Část třetí
Bolest jí prořezávala každičkou buňku. Byla si jistá, že křičí. Musela to být ona, ne? A Bellatrix ji dál mučila a mučila a mučila.
“My nic nevzali. Nebyli jsme tam. našli jsme ho v lese. Brumbál ho tam nechal. Prosím.”
Bellatrix zase zvedla hůlku. Nevěřila jí. Nebo možná jo, ale bylo jí to jedno. Chtěla krev.
Dostala ji.
Uzdravila se. Nápis na ruce se z krvavé rány proměnil jen na ošklivou jizvu. A svět šel dál. Svět bojoval dál. Na nikoho nečekal. Na ni nečekal. A tak přidala do kroku. Popoběhla. A se statečným úsměvem na tváři se přidala k Harrymu, Ronovi, Billovi. Naplánovali vloupání ke Gringottovým. Bylo jí zle jen z představy, že by se měla převléct za tu zrůdu. Stejně to udělala. Bylo to potřeba. Brzo bude konec. Jen vydržet a bude konec. Jen vydržet. Nezapomenout dýchat. Zbaví se Voldemorta a bude konec. A pak už bude dobře.
Co by se stalo, kdyby z drakových zad sklouzla? Jen se pootevřela prokřehlé popálené prsty a nechala se větrem unést pryč? Byla by volná. Byl by konec. Ale ne. Už přistávali. Čekala moc dlouho. Nebude konec, dokud bude Voldemort. Pak bude konec.
Pak bude konec.
Princezna Nebelvíru. Tak jí říkají. Princezna Nebelvíru.
Cval. Cvak. Cvak.
Přes blesky foťáků a barevný kouř není nic vidět a stěží slyší otázky novinářů, které po ní pokřikují.
Další společenská událost. Už ani neví, k čemu to je. Charita? Získání peněz na přestavbu něčeho? Výstavbu něčeho jiného?
Výročí?
Narozeniny?
Svatba to nebyla určitě. Tím si byla skoro jistá.
Ale stála tu na koberci před vchodem v načančaných šatech, do kterých jí oblékla její stylistka. Prý ji musela mít. Už ani nevěděla, kdo to zařídil.
Usmívala se, snažila se sebou necuknout při každém prásknutí blesku. Při každém ženském ječáku. Proč všichni znějí jako Bellatrix?!
Ron vedle ní na něco odpovídal. Stiskla mu ruku.
Pootočil k ní hlavu, neznatelně přikývl. Blýskl úsměvem po novinářích a něčemu se zasmál. Nasměroval je ke vchodu a ledabyle si ji přetáhl na druhou stranu, aby ji štítil před blesky a křikem.
V uších jí řinčelo, když vstoupili do ticha tlumených hovorů a drnkání harfy.
“V pořádku?” zeptal se jí tiše stále s tím společenským úsměvem.
Neodpověděla.
“Večeře začíná za hodinu. Můžeme jít někam stranou, jestli chceš.”
Soustředila se na svůj dech.
Matně vnímala, že ji Ron odvádí pryč. A pak už seděla na něčem měkkém se sklenicí něčeho studeného v ruce.
“Je to jen voda.”
Napila se.
Byla to jen voda.
Snad. Další otravy už nepotřebují.
“Hermiono?”
“Je toho jen moc,” zašeptala slabě. Snažila se nic necítit.
Nechtěla znovu brečet. Museli by zavolat její stylistku, aby ji před večeří spravila.
“Můžeme odejít. Něco jim namluvíme. Nebo můžeš jít sama a já tu zůstanu, jestli chceš.”
Kousla se do rtu a přejížděla prstem po orosené sklenici. “Jak to, že si v tom tak dobrý?” zeptala se ho tiše.
Neodpověděl jí.
“Nevím, jak dlouho to ještě vydržím,” přiznala se mu.
“Nemusíš nic držet,” řekl jí vážně. “Můžeš odjet. Cestovat. Pracovat. Dělat co chceš. Tohle nechat za sebou. Hermiono, nemusíš nic držet.”
“Nemůžu vás tu nechat.”
“Můžeš. Už jsi udělala dost. Je konec. Už nemusíš nic.”
Začne brečet. Zvedla hlavu a zadívala se upřeně do stropu. Snažila se zhluboka dýchat. “Nemůžu. Měla bych… měla bych vám všem pomáhat. Stavět sirotčince, chytat Smrtijedy, měnit zákony. Osvobodit skřítky. Měla jsem plán a teď bych ho měla plnit. Teď ho konečně můžu začít plnit.” Rozechvěle se nadechla. “Měla bych se stát nejmladší ministryní v historii. Teď je to… Změnit svět k lepšímu. Ještě není konec…”
Mlčel.
Kdyby nic nedělala, zůstane doma. Bude jen zírat do zdi. To přeci nejde.
“Hermiono…”
Podívala se na něj.
Neměl by se na ni dívat tak smutně. Zasmála se. “Není to tak hrozný. Jen jsem asi unavená.”
“Hermiono…”
Zavrtěla hlavou. “Dej mi chvíli a budu zase v pohodě. Jen se potřebuju sebrat.”
Otevřela náruč a on ji hned poslechl. Sehnul se a objal ji. Stiskla ho. “To bude dobrý,” řekla mu.
Odtáhl se a ona si poklepala na tvář. Pousmál se a dal jí tam letmou pusu.
“Jdi napřed. Za chvíli tam budu.”
Chvíli ještě váhal, ale pak přikývl a šel.
Jakmile se za ním zaklaply dveře, přestala se usmívat. Bylo těžké se jakkoliv tvářit. Ron to myslel dobře. On a Harry byli to nejbližší, co měla. Zavřela oči a opřela se o područku. Jen chvíli tu bude a pak vyrazí.
Cože to bylo, zahajovací tanec? Nebo večeře?
Kruci. Nemohla si vzpomenout.
“Tak kdy budou zásnuby?”
Trhla sebou.
Když otevřela oči, mířila hůlkou na Ritu Holoubkovou.
Nesklonila ji. Nebude to riskovat. Nemusí to být ona. Narovnala se a stoupla si. “Žádné zásnuby nebudou.”
Rota zvedla obočí. “Nebudou? To je škoda. Mí čtenáři budou jistě zklamaní. Jste pár století. Dva hrdinové, kteří-”
“Ven.”
Zarazila se a změřila ji pohledem. “Co, prosím?”
“Ven.”
“Ale prosím, jeden rozhovor. Kratičký. Pro staré dobré časy.”
Když jí vyhoví, zbaví se jí a bude mít klid. Jen… pro jistotu… “Jaký je nejlepší způsob trávení dlouhé chvíle?”
Rita se pousmála. “Piškvorky.”
Sklonila hůlku. “Co chcete?”
“Rozhovor.”
“Myslela jsem, co chcete vědět,” procedila mezi zuby.
“Nemusíš být hned tak kousavá. Jak se máš?”
“Báječně.”
Rita přikývla. “Jak spíš?”
“Jako když mě do vody hodí.” A ona se topí a topí a topí.
“Co jsi naposledy měla k jídlu?”
Měla kafe. K snídani. Asi. “Sendvič ke svačině.”
Rita mlčela.
Hermiona si ji změřila pohledem. “Co?!”
“Přemýšlím, jaká je šance, že mě prokleješ, když se budu ptát dál.”
Ušklíbla se. “Zkuste to.”
Rita přikývla. “Co se stalo… co se stalo Hellen a Richardovi?”
Ztuhla. Ne. Na to se neptá. Neptá se jí na její rodiče.
Rita udělala pár spěšných kroků dopředu. “Slehla se po nich zem. Hermiono, prosím, jsou… Co…”
“Žijí,” dostala ze sebe přiškrceně. “Jsou v pořádku. V bezpečí.”
“Merline díky! Tys mi dala!” Chytla se za srdce. “Holka tohle mi nedělej! Víš, jak jsem se o ně bála!? Nikdo nic neví. Nikdo ze sousedů neví nic o tobě. Fu.” Oddechla si nahlas a sedla si do křesla. Odkopla boty na podpatku a položila nohy na konfereční stolek. “Fu. potřebuju panáka. Hu.” Dál zhluboka dýchala. Zasmála se a zase si oddychla. “Jsou v pořádku.”
Hermiona jen přitakala a přikyvovala. Snažila se nic necítit. Mrkala. Dýchala. To bude dobrý.
“Hermiono?”
Zavrtěla hlavou. Přitiskla si ruku na pusu ale pozdě. Rozvzlykala se.
Rita najednou byla vedle ní. Držela ji za ruku. “Hermiono? Co se děje? Mluv. Co se stalo?”
Dál vrtěla hlavou a vzlykala. Snažila se přestat ale nešlo to!
Rita jí přejížděla palcem po hřbetu ruky. “Ššššššš. Pusť to ven. Nedrž to v sobě.”
Dál vrtěla hlavou ale dál vzlykala.
“Ššššš…..”
“Jsou pryč,” dostala ze sebe mezi vzlyky. “Jsou pryč a já nevím co dělat. Všechno vyšlo a já nevím, co dělat. Nevím, co dělat. Nevím, co dělat. Nevím, co dělat.”
“Dýchej.”
Odfrkla si. To nebylo vtipný. Ani trochu.
“Myslím to vážně. Dýchej. Nádech.” A sama se nadechla. Propalovala Hermionu pohledem, dokud to po ní nezopakovala. “A výdech. Výborně. Ještě jednou. Nádech. A výdech.”
Chvíli takhle dýchaly spolu. A pak už to bylo o něco lepší.
“Vymazala jsem jim paměť,” huhlala. “Neví, kdo jsem. Jsou pryč. Ztratila jsem je. Jsou v Austrálii, jsou šťastní. Beze mě.”
“O drahoušku,” povzdechla si Rita a přitáhla ji k sobě do objetí. “To mě mrzí.”
Jo, ji taky.
Rita ji stiskla. “Mluvila jsi se specialisty na mazání paměti?”
Zavrtěla hlavou. “Ne, jen jsem to kouzlo našla v knihovně Blacků. bylo těžký zařídit, aby fungovalo na všechno se mnou. Jestli se o tom někdo dozví, určitě půjdu do vězení.”
Rita si povzdechla. “Holka, měla bys už všechno přestat řešit tím, že porušíš zákon. Deptá tě to.”
“A kdyby mě to nedeptalo, tak bych to mohla snad dál tak dělat?”
“Samozřejmě. Jsou to dost geniální řešení.”
Odfrkla si. “Jste strašná.”
“Ne, jsem nejlepší. Máš ještě tu knihu?”
Přikývla. “Nic v ní o protikouzlu není. Dívala jsem se.“
“Možná, když to kouzlo uvidím, tak mě něco napadne. Hermiono,” řekla pevně, “tohle vyřešíme. Zvládneme to.”
“Proč mi pomáháte?” zeptala se a zatroubila do kapesníku.
Rita počkala, než dotroubí. “Protože mám Hellen a Richarda ráda.”
“Ale držela jsem vás v terárku!”
Pokrčila rameny. ”Nebyla to dovolená podle mého gusta, ale dalo se to přežít. Život mi to nezničilo.”
“Omlouvám se.”
Rita se na ni dlouze dívala. Pak ji pohladila po tváři a setřela jí palcem slzu. “Omluva je přijata. Děkuju. A teď, jsi připravena jít zpátky mezi vlky?”
“To jsou spíš žraloci,” utrousila Hermiona.
Rita se zasmála. “Žraloci. To se mi líbí.” Dala si na klín kabelku a otevřela ji. Místo jedovatě zeleného brku vytáhla taštičku. “Trošku tě spravíme, co ty na to?”
Zaváhala. “Ale… Nic přehnaného, prosím.”
Protočila své oči pod modrými stíny. “Neboj. Bude to decentní.”
Zavřela oči a nechala Ritu kouzlit.
Její dotyk byl na Hermionině tváři jemný. Lehký. Něžný. Nebolel. Nestírala jí ani nerozetírala jí nic drsně a hrubě. Bylo to skoro pěkné.
“Víš, že si všichni myslí, že zásnuby budou co nevidět?” zeptala se jí Rita tiš a pokračovala v nanášení stínů.
“Vím,” odpověděla stejně tiše a snažila se ani nepohnout. “Nejsme spolu ale… je to tak lehčí. Máme klid, když si všichni myslí, že jsme zadaní.”
“Dokud jednoho z vás nenačapají s někým jiným. Pak z toho bude zbytečný skandál.”
“Tak to budeme řešit pak. A nenačapají. Aspoň ne zatím.”
“Můžeš si tím být tak jistá? Sláva je -”
“Jsem si tím jistá. Ron mi to sám nabídl. Nenutila bych ho do toho.”
“To jsem neřekla.”
Otevřela oči a probodla ji pohledem. “Ale myslela jste si to.”
“Vždycky žárlil. Sláva mu sluší. Brzo si uvědomí její výhody.”
Zavrtěla hlavou. “Ne, teď je jiný. Všichni jsme jiní.”
Rita asi něco slyšela v jejím hlase, protože přikývla. “Máš pravdu. Omlouvám se.”
Povzdechla si. Nikomu z nich nebylo dobře. A Ronovi sláva opravdu slušela. Šlo mu to.
Beru to jako daň za všechny ty roky, kdy jsem to Harrymu záviděl. Teď si to vyžeru za nás za všechny. A jestli díky tomu budete mít vy dva víc klidu… stojí to za to.
Pořád se cítil provinile, že je opustil. I když mu dávno odpustili. Harry se stáhl do ústraní. A tak to bylo na ní a na Ronovi. Nemohla v tom Rona nechat a udělat to taky.
Zavřela oči a Rita se vrátila k práci.
Byly potichu.
“Hotovo,” řekla Rita tiše. Hermiona otevřela oči a vzala si zrcátko, které jí podávala.
Vypadala… líp. “Asi bych měla tu stylistku propustit.”
“A o čem by pak holky v Týdnu čarodějek psaly?”
“Co?!”
Rita vážně přikývla. “To, jak ti co nesluší, tam píšou dost často. Ale neboj, vždycky to směřují na tu madam dokonalou, ne na tebe. Pokaždý úpenlivě prosí, ať si seženeš někoho jiného, a pak se zase vrátí k dobročinné akci týdne a kam přesně všechny ty peníze šly.” Když viděla její výraz, odfrkla si. “Nepodceňuj sílu ženských plátků, věř mi.”
Hermiona se na sebe podívala. “Takže vypadám hrozně?”
“Nee,” řekla Rita rychle. “Jen dlouhé rukávy a rukavice u společenských rób a šatů… na někom tvého věku… nevypadá to úplně dobře. Mohlo by to vypadat líp. I když se to takhle běžně nenosí. Působí to zvláštně.”
Hermiona si zatahala za rukáv na levé ruce.
Rita si toho všimla. “Hermiono…”
Kousla se do rtu. To teď řešit vážně nebude. “Měly bychom jít. Já bych měla jít. Uvidíme se později.” Vstala a vyrazila ke dveřím. Stiskla kliku a ještě se otočila. “Děkuju za pomoc.”
Myslela to vážně. Dýchalo se jí o něco líp.
Bylo to zvláštní mít Ritu v bytě. Mít kohokoliv v bytě. Ron i Harry tu měli pokoj pro hosty ale jinak tu byla sama. S křivonožkou. Nevěděla, co by bez křivonožky dělala. A teď tu byla Rita. V punčochách skrz které prosvítaly nalakované nehty. Pohodlně posazená na pohovce s nohama stočenýma pod sebou, když pročítala hermioninu knihu a dělala si poznámky.
Hermionině odmítala dát tu knihu z ruky. A Rita netlačila. Jen se pohodlněji usadila, vytáhla brk a pergamen a pustila se do práce u Hermiony na gauči. Několik dní v kuse. Jednoho dne přišla v teplácích a svetru. S culíkem. Nenamalovaná. Do té doby se Hermionina ani neodvažovala představit, že by Rita vlastnila tepláky .
Když jí Hermiona otevřela, ukázala na ni dlouhým nalakovaným nehtem. “Dneska mám volno a křeče. Potřebuju čokoládu a čaj.”
Hermiona beze slova uhnula na stranu. “Mám nějaké zásoby ale nevím, jestli to bude stačit.”
“Bude. Musí.”
“Ale mám zmrzlinu,” navrhla Hermiona a stáhla si rukávy mikiny níž.
Rita na chvíli ztuhla. Pak na Hermionu ukázala oběma ukazováčky. “Ty. Jsi. Nejlepší. Val to sem. Já jdu na kapitolu čtrnáct. To je perfektní kombinace pro čtení o rodových kletbách.”
“Nebo si můžeme dát pauzu. Pustit si nějaký film.”
Rita už byla na cestě do obýváku. Pomalu se otočila. Vypadalo jako dravec, co zavětřil kořist. “Co máš?”
“Pod vlivem úplňku. Hříšný tanec. Přes palubu. Když Harry potkal Sally. Mám všechny kazety, na které jsme koukaly s mámou.” Ani nevěděla, proč to řekla.
Už teď litovala, že to řekla
Ani nevěděla, proč je všechny koupila. Proč se mučila.
“Nějaké kreslené?”
“Ty chceš koukat na kreslené?”
Rita se objala kolem břicha. “Mám těžký den a potřebuju něco hodně milého.”
“Kreslené jsem nebrala, ale můžu je pořídit do příště. Přes palubu je veselé.”
“To je to s tím potratem?”
“Ne, to je to s tou bohatou holkou, co spadne přes palubu a ztratí paměť a stará se o tři rozjívené kluky.”
“Jo, to beru.” Pomalu přikyvovala. “To bude dobrý.” Zaváhala. “Chceš to vidět?”
Na konci si na všechno vzpomněla. A dobře to dopadlo. Přikývla. “Jo. Proč ne.”
A tak dřív, než se nadála, měla emocionální Ritu Holoubkovou v teplácích na gauči pořádající zmrzlinu Ronovým tempem. To bylo velmi úctyhodné.
Hermiona nevěděla, kdy usnula, ale poslední, co si pamatovala, byla vyrážka kluků od škumpy.
“Merlinovy koule, přestaň na mě vrčet a pusť mi Úplněk, ty příšero jedna kovová!”
Hermiona otevřela oko. Rita klečela před přehrávačem a mačkala nějaká tlačítka.
“Přísahám, že tě prokleju, ty potvoro. Pusť to!”
Snažila se teď nehty z toho vydrápat tu kazetu zpátky?
“Chceš pomoc?”
Podívala se na ni z podlahy. “Prosím. Jinak se z toho zblázním.”
Hermiona se pousmála a vstala. Chvíli štelovala přehrávač a pak začala přetáčet kazetu zpátky.
“Vyspala ses dobře?”” zeptala se jí Rita.
“Jo.” A byla to pravda. Nebyl to špatný šlofík.
“To jsem ráda.”
“Co ty? Jak se cítíš?”
“Jako po Cruciu do břicha,” zašklebila se.
“Co lektvary?”
“Obyčejné proti bolesti jsou návyková slabota. A ty neobyčejné jsou návyková silnota. Vzít si je jednou za čas jde, ale několik dní každý měsíc? To nemůžu.”
“Ale nemělo by být něco přímo na to?”
Rita pokrčila rameny. “Lékouzelníci si s tím neví rady. Někteří si myslí, že přeháním. Zvykla jsem si. A když to jde, tak nepracuju. Je to teď horší, než to bylo, ale…” Odmlčela se a najednou měla takový prázdný pohled.
“Rito?”
Trhla sebou. “To nic. Už to bude?”
“Skoro.”
“Dobře.” Vydrápala se na nohy. “Já si odskočím, uvařím si nový čaj a můžeme to pustit.”
“Dobře,” souhlasila Hermiona rychle.
Co to bylo? Co se stalo? Ale když se Rita vrátila, chovala se zase normálně. Křivonožka přišel, propletl se kolem Hermiony a vyskočil na pohovku vedle Rity. Pak se jí stulil v klíně začal příst.
Rita se nepřítomně usmála a začala ho hladit.
Hermiona to celé sledovala se zatajeným dechem. Křivonožka jí sedí v klíně. Nechává se hladit. Páni.
“Myslím, že něco mám,” řekla Rita hloubavě.
Hermioně vystřelila hlava nahoru. “Vážně?”
Rita zvedla prst. “Možná. A není to zrovna… legální.”
Hermiona se zvedla a přešla k ní. “O co jde?”
“Krevní a rodová magie. Matriarcha rodu může mít větší vliv na magii rodu a snáz ovlivní určité věci. Otázka je, -”
“Kdo je podle magie matriarcha?”
Rita přikývla. “Přesně. Jestli to jsi ty, tak by dávalo smysl, že jsi měla takový úspěch. Jestli je to někdo jiný…”
“Jestli je to babička, tak jsme v háji. S mámou spolu nemluví.”
Rita si povzdechla. “Já vím.”
“Víš?”
Pokrčila rameny. “Řešilo se toho u vás doma docela dost. Hellen to dost trápilo.”
To Hermiona nevěděla.
“Každopádně budeme muset za nimi. A ať to bude jak to bude, budeme jim o tom muset říct a musí s tím souhlasit.”
Jo, toho se Hermiona bála.
“Co když… co když je jim takhle ale líp?”
“Nemají tebe, není jim líp.”
“To nemůžeš takhle říct.”
“Můžu. Znám je. Jsi jejich všechno. A zaslouží si tě mít zpátky.”
Hermiona stiskla k sobě rty.
Rita ji chytla za ruku. “Bude to dobré. Věř mi.”
“Proč mi pomáháš?” zeptala se slabě.
“Protože je to správná věc?”
Zavrtěla hlavou. “To nestačí.”
“Mělo by. Navíc, Hellen a Richard mi chybí. Byli fajn. Nevím, co bych si počala bez jejich mentální stimulace. ”
Hermiona se rozesmála. Tátu imitovala opravdu dobře. “Pořád nemohl rozdejchat, že jsi ho porazila v piškvorkách.”
Pokrčila rameny. “Vedla jsem ve své době šachový klub na škole. Měl si líp volit své soupeře.”
“Jako třeba tu masařku, co nám pořád lítala v kuchyni?” zeptala se jí Hermiona.
“Ano. Na tu by možná stačil.”
Vyprskla smíchy.
Rita se protáhla. “Myslím, že si zasloužím zmrzlinu. Máš?”
“Samozřejmě.” Od toho filmového maratonu měla vždy jednu v mrazáku. “Co víno?”
“Zmrzlina A víno? Ty mě rozmazluješ. Val to sem.”
V kuchyni rychle popadla skleničky, víno i zmrzlinu. Do háje s miskami, lžíce postačí. Stejně to snědí celé. “Můžu mít otázku?!” křikla na ni Rita z obýváku. “Mimo záznam?!”
Hermiona si odfrkla. “Ptej se.”
“Proč nosíš dlouhý rukávy?”
Zaváhala. Byla ráda, že je stranou a že na ni Rita nevidí. Co jí na to má říct? Bellatrix si ji označkovala?
“Máš tam Znamení nebo nějaké jiné tetování, co je nerozvážností z mládí?!” zeptala se Rita lehce, jako by to tak vůbec nemyslela.
“Je to jen… Mám tam… suvenýr z války,” řekla nakonec slabě. Ani nevěděla, jestli je jí v obýváku slyšet.
Nebyl to hezký pohled. Byla zvyklá na jizvy. Ale tohle. Tohle bylo… zlý. Ošklivý. Hnusný. Nechtěla to nikdy vidět. Nechtěla, aby to kdokoliv viděl. Možná by to zvládli odstranit, ale nechce to nikomu ukázat.
Bylo to ohavný.
A když to měla na sobě, tak byla o-
“To je mi líto.”
Otočila se. Rita tam stála opřená o futra.
“Ukázala bych ti svůj, ale není vidět.”
“Taky máš?” zeptala se překvapeně.
“Jen tady,” řekla a poklepala si na hruď. “Nebylo to snadné pro nikoho. A vím, že oproti jiným si nemám na co stěžovat…” Povzdechla si. “Jen je v pořádku nebýt v pořádku. A tvůj suvenýr mě mrzí.”
“Ron málem přišel o ruku, řekla slabě. Radši bych si to s ním vyměnila. Vydrápala by si to, kdyby mohla. A Harry měl na ruce tu sprostou větu. Neměla si na co stěžovat. Byli na tom hůř. Byli na tom hůř dýl. ”Nesnáším to.”
“Možná by s tím něco šlo udělat. Odstranit to? Překrýt to? Jsou tetování a kouzla, kterými – “
“Nechci o tom mluvit,” utnula ji. “Pojďme si dát zmrzlinu a film.
“Dobře. Jak chceš.Vezmu ti to víno.”
Jedna z věcí, které na Ritě oceňovala, bylo to, že si z ní nedělala legraci, že dělala věci po mudlovsku. Aspoň u sebe doma se mohla chovat jakou sebe doma. Prostě ji většinou nenapadlo, že by to mohla zakouzlit a odkouzlit.
Skončily u televize. Nejdřív se podívaly na zprávy, protože Rita potřebovala vědět, jaká je nejnovější situace tam a tam. Hermiona tu část nevnímala. Nepotřebovala slyšet o další válce.
“Jsou to dobří reportéři,” řekla Rita tiše. “Dělají dobrou věc.”
Hermiona se na ni udiveně podívala. “Myslíš?”
Rita přikývla. “Kdysi jsem si myslela, že to takové bude. Bylo mi asi tolik, co tobě. Náš svět je… menší. Omezenější. Není jako BBC nebo New Yorker.”
Hermiona zvedla obočí. “New Yorker?” Ten doma nikdy neměli.
“Občas se o něm na BBC zmínili. Jsou to dobré noviny.”
“Jak těžké je vlastně mít vlastní noviny?” zeptala se jí.
Rita si odfrkla.
“Zvládl to Lenčin táta. A on není zrovna nejpraktičtější,” pokračovala Hermiona. “Jak těžké to teda může být?”
“Nejde jen o to vytisknout papír. Potřebuješ někoho, kdo bude psát. Někoho, kdo bude dělat korektury. Fotografa. Získávat přístup na akce, do Starostolce. Na to potřebuješ jméno. Peníze. Potřebuješ se nějak k lidem dostat. To je spousta věcí. Jinotaj je na houby, protože tyhle věci nemá a různě to lepí a nahrazuje. Nemá to kredibilitu. Já chci mít kredibilitu.”
“Kolik?”
“Co?”
“Kolik peněz je potřeba.”
Rita si ji změřila pohledem. “Hodně.”
“A když bys je měla? Co by ti v tom bránilo?”
Rita zavrtěla hlavou. “To je jen zbytečné mluvení o ničem. Nedávají tam nějaký film?”
“Ne ne ne, počkej. Když nebylo něco, co jsme potřebovali, udělali jsme to sami. Když budeme mít peníze, budou potřeba lidi. Znáš někoho, koho bys chtěla, aby pro tebe psal?”
“O pár bych věděla,” řekla neochotně.
“A šli by k tobě psát?”
“Možná.”
Hermiona tleskla. “Výborně. No, máme kde začít. A fotit by mohl Colin. Je hodně…” Ztuhla.
“Hermiono?”
Colin.
Pane bože Colin!
“Já zapomněla. Já zapomněla!” Slzy se jí rozkoulely po tvářích. “Já zapomněla… zapomněla jsem… Na chvíli jsem zapomněla! Kurva!!!” popadla sklenici s vínem a mrskla ji o stěnu.
“Hermiono!” Rita si rychle sedla blíž a objala ji. “Co se děje?”
“Zapomněla jsem, že je mrtvý,” dostala ze sebe mezi vzlyky. “Colin je mrtvý. Už nikdy nic nevyfotí. Je pryč. Je mrtvý.”
Rita ji stiskla a jen ji držela. Nechala ji brečet a jen ji držela.
Colin byl pryč. Byl pryč. Byl pryč. Byl pryč. Byl pryč.
Byl pryč.
Rita voněla jako nějaké květiny. Jasmín? Růže? Něco takového. Když se Hermiona odtáhla, všimla si, že Ritiny tváře jsou taky mokré. Aspoň že kouzelnická řasenka se nerozpíjí. Uhnula pohledem. “Pojďme to přepnout. Měli by tam dávat Lásku přes internet. Upoutávky vypadaly hezky,” řekla a ignorovala, jak ubrečeně zní.
Rita přikývla a podala Hermioně ovladač. Pohodlněji se opřela a přitáhla Hermionu k sobě. Nechala se. Bylo to dobré. Nebyla sama.
Křivonožka mňoukl a vyskočil k nim na gauč. Lehl si Hermioně do klína a packy položil Ritě na nohy. Rozpředl se.
Hermiona se uslzeně usmála a podrbala ho pod bradou a druhou rukou našla správný kanál. Byla tam blondýna v knihkupectví. To bylo ono.
“Kdo potřebuje skleničky?” zeptala se Rita a napila se přímo z lahve, kterou Hermioně podala.
“Přesně,” odfrkla Hermiona. To by šlo. Prostě se šlo dál. Den za dnem. A když nebyly skleničky, pilo se z lahve. Svět nekončil.
Film byl zajímavý. Vtipný. Měla chuť toho chlapa několikrát proplesknout a Rita s ní souhlasila. Byl na proplesknutí.
Neodtáhly se od sebe celý film. Bylo jim dobře. Proč se odtahovat, když jim bylo dobře? Nebyly samy. A to bylo to důležité.
Snědly zmrzlinu, vypily víno. Házely polštáře na televizi, když měly chuť toho chlapa proplesknout. Už před měsícem zjistily, že kouzlit při koukání na film opravdu není dobrý nápad. Bylo to fajn. Bylo jim dobře.
Dveře bouchly. “Hermiono! Hermiono!”
Hermiona okamžitě popadla hůlku a vyskočila na nohy. “Rone?! Co se děje?!”
“Mám průser! Mám takový průser!” křičel a přiběhl za ní.
“Co se stalo?” Snažila se ukllidnit. Musí být klidná. Tohle vyřeší. To zvládnou. “Je něco s Harrym?”
“Dal jsem p- co ta tady dělá?!”
Mávla rukou. “Díváme se na film. Co se stalo?”
“Proč se s ní díváš na film?”
“Protože jsem ji v patnácti unesla a teď se nemám s kým dívat na filmy. Co se stalo?” zeptala se netrpělivě. “Je to všechny-nás-zabijou průšvih nebo hůř, všechny-nás-vyloučí průšvih?”
“Hůř?” zeptala se Rita zmateně. “Jak hůř?”
“Všichni mě zabijou a pak vyloučí průšvih.”
To ne. Ale neměl na sobě žádnou krev. Tak zlý to snad být nemůže, ne? “Co se stalo?” zeptala se a snažila se znít klidně. Proč je to na vyloučení?
Ron střelil po Ritě pohledem.
Ta mávla rukou. “Mě si nevšímej. Všechno, co se řekne nebo stane v tomhle bytě, je mimo záznam.”
Pořád váhal.
“Rone, děsíš mě. Co se stalo. Je Harry v pořádku? Je Teddy v pořádku?”
“Jo,” přikývl. “Oni jo. Ale… Merline, Harry mě zabije!” vykřikl zděšeně.
“Proč by tě zabíjel Harry?”
“Dal jsem pusu Malfoyovi.”
Stalo se několik věcí najednou. Hermiona vyprskla smíchy. Rita hvízdla. Křivonožka zaprskal. Ron zrudl. V telce si dál posílali dopisy.
“Promiň, měla jsem pocit, že jsi řekl, že-”
“Jo. To přesně se stalo.”
Hermiona si ztěžka sedla zpátky na gauč. To snad není možný. “Co to… Jak? Kdy? Proč?”
Rita jí podala lahev. “Měli jsme jít na balkón. Na tohle chci exkluzivní práva. Jestli se vezmou, já,” ukázala na sebe, “budu ta, co o tom napíše.”
“Ve svých novinách,” přikývla Hermiona vážně.
Ron a … Malfoy. No teda.
“Jen pro jistotu. Mluvíme o Dracovi nebo Luciusovi? Protože naštvanou Narcsissu bych ti nepřála,” řekla Rita.
Ron zbledl tak moc, že mu i na tu dálku mohla Hermiona spočítat všechny pihy. Ale nic neřekl. Jen se svalil do křesla.
“Mám pocit, že to to moc neobjasnilo,” hraným šeptem zašeptala Rita. “Jsem zlá, že si trochu přeju, aby to byl Lucius?”
“Co přesně se stalo?” zeptala se ho Hermiona znovu a ignorovala ji. Napila se a vrátila láhev Ritě, která ji odmítla a ukázala na Rona. Dobrý nápad. Podala láhev Ronovi.
“Jak se to stalo?”
Zvedl hlavu z dlaní. “Já… nevím. Prostě se to stalo. Zamžoural na láhev a vzal si ji. Zhluboka se napil. “Prostě… jsme se hádali po tréninku bystrozorů a já mu najednou dal pusu. Co mě to popadlo?” zaúpěl.
“A co on na to?” zeptala se Rita.
Hermiona byla ráda, že se ptá. Ona totiž neměla slova.
“Já nevím. Myslím že nic? Než stačil něco říct, zdrhl jsem.”
“A dal ti tu pusu zpátky?”
Svraštil obočí. “Myslím, že to ani nestihl. Ztuhl. Byl ztuhlý.”
“Neproklel ho. Nepraštil. Nezačal na něj řvát. To jsou samé dobré znaky,” řekla Rita přemýšlivě.
“Ale je to Malfoy!” namítl Ron. “Malfoy!!!”
Rita zabořila lžíci do napůl rozteklé zmrzliny a tu si pak dala do pusu. “Celý Romeo a Julie!” řekla dojatě. “Tohle miluju.”
Hermioně zacukal koutek.
“Hm,” pokračovala Rita a ukázala lžící na Hermionu. “Pamatuješ, jak jsem říkala, že jednoho z vás načapají s někým jiným a bude z toho kauza? Myslím, že vyhrává.”
“Tohle není žádná soutěž,” sykla Hermiona. “A nikdo nikoho nenačapal. Že ne, Rone?”
Ten jen tupě zíral před sebe.
“Myslím, že na něj jde šok,” řekla Rita suše. “Potřebuje deku. A čokoládu,” dodala zabalená v dece s čokoládou majetnicky schovanou za sebou.
Hermiona si povzdechla. Vzala svoji deku a přehodila mu ji přes ramena. Vzala svoji čokoládu, ulomila kousek a dala mu ji do pusy, kterou poslušně otevřel. Vrátila se na gauč a usmála se na Ritu, která jí přes klín položila kus své deky. Pokračovaly ve sledování filmu, zatímco Ron pokračoval se svým šokem.
“Já ani nevěděl, že se mi líbí,” řekl tiše. Překvapeně.
Vyměnily si pohledy. “Už mi dává smysl, proč na tebe s Krumem tak moc žárlil,” řekla Rita tiše.
Hermiona se kousla do rtu. Nezačne se teď smát. Ron si prochází něčím důležitým!
Zvedla se a přešla k němu. Sedla si před něj na podlahu a pohladila ho po ruce. “Co se ti teď honí hlavou?”
Zavrtěl hlavou. Znovu se napil vína.
“Rone?”
Znovu zavrtěl hlavou.
“Rone? Co se ti honí hlavou?”
“Nemůžu přestat myslet na to, jak voní. I když smrdí potem, tak voní.”
Hermiona šlehla pohledem po Ritě, která měla k sobě rty přitisklé tak silně, že bylo s podivem, že si je neprokousla. Ale mlčela.
“To… je docela jednoznačné. To je dobrý, ne?”
“Nevím, co se to se mnou děje.”
“Asi se ti líbí Malfoy. Asi se ti líbí kluci.”
“Ale mně se líbí i holky!” namítl.
“Dobře, tak se ti líbí kluci a holky. Můžeš mít rád oboje. Co se ti teď honí hlavou?”
“Že už se tam nikdy nemůžu vrátit.”
“A dál?”
“Že se to Harry nesmí dozvědět. Nesnáší Malfoye.”
Hermiona si s Ritou vyměnila pohled. “Mám spíš pocit, že papouškoval to, co jsi mu vždycky říkal ty. Malfoye… snáší.”
“Je to… má…” povzdechl si. “To nemůžu. To nejde.”
Stiskla mu pevně ruku. Podíval se na ni. “Mluvíme tu o Harrym. O Harrym. Kdy tě Harry s něčím poslal do háje? Kdy se na tebe naštval tak, že by tě už nikdy nechtěl vidět? Je to Harry.”
“Je jako můj brácha.”
“A ty jsi jako jeho bratr. Rone, to bude dobrý.”
Zase si zabořil hlavu do dlaní. Zaúpěl. “Jak se tohle stalo? Všechno je špatně.”
“To mi podívej,” utrousila Hermiona.
“Máma si pořád myslí, že se vezmeme,” řekl tiše. “I když jsem jí už tisíckrát říkal že ne, pořád si to myslí. Tata. Táta! On mě vydědí.”
Hermiona si odfrkla. “Je to tvůj táta. Rone, ten tě nevydědí. Možná opilý rozbije Malfoyovi staršímu hubu na svatbě, ale nevydědí tě.”
“Svatba? Já ani nevím, co si myslí, a ty už mluvíš o svatbě?!”
“Mluvím o nejhorším možným scénáři. No tak. To bude dobrý.”
“Říká ta, která je s Ritou Holoubkovou při svíčkách.”
Hermiona se rozhlédla. No jo. Zapálily si svíčky. Obě mají svíčky rády.
“Ale já Hermionu nelíbám a nezdrhám,” řekla Rita zpěvavě.
Hermiona si vzala pantofli a hodila ji po ní. Nepomáhala. Ani trochu.
“Ty, ty, ty,” koktal Ron. “Ty ses trefila! Hodila jsi po ní botu a trefila ses! Kdo jsi a co jsi udělala s Hermionou?”
Praštila ho do nohy. “Nech si toho.”
Ron přikývl. Dopil láhev. Podal ji Hermioně a postavil se. “Tohle,” ukázal na ni a na Ritu, “mi budeš muset někdy vysvětlit.” Přikývl si pro sebe. “Já jdu.”
“Kam?”
“Nechat si rozbít hubu.”
“Kým? Harrym?”
“Hůř. Malfoyem.”
Bylo od něj hezký, že to chtěl hned vyřešit. “No… tak… kdyžtak se sem můžeš vrátit. Ale budu ti držet palce.”
“Asi vás nechci znovu rušit,” řekl váhavě. “Ale palce mi drž.”
Hermiona ho objala a on jí objetí vrátil. Silně ho k sobě přitiskla. “To bude dobrý,” zašeptala.
Neodpověděl jí. Jen jí objal ještě silněji. Cítila, jak se zhluboka nadechuje a narovnává. Pak si sám pro sebe přikývl. Usmál se na ni. “Děkuju.”
Usmála se na něj zpátky. “Za málo.”
Poklepal si na tvář. Ona si stoupla na špičky a dala mu tam letmou pusu pro štěstí.
“Mějte se,” řekl Ritě. “A varuju vás. Mám spoustu bratrů a jednu nebezpečnou sestru, kteří Hermionu berou jako… sestru. Všichni jsou ochranářští ale Ginny…” otřásl se. “Ta je ze všech nejhorší.”
Ukázala na něj dlouhým nehtem. “Budu si to pamatovat. Díky za intel. Hodně štěstí. A pamatuj, chci exkluzivní práva.”
Zavrtěl hlavou. “Jako by k tomu někdy došlo.” Ztěžka si povzdechl. “Mějte se.”
Odešel. Zavřely se za ním dveře.
“No… tak to bylo lepší, než ten film,” řekla Rita.
Hermiona si jen sedla zpátky na gauč.
“Jsi v pořádku?” zeptala se Rita. “Musel to být šok.”
“Nevím.” Potřásla hlavou. “Bojím se o něj. Snad to vyjde. Nějak. Ale… bojím se o něj. Je to… jiné. Nové. Nemůžu mu pomoct. Nenajdu na to odpověď v knihovně. Je na to sám.”
“Jsi dobrá kamarádka.”
Tohle nebylo jen přátelství. Byli rodina.
“Díky.”
pokračování příště
Saint Hellena's Sanctuary 