Po dopsání něčeho, čehokoliv, cítím takové zvláštní vakuum. Jsem prázdná. Už nemám nic, co bych mohla říct. Chtěla bych toho říct spoustu. Chtěla bych křičet do světa a volat: „Hele, co se mi povedlo!“ Chtěla bych každému vykládat o postavách, o strastech, o radostech, o scénách, na které jsem pyšná, i o těch, u kterých se bojím, že se mi nepovedly.
Ale není, komu to říct.
Hned na to přijde prázdno. Vakuum. Nemám co víc říct k příběhu, nemám komu co říct o o příběhu, nemám co říct. Prázdnota se ve mně rozpíná a pohlcuje mě. Je to, jako by to, co jsem napsala, neexistovalo. Mělo vůbec cenu to psát?
Nikdo to nevidí. Kdo to vidí, mlčí.
A prázdnota se ve mně rozpíná dala dál a brzo v ní začne růst marnost.
Je to zvláštní dokončit příběh. Euforii nahradí vakuum. Sedím, zírám na to, co jsem napsala, a říkám si proč? Jediná věc to vakuum zaplní – nadšení jiných. A pro to nadšení bych udělala cokoliv.
Je to zvláštní, být děvkou za nadšení. Nebo ani ne za nadšení, ale za konverzaci. Jakoukoliv konverzaci. I kdyby mi někdo nadával, bylo by to lepší, než to ticho. To ohlušující hnusné ticho. To indiferentní ticho. Cokoliv je lepšího než nezájem. Pro zájem cokoliv. Království za zájem.
Není ubožejštjší děvky než té, která si nechá platit zájmem. Peníze jsou alespoň jisté na ruku. Zájem? Nikoliv. Vlastně ani to není pravda. Zájem se dá z lidí vyždímat. Publikování příběhu kousek po kousku, napínání čtenářů, vyvolá větší zájem. Dostanu větší dávku zájmu, odměna je vyšší. Ale když sdílím všechno najednou, vakuum poté je skoro nesnesitelné. Nepřijde rozkouskovaný zájem, nepřijde ani koncentrovaný zájem. Nepřijde nic.
Dny, týdny… Ano, čas od času se objeví někdo, kdo nejen, že přečte, nejen, že ohvězdičkuje, ale taky okomentuje. Takové chvíle vakuum zaplní a euforie se vrátí. Už vím, že mělo cenu to napsat. Míra, s jakou se vakuum zaplní, je ale přímo uměrná tomu, co čtenář udělá. Nesnáším to ale je to tak.
Nesnáším, jak jsem na to závislá. Nesnáším tu prázdnotu, kterou zaplní jen konverzace. Nesnáším to, jak čekám na každé špitnutí, které mi řekne, že to někdo přečetl. Viděl. Nesnáším to, protože vím, že to je přece jedno. Mělo by to být jedno. Čtenáři přece za to vákuum nemůžou.
A pak přijde nějaký kretén, který mi nechá tu práci smazat. Dvakrát. I když to neporušuje pravidla. BEZ KONVERZACE. Bez možnosti mluvit. Bez možnosti vysvětlit. Bez možnosti slyšet, co si ten druhý myslí. Není nic horšího, co mi ta osoba mohla udělat. Hádat se se mnou v kmentářích? Posílat mi neávistné zprávy? Poslat na mě rozhořčené davy, které by mi dělaly to samé? Bylo by to lepší než to ohlušující ticho a smazaná práce, do které jsem nalila svou duši.
Už chápete, co myslím tím, že nesnáším svou zoufalou touhu po zájmu? A přesto to na tom nic nezmění. Pořád po tom budu toužit. Napíšu, publikuju, utopím se ve vakuu, budu to chtít smazat, když přece nemá cenu, aby to nikdo nečetl veřejně, neudělám to, nkdo to přečte, okomentuje, já se nadchnu, něco napíšu, euforie, vakuum…
Je to hnusný začarovaný kruh.
Nesnáším tohle vakuum, ve který se proměnil můj život.
Saint Hellena's Sanctuary 