Harry Potter fanfikce
Páry: Harry Potter/Severus Snape
Žánr: fluff, romance, humor
Varování: X
Hlavní faktory: tajné identity, po válce, oddechovka, Harry je barman
Délka: 5k slov
Shrnutí: Utekl před slávou a žije mezi mudly. Je barman a největším zdrojem stresu jsou lidé, kteří si myslí, že ho odněkud znají. Naštěstí si ho většinou jen spletou s hercem jistého hobita (nebo se s ním snaží flirtovat).
Ale co když jednoho dne narazí na někoho, u koho by mu nevadilo, kdyby se poznali blíž? Naštěstí to je jen náhodný mudla se slabostí pro černé roláky, knihy a debaty o umění. Žádný čaroděj. A už vůbec ne mrtvý mistr lektvarů a bastard na entou.
Specialita: Volně provázané s Misí Skarab.
Recenze: https://www.wattpad.com/1276249816-mývalí-recenze-pro-pohodáře-povědomá-tvář
Pro jednu čarodějnici, která má Severuse radši než Pottera a která si zaslouží aspoň malou dávku čehosi vtipného a sladkého.
Mladá blondýna v těsném topu si mě zkoumavě prohlížela. „Víš, že vypadáš úplně jako -„
„Ten malej hobit?“ přerušil jsem ji a blýskl po ní úsměvem. „Jo, to slyším často. Dáš si ještě Cosmo?“
„Proč ne. A odkud jsi? Máš pěknej přízvuk.“
Začal jsem jí míchat drink a s mrknutím ji pobídl. „Zkus hádat.“
Poklepala si nalakovanými nehty po rtech. „Když to je těžký. Přízvuky mi nikdy nešly.“
„Ale holka, to dáš. Není to tak těžký. A máš dobrou bundu. Fakt sladká.“
Zalapala po dechu a ukázala na mě. „Austrálie!!!“
„Jo. Já říkal, že jsi dobrá.“ Po pultu jsem k ní posunul Cosmo. „Tady to máš.“
„Díkes. Já jsem rodilá newyorčanka, kdyby tě to zajímalo,“ mrkla na mě, sklouzla z barové stoličky a vrátila se ke své skupince.
Pána prstenů mi byl čert dlužnej. Každou chvíli málem dostanu infarkt, protože si někdo na ulici myslí, že jsem Elijah Wood. Rozhodně to je lepší, než ohromené zalapání po dechu následované tím proklatým HarRY POtteR?! Ne, díky. To radši budu rozdávat falešné autogramy a skromně odmítat prosby o přehrání určitých scén. Nejhorší jsou britští mudlové. Nemůžu tomu uvěřit. Vy ste, vy ste, vy ste blekotané londýnským přízvukem je noční můra na entou. Kdybych potkal bubáka, vypadal by jak fanoušek, u kterého není jisté, jestli za největšího čaroděje všech dob považuje Gandalfa nebo Brumbála.
Vzal jsem z pultu ubrousek s napsaným číslem a strčil jsem ho do kapsy. Pak ho vyhodím. Bylo by lepší, kdyby mi plánovala při placení dát pořádný dýško. Snad to třeba dopadne.
Ne že bych je potřeboval. Rodinného jmění mám dost, ale řeknu vám, nesahat na to je mnohem lepší. Je to taková každoměsíční výzva. Snažit se vyžít z toho, co všichni ostatní. Bez berliček. Bez rodinného trezoru. A bez fotografů a novinářů na každém kroku. Jo, s těmi se to nedalo.
Hlavně když člověk ani nemůže naprosto normálně jít do hospody, aniž by to druhý den nebylo rozmázlé v novinách. Pád dětského hrdiny. Pády milují. Jako by se nemohli dočkat, až se mi zhroutí život. Až si všechno poseru. Jo, nebyl nejlepší nápad proklít toho fotografa, co pokryl chodník ledem, aby měl doslovný pád dětského hrdiny. Ale kdo by na mým místě dokázal zachovat chladnou hlavu? Jenže od toho průseru už stačila jen trocha k tomu udělat ze mě hajzla, který se jen se štěstím a spoustou peněz vyhýbá Azkabanu.
Haló? Kdo vás zbavil zlého černokněžníka, když jste se na to sami nezmohli? Kdo obětoval své dětství, abyste mohli nad čajem propírat nejnovější eskapády zlatého chlapce?
New York je mnohem lepší. Nikdo mě tu nezná. Nikdo mě tu nefotí a nepíše o mně lži. Jo, jestli si něco píšou ve Věštci, tak ať si to užijou, ale beze mě.
Být mudlou je lepší.
☆☆☆
„Neznáme se odněkud?“
Sakra. Tohle znělo podezřele povědomě. Kouzelně podezřele. Kruci. Pokrčil jsem rameny a usmál jsem se na kluka o pár let mladšího, kterého jsem potkával na školních chodbách. „Mám jen takovej obličej. To slyším často.“
Zamračil se. „Ne, vážně tě odněkud znám.“
Zvedl jsem ruku, abych si automaticky posunul brýle, které ven už dva roky nenosím, a místo toho se na nose jen poškrábal. „Ehm, seš si jistý? Lidi si mě ještě hodně pletou s jedním hercem, Elijah Wood, možná to je ono?“
„Ne, toho neznám.“
Kterej mudla by ho neznal? Ledabyle pokrčím rameny. „Tak to fakt nevim. A ty jsi odkud? Nezníš jako místní.“
„Anglie.“
Samozřejmě. Pokýval jsem hlavou. „Pěkný. Pořád máte královnu?“
„Asi?“
„A co si myslíš o tom, co se stalo lady Dianě? My jsme to dost obrečeli.“
„Komu?“
A ještě je tak mimo? Ale no tak… „Ti její kluci jsou chudáci,“ pokračuju, jako by nic. „Takhle brzo přijít o mámu. To jim nezávidím. Když se to stalo, jel jsem hned domů a udobřil se s našimi. Ségra udělala to samý.“
Přemýšlivě si mě prohlédl, ale pak přikývl. „Hmm… To jsi udělal dobře. Asi si člověk uvědomí, jak jsou nějaké věci malicherné, že?“
„Jo, přesně tak.“
„Tak na lady Delilahu,“ pokynul sklenicí piva a upil.
Jo, na tu taky. Ať je to kdo je to.
Uf. Tohle bylo těsný.
☆☆☆
Neznáme se?
Svrbělo mě to na jazyku, ale nezeptal jsem se.
Zhruba pětačtyřicet, dost pohledný. Padnoucí kalhoty, kvalitní tmavý rolák, drahé boty. Pečlivě zastřižené vousy. Hezké hnědé oči a rty.
Neznáme se odněkud?
Mrknout, usmát se, zavést rozhovor. Dát si panáka nebo dva. Pokračovat u mě doma…
Stejně by z toho nic nebylo. A tak se jen usmívám, nosím pití. Neruším ho při čtení a užívám si ten pohled. Kdybych rozuměl umění, asi by mě to nějak inspirovalo. V přítmí ozářený z jedné strany žlutým světlem lampy vypadal… intimně. Můžu to tak říct? Není vůbec těžké si ho představit, jak je stejně pohodlně rozvalený v mém křesle nebo v posteli… Aspoň se v poloprázdném lokále nenudím, ne?
Asi čte něco dobrého, protože mu cuká koutek a oči se mu lehce přivírají. Rozhodně se ho nebudu ptát, co čte. To je hodně nasrávací otázka. Hermiona mi to vysvětlila velmi důkladně. Pořád slyším to zadunění, když mě jednou majzla bichlí po hlavě.
Když jsme zavírali, pořád tam byl a pořád četl. Nechal jsem ho. Zvedl jsem všechny židle, setřel podlahu, spočítal tržbu. Pak už zbývalo jen přejít k němu. Bušilo mi srdce. Dobrým způsobem. Příjemným.
Vzhlédl a dlouze si mě prohlédl od hlavy až k patě. „Neznáme se odněkud?“ zeptal se pobaveně.
Opřel jsem se o stůl a usmál se. „Nemyslím si, ale nebráním se tomu to změnit.“
„Perfektní.“
☆☆☆
Neznáme se. A vlastně nám to tak vyhovuje. Jmenuje se Michael, rád čte, pije červené víno a nemluví o práci. Nevím, kde bydlí, a nechodíme spolu. Jednou za čas přijde do baru, objedná si a počká tam, než zavřu. Pak jdeme ke mně, kde se neznáme velmi důvěrně.
Nikdy neříká, že mi zavolá, a já mu neříkám, že se těším na příště. Je to tak lepší. Možná má ženu, děti. Důležitou práci v bance. Dům s bílým laťkovým plotem a psa. Je lepší se neptat. Je lepší se neznat.
Vždycky musí být absolutní tma. Zatáhne závěsy. Nesmím rozsvítit. Je to jako bych byl jeho malé špinavé tajemství, které se snaží schovat i před bohem. Určitě je ženatý. Neviděl jsem prstýnek, ale dává to smysl.
Je mi to jedno. Co to o mně asi říká?
Neptá se. To je na tom to nejlepší. Neptá se. Nezná mě. Spí se mnou protože se mnou chce spát. Ne s Harrym Potterem, ne s někým, kdo je bohatý nebo slavný. Ale s někým, kdo se mu líbí dost na to, aby ho sbalil a strávil s ním noc a pak na něj zapomněl. Nebo spíš nezapomněl, vzhledem k tomu, jak často se vracel.
Co asi říká své ženě?
Taky ji líbá, jako by se jí nemohl nabažit? Je stejně drsný a hladový? Dovolí si být taky tak utržený ze řetězu nebo je jiný? Taky jí šuká tak tvrdě, že se pod nimi div nerozbije postel? A drží ji pak nad ránem, jako by byla to nejkřehčí na světě?
Poslední pusa předtím, než se zvedne a ve tmě se oblékne, je ta nejlepší. Laskavá. Labužnická. Láskypl-
Ne. To ne. Na to radši nemyslet.
Sex. Pusa. Odchod. A pak o pár dní nebo pár týdnů později opáčko. Neznáme se a tak je to fajn. Vždyť jde jen o sex. Bez závazků. Bez očekávání. Bez zklamání. Jen hodně dobrý sex.
Neznáme se.
☆☆☆
„Vypadáš povědomě!“
Usmál jsem a zavrtěl hlavou. „Dělám tu už dlouho.“
„To není ono!“ namítla rozzářená bruneta.
„Ale je!“ křikl jsem dost nahlas, aby to bylo přes hudbu a lidi slyšet. „Chodíš sem každý tejden s kolegy!“
„Jak to víš?!“
„Dělám tu už dlouho!“
„Fakt?! To není možný!“
„Ale je!“
„Boží! A jak se jmenuješ?“
„Dan!“
„Holky, znáte Dana?“
„Jo, dělá tu už dlouho!“
Bruneta zalapala po dechu a vrhla se kamarádce kolem ramen. „Jak to víš?“
Její kolegyně se na mě usmála. „Můžeš nám dát džus nebo colu?“
„Jasně.“
„Né, já nechci džus nebo colu.“
Mrknu na ni. „Tak já ti dám něco lepšího, jo?“
„Ty jsi nejlepší, Danééé!“
Brzo jí přinesu barevný a sladký koktejl. Té kamarádce, která to ustaraně pozoruje, řeknu do ucha: „Nealko. Ale chutná a vypadá dobře.“
Vděčně se na mě usmála. „Díky.“
Místo odpovědi se usměju. Dneska se usmívat není lehký, ale zvládám to. Je tu spousta lidí. Dokonce občas zapomenu, co je za den. Neměl jsem jít do práce, ale Mary se hodila marod, takže hurá, jsem tu já. Není to tak hrozné, jak jsem se bál. A asi je to lepší, než být zalezlý doma. Už je to čtrnáct let. Čtrnáct let, co to všechno skončilo. A devět, co jsem to vzdal a odjel pryč.
Pořád to není snadné, ale je to lehčí. Čas všechno zahojí, že?
Doma všichni nejspíš slaví konec hrůzovlády. Páprdové tam mají veledůležité proslovy. Lidé vzpomínají na dávno zemřelé. Už jsou to jen historky a jména. Fred. Colin. Levandule. Lupin s Tonksovou. A spousta a spousta dalších. Nezemřeli kvůli mně. To kvůli Voldemortovi. Nemůžu za to. Ale kruci, kdybych si pospíšil a šel do Zapovězenýho lesa dřív, možná by ještě žili. Bylo jich víc než padesát. Ale pořád to bylo málo oproti tomu, kolik lidí umřelo za jediný rok, co jsem se snažil najít viteály. Umřít v bitvě je jedna věc. Umřít v Azkabanu na podchlazení nebo hlady, během útěku před lapky nebo v rukách smrtijeda či ministerstva… to bylo horší. Ale skončilo to. Je to minulost.
U jednoho stolu seděl Michael. I když byl bar plný lidí, seděl tam a četl a nikdo ho nerušil.
Neznáme se.
Dneska není dobrý den.
Dneska se to rozhodně měnit nebude.
„Ahoj,“ pozdravil jsem ho. „Co ti můžu přinýst?“
„Jako obvykle.“
„Dobře.“ Zhluboka se nadechnu. „Hele, dneska po práci nemůžu. Promiň.“
Zvedne obočí. „Oslavuješ něco?“
„Jo, to sotva,“ odfrknu. „Jen dneska nemůžu.“
Přimhouří oči. „Je ti dobře? Vypadáš, jako bys nebyl ve své kůži.“
Neznáme se. Pousměju se. „Přísahám, že je to moje vlastní kůže a ničí jiná. Ale nebylo by se mnou moc zábavy. Jsem jen trochu přešlej.“
Chytil mě za ruku a palcem mi přejel po hřbetu ruky. „Tak co kdybych tě přivedl na jiné myšlenky?“
To by asi dokázal. Ale… „Dneska na sex nemám náladu, promiň.“
„Nevadí.“ Usměje se. „I tak bych si dal to víno.“
„Jasně, hned to přinesu. Díky, že to tak bereš.“
„Žádný problém,“ řekne nonšalantně. Jako by to vážně žádný problém nebyl.
Přinesl jsem mu pití a on si četl. Četl si celý večer. Ale pokaždé, když jsem se na něj podíval, tak mě pozoroval. Počkal než zavřu. Doprovodil mě domů. Než jsem stihl odemknout dveře a pozvat ho dál, naklonil se, líbl mě na tvář, popřál mi dobrou noc a odešel.
Neznal jsem ho ale asi bych ho rád poznal.
☆☆☆
Pořád se neznáme. Pořád odchází v noci.
Ale… je to jiné. Cestou ke mně si povídáme. O všem možném i nemožném. O sportu, o divadle. O hudbě i o knihách. Michael toho ví hodně. Má dobrý vkus. Hodně cestoval. Má rád impresionismus. Monet je podle něj geniální klasik ale jeho oblíbený je Turner, který prý paradoxně ani impresionista není. Hudbu má rád klasickou a baletní ale podezřele často si pobrukuje rock. Čte takové ty těžké ruské romány, kterými by se dal někdo zabít, ale někdy čte i detektivkou s lesklou obálkou.
Dává přednost steaku před salátem ale salátu před těstovinami.
Nemá mozoly a nehty má vždycky čisté a pečlivě zastřižené. Prsty má poseté drobnými jizvičkami jako by trávil celý život v kuchyni. Možná nepracuje v bance ale je někde šéfkuchařem? Kdyby musel brzo ráno na trhy, tak by dávalo smysl, že nezůstává do rána.
Vždycky si dá červené víno.
Je opatrný.
Jednou nás přepadl zloděj. Nehádal se s ním. Hodil mu hodinky i peněženku a rychle mě odtáhl pryč. Ani mi nedal šanci něco říct nebo nás bránit. Prostě mu ty peníze dal a nazdar. Na penězích mu nezáleží. Je jako někdo, kdo se o ně nikdy nemusel starat. Neříkal jsem mu, že je zbabělec. Lepší je dát peníze než život. A asi jsem rád, že si na nic nehrál.
Nevadí mi, že je zbabělec.
Ale stejně se neznáme.
Ani já jsem mu toho o sobě moc neřekl. Neptá se. Nikdy se neptá.
Stačí nám to tak.
Stačí mi to tak.
☆☆☆
Poznal bych jeho vůni kdekoliv. Voní po pižmu a koření. Brzo se zvedne a zase odejde.
„Dane?“
Potlačím zívnutí. „Jo?“
„Chtěl bys jít na rande?“ Řekl to ledabyle. Jako by ho to zrovna napadlo.
Koutky se mi sami od sebe roztahovaly. Ještě že to v tý tmě nebylo vidět. „Jasně. Rád. Chtěl bys ty jít na rande?“
„Ano.“
Oblízl jsem si rty. „Takže… půjdeme na rande?“
„Dávalo by to smysl,“ odtušil.
Otočím se na břicho a zamžourám na jeho obrys. „Máš něco v plánu?“
„Co by tě bavilo?“
„Asi mi to je jedno.“ Usměju se. „Přizpůsobím se.“
„Šokující,“ řekne Michael sarkasticky. Asi bych mu neměl říkat, že mi připomíná jednoho učitele ze střední, ale vážně by mohl Snapea imitovat.
„Nebuď zlej. Je to tak. Můžeme jít třeba do Metropolitního. Říkal jsi, že tam otvírají zajímavou výstavu.“
„Vážně chceš jít do muzea?“
Pokrčím rameny, i když mě nevidí. „Vyprávíš vždycky hodně zajímavě a rád tě poslouchám. Do muzea se s tebou podívám rád.“
„To budu brát jako velkou poklonu.“
„Kidně ber.“
Michael se nakloní a dá mi rychlou pusu. Jen letmo na rty, ale stejně se mi zkroutí prsty u nohou. Jako bych byl do háje nějakej puberťák. Je to směšný. Pohladím ho po vousaté tváři.
Pak se zvedne a začne se oblíkat. Natáhne si svůj typický rolák. Vidím ho jen jako tmavý stín. „Kdy máš čas?“ zeptá se mě.
„Pozítří mám volno celý den. A pak můžu v pátek.“
„Tak pozítří. Vyzvednu tě ve tři?“
„Ve tři zní dobře.“
„Výborně.“ Přešel ke dveřím a otevřel je. „Zatím se měj hezky.“
„Ty taky. Těším se.“
„To jsme dva.“ A s tím odešel.
Klube se to moc hezky. Snad to nebude vadit té jeho ženě. Kterou určitě má.
☆☆☆
Někde mezi obrazy jsme se chytli za ruce a už jsme se nepustili. Držel mě pevně, ale nemačkal mě. Jako by to byla ta nejobyčejnější a nejpřirozenější věc. Povídali jsme si o všem možném i nemožném a pak, u jednoho obrazu východu slunce nad lesem se na mě podíval, jako bych byl hádanka, kterou nedovede rozluštit.
„Copak?“ zeptal jsem se s úsměvem.
Jen zavrtěl hlavou. Ale dál se na mě díval. Nepřestával.
„Copak?“
„Mám pocit, jako bych tě vůbec neznal.“
Zvednu obočí a se smíchem zavrtím hlavou. Uhnu pohledem a tvářím se, že zkoumám ten obraz. Je to tak snazší. Nezná mě. A tak to je přece dobře, ne? „Myslím, že mě znáš dost.“
„Možná.“ Stiskne mi ruku. Jednou silně a krátce. „Nechtěl by ses mě na něco zeptat?“
„Na co?“
Pokrčí rameny. „Na cokoliv.“
„Myslel jsem, že se na nic neptáme.“
Znovu mě stiskne. „Myslím, že by se to mohlo změnit, ne?“
„No, tak dobře.“ Zhluboka se nadechnu. „Máš ženu?“
Rozesměje se. „Ne, ženu nemám.“
„Fajn. Děti?“
„Žádný, o kterých bych věděl.“
Změřím si ho pohledem. „Je velká šance, že máš děti, o kterých nevíš?“
Usměje se. „Mizivá.“
Uf. To se mi ulevilo. Vážně. „Dobře. Teď ty.“
„Já?“
„Teď se zeptej třikrát ty na něco o mně?“
„Jak myslíš…“
Přejdeme k dalšímu obrazu. Je to řeka mezi zamlženými horami. Tahle příroda je mnohem lepší, než ty portréty v minulém sálu. Všichni na mě zírali a při tom ani nemrkli. Nemluvili. Jen soudili.
„Co si myslíš o tom, že jsem starší?“
Pokrčím rameny. „Asi nic.“ Nelhal jsem.
Přeměří mě pohledem.
„Dobře. Je mi to jedno. Nemyslím na to,“ vysvětlil jsem. Nenapadlo mě na to myslet.
„Mohl bych být tvůj otec.“
Usměju se. „Pokud jsi nespal s mou matkou, tak ne.“
Pustil mě. „Myslím to vážně.“
„Já taky. Navíc, třicet a čtyřicet není takový rozdíl,“ namítnu.
„Mně tolik není.“
„To doufám. Byl bys hodně sešlý třicátník.“
„Můžeš to brát vážně?“ zeptal se mě popuzeně.
„Beru vážně to, co je potřeba brát vážně. Tohle je s prominutím kravina.“
„Vážně jsem ale dost starý na to, abych byl tvůj otec.“
„No jo. Ještě štěstí, že spolu chodíme teď a ne dvacet let zpátky. To by byl problém.“
„Chodíme spolu?“
Sakra. „Ehm, jo? Nebo ne? Myslel jsem, že jo. Nebo to-„
„Asi by se to tak dalo nazvat. Už se koneckonců pár měsíců vídáme. Pokud s tím tedy souhlasíš.“
„Tak spolu chodíme. Bezva.“
Přešli jsme k dalšímu obrazu. A k dalšímu. A k dalšímu. Pořád bylo ticho. Nevydržel jsem to. „Ještě máš dvě otázky.“
„Skutečně? Dobrá tedy. Proč sis vybral zrovna barmanství?“
Pokrčím rameny. „Není to špatná práce. A moc věcí neumím. Plnit přání ostatních mi vždycky docela šlo. Už jako malej prcek jsem dokázal nalít strýcovi tu správnou whiskey nebo namíchat tetě ten správnej koktejl. V baru se jen míň řve a rozbíjí nádobí.“
Michael chvíli mlčel. „Určitě toho ale umíš víc.“
„Ne,“ zavrtím hlavou. „Ve škole byly vždycky důležitější věci než volba perspektivní budoucnosti. Sport mi na škole docela šel, ale mít to jako kariéru?“ Odfrkl jsem si. „To ne, díky. A jo, jedna věc mi možná šla docela obstojně, ale to radši budu uklízet zvratky a rozlité pivo, než si hrát na vojáčky.“
Michael zamručel ale víc toho neřekl.
Přešli jsme k obrazu s jezerem. Bylo to večer a vzadu nad jezerem stál hrad, ve kterém se svítilo. Vypadalo to skoro jako Bradavice. Jen menší. Obyčejnější. Ale bylo to pěkné. Vlnky se čeřily, barvy se prolínaly. Vypadalo to jako rozmazaný sen.
„Byl jsem ve válce. Infiltrace vraždícího kultu. Tajná služba. Jsem v důchodu.“
No teda. Tajná služba. Válka. My dva se hledali, až jsme se našli.
„Mám noční běsy,“ pokračoval Michael. „Všichni, co mě znali, mě mají za mrtvého. Neexistuju.“
„U mě si to lidi spíš už i přejou. Rozhodně by to bylo snazší.“
„Nechce to ale každý, ne? Co tví přátelé?“
„Jo, těm bych chyběl. Ti jsou ale jediní.“
„Nestýská se ti po nich?“
„Jasně že jo. Jsou moje rodina. Ale nedalo se tam už žít. Chápou to.“
„Dobře. To jsem rád.“ Stiskne mi ruku. „Mám hodně zrasovaný tělo. Není to hezký pohled.“
Pár jeho jizev jsem v noci cítil. Pousměju se. „Zrovna mně je to vážně jedno. Opravdu. Moje sbírka možná není tak velkolepá jako tvoje, ale taky ji mám slušnou. Je mi fuk, jestli máme zhasnuto nebo rozsvíceno. Je to na tobě.“
Sevřel rty a přikývl. Pomalu zvedl ruce a ještě pomaleji sroloval rolák dolů.
Celé hrdlo měl poseté hrubými i tenkými jizvami. Jako by se mu pokusili upižlat hlavu. Ne podřezat krk, ale upižlat… Bylo to… asi to nejkrutější, co jsem mimo smrtijedskou práci viděl. Jak to vůbec přežil?
Stoupl jsem si na špičky a políbil jsem ho. Jeho vousy příjemně šimraly. Pak jsem se mu podíval do hnědých ustaraných očí a usmál jsem se. „Jsem rád, že jsi tady se mnou.“
Asi jsem řekl něco správně, protože mě vzápětí objal tak silně, že jsem se nemohl ani nadechnout. „Nezasloužím si tě.“
„Minulost je minulost,“ zamumlal jsem mu do svetru. „Smažme ji. Začněme znovu.“
„S čistým štítem?“ zeptal se roztřeseně.
„S čistým štítem,“ souhlasil jsem.
☆☆☆
Vánoce v New Yorku jsou nejhezčí v Central Parku. Třpytivý sníh křupe pod nohama, a když člověk ignoruje mrakodrapy na obzoru, skoro to připomíná domov. S Michaelem jdeme zavěšeni do sebe, ve volných rukách držíme kelímky horkého grogu, a všechno je perfektní.
„Chceš jít bruslit?“
Zvednu obočí. „Ty chceš bruslit?“
Usměje se. „Proč ne? Kdy jsi naposledy bruslil?“
„Už to bude pár let,“ přiznám. Bylo to ještě v Bradavicích. „Kdy ty?“
„Vloni.“
Nevěřícně si ho prohlédnu. „Vloni? Ty?“
Přikývne. „Když jsem se sem přistěhoval, vůbec jsem nevěděl, co se sebou. Šel jsem parkem a díval se na to kluziště a jak se na něm dospělí i děti kloužou a smějou se. A víš co jsem si řekl? Proč musí dělat takový kravál a copak neví, jak k ničemu to je a jak vypadají jako hlupáci.“
„Jo, to mi sedí víc,“ řeknu s úsměvem a dloubnu ho boku. „To je můj Ebenezer Scrooge.“
„Ále, pán je najednou velký literární znalec.“
„Pche. Jaký najednou?“
„Najednou je příslovečná spřežka a znamená,“ začne svým přednáškovým tónem.
„Jasně, pane profesore. Jste chytrý, já ne, Chápu. Tak jak se stalo, že se z tebe stal mistr krasobruslař?“
„Uvědomil jsem si, že se nemusím starat o to, co by na to kdo řekl. Po letech bylo úplně jedno, co jsem se rozhodl udělat. Nikoho to nezajímalo. Nezáleželo na tom. Taková hloupost, jako bruslení, a mohl jsem to udělat jen, protože jsem chtěl. Tak jsem si půjčil brusle a málem se na prvních pár metrech zabil.“
Smrtelně vážně pokývu hlavou. „Led. Michaelův největší úhlavní nepřítel.“
„Přesně tak. I když svůj podíl na tom měla i banda mladých hokejistů, které jsem za to seřval na tři doby.“ Nostalgicky se pousmál. „Jeden z nich se málem rozbrečel.“
Hraně zalapu po dechu. „Ty jsi zloduch.“
Přikývl. „Ten největší. No a pak jsem chodil bruslit každý rok. Není to špatná aktivita.“
„Tak je rozhodnuto. Jdeme bruslit!“
Byla to delší procházka, ale nakonec jsme tam lehce promrzlí došli. Žádná kouzla na zahřátí. Nekouzlil jsem měsíce. Bylo to tak lepší. Michael byl chytrý. Bylo lepší, když všechno dávalo smysl. Žádná podezření, žádné chyby.
„Jestli spadnu, zakazuju ti se mi smát,“ řeknu mu, když stojíme ve frontě.
„To bych si nikdy nedovolil,“ odtuší vážně.
„Je mi to úplně jasný.“ Ukážu na něj prstem v rukavici. „Vidím ti až do žaludku.“
„Máš rentgenové vidění?“
Přimhouřím oči. „Jsem jako Superman.“
Michael si stoupne těsně ke mně. „Super jste,“ řekl tiše. „Ale pane Browne, co váš kryptonit?“
Zvednu bradu. „Nemám kryptonit.“
Michael se pousměje, skloní se a políbí mě. „To ještě uvidíme.“
Jakmile přijdeme na řadu, půjčíme si boty a vyrazíme k jedné z laviček. Zrovna jsem si zavazoval druhou brusli, když jsem uslyšel: „Harry Potter?! Jste to vy?! Merline, to mi nikdo neuvěří! Harry Potter v New Yorku!“
Narovnal jsem se a zmateně se podíval na paní v podezřele tenkém kabátě. Aspoň na sobě pod tím neměla hábit. Co nejaustralštějštím přízvukem jsem řekl: „Pardon, mluvíte na mě?“
„No ano!“
Podíval jsem se na stejně zmateného Michaela. Pak na ni. Pak na sebe. „Asi jste si mě s někým spletla. Jsem Dan. Těší mě.“
„Vy nejste Harry Potter?“
Zavrtím hlavou. „Kdo je to? Váš kamarád?“
„Ne, to ne. Jen někdo, kdo-„
„Promiňte,“ přerušil ji Michael. „Jsme v New Yorku kvůli našim prvním zimním vánocům. V Sydney, odkud jsme, je teď totiž léto, víte? Prosím, pozdravujte vašeho přítele Henryho.“
„Harryho,“ opravila ho.
„To je jedno. Pozdravujte Harryho i Henryho a mějte se hezky. My musíme jít bruslit. Sbohem.“ A než se stihla zmoct na odpověď, odtáhl mě k zábranám. „Bláznivá ženská,“ mumlal si pod vousy.
Vylezli jsme na led a já neuklouzl! Vlastně to bylo to dost snadný. „Australský přízvuk ti nesluší,“ řekl jsem mu po chvíli nepříjemného ticha.
„Tobě taky ne,“ odtuší ledabyle. Až moc ledabyle.
Trhnu sebou. „Jo, to asi ne.“
„Je zajímavé, jak se ti mění,“ řekne přemítavě. „Někdy zníš skoro až londýnsky. Možná i se směsí Skotska. Jindy zníš jako ten nejhorší australský vidlák.“
Nakrčím nos. Zatracená špiónština. Někdy to ale asi prasknout muselo. A nevypadá, že by to hrotil. „Ne každý může znít jako harvardský profesor a kongresman v jednom.“
Blýskne po mně pohledem. „Toho kongresmena odvoláš.“
„Dobře,“ uznám, „jako kongresman ne.“ To jsem možná trochu přepískl.
Chytil mě za ruku a propletl nám prsty. „Dane… Jestli chceš, můžu ti říkat Harry. Jestli chceš.“
Povzdechnu si. „Možná jen před přáteli, až se s nimi uvidíš. Jinak bych byl spokojenej, kdybych to jméno už v životě neuslyšel.“
Stiskl mi ruku. „Chceš mě seznámit s přáteli?“
Stisknu ho zpátky a usměju se. „No jasně.“
Taky se usměje. „Dobře, ale…“
„Ale?“
„Ale Dan Brown? To sis nemohl vymyslet lepší jméno?“
Praštím ho do ramene. „Nech si toho. Je to pěkný jméno.“
„Jo, jeden spisovatel si to myslel taky.“
„Nemůžu za to, že znáš i obskurní spisovatele. Jak jsem to měl vědět, že existuje? A shoda jmen je naprosto možná!“
„Jistěže. Miliony výtisků jsou totiž známkou velmi obskurního spisovatele.“
„Přesně tak. Jsem rád, že si rozumíme.“
Bruslili jsme dál. Bylo to moc fajn.
„Dane?“
„Hmm?“
„Víš jak jsem ti říkal o své práci?“
„Jo?“
„Získával jsem tam spoustu… obskurních informací.“
„Vážně?“
„Ano.“
To bylo zajímavé. „Jako co třeba?“
Chvíli bylo ticho. Už jsem si skoro ani nemyslel, že mi odpoví, když řekl: „Jako o největší občanské válce moderní historie západu.“
„A moderní historii počítáš jako…“
„Posledních dvacet let?“
Hvízdl jsem. „To je ultramoderní.“
„Ano, velmi ultra. A jedna z nejobskurnějších informací byla o tom, že jistý megalomanský šílenec nedokázal zabít jednoho chlapce, ze kterého si celá společnost udělala modlu. Ach ano, a že kouzla existují a Harry Potter je nový spasitel světa, který má tetování hipogryfa.“
Co?
Co?!
☆☆☆
Doprdele, doprdele, doprdele! Zasmál jsem se. „To je hodně šílený.“
„Velmi,“ přikývl Michael. „Každý přeci ví, že je to maďarský trnoocasý drak.“ Znovu mi stiskl ruku. „To je v pořádku, Dane. Sám jsi to řekl. Minulost je minulost. A mně tetování nevadí.“
Humor stranou. Jak vůbec o tomhle Ginnině vtipu ví? Ne, to se neděje. Jen si dělá srandu. Nic neví. Nezná mě. „Tohle je ale hodně šílený. Kouzla existují? Myslíš jako Houdini?“ dělám dál blbýho.
Přikývl. „Jako Houdini. Nebo jako Brumbál a Pán zla.“
Kurva.
Předjede mě a otočkou zastaví. „Dane, netvař se tak vyděšeně. Kouzla existují. Oba to víme. Každý máme nějakou minulost. Ale na tý přece nezáleží, ne? Ty jsi pořád Dan a já Michael.“
„Jak to… jak to, že to víš?“
„Tajná služba? Infiltrace vraždícího kultu? Ach ano, taky mi jako malému přišla sova.“
„Ty jsi čaroděj, Michaele?!“
„A ty jsi čaroděj, Dane,“ souhlasil.
Jsi čaroděj, Harry.
Tohle mění všechno. Polknu. „Jak dlouho to o mně víš?“
„Pár měsíců. Trvalo mi ostudně dlouho, než jsem si to propojil. Vypadáš jinak.“
„Jen nemám brýle.“
„A nejsi tak vyhublý, jsi dospělý, jinak se nosíš, jinak chodíš a jinak mluvíš. A žiješ jako mudla.“
Přikývnu. To by dávalo smysl. „Kdy přesně jsi věděl, kdo jsem?“
„Když jsme šli poprvé k tobě domů. Došlo mi to během cesty.“
„Ale nic ji neřekl.“
„Jen by to všechno zkomplikovalo.“ Říkal to, jako by to byla ta největší a nejjednodušší pravda.
Přikývnu. Jo asi by to fakt všechno zkomplikovalo. Ale stejně. Věděl to. Rozjedu se a on mě rychle následuje. Brusle svištivě řežou do ledu s každým krokem. Věděl, kdo jsem, už od začátku. A já ani nevěděl, jestli náhodou nemá ženu nebo jestli dělá v bance nebo kde. „Proč jsi ale se mnou spal?!“
„Líbil ses mi,“ řekl jednoduše. „Už v baru. Řekl jsem si, že se toho zas tolik nezmění, když půjde jen o jednu noc.“
„Ale nebyla to jen jedna noc.“
„Trochu se to zvrtlo,“ přiznal.
Jo, to kurva jo. Vracel se. Pořád se vracel.
„Kdo vlastně jsi? Říkal jsi, že tě všichni berou za mrtvýho. Slyšel jsem o tobě? Jestlis infiltroval smrtijedy…“ Kdo ze smrtijedů je? Musí být smrtijed ne? Ale jen jako… Minulost je minulost, ne? Sám jsem to řekl. Mělo by mi to být jedno. Kdo ale je?
Hořce se ušklíbne. „Pane Pottere, tak hloupý opravdu nejste. Zapojte mozek a jistě vám to dojde.“
…
Ne.
Ne.
To tyvole ne.
Zavrtím hlavou a rozjedu se rychleji. Tohle se neděje. Tohle se neděje. Jak jsem mohl být tak tupý?! Doprdele, vždyť jsem to měl přímo před očima! Ale vypadá jinak. Proč vypadá jinak?
Neviděl jsem ho pít mnoholičný lektvar ani nic podobného.
Ohlédnu se, ale on pořád stojí daleko za mnou. Objedu kluziště a dojedu k němu. „Vypadáš jinak. Jak to?“
„Plastika.“
To by dávalo smysl. Zase se rozjedu.
Nejradši bych se rozkřičel na celý svět. Někoho proklel. Jak jsem mohl být tak tupý?!
Zase přijedu k němu.
„Bylo něco z toho pravda?“
„Všechno. Nelhal jsem. Stejně jako ty.“
Zase se rozjedu. Nelhal. Jen neříkal všechno. Ale… ty výlety do muzea, ta rande v parku… to stěhování se k sobě a dohady nad barvou koberce… I tohle pitomý kluziště…
To přeci nebyl Snape, ne?
Snape, který se zdrceně ptal Brumbála, jestli vážně Harryho jen pěstovali na porážku. Snape, na kterýho Harry odmítal myslet, protože to byl komplikovaný bordel, který jen bolel.
Ten chlap byl hajzl. Choval se jako kretén a byl příšernej učitel a přitom chtěl udržet Harryho naživu. Vykouzlil patrona laně, protože…
Přijel jsem k němu, zastavil. Pořád tam stál.
„Spal jsi s mou mámou?“
Zavrtěl hlavou. „Nikdy. Byla jako moje sestra.“
„Víš, že to ze mě dělá tvýho synovce?“
Zase jsem se rozjel.
Tohle byl takovej nehoráznej bordel!
Tak proč se nedokážu sebrat a odejít odsud a už se nevrátit a už ho nikdy neuvidět?
Protože toho bastarda mám doprdele rád. A můj jediný problém je, že je to Snape. Věk mi předtím nevadil. Jeho jizvy mi nevadily. Jeho minulost jsem smazal… Jestli všechno až na jméno byla pravda…
Přijedu k němu. „Co budeme dělat teď?“
Nabídne mi ruku. „Půjdeme domů?“
Tak lehký to snad být nemůže, ne?
Podíval jsem se mu do hnědých očí, který by měly být skoro černé ale nebyly. Skoro jsem si ho nedovedl představit bez vousů. Nos měl malý. Mezi obočí měl tu rýhu, kterou měl vždycky, když ho něco nervovalo.
Byl to můj Michael.
Neviděl jsem v něm nic ze Snapea. Tohle byl můj Michael. Znal jsem ho. Ale fakt nevím, jestli mu zvládnu říkat Sever- ne, ne, to nedám. To je jako říkat Minervě Minerva. Huh, to jsem vlastně dal. To je fakt bordel.
„Dane?“
Říká mi Dane. Ne Harry. Ne Pottere. Ne arogantní fracku. Dane. Takže mu taky budu říkat Michaele, ne? A pořád má nataženou ruku a čeká. Má pevně stisknuté rty a přivřené oči. Bojí se. Nechci, aby se bál. Nejradši bych mu ten ustaraný výraz slíbal pryč.
„Dobře,“ řeknu tiše a chytnu ho za ruku. „Vezmi mě domů.“
Usměje se. Stiskne mi ruku a palcem mi pohladí hřbet ruky. „Taxík nebo podzemka?“
Odfrknu si. „Taxík v týhle špičce? To leda že bys uměl kouzlit.“
Zasměje se a už mě nepustí. Dokud se nedostaneme k lavičkám, kde se musíme přezout.
Známe se.
Nevím, co to znamená. Ale známe se.
Saint Hellena's Sanctuary 