Jde do tuhého.
Cover mi dělala skvělá Artie Wiles. Její grafickou knihu najdete zde. Píše i fanfikce, třeba se vám něco bude líbit.
Část druhá
Znovu ji viděla v Bradavicích. Umbridgeová stála na schodech jako vypasená žába a nechala se fotit a zpovídat. Vrchní vyšetřovatelka. Kráva jedna. Rita stála mezi reportéry a jen poslouchala, příjemně se usmívala a skenovala dav pozorujících studentů.
Hermiona zatnula čelist.
Co bude dělat? Co má za lubem? Z Umbridgeové sólokapr nebude.
Rita si jí všimla. Koutek úst jí zacukal a přimhouřila oči, pak ale sjela pohledem z Hermiony na Umbridgeovou. Dokonce začala přikyvovat tomu, co ta ropucha kvákala!
Když reportéři odcházeli, zamířila Rita k jednomu hlučku studentů. Přes celý dvůr bylo slyšet její falešný zvonivý smích a chichotání holek. Na co se jich ptá? Co jí říkají? A takhle pokračovala Rita dál a dál. K dalším studentům a k dalším. Většina s ní velmi ochotně mluvila.
Hermiona si sedla na lavičku s otevřenou knihou v klíně. Rita došla i k ní.
“A co nám k těmto novinkám řekne naše milovnice chytačů?”
Hermiona sebou necukla nad jejím posměšným tónem. Zvedla bradu a probodla Ritu pohledem. “Že je stále těžší sehnat třemdavu a nic slabšího bohužel nefunguje. Vrchní vyšetřovatelka je velmi důkladná už od prvního dne.”
Rita zvedla obočí.
“Řekneš o tom naším čtenářům něco víc?”
“Čtenáři by asi neradi slyšeli o nových jizvách traumatizovaného dvanáctiletého delikventa.” A s tím prudce zaklapla knihu a vstala. “Vždyť si to vykládání těch svých lží zaslouží, že?”vrátila jí ten posměšný tón.
“Zní to, jako bys měla vůči metodám Vrchní vyšetřovatelky námitky,” řekla Rita zkoumavě.
Rozešla se pryč. “Na žebříčku mých oblíbených se neumístila velmi vysoko.”
“A kde by byla?”
Zastavila se. “Každý má své mouchy. Někdy je to tetování, jindy ego. Ale ona nemá ráda děti velmi praktickým způsobem.” Otočila se a doufala, že je jí ta nenávist vidět na očích. Ukázala si rukou k hlavě. “Lockhart.” Spustila ji níž. “Quirell.” K pasu. “Moodyho impostor.”
K bokům. Obrnila se. Řekne to. “Voldemort.”
Ukázala na zem a ignorovala, jak Rita zbledla při zaslechnutí toho jména. “Ona.” Pousmála se. “Slídivý rýpalové jsou mnohem výš, nemusíte se bát.”
Rita polka ale pak se usmála. “V tom případě jsem překvapená, že se o ni kletba ještě nepostarala.“
Hermiona přikývla. “Někdy to chce čas. Ale nebojte. Kletba je dost silná.” A i kdyby ne, Hermiona jí pomůže.
Rita s úsměvem zavrtěla hlavou. “Kam to školství spěje. Co vás vlastně v té škole učí?”
Dobrá otázka. Zbavovat se učitelů proti černé magii preventivně? “Věřit svým instinktům?”
“Ty vás ale sami neubrání.”
Ne. To ne. Možná by jim měli pocit. Možná, když je nikdo neučí, by se měli učit sami…
“Možná by si mohli vaši čtenáři uvědomit, že své děti poslali do školy z nějakého důvodu. Když to tu křižovali mozkomoři, bylo nám líp. Akademicky i osobně.”
Otočila se a odešla.
Měla se omluvit.
Ale ta slova jí zhořkla a vyschla v puse. Jestli se Rita tváří, jako by nic, tak to Hermiona bude dělat taky.
Mohla by kdykoliv Hermioně zničit život. Únos čarodějnice a kouzlení mimo školu by na to stačilo. Ale to by se všichni mohli dozvědět o jejím malém broučím problému…
Tomu se říká patová situace.
Připomínalo jí to ty filmy, kde na sebe dva chlapi mířili bouchačkami. Nakonec je vždycky stáhli. Pak pracovali spolu.
To se asi nestane, ale už jen to, že si bude Rita dávat aspoň trochu pozor na to, co píše, bude stát za to.
RRRR
Brumbálova armáda měla úspěch. Přemluvit Harryho byla fuška, ale teď, když viděl, jak se každý chce naučit bránit, a jak mi věří, poslechl. Od ní by se nikdo učit nenechal. Věděla, že jim většinu času leze na nervy. A tak bude jen Harrymu pomáhat se připravovat.
Ochrání jejich tajemství.
Dlouho přemýšlela, jak zabrání všem promluvit. Bohužel, ani omezená sekce jí nepomohla. Všechno bylo příliš temné na bradavické pozemky. Nechtěla riskovat, že je odhalí kvůli kouzlu černé magie. Kdo ví, jaké mají Bradavice ochrany a detektory.
A tak tam jen dala nehezké práskačské prokletí, které tu krysu odhalí. Členy BA jen varovala, že následky budou nehezké. Snad to postačí.
Rita jí poslala dopis. Řekla, že chce udělat s Harrym rozhovor o tom, co se stalo v červnu. Nevěděla, co si o tom myslet. Mohla to být past. Nebo taky ne.
Když si sedala na lavičku u Chroptící chýše vedle zeleného brouka, který cvrkal na opěradle, snažila se nevrtět a neotírat si zpocené dlaně. Co teď?
„Ahoj?“ pozdravila ji tiše.
Rita zacvrkala a přelétla jí na rameno. Pak zase zacvrkala.
„Mám někam jít?“
Další zacvrkání. To bylo asi ano?
No tak jo. Zase se zvedla a vyrazila do lesa. Šla asi pět minut bůhvíkam, než jí Rita slétla z ramene a proměnila se.
Hermiona polkla. Tohle zvládne. „Ahoj.“
Rita se usmála. Nebo se ušklíbla?
„Říkala jste, že chcete udělat s Harrym rozhovor?“
„Ano. Myslím, že by to mé čtenáře zajímalo.“
Hermiona se zhluboka nadechla. „Nemá Denní věštec rád. Zkusila jsem to nakousnout, ale nechtěl o tom ani slyšet.“
Rita si poklepala dlouhým zeleným perfektně nalakovaným nehtem po rtu.
Hermiona přešlápla.
„Co kdyby to bylo zveřejněné jinde? Týden čarodějek?“ navrhla Rita.
Hermiona zavrtěla hlavou. „Možná, možná by na to kývl, kdyby to bylo v Jinotaji.“
„V Jinotaji? V tom paplátku? Tím by si většina lidí ani -“ Rita se zhluboka nadechla a vydechla. „Dobře. Tak Jinotaj.“
To bylo divné. „Proč o to tak stojíte?“
Rita si překřížila ruce pod prsy. „Jde mi o pravdu. Jestli to je to, co on a Brumbál tvrdí, se ještě ukáže, ale vyslechnout ho můžu.“
„On říká pravdu.“
„Vím, že tomu věříš. Věřím, že i on tomu věří.“
„Má pravdu.“
Rita eurčitě přitakala. „Dobře.“
„Co pak s tím rozhovorem budete dělat?“
„To se teprve uvidí.“
Měla chuť začít řvát. Tohle nikam nevede!
„Máš něco na srdci?“ zeptala se Rita zase s tím úšklebkem.
„Budeme to muset schválit. Před tiskem.“
Povzdechla si a protočila oči. „Že mě to nepřekvapuje. Takže to bude?“
Hermiona přikývla. „Řeknu o tom Harrymu a možná to vyjde. Ale musí si myslet, že je to v naší režii, ne ve vaší.“
„Naší vaší, namluv mu, co chceš, jestli budu mít ten rozhovor.“
„Ale myslím to vážně. Musíme ten článek pak schválit. Jinak všechno padá.“
Rita zvedla obočí. „Všechno?“
Přikývla. „Všechno.“
„Úplně všechno?“
Polkla. „Nenechám vás vláčet jeho jméno bahnem.“
Usmála se a přišla blíž. „Víš, co to může znamenat?“
To věděla. „Nebudu jediná, kdo skončí ve vězení, že ne?“ zeptala se jí významně.
Rita se k ní naklonila. Její teplý dech ovanul Hermioninu tvář, když tiše řekla: „Piškvorky člověku zkrátí dlouhou chvíli.“
Než se Hermiona zmohla na odpověď, byla Rita pryč.
Roztřeseně vydechla. Znovu se nadechla. Zastrčila si vlasy za ucho.
Tohle bylo…
Naposledy. To už nikdy. Za ty nervy to nestojí.
Uslyšela zacvrkání. Dobře, tak skoro naposledy. Jeden rozhovor a pak bude konec.
Mávla rukou na rozloučenou a vyrazila zpátky.
Rozhovor. To zas bude.
RRRR
U Tří košťat bylo plno, ale to se dalo čekat, vzhledem k tomu psímu počasí venku. S Ritou se tu Hermiona měla sejít ve tři a Harry s Lenkou měli dorazit později. Když ale Hermiona ke košťatům přišla, Lenka už seděla u okna. A jen co si sedla Rita, která si Lenku zkoumavě prohlížela, přišel i Harry. neměl mít rande s Cho? Co se stalo?
Teď se rozhodně nehodilo, aby byl špatně naložený.
Chvíli si povídal s hagridem, ale ten pak dost rychle odešel. Harry se za ním jen zmateně díval.
hermiona si povzdechla a zavolala na něj: „Harry! Tady jsme, Harry!“
Harry vstal a davem se k ní procpal. Při pohledu na Lenku se zatvářil zmateně a když viděl Ritu, měla pocit, že si kontroluje, že má hůlku po ruce. „Jsi tu nějak brzy!“ podivila se rychle nahlas, aby odvedla jeho pozornost. posunula se a on si automaticky sedl vedle ní. „Myslela jsem, že jsi s Cho, tak jsem tě ještě nejmíň hodinu nečekala!“
„S Cho?“ zareagovala okamžitě Rita, otočila se a se zájmem se na Harryho zadívala… „S nějakým děvčetem?“ Popadla kabelku z krokodýlí kůže a začala se v ní přehrabovat.
Harry po hermioně vrhl pohled kolouška těsně před nárazem auta.
Měla chuť ji za to nakopnout. „Do toho vám nic není, i kdyby Harry chodil se stovkou holek!“ zchladila ji. „Takže to zase můžete klidně schovat.“ Rita užuž z kabelky vytahovala jedovatě zelený brk. kysele za zašklebila a kabelku zase zaklapla.
„O co tu vlastně jde?“ zeptal se Harry a prohlížel si Ritu, Lenku i Hermionu.
„To se mi tady slečinka Dokonalá právě chystala vysvětlit, když jsi dorazil,“ odsekla Rita a zhluboka se napila ze své sklenice. „Doufám, že mluvit s ním můžu, co říkáš?“ štěkla na Hermionu.
Páni. to znělo dost uvěřitelně. a v kombinaci s tím, jak dneska Rita vypadala… kdyby ji neznala, bála by se o ni. Vlasy, které nosívala nakadeřené do parádních kudrlinek, jí teď splihle a pocuchané visely kolem tváří. Karmínově rudý lak na pěticentimetrových nehtech měla oprýskaný a na výstředních brýlích jí chybělo několik drahokamů. Rozhodně působila jako někdo, nad kým by se Harry slitoval.
„Ano, mluvit nejspíš ano,“ přikývla Hermiona a snažila se znít mrazivě.
Rita vrhla po hermioně nehezký pohled a koutkem úst sykla na Harryho: „Je určitě hezká, co, Harry?“
„Ještě slovo o Harryho milostném životě a celá naše dohoda padá! A myslím to smrtelně vážně,“ vypálila podrážděně Hermiona.
„Jaká dohoda?“ ušklíbla se Rita a otřela si ústa hřbetem ruky. „O žádné dohodě jste se zatím nezmínila, slečinko Nedůtklivá, jen jste mi přikázala, abych přijela. Však on jednou přijde den…“ Zhluboka a roztřeseně si povzdechla.
Harry je vyjeveně sledoval ale jeho pohled získával tvrdou rozhodnost.
„Ano, jistě, jednou přijde den, kdy budete o Harrym a o mně psát další příšerné výmysly,“ odbyla ji rádoby lhostejně Hermiona. „To povídejte někomu, koho to zajímá.“
Harry mlčky přikývl.
„Letos už o Harrym otiskli příšerných výmyslů ažaž, ani jsem jim nemusela pomáhat,“ připomněla jí Rita, znovu po Harrym střelila přes okraj brýlí kradmým pohledem a chraplavým šepotem dodala: „Jaké to je, Harry? Připadáš si zrazený? Vzteklý? Nepochopený?“
Ale no ták! Takhle jim Harry uteče!
„Jistěže ho to štve,“ odpověděla jí rychle. „Řekl totiž ministrovi kouzel pravdu, jenže ministr je příliš velký zabedněnec na to, aby mu uvěřil.“
Teď už harry zase přikyvoval a zatínal čelist.
„Ty se tedy té své historky držíš, ano? Pořád tvrdíš, že Ten–jehož–jméno–nesmíme–vyslovit se vrátil?“ otázala se Rita, pošoupla si brýle o něco níž, zavrtala se do Harryho pronikavým pohledem a jedním prstem mimoděk toužebně přejela po sponce krokodýlí kabelky. „Hlásíš se ke všem těm nesmyslům, co Brumbál každému na potkání vykládá, že se Ty–víš–kdo vrátil a ty že jsi to jako jediný na vlastní oči viděl?“
„Nejsem jediný, kdo to viděl,“ zavrčel Harry.
Bingo.
„Byl tam ještě asi tak tucet Smrtijedů. Chcete jejich jména?“
Měly ho. Teď už mluvit bude.
„To bych moc ráda,“ vydechla Rita, už zase se přehrabovala v kabelce a dívala se ně něj, jako by ho nejraději snědla. „Tučný palcový titulek: Potter vznáší obvinění… A k tomu podtitulek: Harry Potter jmenuje Smrtijedy, žijící dosud mezi námi! Pak tvoje pěkně velká fotografie a text: Duševně nevyrovnaný teenager, patnáctiletý Harry Potter, který přežil vražedný útok Vy–víte– koho, včera vzbudil bouři nevole, když označil vážené a vysoce postavené příslušníky kouzelnického společenství za Smrtijedy…“
Perfektní. Naprosto perfektní. Hermina se kousala do jazyka, aby se nezačala usmívat.
Rita teď už měla svůj Bleskobrk v ruce a zdvižený na půl cestě k ústům, když jí výraz absolutního vytržení náhle zmizel z obličeje. „Jenže,“ povzdechla si, sklonila brk a probodla Hermionu nenávistným pohledem, „o takový článek by tady slečinka Dokonalá samozřejmě nestála, co?“
„Naopak,“ ujistila ji sladce Hermiona, „přesně o to slečinka Dokonalá stojí.“
Rita na ni užasle zírala a stejně překvapeně se tvářil i Harry. Jen Lenka si naproti tomu zasněně pobrukovala Weasley je náš král a párátkem s napíchnutou koktejlovou cibulkou si míchala pití ve sklenici.
„Ty vážně chceš, abych napsala, co Harry tvrdí o Tom–jehož–jméno–nesmíme vyslovit?“ přeptala se Rita potichu Hermiony.
byla vážně dobrá herečka. jakoby tuhle konverzaci už jednou nevedly.
„Ano, chci,“ přisvědčila Hermiona. „Chci, abyste napsala pravdu. Všechno, co se stalo. Přesně tak, jak to Harry říká. Poskytne vám všechny podrobnosti, nadiktuje vám jména neodhalených Smrtijedů, které tam viděl, poví vám, jak dnes Voldemort vypadá – no tak, seberte se přece,“ dodala pohrdavě a hodila jí přes stůl ubrousek. Při Voldemortově jméně sebou totiž Rita škubla tak vyplašeně, že na sebe vylila polovinu své ohnivé whisky. Hermiona si nebyla jistá, jak moc tohle Rita přehrávala. Kvůli Harrymu určitě trochu jo?
Když si Rita ubrouskem otírala usmolený plášť do deště, nespustila z Hermiony oči. „Něco takového by Věštec neotiskl,“ prohlásila pak rozhodně. „Pokud jste si toho ještě nevšimli, nikdo té bláznivé smyšlence nevěří. Všichni jsou přesvědčení, že se to Harrymu jen zdálo. Když mě ale necháte, abych to napsala takhle…“
„Nepotřebujeme další článek, kde by se psalo, že Harrymu přeskočilo!“ zarazila ji nahněvaně Hermiona. „Díky, ale těch už jsme si užili dost! Chci mu dát příležitost, aby pověděl pravdu!“ „O takový článek nemá nikdo zájem,“ ujistila ji chladně Rita.
Až na Ritu, která o něj bůhvíproč opravdu stojí.
„Chcete říct, že ho Věštec neotiskne, protože mu to Popletal nedovolí,“ opravila ji popuzeně Hermiona. Rita Hermionu zpražila dlouhým tvrdým pohledem. Pak se k ní naklonila přes stůl a promluvila věcným tónem. „No prosím, Popletal skutečně na Věštce tlačí, v konečném výsledku je to ale totéž.”
Harry vykulil oči a i hermiona si musela přiznat, že ji to překvapilo.
“Neotisknou žádný článek, který by Harryho ukazoval v dobrém světle. Něco takového nikdo nechce číst. Veřejnost je naladěná úplně jinak. Ten poslední útěk z Azkabanu nadělal lidem dost starostí sám o sobě. Nechtějí prostě věřit, že se Vy–víte–kdo vrátil.“
„Takže Denní věštec je tu proto, aby lidem vykládal jen to, co chtějí slyšet, ano?“ sykla pohrdavě Hermiona.
Rita se znovu napřímila, zvedla obočí a vyprázdnila svou sklenici ohnivé whisky. „Věštec je tu proto, aby se prodával, ty hloupá,“ prohlásila chladně.
A hořce. Znělo to hořce. Zřejmě se její první články po návratu z dovolené u Grangerových nesetkaly s velkými ovacemi.
„Táta si myslí, že jsou to strašně špatné noviny,“ vložila se do rozhovoru nečekaně Lenka. Olizovala svou koktejlovou cibulku a poulila na Ritu obrovské a trochu nenormální oči. „On sám naopak otiskuje důležité zprávy o věcech, o kterých by podle jeho názoru měla veřejnost vědět. Nezáleží mu na tom, kolik vydělá.“
Rita na ni vrhla pohrdavý pohled. „Hádám, že tvůj otec vede nějaký ubohý malý venkovský plátek, co?“ ušklíbla se. „Nejspíš něco jako Pětadvacet způsobů, jak zapadnout mezi mudly a veřejné aukce typu Přivezte vše, co vaše koště unese.“
„Ne,“ zavrtěla hlavou Lenka a znovu si cibulku namočila ve svém odvaru z chejru, „je šéfredaktorem Jinotaje.“
Rita vyprskla tak hlasitě, že se lidé u vedlejšího stolku poplašeně otočili. „Říkáš, důležité zprávy o věcech, o kterých by podle jeho názoru měla veřejnost vědět, ano?“ opakovala Rita sžíravě. „Špínou, kterou ten plátek píše, bych si mohla pohnojit zahrádku.“
Teď to řekla mnohem slušněji, než předtím.
„Aspoň budete mít příležitost trochu pozvednout jeho úroveň, ne?“ usmála se na ni roztomile Hermiona. „Lenka říká, že její otec rozhovor s Harrym velice rád otiskne. Vyjde to totiž v jeho časopisu.“
Rita chvíli na obě děvčata upřeně zírala a pak propukla v hurónský smích. „Jinotaj!“ zalykala se. „Myslíte, že lidi budou brát Harryho vážně, když ho otiskne Jinotaj?“
No jo, tohle asi nehrála. ale neměli moc možností. podle všeho to ritě věštec ani neotiskne. nebo to nebyla pravda a říkala to jen kvůli Harrymu? tohle začíná být moc komplikované. „Někteří asi ne,“ připustila klidně Hermiona. Jenže v tom, jak ten útěk z Azkabanu vylíčil Denní věštec, byly obrovské nesrovnalosti. Řekla bych, že spoustě lidí bude vrtat hlavou, jestli pro to, k čemu došlo, neexistuje nějaké lepší vysvětlení, a pokud se objeví jiná než oficiální zpráva, i když ji zveřejní takový…“ pohlédla koutkem oka na Lenku, „řekněme neobvyklý časopis… myslím, že si ji všichni s velkým zájmem přečtou.“
Rita na to chvíli nic neříkala, s hlavou nakloněnou na stranu však Hermionu lišácky pozorovala. „Prosím, připusťme na okamžik, že bych to udělala,“ ozvala se náhle. „Jaký za to dostanu honorář?“
„No, myslím, že táta lidem vlastně ani neplatí, aby pro časopis psali,“ poznamenala nepřítomně Lenka. „Píšou, protože je to pro ně čest a samozřejmě taky proto, aby viděli svoje jméno v tisku.“
Rita se opět zatvářila kysele, ale to bylo jen na oko. Tohle opravdu nedělala pro peníze.„Mám to snad udělat zadarmo?“
„Ano, jistě,“ přisvědčila klidně Hermiona a usrkla ze své sklenice. „Jinak totiž víte, co se stane. Je samozřejmě možné, že za reportáž o životě v Azkabanu, napsanou z vlastní zkušenosti, vám Věštec nabídne slušnou odměnu.“
Harry se chvíli zase tvářil zmateně, ale pak se mu rozblesklo. Uf, ten kluk si vážně někdy sedí na vedení.
Ritin výraz prozrazoval, že by jí nic neudělalo větší potěšení než popadnout papírový deštníček, který měla Hermiona ve sklenici, a vrazit jí ho do nosu. „Nejspíš nemám na vybranou, co?“ zavrčela a hlas se jí trochu třásl. Znovu otevřela svou krokodýlí kabelku, vytáhla list pergamenu a chopila se Bleskobrku.
„To bude mít táta radost,“ pronesla potěšené Lenka.
Ritě ve tváři zaškubalo.
„Můžeme, Harry?“ zeptala se Hermiona a obrátila se k němu. „Jsi připraven říct veřejnosti pravdu?“
„Asi ano,“ přikývl Harry a sledoval Ritin Bleskobrk, vznášející se v pohotovostní poloze nad pergamenem.
„Tak jen do toho, Rito,“ zavelela spokojeně Hermiona a vylovila ze dna své sklenice třešničku.
Tohle se jim podařilo.
———————
Dobře, vyhrožovat studentům, že když se u nich najde jInotaj, tak budou vyloučení, bylo trochu moc i na Umbridgeovou. Ale Hermiona musela uznat, že se to Ritě podařilo napsat dobře. Držela se faktů. Přikrášlovala to jen tak, že to opravdu pomohlo a neudělala z Harryho tupohlavce.
Zahraniční noviny měly o ten článek zájem, ale Lenčin táta je odmítl. Hermiona měla chuť řvát, když jí Lenka popisovala, jak se její táta rozhodně nebude zaprodávat a ohrožovat autenticitu jejich novin.
Naštěstí to nebylo jen na něm. Rita sama ten článek prodala kam jen mohla a Hermiona nestačila zírat na kopie francouzských, amerických, australských i německých novin. Tomu se říkal dosah.
Harry byl nadšený. po tom, co se ujistili, že překlady neudělaly z Harryho slintajícího dvanáctiletýho blbečka. Tohle vypadalo hodně nadějně.
Jen Hermiona doufala, že bude Rita opatrná. Smrtijedi ani ministerstvo z ní určitě nadšení nebyli.
RRRR
Čas od času si na Ritu vzpomněla. když četla biografii Brumbála, přejížděla prsty po řádcích, které zněly bulvárně a přemýšlela, kolik je na tom pravdy. Nechtěla tomu věřit. harry tu knihu málem spálil,když viděl, že ji Hermiona vzala.
Harry nesnesl půlku křivého slova proti Brumbálovi.
Ale některé věci, které se tam dočetla, byly… znepokojivé.
Znala vůbec Brumbála?
Proč by si tohle všechno Rita vymýšlela. A i kdyby přikrášlila devadesát procent věcí, pořád zbývalo těch deset, které byly pořád… znepokojivé.
Kdo byl Brumbál? A zvládnou vůbec porazit Voldemorta?
Sami? Bez pomoci?
Co když i o tom lhal?
Když byli na ministerstvu a snažili se vzít Umbridgeové medailon, potkala ji.
Příjemně se na Hermionu usmála. Řekla jí, že jí ty nové vlasy sluší. A pak šla do stejné soudní síně, kde si sedla a dělala si zápisky ze soudního přelíčení. Hermiona na sobě cítila její pohled.
Nemůže přece vědět, že je to ona.
Asi to nevěděla. Hermiona ritu ztratila, jakmile vypukl zmatek. Vzali Umbridgeové medailon a jen tak tak utekli.
Bylo to jen pár vět. Jen pár zkoumavých pohledů, ale Hermiona se nedokázala zbavit pocitu, že se něco děje.
Pak Ron odešel a všechno šlo do prdele.
Hermiona by udělala cokoliv pro jakoukoliv radu. Pročítala Bajky. Pročítala Brumbálovu biografii. A pořád nic. Na tohle nebyla dost dobrá. Nebyla dost chytrá. Neznala dost věcí o magii. Nevěděla, jaký měl Brumbál plán a co si myslel, že s Bajkami udělá.
Rita by určitě věděla.
Ušklíbla by se a řekla by: “Holčičko, nech tohle na dospělých, ano?”
A Hermiona by si odfrkla a strčila ji zpátky do sklenice. Aspoň ve své hlavě.
Pak se Ron vrátil k nim. jako by se nechumelilo. Mělo chuť mu udělat věci, které se ve slušné společnosti nedělají.
Vykostit. Vykastrovat. Shodit do ledového jezírka. Neměla na něj nervy.
Pustil rádio.
“Máme zprávy ze zámoří od Skaraba. moc príma chlapík, řeknu vám. Americké ministerstvo se přidalo na seznam zahraničních vlád, které poskytnou našim kouzelníkům, hlavně těm mudlorozeným azyl, i bez registrací hůlek. Další rodiny prý získali bezpečné útočiště. Nevíme kdo, nevíme kde, ale když Skarab řekne, že další rodina je v bezpečí, to si pište, že mu věříme. Jeho jméno-”
“- chce říct pseudonym, neznáme Skarabovo jméno.”
“Ano, ano, jeho pseudonym je pod řadou zpráv a reportáží vytisklých všude po světě. Díky němu lidé vědí, co se u nás děje a další vlády a charity přislibují svou pomoc.”
“Bylo by dobré, kdyby přestali slibovat a pomohli, -”
“- třeba zabít jistého bastarda, jehož jméno neříkáme, protože to hned spustí alarm. Lidi, pamatujte-”
“- ale už je podle mě nejvyšší čas na nějakou asasinaci, co říkáte?”
Hermiona poslouchala hašteření v rádiu jako u vytržení. Skarab? Mohla by to být…?
Ne…
Jo?
Harry ji najednou držel za ruku. Smutně se na ni usmál. Nic neříkal. Jen jí podal kapesník.
Překvapeně si ho vzala. A až, když cítila jemnou látku mezi prsty, se jí slzy rozkutálely po tvářích.
“Nejsme sami, kdo bojuje, jak se dá,” řekl tiše.
Hermiona v jeho cítila, jak z toho bere sílu. A taky viděla, jak je Ron zkoumavě pozoruje. Usmála se na Harryho. “Máš pravdu,” řekla stejně tiše. Přiškrceně. “Půjdu na vzduch.” Vzala si Brumbálovu biografii, Bajky a šla si sednout ven.
Nebyli v tom sami.
Ale vodítko, co jim nechal Brumbál, sama najít musí.
pokračování příště
Saint Hellena's Sanctuary 