Část čtvrtá
Půjdou letaxem do Austrálie za jejími rodiči. Udělají to. Rita půjde s ní. Se vším jí pomůže. Nebude na to sama. Zvládnou to. Jen to ještě bylo potřeba říct klukům.
Ron se na ni od toho večer u ní doma divně koukal. Ale tak… aspoň s Malfoyem mu to vyšlo. Zhruba. Začali spolu chodit na rande. Malfoy mu prý řekl, že jestli ho ještě někdy bez souhlasu políbí, tak ho prokleje, ale pak s ním šel na rande. A znělo to že si to užili. I když měl od té doby Ron panickou hrůzu z toho, že by mu měl znovu dát pusu. “Prostě se ho zeptat jestli můžeš,” mu nepřišlo jako dobrá rada. Hermioně to přišlo jako geniální rada.
A ona měla odjet za rodiči. Co když to nevyjde?
Harry jí nadšeně povzbudil. Nabídl jí, že pojede s ní, ale odmítla. Kdyby to nevyšlo, nevěděla by, co dělat. Nechtěla ho zklamat. Když Ron slyšel, že chce jet s Ritou, jen se ušklíbl a řekl jí, ať si to užije. A že má Ritě vyřídit, že to s jeho nebezpečnou rodinou pořád platí.
Hermiona jen byla ráda, že tam nebude sama. Navíc, narozdíl od kluků bude Rita schopná upřímně říct, jestli jim je teď líp nebo ne.
Na Austrálii byla jedna divná věc. Počasí bylo naopak. Jako čarodějka byla zvyklá na spoustu věcí, ale tohle… počasí bylo naopak!
”Přestaň se šklebit. To bude dobrý.”
Zamžourala na Ritu v ostrém slunci. Jí se to říkalo.
Rita ji jednou rukou objala kolem ramen a přitiskla ji k sobě. “Myslím to vážně. To bude dobrý.”
“Co když mě budou nesnášet?”
Mlaskla. “Nesmysl. Jak by tě mohl někdo nesnášet?”
“Vymazáním dvaceti let života? Zavřením do zavařovačky? Rozbitím nosu? Vykradením trezoru? Podpálením hábitu? Omráč-”
“No, když se na to chceš dívat takhle,” připustila Rita a vůbec si nevšímala toho, že Hermiona ještě ani trochu neskončila.
Šlehla po ní pohledem a polkla. “Nepomáháš.”
“Ale no tak. Jaké máme teď možnosti? Můžeme se otočit a odejít, jestli chceš. Nebo můžeme jít a zaklepat jim na dveře. Je to na tobě.”
Zhluboka se nadechla. Měla pravdu. Kdy se pár kroků ke dveřím stalo tím nejtěžším na světě?
“Hermiono?”
Natáhla k ní ruku. “Můžeš, můžeš mi trochu pomoct?”
Rita neprotočila oči ani si neodfrkla. Jen se na ni usmála, chytla ji za ruku a odvedla ji ke dveřím. Zvedla ruku, s úsměvem se na ni podívala, chvíli čekala, a pak stiskla knoflík zvonku. Dneska měla fialové nehty. Mámina oblíbená barva.
Čekali. Čekali. Čekali.
Rita znovu stiskla zvonek.
Hermiona polkla. Tohle byl špatný nápad.
Dveře se otevřely. Stála v nich máma. Maminka.
Usmála se na ně. “Zdravím. Co pro vás můžu udělat?”
Rita stiskla Hermioně ruku, ale- Byla to maminka. Maminečka.
“Dobrý den. Hellen Grangerová? Jmenuju se Rita Holoubková a přišla jsem za vámi kvůli vaší praxi v Británii? Telefonovaly jsme spolu.”
Telefonovaly?
“Ah jistě. Pojďte dál. Manžel je doma, hned ho zavolám. Dáte si čaj?”
“Ano, čaj bych nikdy neodmítla,” usmála se na ni Rita a znovu Hermioně stiskla ruku.
Hermiona přikývla. Měla strašně sucho v krku.
Mamka se na ně usmála, ukázala jim cestu k pohovce a spěšně odešla.
“V pořádku?” zeptala se jí Rita tiše.
Hermiona stiskla rty k sobě a zavrtěla hlavou. Nemohla říct ani slovo.
“O, drahoušku,” řekla Rita a vtáhla ji do objetí. “Ještě chvíli vydrž.” Hermiona usilovně mrkala. Vydržet. Jasně.
Posadili se na gauč. Žmoulala Ritě ruku. Vydržet. Vydržet. Vydržet.
“Kohopak to tu máme?” zapředla Rita.
Hermiona vzhlédla. Mourovatá kočka se vztyčeným ocasem přišla do místnosti. Jistě, proto Rita předla.
“No nejsi ty krásná. Nebo jsi krásný?” Naklonila hlavu na stranu a zadívala se jí na zadek. ”Kočka. Jasně.” Natáhla k ní ruku a pobídla jí měkým hlasem, aby k ní přišla.
Kočka se opatrně přiblížila, očichala jí dlaň a pak se jí otřela o nohy.
“Vidím, že jste se potkaly s Margaritou,” řekla mamka, když vešla, v rukou tác s jejich čajovou soupravou. “Manžel tu bude hned.”
Rita si odkašlala. “Margarita? To je…pěkné jméno.”
“Ano, ano. Ani nevím, jak nás to napadlo. Bylo tu nějak prázdno po tom, co jsme se přistěhovali, tak jsme si s manželem pořídili kočky. Miu a Margaritu.”
Mia byla tátova přezdívka pro ni. Polkla.
Rita se křečovitě usmála. “Opravdu krásná jména.”
“Ano ano. Děkuji. Nebylo to ani nijak těžké. Zkusili jsme to a po pár dnech jsme měli jasno. Žádné změny nebyly potřeba.” Nalila jim čaj.
“Opravdu?” zeptala se Rita.
“Mia se toulá ale vždycky si nás najde a hlídá si nás. A Margarita je zase neskutečně zvědavá a musí s námi být všude. Manžel se s ní pořád dohaduje. Netuším, proč to dělá,” zasmála se. “A tady ho máme. Drahý, to je Rita Holoubková a to…” podívala se na Hermionu a zamračila se. “Promiňte, asi jsem přeslechla vaše jméno.”
“Hermiona,” dostala ze sebe přiškrceně. “Jmenuju se Hermiona.”
“Těší mě,” usmál se na ni táta a podal jí ruku.
Potřásla si s ním. Táta! Bylo těžké ho pustit. Nemačkat. Neobejmout. Ale musela. Co by si pomyslel?
Táta se dál zdvořile usmíval a potřásl si rukou i s Ritou. Posadil se na pohovku k mamce. “Takže, hledáte nové zubaře?”
Rita se na Hermionu podívala. Zpráva byla jasná. Bylo to na ní.
Zhluboka se nadechla. “Já… nevím jak to říct.” Řekne to. Řekne to. Řekne to.
Táta s mámou se dál zdvořile usmívali a čekali.
“Já… já jsem vaše dcera.”
Ztuhli. Máma se podívala na tátu. “Racharde? O čem to mluví? Tvoje dcera?”
“To netuším,” rychle zavrtěl hlavou a chytil mámu za ruku. “Mladá dámo, nevím, co si myslíte, že děláte, ale já nikdy-”
“Je to komplikované,” vložila s do toho Rita.
Máma se mu vytrhla a přimhouřila oči. ”Richarde, tohle mi vysvětli. Ty jsi s tou ženskou něco měl? Jak dlouho?”
Ne ne ne! Tohle bylo úplně špatně! “Ne!” vyhrkla Hermiona. “Rita není mám máma. Ty jsi.”
Máma otevřela pusu a pak ji zase zavřela.
Hermioně se po tvářích rozkoulely slzy. “Vy jste mí rodiče.” Vzlykla. “Je mi to moc líto. Nechtěla jsem…”
“O čem to mluvíte? Nemáme dceru,” řekla máma. “Richarde…” bezradně se na něj podívala a zase ho chytila za ruku. “Nikdy jsme… přísahám, nikdy.” Otočila se k Hermioně s Ritou. “Žádná adopce. Žádná -” Ztichla. Podívala se na Richarda. “Říkali, že se žádné vajíčko neuchytilo. Co když…” Znovu se podívala na Hermionu. “Vypadá jako tvoje sestra. Má tvoje oči. A nos mýho táty.”
Táta zbledl. “To by neudělali… jak by to vůbec… Doktor říkal, že už nemají žádné-”
”Ale co když lhal? Co když dal naše vajíčka někomu jinému?” zeptala se ho máma s nadějí v hlase.
Mohla by je nechat. Mohla by je nechat si myslet, že je jejich dítě ze zkumavky. Že jim ji ukradli ale že je teď tady.
Rita jí silně stiskla ruku. Trhla sebou. Ne. To by nebylo správné. Už žádné lži.
“Tak to není,” slyšela se říct. “Jsem vaše, jsem vaše biologická dcera. Ale… nepamatujete si mě, protože jste o všechny vzpomínky na mě přišli.”
“Jak?” zeptala se máma.
“Tohle zní jako nějaké sci-fi,” řekl táta odmítavě. Vstal. “Měli byste jít.”
“Měli byste Hermionu vyslechnout,” řekla Rita. “Pak půjdeme.”
Hermiona jí děkovně stiskla ruku. “Jsem čarodějka,” řeka tiše. Dívala se na svoje boty. “Byla válka a… byli jste v nebzpečí, protože jsem byla vaše dcera a bojovala jsem proti zlým lidem, kteří -” roztřeseně se nadechla a vydechla.”Nebyli jste v bezpečí. Ale nechtěli jste odjet beze mě. Ale já nemohla odjet. Nepomohlo by to. Jen by nás našli rychleji a já musela pomoct Harrymu. Tak… jsem vám vymazala paměť- Beze mě jste mohli konečně odjet do Austrálie, jak jste vždycky chtěli.”
“Tomu nerozumím,” řekla její máma. “Kouzla? Válka?”
“Co nám to vykládáte za povídačky?” zeptal se táta.
“Je to pravda,” řekla Rita. “Nebylo to… nebylo to dobré období pro nikoho. Hermiona to udělala, aby vás ochránila. A fungovalo to. Spousta lidí zemřela ale vy…” odmlčela se.
“Kouzla neexistují.”
Hermiona se uslzeně podívala na tátu. Na tátu, který tak nadšeně poslouchal o nejnovějších zaříkadlech, která se naučila ve škole.
“Možná bych mohla malou ukázku?” navrhla Rita a vytáhla hůlku.
Táta si rychle stoupl před mámu. “Co s tím chcete dělat?”
“Jen něco neškodného. Wingardium Leviosa.”Její šálek se vznesl a odplul k němu.
Užasle ho vzal do ruky. “To… jak jste to udělala? Magnety?”
“Kouzla. Možná vás přesvědčí něco jiného.” Povzdychla si. “Nelekněte se.” Pustila Hermioninu ruku. A proměnila se v brouka. Smaragdového brouka.
Máma zalapala po dechu. Táta na Ritu jen zíral.
“Diphucephala colaspidoides. Hellen, to je Diphucephala colaspidoides.”
“To vidím. Richarde, co to znamená? To je jen náhoda, ne? Jak to…”
Táta se podíval na Hermionu. “Proč mám pracovnu plnou fotek a nákresů vrubounů přesně takových, jako je tenhle? Proč máme všude obrazy gotických hradů? Proč se naše kočky jmenují jako vy dvě? A proč je brouk?! Jak to, že je brouk?!”
“Moje škola byla na hradě. Začali jste kupovat ty obrazy jako takový vtip. A proč máte všude brouky? Nevím. Jedno léto u nás Rita byla a asi sis ji oblíbil. Někteří kouzelníci se umí proměnit ve zvířata.”
“Oblíbil?” zeptala se Hellen.
Tohohle se chytí? Achjo. “Jako brouka, mami. Byla u nás jen jako brouk.”
“Proč byla u nás jako brouk?”
“To je na dlouhé povídání,” řekla Rita spěšně, hned po tom, co se ještě spěšněji proměnila zpátky.
“Vážně jste čarodějnice?” zeptala se jich máma.
“Ano,” přikývla Rita.
“A Hermiona je naše?”
Hermiona přitakala.
“Jak… jak si můžeme vzpomenout?”
“Je tu jedno kouzlo. Nevíme, jestli bude fungovat, ale chtěly bychom ho zkusit.”
Její rodiče se na sebe podívali. Dlouze se na sebe dívali.
Hermiona si nervózně žmoulala dlaň. No tak. No tak. Prosím. No tak.
“Udělejte to,” řekl Richard najednou. “Udělejte to. Hned.”
Věří jim? Věří jim!
Rita přikývla a vstala. “Hermiono? Prosím, chytni je za ruce.”
Třásly se jí, když ji máma a táta bez váhání chytili.
“Zavřete oči.”
Poslechla. Rita začala předříkávat latinskou formuli. Hermiona cítila teplo, jak jí proudí rukama. Trvalo to dlouho. Ruce jí brněly čím dál víc. A pak to přestalo. Hermiona otevřela oči. Její rodiče je měli pořád zavřené. Podívala se na Ritu, která je soustředěně pozorovala. “Fungovalo to?”
“Uvidíme,” odpověděla jí Rita.
Její rodiče otevřeli oči. Nejdřív táta, pak máma.
“To je všechno?” zeptal se.
Rita přikývla. “Ano. Jak se cítíte?”
“Stejně.” Zamračil se. “Úplně stejně.” Podíval se na Hermionu. Vypadal smutně. Strašně smutně. “Pořád tě neznám. Je mi to líto.”
Hermiona zavrtěla hlavou. Ne. To ne. Muselo to přece vyjít! Podívala se na maminku.
Tekly jí slzy. Natáhla k Hermioně ruku. “To nevadí. To nevadí. Poznáme se i bez kouzel. Hermiono… holčičko moje…”
Couvla před ní. Ne. To ne. Otočila se. Tohle byla chyba.
“Hermiono!”
Utekla pryč. Pryč z tohohle domu. Pryč z tohohle místa, které ji neznalo. Pryč odtud. Pryč.
Utíkala a utíkala. Zastavila až u nějaké lavičky někde úplně jinde, když už vůbec nemohla. Posadila se na ni.
Bylo jí horko. V puse měla sucho a ani už na slzy neměla dost vody. Všechno bylo špatně.
Uslyšela zacrvkání.
“Co?!” dostala ze sebe. “Nefungovalo to.”
“Ale utéct jsi nemusela,” uslyšela nad sebou.
Otočila hlavu. Rita stála nad ní opřená o lavičku.
Zaklonila hlavu a opřela ji o Ritino břicho.
Rita ji pohladila po vlasech a zastrčila jí jeden pramen za ucho. “Nedopadlo to tak špatně.”
“Dopadlo to příšerně. Nepovedlo se to. Nevzpomněli si.”
“Ale věří ti. Chtějí tě poznat. A to je dobré, ne?”
“Nebude to to samý.”
“Ale bude to nějaký.” Znovu ji pohladila po tváři. “Aspoň nějaký.”
Zavřela oči. “Jsem nevděčná, že jo? Někteří nemají ani to.”
“Je v pořádku být nešťastná z toho, co jsi ztratila. Ale jde o to, co uděláš dál s tím, co máš. Chtějí tě poznat. Chtějí tě mít. Chtějí tě, Hermiono.”
Povzdechla si a soustředila se na bříška jejích prstů a její květinovou vůni. “Proč mi pomáháš?” zeptala se pak.
“Protože je to správná věc. A… mám je ráda. Richard sbírá brouky. Věřila bys tomu?”
Zasmála se. “Ale jen na fotkách.”
“Říkal, že špendlíky a vitríny mu byly nějak proti srsti. Už prý chápe proč.”
“Pojmenovali po mně kočku.”
“Ano. Chyběla jsi jim.”
“Jak to? Jak to můžeš vědět?”
“Řekli mi to. Když jsi utekla. Hellen říkala, že to všechno už dává smysl. To prázdno. Ten šálek navíc do setu, který nikdy nepoužili a nikomu nedali, pořád připraven. Ty knížky, které Richard kupoval a přitom nebyli ani pro něj ani pro ni. Chyběla jsi jim a pořád tě hledali.”
Mlčela. Co na to mohla říct? Že to všechno zvorala? Že jim to nikdy neměla udělat?
“Chtějí, aby ses vrátila. Na čaj. Na večeři. Na dýl. Je to na tobě.” Odmlčela se. “A Richard si se mnou chce zahrát piškvorky. Netuším, jak si to pamatuje, ale řekl, že si je se mnou musí zahrát, aby měl jistotu.”
“Proč si tě pamatují líp než mě?” zeptala se tiše.
Dál ji hladila po vlasech. “Protože tvé kouzlo mělo hlavně vymazat tebe. Já byla chycená jen na kraji. Je možné že…” odmlčela se.
“Co?”
“Že si na tebe vzpomenou časem. Jen to potrvá.”
“Nebo si nevzpomenou vůbec.”
“Nebo si nevzpomenou vůbec,” souhlasila Rita. “I to je možný.”
Zhluboka se nadechla.
Rita jí položila ruce na ramena. “Je to jen na tobě,” řekla tiše.
“Co bys udělala ty?”
Tiše se zasmála. “Nejde o to, co bych udělala já.”
“No tak, co bys udělala?”
“Pelášila bych zpátky tak rychle jak bych dokázala. A z toho domu by mě dostali jen vřískající a kopající párem volů.” Zatnula Hermioně nehty do ramen. Skoro to bolelo.
Otevřela oči. “Vážně?”
“Druhá šance s rodinou?” Tvářila se teď smrtelně smutně. Ale na Hermionu dole se usmála. “Vážně.”
“Asi bych se měla vrátit.”
“Nejde o to, co bys měla, ale co chceš.”
“Chci se vrátit. Chci se hodně vrátit. Chci mámu a tátu.”
Rita se sklonila a pevně ji objala, i když to bylo hodně nešikovné. “Dobře. Vrátíme se.”
Přišla do obýváku a usmála se. Všichni tam byli. Kočky ležely na podlaze na osluněném čtverci a s přimhouřenýma očima se hřály. Táta s Ritou seděli u stolku. Táta měl soustředěný výraz, Rita se pobaveně usmívala. Oba dva se dívali na papír s křížky a kolečky. Nechápala, proč pořád hrají piškvorky a nepřejdou třeba na bitevní lodě, dámu nebo šachy. Piškvorky.
Maminka se na ni usmála a poklepala vedle sebe. Váhala jen chvíli. Sedla si vedle ní a usmála se na ni. Poslouchali hudbu, četly si. Bylo to fajn.Bylo to skoro jako dřív.
“Jsi si jistý?” zeptala se Rita táty samolibě.
“Pšt. Neruš. Na tohle ti neskočím.”
“Jak myslíš.”
Hermiona se na ně podívala. Jak to, že je to pořád baví?
“Dneska nejsi ve formě,” řekla Rita.
“Kušuj,” zavrčel táta a dál upřeně pozoroval papír.
Hermiona si s mamkou vyměnila pohled. Schválně, jak to dopadne.
“Ha!” Táta udělal křížek a vítězně se na Ritu zašklebil. “Mám top.”
“No jo, no jo. Gratuluju. Dáme odvetu?”
Pohodlněji se rozvalil v křesle. “Nevím. Dneska nejsi ve formě. Nechci tě trápit.”
“Odveta,” sykla Rita a mávnutím hůlky vyprázdnila papír.
“Jak chceš,” pokrčil rameny táta. “Rozdrtím tě zas.”
“Leda ve snu,” odpověděla mu sladce Rita.
“Jako malí,” zašeptala mamka Hermioně.
“Jo. Aspoň se táta konečně nenudí. Deskovky s ním jsou nejhorší.”
Mamka se usmála. “Taky mě to s ním nikdy nebavilo. Moc soutěživý.”
“Já vím.” Tohle byl jejich oblíbený společný vtip. Utahovat si z táty, že se s ním nedá hrát. Teď jí to máma vysvětluje jako kdovíjakou novinku. Bolelo to.
Máma místo odpovědi Hermioně jen stiskla ruku a vrátila se ke čtení. Hermiona ji napodobila.
“Hermiono?”
Podívala se na mamku. “Jo?”
“Mám tě ráda.”
Sevřelo se jí hrdlo. “Já tebe taky.”
Mamka se na ni usmála a zase se vrátila ke čtení.
Cvak. Cvak. Cvak.
“Hermiono! Tady! Hermiono!”
Cvak. Cvak. Cvak.
“Rone, podívej se sem!. Rone!”
Cvak. Cvak. Cvak.
“Rone?! Kdy bude svatba?!”
Cvak. Cvak. Cvak.
“Hermiono, co máš teď v plánu?!”
Cvak. Cvak. Cvak.
“Kde je Harry?!”
Cvak. Cvak. Cvak.
“Jak se má Harry?!”
Cvak. Cvak. Cvak.
“Co nám můžete říct o Harrym?!”
Cvak. Cvak. Cvak.
“Je Harry temný čaroděj?!”
Cvak. Cvak. Cvak.
“Proč tu Harry není?!”
Cvak. Cvak. Cvak.
“Opravdu vás Harry proklel?!”
Cvak. Cvak. Cvak.
“Je Harry nový temný pán?!”
Cvak. Cvak. Cvak. Cvak. Cvak. Cvak. Cvak. Cvak. Cvak.
Usmívala se a držela se křečovitě Rona. Kdyby to nedělala, nemohla by za sebe ručit. Vážně? Na tohle se ptají?! Ron se kupodivu držel dobře. Na některé otázky odpovídal, jiné ignoroval.
Neměl tohle být ples? Normální ples?!
Ron se k ní naklonil a zašeptal jí do ucha. “Můžeme to ještě zrušit.”
“Ne,” zavrtěla hlavou a dál se předstíraně usmívala. “Je to dobrá příležitost. Máme plán.”
Přes blesky fotografů nikoho neviděla. Rita tu měla být mezi novináři. Uklidňovalo ji, že tu je. Byl to dobrý plán.
Novináři se ztišili. Ne o moc, ale byl to znatelný rozdíl. Několik lidí zalapalo po dechu. Několik lidí pohoršeně mumlalo.
Dav novinářů se rozestoupil. Nechali Draca Malfoye projít k nim.
Draco zamířil k nim.
Hermiona se na něj usmála, natáhla k němu ruku. “Stihl jsi to,” řekla dost nahlas, aby ji každý slyšel.
“Takové pozvání bych si nenechal ujít,” řekl s úsměvem, uklonil se a naznačil políbení ruky. Pak se zvedl a usmál se na Rona. “Vypadáš dobře.”
Ron mu nabídl ruku. Draco ji přijal. Potřásli si. “díky. Taky nevypadáš špatně.”
Mumlání davu pokračovalo.
Cvak. Cvak. Cvak.
“Doufám, že mě poctíš tancem,” usmál se Draco na Hermionu. “Samozřejmě,” usmála se zpátky. “Dneska plánuju tančit s každým naším přítelem.”
Přítelem? Cvak. Cvak. Cvak. Řekla přítelem?
“Dáme si něco k pití?” zeptal se Ron a ukázal k baru.
Draco se zasmál. “Myslel jsem, že se nikdy nezeptáš. Jak se má Harry?”
“Máme tě pozdravovat. Mrzí ho, že to nestihl.”
Cvak. Cvak. Cvak.
“Je to škoda. Tak snad to vyjde jindy.”
“Určitě ano.”
Zastavili u baru. Objednali si pití.
“Zdravíčko, drahouškové. Měli byste pár slov pro čtenáře Denního věštce?”
Hermiona se otočila a zamračila se na Ritu. Každý v místnosti je pozoroval.
Cvak. Cvak. Cvak.
“Co chcete?”
“Mám jen pár otázek,” usmála se Rita.
“Hermiono, klid,” řekl Ron. Nuceně se usmál na Ritu. “Dvě minuty. A jestli pak za námi přijde ještě někdo jiný, odcházíme.”
“Jistě jistě.”
Cvak. Cvak. Cvak.
Změřila si je pohledem. Zastavila se na Dracovi. “mé čtenáře jistě bude zajímat vaše nové… přátelství.” Podívala se na Hermionu. “Mají se snad bát o budoucnost svého oblíbeného páru?”
Hermiona si povzdychla. “Draco je náš kamarád. Je na čase, abychom se posunuli dál. Minulost nechali minulostí. A malicherné školní rivality jen vzpomínkou.”
“Ale mezi vámi není jen to, že ne? Dracův soud jistě vězí mnohým v paměti a -”
“A už si odpykal své, jak Starostolec rozhodl. Tím bych to uzavřel,” řekl Ron tvrdě. “Máte nějaké užitečné otázky?”
Cvak. Cvak. Cvak.
Rita se dál usmívala. “Pár.”
Hermiona protočila oči a napila se vína. “Tady nebudu. Rone, zvládneš to beze mě?”
“Jo, jasně,” odpověděl bez váhání.
“Výborně.” Podívala se na Draca. “Můžu prosit?”
Zvedl obočí. “Teď?”
Ukázala na Ritu. “Tohle je ztráta času a chci tancovat.”
“Ale jistě,” usmál se a podal Ronovi své víno. Nabídl Hermioně rámě. “Jak bych mohl odmítnout někomu, kdo má tak dobrý pravý hák.”
Hermiona i Ron se zasmáli. “Říká ten, kdo se málem nechal zabít potloukem?” zeptal se Ron pobaveně.
Cvak. Cvak. Cvak.
Hermiona se do Draca zavěsila a poklepala si na tvář. Ron se sklonil a dal jí tam letmou pusu. Pak se otočil k Ritě. “No? Další zbytečné otázky?”
Hermiona s Dracem se na sebe podívali, vyprskli smíchy a vyrazili na parket.
Cvak. Cvak. Cvak.
Začali tancovat. Usmívali se na sebe.
Cvak. Cvak. Cvak.
“Sluší ti to.”
Podívala se na dlouhé zelené rukavy. “Děkuju. Mám novou stylistku.”
“Gratuluju. Dobrá volba.”
Cvak. Cvak. Cvak.
“Jde to dobře,” řekl Draco po chvíli tiše.
Přikývla. “Velmi.”
“Pořád si myslím, že je to risk.”
“Nechme je si zvyknout. Pak to bude lehčí,” řekla Hermiona lehce. Rita měla dobrý plán. Brzo vyjdou na světlo s tím, že s Ronem nejsou spolu. Nikdy nebyli. A pak přijde další novinka. “A nemrač se.”
Draco zvedl obočí. “Já se nemračím.”
“Samozřejmě že ne. To je jen tvůj obličej.”
Protočil oči, udělal otočku a Hermiona se zasmála.
Cvak. Cvak. Cvak.
“Děkuju, že to pro nás děláš.”
Draco Malfoy jí za něco děkoval. Na to si nikdy nezvykne. Pousmála se. “Dám ti pusu na tvář.”
“Proč?”
“Protože to přátelé dělají.”
“Jací přátelé. Moji ne.”
“Ale moji jo. Nebo můžeš dát pusu ty mně.”
“To nemůžu!” zašeptal šokovaně ale pořád se tvářil společensky příjemně.
Hudba skončila. Uklonili se jeden druhému. Hermiona si stoupla na špičky a vlípla mu pusu na tvář. Pak se smíchem odběhla k Ronovi.
Cvak. Cvak. Cvak.
Ron už nebyl s Ritou. Místo toho mu dělal společnost Nevil.
“Nevile!” vykřikla Hermiona a objala ho kolem ruku. “Ráda tě vidím!”
Cvak. Cvak. Cvak.
“Já tebe taky. Jak se máš?”
“Výborně! Zatancuješ si se mnou?”
“Samozřejmě.”
Popadla ho za ruku a odtáhla ho na parket.
Cvak. Cvak. Cvak.
“Počasí je dnes možná upršené, ale v domově Hermiony Grangerové, válečné hrdinky, byste to nepoznali. Svíčky, lampy, příjemné dekorace a veselé tapety vytváří příjemnou atmosféru, kdy se máte chuť stulit v pohodlném křesle před krbem s knížkou. A že těch má Hermiona plnou knihovnu.”
Hermiona se culila od ucha k uchu. Jinak to nešlo. Rita si tak vymýšlela! Ale byla potichu, aby Bleskobrku nepřerušila práci.
“Na stěnách a policích je velké množství fotografií jejích přátel a rodiny. Jistě mnohé z vás zaujme momentka našeho oblíbeného zlatého tria z jejich dětských let nebo fotka Hermiony s Ronem Weasleym a jeho přítelem Dracem Malfoyem, kde se Draco s Hermionou smějí něčemu, co Ron řekl. Podělím se s vámi o malé tajemství. Draco drží Rona kolem pasu, ale ne že to na mě prozradíte.”
Hermiona potřásla hlavou a protočila očima. Samozřejmě že tohle nikdo neprozradí.
“Hermiono, říkám si, jak to, že jsi je neproklela?”
“Nebyl důvod,” odpověděla prostě. “Byli jsme přátelé a o jejich vztahu jsem věděla od úplnýho začátku. S Ronem jsme nikdy nebyli spolu, i když si lidé mysleli něco jiného. Možná proto byli všichni tak překvapení, když se kluci dali dohromady.”
“Nebyli? O tom mi řekni, prosím, víc. Jsem si jistá, že to bude čtenáře našeho magazínu Charm zajímat. Všichni jsme čekali na oznámení o svatbě.”
Povzdychla si a sedla si. Rita si sedla naproti. “Po válce… to bylo těžké. Všichni se k nám začali chovat, jako bychom byli celebrity, spasitelé světa, hrdinové jejich příběhu. A…” Začala si zastrkávat kůžičku na palci, “a chtěli, abychom pokračovali s a žili šťastně až do smrti . Láska, zásnuby, svatba, děti, kariéra, vnoučata,… rozumíte mi?”
“Myslím, že ano,” přitakala Rita.
“Ale my jsme nebyli šťastní ani trochu. Nebyli jsme… uzdravení. Válka byla těžká pro každého ale od nás čekalo, že ji přežijeme bez škrábnutí a že jen budeme žít dál. Nikdo z nás neměl myšlenky na nějaké vztahy, lásky. V noci jsme se budili nočními můrami s hůlkami už už vypálit kletbu. Začít s někým chodit? To by bylo bláznovství. Nebyli jsme připraveni. Já nebyla připravená. Mluvím o nás ale můžu mluvit jen za sebe. A všichni si najednou začali myslet, že jsme s Ronem spolu. Chytili jsme se toho. Bylo to jednodušší. Nemuseli jsme vysvětlovat, proč nejsme spolu nebo s někým jiným. Nikdo se neptal, co je s námi špatně. A pak… Ron se uzdravil a byl připravený na vztah. A s Dracem si rozuměli.”
“A nebyli mezi vámi nějaké neshody, Každý ví, že zrovna s Dracem Malfoyem vaše trio dlouho bojovalo.”
Pousmála se. “To byly školní rozmíšky. Kolejní rivalita a všechno okolo. Přiznávám, v jednu chvíli jsem mu dala pěstí a zlomila mu nos, ale byli jsme děti. To už je dávno za námi. Na čem záleželo bylo to, co se dělo později. Nebýt Draca… Když to bylo nejdůležitější, rozhodl se udělat správnou věc místo snadné a věřím, že nám všem zachránil život.”
Odmlčela se a stáhla si levý rukáv mikiny níž, až k palci.
Rita mlčela. Čekala.
Nadechla se. Vydechla.
Chtěla o tom mluvit. Domluvily se, že o tom bude mluvit. Že to bude to hlavní, na co se v rozhovoru zaměří. Ale… Otevřela pusu a zase ji zavřela. Bylo to těžké.
Nemůže to říct Rita za ni?
“Ale… nemohl zabránit Bellatrix být… Bellatrix. Udělal, co mohl, ale na tohle by nestačil nikdo. A tak… rozhodla se, že se ode mě pár věcí dozví. I když jsem o tom nic nevěděla, nezastavilo ji to. V tu chvíli jsem si přála, abych věděla všechno a mohla jí to říct, jen, aby to skončilo. Málem jsem zešílela. Dlouho jsem si myslela, že jsem ta zešílela…”
“Chceš mluvit o tom, co se stalo?” zeptala se Rita měkce.
Nadechla se. “Asi ano… bylo by dobré o tom mluvit, ne? Měla bych o tom mluvit?”
“To je jen na tobě, Hermiono. Já můžu jen říct, že když si to pak rozmyslíš, můžu to z rozhovoru vyškrtnout.”
Přikývla. “Dobře. Zkusíme to.” Povzdechla se. “Vlastně toho není tolik. Byli jsme měsíce na útěku, snažili jsme se dosáhnout způsobu, jak porazit Voldemorta, a lapkové nás chytili a odvedli ke smrtijedům. Podařilo se mi Harryho zamaskovat a Draco ho neprozradil, ale na sebe jsem neměla čas. A tak se do mě Bellatrix pustila. Crucio, nože… Ještě pořád jsem se nerozhodla, co bylo horší. Ale asi ty nože. Z toho zůstaly jizvy napořád. Crucio bolí strašně, je to na zešílení, ale když je po všem, tak je po všem. Možná se poškodí nervy, ale i to se časem uzdraví. Ale co mi Bellatrix udělala svou dýkou… to mi dlouho přišlo mnohem horší. Pořád mi to přijde horší.”
Pomalu si rozepla mikinu a a sundala si ji. V místnosti bylo slyšet jen zběsilé škrábání Bleskobrku.
A pak to tam bylo. Ošklivě nechutně fialovorůžová vystouplá hromada čar na bílém předloktí. Dohromady tvořily písmena a ty pak jedno jediné bolavé slovo.
ŠMEJDKA .
Nesnášela to. Nesnášela se. Byly chvíle, kdy by si tu ruku nejraději uřízla. Radši by byla bez ruky než s tímhle.
Chvíli se na to dívala, pak se na Ritu smutně usmála. “Každý máme jizvy z války. Jen ty moje jsou víc vidět. Nejhorší je, že na tom slově už dlouho nevidím nic špatného. Jsem mudlovská šmejdka a jsem na to hrdá. Nebyla bych tam, kde jsem, kdybych neměla mudlovské rodiče, mudlovské vzdělání. Kdybych nebyla vychovaná trochu jinak, než kouzelníci, možná bych neměla ty samé nápady a možná by se nám nepodařilo vyhrát válku. Možná bych byla dcerou Smrtijedů a ze strachu o svou rodinu nebo ze své rodiny bych udělala maximum a pomohla Smrtijedům vyhrát. Těžko říct. Jsem ráda, že jsem mudlovská šmejdka a jsem na to hrdá. Ale tohle?” Ukázala Ritě ruku. “Je to jen nepříjemná připomínka. Ta dýka byla prokletá. Když už jsem sebrala odvahu někomu to ukázat, řekli mi, že to nejde odstranit. Budu to mít do konce života. Mám něco od Bellatrix do konce života.”
Ale nenechám se tím zničit. Nedovolím jí mi zničit život, i když je po smrti. I když jsem vyhrála. Bojuju dál. Dál jsem hrdá na své kořeny, na své rodiče, na své přátele. A učím se dívat na tu ruku a říkat si, že jsem vyhrála. Že je to připomínka toho, že mě nezlomí. Že stálo za to bojovat. Tohle tady ukazuje, že to všechno mělo cenu. Ten strach, ta bolest. Ta marnost. Zima. Hlad. Zármutek. Všechny ty roky, kdy jsme zuby nehty bojovali proti zlým lidem, měli cenu. Protože já i ostatní jsme pořád tady. Volní. Mám tenhle cejch a přesto jsem volná.”
Brk dál škrábal. Rita se natáhla a chytila ji za ruku. “Hermiono, nevím, jestli ti to někdy někdo řekl, ale děkuju. Děkuju za všechno, co jsi udělala. Děkuju za tvůj boj, za tvou odhodlanost, za naději, kterou jsi nám se svými přáteli dávala. Díky vám jsme i mi bojovali způsoby, jakými jsme dovedli. Děkuju.”
Usmála se a stiskla ji. “Rádo se stalo. Jsem ráda, že vím, že jsme bojovali společně, na mnoha frontách. Je dobré nezapomenout, že jsme nebyli sami, i když to tak někdy působilo.”
Nesnášela focení. Nesnášela fotografy. Nesnášela, nesnášela, nesnášela. Ale bylo to potřeba. Slíbila toRitě. Velkoformátové fotografie, někdy i barevné, byly něco, čím se Charm měl lišit. A když už Ritu přesvědčila, aby Charm založila, musela dodržet svou část dohody.
Ale bylo fajn, že se Rita inspirovala mudly a hledala tak dlouho. dokud nenašla někoho ochotného pracovat na vývoji barevných fotografií a tisku. Vážně, někdy byly kouzelníci otřesně zaostalí. Podívala se na Draca a znechuceně nakrčila nos. Jak to, že vypadal tak přirozeně a v pohodě?!
Nóbl kouzelnický hábit, zapůjčený od nějakýho ještě víc nóbl butiku kdesi ve Francii nebo ve Španělsku, byl vyloženě extravagantní a Draco přitom vypadal, jako by si šel jen ráno pro noviny. Ten její byl stejně otřesně elegantní a extravagantní v jednom. Ale připadala si jen jako panenka, kterou někdo navlékl do papírového pytlíku.
Nejdřív se každý fotil sám. Pak spolu. S Dracem bude rozhovor v dalším čísle a použijí fotky pro oba rozhovory, tak to vezmou jedním vrzem. Fuj.
“Přestaň se šklebit,” zasmál se, když fotograf přestal fotit.
“Nepřestanu. Vypadám jak maškara.”
Místo odpovědi jen potřásl hlavou.
“Výborně, to bychom měli. Teď vrchní vrstvy dolů, ukažte ruce!”
Draco trochu zbledl, ale odhodlaně přikývl. Hermiona by v tom našla zadostiučení, kdyby jí taky najednou nebylo zle. Už se jednou s holou rukou fotila, u sebe doma. Byla tam jen Rita a fotograf a mělo to vypadat jen jako momentka během rozhovoru. Bylo to těžký, ale zvládla to. Ale tohle? Se všemi těmi světly, blesky, nóbl hábity a instrukcemi a Dracem a jeho rukou?
Ne, bylo to potřeba. Sjednocení. Přátelství. Rovnováha. Bla bla bla. Tak nějak to bylo.
S Dracem postupně dělali všechny pózy, které po nich chtěli. On ukázal Znamení, ona ukázala jizvu, on si stoupl za ni zády, ona si stoupla za něj zády, z boku, s rukama zdviženýma. S rukama spojenýma.
S rukama spojenýma.
S rukama spojenýma dívající se jeden druhému přátelsky do tváře.
Zvládli to. Drželi se za ruce tak, aby všechno bylo vidět a dívali se jeden druhému do očí. Draco měl neuvěřitelně dlouhé řasy, ale nikdy si toho nevšimla. Teď byly lehce ztmavené řasenkou a najednou vypadal jak mrkací panenka. Vypadal… nervózně. Usmála se na něj. To bude dobrý. Snažila se mu dodat odvahu. Ukázat mu, že se nebojí. Že to bude dobrý. Pomalu se doopravdy usmál zpátky. Stiskl ji krátce ruku a lehce ji zvedl.
Bude to dobrý. Jsou v tom spolu.
“A teď pusu!”
Oba dva se bleskově na Ritu otočili.
“CO?!”
Rita se jen zakřenila. “Tohle bude skvělá momentka. Takhle se tvářili, když jsme je vybídli, ať se políbí. Bude to skvělé odlehčení, věřte mi.”
“Možná bys jí ohla strčit do zavařovačky. Zasloužila by si to,” utrousil Draco.
“Věř mi, vážně to zvažuju,” odpověděla Hermiona. “Jednou mě přivede do hrobu.”
“Pamatuješ na tu eskapádu s Krumem? Top vážně nechci zažít.”
“Neboj,” to nedovolím,” odpověděla mu vážně.
Polkl a hraně si zatahal za límec hábitu. “Jo, a přesně proto se vyplatí tě mít na své straně. Kam se na tebe hrabe Pán zla. Ty úspěšně děsíš kouzelníky už od jedenácti let.”
Zaculila se a vykročila směrem k Ritě. “A to ani nevíš o tom podpáleném hábitu!”
“Jakým podpáleným hábitu?!” Rychle se otočil a zkontroloval svůj lem zezadu. “Počkej, Grangerová, jaký podpálený hábit?! Grangerová!”
pokračování příště
Saint Hellena's Sanctuary 