toho mu dal jen další pusu na tvář a znovu ho stiskl.
Lucius si povzdechl a opřel si o něj hlavu. “Neumři mi, prosím.”
Sevřel se mu žaludek. “Budu se snažit.”
„Slib mi to.“
„Slibuju.“
Začal zvedat ruce a Harry uvolnil objetí, aby mohl. Objal Harryho a přitiskl ho k sobě.
“To bude dobrý, Luciusi.”
Odfrkl si. “Neměl bych utěšovat já tebe?”
Harry se pousmál. “Ti, co zemřou to mají lehčí. Pak už nic není. A… jsem trochu rád, že umřu první. Promiň, vím že je to sobecký.”
“Hrozně.”
Zavřel oči a dýchal jeho vůni.
“Pořád máme šanci čtyřicet procent.”
Harry se pousmál. “To je pravda.”
Dál mlčeli.
Co víc taky říct?
Drželi se celou noc.
Nespali.
Nespali ani spolu.
Jen se drželi.
Poprosil ho, aby jim četl. Měl krásný hlas.
A aspoň trochu ho to přivedlo na jiné myšlenky.
Ale celou dobu, co četl, držel Harryho pevně u sebe.
Občas zastavil, i v půlce věty, podíval se na Harryho a za příliš dlouhou dobu od něj odtrhl oči a pokračoval dál.
Zvýšili ochrany a bariéry.
Když Harry promluvil, neslyšeli ho.
Mohl jen doufat, že pro viteál to platí taky.
Sundal si oko, sedl si doprostřed a zavřel oči.
Čekal.
Nejdřív to bylo jemné brnění někde uvnitř. Měl nutkání se poškrábat hluboko pod kůží.
Zatnul nehty do dlaní a soustředil se na svůj dech.
Svědění bylo horší a horší.
Chtěl se zvednout. Odejít.
Ale ne. Musí zůstat. Musí.
Ale tohle se už nedalo vydržet! To bolelo!
Kašle na to!
Tohle nemá zapotřebí. Zvedl se. Svět se s ním zatočil.
Podíval se na Weasleyho. Stál a něco říkal. Harryho ho neslyšel. Podíval se na Snapea. Taky něco říkal.
Podíval se na Malfoye.
Jen na něj zíral.
Harry dovrávoral až ke kraji, dál ho to nepustilo.
Zabušil na stěnu. Zatlačil na ni.
Škemral a prosil, aby ho pustil ven.
Křičel a brečel!
Ale nic.
Ten parchant ho pořád nepouštěl.
Jen se na něj díval, jako by mu zabil psa.
Už to nesvědilo. Už to pálilo. Hořelo.
Podlomily se pod ním nohy.
Bolelo to. Jako by ho rvali na kousky. Jako by se mu snažili vytrhnout duši. Ale jí se nechtělo. Bojovala a křičela.
Zatínala nehty do kostí i do svalů. Zakusovala se zuby do každičkého jeho kousku a bojovala, aby mohla zůstat.
Harry se jí snažil pomoct. Bojoval s ní a proti ní, ale bolelo to čím dál víc.
Slyšel jen vlastní křik.
Nic jiného neexistovalo.
Vytrhli ji.
Byla pryč.
Natahovali ji tak daleko, až visela jen na vlásku,
A ten pak praskl.
Byla pryč.
Neměl duši.
Pomoc…
Sebral všechny síly.
Podíval se na Luciuse.
Usmál se.
A svět zmizel.
Nebo on zmizel svět?
On zmizel?
Něco zmizelo.
Puf.
“Dnešní Věštec, pane.”
Lucius přikývl a napil se čaje.
Skřítka položila noviny na stůl a zmizela.
Přes celou titulní stránku byly fotky Harryho a Brumbála.
KOHO JSME LETOS ZTRATILI?
Lucius na ně chvíli zíral, pak noviny popadl a otočil je fotkou dolů.
Znovu zvedl šálek. Nevšiml si, že je už prázdný.
Mlčel.
Jedl pomalu.
Pod očima měl tmavé kruhy.
Harry se nadechl, aby něco řekl. Natáhl ruku, aby se ho dotkl, ale když viděl svou bílou ruku, prosvítající kůži, zase ji stáhl.
V zrcadle pověšeném na protější straně viděl svůj odraz.
Duch na něj zíral zpátky.
Bílý.
Nebo spíš šedý?
Co to bylo za barvu?
Měl průzračné oči. Šedé? Stříbrné? Vypadaly, jako by svítily.
Šedé vlasy.
Šedé vousy.
Nebo byly bílé?
Ani ždibec barvy.
Ani ždibec barvy!
Na stole byly květiny.
Harry měl pocit, jako by byly z kamene.
Žádná vůně.
Podíval se na jídlo na stole. Marmelády, šunky, sýry,…
Nic.
Neměl hlad.
Chytil se za vlasy.
Věděl, že je drží. Viděl to v zrcadle.
Zatahal.
Ale necítil to.
Necítil prameny mezi prsty.
Necítil, protestující kořínky.
Slyšel Luciuse žvýkat. Nůž cinkat o talíř. Šálek o podšálek. Viděl, jak čaj teče z konvice do šálku.
Viděl, jak z něj stoupá pára.
Slyšel to.
Ale necítil.
Co bylo tohle za existenci?
Stálo to za to?
Zešílí.
Zaryl si nehty do hřbetu ruky.
Nic.
Zkusil to znovu.
Hlouběji.
Vší silou.
Nic.
Nic…
Radši by nebyl vůbec.
Saint Hellena's Sanctuary 