TNZ: Kapitoly 15-22

Publikováno od Saint Hellena
, , , , , , , , , , ,

Dívala se na temný hrad v dálce.

Nepřítomně mnula prsty o sebe a roztírala si svou vlhkost do kůže. Musela se o sebe postarat, aby byla schopna myslet čistě. Bellatrix ji… rozptylovala.

Udělala si to při pohledu na svoji starou školu a představovala si, jak ji Draco šuká v knihovně. Knihovnici přímo pod nosem. Kdokoliv je mohl vidět.

Suďte ji.

Bylo to rychlé, účinné, a pak konečně mohla uvažovat, co dál.

Mnula pořád vlhké prsty o sebe a přemýšlela.

Tak dlouho se snažila dostat pryč… a nenapadlo ji, kam půjde.

Původní plán byl jasný. Najít Rona a Harryho.

Ale to… Jejich slova ji pořád pálila. Nemohla… nemohla za nimi jít. Rozhodně ne takhle. Oblečená jako … královská kurtizána.

A jak by je vůbec našla?

Kdyby jim poslala patrona, mohl by je odhalit…

Realita ji obalila jako ledový kabát.

Jak mohla být tak hloupá?

Nevěděla, co dělat.

Neměla, kam jít.

Škola v dálce se jí vysmívala.

Bylo to první místo, které ji napadlo. Ale už dávno nebylo bezpečné.

Ne… Prober se, Hermiono, prober se.

Máš hůlku.

Jsi volná.

Měla jsi plán.

Víš, co dělat.

Měla záložní plány. Vždy měla záložní plány.

Měla jsi plán, tak se podle něj jen chovej.

To zvládneš.

Přemístila se.

Objevila se v parku, kde si hrávala jako malá. Při pohledu na opuštěné hřiště se pousmála. Milovala tu houpačku.

Došla k hloučku stromů. Dřepla si. Kdo by si klekal na zem v takových šatech?

Každé dítě má svůj poklad. Každé dítě sní o velkém pokladu, který někde objeví a vykope. Kdyby neměla hůlku, trvalo by jí dlouho, než by se k němu dostala.Takhle během chvilky držela malou krabičku od sirek.Vlezla do malého dřevěného domečku, který vypadal jako perníková chaloupka.

Kdopak to Hermioně loupe perníček?

Sežere ho! Zasmála se.

Nikdy by si nemyslela, že bude takovou čarodějnicí, ale… kdyby jí někdo loupal perníček… Museli by být potrestáni. Zasloužili by si to.

Otevřela krabičku a vyndala z ní batoh. Brala si ho s rodiči na kempování. Byl malý ale hodně se toho do něj vešlo. Hodně se toho do něj vešlo.

Převlékla se do džín a kožené bundy. Šaty opatrně složila a dala je na dno batohu. Byly příliš krásné. Nemohla je zahodit.

Vytáhla peněženu. Kreditka. Hotovost. Doklady. Magie byla skvělá, uměla okopírovat všechno. Skoro všechno. Ale na mudly to stačilo.

Musí najít místo, kde bude moci pár dní zůstat. Musí vymyslet plán. Nemá další stan. Sehnat ten první bylo těžké dost. Ale laciný hotýlek to jistí. Vytáhla z batohu mapu Londýna, kde na začátku toho všeho vyznačila důležitá místa. Nemocnice. Veteriny. Márnice. Policejní stanice. Hostely. Hotely. Lékárny.

Vážně se snažila pokrýt všechny možnosti.

Vážně jo.

Ale nedá se připravit na všechno, že?

Jeden si vybrala a přemístila se k němu. Když vyšla z postranní uličky na hlavní ulici, zamrazilo ji.

Mozkomor proplouval ulicí, jako by mu patřila. 

Všiml si jí?

Ne.

Pokračoval na konec ulice a zahnul.

Ještě chvíli čekala. Sledovala ulici. Nic nového se stalo. Opatrně a rychle přešla k hotelu, vešla dovnitř a vydechla úlevou, když se za ní zavřely dveře. Přešla k recepci a usmála se na vyzáblého recepčního.

“Dobrý večer,” pozdravila ho.

Přejel ji pohledem. “Dobrý. Co pro vás můžu udělat?”

“Chtěla bych se ubytovat.”

Stiskl rty a přikývl. “Občanku.”

Podala mu ji.

Vzal si ji a zaťukal její hranou o stůl. “Podle nového nařízení odevzdáváme každý večer seznamy ubytovaných hostů na policejní stanici. Mám problém se zrakem, jaké přesně je vaše jméno?”

Žaludek se jí zkroutil. Posílání seznamu hostů na stanice? Proč? Pročistila si krk. “Hannah. Hannah Grey.”

Přikývl. “Myslel jsem si to. Vážně už špatně vidím.”

Napsal to do návštěvní knihy. “Jak dlouho tu budete?”

Přešlápla. “Jak dlouho? Pár dní asi.”

“Mladé slečny podnikající výlety po Londýně a okolí se u nás běžně zastavují na dva až čtyři dny.”

Přikývla. “Dva až čtyři dny.”

“Dobře.”

Nervózně si skousla ret. Co se to dělo? Zboku recepčního pultu byly držáky na noviny. Jedny si vzala. “Můžu si je půjčit?”

Přikývl. “Vezměte si i Daily Mail. Je tam příloha se všemi platnými nařízeními.”

Vzala si i ty.

Vrátil ji občanku. Chtěla si ji od něj vzít ale nepustil ji. Upřeně se jí podíval do očí. “Přečtěte si ty přílohy hned.”

Přikývla.

Pustil a položil na pult klíče. “Pokoj třicet dva.”

Zaplatila a vzala si klíče. Něco bylo hodně špatně. Panika a úzkost v ní rostly.

Když šla ke schodům, ještě ten recepční řekl: “Měla bys být opatrnější.”

Podívala se na něj. Vypadal… ztrápeně.

Přikývla a polkla. “Budu. Děkuju.”

Stiskl rty a odvrátil se.

Pospíšila si do pokoje.

Jakmile se za ní zamkly dveře, vykouzlila ochrany, otevřela noviny a našla tu zpropadenou přílohu.

AKTUÁLNÍ VLÁDNÍ NAŘÍZENÍ A OPATŘENÍ

Četla.

A četla a četla a četla.

Bylo to… hrozné.

Británie uzavřela hranice. Vystoupila z Evropské unie. Žádná čekací doba. Ze dne na den. Z měsíce na měsíc. Nemělo to být možné. Kdo chce odjet, i kdyby jen na dovolenou, musí mít povolení. Kdo chce změnit zaměstnání, musí mít povolení. Kdo se chce oženit, musí mít povolení. Kdo chce mít děti, musí mít povolení. Každý občan musí mít na ruce barevně odlišený náramek, který získá na patřičném úřadu. Každý občan se musel po vyzvání kohokoliv prokázat.

Co tohle doprdele bylo?

Pročetla celé noviny.

Články byly jako z utopie. Všechno bylo parádní. Všechno bylo úžasné. Všichni si byli rovni. Británie nikdy tak neprosperovala.

Ani křivého slova proti vládě, vládním činitelům, žádný skandál ani aféry. 

Byla to… nesvoboda. 

Nikdy nebyla tak vděčná, že poslala rodiče do Austrálie.

Ale ti, co se nevrátí do určitého data, budou zbaveni občanství.

Prosím, bože, ať se kvůli tomu nevrátí.

Co se stalo?

Tohle nebyla náhoda. Jen tak se něco takového nestane.

Tohle byla… tyranie.

Tohle nebyla náhoda.

Tohle byl Pán zla.

Podařilo se mu to.

Kde je Harry? Co dělá? 

Proč tohle nikdo nezastavil?

Co všichni dělají?

Co se děje?

Musí se dostat k informacím.

Musí zjistit, co se děje.

Tohle bylo peklo.

Doprdele.

Doprdele!

Její vzteklý bezmocný vřískot naštěstí nikdo neslyšel.

Musela si sehnat ten identifikační náramek.

Musela se dostat mimo radar. Mimo hledáček. Mezi mudly to nebylo bezpečné.

Na venkov? Pod stan? Utéct ze země?

Nespala celou noc. Nemohla. Magie jí pod kůží neklidně brněla.

Měla jí pořád tolik ale už se necítila nepřemožitelně. Ne, to ani trochu. Možná potřebovala té magie víc?
Někdo zaklepal na dveře. Bylo po pátý ráno. Opatrně, s hůlkou v ruce, přešla ke dveřím. “Kdo je?”

“Adam z recepce.” Mluvil tiše, skoro ho neslyšela.

Má to riskovat?

Už teď jí pomohl.

Ví, kdo je.

Mohl už tak zavolat policii.

Přinejhorším ho zabije a dostane se odtud.

Zrušila ochrany, a s hůlkou skrytou v rukávu bundy otevřela dveře. “Ano?”

“Nespíte,” řekl.

“Ve spánku dveře neotvírám.”

“To jsem…” povzdychl si. “Můžu dál? Už mi skončila směna.”

Jestli se ji pokusí přefiknout, uřízne mu ptáka a obětuje ho magii.

Na tom uřezávání přirození něco bylo. To musela Bellatrix přiznat.

Zavřela za ním dveře a on nejistě přišlápl. “Na něco se vás zeptám, ano?”

Přitakala. Dávala pozor na každý jeho pohyb.

“Když bych řekl, že některé obrazy žijí…”

“Tak bych řekla, že tím myslíte televizi,” odpověděla mu se zvednutým obočím.

“Dobře. A když bych řekl, že draci existují?”

Zkoumavě si ho prohlédla. Co má za lubem? “Co jiného pouštět o větrném dni?”

“Nejlepší džus?”

Zkusí to. Schválně kam tím míří. “Jablečný.” Nakrčila nos. “Dýňový se přeceňuje.”

“Moje přítelkyně ho milovala.”

Ále? A míří tímhle do postele nebo jinam?

Zkoumavě se na ni díval. “Zmizela.”

Takže?

“Kde je podle tebe nejlepší místo na internát?”

“Skotsko,” řekla pomalu.

“U jezera, mezi horami, u strašidelného lesa a u pohádkové vesničky,” dodal.

“Jo,” přikývla Hermiona, “to zní jako přesně to místo. Ideální pro internát.”

“Byla v Mrzimoru.”

Hermiona přikývla. Nesnášela ty slzy, který měl v očích.

Proč říkal minulý čas?

Kurva, nechce to vědět.

“Byli jsme nejlepší kamarádi. Říkala mi všechno, i když neměla.”

Kurva, nechce to vědět!

“Přišli pro ni před pár měsíci. Už se nevrátila.”

Nechce to vědět!!!

Otočila se k oknu. “Proč mi to říkáte?”

“Protože mi vyprávěla neuvěřitelné historky o pohádkové škole. Protože jsme plánovali společný život. Protože ten hitlerský hajzl ničí všechno.”

Hermiona zatnula čelist. “A co po mně chcete?”

“Kde jste doteď byla?”

Podívala se na něj. “Kde si myslíte?”

“Na útěku?”

Pokusila se usmát ale nešlo to. “Teď jsem na útěku.”

“To mi bylo jasný. Ale kde jste byla?”

Zpražila ho pohledem. Přešlápl a sklopil hlavu. Otočila se k oknu, pozorovala, jak svět před ní šedne a světlá.

“Mám…”

Podívala se na něj. 

Odkašlal si.

“Mám kontakt na pár lidí. Možná by vám mohli pomoct.”

Lidi, co by jí mohli pomoct. To znělo zajímavě. “Jména?”

Zavrtěl hlavou. “Nemůžu vám je říct.”

Aspoň něco. Není blbej.

Přikývla. “Ráda se s nimi setkám. Můžete mi o nich alespoň něco říct?”

Jen se na ni díval.

Vztek v ní bublal. Nechala ho jít ven. Aspoň trochu. Jinak zešílí. Jinak praskne. “Přísahám při všem, co mi je svaté, jestli se kvůli vám octnu znova v tom pekle, kde jsem byla… najdu si vás. Nic mě nezastaví. Ani má smrt. Prokleju každý váš vlas, každý váš dech. Nemoc se bude šířit vaším pokolením po generace jako mor. Budete litovat dne, kdy jste se narodil. Vaše děti a děti vašich dětí budou litovat dne, kdy jste se narodil. Protože já,” řekla a šla pomalu k němu, “se tam nevrátím. A jestli mě zradíte, budete toho litovat. Takže si to rozmyslete dobře.”

Polkl. Uchechtl se a zase polkl. Zatěkal očima a odkašlal si. “Jste děsivá, víte to? Ale… kouzla přece taková nejsou ne? Je to o proměňování zvířat v nábytek a ve vznášení per.”

“Magie pro děti taková není,” připustila lehkým tónem. “Pero jsem vznesla jako první ve třídě. To je trik pro prváky. Ale nejsem už prvák a jde mi o život. Jistě mě chápete.”

“Jen vám chci pomoc,” namítl.

Usmála se na něj. “A já si toho cením. Velmi. Ale chápete mě, že?”

Přikývl. “Chápu. Tam…” odmlčel se.

Zvedla obočí. “Ano?”

“Tam, kde jste byla… byly tam i další?”

Nenáviděla tu naději v jeho hlase.

Zavrtěla hlavou. “Ne.”

Poklesla mu ramena.

Nebude mu na to nic říkat. Nebude mu říkat, ať se modlí, ať je mrtvá. Nebude mu říkat, ať už nedoufá.

Jednoho dne na to přijde sám.

Místo toho lhala. 

“Je mi líto.”

Zaklepali na dveře. S hůlkou v ruce otevřela.

Stál tam Adam a vedle něj… malý Dennis Creevey.

To si z ní dělají prdel?

Podívala se na Adama. Pak na Dennise. “Ne,” řekla a zabouchla jim dveře před nosem.

Snažila se uklidnit. Snažila se to pochopit. Creevey? Malý Creevey? Proboha proč zrovna ten?

Znovu zaklepali.

Otevřela dveře. “Ne!” řekla jim důrazně. Podívala se na Dennise. “Co tady vůbec děláš? Je ti dvanáct!”

“Třináct.”

Přiměla se zhluboka nadechnout a podívala se na Adama. “Tohle jsou ti lidi, co znáš? Děti?”

Dennis si založil ruce na hrudi. “Nevím, kdo ve třinácti pomáhal uprchnout jednomu z největších zločinců.”

“To bylo něco jinýho!”

“Jasně.” Přejel ji pohledem a zastavil se na jejím hrudníku. “Vypadáš jinak.”

Puberťák jeden poďobanej. 

Nemůže je ale vyrazit. Musí být racionální. Musí zjistit, co se děje. Povzdechla si. “Pojďte dál.” Když byli uvnitř, zeptala se: “Co Colin, žije?”

Dennis si odfrkl ale neodpověděl.

Bude to brát jako ne.

“Mysleli jsme, že jsi mrtvá.”

Zvedla obočí. To je… milé.  “A kdo to tvrdí?”

“Všichni.”

Kdo všichni? Protože by ji zajímalo, jak se k té informaci dostali.

Kdo řekl, že je mrtvá?

“Všichni to tvrdí, protože?” pobídla ho.

Pokrčil rameny ale nic neřekl.

“Protože?” zeptala se o něco ostřeji. Ať ji ten fracek drzej nesere.

“Dostali tě,” řekl neochotně.

Z něj to leze jak z chlupatý deky! Zkroutila prsty a přiměla se pořád tvářit mile. Zatnout mu nehty do tý jeho tvářičky. Kouzlo nebo dvě… to by ho naučilo. Zvedla obočí a zeptala se mile: “A?”

“Nikdo u nich nepřežije. Ne dlouho.”

Šťastní parchanti. Ale ona oproti nim měla jednu velikou výhodu. Přežila. A je o to silnější.

Úsměv rychle zkroutila v hořkou grimasu plnou bolesti a stínů.  “Asi jsem speciální…”

“Budeme potřebovat důkaz, že to jsi ty,” řekl naučeně.

To by ji zajímalo, jak to chce udělat. Výsměšně roztáhla ruce ale podařilo se jí to podat jako odevzdanou spolupráci. Snad.. “Posluž si.”

“Byla jsi nezvěstná několik měsíců,” vysvětloval Dennis omluvně. “Musíme mít jistotu.”

“Když říkáš my musíme, myslíš koho?”

“Brumbálovu armádu.”

To už nedala. Vyprskla smíchy. “Vy si tak pořád říkáte? Bože…” Utřela si slzy, které jí začaly týct. “To je fakt ale smutný… Brumbálova armáda… byl to klub pro děti, proboha… Co se stalo s Řádem?”

Dennis se na ni uraženě podíval. “Oni si dělají svoje a my si děláme svoje.”

To snad… to vážně ještě…. Teď musí být… no doprdele. Co se to kurva děje? Navenek ale jen pokrčila rameny. Popotáhla nosem a zatvářila se tak nešťastně a zničeně, jak to šlo. “Fajn,” řekla slabě. “Ale jako ta, co přišla s celou myšlenkou a jako zakládající členka zdůrazňuju, že to nikdy nemělo být k tomuhle. Děti nikdy neměly bojovat. Ne takhle.”

To o založení BA by mu mohlo ukázat, že je to vážně ona.

“Co se komu stalo, když zradil Brumbálovu armádu?” zeptal se jí Dennis.

“Marietta Edgecombe měla z beďarů ten nejohyzdnější nápis na čele. Práskač. Ani U Munga si s tím nevěděli moc rady.”

“Zníš nějak moc pyšně,” podotkl.

Zvedla obočí. “Víš, co za ropuchu Umbridgeová je, a každý věděl, že nás bude čekat hrozný trest. Řekni mi, že jsem ještě nebyla mírná. Kdybych ji nezastavila, Umbridgeová by proklela Harryho Cruciatem! Takže se mi nediv, že nelituju toho, že ta zrádkyně měla pár pupínků. Zasloužila si to.”

Pokl. “Na mě nekřič, já nic neudělal.”

Zhluboka se nadechla. Byl to jen kluk. Jen pitomej kluk. “Nekřičím na tebe,” řekla klidně. “Promiň.”

“A je to ministryně Umbridgeová.”

Zamrkala. Co to řekl?

Ne, to neřekl.

Neřekl to.

Zatřepala hlavou.

Podívala se z okna a pak se podívala na něj. 

Neřekl to, že ne?

Zvedla prst. “Přísahala bych, žes teď řekl neuvěřitelnou blbost.”

“Ne. Je to pravda.”

Zavrtěla hlavou. “Ne. To není pravda. To je volovina. To je totiž naprostá kokotina. Ta nekompetentní frigidní tyranská fašistická růžovou urážející a krávy urážející růžová kráva nemůže být ministryní.”

Dennis na ni zíral. “Myslím… jsem si skoro jistý, že jsi Hermiona Grangerová.”

“Takže jsi lhal?” Bože, jo!

Pěkně debilní trik, ale jo! Díky bohu!!!

Zavrtěl hlavou. “To ne. Ale zníš jako ty.”

Kurva.

Co je tohle za peklo?

Copak nebude už nikdy konec?

Ginny byla mrtvá.

Lenka byla mrtvá.

Seamus byl mrtvý.

Spousta dalších byla mrtvá.

Nevil brečel, když jí to říkal.

Harry brečel, když to Nevil říkal.

Ron nebrečel, jen zíral do stolu a zatínal pěsti.

Co jim na to má říct?

Že je jí to líto?
Bylo.

Ale bylo to to nejlepší, co se jim mohlo stát. 

Radši mlčela.

Pořád nemohla uvěřit tomu, že jsou tady před ní.

Oni tomu taky nevěřili.

Nevěřili jí.

Jedna z prvních věcí, na kterou se zeptali bylo, co se jí stalo.

Vždyť to přece věděli. Byli tam!

Ale ptali se před ostatními. Asi nechtěli, aby všichni vědľi, že věděli. Že ji tam nechali.

Museli ji tam nechat ale pořád to bolelo.

Ale dostala se ven. A na tom jediném záleželo.

Zamluvila to. Řekla, že mučení a Bellatrix jde dobře dohromady a že o tom nechce mluvit. Nechali ji. Ale dál ji pozorovali, když si mysleli, že se nedívá.

Ptali se jí, jak jí slouží hůlka.

Ani na moment ji nenapadlo, že by jí sloužit neměla. Sloužila jí perfektně.

“Vyhrála jsem ji v boji. Je moje,” řekla jen.

Vzali jí ji. Prý než si budou jistí.

Nelíbilo se jí to.

Později za ní přišel Ron.

Ptal se znovu, co se jí stalo. Co s ní bylo.

Neměla náladu a chuť na žádné hry. “Moc dobře to víš,” řekla jen a dál seděla u okna s knížkou.

“Ne, nevím. Proto se ptám. Jak jsi tam tak dlouho přežila. Zdáš se být… v pořádku. V rámci možností.” Díval se jí na holou ruku, kde měla vyrytou svou šmejdku.

Odmítla to zakrývat.

Věděla co je.

Ušklíbla se. “Jsou i jiné způsoby, jak člověku ublížit, aniž bys zničil krásné balení, Ronalde.”

Ztuhl. Zbledl.

Usmála se ale spíš vycenila zuby. “Netvař se tak překvapeně. Byl jsi tam. Viděl jsi, co se mi dělo a otočil ses ke mně zády.”

“Hermiono… chtěli jsme se pro tebe vrátit, ale nešlo to. Ochrany byly příliš dobré. Měsíce jsme se snažili dostat zpátky ale nešlo to. A pak se v novinách psalo, že jsi mrtvá.”

“V čem to napoprvé bylo jiné než napodruhé?”

“Napoprvé, napodruhé? Nikdy jsi nebyla dvakrát mrtvá.”

Povzdechla si. “Ne, myslím vloupání se do sídla. V čem to bylo pokaždý jiný?”

To by ji vážně zajímalo, jak se tam dostali poprvý. Dává smysl, že se tam nevrátili, ale jak se tam dostali poprvé?

“Poprvé nás tam přece dovedli lapkové,” řekl pomalu.

Nejradši by ho za tu jeho tupost proklela. Jen jedno rychlé crucio. “A pak?”

“Jaké pak? Už jsme tam nikdy nebyli. Nepodařilo se nám pro tebe vrátit,” řekl pomalu, jako by byla úplně blbá a nepříčetná k tomu.

Lže jí nebo sám sobě?

Nebo…

Tam nikdy nebyli.

Polil ji studený pot a zalila vlna horka. Nikdy tam nebyli.

Ona byla tak hloupá.

Samozřejmě!

Ona…

Obehráli ji.

Myslela si, kdovíjak je nemá pod palcem.

A přitom to bylo celou dobu naopak.

Nikdy to nebyl Harry a Ron, kdo se k ní obrátil zády. Kdo jí řekl děvko a nechal ji tam, protože se jí nemohlo věřit.

Byla to jen hra.

Jejich hnusná hnusná hnusná hra.

A fungovalo to.

Všechno byla lež.

Bellatrix jí… lhala.

Bellatrix nikdy nelže.

Rozvzlykala se. Rozbrečela se.

“Hermiono!” Ronald k ní přiskočil a ona měla co dělat, aby sebou netrhla. “Nebreč!”

Bože to je takovej vůůůůůl! Kdyby to šlo zastavit, tak to zastaví!

Brečela o to víc.

Nemohla přestat. Nemohla přestat. Nemohla se nadechnout, nemohla se uklidnit, nešlo to!

Něco se jí octlo před obličejem. Papírový pytlík.

Poslušně ho vzala a začala dýchat do něj.

Trvalo to dlouho. Dlouho, než přestala brečet, a ještě dýl, než se uklidnila.

Ron tam celou dobu byl a hladil ji po zádech v příliš velkých a nemotorných tazích nahoru a dolů. Jako by byla pes.

Zavřela oči.

Chyběl jí Draco. Chtěla, aby ji objal. Bellatrix uměla hladit líp.

Rychle zahnala tu myšlenku. Nebude na to už myslet! Je pryč. Je volná. Je svobodná. Nebude na to myslet! 

Pousmála se a roztřeseně se nadechla. “Děkuju, už je mi líp.”

Smutně se na ni díval. “Co se ti stalo? Co ti udělali?”

Zavrtěla hlavou. “Nechci o tom mluvit. Nemůžu o tom mluvit. Nenuť mě se k tomu vracet. Nedokážu -” zalkla se.

“Dobře, dobře. Nemusíš mi to říkat,” řekl rychle. “Jen… odpočívej ano? Už jsi tu s námi. Už jsi v bezpečí. Jen odpočívej.”

Přikývla.

Odpočinek?

To se mu to říká.

On není zavřenej v baráku bez hůlky jako zločinec.

Jako vězeň.

Malfoyovo panství mělo aspoň zahradu. Tahle díra? Nemá nic.

Když odešel, zavřela oči a soustředila se na svou magii. Už ji skoro necítila. Luskla. Jen malá jiskřička se objevila.

To nebylo dobré.

Soustředila se víc. Znovu luskla.

Malý ale stabilní plamínek.

To bylo lepší.

Bude muset cvičit.

Bez hůlky je příliš bezbranná.

Je příliš slabá. Bezbranná. Bezmocná. Není v bezpečí.

Musí se o sebe postarat.

Musí být silnější.

Musí se dostat z tohohle pekla.

Parlament vyletěl do vzduchu.

Netušila, proč zrovna tohle byla ta poslední kapka.

Pátého dne v listopadu. Vzpomeňte si na tu zradu.

Vážně museli vyhodit parlament do povětří obyčejný den někdy v březnu?

Copak nemají ani smysl pro ironii? Bylo by to ideální! Kdyby Hermiona měla vyhodit do vzduchu parlament, udělala by to pátýho!

A do toho ještě rozbili Big Ben. Ze záhadného důvodu výbuch přežil. Ale ještě ze záhadnějšího bil každou čtvrthodinu čtyřikrát. 

Lidé, kteří žili v doslechu, prý zešíleli.

No dobře, to jim uzná. To bylo ďábelské. 

Ale v březnu?

No tak!

A proč to vlastně byla poslední kapka?

PROTOŽE TI KRETÉNI, S KTERÝMI BYDLELA, BYLI ABSOLUTNĚ KRETÉNSKY NEMOŽNÍ!!!

Měsíce prý byli v tomhle baráku a za tu dobu neudělali vůbec nic.

Nenašli jediný viteál.

Neměli ani tušení, kde by další mohl být.

Nebojovali se Smrtijedy a když s nimi bojovali, tak prohráli.

Občas se jim možná povedlo někoho zabít, ale nestálo to vůbec za to.

Pochvalovali si, jak jsou teďka dobře schovaní a že Pán zla vůbec netuší, kde jsou. Že už je měsíce nikdo nevyčuchal.

A proč by je čmuchal?

Vždyť stojí za hovno.

Za hovno!!!

A ten posraný Řád?

Tak ten, prosím, už neexistoval.

Těch pár žijících členů pokoušejících se o cokoliv Hermionu rozhodně nevzrušoval.

Tohle bylo…

Marný.

Prohráli.

Neměli plán.

Neměli zdroje.

Neměli lidi.

Třináctileté děcko poslali pro podezřelou! 

Jako doprdele, jak zoufalí jsou?

Podle toho, jak jí nevěřili ale jak jí pořád říkali, že se těší, s jakým plánem přijde…

Všechny sympatie, které získali, když si uvědomila, že ji nenechali v panství, ztratili zatraceně rychle.

Když oni všichni byli tak neschopní.

A ona je už nemůže z toho dostat.

Nemůže je vést.

Nemůže pořád přicházet s plánem.

Nemůže!!!

Nemá sílu.

Nemá na to.

Končí.

Ale uklidnila se.

Uklidnila se. Uvědomila si, že to nemůže vzdát.

S čím by tak jako mohla skončit, že?

Může skončit se životem a to se jí upřímně vůbec nechce.

Jen… musí něco vymyslet.

Pro sebe.

A jestli to bude zahrnovat i ostatní, jen dobře.

Ale hlavně pro sebe. Musí vymyslet, jak se odsud dostat.

Protože tahle dystopie je něco, v čem ona odmítá žít jako mudlovská šmejdka.

Ti, co se nepostavili Voldemortovi a ministerstvu pod palcem Umbridgeové, se velmi rychle podřídili. Tvořili novou společnost. Jen ti nejlepší získali Znamení zla. Jen ti se znamením se měli skutečně dobře. Ti byli novou aristokracií. A ostatní…. taky měli své postavení. Podle krve, podle konexí, podle schopností. Pro nečistokrevné kouzelníka bez vlivného patrona bylo téměř nemožné získat dobrou práci ve svém oboru. Pro mudlovskou šmejdku… možná, že kdyby píchala se samotou ministryní, tak by mohla dělat něco víc, než uklízečku.

Šmejdi byli mimochodem momentálně výš, než mudlové, ale níž, než tlustočerv. A podle nějakých nových legislativ nemá Hermiona nárok vůbec na nic. Kdyby ještě studovala, musela by skládat zkoušky, aby dokázala, že je plně integrovaná. Ale nikdy, nikdy ničeho nedosáhne. Může být tak maximálně služka. A šlapka. Glorifikovaná šlapka jako rodička pro čistokrevné. Nechat se oplodňovat dokola a dokola a dokola. To fakt ne. To ani náhodou. Jo, kdyby sbalila nějakého neproblémového polokrevného, možná by to klaplo. Ale to by jim museli povolit. 

Nikdy nebude volná, protože jako mudlorozená musí žádat o povolení ke všemu. A jako nejlepší kamarádce Pottera by ji samozřejmě všechno zamítli. I když je tu pořád ten malý detail, že je oficiálně mrtvá. A ještě oficiálněji nepřítel číslo jedna. Nejlepší kamarádka Harryho Pottera nemá právo na nic. Ani na život.

Musí odsud zmizet.

Británie je prokletá.

Zatracená.

Tady ji život nečeká.

Odjede.

Sbalí si svých pět švestek a odjede. 

Dostane se odsud.

V tomhle peklu sloužit nebude.

A byla tu nuda. Nic jí neřekli. Knihy stály za hovno. Každý se na ni díval, jako by měla škrkny. A byla tu nuda!

Někdy přišla do místnosti a hovor ztichl. Na chviličku ztichl, než začali řešit, jestli je mlíko zkažený nebo ne. Měla jich dost.

Měla hlad.

Jo, jídlo za nic moc nestálo. Těstoviny a kečup už nemohla ani cejtit.

A měla hlad. HLAD. Hluboko v kostech měla hlad a netušila, jak se toho zbavit. Vyškrábala by si je z těla kdyby to pomohlo.

A byla nadržená.

Suďte ji ale byla nadržená.

Měla většinou orgasmus několikrát denně. Dobrý, kvalitní orgasmus několikrát denně.

Teď si to musí dělat sama. A potichu!!! Víte co to je, dělat si to potichu?! Po tom, co mohla, ne musela , křičet na celé panství. A když nebyla dost potichu, přišli ji zkontrolovat. Že se jí asi něco špatného zdá.

Má v sobě čtyři prsty nadoraz až po klouby, ale jo, něco špatnýho se jí zdá. Ještě že byla tma a byla pod peřinou. Do prdele!

A ani si to neužije.

Přes den to je ještě horší. Občas se jí podaří si urvat chvíli pro sebe, ale už v tom není vůbec žádný vzrušení, napětí, ne, je to jen otrava, kterou si musí rychle zařídit, než někdo vejde dveřmi.

Naprosto zničili sex!

A měla hlad!!!

Chvíli přemýšlela, že by spala s někým z nich, ale bylo jí zle jen z tý myšlenky. Tak zoufalá není. Ani nadržená.

Nevěřili jí. Spát s nimi rozhodně nebude. Nebude se o sebe dělit s… nimi.

Už nikdy nebude spát s někým,kdo jí nevěří. Nikdy. Už nikdy nebude spát s někým, když se jí nebude chtít. Nikdy. Nikdy nikdy nikdy nikdy. 

Jediný, kdo nebyl úplné strašný, byl Nevil.                                                                                 

Nevil byl zlatíčko. Nosil jí horkou čokoládu a třeba s ní jen byl v jedné místnosti. Kreslil si do sešitu různé kytky a když se jejich pohledy setkaly nad knihou a sešitem, usmál se na ni tím svým mírným, nejistým úsměvem, ve kterém bylo tolik síly.

Hřálo jí to.

Bylo to… pěkné.

Milé.

Byl jednou z mála dobrých věcí tady venku.

Někdy se dívala na jeho laskavý obličej a přemýšlela, jaké by to bylo se sklonit a…. Ale ne… Nezdálo se to správné. Něco na tom nebylo… Nevil byl… Byl to prostě dobrý kamarád. Byl… dobrý.

“Nechtěla bys jít ven?” zeptal se jí jedno odpoledne.

Uchechtla se. “Jako by mě pustili.”

“Nepustí,” řekl jednoduše. “Nedrží tě tu. Můžeš přijít a odejít kdykoliv chceš.”

Odfrkla si. “Nemyslím si, že je to dobrý nápad. Už takhle mi nevěří.”

Povzdychl si. “Dej jim čas. Stala se toho spousta. Každý se s věcmi vyrovnává jinak.”

A co ona? Ona se nemá s čím vyrovnávat? Ona nemá naprosto posraný život, protože někdo nedovedl přijít s jediným plánem, s jediným vodítkem, zatímco ona byla pryč? 

“Jen se půjdeme projít. Do parku., navrhl jemně.

Podívala se na něj. “Na tvou zodpovědnost.”

Usmál se. “Na mou zodpovědnost.”

Vyzbrojeni identifikačními náramky vyrazili.

Sedět venku v parku před domem a cítit slunce bylo… prima.

“To je ten úsměv,” řekl Nevil.

Zvedla obočí a otočila se k němu.

“Byl tam. Já to viděl.”

“O čem to mluvíš?”

“Takhle ses neusmála za celou dobu. Je fajn to vidět.”

Povzdychla si a sledovala, jak dva strážníci šli k bezdomovci spícímu na lavičce. “Není se čemu moc smát,” řekla jen.

“Kdyby sis někdy chtěla promluvit…”

“A o čem?” zeptala se ho frustrovaně. 

“O čemkoliv, co chceš.”

Polkla a zavrtěla hlavou.

Jen se na ni usmál a dál mlčel.

Strážníci nechali toho bezdomovce dál spát. Šťastlivec.

“Crucio nebo sex?” zeptala se najednou.

“Co?”

“Co je podle tebe horší? Crucio nebo sex?”

“Mám pocit, že je to past, ale… Crucio?” řekl váhavě.

“Není to past. Radši by ses nechal proklít nebo ošukat?”

Byl bledý a červený najednou. “Nevím.”

Lhář. Každý na tohle znal odpověď.

Ona na to znala odpověď.

“Tohle ti říkám, jen protože…” byl hodný. “Sex před Cruciem. U Crucia nikdy nevíš, že to skončí. Bacha na Imperio, ale jestli se ti to stane, odpusť si to. Ať uděláš cokoliv. A Avada především. Vždycky. Jestli ti dají tu možnost, sáhni po ní.”

“Hermiono…” řekl slabě.

Zavrtěla hlavou. “Já měla kliku. Smůlu. Jedno z toho. Bavila jsem je. Převezla jsem je. Trvalo to měsíce.”

”Hermiono…”

Podívala se na něj. Trhl sebou. “Avada pro mě nikdy nebyla možnost. Bohužel.”

“To neříkej,” řekl slabě.

Ne. Tohle nemá cenu… Nepochopí to. Byl hloupá, když si myslela, že jo. Nesnese tu lítost, s jakou se na ni dívá. Jako by byla rozbitá.

“Nebylo všechno špatný…” řekla rychle.

“To jsem rád,” řekl jemně.

“Pořád to bylo peklo, ale… měli dobré jídlo. Steaky, saláty, omáčky, polévky… žádné těstoviny.”

Uchechtl se a pak se rozesmál. “To je…to je smutný.”

“Já ty těstoviny fakt nesnáším,” snažila se mu vysvětlit, ale byla ráda, že se směje. Že si myslí, že jen žertuje.

“Mně nevadí.”

“Ty jsi prostě svatý.”

Odfrkl si. “Ani zdaleka.” Odmlčel se. Pak řekl tiše. “Jsem rád, že jsi naživu.”

“Díky.”

“Myslím to vážně.”

“To je fajn.” Přemýšlela. “Nevile?”

“Hermiono?”

“Co bude pak?”
“Pak kdy?”
“Co bude pak? Co plánuješ na pak? Až bude po všem? A co když nebude? Co bude dál?”

Trpce se zasmál. “Lehčí otázku nemáš?”
“Jen tuhle.”

“Nevím. Možná… Dům, se zahradou? Někde daleko… Kočka. Spousta rostlin.”

“To zní pěkně.”
“Jo. Jednou.”
Co tohle bylo za život?

Všichni byli rozbití.

Byli jen…

Sny o domech a klidu.

A ani to nedostanou, že?
Dívala se na bezdomovce.

Zas tak moc se od něj neliší.

Jen on si na nic nehraje.

Jakoby vycítil její pohled, otočil hlavu. Podíval se na ni.

Draco?

Propadlé oči se mu rozzářili.

Ale nehnul se.

Podíval se vedle na Nevilla. Pak na ni.

Usmál se.

Jedním prstem si zvedl koutek.

Pousmála se a on se usmál ještě víc.

Položil si ruku na hrudník. Upřeně se na ni díval. Pořád s tím štastným, spokojeným úsměvem.

Oči ji pálily. Draco…

Měla by…

Měla by něco udělat, něco říct, ale vidět ho, jeho úsměv… 

Chtěla se k němu rozběhnout. Byl tak blízko.

Chyběl jí. Tak moc jí chyběl.

Před obličejem se jí objevil kapesník. Překvapeně si ho vzala a podívala se na Nevila.

“Někdy je dobré to pustit ven.”

Poděkovala mu. Osušila si tváře. Vysmrkala se.

“Měli bychom jít,” řekl Nevil. “Blíží se konec rekreačních vycházek pro tuhle čtvrť.”

Zvedla se. Když odcházela, cítila Dracův pohled v zádech. Hřálo ji to.

Od té doby chodili do parku často. Hermiona se tvářila, že bezdomovce nevidí. Ale pořád tam byl. Pořád cítila Drcův pohled. Jednou rukou sáhl pod lavičku. Pohledem jí něco říkal.

Když jí Nevil nadšeně vykládal o rostlinách, které se mu dařilo pěstovat v květináči, sáhla nenápadně pod sebe. Nahmatala čtvereček papíru.

Držela ho v ruce, držela ho v kapse, dokud nebyla v bezpečí svého pokoje.

Jsem tak rád, že jsi v pořádku.

Co chceš dělat dál? Pomůžu. Budeme bojovat? Utečeme?

Miluju tě.

Bez podpisu. Nepotřebovala ho.

Věděla, od koho to je.

Ale nevěděla, co dál.

Draco ochotný utýct, přidat se k ní… Bylo to úžasný.

Ale budou schopni žít?

Hermiona se nechce celý život ohlížet přes rameno. Bát se, že pro ně někdo přijde.

A ani utéct nebude snadné. Ne podle těch historek, které slyšela. Skoro nikomu se nepovedlo utéct.

Skoro nikomu se nepovedlo vydržet naživu.

Počkej. Něco vymyslím. Miluju tě. Stálo na papírku, který zmuchlaný odhodila v parku na zem.

Ale byla slabá. Ať vymyslí jakýkoliv plán, musí být silná. Připravená.

Dávala magii svou krev, v noci potají, ale nestačilo to.

Dávala magii šváby, které se jim hemžili v koupelně, ale nestačilo to.

Dávala jí krysy, které našla u popelnic.

K ničemu jinému se nedostala.

Nestačilo to.

Slyšela je. Nevěděli, že je na chodbě, ale slyšela je. Každé jejich slovo.

Hučelo jí v uších a bylo to, jako by byla pod vodou, ale rozuměla jim dobře.

Nevil s ní udělal pokroky. Otevřela se mu. 

Pořád se mi to nezdá.

Je jiná.

Nemůžeme si být jistí.

Je to Hermiona přece!

Opravdu je? Podívej se na ni. Je to vážně ona?

Hodně si toho prožila.

Možná vypadá stejně ale je při tom úplně jiná.

Není to mnoholičný lektvar, nic nepije každou hodinu. 

Řekni, že se jí nebojíš. Že ti z ní není úzko.

Něco je na ní hodně špatně.

Nevím… je to… něco nepřirozené. 

Jako Snape. Nebo Quirell. Něco je hodně špatně. Takový… zlý.

Mně připomíná Lestrangeovou. Nemůžu říct čím, ale jo. Možná ty vlasy?

Ne, to bude něčím jiným. Taky mi to přijde. Má takový pohled.

Co když ji sem nasadili, aby nás špehovala?

To už jsme řešili. Nemá jim co říct. A co když ne? Co když je to jen tím, co si prožila?

Není to bezpečné. Nemůžeme jí věřit. Víš, co tam dělala.

Nevíme nic, jen zlomky. Zlomky toho, co Nevilovi řekla.

A to stačí, ne? Crucio nebo sex? Slyšel jsi to!

Říkala, že je obelstila.

Nebo se o to snaží teď.

Má Bellatrixinu hůlku.

Co udělala, aby se k ní dostala?

Vůbec nic nevíme. Nevíme, s kým spala. Co dělala, aby si zachránila kůži.

Je pravda, že nikdy nikdo ještě od nich sám neutekl.

Tohle jsou smrtijedi. Jim nestačí žádný obyčejný sex.

Máš pravdu. Co asi tak s nimi dělala?

A nemá žádný jizvy.

Přišla a byla zdravá. Nezraněná. Ani nezhubla. Naopak. Vykrmili ji.

Dobře se o ni starali.

Jak víme, že ji nepustili?
Třeba ji sem poslali.

Třeba nás chce vyměnit za svobodu…

Stejně máme v plánu se přestěhovat. Jsme tu už příliš dlouho. 

Chceš ji tu nechat?

Tohle je válka. Každý za sebe.

To je pravda. Každý za sebe. 

Takže ji tu necháme?

Co jinýho? Nic jí tu nebude chybět. A nemůžeme to riskovat.

Ale je to Hermiona.

Já vím. Taky mi to nepřijde lehký. Ale tohle není naše Hermiona.

Máš pravdu… Už dlouho ne.

Už nebylo těžké vymyslet, co dál.

Vlastně to bylo tak jednoduché.

Neměli plán ale tvářili se, že ona je to největší nebezpečí.

Chtějí ji tu nechat. 

Ne.

Ji už nikdy nikdo nikde nenechá.

Možnosti, mezi kterými ještě ráno pečlivě vybírala, teď už nepřicházeli v úvahu.

Je zlá?

Fajn. Ona jim ukáže zlou.

Každý za sebe? 

Fajn. To dokáže taky. A líp.

Je válka?

Pche. Válka už není.

Válka už dávno skončila.

Jen oni jsou příliš tupí, aby to viděli.

Ona se o sebe postará. Ona si zajistí dobrý život. Za každou cenu.

Jen kdyby měla víc síly, šlo by to snadněji.

“Chtěla bych kočku,” řekla jim druhý den. “Chybí mi Křivonožka.”

A kočku dostala. Asi se cítili provinile. Dobře jim. Zaslouží si to. Zaslouží si to všechno.

Jejím životem zaplatila za kouzlo spánku. Zahalilo celý dům jako mrak.

Našla svou hůlku, všechny je spoutala.

Jen se rychle převlékla z mudlovského oblečení do těch krásných tmavěmodrých šatů. Pustila dovnitř Draca, který měl už připravené přenášedlo.

Chyběl jí. Tak moc jí chyběl.

Jakmile se za ním zavřely dveře, držel ji v náručí. Objímal ji, jako by měl strach, e se rozplyne. Pohladila ho po tváři. Usmála se na něj.

“Hermiono,” zašeptal a zabořil jí hlavu do prohlubně mezi krkem a rameny. Hladila ho po vlasech. Dýchala jeho vůni.

Už jsou spolu.

Konečně jsou spolu.

Zvedl hlavu a upřeně se na ni podíval. “Miluji tě,” řekl s takovou jistotou a odhodlaností, že jí to vyrazio dech.

Políbila ho a něco uvnitř ní začalo zpívat a tančit. Nemohla se ho nabažit. Chyběl jí. Tak moc jí chyběl. Chyběl jí někdo, kdo se na ni nedívá jako na ošklivou ježibabu. Kdo se na ni nedívá jako na zlou macechu. Jako na megeru nevlastní sestru, která chce jen škodit. Chyběl jí Draco. Jeho vůně. Jeho úsměv. Jeho humor. Jeho laskavost. Jeho dotyk. Jeho  jazyk. Jeho pták. Chyběl jí celý.

A byla pro něj… princezna. Ne. Pro Draca byla královna. Pro něj byla hlavní postavou jeho příběhu.

Bude ji milovat do konce svých dní. Neopustí ji.

A to byl sakra dobrý pocit.

Milovala ho. Bylo to tak. Milovala. Opravdově. Upřímně. Milovala ho. Byl její. Milovala ho.

Nikdy ji nezradí.

Nikdy ji neopustí.

S ním ji čekal život, který by si možná dřív nevybrala, ale který si zasloužila. A který si užije. Bude mít dobrý život.

Bude mít dobrý život.

Miluje ho.

A on miluje ji.

Když se od sebe odtrhli, propaloval ji pohledem, který jí přesně říkal, co by s ní chtěl dělat. Zasmála se. Z plna hrdla jí vytryskl hluboký a přece zvonivý smích.

Všichni jsou spoutaní a mimo.

No tak proč ne?

Znovu ho políbila. Hladově. Přitiskla se k němu a rukou mu přejela po bouli v kalhotách. “Ošukej mě,” zamumlala mu do pusy. “Hned

Usmál se na ni. “Rozkaz.”

Vykasal jí sukni a vzal ji do náruče. Obmotala mu nohy kolem pasu a rukou mu vysvobodila ptáka z kalhot. Byl tak úžasně tvrdý. Jen a jen pro ni.

Byl jen její.

Její Draco.

Opřel ji o stěnu. Navedla ho do sebe. Když do ní pomalu vnikal, zavřela pocit. Užívala si to, jak do ní pasuje. Takhle to bylo správné. Takhle to mělo být.

Cítila jeho dech na krku. Těsně předtím, než ji na to místo políbil. Ochutnal.

Ano…

Hýbal se v ní pomalu. Mučivě pomalu a přitom to bylo to nejlepší, co to mohlo být. Rty zmizely. Otevřela oči. Sledoval ji. Celou dobu, co do ní vnikal a co šel ven, se na ni díval. Usmíval se.

Teplo se jí linulo klínem.Tak to mělo být. Tak to bylo správné.

“Chyběla jsi mi,” řekl tiše. V jeho hlase byl slyšet stín bolesti.

“Ty mě taky.” Usmála se na něj. “Draco?”

“Ano?”

“Nestěžuju si, ale říkala jsem ošukej, ne pomiluj.” Dala si pozor, aby zněla hravě. Aby poznal, že jí to vůbec, ale vůbec nevadí. 

Zabralo to. 

V očích měl jiskřičky a i koutky mu cukaly. Zvedl obočí a ještě zpomalil. “Nestěžuješ?”

“Ani trochu,” zazubila se. “Ale co kdybys mi ukázal, jak moc jsem ti chyběla?” 

Políbil ji. Stejně mučivě pomalu. “Málem jsem zešílel,” řekl jí. “Tak moc jsi mi chyběla. Nechci o tebe přijít. Nepřežiju to. Ne znovu.”

Teď už zněl úzkostně.

“Draco.”

Okamžitě zastavil.

Pobídla ho nohama, aby pokračoval v tempu.

Poslechl. Dál ale s napětím čekal, co řekne.

Pohladila ho po tváři. Usmála se na něj. “Jsem tady,” řekla pevně. “Nikam nejdu. Už nikdy. Nic nás nerozdělí. Ano? Nic. Vůbec nic.”

Skousl si ret.

“Myslím to vážně.”

Sklopil pohled.

“Podívej se na mě.,” pobídla ho jemně.

Poslechl.

“Jsme spolu.” Stáhla kolem něj všechny svaly, aby ji cítil. “Budeme spolu. Draco, potřebuju tě. Miluju tě. I kdyby nás osud od sebe roztrhl… nedovolím mu to. Změním ho. Zabiju ho. Obětuju celý svět. Ale nic mě nezastaví. Budu s tebou. Budu s tebou žít náš úžasný skvělý život. Budeme spolu žít šťastně až do smrti. Slyšíš? Šťastně až do smrti.”

Jistota se mu vracela do očí i do ptáka. Šukal ji jistěji, ale pořád pomalu.

Znovu ho políbila. “Miluju tě, ty můj blázne,” řekla mu potom. 

“Já tebe taky.”

“Výborně. Tak teď mě už ošukej, jo?”

Usmál se. Ukradl si jednu pusu a řekl: “Když si to madam přeje.”

Jo, to si madam přála.

Jeho přírazy téměř okamžitě zhrubly a zdrsněly. Zrychlily. Přišpendlená ke zdi se nemohla hýbat a kdyby nebyla zděná… nevydržela by to. Zasténala a zaklonila hlavu. Konečně! Ano!

To ho ještě povzbudilo.

Bože, ano!

Šukal ji rychle. Tvrdě. Stáhl jí výstřihl a hnětl jí prso. Štípal jí bradavku.

Užívala si to. Užívala si ho. Cítila ho v sobě. Pod kůží. Brněla všude, kde se jí dotkl. Slast ji zaplavovala. “Jsi můj,” zasténala a on zavrčel a přidal na tempu.

Bylo to perfektní. Bylo to úžasné. Bylo to správné.

Byl její.

Nic a nikdo jí ho nevezme.

Patřili k sobě.

Když se udělala, křičela jeho jméno na celý dům. Na celý svět. Mohla být, s kým chtěla a nikdo jí v tom nezabrání. Je s Dracem a nic je nezastaví.

Se zamrkáním se rozkoukala a usmála se na Draca, který se třásl napětím. Odhrnula mu pramen vlasů z čela. Měl nad obočím kapičky potu. “Copak?” zeptala se ho. Ještě pořád byl tvrdý. Její svaly se kolem něho dál zlehka svíraly odeznívajícím orgasmem. 

Zasténal a křečovitě zavřel oči. Zhluboka a soustředěně dýchal. “Chtěl jsem… chtěl jsem,” přerývavě říkal, “mít jistotu.”

“Jistotu?” Zvedla obočí a usmála se. Nemohla se přestat usmívat. Byl tak sladký. A přesně pro ni.

“Jsi to nejlepší, co mě kdy potkalo,” řekl.

Políbila ho.

“Myslím to vážně,” pokračoval, když se od ní odtáhl. “Jsi. Nechci o tebe znovu přijít. Radši umřu.”

“Taky o tebe nechci přijít,” ujistila ho Hermiona.

Znovu ho políbila a stiskla kolem něj svaly. “Tak už se udělej,” zašeptala mu do pusy. “Chci, aby ses pro mě udělal.”

Zasténal a jednou do ní přirazil, ale pak ztuhl.

Co se to s ním děje? “Draco?” zeptala se ho a znovu dala pryč ten neposedný pramen. 

“Když to nevyjde, tak -”

“Vyjde,” ujistila Hermiona. “Vyjde. Není, proč by nevyšlo.”

“Ale nemusí to vyjít. Může se něco pokazit. Může mít jiné plány. Se mnou. S tebou…”

Pevně ho objala. “Najdeme si k sobě cestu. A vyjde to. Věř mi. Tohle je něco, co chce roky. Vyjde to.”

“Kdyby to vyšlo…” znovu se zhluboka nadechl. “Kdyby to opravdu vyšlo, co bude dál?”

“Budeme spolu.”

“Budeme spolu jak?”

Usmála se na něj. “Jakkoliv. Už jsem ti to řekla. Zařídíme to.”

“A vzala by sis mě i?”

Zamrkala. “Pane Malfoy, vážně mě žádáte o ruku se svým ptákem ve mně?”

Začervenal se. “Možná?”

Políbila ho a co nejpevněji ho objala nohama, aby v ní byl co nejhlouběji.

Když polibek skončil, dost ztraceně se zeptal. “To bylo ano nebo ne?”

Usmála se. “To bylo ano. A teď už se, prosím tě, udělej.”

Hladově ji políbil a pustil se do šukání s ještě větší vervou.

No a jestli se spolu s ním znovu udělala i Hermiona? Co na tom. Byl úžasný. Všechno bylo skvělý a on byl její snoubenec. Suďte ji.

Pak se dali do pořádku, upravili se, utřeli, kde co teklo, co by nemělo, a se všemi se přenesli pryč.

Všichni za sebe? Fajn.

Však Hermiona se o sebe postará dobře.

Když Pán zla nabídl Nevilovi, jestli se k němu chce přidat, nebo jestli raději zemře, podíval se Nevil na Hermionu a řekl: “Radši smrt.”

Měl štěstí. Pán zla se jen zasmál a splnil mu to přání.

Ron mu na stejný dotaz plivl pod nohy.

Ubožák.

Debil.

Kretén.

Co čekal, že se stane? Čeho si myslel, že tím dosáhne?

“Hermiono? Má drahá… ten je tvůj,” řekl Pán zla blahosklonně.

Cože?

 A co s ním má dělat?

Ona ho nechce!

Pán zla ji s úsměvem pozoroval. “Je tvůj. Dělej si s ním, co chceš. Úplně, co chceš. Jsem si jist, že vymyslíš něco… kreativního. Nezklameš mě.”

Usmála se a s poděkovaním sklonila hlavu. V puse měla hromadu slin, které se bála spolknout. Nesmí ukázat, jak se bojí! Nesmí ho zklamat. Ne teď. 

Teď na tom závisí všechno.

Neměli žádné publikum.

Pán zla chtěl mít všechno pod kontrolou.

Všechno muselo vyjít podle jeho představ. 

Žádné záchrany na poslední chvíli.

“Co se ale týká Harryho…” řekl Pán zla a zakroužil s hůlkou mezi prsty. Díval se na Harryho, který ho propaloval pohledem. Na Hermionu se za celou dobu, co byl při vědomí, podíval jen jednou.

Ten smutek v jeho tváři by mu z ní nejradši vyškrábala.

Ať jde do prdele!!!

Ať táhne!

Zaslouží si to.

Neměl ji zradit.

Hermiona dělá jen, co musí.

Sám si to vybral.

Pán zla přišel k spoutanýmu Harrymu. Špičkou hůlky mu zvedl bradu. “Sbohem, Harry. Avada Kedavra.”

Harryho tělo kleslo k zemi.

“NE! Harry! Neeee,” křičel Ron.

Seslala na něj mdloby. Nebude to poslouchat Jen ji z toho akorát tak rozbolí hlava.

A Harry… Dívala se na jeho tělo ale nic necítila. 

Bylo to divně prázdné.

Ne skutečné.

Zvláštní.

Býval její nejlepší přítel. A pak ji zradil.

Vlastně… možná cítila trochu lítosti?

Nemuselo to dopadnout takhle.

Ale vybrali si to sami. Všichni.

Neměli ji opouštět.

Měli jí věřit.

Spousta věcí mohla být jinak. Mohli být šťastní. Mohli být spolu.

Nemuselo to dopadnout takhle.

Bude se jí po nich stýskat.

Budou jí chybět.

“Zkontrolujte někdo, že je opravdu mrtvý” rozkázal Pán zla. “Draco, buď tak laskav.” Sám poodešel stranou, jako by ho to vůbec nezajímalo.

Draco šel k Harrymu. Obličejem k Hermioně. Sklonil se, přitiskl prsty Harrymu na krk. Vykulil oči a vyděšeně se na Hermionu podíval. Mírně zavrtěl hlavou. Žije, zaartikuloval.

Sakra!

No to snad ne!

Zavrtěla hlavou a trhla bradou v momentě, kdy Pán zla Draca pobídl. “No?”

Ještě jednou po ni šlehl pohledem, aby měl jistotu, že jí rozumí. Nenápadně přitakala. “Kontroloval jsem to dvakrát, pane. Možná to dělám špatně, ale… má puls.”

“Cože?!” Rozčileně si to k Dracovi namířil. Už i zvedal hůlku!
“Co uříznout hlavu a probodnout kůlem?” navrhla mu rychle Hermiona. “Pane,” dodala ještě rychleji.

Dlouho se na ni díval. “Není upír,” řekl pak. “Ale bez hlavy se žije těžko,” dodal. Naklonil hlavu na stranu. “Přemýšlím… možná bys to měla udělat ty.”

Polkla. To ne! Pokusila se něco říct, ale nešlo to. Odkašlala si. “Jistě, pane. Pokud si to přejete.”

Natáhl k ní ruku. “Pojď sem.” 

Nesmí zklamat.

Přešla k němu. Cítila na sobě Dravův pohled. Teď šlo o všechno. Musí být silná!

Musí udělat tu správnou věc.

Pán zla pořád držel nataženou ruku, dlaní vzhůru, i když už byla u něj. Váhavě mu do ní položila prsty.

Chytil ji. Jemně. S úsměvem ji stiskl a nasměroval ji, aby stála nad Harrym. “Podívej se na něj. Co si myslíš?”

“Vypadá, jako by spal,” řekla tiše.

Zasmál se. “Ano, to jistě. Co kdybys nejdřív zjistila, jestli je opravdu mrtvý?”

Přkývla.

Pán zla se naklonil a pošeptal jí do ucha: “Crucio by mělo stačit.”

Znovu přikývla. Zvedla hůlku a namířila s ní na Harryho.

Musela mu chtít způsobit bolest.

Musí.

Musí mu chtít rozervat magii na kousíčky. Na cáry.

Dotkne se ho tam, kde se dotýkalo jen málo lidí.

Ucítí ji tam, kde necítil skoro nikoho.

Vlastně… bylo dobře, že to byla Hermiona.

Měl by to být někdo, kdo ho měl rád. Koho měl rád.

I když už bylo všechno jinak… Pořád jí na něm záleželo.

Byl její nejlepší přítel.

Zaslouží si to zažít od ní.

Vybavila si všechno, co k němu cítila. Lásku. Vztek. Bolest. Nenávist. Lásku. Jo, kdyby ho neměla ráda, nebolela by jeho zrada tolik. Ale ona na něj vždycky bude vzpomínat v dobrém. Na to zlé zapomene. Má ho ráda.

“Crucio.”

Harryho křik se rozezněl sálem.

Zaplavilo jí teplo a láska. Byl to úžasný pocit.

Blažený.

Jen něčí pevná ruka, která jí držela dlaň, jí bránila v tom si k němu kleknout a být mu ještě blíž.

Ale proč být blíž fyzicky?

Vždyť už mu blíž být nemůže. Jejich magie se dotýkají.

Tančí spolu.

Teplo ji zalévalo ve vlnách. Harry pro ni zpíval. Jeho magie pro ni zpívala.

Jak dlouho vydrží zpívat?

Jak dlouho budou spolu jejich magie tančit.

“To stačí, má drahá,” slyšela hlas z dálky. Skoro ho přes Harryho zpěv nebylo slyšet.

Poslechla ho. Prsty jí stiskly ruku.

Zamrkala. Rozhlédla se.

Provinile se pousmála na Pána zla, který se na ni usmíval zpátky.

Pořád ji držel za ruku.

Tam, kde se jejich kůže dotýkala, cítila vřít jeho sílu. Jestli si myslela, že její magie bublá a hoří, co byla ta jeho?

“Rád se nepletu,” řekl tiše a přesto hlasitě. “Silná. Talentovaná. Inteligentní. Krásná. A oni vůbec netušili, co v tobě je, že ne? Dusili tě, škrtili, bránili ti v tom být tím, kým skutečně jsi. Jsem… u vytržení. Dnes je skutku výjimečný den. Spolu ještě dokážeme velké věci.”

Do tváří jí stoupala horkost. Sklonila hlavu. Nevěděla, co na to říct. “Děkuji, pane.”

Zvedl jí bradu. Hleděl jí přímo do očí. “Ne. Já děkuju.”

Za očima měla ještě větší horkost, která se měnila v tlak. Obalil ji celou mysl. Taková velká těžká teplá přikrývka.

Nebojovala s tím.

I kdyby mohla, neuhnula by pohledem.

Takové to bylo dívat se do očí smrti? Do očí osudu? Do očí boha?

Neměla před tím zrakem jediné tajemství. Nebylo třeba.

Neexistoval stud. Neexistovala vina.

Je malinká.

A tyhle oči jí odpustily vše. Přijaly vše.

Není stud. Není vna.

Nejsou tajemství.

A pak to zmizelo.

Zamrkala, protřásla si hlavu.

Pán zla ji pustil a otočil se k Harrymu, který na zemi lapal po dechu. 

Zíral před sebe a bylo to, jako by v něm bylo něco… rozbité.

Hmm…

Pán zla máchl rukou. 

A tam, na zemi u jejich nohou, v rostoucím jezeře krve, ležela hlava bez tělíčka a tělíčko bez hlavičky.

Rudé moře se vylévalo ze svých řehů. Plížilo se k lemu jejích šatů. 

Brzo byla jeho součástí. Draco před ním ukročil na stranu. Nemohla mu to mít za zlé. Neměl k Harrymu tak blízko.

“Velmi jste mě potěšili,” řekl jim Pán zla. “Odměním se vám.”

A že se odměnil.

Dal jí znamení. Slíbil jim postavení.

Využila jeho daru a udělala s Ronem něco, co nikdy dřív nemohla. Vyřízla mu srdce a vyměnila ho s magií za více síly.

Pán zla byl nadšen.

A ona… byla silná. Ona byla konečně živá.

Všechno bylo konečně správné.

Pán zla jí odměnil.

Řekl, že je nejlepší čarodějka své generace. Že se nemůže dočkat, čeho dosáhnou její potomci.  

Zeptal se jí, jestli má nějaké preference, ohledně jejich otců.

Měla.

Draca.

Mohla si vybrat kohokoliv ze Smrtijedů. Tedy z těch plodných.

Chvíli si hrála s myšlenkou, že by řekla, že chce porodit děti Pánovi zla, jen, aby viděla, co by bylo dál, ale… Měla svůj plán. Chtěla žít svůj život. A Draco byl na to ideální. Vždyť ho milovala. 

A Pán zla souhlasil!

Dal jí Draca.

A dával jí tolik zdrojů, kolik potřebovala, aby mohla zůstat silná a aby mohla využít svého nadání. A aby mu mohla plnit jeho přání. Prokletí na míru a mocná kouzla nebyla těžká, když jí samotná magie šeptala, co dělat. Už ani stopy po válce brzy nebyly. Svět se vyrovnal. Uklidnil. Měl řád a harmonii.

Žila dobrý život.

Měli vlastní dům.

Plánovali rodinu.

Jezdili k moři i do muzeií.

Život byl dobrý.

A ano, byly drobné záseky.

Jako třeba ta lapálie s Bellatrix.

Pán zla nebyl nadšen z toho, jak… neenthusiastická poslední měsíce byla. Nekreativní. Utlumená. V depresi.

Dal Hermioně za úkol ji povzbudit.

Nebylo to těžký.

I když jí to přišlo jako strašná hra a přetvářka, klekat si před ni a říkat jí má paní, zabralo to.

Pár dobře zvolených vět a Bellatrix byla spokojená. A nadržená. A v posteli.

Ale bylo potřeba mít pár věcí jasně nastavených.

Hermiona už nebyla její. 

Ne.

Od teď už to bylo v její režii.

Vlastně jí Bellatrix bylo líto.

Byla takový naivní loajální blázínek.

Ale budiž.

Když si to Pán zla přeje, zařídí, aby se jí vrátil elán.

Kdysi si Hermiona myslela, že je v pekle. A toužila se dostat ven za každou cenu. Nedošlo jí, že je ještě další možnost.

Může mu vládnout.

A ano, Pán zla bude vždy ten, který bude mít hlavní slovo. Ale ona měla místo dost blízko u trůnu, aby žila šťastně a spokojeně až do smrti.

Napsat komentář