Mise: SKARAB, část první

Sdílím, co jsem začala psát na jaře. Ještě nevím, jak se to vyvine, ale tady máte aspoň to jarní.
Každopádně. Hermioně se nelíbí lži, které Rita píše, a rozhodne se podniknout patřičné kroky.

Pravděpodobně se to vyvine až do války a do fem-slashe.

Honorary mentions: Hermionin táta hrající s broukem piškvorky

Cover mi dělala skvělá Artie Wiles. Její grafickou knihu najdete zde. Píše i fanfikce, třeba se vám něco bude líbit.

Část první

Hermiona zatřásla s lahvičkou. Zelený brouk v ní ležel na zádech a zoufale mrskal nožičkami. Lupl křídly a obrátil se na nohy.

Opuštěná učebna na to byla ideální. Omráčila brouka, vyklepla ho na stůl a mávnutím hůlky ho proměnila do lidské podoby. Rita Holoubková byla na stole groteskně rozcapená, hlava i nohy jí visely přes okraj. Vzala ji a otočila ji, aby neležela na štorc. Pevně ji připoutala a zakouzlila Aquamenti.

Škodolibě se ušklíbla, když se Rita se zalapáním po dechu probrala. Dobře jí tak, štěnici jedné.

“Pusť mě!”

Zavrtěla hlavou a odhrnula ji mokrou ofinu přilepenou k čelu. “Promluvíme si.”

“Nemáš právo mě držet. Pusť mě!” vřískla a zacloumala pouty.

“Jistě, jistě. Jen… promluvíme si, ano?”

Rita na ni mžourala. Kampak se jí poděly brýle? Hermiona si sedla vedle ní na stůl. “Neregistrovaný zvěromág… ts ts ts. Co by se asi tak mohlo stát, kdyby se to lidé dozvěděli? Kdyby se to dozvědělo ministerstvo. Čtenáři Denního věštce? Co by lidé řekli, kdyby se dozvěděli, že Já a zase já je ošklivá slídivá štěnice?”

Rita polkla. “Nevíš, o čem mluvíš, holčičko.”

Naklonila se, aby ji Rita líp viděla do tváře. Pousmála se a snažila se, aby to byl stejně ošklivý a jedovatý úsměv, jako měl Snape. „Myslím, že vím. Co vás zničí víc? Až přijdete o reputaci nebo svobodu?“

Rita znovu polkla. „Na to nemáš. Blafuješ.“

Hermioně se zkroutil žaludek. Zničit někomu život? Ne, možná na to neměla. Ale pokusit se může. Přimhouřila oči a nenápadně si otřela zpocenou dlaň o sukni. „Chcete to risknout? Vůbec mě neznáte. Nevíte, čeho jsem schopná.“

Rita se ušklíbla. „Že tě neznám? Ale prosímtě, nejsi zrovna kdovíjaký oříšek. A já rozlouskla těžší případy. Jsi a vždycky budeš jen nejlepší kamarádka někoho slavného. Jsi zamilovaná. Marně, podotýkám. Myslíš si snad, že si tě teď konečně všimne?” Zasmála se. “Ale prosimtě. Taková šedá myš. Nikoho nezajímáš. A už vůbec ne jeho. Měla bys mi být vděčná. Díky mně tě aspoň chvíli někdo znal. Ale brzo zapomenou, že vůbec existuješ. Hermiona kdo? Grangerová co?“

To bolelo.

To hodně bolelo.

Měla pravdu. Ne s tím zamilováním, ale s tím, že je nikdo. Ale to nevadí. To právě teď vůbec nevadí.

Přikývla. „Nikdo si mě nevšímá. Právě. Nikdo mě nezná, nikoho nezajímám. Šedá myš se snadno ztratí. Líp než křiklavý brouk.“ Ke konci už ve svém hlase znovu slyšela jistotu. 

Zdálo se jí to, nebo měla Rita orosený horní ret? Byla nervózní? Snad. To by bylo dobré.

Představila si Levanduli a její zpěvavý hlas. „Nelíbí se mi, co za lži píšete,“ řekla lehce. Jako by vůbec neměla Ritu připoutanou ke stolu.

Rita se štěkavě zasmála. „Smůla, holčičko. A nejsou to lži. Jen pravda z jiného úhlu pohledu. Ale asi jsi moc hloupoučká, abys to pochopila, že?“

„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Ale myslím, že bychom se měly zaměřit na to, jakému úhlu pohledu se od teď budete věnovat.“ A teď už zněla zase jako ona.

Rita ji probodla pohledem. „Nikdo mi nebude diktovat, co mám psát.“

Hermiona netrpělivě poklepala nohou. „Jistě, jistě. Říkejme tomu tedy doporučení, ano?“

Zatnula čelist. „Nikdo mě cenzurovat nebude.“

„Samozřejmě, že ne.” Protočila oči. “Jen se domluvíme, o čem budete psát.“

„A když ne?“

Znovu se ošklivě usmála. „Tak si vyzkoušíte na vlastní kůži, co se děje těm, co chtějí ublížit Harrymu. Jak se tomu říká? Investigativní novinařina? Rozhodně je to profesionálnější než to, co děláte vy.“

Odfrkla si. „Vyhrožovat neumíš.“

Povzdechla si. V tom má asi pravdu. „Když to je to. Já to nemusím umět. Stačí, když to splním. Když jste psala o Harrym, zjišťovala jste si něco o předchozích učitelích?“ zeptala se jí a něco uvnitř ní si užívalo to zmatení na Ritině tváři.

„Myslíš bradavickou kletbu?“

„Ano,“ usmála se na ni, „tak trochu. Ono… pořád je to kletba, i když jsme ji trochu pomohli, ne?“

„O čem to mluvíš?“

Ano, definitivně to na horním rtu byl pot.

„Podařilo se vám zjistit, co se stalo profesorovi Quirellovi?“

„Vrátil se do Rumunska.“

Naklonila hlavu na stranu. „Možná, že tam jeho popel rozprášili… no vidíte, nikdy jsem nepřemýšlela, co se s jeho ohořelými ostatky stalo!“

Rita zbledla.

„Takový sympaťák to byl většinu času.” Povzdechla si. “Jeden z nejlepších učitelů, co jsme měli. Ale, no, co má člověk dělat, když se z něho vyklube takovej… takovej falešnej… takovej…” Odmlčela se ale pak pokrčila rameny. “Ale kdybyste u toho byla, jistě byste se mnou souhlasila, že si to zasloužil. Takhle někomu ubližovat… pořád si ale myslím, že Lockhart skončil hůř.“ Zamračila se. “Definitivně skončil hůř. A já ho při tom měla tak ráda. Vás nemám ráda vůbec.”

„Lockhart?“ Hlas Ritě přeskočil. 

Hermiona přikývla. „Lidi se prostě nepoučí. Je to marný. Ale člověk se na nich aspoň naučil, co a jak dělat, aby ochránil ty, na kterých mu záleží. Vraťme se ale k vám. Buď se domluvíme, nebo se ztratíte.“

„Ztratím?“

Hermiona se pokusila tvářit nonšalantně. „Na pár měsíců. Let. Napořád. Těžko říct.“

“Jak?”

Pokrčila rameny. “Nikdy jsem nebyla na mazlíčky, ale kvůli vám udělám výjimku. Proč nemít kouzelného dlouhověkého brouka v nerozbitné sklenici? Ta dlouhověkost bude nejzajímavější. Dovedu si představit, že si i moje vnoučata budou velmi rády hrát  jejich… broučkem.”

Rita ji vyjeveně sledovala. „Jsi blázen.“

„Někdo být musí. Domluvíme se?“ zeptala se obchodně.

Dlouho bylo ticho.

„Dobře.“

Hermiona tleskla. „Výborně. Už jsem připravila smlouvu.“

„Smlouvu?“

„Samozřejmě. Když ji porušíte, stane se několik věcí. Dala jsem na to pojistky. Možná ztratíte i magii, kdo ví. Nebo život. Ta kniha se tvářila, že je to to samé, tak nevím. Nebyla to moc pěkná kniha.“ Snažila se znít lehkomyslně a jako by to bylovšechno  jasné jako facka. Podle Ritinýho výrazu to fungovalo.

„Nic takového nepodepíšu.“

Hermiona přikývla. „Chápu, musíte si to rozmyslet.“

Než stačila Rita zareagovat, omráčila ji znovu. Pak ji zase proměnila v brouka a strčila zpátky do lahvičky.

Zhrouceně si sedla na židli a pozorovala lesklou reportérku. Pár dní jí prospěje. Ruka se jí třásla vysílením. Musí nabrat síly. Tohle kouzlo nebylo vůbec snadný. Hrát si na zlou vůbec nebylo snadný.

Ale tak, někdo Ritě musí udělit lekci.

RRR

Podruhé Ritu pustila ven těsně před odjezdem z Bradavic. Zase odmítla.

Potřetí si Hermiona udělala výlet do Děravého kotle, aby ji nechytl hlídáček. Rita u ní v té době byla už tři týdny.

“Přicházíte o čtenáře,” řekla Hermiona a ukázala jí Denního věštce, kde se psalo o Harryho a Brumbálových lžích. “Tohohle chlapa jsou teď plné noviny. Nejpopulárnější novinář.”

Rita na to zírala. Nehádala se. Nevztekala se.

Zajímavé. A hodně špatné. Tohle nebylo dobrý. Nechtěla ji držet tak dlouho. Ale co jiného měla dělat?

Hermiona si povzdechla a sedla si naproti ní. “Nechci vás trápit. Nechci vám ubližovat. A vím, že se v zavařovačce žít nedá. To není k žití. Já vím že ne. Ale musíme chránit svoje soukromí. Svoji pravdu. Rozumíte mi? K čertu s mojí reputací, ale Harry? Tohle si nezaslouží. Je to hodný kluk.”

Rita dál mlčela.

“Vážně vám nechci ublížit,” řekla Hermiona. A myslela to vážně.

Nic.

Povzdechla si. “Když už jste člověk, chcete něco? Něco k jídlu co není listí a červi?”

Rita se lehce narovnala v ramenou, ale pořád mlčela.

“Vážně vás nechci proměnit a zavřít zpátky.”

“Tak to nedělej,” řekla Rita tiše. “Pusť mě.”

“To nemůžu. Vy víte, že bych ráda, ale nemůžu. Jen mi slibte, že už nebudete psát ty lži a ty příšernosti, a pustím vás. Ráda vás pustím. Opravdu.”

“Mám tě nechat, abys mi diktovala, co psát a co ne?”

Dlouho se na ni dívala. “Půlka Británie si myslí, že jsem oportunistická zlatokopka. Druhá, že jsem běhna. A že Harrymu je dvanáct! To je taková faktická lež, kterou prostě něčím neomluvíte!”

“Autorská invence. Čtenáři si lidé lépe představí tu hrůzu, která se děje. Nezletilý chlapec nucený soutěžit ve velice nebezpečném turnaji. Čtrnáct let je velmi nešikovný věk. Málo starý málo mladý. A tvůj kamarád vypadá na dvanáct, to musíš uznat.”

“Tak proč jste psala, že jsme spolu?!”

Pokrčila rameny. “Lidé mají rádi dětské lásky.”

Hermiona by si nejradši vyrvala vlasy. “To ale není správný!”

“Je to roztomilé. Sladké. To mají čtenáři rádi. Píšu jen to, o čem chtějí číst. A díky tomu se můžou změnit věci, na kterých záleží. Zákony. Myslíš, že další nebezpečný turnaj po tom debaklu, kde málem zemřel dvanáctiletý kluk bude?”

Ne. O tom se s ní nebude bavit. Nechápe to. Než stačila Rita říct něco dalšího, rychle ji omráčila a proměnila zpátky.

Asi ještě potřebuje čas na rozmyšlenou.

RRRR

Přišla do obýváku a usmála se. Rita byla v terárku a hřála se na sluníčku. Rodiče z ní byli nadšení. Být vybraná jako ta, která se má přes léto starat o třídního brouka, byla pocta. Táta sehnal terárko se vším vybavením, máma zjistila, co broukům nejvíc chutná a prospívá.To, že je to velice inteligentní magický brouk, je nechalo v úžasu a zároveň je to neskutečně vystresovalo, protože mentální stimulace! se podle nich nesměla podcenit. 

A tak se stalo, že kolikrát přišla domů a máma vyprávěla Ritě o svém dni, četla jí nahlas nějakou knihu nebo s ní luštila křížovky.

Táta jí většinou jen pustil rádio nebo televizi, ale taky se jí snažil naučit piškvorky. Udělal Ritě plánek, ve kterém vybírala pole tím, že si do něj stoupla. A on to pak napsal na papír, na který viděli oba.

Den, kdy ho Rita porazila, byl den, kdy ho Hermiona s mámou museli přesvědčit, že ne, rozhodně by jí neměl na oslavu dávat víno nebo jakýkoliv alkohol, protože zabití brouka rozhodně dobrá oslava není. Toho dne si táta sundal rukavičky a přestal být měkký. Už ji prý nechtěl nechat vyhrát a musela si výhru opravdu zasloužit. Od té doby jejich piškvorkové boje byly dosti krvavé, protože ani jeden nechtěl prohrát, a oba byli dost chytří.

Až děsivě chytří. Tátu neporazil skoro nikdy nikdo. Byl nejchytřejší, koho znala. A Rita s ním zvládala držet krok.

Rita s ním zvládala držet krok.

Jak chytrá Rita byla?

Tohle nebylo jen tak.

Vždyť přece psala strašné žvásty. Jak mohla být takhle chytrá?

Odložila svou cestu za Weasleyovými. Nestráví celé prázdniny tam. Chtěla být s rodinou. Rona a Harryho uvidí celý rok. Ale tyhle chvíle, kdy spolu seděli v obýváku, povídali si, Hermiona se tulila k mamce, pila čaj a poslouchala tátu, jak se soutěživě hádá s Ritou… bylo to prima.

Rita samolibě zacvrkala a táta si odfrkl: “Ne, to ani nezkoušej. Je mi jasný, o co se snažíš, ale jsi úplně průhledná. Ha! Vidíš? Schválně, co teď uděláš? Hmm?”

Hermiona se naklonila, aby líp viděla.

Rita mučivě pomalu přešla do rohu na úplně opačné straně.

“Ne,” zašeptal táta. “Ne, to ne! To nemyslíš vážně?! Já jsem takový vůůůůl!”

“Zase jsi jí na to skočil?” zeptala se mamka blahosklonně.

Rita spokojeně zacvrkala. Sko-čil. Sko-čil.

“Hermionko, nechceš nám ji tady nechat?” zeptala se mamka. “Kdo nám pohlídá tátovo ego, až ji odvezeš?”

“To by asi nebylo fér,” namítla Hermiona. “To by už asi bylo mučení.”

“Hej!” protestoval táta. “Zas tak strašný nejsem.”

Rita chlácholivě zacvrkala a pak zacvrkala znovu, tentokrát výhružně.

“Vidíš? I Rita se mou souhlasí. Adoptuju ji,” řekl vítězně táta.

Hermiona zvedla obočí. “Vyměníš mě za brouka?”

“Za Ritu! To je rozdíl! Ta mě aspoň respektuje.”

Teď už se jí Rita cvakáním přímo vysmívala.

“A co kdybys nám ji tady nechala, až pojedeš za kamarády? Postaráme se o ni a pak ti ji přivezeme na nádraží,” navrhla mamka.

Na Hermionin nevěřícný pohled pokrčila rameny. “Mám ji ráda. Bude mi chybět.”

“A Křivonožka ti chybět nebude?”

Mamka ji k sobě přitiskla. “Nemusíš znít tak ublíženě. Křivonožka je fajn, ale je to morous. Rita má ale za ušima a dobře se s ní povídá”

“A vůbec si nejsem jistý, jestli je dobrý nápad ji vracet zpátky do školy. Kdo ví, jak se tam o ni staráte.”

To ne. Oni to mysleli vážně. To nejde!

“Nemůžu ji tady nechat!”

“Proč ne?”

“Protože, protože… protože to nejde!”

“Tomu říkám důvod,” odfrkl si táta. “Stejně si ji chceš nechat jen pro sebe. Hamoune.” To poslední řekl s úsměvem a mrknutím. “Dáme odvetu?”

Rita souhlasně zacvakala a táta si natěšeně promnul ruce.

RRRR

Ještě než odjela na Grimaudovo náměstí, zastavila se na Příčné.

Celou noc skoro nespala. Věděla, co musí udělat a… bála se. Nechtěla to udělat, ale musela. Musela.

Musela.

Musela. Že jo?

V pokoji v Děravém kotli se nervózně podívala na brouka v nerozbitné sklenici. Nervózně cvrkal, když na něj namířila hůlkou.

Omráčila ho. Vyklepla na postel.

Zavřela sklenici. Dala ji do tašky.

Odešla.

Nemůže… nemůže to dělat dál.

A nemůže se jí znovu zeptat, ať nepíše ty nesmysly. Co když odmítne? Co pak?

Rita nepřestane.

A co pak? Držet ji ve sklenici nebo v terárku na věky věků?

To nemůže.

Že ne?

I když to bylo fajn.

Byla jako člen rodiny.

Zavřela za sebou dveře. 

Ne, nemůže si ji nechat. 

Není to správné.

Kdyby toho aspoň už teď tak nelitovala.

Ještě by se mohla vrátit a vzít si ji.

RRR

Harryho soudili za vykouzlení patrona před mudlou a Denní věštec o tom psal.

V Hermioně zatrnulo, když viděla jméno autora článku.

Já a zase já. Rita Holoubková.

Ale…

Bylo to překvapivě… férové.

O Harrym psala jako o rebelujícím delikventovi. O někom, kdo chce znežuít své slávy a kdo bez rodičů nemá dobré vedení. Ale… 

Co se skrývá za útokem na HARRYHO POTTERA? Mladého delikventa, Zlatého chlapce, hvězdu dívčích srdcí a svědka smrtelné nehody?

Starostolci bylo dosvědčeno, že skutečně byl napaden mozkomorem. Potterovo použití Patrona jemu a jeho ubohému mudlovskému bratranci zachránilo život. Tento hrdinský čin jim možná zachránil duši, ale málem mladého Harryho stál vyloučení ze školy. Co dělal mozkomor v mudlovském Kvikálkově? A proč bylo ministerstvo ochotno tak rychle zničit život a budoucnost mladého kouzelníka, který nás zachránil před Tím-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit? Je to snad snaha umlčet zvěsti o návratu Temného pána, které ve svém zármutku a šoku mladý Harry šířil? Vidět umřít svého kamaráda musela být neskutečně traumatická záležitost a kdo ví, jaká kouzla a iluze v labyrintu posledního úkolu byly. Je jisté, že mladý traumatizovaný Harry věří, že viděl Vy-víte-koho zabít ubohého Cedrika. Jak jinak by si jeho šokovaný mozek mohl vyložit tuto příšernou událost, než touto halucinací? Vy-víte-kdo ho připravil o rodiče, kdo jiný by měl být zodpovědný za další smrt?

Ale proč tuto halucinaci Albus Brumbál podporuje? Co se tím snaží získat?

A proč se mladého Harryho snaží ministerstvo umlčet, když tento mladý traumatizovaný chlapec potřebuje hlavně ochranu a odbornou pomoc?

A co dělali mozkomoři v Surrey? Ztrácí snad ministerstvo nad azkabanskými strážnými kontrolu?

Já a zase já se nebojím se ptát na těžké otázky a pomohu vám najít pravdu tam, kde se ostatní schovávají jen za křik a nesmysly. 

To… opravdu nebyla hrůza. No, sice o Harrym řekla, že je cvok, ale aspoň ukázala ministervto v jiném světle. Kdo ví, třeba ty hodiny sledování a poslouchání BBC  a poslouchání jejího táty, jak plive na bulvár, vážně zabraly.

To by bylo prima.

Dva dny na to Rita vydala další článek, ve kterém vysvětlovala, jak k těm nedorozuměním došlo. Mozkomor v Kvikálkově byl dovezený ze zahraničí a kouzelník zodpovědný za útok na Harryho byl zadržen a zatčen. Byl to prý někdo, koho pověřil Sirius Black, ve snaze se Harryho zbavit a zkompromitovat ministerstvo. Už byly podstoupeny potřebné kroky, aby Harry dostal veškerou podporu a ochranu, jakou potřebuje.

No, to znělo víc jako Denní věštec. Jen škoda, že to Ritě nevydrželo dýl.

pokračování příště