TNZ: Kapitoly 6-11

Publikováno od Saint Hellena

Projížděla si prstem po nápisu na ruce. Šmejdka. Je šmejdka.

Už nebrečela.

Už dlouho nebrečela.

Ležela na boku a dívala se na tu ruku.

Jak to, že to neviděla?

Je děvka. Je šmejdka. Nic jiného.

Nemá cenu.

Nic nemá cenu.

Ať ji klidně zabijou. Už nic dělat nebude.

Ať si s ní dělají, co chtějí.

Stejně to je jedno.

Slyšela otvírání a zavírání dveří.

“Hermiono?”

Neotočila se.

“Hermiono?” zeptal se Draco nejistě. Byl blíž. “Co se stalo?”

Neměla sílu mu nic říct.

Otočila se na záda. Roztáhla nohy a dívala se do stropu.
Ať si zašuká a jde.

“Hermiono?” Objevil se nad ní.

Sáhl jí na tvář. Opatrně. Jako by byla z porcelánu.

“Co je ti? Mluv se mnou, prosím.”

Co by mu tak mohla říct?

“Co ti udělala?” zeptal se zděšeně.

Chytil ji za ramena, zatřásl s ní. “Podívej se na mě, prosím!”

Stočila k němu pohled. Vážně se o ni bál. Jak… milé.

Copak neví, co je zač?

Ach… no jistě… on ji miluje. 

Hlupák.

Zamilovat se do děvky…

Ne… nemá na to sílu.

Zavřela oči. Ať si s ní dělá, co chce.

“Hermiono…” znovu ji stiskl rameno.

Pěkné místo, musí si vybavit pěkné místo… jen tak odsud zmizí.

Knihovna. Bradavická knihovna a to křesílko tam v rohu. Nikdy ji tam nikdo nenajde.

Byla napůl překvapená, když slyšela, že odchází. Ale jen napůl. Hlavně jí to bylo jedno.

Zas tak velký rozdíl to není.

Ošukat, neošukat, co na tom sejde.
Pořád bude špinavá mudlovská šmejdka.

Pořád bude děvka.

Někdo vešel. Podle povzdychnutí to byla Bellatrix. Tahle vzdychala jen ona. Co to znamená, že to pozná?

“Drahoušku. Takhle to dál nejde.“ 

Otevřela okno a dovnitř se nahrnul čerstvý teplý vzduch. „Co se s tebou děje? Bývala jsi tak spokojená a živá. Myslím, že i šťastná. Co se stalo? Ublížil tu někdo? Dotkl se tě někdo?“

Přešla k posteli a sedla si na ni. 

Hermiona ji pozorovala. Byla stočená na boku v klubíčku a snažila se vymyslet, co jí říct… Co dělat… Belatrix se jí posledních pár dní nedotkla.

K čemu ji ještě má?

Proč ji nezabije?

Pohladila ji po vlasech.

Bylo to příjemné. Bylo to… teplé. Laskavé.

Nezasloužila si to.

„Drahoušku. Jestli se chceš se mnou pobavit nebo si užít, nemusíš držet hladovku. Klidně ti půjčím svoje hračky.“

Vtip. Proč se jí snaží rozveselit? Bylo to… milé. Hřálo to. Pousmála se. Na víc neměla sílu. Ale Bellatrix vypadala, že čeká víc. „Možná později,“ zašeptala.

Bellatrix se potichu se zasmála a dál si hrála s jejími vlasy. „Řekneš mi, co tě trápí? Ublížil ti někdo? Vykastruju ho!“

To hrané rozhořčení… chtěla se zasmát ale přešlo to ve vzlyk. Nechápe to. Proč s ní marní čas? Proč je taková?

„Drahoušku…“ chvíli váhala. „Je to Draco? Ublížil ti on?“

Hermiona ztuhla. Jak ví o tomhle? Nesmí vědět o tomhle!

„Neboj se, nezlobím se na tebe. Vím, že tě navštěvoval,“ říkala Bellatrix jemně. Tiše. Laskavě.

„Vám to, vám to nevadí, má paní?“ zeptala se tiše. Opatrně. 

„Jen pokud tě nutil do něčeho, co jsi nechtěla,” říkala a dál ji hladila po vlasech. “Nerada se o tebe dělím, ale pokud je to tvé přání… Splním ti to.“

Proč? Proč?! Proč je na ni taková?

Hermiona je jen děvka. Špinavá malá děvka. Kurva. Šmejdka. Proč by… Co na tom sejde, co si přeje? Ona si nic nepřeje! Nemůže. Nezaslouží si to!

Bellatrix mlčela. Dál si hrála s jejími vlasy. 

Musí ji něco říct. Co jí má říct? Co má udělat?! Co chce slyšet?! Co má udělat?!

Snažila se přimět mozek, aby pracoval. Co říct, co říct, co říct… „Ne…“ řekla pomalu. “Neublížil mi.”

Bellatrixiny prsty se zastavily. Musí říct něco dalšího. Něco, co ji potěší. “Ale není to stejně jako s vámi, má paní. Mrzí mě, že jsem vám to neřekla,“ dodala omluvně.

„To mě taky, drahoušku. To mě taky.“ 

Vážně zněla, že je jí to líto.

Co teď?

Zabije ji?

Prokleje ji?

„Proč jsi ale jako bez duše?“ zeptala se.

Bez duše? Myslí tím…

„Můžeš mi to říct. Nebudu se zlobit. Přísahám.“

Říct jí to? Říct jí, že tu byli? Že ji tu nechali? Protože, protože, protože je- Jak to vůbec má říct?!

Bellatrix se na ni jemně usmívala. trpělivě.

Potřebovala to říct.

Musela to říct.

Ať se přestane usmívat!

Ať už konečně udělá to, co si Hermiona zaslouží a přestane být taková! Nadechla se a přiměla se to říct. „Byli tu Harry s Ronem. Chtěli mě zachránit. Ale pak… zjistili, co tu dělám a řekli… nechali mě tu.“

Čekala vztek. Čekala rány. Provazy. Cokoliv. Co nečekala bylo pevné objetí a slova, která se z Bellatrix hrnula jako o překot. “Drahoušku! Zlatíčko moje malé. Jak mohli! To sis nezasloužila. To si říkají přátelé!“

Jak, nezasloužila? Proč… proč to říká?! Zasloužila! Zasloužila! Proč by jinak… A Bellatrix jí pořád držela. Jako by na ní záleželo. Jako by ji chtěla utěšit. Jako by si vážně myslela, že i to nezasloužila. Jako by na ní záleželo. Záleželo na ní. Bellatrix na ní záleželo. I když byla malá špinavá šmejdka. I když byla děvka. Věděla, že spí s Dracem a nezlobila se. Věděla, že tu byli Harry a Ron a že nic neřekla, a nezlobila se. Ona… je tu pro ni.

Ona… 

Nedokázala to snést. Rozvlykala se.

bellatrix jí držela a hladila ji po zádech. „Šššš… moje malá… šššš… To bude dobré. Jsem tu s tebou.“

Mezi vzlyky se z ní dralo to, co nejvíc bolelo: „Nechali mě tu. Nechali!“

„Já vím. Kdybych mohla, vykastrovala bych je hned. Takhle tě opustit!“

„Řekli, že jsem děvka,“ vzlykla znovu.

„Nejsi, drahoušku. Nejsi. Jsi silná, statečná a úžasná mladá kouzelnice.“

Co?

Co to řekla?

Proč to řekla?

Co to řekla?

Silná statečná kouzelnice?

Ne… není.

Ale… řekla to. Proč by to říkala?

Odtáhla se a podívala se na ni. „Vážně?“

Zastrčila jí pramen vlasů za ucho a usmála se na ni. „Vážně. Věděla jsem to už od první chvíle, co jsem tě potkala. Talentovaná. Nadaná. Chytrá. Pohotová. Statečná. I když jsme stály proti sobě, obdivovala jsem tvou sílu. Už tehdy na ministerstvu jsem snila, jaké by to bylo s tebou strávit chvíli o samotě.“

To… ne.

To… nemůže být pravda.

Bolelo to slyšet.

Nebyla to pravda. Nebyla taková, jaká říkala.

Ale… Bellatrix byla taková, že?

Viděla krásu tam, kde jiní viděli ošklivost. Slast, kde jiní čekali jen bolest. Ona… viděla svět pokřiveně, ale viděla ho upřímně. Nehrála si na nic. Byla taková, jaká chtěla. Neomlouvala se za to.

A nelhala.

Jestli řekla o Hermioně všechny ty věci… tak proto, že jim sama věřila.

Bolelo to, že si o ní někdo myslel takové věci. A i když to nebyla pravda, chtěla tomu věřit. Ne, potřebovala tomu věřit. Na minutu tomu bude věřit. Jen na chvíli, ano? Jen na chvíli.

Na chvíli. Jen na malou chvíli tomu bude věřit, ano? Jen na malou chvíli. Potřebuje to.

Potřebuje to.

Objala ji a stulila se jí v náručí. Plakala a plakala. Nechala jít ven všechnu tu bolest a strach a samotu a opuštěnost a bezmoc a vztek a bolest a strach, co cítila.

A Bellatrix ji celou dobu držela. Pevně a jemně zároveň.

Byla tu pro ni. Trpělivě ji hladila po vlasech i zádech.

Když už neměla, co víc plakat, pomalu se odtáhla a oplatila Bellatrix úsměv, jak nejlépe dovedla.

„Přinesla jsem ti oběd. Co kdyby ses najedla a pak si odpočinula?“ zeptala se jí jemně.

„Dobře,“ přikývla. Mohla by se najíst.

„Dobře co?“ zeptala se jí a v hlase měla trochu té známé ostrosti.

Byla to Bellatrix. Byla pořád stejná. To znamená, že jí Hermiona může věřit, že všechno bude stejné. Že všechno je stejné. Může jí věřit, že bude pořád taková. A co je nejdůležitější? Ví, co dělat.

Ví, jak se chovat. Usmála se. „Dobře, má paní.“

Bellatrix ji políbila na čelo a Hermiona se k ní ještě víc přitulila.

Potřebuje víc. Víc a ještě dřív, než si to Bellatrix rozmyslí.

Nesmí o to přijít.

Nesmí přijít o tohle.

Pohnula hlavou a políbila Bellatrix na krk.

Sykla. “Co to děláš, drahoušku?”

Znovu ji tam políbila.

Bellatrix se zasmála a pohladila ji po hlavě. “Zlobíš.”

Pousmála se a podívala se na ni. “Mám přestat, má paní?”

Bellatrix zavřela oči. “Dělej, co chceš. Nechci tě do ničeho nutit, drahoušku.”

Její ruka dál Hermionu hladila a ona ji po krku přejela jazykem, jemně skousla kůži…

Bellatrix zasténala. “Měla bys přestat. Měla jsi těžkých pár dní. Najez se Odpočiň si.” Znovu zasténala. “Drahoušku… jsi úžasná.”

Nechtěla odpočívat.

Chtěla toho slyšet víc.

Chtěla, aby Bellatrix byla ráda, že tu Hermiona je.

Potřebovala jí ukázat, že je dobrá.

Potřebovala, aby ji chtěla.

“Co kdybych se postarala já o tebe?” navrhla Bellatrix zadýchaně.

Usmála se. “Možná potom, má paní.” Prolíbávala se jí k výstřihu. Jazykem nechávala na kůži mokrou cestičku. Vysvobodila z výstřihu černých šatů jedno prso a obkroužila jazykem růžovou bradavku. Foukla na ni  a vzala ji úst. Skousla a táhla.

Bellatrix znovu zasténala.

Hermiona jí ukáže, co umí.

Pro Bellatrix byla důležitá.

Pro Bellatrix nebyla jen děvka a šmejdka.

Pro ni byla úžasná.

A teď jí ukáže, jak moc úžasná dokáže být.

Život byl… dobrý.

Zvykla si.

Život byl dobrý.

Měla knihy.

Měla šaty.

Měla dobré jídlo, pití.

Měla slasti, kolik chtěla.

Čas s Dracem byl… příjemný.

Díval se na ni s takovou upřímností. Byl tak… nevinný. Bezbranný. Snažil se jí pomoct, nosil jí dárky. Bylo dobré vědět, že má někoho, nad kým má navrch. Věřil tomu, že je bezbranná. Věřil tomu, že je oběť. A ta vina, kterou nesl… Dávala jí sílu nebýt obětí. Dávala jí sílu být víc. Víc než on. Možná by s ním měla otěhotnět. Kam až by to vedlo?

Ale čas s Bellatrix byl… dechberoucí.

Nutila ji posouvat své hranice. Ukázala jí věci, které neznala.

Ukázala jí, kolik potěšení se skrývá tam, kde by to nečekala.

Ve strachu. V bolesti. V napětí. V bezmoci. Ve službě. V moci. Ve smíchu. V radosti.

Bylo to osvobozující.

Bylo to… dobré.

Život byl dobrý.

Bellatrix jí chápala. Rozuměla jí. Poslouchala ji uprostřed noci a držela ji, když jí svěřovala své obavy a strachy.

Říkala jí, jak je krásná, úžasná, talentovaná a chytrá, tolikrát, kolikrát to Hermiona potřebovala slyšet. A někdy, když jí ležela v náručí, tomu i věřila.

Jako teď.

Ležela na Bellatrix, její měkké sladké prso místo polštáře. Prstem jí přejížděla po druhé bradavce. Byla příjemně unavená. Spokojená. Myšlenky měla pomalé. Táhlé jako karamel. Milovala to. Milovala to, že nemohla myslet a svět byl najednou o tolik jednodušší a čistší.

Bellatrix byla báječná milenka.

Měla štěstí, že ji měla.

„Drahoušku?“

Zvedla hlavu a usmála se. „Ano, má paní?“

„Budu dělat jeden starobylý rituál. Chceš se ke mně přidat?“

Kouzlit? Spolu?! „To bych mohla?“ ujistila se.

Zasmála se. „Když ti to nabízím.“

Bude kouzlit! „Ano, prosím, ano!“

Bellatrix se usmála a plácla ji po zadku. „Tak vstávej.“

„Teď?“ Rychle se posadila. Bude kouzlit! Bude kouzlit!

„Jo, teď. Uděláme jen jeden malý rychlý. Ano?“

Horlivě přitakala.

Bellatrix se protáhla a vstala z postele. Z police vzala dlouhou černou svíci a dýku. Tu podala Hermiona a řekla: „Klekni si naproti mně.“

Poslechla. Klečely na posteli naproti sobě a Hermiona čekala, co bude dál. Snažila se tvářit vážně ale nedovedla se neusmívat.

“Teď mě řízni tady na prso.“

Říznout? Nikdy… nikdy jí to nedovolila. Když se dřív řezalo, tak jen do Hermiony… „Má paní?“

„Udělej to,” řekla jí s úsměvem a s jistotou a s rozhodností. “Věřím ti, Hermiono.“

Věří jí… Přiložila čepel kousek nad bradavku a zatlačila. Dýky byla ostrá, malá mělká ranka se zalila krví.

„Teď se řízni na tom samém místě.“

Bez váhání to udělala. Ani to moc nebolelo.

„Odlož dýku a chytni se mnou svíci. Opakuj po mně. Sangius pro potestate. Sangius pro potestate. Sangius pro potestate.“

Poslušně zopakovala za slova. Sang byl v latině zpěv, že? 

Jejich rány se rozzářily.

„Accipe donum meum. Et redde me!“

Když to řekla Bellatrix, svíce vzplála. Když to řekla Hermiona, vyrostl plamen až nad jejich hlavy.

BOŽE!!!

Vlna horka a chladu ji zaplavila. Nemohla dýchat a přitom vzduch nepotřebovala. Srdce ji v uších tančilo. Světlo chutnalo jako to nejlepší víno. Kůži neměla a při tom byla vodou.  

Nevěděla, jak dlouho to trvalo, ale trvalo dlouho, než se byla schopná pohnout, než pohnula prsty, než zamrkala, než se svět z té nepopsatelné duhy a tance proměnil zpět. Ale ani tehdy nebyl stejný. Byl živější. Byl… ostřejší. Lepší. Chutnější.

Bellatrix se na ni dívala s vědoucím úsměvem. Byla nádherná.

Černé kudrny jí rámovaly hnědé oči zářící jako ty nejdražší kameny. Růžové naběhlé rty žadonící o další polibek. Bílá prsa jako vysochaná mistrem… Bellatrix měla ty nejkrásnější prsa. Bellatrix byla ta nejkrásnější žena, jakou Hermiona kdy viděla.

„Páni!“ vydechla. „To bylo úžasné!“

Bellatrix se usmála a pohladila ji po tváři. „Že?“

Bylo to úžasné. Ale krátké. „Kdy to můžeme udělat znovu?“ Musela se zeptat. Nevydržela se nezeptat.

To Bellatrix rozesmálo. „Brzy,“ slíbila jí. „Když budeš hodná.“

To nebude těžké. „Budu, má paní.“

„Já vím. Věřím ti.“

Naklonila se k ní a políbila ji. Hermiona nadšeně odpovídala. Ochutnávala ji. Nemohla se jí nabažit. Ještě nikdy nebyl polibek tak úžasný, tak plný, tak bohatý, tak vzrušující, tak omamný – Bellatrix pokračovala jazykem dál a níž, přes krk a dolů na prsa. Oblízla jí tu ranku a Hermiona zalapala po dechu. Nevěděla, proč to bylo tak vzrušující ale ten pocit… musela to mít znova.

Musela mít Bellatrix teď hned.

Musela to zažít znovu. 

„A představ si,“ řekla Bellatrix a znovu po rance přejela jazykem, „co bychom mohli dělat s více krví.“

Zasténala. Bože ano.

Bellatrix jí rukou vklouzla mezi nohy a Hermiona je ochotně roztáhla. „Jak se cítíš?“ zeptala se jí a dvěma prsty vklouzla dovnitř.

„Božsky.“

Bellatrix se odtáhla a zamračila se na ni. 

„Kouzelně,“ rychle se opravila. Neměla ráda mudlovské výrazy. Na tom musí zapracovat. „Naprosto magicky. Jsem tak… plná.“ Nedalo se to popsat jinak.

„To moc ráda slyším,“ usmála se Bellatrix a vytáhla prsty. „Když se máš tak dobře, co kdyby ses o mě teď postarala?“

Moc ráda. „Ano, má paní.“ Sklonila se a políbila jednu bradavku. Pak ji skousla, sála. Táhla. Přesně tak, jak to Bellatrix měla ráda.

„To ale není všechno,“ varovala jí Bellatrix.

Není? Výborně. Skousla ji o něco, víc, aby věděla, že poslouchá.

„Chci…“ řekla pomalu, „abys mě udělala dřív než se uděláš ty sama. Ale… budeš mít v sobě toto.“

Odtáhla se ale pořád držela její bradavku mezi zuby. Neviděla, co Bellatrix drží v ruce, ale měla dobré tušení. Už teď jí z toho očekávání brnělo mezi nohama. Podívala se Bellatrix do očí a pořád s bradavkou mezi zuby opatrně řekla: „Ano, má paní.“

Bellatrix zasténala a zaklonila hlavu. Hermiona ji dál kousla a sála a laskala jí bradavku a opatrně sklonila pohled, aby viděla na její ruku. Vzala si ten vibrátor. Potěžkala ho v ruce. Byl to ten největší, jaký měly… Zavedla ho do sebe. Šlo to pořád trochu ztuha, ale vybojovala to. Byl tak velký. Tak velký… Zavřela oči, hrála si s bradavkou a zvykala si na ten pocit plnosti. Nikdy ještě nebyla tak plná. Nikdy to nebyl tak… bohatý pocit. Jak je to možné? Párkrát s ním v sobě pohnula ale musela hned přestat. Příliš dobré. Nemůže se udělat. Rozkazy její paní zněly jasně. Ale… pokud jí nepřipomene jednu věc, mohla by se pak zlobit…  „Má paní?“ zeptala se pořád s bradavkou mezi zuby. To Bellatrix měla moc ráda.

„Hmmm?“

„Chcete to zakouzlit?“

Zasténala a otevřela oči. Šátrala rukou mezi pokrývkami a-

BOŽE!

Tak to nedá! „Oh. Oooh. Má… paní… to je… rychlé… nevím… jestli mů-mů-mů-bože… můžu…“

„Tak to aby ses dala do práce, ne?“ pobídla ji Bellatrix potutelně.

To.. bože.. jo… musí si pospíšit.. Bože… 

Spíš než cokoliv se zhroutila Bellatrix hlavou do klína a okamžitě ji začala lízat. Nemohla se soustředit. Nebylo to… nedokázala myslet. Chutnala božsky. Byla to nejlepší, co Hermiona kdy chutnala. Přisála se jí na klitoris a šukala jí prsty. Zajížděla jdo ní jazykem, kmitala s ním a ochutnávala každou kapku, kterou jí dávala Strkala jí prsty do zadku a snažila se ji vyjíst, co nejvíc to šlo.

Bellatrix sténala a držela ji za vlasy. Naváděla ji.

Vibrátor do ní přirážel a Hermiona závodila s časem.

Byla blízko, tak blízko. Bellatrix byla tak dobrá.

Tak úžasná.

Bellatrix křičela čím dál víc a třásla se a Hermionu zaplavila vlna vlastního potěšení. Dál do ní zajížděla jazykem, aby jí neuteklo nic z toho nektaru, který tak perfektně doplňoval ohňostroj v její mysli.

Nedovedla si představit nic lepšího na světě.

Ty rituály byly… magické. Neměla pro to jiné slovo. Kam se na to hrabalo kouzlení s hůlkou! Teď se teprve cítila jako čarodějka, žádná hlupačka a podvodnice s hůlkou. Ne, že by hůlku měla. Tohle byla čirá magie. Mohla cítit, jak jí koluje žilami. A sex, který potom měly? Nejlepší orgasmy, jaké kdy zažila.

Ale… nestačilo to. Jejich vlastní krev nestačila. Vzadu v hlavě jí hlásek říkal, ať si to rozmyslí. Byl to ten samý hlásek, který jí tvrdil, že se učitelé nepletou, že by neměla organizovat Brumbálovu armádu, že by neměla držet Holoubkovou v lahvičce, že by neměla krást knihy z oddělení s omezeným přístupem a že by neměla mást jednoho lítajícího tupce.

Rozmyslela si to. Vyslechla všechny argumenty, který ten hlásek měl, a jako vždy se ho rozhodla ignorovat. Vzala myš, přidržela ji na stole a zabodla do ní dýku. Rituál byl završen.

Anooo.

Zhluboka se nadechla. Vzduch, který do sebe nasála chutnal zářivě. Cítila se… silně.

Usmála se na zakrvácenou dýku. 

Dokázala to.

Ona to dokázala.

“Výborně, drahoušku,” zapředla Bellatrix a přejela jí prstem po tváři. “Budeš báječná služebnice.”

Hermiona zamrkala.

Služebnice?

Něco uvnitř ní se zkroutilo.

Protestovalo to.

Ona a služebnice?

Ne.

To ne.

Usmála se a sklonila hlavu. “Děkuju, má paní.”

Nebude její služebnice.

Nikdy.

Nebude nikomu sloužit.

Bellatrix jí zatlačila na rameno. Poslušně si klekla. 

Ona bude svojí paní.

Vyhrnula jí sukni.

Dostane se odsud.

A bude si žít po svém.

Jestli byla o něco hrubší, Bellatrix si nestěžovala.

Právě naopak. Vypadala, že si to ještě víc užívá.

Zajímavé.

Drápala víc nehty.

Kousala.

Tvořila modřiny a vábila z jejího těla krev.

Bellatrix křičela slastí a bolestí v jednom.

Pro ni to bylo jedno a to samé.

A zrovna teď? Ji měla Hermiona ve své moci.

S tím se dalo pracovat.

Kdysi by řekla, že žila v pekle. Nebyla to úplně pravda. Jakmile jste věděli, jak se proplétat kolem nástrah, co říkat a na koho se usmát, nebylo to ani tak peklo jako… panství plné knih, magie a sexu, ze kterého nelze uniknout.

Ale to nevadí. Ona unikne. Ona jo.

Kdyby se měla držet své staré teorie o peklu… jak by to mohla říct… získá si ďábla a on jí sám dá klíč od hlavní brány. Bude stát vedle trůnu a sladce se usmívat jako ta nejzářivější trofej ochotná udělat cokoliv pro trochu odměny. Co na tom, že ta odměna bude čím dál hodnotnější? 

Jednoho dne se jí do ruky dostane klíč a ona odejde.

Těšila se na ten den.

Byla unavená.

Byla unavená z toho, že musí být malou poslušnou šmejdkou. Kurvičkou. Služebnicí. Drahouškem. 

Ona byla víc.

Mnohem víc.

Síla ji kolovala v žilách a protestovala pokaždé, když jí ti… mravenci řídili život. Musela je zatím poslouchat. Ale již brzy… již brzy se hra obrátí. 

Milovala svou novou magii.

Dovedla tolik věcí.

Naučila se spřádat kouzla ze samé podstaty… světa. Sebe? Vesmíru? Magie? Ze samé podstaty všeho. Žádné pošetilé mávání hůlkou. Žádné opírání se o přesné intonace a pohyby kousku dřeva. Ne. 

Tohle byla ta skutečná magie.

Ovládnout ji a naučit se ji nebylo těžké. Přesto to šlo pomalu. Nesměla riskovat, že by měla Bellatrix nějaké podezření. Musela mít z Hermioniných pomalých pokroků radost a vítat ty další. Těšit se, jaké další kouzlo vymyslí.

První byl Lucius. Malé prokletí. Ne horší než co se stalo tomu, kdo prozradil tajemství Brumbálovy armády. Vázalo se skvěle, přirozeně, na psí krev. Brzo byla jeho tvář plná toho nejzanícenějšího akné. 

To má za to, že strkal ptáka, kam neměl.

Udělala by mu víc, ale nesmí působit nebezpečně. Musí jí věřit, že je tohle prokletí to nejhorší, co dovede.

Další byla Narcissa. Oživila růže, které jí spálil mráz. Bylo vidět, jak jí to trápí. Hermiona toho využila, aby ukázala, že pro tuhle rodinu udělá i dobré věci. Bellatrix svou sestru milovala a Narcissa Hermioně nikdy nic neudělala. A byl to dobrý trénink jak posílit něco živé. Dodat tomu sílu, energii, moc, odolnost. Už je nikdy nespálí žádný mráz. Budou se zelenat a kvést i v lednu.

Milovala jejich knihovnu. Byla úžasná. Byla velkolepá. Měla díla, která už neměla existovat. A byly v nich knihy, které Hermioně radily, jak se odsud dostat. Ne, že by to věděly, ale byla v nich pomoc. Byly v nich zárodky a kroky plánů. Byly v nich milníky, kterých Hermiona potřebovala dosáhnout.

Dočetla se v nich, jak se stát hlavní postavou svého příběhu. Jak se stát hlavní postavou svého příběhu a jak vyhrát. Jak získat to, po čem člověk touží. Mezi řádky mohla číst příslib, že i ona toho dosáhne. Že bude volná.

Co víc si přát?

A Bellatrix? Ta byla spokojená. Nadšená. Tleskala jako malá holčička pokaždé, když se Hermioně povedlo nějaké kouzlo. Dodávala jí zvířata. 

Nechávala ji s nimi o samotě.

Bylo jí jedno, k čemu je použije.

Byla blázen ale Hermioně se to hodilo.

Měla důležitý plán. Draco byl… nepředvídatelný. Jeho nálada závisela na celé jeho rodině. Na tom, co se dělo ve světě. A neříkal jí, co to bylo. Už ani nesliboval, že ji odsud dostane. Jen to vždy zamluvil. Vymluvil se. Říkal jí, že ji miluje. Ale pořád tu byla. Pořád nepřišel s jediným plánem, jak ji odsud dostat. 

A Hermiona byla už unavená. Už ji to nebavilo. Jistě, pořád se na něj dívala s tou zamilovanou důvěrou. Pořád… jak to bylo? Ano, roztáhla nohy, kdykoliv to šlo. Občas uronila slzu, aby věděl, jak chudinka trpí. Ale když se chtěla dostat k vzácnějším výtiskům? Dělal z toho příšernou vědu. Nebyl si jistý, jestli může. Co když na to někdo přijde?

A tak se rozhodla zabít dvě mouchy jednou ranou.

Suďte ji.

Dostane ho na svou stranu. Jednou pro vždy a vyzkouší, jestli to všechno správně funguje, než udělá to samé s Bellatrix.  U ní si musí být stoprocentně jistá úspěchem. Bylo by to příliš riskantní.

Bylo to velké kouzlo. Potřebovala na něj prase. A žádné prasátko jako u Šarlotiny pavučinky. Prase jako kráva. Čtyři sta kilový kolos.

Bellatrix se jen usmála, když se o něm zmínila. Ani nechtěla vědět, k čemu ho chce. Nijak nenaléhala a hned druhý den na Hermionu ten dáreček čekal ve sklepení.

Když držela v rukou jeho srdce, vybavila si slova táty. Prasata mají stejná srdce jako lidi. Proto je ve škole pitvali.

Bublala v ní i kolem ní síla. Magie vířila připravená na kouzlo, které jí dá směr a cíl a podobu.

Zmáčkla to srdce. Strčila do jedné z aort prst. Vešel se tam. Vážně by se vešel i do té  lidské? Zvláštní. 

Dost ale lelkování. Vzala pár vlasů, které jí uvízly mezi prsty, když dnes ráno spala s Dracem. Možná byla trochu drsnější a vášnivější. Suďte ji. Promnula je mezi prsty. Slepila je k sobě čerstvou krví. To by bylo, kdyby zrezavěl do toho samého odstínu.

Uchechtla se. 

Chudák.

To by nedal.

Zpoza ucha vzala jeden svůj pramen a vpletla do něj ten Dracův. 

Zavřela oči a soustředila se.

Slova se jí sama vynořila v mysli.

Tak věděla, že jsou správná. Žádné knihy nevymyslí tu správnou formulaci. Jde o záměr a o magii.

„Poutám tě k sobě. Dvě těla. Jedna duše. Moje vůle je tvá vůle. Tvá krev je má krev. Poutám tě k sobě do konce dní. Nenajdeš klidu jinde než po mém boku. Moje vůle je tvá vůle. Tvá krev je má.“

Krev hořela.

Vlasy jí hořely.

Kůže jí hořela.

Útroby jí hořely. Dobře, Dracovo čerstvé semeno uvnitř ní hořelo. Krev jako krev. Bílá, rudá, magii na tom nesešlo.

Svět hořel.

Byla v pekle.

Byla plamenem.

Byla silná.

Neuhasitelná.

Když svět potemněl… kůže jí brněla. Třpytila se.

Krev jí v žilách bublala.

Tančila.

Rozesmála se.

Nedalo se přestat.

Bylo to božské.

Roztáhla ruce a zatočila se kruhu.

Bylo toho tolik!

Ještě nikdy se necítila tak volná. Tak šťastná. Tak svá. Tak silná. Tak mocná. Tak krásná. Tak dokonalá.

Tohle nebylo peklo.

Tohle byl ráj.

A ona byla… bohyně .

Jak to mohla nevidět?

A tím to nekončí.

Ne, tím to všechno začíná.

Draco se jí nemohl nabažit. Každou minutu chtěl strávit s ní. Nejdřív se snažila být milá a laskavá, ale brzy zjistila, že není třeba volit slova. Ať mu řekla cokoliv, přišel zas. Nevěřil jedu, který na něj plivala, protože být s ní bylo důležitější.

Málem zabil svého otce, když se dozvěděl, že i on jí dřív… navštěvoval. Byla v tom slepá zuřivost. Co bylo zvláštní bylo, že to, že to bylo proti její vůli, že to bolelo, bylo to, co ho rozčilovalo nejvíc. Kdyby to chtěla, snesl by to. Přijal by to. Hermiona si mohla dělat, co chtěla a s kým chtěla, tak dlouho, dokud jí při tom nezkřivili vlásek na hlavě.

V jeho závislosti bylo víc respektu, než Hermiona kdy zažila od kohokoliv.

Bylo to… zvláštní.

Poučné.

S tím by se dalo žít. 

A byl mnohem ochotnější v plnění všeho, co po něm chtěla.

Uctíval její tělo, její mysl, její duši. 

Teď s ním spala jen, když chtěla. Prosil a škemral o víc ale nikdy ho ani nenapadlo sáhnout na ni, když nechtěla. Ve dnech, kdy vůbec neměla na sex ani myšlenky, jí to vůbec nenavrhl. Jako by sám nechtěl. Stačilo mu ji jen držet. Dotýkat se. Být v jedné místnosti. Vidět ji. 

Byl sladký. Byl úžasný. Byl její.

A někdy, když se cítila trochu zlomyslně, když by si to s ním velmi ráda rozdala a byla… no řekněme to upřímně, nadržená, a v jeho mysli neexistovala jiná myšlenka než ji ošukat do bezvědomí, řekla ne. Bylo to intoxikující. Vidět, cítit, jak se třese potřebou. Sama vlhnout už jen z představy, co by mohli dělat. Dráždit se nenápadně prsty a nehty přes látku šatů na bradavkách i v klíně a přesto říct ne… a být poslechnuta v té zoufalosti a oddanosti… Chovat se přitom jako ta nejslušnější a nejspořádanější a přivádět ho k šílenství.

A Bellatrix z toho byla nadšená. Vypadalo to, že se jí tahle Hermionina stránka líbí. Pořád Bellatrix poslouchala. Pořád jí říkala má paní. Ale srdce do toho nedávala. Ne, dělala co musela. Už brzy se odsud dostane.

Ano.

Prozatím tak ale mohla žít.

Prozatím.

Napsat komentář