TNZ: Kapitoly 1-5

Publikováno od Saint Hellena

Žila v pekle.

Ve svém malém osobním pekle.

Malé děti věří, že se svět točí kolem nich. Že jsou hlavními postavami svého dobrodružství.

Ona dlouho a ráda stála vedle hlavního hrdiny. Neviděná, dokud to nebylo potřeba. Ráda byla nejlepším kamarádkou ve svém vlastním příběhu. Ne hrdinka.

Proč?

Protože hrdinové to mají nejtěžší.

A i když by pro své přátele umřela, na jejich místě být nechtěla.

Možná proto to teď tak těžko snášela.

Kdyby na jejím místě byl Harry, jak by to zvládl?

Jistě líp.

Kdyby na jejím místě Ron, jak by to zvládl?

Těžko říct. Taky nebyl hrdinou ale vždy se té role ochotně ujal. Vždy je rád zastoupil.

Už když se obětoval na šachovnici, tak Hermiona věděla, že on z nich dvou žije život hlavní postavy.

Milovala knížky. Ráda si představovala, že s postavami v příběhu prožívá dobrodružství. A vždy, když knížku zavřela, tak hluboko uvnitř byla ráda, že to není příběh o ní.

Že je jen Hermiona Grangerová, nejlepší kamarádka. Nic víc, nic míň.

Stačilo jí to.

Bylo to dobré.

Lidé neviděli ji, jen její roli v Harryho životě.

Když se rozhodla změnit narativ, nedopadlo to dobře. Někdy. Jít jako Popelka na ples s princem? S laskavým Viktorem, který byl vděčný, že vedle něj nevyšiluje, jen protože je hvězda? To nedopadlo dobře. Na svoji obranu, byla nejlepší kamarádkou chlapce, který přežil, a moc dobře věděla, jak se tvářit,že nesedí vedle někoho významného. Stačilo se tvářit, že jsou významní pro věci, které ovlivní.

Stačilo se tvářit, že je Viktor významný, protože je prostě jen Viktor, když je s ní.

Kde to už slyšela?

Byla výbornou nejlepší kamarádkou.

Popelkou? Ne, to ne.

Byla výbornou nejlepší kamarádkou.

Johankou z Arku? To taky ne.

Bylo lepší, když revoluce vedl Harry. Ne ona.

Ona byla jen nejlepší kamarádka.

Možná proto tak těžko nesla, když najednou byla hlavní postavou své noční můry. Svého pekla.

Nikdy neměla ráda akční filmy, na které se díval její táta. Nikdy nechtěla být na místě agenta, kterého mučí spoutaného na dřevěné židli uprostřed prázdné místnosti.

Teď by ráda byla na té židli.

Vždycky obdivovala, jak drží jazyk za zuby. Neprozradí tajemství. Nezradí své přátele.

Teď by ráda udělala cokoliv, aby to přestalo.

Teď by si ráda vyměnila místo se svými přáteli, jen aby už nemusela prožít ani minutu tohohle pekla.

Nechala by je trpět a byla by ráda, že to není ona.

Nejhorší bylo, že se i všichni kolem ní chovali, jako by byla hlavní postavou jejich příběhu. A ano, oni byli ti zlí padouši.

Ale kdyby to bylo tak snadné, možná by to ještě šlo.

Možná by to ještě přežila.

Ale oni se chovali, jako by byla roky ztracená dcera, která se konečně vrátila domů.

Víc než ztracená dcera.

Ztracená milenka.

To bylo na tom to nejhorší.

Když se ji podívala do tváře a viděla tu pokřivenou adoraci. Když slyšela tu lásku a cítila tu něhu.

Bylo jí z toho zle.

A nejrychlejší způsob, jak zařídit, aby to skončilo, bylo hrát jejich hru podle jejich pravidel.

Hrát si na maminku a … maminku.

Žila v pekle.

Ale ona se neuvaří v kotli. Nebude křičet napíchnutá na rozžhavené vidle.

Ona se proplete všemi pekelnými kruhy a dostane se ven.

I kdyby měla tančit se samotným ďáblem.

I kdyby měla s úsměvem vzhlédnout ke své mučitelce a věznitelce a říkat jí má paní .

Dostane se odtud pryč.

Bylo překvapivé, jak rychle se naučila pravidla jejich hry.

Ještě překvapivější bylo, že si Bellatrix neuvědomila, že je Hermiona zná.

Že hraje.

Že podvádí.

Stačilo se tvářit, že stále bojuje o svou svobodu a volnost. Stačilo se tvářit, že svou vůli pomalu ztrácí. Stačilo se tvářit, že se neochotně podřizuje. A Bellatrix byla spokojená.

Bylo to nepříjemné?

Někdy.

Vždycky.

Bolelo to?

Občas.

Přála si někdy, aby ji Bellatrix proklela cruciatem? Zbičovala? Rozřezala na malé kousíčky? Vytrhala jí zuby i nehty jen aby se jí přestala dotýkat tam dole ? Jen aby ji přestala líbat? Laskat jazykem? Dráždit ji a přivádět ji k jednomu vrcholu za druhým?

Ano.

Velmi si to přála.

Udělala by cokoliv, aby se dostala co nejdál od ní.

A proto se nejdřív musela dostat co nejblíž.

A tak dělala, co musela. Tvářila se, že si na její dotyk zvyká.

Tvářila se, že stále ochotněji spolupracuje.

Nejtěžší na tom bylo, když ji Bellatrix zaklela Imperiem. Nejhorší na tom bylo, že Hermiona po těch chvílích toužila ze všeho nejvíc.

Na moment zapomněla na všechno.

Na moment neexistovalo nic jiného než vzrušující klid a slastná prázdnota a stupňující se napětí a –

Zoufalá touha udržet se v tom ničem topícím se v slasti.

Nejkrutější byly ty momenty, kdy Bellatrix zrušila Imperio a Hermiona věděla , že ta touha je jen a jen její. Žádná maska, žádná přetvářka. Ona. Obyčejná Hermiona Grangerová nejle- ani to ne. Jen ona. Obyčejná Hermiona, co se chce, ne potřebuje udělat bez ohledu na to jak a s kým. 

Protože tohle byla ona. A ona se dobrovolně udělala. Ona to chtěla.

A proto se tak těžko poslouchala ta chvála plynoucí z Bellatrixiných rtů.

“Moje šmejdka, malá kurvička. Šikovná. Výborně, jen tak dál. To je ono. Kdo je moje malá kurvička?”

Bellatrix milovala svá deminutiva.

Aspoň nešišlala.

To bylo jedinou útěchou.

Ale bez ohledu na to, jak zdrobněle to říkala, pravda skrývající se v jejích slovech ji ničila.

Možná nebyla její malá kurvička, ale byla kurva.

A zrovna v tuhle chvíli?

Když se snaží udělat se na Bellatrixiných prstech, aby už konečně, konečně, konečně-

Byla její kurva.

A bylo to strašný, jak se jí břicho zkroutilo, když to slyšela.

Byla to pravda.

A Hermiona by se radši probodla přesně v tom místě, než aby to někomu přiznala. Včetně sebe.

A udělala by cokoliv, aby to už nikdy znovu nemusela dělat. Cítit. Žádný sex do konce života?

Kde se má zapsat?

Vyměnila by si místo s kýmkoliv. Bez váhání.

Jak byl ten šachový pohyb, co se jí snažil Ron vysvětlit? Šaráda? Rošáda? Takové to jak se věž vymění s králem, aby krále zachránila? Nebo to byla královna? Něco se dělo s věží. Věž si vyměnila místo s panovníkem a padla místo něj.

Hermiona nebyla panovník. Nebyla hlavní hrdina šachové partie. Ale za svou věž by ho obětovala.

Vyměnila by své místo.

Nenáviděla se.

Ale to je dobré. Nikdo nemusí vědět, jak zlá uvnitř hluboko je.

Ona nikdy nebyla hlavní postava, tak ji nenuťte být stejně chrabrou.

Ona je slabá.

Ale tohle přežije. Musí. Vrátí se domů.

Protančí tímhle peklem a dostane se ven.

I kdyby měla Bellatrix říkat má paní. I kdyby měla být tou největší kurvou na světě.

Přežije.

Musí.

Tohle bylo vyloženě kruté.

Snažila se, aby se stávala poslušnou tím správným tempem. Snažila si získat Bellatrixinu důvěru pomalu a jistě. Ta ženská byla šílená. Zvrácená. Bylo to asi snazší, ale nebylo to snadné. A většinu věcí, které Hermiona řekla nebo udělala, si stejně Bellatrix vyložila jinak. Někdy to byla výhoda. Někdy byla Bellatrix unešená z něčeho, co Hermiona podle ní udělala. Jindy to bylo nezasloužené peklo. 

A pak tu byly momenty, které vypadaly skoro jako požehnání.

Bellatrix ji nechala samotnou.

Magický… vibrátor Hermionu mučil. Nepřestával a nepřestane, dokud se nenají.

Výhoda?

Bellatrix je pryč a Hermiona má pro sebe chvíli klidu bez té šílené megery.

Nevýhoda?

Má v sobě vibrátor, který se nevypne, dokud se nenají.

A bolí to.

Ano, na začátku to bylo příjemné. Ano, dalo se to ignorovat.

Ale tempo se zvyšovalo. Bellatrix tempo zvyšovala.

A i když si Hermiona přiznala, že ten první orgasmus byl dobrý, ty další… byla čím dál přecitlivělejší. Bolelo to. Bez ohledu na to, jak se hnula, nešlo to uvolnit, povolit.

Byla bezmocná a nesnášela to. Nenáviděla to.

Ale už odolávala dlouho. Když se teď nají, bude Bellatrix spokojená, že ji zlomila, ale pořád to bude vnímat jako tu správnou výzvu.

Zrovna se chystala zvednout, aby se na třesoucích nohách dobelhala ke stolu, když se otevřely dveře a dovnitř vstoupil Malfoy.

Draco Malfoy.

Jeho otec díkybohu ne.

To by teď opravdu nedala. Jeho ptáka už v životě vidět nechce. Díky bohu že je Bellatrix tak majetnická a Hermionu hlídá. Radši ona než on.

On byl moc… pozorný. Moc si všímal. Nemohla riskovat, že ji prokoukne a překazí jí její plán. Jeho syn na druhou stranu…

Překvapení v jeho tváři rychle vystřídal zájem a ten pak lítost.

Nejraději by ho za to nakopala do koulí. Ale může s tím pracovat. S vinou se dá pracovat krásně.

Je zlá?
Ano.

Lituje toho?

Ne.

Dostane se odsud.

Sklopila oči a rychle si zavřela župan, jako by se snad styděla, že ji takhle vidí.

“Paní tu není, můj pane, omlouvám se,” řekla tiše, bojácně, roztřeseně.

Nebylo to těžké, když ji ta věc pořád mučila.

“Kde je?”

Zavrtěla hlavou. “To nevím, pane. Odešla.” Zavrtěla se a bolestivě sykla.

Pozoroval ji. “Kdy se vrátí?”

“To nevím, pane. Omlouvám se.”

“Merline, Gangerová, přestaň s tím!”

Trhla sebou a odtáhla se do rohu, kde se co nejvíc zmenšila. “Promiňte, pane,” pípla a pak si rychle zakryla pusu rukou.

Vyděšeně na něj kulila oči.

Soustředila se na to, jak ji vibrátor bolí, jak je to všechno příliš, jak jí je mizerně a oči se jí téměř okamžitě zalily slzami.

Nechala je téct a dál ho vyděšeně sledovala.

Udělal krok k ní, a ona se ještě víc namáčkla na stěnu.

Zastavil se.

“Grangerová,” řekl měkce, “neublížím ti.”

Výborně.

Dál ho pozorovala. Vytáhl hůlku.

“Ne, prosím,” zakňourala. “Prosím, to ne. Udělám, co chcete, pane, prosím, ne,” žadonila ho, dál brečela a vyděšeně se na něj dívala. Příliš volný uzel se jí uvolnil a župan se zase rozevřel. Rychle, i když ne dost rychle, aby si ji mohl prohlédnout, si ho zase zavřela.

“Neublížím ti,” zopakoval. “Finite.”

Nic. 

Zamračil se. “Finite!”

“Pane, to nejde…” řekla slabě. “Jen paní to může vypnout. Nebo se musím najíst, aby to přestalo.”

Okamžitě došel ke stolu pro talíř a přinesl jí ho. 

Hermiona zavrtěla hlavou a zavřela oči.

“Jez,” řekl.

Zase zavrtěla hlavou.

“No tak, najez se.”

Zase zavrtěla hlavou. 

“Je to snad otrávený? Dala do toho něco?”

Ten byl sladký.

“Chci umřít,” zašeptala. “Nebudu jíst, Radši umřu. Nesnesu to už.”

Bylo ticho.

Pak si povzdechl. “Víš, jak dlouho trvá, než člověk zemře hlady?”

Mlčela.

Znovu si povzdychl a prohrábl si vlasy. “Samozřejmě, že víš. Najez se, tohle za to nestojí.”

Hermiona se na něj podívala. Slzy jí pořád lechaly na tvářích a na hraně čelisti, kde visely, než skáply dolů. “Jak vy víte, pane , co za co stojí?” zeptala se a nechala trochu tvrdosti ovládnout její hlas.

Otevřela si župan. Roztáhla nohy, aby měl co nejlepší výhled. 

Uhnul pohledem na stranu.

“Chci zemřít. Zab mě, Malfoyi, nebo mě nech být. Nikdo se tady o tvou laskavost neprosí.” Odfrkla si zlomeně. “Podívej se na sebe. Ani nesneseš pohled na to, co mi tvoje rodina dělá. Jak se se sebou můžeš žít?” Znovu si zupan zavřela. “Víš co? Jdi a zapomeň, že jsi mě tu viděl, jo?” řekla unaveně.

Nic, pořád se díval na stranu.

Povzdechla si. “Mám ti dát zase pěstí, aby ses probral, ty jedno princátko jedno nafoukaný?”

Trhl sebou a probodl ji pohledem. Pak ale jeho výraz změknul. Natáhl ruku k její tváři.

Spustil ji dřív, než se jí stačil dotknout.

Hermiona se na něj znovu podívala. “Zab mě, prosím.”

Polkl. “To nemůžu.”

Povzdechla si. Na chvíli zavřela oči, jako by snad sama se sebou bojovala. “Chápu,” řekla, když je otevřela. Narovnala se. “Přejete si mě, pane, ošukat do zadku, do pusy nebo do kundy? Pokud si přejete kundu, budu se muset najíst. Ostatní možnosti můžeme provést hned. Budeme si ale muset pospíšit, než se paní vrátí, jistě víte, jaká je,” řekla konverzačním tónem. Byl to risk, ale když to nevyjde… přežije to.

Vytřeštěně na ni zíral.

To je zlatíčko.

Než stačil zareagovat, sundala si župan a klekla si před něj. Sklonila hlavu. “Pane? Jak mě chcete?”

“Grangerová, co to?”

Zvedla hlavu. “Proto jste přišel, pane, že? Když spolupracuju, bolí to míň. Smím spolupracovat, pane? Prosím?” zeptala se a dala si záležet, aby zněla dost zoufale. “Prosím, udělám, co budete chtít.”

“Já s tebou nebudu spát, Grangerová!” couvl před ní zhrozeně.

Dívala se na něj, ani se nehnula.

“Tohle nejsi ty.”

“Nerozumím, pane.”

“Tohle nejsi ty.”

“Budu tím, kým chcete, pane. Jen, aby to bolelo co nejmíň. Pane, prosím, už teď ta věc tolik bolí. Bude to jen horší. Můžete si mě, prosím, už vzít? Je mi jedno jak. Chci aspoň trochu být při vědomí, prosím.”

Byl bledý a mlčel.

Vlastně ne, už byl zelený.

Bude zvracet?

To by byl úspěch.

“Draco, prosím,” zašeptala. “Udělej proč jsi přišel. Já už nemůžu. Udělám, co chceš, ale prosím, prosím, už to udělej. Tohle čekání a nevědění mě ničí. A tohle,” ukázala si mezi nohy, “bolí čím dál víc. Prosím, už mě vopíchej a jdi. Prosím.”

Tak co… zlomí ho to? Chytne se?

Nebo ji fakt ojede?

Ne, na to by neměl.

Nedíval se na ni dlouho. Rozmyslel se rychle. Přišel k ní s talířem a klekl si vedle ní. “Najez se,” řekl tiše.

Copak má za lubem?

Hermiona si třesoucí rukou dala do úst jednu bramboru. A pak další.

“I maso.”

Poslechla.

Vibrátor přestal.

“Můžeš to vyndat?” zeptal se tiše.

Přikývla.

Jednou rukou si sáhla mezi nohy a vytáhla ho. Položila ho vedle sebe na zem. Sklopila oči. “Mám si lehnout, pane, nebo jít na všechny čtyři?” zeptala se tiše. Odevzdaně. 

“Nebudu s tebou spát, Grangerová.”

Zatvářila se překvapeně.

“Ne… takhle. Tohle není správný.”

No, aspoň nějaký morální kompas má.

“Ale, pane, co…”

“A neříkej mi pane, mám z toho husí kůži.”

Přikývla. “Ano, pane Malfoyi.”

“Říkej mi Draco. Můžu ti říkat Hermiono?”

Přikývla. “Můžete mi říkat, jak chcete… Draco.”

Povzdychl si. “Tohle není správný. Nikdy jsem nechtěl, aby se něco takového stalo… Pomůžu ti.”

Hermiona se zatvářila zmateně a obezřetně. “Proč? Co z toho máš?”

Mlčel.

Červenal se.

Zajímavé.

“Chceš se mnou spát, že?”

Teď se červenal ještě víc. “Ne takhle,” řekl.

“Ne takhle?”
Pousmál se. Pořád se jí díval do obličeje. Zase natáhl ruku ale svěsil ji dřív, než se jí stačil dotknout. “Dostanu tě odsud, ano?”

“Dobře,” přikývla. “Věřím ti.”

Nevěřila mu.

Věřila, že se pokusí. Nebyla si jistá, že to dokáže, ale bude se hodit mít spojence.

“Najez se a odpočiň si, ano? Něco vymyslím.”

Přikývla a pousmála se. “Dobře.”

Vstal a podal jí ruku, aby jí pomohl nahoru. Kolena se pod ní podlomila a on jí chytil do náručí.

Jaká náhoda.

Skousla si rty a sklonila hlavu.

Odstoupila od něj. “Děkuju.”

Přikývl.

Teď už se jí nedíval do tváře. 

Zhluboka se nadechla, aby se jí prsa ještě víc zvedla. Pousmál se při tom pohledu a pak se rychle vrátil k jejímu obličeji, jako by nic. 

Nátahla k němu ruku a on ji za ni překvapeně chytil. Jemně ho stiskla. “Myslím to vážně,” řekla a už zase plakala, “opravdu moc děkuju.”

Odkašlal si a přiškrceně řekl: “Za málo.”

Leskly se mu oči.

To je… slaďoušek. Stiskla ho víc. Jako by na něm závisel její život. “Za všechno. Draco, za všechno.”

Zvedla mu ruku a zároveň se sklonila. Otočila mu ruku dlaní nahoru a vtiskla mu do ní letmý polibek. “Za všechno ti děkuju.”

Odešel rychle. A jestli si otíral koutky očí nebo si rovnal bouli v kalhotách, to nebyl Hermionin problém.

Ne, to byla její výhoda.

Dostane se odsud.

Příště, když ji Bellatrix nechala samotnou, byla Hermiona připravená.

Dracovi to netrvalo dlouho.

Když přišel, už byla najedená. Odpočívala. Přivítala ho s malým bojácným úsměvem.

Pořád sklápěla oči. Pořád mluvila tiše. Pořád se přeříkávala a říkala mu pane. A on ji sliboval, že jí pomůže ven. Ale pořád neměl plán.

Donesl jí lektvar na hojení. Když ji prosil a přemlouval dost dlouho, vypila ho.

Seděl naproti ní u stolu. Dával si pozor, aby nedělal žádné rychlé pohyby, nesahal na ni, nevytahoval hůlku. Staral se opravdu rozkošně.

Jakoby váhavě mu položila ruku na ruku. “Proč mi pomáháš?” zeptala se ho roztřeseně. “Co ode mě chceš? Dám ti to, ale.. co ode mě chceš?”

 Ztuhl ale ruku neodtáhl. “Nic od tebe nechci.”

Smutně se pousmála. “Každý něco chce.”

“To je tak těžké uvěřit, že já ne?” zeptal se tiše. “Že se mi jen hnusí, co se děje? Že to není správný?”

Odtáhla ruku a promnula si ji. “Vždycky jsi mě nenáviděl. Nemusíš mi lhát.”

“To není pravda.”

Věděla, že to není pravda. Bylo jednodušší, kdy to nahlas přiznal. Bude mít na čem stavět.

“Ale je,” hádala se jemně dál. Tak, aby to bylo jen konstatování pravdy. “Jsem špinavá mudlovská šmejdka. Nic jiného si nezasloužím. Měla jsem štěstí, že jsem přežila otevření tajemné komnaty. Ale už vím, kde je mé místo. Tak mi, prosím, nelži. Už vím, co jsem zač a k čemu jedinému můžu někomu tvého postavení sloužit. Ono… nevadí mi to. Je to snazší, když to vím, když s tím nebojuju. Nedivím se ti, že mě nenávidíš. Taky se nenávidím.”

“To neříkej”

“Proč ne? Jsem špinavá mudlovská šmejdka. Moje místo je na zemi vedle stolu. Nezasloužím si nic víc.”

“Tomu přece sama nevěříš.”

Sklopila pohled a hrála si s kůžičkou kolem nehtu. Neodpověděla mu. Ať teď sám řekne, jak to je doopravdy.

“Jsi přece chytrá. Tohle nemyslíš vážně.”

“Už jsem pochopila, jaká je pravda,” řekla tiše. “Byla jsem hloupá. Nikdy jsem neměla bojovat.”

“Víš, že to tak není.”

Podívala se na něj. “Takže jsem měla bojovat? Podívej se, kde jsem, a řekni mi, že jsem se nepletla.”

“Ne.”

Odfrkla si. “To nemyslíš vážně.”

“Jsi chytrá, jsi bystrá, bojuješ za správnou věc, nedáš se a nenecháš se zlomit.”

Začala usilovně mrkat a oči se jí zamlžily. “Neříkej to,” zašeptala. 

“Je to tak.”

“Ne,” zavrtěla hlavou. “Jsem špinavá neschopná mudlovská šmejdka.”

“Jsi nejlepší z ročníku.”

“Jsem šmejdka a mým úkolem je vám sloužit.”

“Není.”

Roztřeseně se nadechla. “Proč tyhle věci říkáš? Proč se o mě staráš? Proč mě prostě neošukáš a nejdeš si po svým?” Tak jako ostatní viselo ve vzduchu. Nemusela to říct a stejně na jeho výrazu poznala, že to slyšel.

A nelíbilo se mu, že to slyšel.

Výborně.

Mlčel. 

Dlouho se na ni díval.

Schoulila se do sebe. Objala se rukama.

“A chtěla bys to?” zeptal se tiše. “Abych to udělal. Chtěla bys to? Chtěla bys se mnou spát?”

Zajímavé. Ví, jaká je jediná odpověď a stejně se ptá.

Zavrtěla hlavu. “Ne,” zašeptala a pak pokračovala s udičkou: “ Takhle ne.”

Přikývl a pak se zarazil.

Nic neříkal.

Pořád nic neříkal.

“Takhle to nikdy být nemělo,” řekl pak tiše.

“Ne, nemělo,” souhlasila s ním. “Tohle jsem si nepředstavovala, když jsem se dozvěděla, že jsem čarodějka.”

“A co sis představovala?” zeptal se jemně, zvědavě, se zájmem.

Pokrčila rameny a zastrčila si pramen vlasů za ucho. “Takovou hloupou pohádku.”

“Jakou?”

Nemůže mu říct hned všechno. A taky to musí ještě vymyslet. Zavrtěla hlavou. “Je to hloupost. Měl bys jít. Nevíme, kdy se vrátí.”

Povzdechl si a postavil se. “Dobře.”

Taky se postavila. “Přijdeš zase?” zeptala se ho nejistě.

Přišel k ní. “Samozřejmě.” Zvedl ruku a pak ji zase spustil.

Udělala krok němu. “Můžeš se mě dotknout.”

Váhavě tu ruku zase zvedl. Zkoumavě se na ni díval.

Pousmála se.

Zastrčil jí pramen vlasů za ucho. 

Když se jí dotkl prsty, zavřela oči a naklonila k němu obličej.

Prsty nahradila dlaň.

Přitiskla se k ní. Lísala se k ní.

Otevřela oči a zašeptala: “Takhle se mě už dlouho nikdo nedotkl.”

Polkl.

Lhala. Předtím, než Bellatrix odešla, udělala to samé, se stejnou něhou. Vážně byli příbuzní.

“Můžeš…” začala, ale odmlčela se, jako by ztratila odvahu.

“Co?” zeptal se tiše.

Zavřela oči a přitiskla se mu ještě víc k ruce.

“Co?” zopakoval. “Co mám udělat?”

“Mohl…” zhluboka se nadechla a otevřela oči. “Mohl bys mě obejmout?”

“Jistě,” vydechl a svěsil ruku, ještě předtím ji ale pohladil. “Určitě.”

Nečekala víc a přitiskla se k němu. Objala ho rukama kolem zad a celá napjatá se k němu tiskla.

Ztuhl, ale velmi rychle ji objal zpátky.

Napětí z něj téměř hned vyprchalo. Začal ji hladit po zádech a po vlasech.

Přiměla se uvolnit, aby to působilo, že jí je dobře. Že se cítí bezpečně. Že ji ruce na zádech uklidňují utěšují, chlácholí.

Že v jeho náruči nachází útěchu v těchto těžkých časech.

Že ji to nerve na kousky a že to nebolí, že se něco uvnitř neutrhlo, když řekl, že to bude dobrý. Takový nesmysl!

Že nemá pocit, že se rozpadne na prach, jestli ji bude držet ještě o vteřinu déle!

Roztřásla se.

Vzlykla.
Křečovitě se ho držela.

Bolelo to, tolik to bolelo!

Zešílí tu!

To nezvládne!

Přitiskl ji k sobě ještě víc. Pohladil ji po vlasech. Políbil ji tam.

“Šššš, jsem tu. Jsem tu s tebou.”

Tohle… nebylo v plánu.

Ale nevadí. Využije toho. Nechá slzy téct. Nechá slabost vyjít na povrch.

Trpí tu, proč by to měla skrývat?

Využije toho. Lhaní pravdou je vždy lepší.

“Bojím se,” zašeptala po chvíli, kdy byla o něco klidnější.

“Já vím.”

“Neopouštěj mě, prosím.”

“Neboj, neopustím. Slibuju.”

Odtáhla se od něj jen tolik, aby mu viděla do tváře. “Opravdu?”

Ve vší vážnosti přikývl. “Opravdu.” Setřel jí palcem tvář. “Už neplač, prosím.”

Odfrkla si a usmála se.

“To je ono,” řekl jemně. “To je ta holka, co mi vrazila pěstí.”

Sklopila pohled. “Neměla jsem to dělat.”

“Ne,” řekl a zvedl jí bradu. “Měla. Zasloužil jsem si to. Byl jsem strašnej fracek.”

Zasmála se. “Jen pro pořádek, já to neřekla.”

“Tvá pěst toho řekla dost.”

Našpulila pusu, jako by uraženě.

Kmitl k ní pohledem. Zůstal na ni zírat.

Přitiskla se k němu víc. Dělila je jen slabá látka županu a jeho košile. Schválně, jak moc teď cítí její prsa? Její bradavky?

Stiskl k sobě rty. Odtrhl od její pusy pohled a usmál se na ni. Červenal se.

“Draco?” zeptala se tiše.

“Jo?”

Položila mu hlavu na hruď. “Děkuju.”

Pohladil ji po zádech. “Za málo.”

Ještě chvíli tak byli.

“Draco?”

“Jo?”

Zaklonila hlavu, aby na něj viděla. Pořád o něj byla opřená. “Ale nic, to je hloupost.”

Pousmál se. “Teď už to musíš říct.”

Sklopila pohled. “Chtěla bych ti dát pusu.”

Ztuhl.

Odtáhla se od něj. “Ne, zapomeň na to. Říkala jsem, že to je hloupost.”

Chytil ji za ruku. “Proč?”

Pokrčila rameny. “Nevím, vždycky jsem to chtěla udělat.”

“Vždycky?”

Objala se volnou rukou. “Možná. Byl jsi nejhezčí kluk na škole, nediv se mi.”

“Nejhezčí kluk na škole?” zeptal se s úsměvem.

“A druhý nejchytřejší,” dodala.

“Druhý?” zeptal se se zvednutým obočím. “A kdo byl první?”

“No přeci já.”

Rozesmál se a přitáhl ji k sobě.

“A co kdybych ti tu pusu dal já?” zeptal se tiše.

Pousmála se a kousla se do rtu. “To bys udělal?”

“Vždycky jsem to chtěl udělat?” odpověděl, jako by to byla jasná věc.

“Vždycky?”

“Byla jsi druhá nejotravnější na škole, nediv se mi.”

Usmála se. “Druhá?”

“První byl Potter, a toho jsem vážně líbat nechtěl. Nikdy. Není na to dost chytrej.”

Stoupla si na špičky. “Tak to mám teda štěstí.”

Naklonil se k ní ale Hermiona byla ta, kdo musel překonat poslední kousek vzdálenosti.

Políbili se.

Byl jemný, opatrný. Držel se zpátky. Ale když ho Hermiona pobídla a přitiskla se k němu víc, neodolal. I když se pořád hlídal, ruce položené těsně nad jejím zadkem mluvily za vše.

Hrudí se jí rozlil hřejivý pocit. 

Šach.

Dostane se odsud.

Dostane se z tohohle pekla za každou cenu.

Ležela na posteli, ruce roztažené do stran a připoutané k pelesti.

Samozřejmě nahá a samozřejmě s vibrátorem mezi nohama.

Bellatrix si potřebovala jít něco zařídit. Bude pryč dlouho.

A Hermiona?

Pomalu přicházela o rozum. Kde je ten Draco, když na něho člověk čeká?! Všechno vymyslela a naplánovala, aby to bylo perfektní. A on nikde!

Dobře, nebylo tak těžký Bellatrix nasměrovat tím správným směrem. Stačilo pár slov, pár naznačení, trocha příliš očividné úlevy, že si odpočine, a bylo.

Vibrátor do ní zajížděl, vrněl a brněl a Hermiona se zavřenýma očima pomalu dýchala. Snažila se to nevnímat. Nebyl moc velký a o to horší to bylo. Změnil směr a Hermiona zasténala. Ještě kousek, ještě chvíli, ještě, ještě aaa –

A přestal.

Bastard jeden mrňavej.

Zaúpěla a praštila do matrace nohou. A tohle dělal pořád. Když už se skoro udělala, vypl se. Bellatrix chtěla, aby se na ni pořádně těšila.

Nejhorší bylo, že to opravdu fungovalo.

Zrovna teď by udělala cokoliv, aby se mohla udělat.

Dokonce se i těšila, až se Bellatrix vrátí a konečně Hermionu ošuká. Nebo jí dovolí se ošukat. Cokoliv.

Znovu se to začalo hýbat.

Tohle nikdy neskončí. Plán. Hermiona měla nějakej plán.

Cože to bylo za plán?

Něco s Dracem. Dostat ho na další metu. Tak nějak to bylo.

Pořád měl zábrany. Pořád se hlídal. Tak to nemůže být dál. Ne, musí ho zlomit. Musí ho dostat na svou stranu jednou provždy.

Dveře klaply. Slyšela zalapání po dechu. „Hermiono!“

Otevřela oči a podívala se na vyjeveného Draca. Měl na ni perfektní výhled.

„Prosím… teď ne…“ zašeptala slabě.

Přiskočil k ní. „Co ti to udělala?!“ Natáhl se k provazu u jedné ruky.

„Ne!“ vykřikla. „Pozná, žes tu byl!“

Stáhl ruku zpátky, jako by se popálil. Podíval se na ni znovu. Tváře mu hořely. „Co mám dělat?“

„Jen…“ zasténala a vyvrátila hlavu. Jakoby mimoděk víc roztáhla nohy. Zpod přivřených víček sledovala, jak se jí mezi ně dívá jako uhranutý. Vibrátor se teď víc třásl a rychleji do ní zajížděl.

Prohnula se v zádech.

Opravdu se blížila k vrcholu.

Ale možná trošku přehrávala. Suďte ji.

„Draco,“ zasténala.

Trhl sebou a podíval se na ni. „Promiň. Co mám dělat?“

Zavrtěla hlavou a olízla si rty. Znovu zasténala.

„Co mám dělat?“

„Jdi pryč… prosím,“ sklonila hlavu a přitiskla nohy k sobě. A to – bože, bože, bože –

Přestalo to.

Zoufale zavyla.

„Hermiono…“ Ucítila na tváři opatrný dotek. „Jsi v pořádku?“

„Já už nemůžu,“ zašeptala a otevřela oči. „Mám žízeň a už nemůžu.“

Okamžitě popadl sklenici vody a dal jí napít. „Lepší?“

„Lepší,“ přikývla slabě se usmála. „Děkuju.“ Pak uhnula pohledem.

„Co se děje?“

Hloupější otázku nemá?

„Takhle jsi mě neměl vidět,“ řekla slabě.

„Tohle přece není poprvé,“ namítl.

„Ale neviděl jsi to. Ne takhle. Neviděl jsi mě… neviděl jsi mě…“

„Nemůžeš za to.“

Vibrátor se zase zapnul. Zavřela oči, jako by nedokázala snést ten stud. „Měl bys jít. Tohle se bude opakovat dokud nepřijde.“

„Nejde to nějak vypnout? Předtím stačilo se najíst, ne?“

„Ted je to jiné,“ řekla. „Vypne se to pokaždý, když… těsně předtím, než…“

Odvrátila od něj hlavu.

„Než budeš mít orgasmus,“ dořekl za ni.

Přikývla. Rozbrečela se a nechala slzy téct po tvářích.

„Hermiono…“

Podívala se na něj.

Posadil se na postel a natáhl k ní ruku. „Můžu?“

Přikývla.

Palcem jí otřel tváře. „Neplač, prosím.“

Uslzeně se usmála. „Zkusím to.“

Oplatil jí úsměv. „Mám tě přikrýt? Budeš se cítit líp?“

To ani omylem. Jen ať kouká!

Zavrtěla hlavou. „Bude mi moc horko. A… není to tak, že bys už neviděl všechno.“

Zasténala a prohnula se v zádech. Sklouzl jí pohledem na prsa ale pak rychle zpátky k obličeji.

„Nevím, co dělat,“ přiznal jí.

„Chyť mě za ruku, ano?“ řekla mezi lapáním po dechu.

Poslechl.

Držela a mačkala ho čím dál víc, čím blíž byla k dalšímu vrcholu. Šeptala a vzdychala jeho jméno.

„Draco… Draco… Draco. Draco! Dra- Ne, doprdele ksakru kurva ne!“ Hlavou praštila so matrace. „Doprdele ne.“

Stiskl ji ruku a přejel jí palcem po hřbetu ruky. Usmíval se. „Asi jsem tě ještě nikdy neslyšel mluvit sprostě.“

Protočila oči a usmála se. „Dej tomu chvíli a uslyšíš to zas. Zblázním se tady.“

Přejela ho pohledem. Červenal se a růžová kůže mu mizela pod límcem. Schválně kam až sahá? A když se podívala níž… Výborně. S tím se dá pracovat.

Odkašlala si. „Víš, je strašně nefér, že já jsem vždycky ta bez oblečení.“

Všiml si, kam se dívala, a zakryl si jednou rukou rozkrok. „Promiň.“

Usmála se. „Neomlouvej se. Prosím, za tohle ne. Jsi jediný kdo… Prosím, neomlouvej se.“ Pořád ji druhou rukou držel. Stiskla ho. „Vážně je to v pořádku,“ usmála se na něj. „Cítím se díky tomu líp. Je mi míň… trapně. Je to… jako bychom v tom byli spolu.“

„Vážně?“

„Vážně,“ přitakala. „Draco?” zeptala se nejistě a prosebně zároveň. “Dáš mi pusu?“

Okamžitě k ní přitiskl své rty. A pak se okamžitě odtáhl.

Ale kurva no tak!

„Mohl bys mě políbit pořádně?“ zeptala se sladce.

„Hermiono…“

„Prosím.“

Neodolal. Políbil jí pořádně. Hladově. Jako by se jí nemohl nabažit a ona mu to nadšeně opětovala. Přitiskla se k němu co nejvíc to šlo, a když se vibrátor zase rozjel, zasténala mu do pusy.

Chtěl se odtáhnout, ale ona mu kolem pasu obmotala nohy. Bylo to nemotorné, ale stačilo to.

„Prosím, nepřestávej,“ zakňourala a prohnula se v zádech.

Pohladil ji po stehně a pak ji zase začal líbat.

Ano!

Tiskla se k němu a třela se o něj. On si na ni postupně lehal, jak se ztrácel v jejich polibku. Výborně. Posunula nohy níž, zahákla mu paty za zadek a jakoby mimoděk k němu přirážela.

Brzy její rytmus napodobil. Hladil ji. Palcem jí kroužil kolem bradavky. Líbal jí a dál přirážel. Silněji. Pudověji.

Nejspíš si to ani neuvědomoval.

To je ale zlatíčko.

Ona nahá, on oblečený. Ještě to se bude muset změnit. A vibrátor mezitím odváděl svou práci.

Hermiona byla blíž a blíž a – když přestal, pořád to bylo lepší, protože teď Draco přirážel a cítila, jak moc ji chtěl, a erekcí jí pokaždý narazil do naěhlého klitorisu a s každým pohybem v ní postrčil vibrátor a mnul ji bradavku mezi prsty a líbal ji a – a- a- „Draco!!!“ vykřikla a prohnula se pod ním.

Bože ano!

Konečně!

Když třas a hvězdy pominuly, nejraději by se stulila na bok a spala. Ale nemůže, má ještě práci.

Odtáhl se od ní a ona s úsměvem zamrkala. „To bylo dobré,“ řekla tiše a zadýchaně. „Děkuju.“

„Vážně jsi právě…?“

„Jo,“ přikývla. Přitiskla ho nohama víc k sobě. „Prosím, potřebuju tě cítit. Potřebuju tě uvnitř.“

„Jak to…?“

„Zkus to vyndat, teď by to mělo jít.“

Šlo to. Vlastně to šlo celou dobu. Jejda?

„Merline, jsi tak mokrá…“

Zvedla obočí. Vážně? Kdyby dával pozor, všiml by si, že má od ní úplně mokrý kalhoty, jak do ní přirážel a jak se o něj otírala.

Pohladil ji prsty mezi záhyby. Obkroužil jí klitoris.

Pohnula k němu pánví. „Draco, prosím…“

Strčil do ní tři prsty. „Hermiono…“

„Prsty ne, no tak…“

„Jsi si jistá?“ zeptal se. „Takhle? Vážně?“

Ne, teď ten idiot fakt necukne. Dál hýbala pánví a šukala se o jeho prsty. „O tomhle jsem snila už od čtvrťáku. Kdybys viděl. Jak ti to na plese slušelo. Když jsem pak přišla do věže, musela jsem si to udělat a myslela jsem na to, jaký by to bylo, kdybys to byl ty. Chci tohle už dlouho. Strašně dlouho, Prosím, ošukej mě. Potřebuju tě.“

„Od čtvrťáku?“

„Jo,“ přikývla. „Od čtvrťáku.“ Sotva si pamatovala, že tam byl. Nemá nejmenší tušení, jak vypadal.

Naklonil se a políbil ji. „Taky ses mi na plese líbila,“ řekl, když se odtáhl.

Usmála se. „Taky jsi se mnou chtěl spát?“

Přikývl.

„Tak už to udělej. Už můžeš.“

Díval se na ni. Váhal. Ale asi ho něco přesvědčilo. Usmál se, políbil ji, vytáhl si ho z kalhot a vklouzl do ní.

Zasténala.

„Merline, Hermiono, jsi tak úžasná.“

„Děkuju,“ usmála se na něj a pohnula boky. „Taky mám pocit, že jsi perfektní.“

Zatlačila ho patami do zadku a pohnula pánví. Pochopil. Poslechl.

Bylo neskutečný, kolik moci nad ním měla. A to ona byla tou připoutanou k posteli.

Říkala ty správné věci. Prohýbala se tím správným způsobem. Tlačila mu patami do zadku a pomáhala mu hlouběji do sebe.

Nebyl to špatný sex, vzhledem k okolnostem.

Vlastně to byla docela zábava. Sice pořád práce, ale zábavná. A to nejlepší? V tuhle chvíli?

Udělal by pro ni cokoliv.

Skoro měla chuť ho poprosit, aby ji vylízal. Vyzkoušet, jestli by zvládl přestat v tom nejlepším a splnit jí její přání.

Ale ne teď, možná příště.

Jeho přírazy byly hrubší a trhanější.

Vida.

To netrvalo dlouho.

„Bože, Draco, ano!“ zasténala. Draco, ano, už – už-“

Přirážel do ní ještě divočeji a sténal.

Stáhla všechny svaly v pánvi, prohnula se v zádech a ještě jednou zasténala jeho jméno.

V tu chvíli se udělal.

Svalil se na ni, lapal po dechu.

Dál stahovala svaly kolem něj, pomaleji a míň, jako doznívající orgasmy. „To bylo úžasný,“ zašeptala zadýchaně.

Zvedl se na lokty a usmál se na ni. Natáhl se a políbil ji. „Souhlasím.“ Znovu se na ni usmál a díval se jí do očí jako… potrefený blázen. „Jsi báječná. Děkuju.“

„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Já děkuju.“ Natáhla k němu obličej a on ji znovu políbil.

Pak si opřel čelo o její.

Pořád byl v ní. Byl k ní přitisklý. Cítila, jak mu buší srdce a teď se dotýkali i čely.

Bylo to perfektní.

„Miluju tě,“ řekla s úsměvem zlehka. A pak se zarazila. Ztuhla. Odvrátila hlavu. Sklopila pohled.

Jen svaly kolem jeho zplihlého ptáka stiskla, jako by se ho zoufale snažila udržet.

Chytil ji bradu a otočil ji k sobě. Jeho oči se smály. Jemně ji políbil.

„Taky tě miluju.“

Šach mat.

Rozzářeně se na něj usmála. „Nejraději bych ti skočila kolem krku.“

Pohladil ji po tváři. „Já tobě taky.“

„Políbíš mě ještě?“ zeptala se.

Políbil.

Byl tak sladký.

Brzo z ní vyklouzl.

Očistil.

Přiměla ho použít kouzlo. Nějak se mu nelíbilo ji zbavit svého semene. Že by si někdo chtěl značkovat své území?

Smůla.

Bellatrix by to nepotěšilo, a to teď Hermiona opravdu řešit nebude.

Ještě chvíli otálel. Dal jí znovu napít. Políbil ji.

Vrátil do ní vibrátor a neochotně odešel.

Trvalo to asi ještě půl hodiny, než se Bellatrix vrátila.

A když se vrátila, Hermiona si to užila.

Dneska měla co oslavovat.

„Hermiono! Hermiono!“

Trhla sebou a posadila se v posteli. „Harry? Rone?“ Nemohla věřit svým očím. Jsou tu! „Vrátili jste se pro mě!“ Panebože! Jsou tu!

„Jasně že jo! Ale rychle, než se vrátí!“

Rychle vstala z postele. Dostane se odsud! Ano! Panebože ano! Děkuju!

„Počkej… proč jsi nahá?“

Ztuhla. Proč je nahá? Proč je nahá? Proč je nahá? Proč je na-

“Hermiono?”

Trhla sebou. Rychle popadla župan a přitiskla ho k sobě zepředu. Třásly se jí ruce. Snažila se prostrčit ruku rukávem, ale nešlo to! Nešlo jí se oblíct! Nešlo jí se oblíct!

“Hermiono?” zeptal se Harry. “Co se děje?”

“Já… všechno vám vysvětlím,” dostala ze sebe a konečně se jí povedlo prostrčit ruku rukávem. Cítila v obličeji horkost. Jak… co jim má říct? Nemůže jim říct, že… Co by si o ní pomysleli? Otočila se k nim zády a prostrčila rukávem i druhou ruku, pevně si ho zavázala. Ruce se jí pořád třásly.

Jak jim tohle jen vysvětlí…

Stud ji polil hůř než by zvládl jakýkoliv kbelík vody.

Než by dokázala jakákoliv kletba.

Nebylo, jak by jim to mohla vysvětlit.

Není… nedá se to nijak okecat.

Dělala, co musela. To přece pochopí, ne?

Není to tak, že by… že by to jinak dělala ráda, ne?

Ne?

Musela to dělat… Musí se vzpamatovat. Mus odtud! „Prosím, pojďme rychle pryč,“ naléhala a spěchala ke dveřím. „Pak vám všechno řeknu!“ Hlavně se dostat pryč!

„To je cucflek?“ 

Ron zněl… divně.

Břicho se jí zkroutilo. Přikryla si rukou krk, aby tam už nekoukal a pospíchala ke dveřím. „Já vám to vysvětlím…“ Pak, pak jim to vysvětlí. Nějak jim to vysvětlí. Teď musí pryč! 

Chlapci před ní ale couvli. Vypadali znechuceně. Nevypadali, že by pospíchali pryč. „Co jsi tu celou dobu dělala?“ zeptal se jí Ron.

V hlavě měla prázdno. Všechny kontrolky a světýlka jí v hlavě křičely NEBEZPEČÍ!!! „Já…“ Co má říct?!

„Spala jsi s Malfoyem?“

On to ví… Panebože, on to ví! Nemůže to vědět! Jak to ví? Ron to nikdy nepochopí. Ron ne… Ale musí přece pochopit, že dělala, co musela. Dostala ze sebe jen to nejdůležitější: „Já nechtěla!“

Ron ji vrazil facku. „Ty děvko! Jak jsi mohla?!“

Chytla se za palicí tvář. Slzy blesti a překvapení ji štípaly v očích. Pálilo to. Bolelo to. On ji praštil… řekl, že je děvka… on… Jak to? Nikdy by přeci… Proč to udělal?

„Rone, nech toho!“ zarazil ho Harry. „To se určitě vysvětlí, že jo, Hermiono?“ 

Ano, vysvětlí! Díky bohu, Harry to chápe! Vděčně přikývla a utřela si mokrou tvář. Harry ji chápe. Harry jí pomůže.

„Není to tak, jako by se tady celou dobu kurvila. Že ne?“

Proč ta jistota v jeho hlase tak bolela? Jak mu má říct, že… ještě chvíli předtím, než přišli, tak… Je to tak? Kurví se? Ale ne… to Harry nesmí vědět. Vyřeší to potom. Teď musí pryč! Za každou cenu. I když bude lhát! Přikývla.

Ron si povzdechl. „Fajn. Ale musí mi odpřísáhnout, že spala jen s ním, že se jí to ani trochu nelíbilo a že to vůbec nechtěla.“

Co to říká? Proč to říká? Kdy se z něj stal takový vůl? Copak… to by byl radši, kdyby… kdyby ji to pokaždý bolelo? Kdyby pokaždý bojovala do krve? Kdyby roztáhla nohy jen, protože ji přiměli? Kdyby si ji brali proti její vůli a ona při tom pokaždý trpěla?

„Jasně. To dává smysl,” řekl Harry spěšně a s úlevou. Jako by to vyřešilo všechno! “Hermiono?” pokynul jí. “Ale pospěš si, za chvíli budou vědět, že jsme tu!“ 

Přitakala a nadechla se. Bude lhát. Prostě bude lhát. Pak si to s nimi ujasní ale teď nemají čas! „Já -„

„Rone, chyťte se za ruce,“ přerušil ji Harry. „Neporušitelný slib zabere chvíli času. Musíme si pospíšit.“

Hermiona se Ronovi, který ji už stihl chytit, vytrhla. „Proč?“ Neporušitelný slib?! Zbláznili se?!

„Jak jinak máme vědět, že ti pořád můžeme věřit?” zeptal se jí Harry, jako by byla padlá na hlavu. “Že jsi nadšeně neroztáhla nohy před každým Smrtijedem?“

Polilo ji horko a byla jí zároveň i zima. Žaludek se jí sevřel a asi se brzo pozvrací. To neřekl. To nemyslí vážně… Jak to mohl říct? Jak  si to o ní může myslet? „Harry…“ vzlykla. „To neříkej. Prosím… Nikdy bych tě nezradila.“ Nikdy nikdy nikdy by ho nezradila. Nikdy!

Co se mu stalo?

Co se za tu dobu, co tu byla, stalo, že nevěří jí? Vždyť ji přišli zachránit! Proč najednou… Co se stalo? Zradil je snad někdo? Co jí uniklo? Harry takový nikdy nebyl… Harry ví, že jí může věřit!

Harry se s úlevou usmál a Hermioně bůhvíproč bylo ještě hůř. „Tak mi řekni pravdu.“

Objala se rukama. To nemůže. 

Ale musí. Harry je její nejlepší přítel. Přišel ji zachránit. Musí vědět, že jí může věřit. Že je upřímná. Už ví, že s někým spala. Tohle už neutají. A jestli na ně při útěku narazí… Bellatrix to řekne. Vyhrožovala jí, že to řekne celému světu, jestli nebude poslušná. Řekne celému světu, jaká je dobrá a ochotná malá kurvička… Jestli na ni narazí a řekne jim to… Přestanou jí věřit. Řeknou, že je lhářka. A co udělají pak? Musí jim to říct. Musí. Zhluboka se nadechla a sebrala všechny síly. Vysvětlí jim to. Řekne jim, že jí Bellatrix svázala, použila Imperio, neměla na výběr. Bellatrix to udělala, neptala se. To přece nemůžou držet proti ní, ne? „Jen Draco a Bellatrix,” řekla slabě. “Slíbil mi, že mě pomůže ven.“ Přece pochopí, že se snažila odsud dostat, ne?

„Bellatrix?! Merlinovy koule! Jak jsi mohla?“ rozčílil se Ron.

„Musela jsem, Rone. Přiměla mě.“ Pochop to prosím…

Plivl jí k nohám. „No jasně. Jak by mohla. Ještě řekneš, že tě znásilnila! Každý ví, že to nejde. Chtěla jsi to. Užívala sis to. Teď se jen vymlouváš.“

To přece… to ne… tak to nebylo… Ona ji znásilnila! Bylo to tak! Bylo… „Rone… Harry…“ šeptala bezradně. Co se to děje? 

„Rone, počkej. Hermiono…“ Harry si povzdechl. Měl ten samý výraz, jako když se snažil pochopit, co je dalším krokem ve vaření lektvarů.  „Mučila tě?“

Přikývla a udělala krok k Harrymu. „Tehdy v noci, když jste utekli.“

„A od té doby? Proklínala tě Cruciem? Lámala ti kosti? Mučila tě?“

„Ne…“ Proč má pocit, že prohrává?! 

„Takže jsi s ní spala a ona tě vůbec nemučila,“ konstatoval.

„Je to složitější…“ namítla Hermiona. „Nech mě to vysvětlit.“ Bylo to složitější. Nebyli u toho. Nevěděli, jaké to je! Prohrávala to nejdůležitější ve svém životě a to vážně nebyl způsob, jak vyhrát? Není nic, co by řekla, co by to změnilo? Co se jim stalo? Proč jsou takoví?

Harry si povzdechl. „Promiň, Hermiono, ale jestli chceme porazit Pána zla, musím každýmu kolem mě věřit. A to ty jsi nejsi. Nemůžu věřit děvce.“

Ne…

Bylo to, jako by zmizel všechen vzduch.

To neřekl…

Jako by jí dal pěstí do břicha.

Neřekl že je…

Jako by jí vrazil nůž do srdce.

Děvka.

Vážně byla děvka.

Věděla to.

Je děvka.

To jak spala s Dracem?

Děvka.

To co dělala s Bellatrix? Bez mučení, jen protože to po ní chtěla?

Děvka.

Ona se na to někdy i těšila… Hluboko uvnitř to chtěla…

Děvka.

Otočil se ke dveřím. „Sbohem, Hermiono. Pojď, Rone.“

To nemůže! Pospíchala za ním. „Harry! Ne! Prosím! Nenechávejte mě tu!“

„Sbohem, Hermiono.“

Hermiona se mu pověsila za svetr. „Nemůžete mě tu nechat!“

Prosím, ne!

Harry se zastavil a odtáhl ji od sebe. Podíval se na ni a s takovou rozhodností, jakou nikdy neslyšela, řekl: „Jestli naše přátelství pro tebe někdy něco znamenalo, necháš nás jít.“

Byl její nejlepší přítel!

„A nikomu neřekneš, že jsme tu byli.“

On ji tu chce nechat…

„Když nebudou vědět, že jsme tu byli, nebudou vědět, že jsme jim něco vzali. Rozumíš? Nenuť mě ti ublížit.“

On by jí ublížil? Ale Harry… to ne…

„Učím se vymazávat paměť a nechci to zkoušet zrovna na tobě. Rozumíš mi?“

To by přece neudělal…

Až na to, že když se mu podívala do očí… byla v nich tvrdost, jakou neznala. Udělal by to.

Cokoliv, aby vyhráli válku, že?

Cokoliv, aby porazili Voldemorta.

Co se jim stalo?

Ze rtů se jí vydral vzlyk.

Nechají ji tu.

Musí.

Nemůžou jí věřit.

Nemůžou věřit děvce.

To je teď její role.

Ne nejlepší kamarádka. Děvka. 

Dobře.

Přikývla.

Odešli.

Nohy ji neunesly.

Odešli bez ní.

Zhroutila se na zem.

Byl konec.

Nechali ji tu.

Sotva slyšela, jak se dveře zavřely. 

Nemohla tomu uvěřit.

Nechali ji tu.

Byla jejich nejlep- byla děvka.

Nechali ji tu.

Děvka nikdy nedopadla v žádném příběhu dobře.

Děvka nikdy nebyla hlavní postavou.

Ani nejlepší kamarádkou.

Byla odpad.

Byla jen nástroj příběhu.

Jen pro potěšení.

Jen na ozdobu.

Pro varování.

Pro zrazení.

Děvkám se nedalo věřit.

Děvky neměli cenu.

Děvky nebylo proč zachraňovat.

Aspoň zabít ji mohli.

Záviděla těm, které v příbězích zabijí.

Mají to lepší.

Nenechají je.

Neopustí je.

Ne takhle.

Proč ještě není mrtvá?

Napsat komentář