Zvolili jste Zlatou stezku…
Příběh Harryho a Luciuse se octl na rozcestí. Dvě možnosti, co by mohlo být dál. Co se mohlo stát. Dvě stezky. Zlatá a Stříbrná. Vy jste si zvolili Zlatou.
Zvolili jste dobře?
Jen vy sami můžete říct, která stezka je lepší. Která se vám víc líbí. Která k vám víc promlouvá.
Povzdechl si. Ze zvyku. Necítil, jak mu vzduch proudil do těla. Ani to jeho plíce nepotřebovaly. “Mohl bych si přečíst noviny?”
Lucius zvedl obočí. “Jistě.“
Byl rád, že nekomentuje, že Harry noviny nikdy nečetl.
“Na jakou stranu?”
Harry pokrčil rameny. “Od začátku.”
“Dobře.” Lucius rozložil noviny před Harryho. “Až budeš chtít otočit, řekni.”
Harry přikývl. Prohlédl si titulní stranu a kývl a Luciuse.
Když obrátil stranu, vrátil se k snídani.
A Harry četl.
Přečetl všechno.
Od prvního řádku po poslední reklamu.
“Mohl bys?”
Lucius beze slova otočil.
Harry tohle nesnášel. Nesnášel to! Ani pitomý papír si neotočí! Přiměl se ke klidu. “Díky.”
“Rádo se stalo.”
To těžko. Už toho musí mít dost. Harry by toho měl dost. Harry toho má dost.
Přečetl další stranu. “Mohl bys?”
“Jistě.”
Četl dál. Když vzhlédl, Lucius se díval z okna. “Už to mám přečtený.”
“Dobře. Potřebuju jít pracovat do pracovny, můžeme pokračovat tam?”
Harry pokrčil rameny. “Jasně.”
Lucius vzal noviny a šel ke dveřím. Harry šel za ním. Neobcházel stůl. Prostě jím prošel.
V pracovně Harry dočetl noviny, a pak začal číst jakousi knihu.
Dělal by cokoliv, aby se nenudil.
Ale nefungovalo to.
A nesnášel, že se musí doprošovat o každé otočení stránky.
Nesnášel, že se Lucius chová, jako by mu to nevadilo. Jako by to dělal rád.
Nesnášel to všechno.
“Jdu se projít,” řekl a odešel. Nečekal na to, že mu Lucius řekne to své dobře nebo jistě. Cokoliv chceš, Harry. Prostě rovnou šel.
Ne, proplul dveřmi. Na chodbě se zastavil. A proč vlastně ne. Prošel podlahou. Procházel stěnami. Až se dostal do kuchyně.
Tam to aspoň žilo.
A skřítci byli… živí.
Jejich kouzla ho… jejich magie… nebyla cítit, proboha to ne, opravdu ne, ale stejně… byla jiná. Osvěžující.
Rád je pozoroval, jak pracují.
Poznával je.
Měli spoustu přátel a rodin. Měli vlastní tradice a vtipy.
Bavili ho.
A nevadilo jim, že tam je.
Nebyl jim na obtíž.
Ale vzadu v hlavě měl otravný hlásek, který mu říkal, ať si tu novotu užije, dokud může. Přestane ho to bavit. Věčnost je dlouhá doba.
☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆
Nemohl odejít.
Tedy, nemohl odejít, dokud neodešel Lucius. Když Lucius odešel, Harry… musel za ním. Když nešel, zmizel.
To byly asi ty nejlepší a nejděsivější chvíle.
Ne, ne nejlepší. Nejvzláštnější. Ale děsivé a skoro až… trýznivé.
Rozplynul se. Ale pořád… byl.
Byl na panství, ale už ani nezačínal a nekončil. Byl. Nemohl myslet. Nevěděl, co se děje.
Jen… věděl, že mu něco chybí, že to potřebuje. A zoufale se to snažil najít. Nic ho nemohlo
zastavit v tom to najít, jen nevěděl, co potřebuje.
Byl vděčný, že v těhle stavech skřítkům neublížil.
Naštěstí pořád věděl, že jsou… dobří.
Ale jakékoliv zvíře, jakákoliv moucha, jakýkoliv pavouk… Pronásledoval je, dokud se nepřestali hýbat. Dokud mu nedali to, co potřeboval. Vždycky mu to dali ale nikdy to nebylo to, co potřeboval.
A pak se Lucius vrátil.
A Harry byl zase Harry.
Kdyby se nepřemísťoval, šel by s ním. Kdyby nepoužíval letax, šel by s ním.
Ale jak často je čaroděj nepoužije?
Neřekl mu, co se s ním děje, když odejde.
Už takhle to bylo těžké.
A nic nebylo krásnějšího než Luciusův úsměv, když řekl: “Vítej doma, drahý!”
Přece jim to nezkazí, kdy jsou šťastní, ne?
☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆
Nebyl si jistý, kdy se to stalo, ale všiml si toho až po hodně dlouhé době.
Lucius přestal chodit pryč.
Jasně že si toho nevšiml, dělali spolu tolik věcí!
Sex byl skvělý.
Dobře, na ty možnosti, co měli, byl skvělý.
Harry necítil vůbec nic, ale byl skvělý. Byl! Opravdu!
Lucius báječně reagoval na jeho dotyk.
Harry miloval, jak se pod ním prohýbal. Jak lapal po dechu, když mu Harry prstem přejel po zádech, po bradavce, po péru, nebo mu rukou zajel do těla.
Při sexu mluvili i dřív, ale teď… Harry Luciusovi říkal, co by mu udělal, a Lucius jeho slova kopíroval svými prsty.
Někdy se Harrymu povedlo Luciuse udělat dotykem rtů. Přiložil je někam na kůži a bylo to. Tedy, když je přiložil na nějaké speciální místo na kůži, když byl Lucius na hraně.
Musel si dát pozor, aby neproplul Luciusem i postelí, ale získával cvik. I když, když proplul, tak se Lucius stoprocentně udělal. Bylo to prý jako obrovská ledová sprcha zasahující každou jeho buňku a nedělali to často, ale fungovalo to taky. Jen to bylo… hrubé.
Na hrubé měli příliš času.
Kromě toho si předčítali.
Lucius Harryho učil cizí jazyky. Harry si četl všechno, co našel v knihovně. Dávno přišel na to, že mu stránky může otáčet skřítek. Nebo existovala kouzla, která je otáčela na povel.
Pořád nic necítil.
Ale už mu to nevadilo… tolik.
Bylo to ztupené. Celý svět byl zaoblený, ztupený.
Harry někdy váhal, jestli je svět kolem něj skutečný, jestli to není sen nebo vidina, kterých se nemůže dotknout. Někdy přemýšlel, jestli není v pekle.
V chytře vytvořeném pekle speciálně pro něj.
Má vše, co může chtít. Má Luciuse. Ale nemůže se ho dotknout. Nemůže ho cítit. Nemůže se nadechnout jeho vůně.
Harry miloval jeho vůni.
Že jo?
Pamatoval si, že ji miloval.
Kdysi si říkal tolikrát, že ji miluje.
Takže to musela být pravda.
Ale…
Jako co Lucius vlastně voněl?
Nepamatoval si to.
Ale to nevadí. Vidí ho.
Vznášel se těsně nad matrací, jako by ležel.
Lucius usnul, vyčerpaný jejich aktivitou. “Kdybych byl duch, mohl bych se tě dotknout,” zašeptal, když byl na těsně mezi spánkem a bděním.
Harry ještě dlouho pozoroval Luciusovu spící tvář.
Taky by chtěl spát.
Dlouze se nadechl nosem.
Nic.
Ani ň.
Ani stín jakéhokoliv pachu.
Zvedl se a vydal se na obchůzku panství. Uklidňovalo ho to. Rád procházel chodbami a místnostmi ve svém tempu. Ve svém rytmu. Ve svém… vzoru.
Bylo dobré mít řád.
☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆
Pohnul s mrtvolkou mušky.
Podařilo se mu to.
Měl by mít radost.
Nebylo to tak, že by cítil, jak má radost, ale stejně měl radost.
Musel ji mít, ne?
S čím dokáže pohnout dál?
Trvalo mu to roky, ale dokázal zvednout něco lehkého.
Později dokázal otáčet stránkami dle libosti.
Zmáčknout klávesu piána. Lucius ho začal učit. Ne, že by zahrál něco dlouhého. Stlačit dolů jednu klávesu bylo těžší než přimět obra, aby se sehnul.
☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆
Lucius měl návštěvu.
Dracova nejstarší dcera dostala svůj dopis. Někdo měl narozeniny. Nebo snad byly Vánoce.
Něco z toho. Harry to měl v mlze. Na takových věcech nezáleželo. Všechny byly stejné.
Ale přišel Draco i s Ginny a s dětmi. Všichni seděli v salónu, pili, jedli… Cosi. Bylo to jedno. Harry je poslouchal, pozoroval. Musel být opatrný, aby ho neviděli, ale bylo to něco jiné. Bylo to zajímavé.
A pak Ginny šla s dětmi na zahradu. Harry chtěl jít za nimi ale…
Ne, nenechá Luciuse samotného.
“Otče…”
“Co je, Draco. Jestli něco potřebuješ, řekni to.”
“Už dlouho jsem přemýšlel a…”
“Ven s tím, nemám na tyhlety kličky čas,” řekl Lucius netrpělivě. Harry se mu nedivil. Nemohli spolu mluvit, když tu byli oni.
“Proč ne? Co děláš? Jsi celé dny zavřený tady. Nepracuješ. Jsi jen kost a kůže. Nikdy nemůžeš nikoho navštívit, odmítl jsi pozvaní na Cassininu oslavu. Všechny děti tě v podstatě neznají. Bojí se tě. Nechtějí sem chodit. A dům? nevím, co jsi s ním udělal, ale tohle není naše sídlo. Tohle je… Chátrá to tu. Co se děje?”
Lucius se zvedl. “Ničemu nerozumíš, Draco. A už je pozdě. Měl bys jít.”
“Tak mi to ale vysvětli!” nenechal se Draco. “Od rozvodu s matkou jsi naprosto sešel. Poslední roky… Neměl jsem to nechat zajít tak daleko. Potřebuješ pomoc.”
“Odejdi.”
“Ne.”
“Toto je pořád můj dům. Odejdi!”
“Ne.”
“Nenuť mě tě přinutit.”
“Zkus to.”
“Vždycky tě můžu vydědit.”
Draco si odfrkl. ”Jsem tvůj jediný dědic. Komu všechen majetek přijde? A když je o tom řeč, kdo teď sedí na křesle ve Starostolci? Nikdo! Protože neděláš svoji práci!”
“To je mi jedno.”
Draco si povzdychl. “Aspoň to na mě převeď. Je to naše kouzelnická povinnost.”
“Rozmyslím si to.”
Draco přikývl. “Dobře. Co se ale, otče, děje? Co se ti stalo?”
“Nic. Všechno je v pořádku. Odejdi, prosím. O Starostolci popřemýšlím, ale už jdi.”
Draco si povzdychl. “Dobře. Ale vrátím se. A promluvíme si znovu.”
“Jak si přeješ.”
Harry zkontroloval, jestli opravdu všichni odešli, a pak připlul k Luciusovi. Objal ho. “Všechno v pořádku, drahý?”
Lucius se na něj podíval a usmál se. “Teď už ano. V naprostém. V tom největším.”
☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆
Když Lucius usnul, Harry se vydal na obchůzku.
Snažil se všímat si víc domu, ale nezdálo se mu, že chátrá. Byl to jeho domov. Když procházel kolem piána, zahrál na něj pár tónů. V pavučině u okna chvíli pozoroval pavouka osvíceného měsíčním světlem. Prošel se po pozemcích. Vrátil se do ložnice.
Opravdu byl Lucius jiný?
Jen kost a kůže?
Možná mu byla vidět žebra.
Možná měl vystouplé kosti.
Ale pořád byl krásný.
Pořád byl to nejlepší v Harryho životě.
To jediné v životě.
Ale… nevypadal… zdravě.
Co když Harrymu umře?
Co když odejde?
A Harry tu bude sám zatímco se Lucius vydá dál…
Co když se stane duchem?
Ne, to nejde.
To by nepřál ani svému nepříteli. Dobře, nepříteli ano. Ale Luciusovi?
To nemůže dovolit.
Nemůže tu zůstat sám, bez něj.
☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆
Draco znovu přišel.
Harry dlouho přemýšlel.
Nechtěl, aby Lucius zemřel. Nebyla záruka že… Harry na to ani nechtěl myslet. Když Draco odcházel, rozčilený, že hovor s otcem zase nikam nevedl, Harry ho pozdravil.
Draco nadskočil a namířil na něj hůlkou.
Harry se musel uchechtnout. “To už se mi dlouho nestalo.”
“Kdo jste?”
Harry se usmál a zvedl ruce. “Nikdo se zlými úmysly.”
Draco přimhouřil oči. “Naše panství nikdy nemělo ducha.”
“Naše panství má ducha,” namítl Harry.
“Kdo jste?”
“Přítel? A prosím, přestaň na mě mířit hůlkou, je to trapný.”
“Jak dlouho už tu jste?”
Harry pokrčil rameny. “Jak to mám vědět? Už dávno jsem přestal sledovat datumy. Kolik je malé Cassiopee?”
“Data. A Nemluvte o mé dceři.”
“Dobře, tak jak dlouho jsi ženatý?”
“Dvanáct let.”
“Dvanáct let! V Azkabanu!”
“Co?”
Harry se rozesmál. “Omlouvám se, ale pokaždý, když to někdo řekne, tak mi v hlavě jede tohle. Jestli to je dvanáct, tak jsem tady asi… Nevím, Dvanáct, jedenáct, deset, devět. Ani tehdy jsem moc nedával pozor. Byl jsem trochu mimo.” Udělal si prstem u hlavy kolečka.
“Ehm, už budu muset jít za Luciusem, ale přijď dneska v noci po druhé ráno, to spí. Promluvíme si.”
“Proč bych vám měl věřit?”
“Protože ho máš rád. Zatím nashle.”
Než stačil odpovědět, odplul za Luciusem.
☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆
Lucius usnul. Harry vyrazil na obchůzku. Prošel chodbami, zastavil se u piana, zahrál melodii, pozoroval pavouka u rámu dveří, šel na pozemky. Chtěl se vrátit do ložnice ale všiml si blížící se postavy.
Hmm.
Zajímavé.
“Pěkný večer,” pozdravil ho. A ne, neužíval si, jak nadskočil. Ani trochu.
Možná trochu.
“Přišel jsem.”
“To vidím.”
“Řeknete mi, co se děje?”
Harry se pousmál. “Jistě.” Pokynul mu rukou. “Projdeme se? Je pěkná noc.”
“Prší.”
“Vážně?” Harry se podíval nahoru. No, možná pršelo. “Dobře, tak pojďme dovnitř.”
“Můj otec…”
“Spí. Dneska jsem ho obzvlášť unavil.”
“Co jste mu udělal?!”
Usmál se. “Neboj, nic, co by se mu nelíbilo.”
“Co se děje? Proč tu jste? Jak jste zemřel? Zabil vás… zabil vás můj otec?”
Harry zvedl prst. “Spousta otázek. Začnu asi tou nejlehčí. Nezabil. Vlastně, jak bych to nazval… byla to asistovaná sebevražda a asistovali mi u toho dva lidi? Lucius u toho byl taky. Podepisovala se nějaká dohoda… No, to není moc jednoduchá odpověď, a ani moc přesná… Kurva…”
Draco na něj zíral.
Harry doplul ke klavíru. Napnul všechny síly, aby zahrál dva tóny. Musel se hodně snažit, aby stiskl jednotlivé klávesy. Šlo to pomalu, bylo to… těžké, ale udělal to on.
“Strašíte mého otce?”
Harry se otočil a podíval se na něj. Dost bylo her. “Miluju tvého otce.”
“A proto ho strašíte? Proto je odříznutý od světa?!”
Harry zavrtěl hlavou. Zahrál vysoký tón. “Nestraším. Žijeme tu spolu. Žijeme je možná špatný termín, ale žijeme.”
“A on ví, že tu jste.”
Byla to otázka? Harry měl pocit, že to byla otázka. “Samozřejmě. Jsme spolu už dlouho. Smrt nás nerozdělila.”
“Jak dlouho?”
Harry se zamyslel. “Říkal jsi dvanáct let od svatby? Tak to bude třináct. Jo, třináct. S přestávkami.”
“S přestávkami?”
Harry obrátil oči vzhůru. “Měli jsme pár těžkých chvil. Tedy, já měl pár těžkých chvil. Ale už jsou vyřešené.”
“Protože jste mrtvý.”
“Protože jsme je vyřešili.”
Draco h chvíli pozoroval. “Jak jste zemřel?”
Harry zavrtěl hlavou. “To není důležité.”
“A vy jste pořád s mým otcem?”
“Samozřejmě. Neopustil bych ho. Znovu. Slíbil jsem mu to.”
“To kvůli vám je takový.”
Harry naklonil hlavu na stranu. “Jaký?”
“Přestal žít.”
“Pořád žije,” namítl.
“Nežije.”
Jak se opovažuje?!? “Dýchá? Dýchá. Cítí? Cítí. Tak mi tady nemel sračky o tom, že nežije, protože nemáš nejmenší tušení, jaký to je!”
Draco vypadal… trochu zaskočeně.
Harry se zhluboka nadechl. “Omlouvám se. Pořád ne-žiju dost krátce a je to dost citlivé téma.”
“Nechte ho jít,” řekl Draco. “Prosím. Tohle není život. Je mi líto, ale není. Žít s přízrakem, se stínem někoho, koho miloval, vyhýbat se světu, nevidět svá vnoučata vyrůstat, nesmát se -”
“Směje se,” přerušil ho Harry. “Každý den.” Miluje zvuk jeho smíchu.
“Jestli ho vážně milujete, jestli milujete mého otce, necháte ho jít.”
Harry zavrtěl hlavou. “Nerozumíš tomu. Já ho tu nedržím. Jen tu jsem pro něj. Potřebuje mě.”
Ticho.
Harry se otočil ke klavíru a zahrál tři tóny. Nízký, vysoký, nízký. Harry pak pokrčil rameny. “Udělám cokoliv, aby byl šťastný. Zaslouží si to. Potřebuju to.”
“A teď snad je? Vážně vám přijde šťastný?”
Harry si povzdechl. Znovu zahrál pár tónů.
“Odpovězte mi. Vážně vám přijde šťastný?”
“Dělám, co můžu.”
“To není odpověď.”
Harry se na něj podíval. “Nikdy jsem nebyl ten chytrý. Nemůžu Luciusovi pomoct. Ne- nedokážu mu pomoct. Co dělám teď, nefunguje. Je… spokojený, ale hádám, že ne dost? Nevím. Proto potřebuju tvoji pomoc.”
Zase mlčel.
“A nechci, aby zemřel,” dodal Harry.
“Proč ne? Byli byste spolu, ne?”
Harry se smutně pousmál. “A kde mám tu jistotu? A chci vůbec, aby ne-žil jako já?” zvedl ruku a podíval se na ni. Skrz ni. “Ne. A jestli půjde dál. Budu tu sám. A to je teprve peklo. Jestli se to stane, budete mě tu muset odsud vypudit. Nejsem klidný duch, když tu Lucius není. Nejsem… hodný.” Rozhlédl se. “Tohle by můj domov. Je to můj domov. Lucius je můj domov.” Zastavil se pohledem na Dracovi. “Zachraň je.”
“Já… budu to muset promyslet. Zjistit, co by pomohlo.”
Harry přikývl. “Jistě.”
“Můžu o tom říct Ginny? Své ženě?”
Harry pokrčil rameny. “Pokud udrží jazyk za zuby.”
“Dobře. Můžu se na něco zeptat?”
Povzdychl si. “Neptal ses už dost? Ale fajn, ptej se.”
“Jak se jmenujete?”
Oh.
Pousmál se. “Moje jméno… je dost choulostivá informace.”
“Třináct let po vaší smrti?”
“Spíš devět.”
“Tak jak vám mám říkat?”
Zamyslel se. Joe nezněl dobře. Už dlouho nebyl ničím, čím byl Joe. Díky bohu. “Paul. Mám to jméno rád. Vždycky jsem ho měl rád.”
Draco na něj kývl. “Těší mě, Paule.”
“I mě, Draco. I mě”
☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆
“Čemu vděčím za vaši neohlášenou návštěvu?”
“Copak nemůže žena navštívit svého manžela?”
“Exmanžela.”
“Přesně to myslím,” odpověděla s úsměvem. “Jak se ti daří, drahý?”
Lucius se strnule usmál. “Výborně. Jak jinak?”
Draco se zvedl. “Omluvte mě, prosím, odskočím si.”
Harry šel zvědavě za ním. “Co tu dělá Narcissa?” zeptal se ho, když byli sami a z doslechu.
Draco nadskočil.
To Harryho nikdy nepřestane bavit.
“Chce s vámi mluvit.”
“Proč?”
“Chce vás poznat.”
Harry se na něj dlouze zadíval. “Poznat. Vážně.”
“Vážně,” přikývl Draco. “Jestli máme otci pomoci, musíme to udělat společně. A musíme vás znát.”
Harry si povzdychl. “Fajn. Promluvím s ní.”
“Děkuji. A jak se máte?”
Harry zvedl obočí. “Pořád mrtvý. Ty?”
“Ehm, pořád živý.”
Harry so povzdechl. “Tak už se tam vrať, nebo si budou myslet, že buď sereš nebo slídíš.”
Draco vykulil oči, ale rychle poslechl.
Harry šel za ním. Zrovna řešili Narcissina druhého manžela, pobyt ve Francii a vína. Aspoň měl ten dojem.
“A co ty, Luciusi? Někdo nový?”
Lucius si odfrkl. “Nový? Ne. To opravdu ne.”
Na to Narcissa nic neřekla. Ticho se prodlužovalo.
“Proč jste přišli? Doopravdy?”
Narcissa si povzdychla. “Starostolec potřebuje, aby Malfoy seděl v křesle. Působí to špatně, když je prázdné. Je to nezodpovědné a neslušné vůči lidem, vůči společníkům, vůči každému.”
Lucius mávl rukou a napil se čaje. “Už nejsi moje žena. To není tvoje starost.”
Narcissa zalapala po dechu. “Pořád jde o mou rodinu!”
“Najednou.”
Narcissa se zvedla. “Tohle nebudu poslouchat. Jdu se projít. Draco, vysvětli to otci.” A s tím se zvedla a odešla.
Šla do zahrady z druhé strany domu.
Byla chytrá.
“Zajímavé divadlo,” řekl Harry.
Narcissa nenadskočila. To byla škoda.
“Myslela jsem vážně každé slovo,” řekla klidně a otočila se k Harrymu. “Dobrý den.”
“Dobrý den i vám. Políbil bych vám ruku, ale…”
“Chápu,” přikývla.
Harry čekal, že řekne něco víc.
Ale neřekla.
“Chtěla jste se mnou mluvit?”
“Ano,” přikývla a dál nic neříkala.
No tak!
Harry nemá celou věčnost!
No dobře, má, ale odmítá ji strávit takhle!
Ale mlčel. Tuhle hru můžou hrát dva.
Ticho se prodlužovalo. Harry mlčel. Díval se jí do očí. Nemrkal.
Ona mrkla.
Ha!
Vyhrál!
“Jak byste popsal váš a Luciusův vztah?”
Harry pokrčil rameny. Přemýšlel. Žijeme spolu na hromádce neznělo zrovna dobře. “Jsme tu jeden pro druhého.”
“Aha.”
“Jak dlouho to trvá?”
“Asi třináct let?”
“A duchem jste…”
“Kolem deseti.”
“Jak jste zemřel?”
“Neřekl vám to snad už Draco? Na tohle se mě ptal taky.”
“Chci to slyšet od vás.”
“Měl jsem zdravotní problémy. Léčba se nezdařila.”
“To je mi líto.”
Harry pokrčil rameny. “Mohlo to být horší.”
“Jak?”
Svět v plamenech.
Voldemort na vrcholu.
Harry mrtvý a Lucius sám.
“Tak. Různě.”
“Aha. Řekněte, jste teď spokojený? Se svou existencí?”
Harry naklonil hlavu na stranu. Co to bylo za otázku? “Už jste někdy potkala ducha?”
“Jistě.”
“A byl některý z nich někdy spokojený?”
“To nevím.”
“A proč jste se jich na to nezeptala?”
“Protože neměli aféru s mým manželem?”
“Exmanželem.”
“Pokud počítám dobře, tak když jste začali, ještě to nebyl exmanžel.”
Touché.
Usmál se.
Byla dobrá. Zábavná. Nová.
“Měli jste dost volnou definici manželství, pokud se nemýlím. A vše bylo diskrétní.”
“Tak diskrétní, že nikdo neví, že jste spolu i po vaší smrti?”
“Vy a Draco to víte.”
“Ještě někdo?” zeptala se, jako by to bylo extrémně důležité.
Harry se zamyslel. “Ano,myslím, že ještě někdo mohl mít později, dávno po vašem rozvodu podezření. Ale ne, neví, že jsem pořád mezi vámi.” Harry se zamyslel. “Mohl bych ho strašit… Mohl bych ho strašit! To by bylo báječné!” Zasmál se. “To je báječný nápad! Budu muset navrhnout Luciusovi, ať ho sem pozve na pár dní. To si užiju.”
“To nemyslíte vážně, že ne?”
Harry pokrčil rameny. “Proč ne? Nikdy jsme se nevzdali příležitosti utahovat si jeden z druhého. Zajímalo by mě, jestli má výčitky svědomí…”
“Výčitky svědomí?”
“Jo. Byl to koneckonců on, a teda ještě jeden, kdo mě selhal uzdravit. Teda, oni mě při tom zabili, ale to je jen slovíčkaření.”
“Vy jste blázen.”
Usmál se. “Jen trochu. O čem jste ale chtěla mluvit?”
“Jen jsem vás chtěla poznat. A uvítala bych, kdybyste přestal žertovat a začal se mnou mluvit vážně.”
Harry so povzdechl. Nuda. “Fajn. Ptejte se.”
“Jak jste se poznali?”
“Na Příčné ulici. Nakupoval jsem věci do Bradavic.”
“Kolik vám bylo?”
“Dvanáct.”
Zhrozeně se na něj podívala.
“Bože, myslete trochu. Byl jsem dítě a Lucius není monstrum. Znovu jsme se potkali až kvůli práci. Pomáhal mi s porozuměním výkladu práva.”
“A dál?”
Harry pokrčil rameny. “Nabídl mi… Jak moc otevřeně můžu mluvit?”
”Jak chcete.”
“Dobře. Nabídl mi nezávazný sex, já to přijal. Vyvinulo se z toho něco víc. Byli jsme spolu, měl jsem zdravotní problémy, trochu se to zkomplikovalo, Lucius mi chtěl pomoc, pomohl, a já pak umřel. To je tak zhruba v kostce.”
“Jaký vliv jste měl na náš rozvod?”
Harry nakrabatil obočí. “Je tohle chyták? Rozvedli jste se, protože to byla podmínka, abyste pro něj sehnala něco od své sestry.”
“Řekl vám to.”
“Neznějte tak překvapeně. Nikdy jsem nepočítal s vaším rozvodem a nikdy bych do něj Luciuse nenutil. Byla to jeho volba. V té době jsme ani nebyli spolu.”
“Proč?”
“Zdravotní problémy a dost jsem vyšiloval, že je Smrtijed. To s člověkem občas zamává.”
Probodla ho pohledem. “Není Smrtijed.”
Harry pomalu přikývl. “Ale pořád má znamení. A v té době dost nehezky tmavlo.”
“O čem to mluvíte?”
Ups.
“Už se není čeho bát. Už je roky vybledlé. Téměř neviditelné.”
“Proč tmavlo?”
“Vol- Vy víte kdo se vracel.”
“A teď už se nevrátí?”
Harry si odfrkl. “To dost doufám.”
“Milujete ho?”
“Voldemorta?!”
Dlouho se na něj dívala. “Ne. Luciuse.”
“Samozřejmě.”
“A on vás?”
“Jo.”
“Jak to víte?”
Harry si povzdechl. “Řekl mi to? Dokázal mi to? Jak víte vy, že vás váš muž miluje?”
“Stojí při mě.”
“A Lucius stojí při mně,” vysvětlil jí.
“Kdyby si měl vybrat mezi vámi a rodinou, co si vybere?”
Na tohle Harry odpověď znal. “Já jsem jeho rodina.”
“Kdyby si měl vybrat mezi vámi a svým synem?”
Harry přemýšlel.
Dlouho přemýšlel.
Kdysi si vybral rodinu. Radši by ochránil Draca, než si nechal Harryho pro sebe.
Proto mu Harry uvěřil. Proto si dovolil ho milovat.
Ale teď?
“Když… když něco ztratíte, a pak to jako zázrakem dostanete zpátky, už se toho nevzdáte´,” řekl pomalu.
“Co tím myslíte?”
Povzdechl si. “Kdysi si vybral Draca. A já ho za to miloval o to víc. Pak jsem… myslel si, že jsem mrtvý. Těžce to nesl. Když zjisti, že jsem naživu, ale že brzo zemřu, už se mě vzdát nechtěl. A já ho nechtěl opustit.”
“A tak jste ho nepustil.”
“Jo.”
“Řekněte, myslíte si, že je Lucius opravdu spokojený?”
Zase ta pitomá otázka.
“Snažím se o to každý den.”
“A myslíte, že to funguje?”
Zatnul čelist. “Dělám co můžu.”
“Proč tu jste? Proč jste duch? Po čem toužíte ze všeho nejvíc na světě?”
Harry so povzdechl. Tohle už jí mohl říct Draco, ne? “Jen chci, aby byl šťastný.”
“A je snad?”
“Ano.”
Změřila si ho pohledem. “Není. Musíte odejít.”
“Potřebuje mě.”
“Potřebuje, abyste ho nechal jít. Potřebuje truchlit. Posunout se. Dokud tu jste, neposune se dál. Dokud tu jste, nebude truchlit. Dokud tu jste, nebude šťastný.” Opakovala to, jako by byl úplně natvrdlý.
Neposlouchalo se to dobře.
“Chceme navrhnout Luciusovi, aby se přestěhoval. Odešel z tohohle domu. Musíte ho nechat jít.”
Harry se pousmál. “Nejsem vázaný na dům. A Lucius to ví. Jestli se bude stěhovat, bude chtít, abych šel s ním. A já půjdu.”
“Copak to nechápete?”
“Chápu. Ale vy tomu nerozumíte. Moje existence je vázaná na něj. A on mě neopustí.”
“Jestli ho milujete, necháte ho jít.”
Nebylo, jak by ho mohl nechat jít. Lucius nikam nepůjde. Harry na ni zíral. Nerozuměla tomu.
“Děkuji za rozhovor. Musím se k nim vrátit,” řekla mu způsobně, ale Harrymu to znělo jako pohlavek.
“Jistě,” řekl Harry.
V salónu byl rychleji než ona.
☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆
“-ová vydala knihu,” říkal zrovna Draco.
“Skutečně?” odpověděl Lucius znuděně.
“Ano. Ginny… není zrovna nadšená. Závěry Grangerové jsou… znepokojivé.”
“Jaké závěry?”
“Napsala knihu Harry Potter, můj nejlepší přítel. A je tam, že -”
“Cože napsala?!”
Draco se překvapeně podíval na Luciuse, který najednou stál. “Jo, napsala knihu o Harrym. Je tam, že se Harry zabil, protože neunesl, že se s ním Ginny rozešla a že si vzala jeho školního nepřítele.”
Lucius na Draca jen zíral.
Harry na Draca zíral.
Cožeto řekl.
Cožeto to udělala.
Harry se zabil, protože mu Ginny zlomila srdce.
Broušená váza z jemného skla praskla.
Draco i Lucius se na ni podívali.
Harry měl chuť… Uaaaaaa. To si snad z něj dělá ta prdel, ne? Vždyť ona moc dobře věděla, o co šlo! Kuuurva! Proč do toho tahá Ginny do prdele práce?
Lucius si odkašlal. “Jsem si jist, že ta kniha má úspěch.”
“Přinesl jsem ti ji.”
“Ten brak číst nebudu,” řekl s odporem.
“Neříkal jsi mi, že Malfoy musí vědět, co se o něm píše i v tom nejhorším plátku? A nepíše se tam jen o Ginny Malfoyové. Píše se tam i o tobě.”
Lucius ztuhl. “O mně?”
Draco přikývl a nalistoval stranu. Odkašlal si. “Dlouho jsem pátrala po Harrym. Strachy jsem byla celá bez sebe. Nevěděla jsem, co se mu stalo, jestli vůbec žije. Až jednoho dne mě kontaktoval Lucius Malfoy a řekl mi, že se Harry zdržuje v mudlovském tanečním baru pro homosexuály. Nikdy mi neodpověděl na otázku, kde tuto informaci získal, ale muži v baru ho znali. Můžu jen hádat, jak je to možné, ale nemyslím si, že by to bylo ode mě správné. Jediné, co vím, je, že Harryho v baru znali pod jménem Paul a že tam Luciuse Malfoye neměli rádi. Natolik, že se mnou odmítli mluvit, protože mě přivedl on. O Harrym mi řekli, až když viděli naši společnou fotografii. Přesto byli všichni muži velmi tajnůstkářští a stejně jako Lucius Malfoy mi i oni odmítli říct, jak dobře a jak blízko se s Harrym znají. Z toho, co jsem pochytila, byl ale Harry mezi nimi velmi oblíbený. Nevím, jestli mezi nimi nalezl svou lásku, ale ukázala jsem jim vzkaz, který bla bla bla, bla bla bla bla, dál pokračuje asi na tři strany ve stejném duchu, kde řeší, pro koho ten vzkaz je a důvody, proč si myslí, že je zvláštní, že Ginny odmítla teorii, že by byl pro ni a proč nejspíš je.”
“Jaký vzkaz?” zeptal se Lucius.
“Je tu na fotce.”
Draco mu podal knihu. “Měl bys vidět Týdeník čarodějek. Všichni se snaží přijít, pro koho je. A Ginny dostává jeden hulák za druhým.”
Narcissa vešla do salónu. “Omluvte mi to, musela jsem se uklidnit.”
Draco se rozhlédl po místnosti. “Jistě.” Odkašlal si. “Přišlo mi to zajímavé,” řekl Luciusovi. “Mohli bychom se teď vrátit k debatě o Starostolci?”
Lucius dál zíral na fotku v knize.
“Myslím, že byste měli jít.”
“Otče?”
“To křeslo na tebe přepíšu, pošli mi potřebné dokumenty ještě dnes. Jsem unavený. Měli byste jít.”
Draco chtěl něco říct, ale Narcissa mu položila ruku na předloktí. “Jistě,” řekla významně. “Půjdeme. Měj se pěkně, drahý.”
Lucius na ně kývl a dál zíral na knihu. Když se za nimi zavřeli dveře, zeptal se: “Jsi tu?”
Harry vystoupil z knihovny. “To víš, že jo.”
“Napsal jsi tenhle vzkaz?”
Harry si ho prohlédl. Jo, bylo to jeho písmo. Přikývl.
“Pro koho byl?”
Pousmál se a položil mu ruku na rameno. Vypočítal to perfektně, aby se nepropadla ani se nevznášela nad ním. “Pro tebe. Pro koho jiného?”
“Proč jsi mi ho nedal?”
Pokrčil rameny. “Přišlo mi to zbytečné. Kruté. Plánoval jsem zabít Harryho Pottera a zmizet z povrchu zemského. K čemu by to bylo?”
“Nebyl by tady a stovky lidí by nepřemýšleli, pro koho byl.”
Harry si povzdechl. “Pravda. Tohle jsem nemohl tušit. Myslíš, že někomu dojde, že je pro tebe?”
Lucius se pousmál, otočil se a obtočil ruce kolem Harryho. Harry ho necítil, aly měl rád to gesto.
Pohladil Luciuse po hlavě a usmál se, když viděl, jak přivřel oči.
“Jestli to někoho napadne? Možná. Jestli tomu uvěří? Nemyslím si. Starý kozel jako já a taková partie? Ani omylem.”
Harry si odfrkl. “Nejsi starý kozel.”
“Stárnu.”
Pousmál se.
“Přemýšlel jsem…” řekl Lucius.
“O čem?”
“Převedu křeslo na Draca. I všechno ostatní.”
“Dobře. A co dál? Chceš cestovat? Můžu se stočit do lahve a můžeš mít svého osobního džina.”
“To byl dobrý výlet, že?”
“Dokud ses mě nepokusil vypít?” zeptal se ho Harry. To si opravdu užili. Snažit se zůstat uvnitř Luciuse byl zvláštní pocit. Skoro teplý. Lucius se pak ale pár hodin třásl a nebyl schopný se zahřát.
“Měl jsem na mysli něco permanentnějšího, než výlet nebo cestování.”
“Ale?”
“Už jsem napsal Severusovi. Udělá mi lektvar.”
Harryho zamrazilo. To musel být ten skoro-pocit, který teď má.
“Lektvar?”
Lucius se usmál a přitakal. Natáhl se a políbil vzduch tam, kde měl Harry rty. “Lektvar. A pak budeme spolu pořádně.”
☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆
Podařilo se mu ho přesvědčit, aby počkal, než budou všechny záležitosti řádně vyřízené. Naštěstí poslední roky na všechno dost kašlal, takže bylo potřeba toho dát do pořádku spoustu.
A Draco a Narcissa dělali všechno proto, aby každičký proces a papír zpomalili.
Harry potřeboval jejich pomoc.
Museli Luciuse zachránit.
Došlo mu, že může udělat jen jednu jedinou věc.
Trhalo mu to srdce.
Ničilo ho to.
Ale musel to udělat.
Začal se s Luciusem hádat.
Byl protivný.
Nadával mu.
“Nevím, jak s tebou mám vydržet celou věčnost.”
“Nesahej na mě.”
“Bože, můžeš aspoň chvíli mlčet?”
“Ne, fakt teď nechci hrát. Nech mě laskavě aspoň chvíli na pokoji!”
“Já prostě nemůžu mít klid ani po smrti, že ne?”
“Seš nadrženej jak puberťák. Udělej si to pro jednou sám.”
“Vypadni. Nebo ne, já půjdu.”
“Už je mi zle z toho, jak za mnou pořád dolejzáš.”
“Můžeš mě nechat? Chci aspoň chvíli hrát.”
“Nevidíš, že si čtu? Bože, sežeň si štěně nebo někoho, koho to bude zajímat.”
Bylo mu zle.
Ale bylo potřeba
Lektvar stál na poličce v pracovně a Lucius se po něm díval čím dál méně.
“Už jsem unavený. Už mě to tady nebaví. Myslím, že je čas, abych šel dál.”
“Ne, nechápeš to. Potřebuju klid. Od tebe. Aspoň pár let potřebuju klid. Bez tebe. Dovolenou. Pauzu. Potřebuju pauzu.”
“Ne, nechci, abys šel se mnou. Možná spolu budeme celou věčnost. Možná ne. Ale předtím potřebuju nějaký čas pro sebe. Poznat, kdo jsem. Není to tebou, je to mnou. Prostě nejsem na tohle stavěný.”
“Je mi to líto, ale nadešel můj čas.”
“Sbohem, Luciusi.”
☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆
“Harry, vím že tu jsi.”
“Nevěřil bys, co jsem se dočetl v té hloupé knize.”
“Počkej, přečtu ti to.”
“Dobrou noc, Harry.”
“Miluji tě.”
“Dobré ráno, Harry.”
“Harry?”
“Jsi tu?”
“Zahraju ti, ano?”
“Tahleta část je směšná. Co si o sobě Grangerová myslí?”
“Dobrou noc, Harry!”
“Harry…”
“Nevěřil bys, co se mi zdálo!”
“Harry?”
☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆
“Fajn! Tak si jdi třeba do pekla! Mně je to jedno!”
“Jdi si!”
“Táhni!”
“Nesnáším tě!”
“Všechno jsi zničil!”
“Nikdy jsem tě neměl vzít do postele!”
“Končím s tebou ty jeden nevděčnej parchante!”
☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆
“Vyměňte koberce, vymalujte. Opravte rámy a obrazy.”
“Ne, tenhle odstín modré je naprosto příšerný.”
“Cena není problém.”
“Jistě, budu potřebovat i zahradníka.”
“Opravte ale zachovejte původní styl.”
“Ano, chci přestěhovat obrazy do východní galerie. Ne nezajímá mě, že vám prastrýc Rubens nadává.”
“Spalte to.”
“Zbavte se toho.”
“Vyměňte čalounění.”
“Platím vám jmění, tak se snažte.”
“Samozřejmě, že potřebuju křišťálový lustr v tanečním sálu!”
“Tradiční ale nové. Tak těžké to snad není.”
“Strhněte tu stěnu.”
“Chci mít nový a lepší dům. Jestli to nejste schopni zařídit, najdu někoho jiného.”
“Výborně.”
“Ano, je to tak, jak jsem si představoval.”
“Můžete jít.”
☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆
“Může Tobby přinést pánovi čaj?”
“Nemá pán hlad? Flabby může přinést jídlo.”
“Ano, Gibby pošle pana Draca pryč.”
“Pán, pán by m-měl něco sníst.”
“Flubby, vzkáže, že pán návštěvy nepřijímá.”
“M-mo-možná by si pn dal polévku?”
“Ano, Gibby vyřídí, že pán za pozvání děkuje.”
“Pane, prosím, najezte se.”
☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆
To bylo nejhorší.
Odolal prosbám.
Zvládl křik.
Snesl shon a změny, které smazaly každou vzpomínku na něj.
Ale tohle?
Tahle otupělost?
Nejedl.
Nepil.
Nespal.
Nikoho nechtěl vidět.
Nemluvil.
Nečetl.
Nehrál.
Nedělal nic.
Jen seděl v křesle. Zíral před sebe.
Pak zíral na lektvar.
Hodiny.
A hodiny.
A hodiny.
Vzal ho do ruky.
Odzátkoval.
Zvedl k ústům.
Přiložil.
Harry pevně zavřel oči, ale pak je otevřel.
Zacpal si rukou pusu.
Chtěl ho zastavit.
Nic víc v životě nechtěl víc.
Ale jestli se teď ukáže, bude to stejné, jako by ho zabil. Jen to udělá pomalu.
Možná i tak ten lektvar vypije.
Jestli Lucius chce zemřít…
Jestli nedokáže bez Harryho žít…
Tak nic nepomůže.
Asi se už nikdy nepotkají.
A jestli se stane duchem…
Tak to budou veselá dvojka.
Bylo mu to líto.
Tohle nikdy nechtěl.
Vypil lektvar.
Opřel si hlavu o opěrku.
Zavřel oči.
Harry poslouchal jeho dech. Sledoval, jak se mu zvedá hruď.
Tohle nemůže být konec.
Ale byl, že?
Byl to konec.
Lucius se otrávil.
Sedí v křesle a dýchá čím dál pomaleji.
Bylo to…
Byl konec.
☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆
Lucius se zprudka nadechl. Otevřel oči. Pokusil se vstát. Vrávoval. Spadl na zem.
Zvedl se na všechny čtyři.
Harry ho sledoval jako u vytržení.
Bojuj, Luciusi, bojuj!
Podlomily se pod ním ruce.
Znovu se zvedl.
Doplazil se k policím.
Vyšplhal po nich nahoru.
Vzal vyřezávanou dřevěnou krabičku.
Vypadla mu z ruky.
Vrhl se k ní.
Otevřel ji.
Sáhl pro malý svraštělý kámen.
Vypadl mu z nemotorných prstů a zakutálel se pod skříň.
Ale ne.
Moment!
Lucius sahal znovu do krabičky.
Vytáhl další.
Strčil si ho do pusy.
Hluboko. Hluboko…
Začal dávit.
Ale nepřestal.
Když ruku vytáhl, byla prázdná.
Lucius zavřel oči.
Harry úzkostně poslouchal jeho dech.
Byl přerývavý, mělký.
Ale nepřestával.
Pořád dýchal.
Pořád dýchal.
Sledoval ho hodiny.
Pořád dýchal.
Pak Lucius otevřel oči. Rozhlédl se.
„On je vážně pryč,“ zašeptal.
☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆
Odešel z domu.
Byl sám.
Těžko se myslelo.
Byl pryč.
Byl sám.
Sám.
Sám. Sám. Sám. Sám.
Sám.
Sám.
Sám.
Sám…
Sá…
Sá…
Á…
Á…
…
…
..
..
.
.
.
.
.
.
Vrátil se!
Bože díky, on se vrátil!
Ale odcházel.
Tak často odcházel.
A noví lidé přicházeli.
Draco a Ginny.
Jejich děti.
Smích a křik zaplnil chodby.
Harry se musel stáhnout pryč.
Pořád tam byl.
Pořád nemohl odejít.
Všechno viděl.
Všechno slyšel.
Draco na něj mluvil.
Děkoval mu.
Harry mu neodpověděl.
Neukázal se mu.
Neřekl mu, jak málo chybělo, aby Luciuse ztratili.
Pak Lucius odešel na hodně dlouho.
Na tak hodně dlouho.
Harry si moc nepamatoval, co se dělo během té doby.
Ale když se Lucius vrátil a Harry si dům prohlédl…
Vypadalo to, jako by všechna konzervační kouzla selhala. Střechou zatékalo. Na stěnách byli mokré skvrny. Plíseň. Skřítci byli roztřesení.
Společnost, co rekonstruovala panství, udělala někde velikou chybu, říkali. Opraví to, říkali.
Nic jiného za tím nebylo.
Říkali.
.
.
Měli pravdu. Co jiného by to bylo?
☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆
Sám.
Sám. Sám. Sám.
Za smíchu někdo vpadl dovnitř.
Lucius!
Byla… byla s ním nějaká žena.
Povídali si.
Smáli se.
Pili.
Ztichli.
Líbali se.
Harry odešel do jiné části domu.
Byly věci, které nemusel vidět.
Ani slyšet.
Byly to roky, co umřel.
Vlastně ne, desetiletí, co umřel. Roky, co odešel. Co si Lucius myslí, že odešel.
Nebo to byla desetiletí taky?
Zastavil se u klavíru a stiskl pár kláves.
Byl nejvyšší čas, že?
☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆
Lucius si přivedl další lidi.
Byli různí.
Někteří se vrátili.
Jiní ne.
A pak chodila jen jedna.
Vracela se.
Neodcházela.
Smáli se spolu.
Jedli spolu.
Byli spolu.
Smáli se.
Luciusův smích byl to nejkrásnější, co Harry kdy slyšel. Byl rád, že se Lucius smál. Byl jí za to vděčný.
Byl rád, že žije.
Jednou je zahlédl na balkoně.
Zapadalo slunce.
Usmívali se na sebe.
Oči Luciusovi zářily.
Šedé vlasy mu ve slunci zářily.
Jeho úsměv zářil.
Harryho to… hřálo.
Usmál se a nechal je tam.
Obešel panství. Prošel zahradami. Zahrál pár tónů na klavír.
Bylo mu lehce.
Usmál se.
Nemohl se přestat usmívat.
Bylo mu lehce.
Bylo mu teplo.
Lucius byl šťastný.
Lucius žil.
Lucius žil a byl šťastný!
„Dobrý večer.“
Sakra! Harry se otočil. Stála tam ona. V županu. Vlasy měla svázané v copu.
Harry nebyl ve své kůži. Dařilo se mu přece všem vyhýbat roky. Nikdo ho nikdy neviděl.
Kývl na ni. „Dobrý večer.“
„Nevěděla jsem, že má toto panství ducha.“
Byla starší. Ne jako Lucius. Měla míň vrásek a neviděl žádné šediny. I když to mohlo být barvené. Ale byla starší než by byl Harry… vypadala jako lepší partie.
Harry přikývl a usmál se. „Jsem takový rodinný strašák.“
Zvědavě si ho prohlédla. „Jak dlouho tu jste? Vypadáte moderně.“
„Už to nějakou dobu bude. Víte, jak to máme my duši s časem.“
„To nevím.“
„To ani my ne.“ Na chvíli se odmlčel, aby měla čas pochopit vtip. Ale nic. „Potřebovala jste něco?“
Zastrčila si pramen vlasů za ucho. „Jen jsem měla pocit, že jsem něco slyšela. Lucius mi nikdy nevěřil, že slyším hrát klavír. Říkal, že se mi to jen zdá.“
Harry se provinile usmál a zvedl ruku. „Vinen. Zkusím si dávat pozor, zvyk je železná košile.“
„Není na vás moc těžká?“
Harry se zasmál. „Ano, někdy ano.“
„Takže Lucius neví, že jste tady?“
Harry se otočil a přejel prsty po klávesách. Nezmáčkl je. Necítil je.
Nadechla se, aby něco řekla.
„Ne. Neví.“ Podíval se na ni. „A bylo by lepší, kdyby ani nevěděl.“
„Proč?“
Smutně se usmál. „Mám své důvody.“
Přimhouřila oči, ale zeptala se pořád příjemným tónem: „Kdo jste?“
„Dávný známý.“ Stiskl klávesu. Vysoký tón se rozezněl pokojem.
„Chci vaše jméno.“ Dobře, teď už nezněla příjemně. Založila si ruce na hrudi. „Jak mám věřit, že máte dobré úmysly? Jestli ani Lucius neví, že jste tady… Jak můžu vědět, že nejste nebezpečný?“
Zvedl obočí. „Jsem duch. Jsem asi tak nebezpečný jako želé.“
„Hrajete. Nejste obyčejný duch.“
Pokrčil rameny. „Trénink. Nic víc.“ Roky tréninku, aby dovedl tohle.
„Umíte hrát víc?“
„Víc jsem nestihl.“
„Proč ne?“
Harry místo odpovědi zase stiskl klávesu.
„Zemřel jste?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou Harry. „Já už dávno mrtvý byl.“
Přimhouřila oči. „Kdo vás to naučil?“
Pousmál se. „Dávný známý.“
„Neříkáte mi nic. Přestávám věřit, že máte dobré úmysly.“
„To nevadí.“ Měl té konverzace dost. Vyrazil ke stěně. Půjde ven.
„Řeknu to Luciusovi.“
Zastavil se.
„Řeknu mu, že jsem vás viděla.“
Otočil se. Změřil si ji. „To neuděláte.“
„Proč ne?“
„Není to dobrý nápad,“ řekl jednoduše.
Probodla ho pohledem. „Myslím, že mu to řeknu.“
Povzdychl si. „Protože o něj můžete přijít. Možná ho to zničí.“ Nadechla se, aby něco řekla, ale už měl těch jejích otázek dost. Teď byl na řadě on. „Když spolu spíte, sundavá si košili?“
Zalapala po dechu. „Nebudu s vámi probírat naše soukromí!“
Upejpavka.
Mlčel.
Díval se na ni.
Červenala se. Hrála si s copem. „Ano. Sundavá.“
Výborně. To byla dobrá zpráva.
„Proč to chcete vědět?“
Pokrčil rameny. „Jen tak. A jeho minulost… vám nevadí?“
Probodla ho pohledem. „Minulost? Lucius je dobrý muž. Společnosti už všechno dávno splatil svou věrnou službou. Nesouhlasíte snad?“ zeptala se pevným hlasem.
Páni. Trochu Harrymu naháněla strach. To bylo dobré.
Velmi dobré.
„Co si myslíte o jeho snaše?“
„Je to půvabná a inteligentní žena. Kam těmito otázkami směřujete?“
Půvabná? To by se Ginny nelíbilo. „Jen se tak ptám.“ Podíval se na ni. „A jaké máte s Luciusem plány? Co od vašeho vztahu očekáváte?“
„Tak do toho vám opravdu nic není.“
Tak do toho mu bylo všechno. Vykročil k ní.
A ona couvla.
Rychle se ale narovnala a zvedla bradu. „Je to dobrý muž a jsem s ním šťastná.“
„Proto s ním jste?“
„Ano. Copak to nestačí?“
„Co jeho peníze? Vliv?“
Zprudka se nadechla. „No dovolte! Peněz možná nemám hodně, ale stačí mi. Užívím se a nežiji v nedostatku. A Lucius není tak hloupý, aby na něco takového skočil!“
Hloupost. Samota. Smutek. Zoufalství. Nemělo by se to zaměňovat.
„Dobře. To mu prozatím stačí Jestli mu ale ublížíte, nebude to pěkné. Možná dokážu jen stisknout pár kláves, ale zařídím se.“
Nevěřícně se zasmála. „Vážně mi vyhrožujete?“
„Jen vás varuju. Ublížíte Luciusovi a končíte.“
„Chováte se jako byste byl jeho…“
Harry se vydal ke stěně. Své už řekl.
„Jak jste říkal, že se jmenujete?“
„Neříkal.“
„A pořád ho milujete?“
„Samoz-“ zarazil se. „Co jste to řekla?“
Zvedla bradu. „Ptala jsem se, jestli ho pořád milujete.“
Nevím, o čem mluvíte.
Nevím, o čem mluvíte.
Nevím, o čem mluvíte.
„Nevím, proč by na tom mělo záležet,“ dostal ze sebe nakonec.
„Vy jste ten jeho přítel, že? Ten který zemřel?“
Zvedl obočí. „Rozhodně ne ten, který žije.“
„Velmi ho to zasáhlo.“
Zatnul zuby.
„Pořád o vás mluví.“
Ale no tak. Harry ví, že to nebyla pravda.
„Ne pořád pořád, ale jste první, kdo ho napadne. Vidím mu to na tváři. Často se zarazí a neřekne to, ale vím, že myslí na vás.“
Tohle nebude poslouchat.
„Nebojte!“ křikla za ním. „Postarám se o něj!“
Dobře.
„A nic mu neřeknu!“
Skvěle.
Povzdechl si.
Vážně to bylo skvělý…
☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆
Harry chtěl odejít.
Bylo mu lehko.
Bylo mu teplo.
Byl čas.
Ale nemohl.
Něco ho drželo.
Něco ho poutalo.
Nic nepomohlo.
A pořád ztrácel sám sebe, když Lucius odešel.
Konal se velký oběd. Pro celou rodinu. Byla tam Narcissa se svým mužem.Byla tam i Luciusova… přítelkyně. Byl tam Draco a Ginny a všechny jejich děti. Malá Cassiopea si někoho přivedla. Už nebyla malá. Už ani nechodila do Bradavic. Už dlouho ne.
Kam ten čas zmizel?
Draco šel na na záchod a Harry šel za ním. Postavil se za něj, když si myl ruce.
Nic nedělal, jen se na něj díval přes zrcadlo.
Draco vzhlédl a vyjekl jako holka. Harry se usmál. Tohle ho bavilo. „Dlouho jsme se neviděli.“
„Ty tu ještě jsi! Já to věděl.“
„Jo, jsem.“
„Jsi tu celou dobu?“
Harry se na něj jen dlouze podíval.
„Samozřejmě, že tu jsi celou dobu. Co tu ale děláš?“
Harry si povzdechl. „Nemůžu odejít.“
„Nemůžeš?“
„Ne.“
„Ale otec… vypadá spokojeně, ne?“
Harry přikývl. „Je spokojený. Je šťastný. Cítím to. Vidím to. Je to správný. Ale nemůžu odejít. Prostě to nejde.“
„Zvláštní.“
„Jo.“
„Zkusím se poradit s matkou.“
„Díky.“
„Jak se jinak máš?“
„Mrtvě.“
„Aha, jo. Jasně.“ Zasmál se a pak si odkašlal. „Co říkáš na…“
„Myslím, že se k sobě hodí,“ odpověděl Harry nedbalým tónem.
„Že? Taky mi přijde. Je vtipná a udrží krok.“
„Jo.“
Draco si znovu odkašlal. „Asi se to těžko snáší, že?“
Harry pokrčil rameny. “Ani ne.“
„A nevadí ti to ani trochu?“
Zamyslel se. Opravdu se zamyslel.
Necítil vztek. Strach. Bolest. Ani úzkost nebo závist. Ani žárlivost. Cítil… úlevu.
To nejvíc.
Úlevu.
Z toho bylo to teplo.
Z toho byla ta lehkost.
Cítil úlevu.
Lucius nebyl sám.
Měl rodinu.
Měl lásku.
Měl život.
Harry mohl jít dál.
Až na to že nemohl.
„Ne,“ řekl Dracovi. „Nevadí mi to ani trochu.“
„Hmmm, dobře. Můžu se ještě na něco zeptat?“
„Už jsi to udělal.“
Protočil oči. „Pamatuješ si na tu knihu, co napsala Grangerová?“
„Matně.“
„Psalo se v ní o tobě.“
„O mně?“
„Psalo se tam o Paulovi a o tom, že byl s otcem. Tos byl ty, ne?“
Harry přikývl. „Sedělo by to.“
„A Paul byl dost oblíbený i u ostatních, že?“
„Jo,“ povzdechl si Harry. „Když jsme byli od sebe, vídal jsem se jinými. Už to máme dávno urovnané.“
„A ten vzkaz jsi napsal pro něj, že? Ten o tom, jak se chceš vedle něho probouzet a tak.“
Harry si povzdychl. „Jo. A míříš tím kam?“
Draco se na na něj dlouze díval. „Jen jsem si ověřoval teorii,“ řekl pak.
Nejradši by s ním zatřásl. „A ta je?“
Začal se usmívat. „Že tě můj otec sbalil.“
„Jo, sbalil.” Usmál se. “Flirtoval na hovno ale sbalil.“
„A co teda musel udělat, aby dostal Harryho Pottera do postele?“
Harry se zamyslel. „Myslím, že se na mě mile usmál, řekl mi, že mám ty nejkrásnější oči a já mu padl kolem krku.“
Draco na něj zíral s otevřenou pusou.
„To byl žert,“ dodal Harry.
Draco pořád nic neříkal.
Zase si povzdychl. „No tak. Jen mi udělal nabídku a já ji přijal. Nic velkýho.“
„Ha!“ výskl Draco. „Já to věděl!“
„Počkej, počkej. Nemyslel jsem tím, že ho má malýho. To rozhodně ne! To jsi pochopil úplně blbě!“
„Ty jsi Harry!“
„Jasně že jo, ale Lucius ho nemá – co?“
„Ty jsi Harry!“ řekl Draco úplně stejným způsobem.
Harry na něj chvíli zíral. „Ne. Nejsem.“
„Jsi! Otec spal s Harry Potterem!“ Zbledl. „Otec spal s Harrym Potterem…“
No, tak je to venku. Aspoň se usmál. „Jo, a oba jsme si to vždycky hodně užili. Často. Na spoustu způsobů.“
„To zas slyšet nemusím!“
„Fajn. Všechno jsme vyřešili? Dobrý. Nezapomeň se poptat matky.“ A s tím Harry proplul stropem.
☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆
„Draco říkal, že máte problém odejít.“
Zprávy se šířily rychle. Řekl mu to před hodinou. Nebo před dvěma. Tak nějak.
„Zřejmě.“
„Nechte si ten tón,“ změřila si ho. „Jak se cítíte?“
„Dobře.“
„Máte pocit, že máte… hotovo?“
Harry přikývl. „Ano.“
Poklepala si prsty na rty. „A říkal jste, že jste vázán na něj, ne na dům?“
„Asi? Bylo to dávno. Ale jo, bez něj nejsem. Nebo takhle, vlastně ne, přesně takhle. Nejsem. Nemyslím, nevím. Jen jsem sám a nic jiného není. A vím, že ho potřebuju.“
„On je to, co vás kotví tady, že?“
„Jo.“
„On je to, co vás tady kotví.“
„No… jo.“
„On je to, co vás tady kotví,“ zopakovala zase, jako by byl natvrdlý.
Harry není natvrdlý. Je jasný, že ho tady kotví. Proč by tady jinak Harry byl?
„On je to, co vás tady kotví. Dokud vás nepustí, neodejtete.“
Oh.
Aha.
Tak to…
Asi neodejde.
„Nevím, jak to funguje. Možná se jednoho dne probudí a sám se rozhodne vás nechat jít dál. Možná to bude při návštěvě vašeho hrobu. Možná to ani neudělá vědomě. Nebo si s ním můžete promluvit. Rozloučit se.“
To si dělá srandu? Teď by za ním měl chodit? Po těch letech?
„Víte, co mě stálo být celou tu dobu schovaný?“
„A dosáhli jsme přesně toho, čeho jsme chtěli.“
„Málem se zabil!“
„Málem.“
No to si dělá prdel, ne?
„Nedívejte se na mě tak. Samozřejmě, že jsem ráda, že se tak nestalo. Ale jistě chápete, že to bylo klíčové.“
„Jistě. Až budete pozorovat svého muže, jak do sebe lije jed, jen aby vás viděl, tak si o tom promluvíme znovu, jo?“
„Jistě. Ještě něco?“
„To vy jste přišla za mnou. Já už nic nepotřebuju.“
„Dobrá, půjdu si dát koláč. Mějte se, hezky, pane Pottere“
„Jo, vy taky.“
Kurva. Zprávy se šíří opravdu rychle.
☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆
Vycházelo slunce. Celá svět balil do růžové a zlaté. Sníh se třpytil.
Vypadalo to jako v pohádce.
Lucius stál na balkóně v županu a jen se díval.
I když, Harry mu neviděl do hlavy. Kdo ví, na co myslel při pohledu na zlatý sníh a probouzející se svět.
Harry si stoupl vedle něj. Nevěděl co říct.
Co se v takové chvíli říká?
“Ahoj.”
Lucius pomalu otočil hlavu a podíval se na něj. Pak zavřel oči a otočil ji zpátky. “Už blázním,” zašeptal.
“Ne, to jsem opravdu já,” řekl Harry jemně. “Jsem tu.”
Znovu se na něj podíval. “Opravdu?”
“Jo.”
“Jsi to ty…”
Harry přitakal. “Rád tě vidím.”
Lucius se natáhl a dotkl se Harryho tváře. Ruka se u třásla. “Co tu děláš?” zeptal se rozechvělým hlasem.
Usmál se a něj. “Přišel jsem se rozloučit.” Podíval se na východ slunce. „Hezké, že? Příroda je skutečná magie.“
„Teď jsi přišel.”
Povzdechl si a podíval se na něj. “Nikdy jsme se pořádně nerozloučili, že?”
Lucius se do něj vpíjel očima. “To nevím.”
“Chtěl bych se omluvit.”
“Za co?”
Smutně se usmál. “Nechoval jsem se zrovna hezky.”
“To ne.” Opřel se rukama o zábradlí a díval se na zahrady.
“Omlouvám se.”
Nic.
“Vážně mě to mrzí a doufám, že mi to někdy odpustíš.”
Lucius zatnul pěsti. “Nech to být. Je to dávno.”
“Ne, není. Je to důležité.”
“Vykašli se na to a jdi,” řekl tiše.
“Luciusi…”
“Ne, nechci tohle poslouchat. Nemůžeš si to sem nakráčet a chovat se, jako se nic nestalo.”
“Proto se chci omluvit.”
“A za co?! Za co se chceš omluvit?!”
Křičel.
Lucius na něj křičel.
“Za všechno, čím jsem ti ublížil.”
Ušklíbl se. “Konkrétně? Víš co? Zapomeň na to. Radši zmiz. To ti jde dobře.”
“Musel jsem odejít,” řekl mu jemně a položil mu ruku těsně nad rameno.
“Opustil jsi mě.”
Zavřel oči. Měl pravdu. To udělal. “Chtěl ses zabít,” zašeptal.
“Chtěl jsem být s tebou! A ty sis se mnou vytřel prdel! Nechal jsi mě tu! Samotnýho!”
“A co bys dělal na mém místě?”
“Rozhodně bych tě neopustil,” zavrčel. “Ale co jsem taky mohl čekat. Ty jsi byl ten, kdo byl vždycky na odchodu. Nikdy jsi to nemyslel vážně.”
“Takže bys mě nechal se zabít? Už nikdy necítit vzduch, slunce, víno, teplo kůže? Víš co je to za peklo? Nikdy. Nic. Necítíš. Nikdy. Dovede tě to k šílenství. A tohle…” Roztáhl ruce. „To fakt nechceš!“
“Byli bychom spolu.”
“Byli jsme spolu a tobě to nestačilo. Chtěl jsi víc!”
“Samozřejmě! Ani teď se tě nemůžu dotknout, aniž bych tebou neprostrčil ruku!” Jeho ruka prolítla Harryho dlaní.
“Ale my bychom víc nedostali,” řekl mu Harry ploše.
“Co?”
“Nepotkali bychom se. Bloudili bychom po smrti a už nikdy se nepotkali. Celou věčnost bychom byli sami.”
Lucius na něj zděšeně zíral. “O čem to mluvíš?”
“Zabil by ses a já bych… stal bych se přízrakem. Duchem co marně hledá světlo, cestu, cokoliv. A ty? Mrtvý neo duch, nepotkal bys mě. A já opravdu doufám, že duchem nikdy nebudeš.”
“Proč… proč jsi mi to nikdy neřekl.”
“Jen by ses tím trápil. A nemyslím si že… Neposlechl bys. Nikoho jsi neposlouchal. Ale podívej se teď. Koukni, jaký máš život. Máš dobrý život, Luciusi,” řekl a snažil se, aby mu uvěřil. „Máš dobrý život.“
“Ale bez tebe.”
“A i tak jde žít, ne?”
“Není den, kdy bych si na tebe nevzpomněl.”
Pousmál se a pohladil ho po ruce. “Já vím.”
“Zůstaň. Prosím.”
Harry zavrtěl hlavou. “Máš teď nový život.”
“No a?”
“Můžu být vzpomínkou ale nemůžu v něm žít. Jsem duch, Luciusi. Nemůžu se tvářit, že žiju.”
“Takže? Takže půjdeš? Zase mě tu necháš?”
Opatrně mu položil ruku na ruku. “Musím jít dál, Luciusi. Jestli se s tebou chci někdy vidět. Jestli se tě chci dotknout, být s tebou po smrti, musím jít dál A počkat tam.”
“Tak proč ses vrátil?”
Nooo.
Poznal z jeho výrazu přesně ten moment, kdy mu to došlo. “Ty ses nevrátil, že? Byl jsi tu. Celou dobu,” obvinil ho Lucius.
“Byl,” přiznal Harry.
“Celý ty roky…”
“Nemohl jsem tě opustit. Ale… ničil ses, Luciusi. Když jsi… Strádal jsi. Umíral jsi zaživa. A já byl ten důvod. Nemohl jsem to dopustit.”
“Celou tu dobu… jsi tu byl?”
“Ano.”
Lucius složil hlavu do daní “Nikdy jsi to neměl vidět.”
“Co?” To že se málem zabil?
“Vodil jsem si sem… spal jsem s nimi… i teď… a ty tu jsi celou dobu.”
Harry ho opatrně pohladil po hlavě i po zádech. “Posunul ses dál. Začal jsi žít. A to je dobře. A nemusíš se bát. Nikdy se nedívám.”
“Copak ti to nevadí?”
Harry se pousmál. “Chci, abys byl šťastný. A na tom jediném záleží.” Podíval se na něj a usmál se. “Jsi šťastný, Luciusi?”
Dlouho se na něj díval, pak se dlouho díval do dálky. “Možná trochu,” připustil.
“To je dobře. Až se zase uvidíme, tak mi budeš o tom všem vyprávět, jo? Jak jsi žil. Chci o tom všem slyšet, ano?”
Měl svraštělou bradu, rty pevně stisknuté a leskly se mu oči. “Nevím, jestli to dokážu.”
Harry se usmál. “Už jsi to dokázal. Tak v tom teď jen pokračuj.”
“Miluju tě, Harry.” Slza mu stekla po tváři.
Co by za to dal, aby ji mohl setřít. Slíbat.
“A já tebe. Vždycky. Navěky. Pořád. Jaká máme další slova pro navěky věků? Až do konce života nefunguje. Až za hrob?”
Lucius se uslzeně zasmál.
“Chybíš mi, Harry.”
“A ty mně. Miuju tě, ale musím jít. Rozumíš mi? Rozumíš tomu?”
„Harry… tak moc…“ roztřeseně se nadechl a vydechl, „tak moc se na tebe zlobím,“ řekl tiše a pomalu. Kontrolovaně.
„Já vím.“
„Tak… moc.“
Harry mlčel.
„Nechal jsi mě tu. Umřel jsi. Měli jsme… měli jsme toho tolik udělat. Ale ty jsi umřel. Umřel jsi první. Neměl jsi umřít první!“
„Já vím.“
„Bolí to.“ Teď už mu tekly slzy po tvářích plným proudem. „Bolí to tak moc a já… Se. Tak. Moc. Zlobím,“ šeptal skoro neslyšně.
„Je mi to líto.“
Lucius si odfrkl a utřel si rukávem županu tváře. Popotáhl. „Vážně musíš odejít?“
Smutně se usmál. „Už je čas. Jít do světla a všechny ty srandy.“
Lucius si uslzeně odfrkl. „Tak dobře. Můžu to chápat ale nemusí se mi to líbit.”
Harry ho opatrně objal.
Lucius se zachvěl. “Studíš.”
“Vyřídím tvou stížnost výš, jo? Příště jen teplé duchy.”
Koutek úst mu cukl nahoru. “Vážně odcházíš?”
“Ano.”
Zavřel oči a ramena mu klesla. “Tak dobře.”
“Uvidíme se na druhé straně, ano?”
“Dobře.”
“Harry?”
“Jo?”
“Bolí to? Smrt?”
Zavrtěl hlavou a usmál se. “Ne. Je to jen jako vydechnutí.”
“Harry…” Slzy mu tekly po tvářích a kapaly z čelisti na župan. “Nechci, abys šel.”
Pousmál se. “Mám tu zůstat? Zůstanu.”
Lucius zmateně zamrkal. “Ale to pak… říkal jsi že…”
“Říkal,” přitakal Harry. “Ale neodejdu, jestli si to nepřeješ.”
Lucius se roztřeseně nadechl. “Co mi to děláš, Harry?”
Dál ho objímal. Dál byli v tom divném sevřením, kdy Lucius cítil jen kousavý hlad a Harry vůbec nic.
“Uvidíme se na druhé straně? Přísaháš?” zeptal se Lucius.
“Přísahám.”
Ztěžka si povzdechl. “Tak dobře. Miluju tě.”
“Taky tě miluju,” řekl a snažil se, aby bylo slyšet, jak moc.
Usmáli se na sebe.
“Sbohem, Harry.”
“Sbohem, Luciusi.”
Lucius se naklonil a políbil Harryho. Když se odtáhl, měl lehce modré rty.
“Sbohem, Harry.“
Slunce vyšlo. Vzduch se proměnil ve zlatavé světlo.
Harry se rozhlédl.
Cítil teplo.
Víc než teplo. Lehkost. Volnost.
Usmál se na Luciuse.
Díval se na jeho tvář ozářenou vycházejícím sluncem. Vpíjel se do každé jeho vrásky, která mu brázdila tvář. Bylo jich tolik. Miloval je.
Lucius žil. A ještě bude žít.
Díval se na něj a cítil jen lásku a štěstí. Nic míň ale mnohem víc.
Miloval ho.
A svět brzo nebyl ničím jiným, než zlatem a šedýma zářícíma očima.
“Miluju tě.”
A svět nebyl ničím jiným, než štěstím a láskou a sluncem a světlem.
☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆
První byla vůně. Sladká kořeněná a svěží vůně.
Pak přišel zvuk. Veselé hlasy, smích a jemná hudba.
Pak přišla chuť. Jak to, že měl i vzduch chuť? Bohatou. Proměnlivou.
Pak přišel zrak. Slunce, tráva, les, hory, řeky, moře, domy… to všechno viděl do nejmenších detailů.
A pak přišel cit. Obalily ho něčí ruce, přitiskly ho k sobě. A Harry dýchal tu sladkou vůni a zkrátka věděl, že má u sebe maminku.
Rozhlédl se.
Rodina.
Přátelé.
Štěstí.
Láska.
Počká tu.
Počká tu na Luciuse rád.
Konec
Saint Hellena's Sanctuary 