Část pátá
“Harry mi psal.”
Hermiona přikývla. “Jo, mně taky. Co na to říkáš?”
Ron pokrčil rameny. “Zní, že je spokojený. Skoro nikdo ho nepozná, jn si ho občas pletou s nějakým hercem. Zní to, že si Ameriku oblíbil.”
“Jo, zní to ak.” Napila se čaje. “Chybí mi,” řekla tiše.
“Mně taky!!!” přidal se hned Ron. “Je to prostě divný. Chtěl jsem mu dát prostor a tak, ale je teď na druhém konci světa! Neviděli jsme se už strašně dlouho! A nechce se vrátit!”
Ztuhla. “On… ti napsal, že se nechce vrátit?” Jí nic takového nenapsal!
“Ani nemusel! Je to z toho jasný! Hermiono, co budeme dělat?!”
Povzdychla si. “Nemůžeme dělat nic.”
“Je to můj nejlepší kámoš!”
“A můj taky!” vykřikla. “Ale nemůžeme s tím nic dělat. Není mu tu dobře. Nemůžeme ho nutit se vrátit. Můžeme se odstěhovat za ním.”
“Ale tohle je můj domov…”
“Ale jeho ne. prostě… Budeme si psát, jezdit na návštěvy. Nemusíme být spolu pořád, abychom byli pořád nejlepší kamarádi. Můžeme být kamarádi na dálku.”
“Na dálku? Vztahy na dálku nikdy nefungují!”
“Nekřič a mě. Já za to nemůžu.”
“Promiň,” otřel si rukou obličej jako by se chtěl zbavit nějaké pavučiny. “Prostě… mi chybí a nevím co dělat. Co když je to kvůli Dracovi?”
“Proč by to bylo kvůli Dracovi?”
“Protože je to Draco a Harry je Harry?”
“Spíš je to protože nechce žít někde, kde ho mají za zlatý tele.”
“Zlatý tele?”
Zavrtěla hlavou. “To je jedno. Prostě je pro něj těžký žít tady. Možná se to časem změní, ale teď to prostě budeme muset přijmout.”
“Psal, že můžeme přijet.”
“Ty a Draco?”
“Ty a já. O Dracovi nemluvil.”
“No tak se ho zeptej, jestli můžeme přijet všichni. Ještě se můžeme zeptat Nevilla a Ginny a Lenky a uděláme z toho velký výlet.”
Chvíli nad tím přemýšlel. “Tak dobře. Zkusím mu napsat.”
“Nezkoušej to a udělej to.”
“Vypadáš spokojeně,” řekl Harry a podal jí hrnek. Usmála se na něj a přičuchla k tomu. Vonělo to hezky.
“Asi jsem,” odpověděla tiše. Nebylo nutný mluvit nahlas. Byli tu jen ona a Harry. Všichni ostatní vyrazili ven hrát si na turisty, aby mohli být chvíli jen spolu. Byla jim za to vděčná.
“To jsem opravdu rád.”
“Ty taky vypadáš šťastně.”
“Asi jsem. Není to snadný, ale… asi jsem. Nebo se tam dostávám.”
Pousmála se. “To jsem ráda.”
“Četl jsem tvůj rozhovor v tom novém časopisu. Holoubková se nezdá, ale dalo se to číst. Změnila toho hodně?”
“Ne,” zavrtěla hlavou. “Ro už Rita nedělá. Jen pár detailů, aby se to líp četlo a líp to vyjádřilo, co jsem se snažila říct. Všechno mi dala na schválení.”
“Co jsi udělala, vyhrožovala jsi jí broukem?”
Usmála se. “Ne. To nebylo potřeba.” Už dávno je. “Je teď jiná. Je to fajn.”
“Fajn?” Zvedl obočí. “Takhle se člověk neusmívá, když mu je jen fajn.”
Cítila, jak jí hoří tváře, zastrčila si vlasy za ucho. “Je mi fajn.”
“Na mou barmanskou duši, na mé barmanské uši, na mé barmanské svědomí přísahám, že v tom je něco víc, Hermiono Grangerová.”
Vyprskla smíchy. “Nech si toho. Všechno je prostě dobrý.”
“A Rita?”
“Rita je fajn.”
“Jen fajn?”
Kousla se do rtu. Je moc chytrá.”
“Je moc chytrá?!” Zalapal po dechu. “Asi ji budu muset navštívit a dát s ní řeč.”
“Proč? Co? Ne! Harry!”
“Je to moje povinnost. Musím dát pozor na to, aby se k tobě chovala hezky. Když je tak… chytrá.”
“Ale Harry, tak to vůbec není.”
“Vůbec, jo? Tak proč se červenáš a usmíváš, jako bys byla zamilovaná?”
Kruci. Ne. Proč zrovna Harry si toho musel všimnout. Vždyť i Ron to nechal dávno plavat! “Prostě… si rozumíme. Ale není v tom nic víc.”
“Vážně ne?”
“Ne,” zavrtěla hlavou. Vždyť co by na ní Rita viděla? A určitě by už dávno něco řekla, kdyby to cítila stejně jako Hermiona, ne?
Se zvednutým obočím si povzdechl, ale pokrčil rameny. “Tak dobře. Když to říkáš. Jen jsem rád, že jsi šťastná. To je všechno.”
“Jo, to asi jsem,” připustila. Asi vážně byla.
Charm měl velký úspěch. Každá čarodějka, a kdejaký čaroděj, měla svůj vlastní výtisk. Většina si rovnou objednala roční předplatné. Bylo to… ohromující. Investice se investorům, Harrymu a Dracovi, opravdu vyplatila a už teď se zdálo, že vše půjde dobře. Ritě psaly články novinářky z Týdeníku čarodějek i z Denního věštce a další a další sovy přicházely se životopisy a vzorky psaní.
Módní editoriál spojující krásu s mozkem, hábity s politikou, vědu s praktickými tipy, byl zkrátka něco, co každý musel mít. Hermiona osobně se nejvíc těšila na rubriku o nejnovějších pokrocích a objevech. I Starostolec pro mladé byl hodně zajímavý. Konečně to politikaření začínalo dávat smysl.
A Rita… Rita rozkvetla. Nedalos e to říct jinak. A přitom bylo opravdu divný tohle říct o dospělý ženský, ale vážně rozkvetla. Byla plná energie, smála se, hádala se s lidmi jako nikdy dřív. Hermiona nestačila zírat, jak bez problémů kombinuje dohromady články, reklamní strany, problémy s novináři i politiky… Byla ve svém živlu a milovala to. A Hermiona to milovala taky. Jen vidět Ritu pracovat bylo neskutečný. A když Hermiona viděla, co všechno se schovává za obyčejnými frázemi a obraty… byla v tom moc. Byl v tom potenciál. A bylo tam tolik… chytrosti.
No tak byla Hermiona na chytrý lidi, no. Co má dělat? S Viktorem si rozhodně nezačala kvůli jeho kachní chůzi ani chytačským schopnostem. To vlastně…
“Co udělat rozhovor s účastníky turnaje po deseti letech?”
Rita se narovnala a protáhla si záda. “To vůbec nezní špatně. Myslíš, že budou mít zájem?”
“No, když jim vysvětlíš, že to určitě nebude jako naposled a slíbíš jim schválení článku? Mohli by být ochotní. Fleur je dost prima, Viktorovi bych mohla napsat a přimluvit se a Harry… zkusit bychom to mohli. Uvidíme, jak se mu do toho bude chtít.”
“Viktorovi?”
“Jo. Fleur si vzala Billa a s Harrym jsme v kontaktu, takže zbývá jen Viktor.”
“Viktor,” řekla Rita se zvednutým obočím.
“Viktor,” souhlasila Hermiona. “Viktor Krum? Takhle malej, takhle slavnej, takhle výmluvnej a tahle zamračenej?” Po každé rukama ukázala a nakonec se pořádně zamračila.
“Vím, kdo Viktor Krum je.”
“No dobře. Tak to je fajn. “ Co jí na to má říct? Gratuluju? “Nech si to projít hlavou. Možná pomůže, když budeš mít nějaké téma nebo předem daný směr, třeba je to přesvědčí, když to hned od začátku bude něco, co jasně není bulvár. budeme se asi muset hodně snažit, abychom přesvědčily Harryho. Víš jaký je.”
“Jo to vím. Ale s ostatními problém nebude, že? Kdyžtak je přesvědčíš.”
Spíš je poprosí. Víc asi nedovede. “No jasně,” řekla místo toho. Tohle bylo fakt divný. Byl Viktor Smrtijedem? Nebo umřel snad? Vždyť o tom by přece věděla, ne? Co se děje?
“Hermiono? Můžu s tebou mluvit?”
Proč to znělo tak vážně a zlověstně? “Ne. Nemůžeš. Nikdy. Vlastně ani teď spolu nemluvíme. Ne ne.”
Rita se pousmála a zvedla obočí. “Ne?”
Spiklenecky se naklonila a zašeptala: “Všechno je to jen sen.”
“Spíš noční můra,” zamumlala Rita, ale Hermiona ji slyšela dobře.
“Co se děje?” zeptala se a odložila knížku. “Povídej.”
Rita se zhluboka nadechla. “Je tu něco, co bys měla vědět.”
Nějaký ošklivý drb? Někdo někoho podvádí? Chtějí udělat hroznou změnu zákona? Je Voldemort zpátky? “Jsou rodiče v pořádku?”
Rita rychle přikývla. “V naprostém, neboj. Tohle je něco jinýho. Ani zdaleka tak vážnýho.”
Díkybohu! Zasmála se. “Takhle mě neděs. O co jde?”
Rita se zhluboka nadechla. Prokřupala si prsty. “Je tu něco, co bys měla vědět.”
Hermiona se kousla do jazyka, aby ji zase nepřerušila.
“nemusíte to nic znamenat, jen to to řeknu. Ale nic se nemusí změnit. Bude ale v pořádku, pokud se rozhodneš, že potřebuješ čas na strávení nebo… tak nějak. Nevím…” krátce se zasmála. Znělo to strašně napjatě. “Nevím jak to říct. Ehm… Takže to asi jen řeknu? Hermiono, jsem-”
Nemocná.
Prokletá.
Zasnoubená.
Těhotná.
“- do tebe zamilovaná.”
Není těhotná ani zasnoubená! Moment… co?
“A chápu, jestli to necítíš stejně, ale myslím, že je to něco, co bys měla vědět. Trávíme spolu spoustu času a… hádám že je asi lepší mít jasný ne, než se v tom pořád topit a doufat, ale omlouvám se, jestli ti to je opravdu proti srsti a pochopím, jestli budeš chtít, abych teď odešla nebo jestli budeš chtít promyslet jak to bude s naším přátelstvím dál, protože to je něco, o co opravdu nechci přijít a jsi vážně úžasná a krásná a laskavá a chytrá, tolik chytrá, a já jsem ráda že můžu součástí tvýho života, jakkoliv to dovolíš a prosím, nevyhazuj mě, ale pochopím, jestli to uděláš, jen bys to měla věd -”
Hermiona jí položila ruce na ramena. “Dost.”
Rita ztichla.
Usmála se na ni. “Za prvé, dýchej.”
Rita na ní visela pohledem. Poslušně se nadechla a vydechla.
“Za druhé, děkuju, že jsi mi to řekla.”
Rita přikývla a polkla. Mlčela. Dýchala.
Dál se na ni usmívala. “A za třetí…” zaváhala. Jak to říct nejlíp? “Co kdybychom si o tom promluvily u večeře?”
“U večeře?” hlesla Rita.
“U večeře. Nebo někde jinde. Myslela jsem rande. Rito, snažím se tě pozvat na rande. Nekaž mi to. Už takhle si pořád nejsem jistá, jestli se to vážně děje. Šla bys se mnou na rande? Protože se mi moc líbíš už dlouho ale nikdy by mě nenapadlo, že bys byla-”
“Ššš,” řekla Rita a dala jí prst na pusu.
“Na rande s tebou půjdu moc ráda. Děkuju.”
Hermiona našpulila rty a na ten prst dala pusu.
Rita na ni zůstala zírat. Pak se roztřeseně nadechla. Bříškem prstu Hermioně pohladila rty.
Šimralo to. Šimrání se Hermioně rozšířilo do celého těla. Do břicha, do špiček prstů, do palců u nohou, mezi nohy… Stiskla k sobě stehna.
Rita se pousmála. ”Dýchej,” zašeptala a naklonila se. Naposledy Hermioně pohladila rty a pak prst odtáhla.
Byla tak blízko! Hermiona vydechla a nadechla se. Nadzvedla se a překonala ten kousek, který je od sebe dělil.
Zkroutily se jí palce u nohou, ale žilami se jí rozlil klid. Rita úžasně voněla a její rty byly měkké, teplé, jiskřivé, úžasné… Zavřela oči a užívala si ten pocit klidu a jiskření.
Když se od sebe odtáhly, usmály se na sebe. Rita jí pohladila po tváři.
“Co to děláme?” zeptala se jí Hermiona tiše.
“Myslím, že se tomu říká líbání. Ale můžu se pro jistotu zeptat naší rubriky Pomoc a reparo .”
Tiše se zasmála. Pořád nemohla popadnout dech. ”To nemyslím. Co to děláme? Proč zrovna já? Nedává to smysl.”
“Dává to naprostý smysl,” řekla Rita tiše a… trochu smutně. Rozhlédla se po Hermionině bytě. “Něco na tobě je… Máš úžasné nápady. Měníš svět. Jsi chytrá. Talentovaná. Laskavá. Tvrdá a měkká zároveň. Nemůžu se dočkat, co dalšího uděláš. Je to dechberoucí. Plné magie a čar.”
“Co když už nikdy nic neudělám? Jsem rozbitá.”
“Nic nedělat a ty nejde dohromady. I když je to jen sledování filmů, s tebou je to něco víc. A každý jsme nějak porouchaný. Neznám nikoho, kdo by nebyl.” Usmála se na ni a znovu ji pohladila po tváři. “Prostě se mi líbíš. Je to tak neuvěřitelné?”
“Trochu,” připustila. “Unesla jsem tě.”
Rita si odfrkla a protočila oči, ale dál se na Hermionu usmívala. “Takové malé škobrnutí. Vždyť jsme pustila. Omluvila ses. Každý děláme chyby a já ti to už dávno odpustila. No tak, možná to nebylo hezké ale nebyla to ta nejhorší věc, co se mi stala. Asi bych si to dobrovolně nezopakovala, ale nelituju toho. Nebyla bych teď tady. Neměla bych vlastní magazín. Nejspíš bych tě ani neměla v náručí. Nakonec to dobře dopadlo.”
Zavřela oči. Chtěla to nechat plavat. Vážně chtěla. “Mám pocit, že je na tom něco špatně. Nemáš takový ten syndrom, kdy se oběť zamiluje do svého únosce? Tohle přece není normální.”
“Hermiono, nezamilovlala jsem se do tebe tehdy. No tak. Kdybych se do někoho tehdy zamilovala, nebudeš to ty. Je mi líto, ale bylas jen patnáctileté dítě a Helen s Richardem byli hodně zajímaví a laskaví.”
“Naši?!”
Odfrkla si. “Klid. Říkala jsem kdyby. Ale…” Potřásla hlavou. “Byla to dobrá dovolená. Srovnala mi priority. A už dávno ses za to omluvila a tím bych to už navždy uzavřela. Tohle řešíme už asi po dvacátý. Už stačí. Už to je za námi. Pojďme se teď zaměřit na něco jiného, ano?” Přejela jí palcem po tváři.
“Takže je to opravdový?” zeptala se opatrně. “Tohle? Mezi námi?”
“Je. Trvalo dlouho, než jsem si vůbec všimla, že se něco děje. Že se něco… vyvíjí. Bylo to tak… uklidňující být s tebou. Konečně jsem se cítila jako já. Jako Rita. Ale, nechtěla jsem nic říct. Nechtěla jsem nic zničit. Není to zrovna… typické. Kdybychom se poznaly za deset let, bylo by to něco jiného. Teď to… jsi tak mladá, Hermiono. Máš celý život před sebou.”
“Jaký život?” Odfrkla si. “Lepím všechno dohromady jak se dá. A jsem rozbitá.”
“A já jsem stará,” řekla Rita tvrdě.
Potřásla hlavou. “Nejsi stará.”
“Jsem o třicet let starší než ty.”
“Dvacet osm. A kdo to počítá? Není to tak moc.”
“Já? Novináři? Všichni to počítají. Věř mi.”
Usmála se na ni. “Já ne. A tak to všem podáme tak, aby to skousli. No tak. To je tvoje práce. A jsi v tom dobrá. Navíc, nedožívají se kouzelníci stopadesáti? Dvoustovky? Co je oproti tomu třicet let?”
“Dvacet osm,” opravila ji Rita.. “A nebylo by to takové, kdyby to bylo později. Teď… Ještě je to rozdíl. Ještě jsi mladá.”
“To mi je jedno. Jestli chceš. Můžu počkat deset let. Ale je to nesmysl. K čemu čekat, když se nic nezmění?”
Povzdychla si. “Jsi si jistá?”
“Jsem.”
Rita ji znovu pohladila po tváři. Krátce se zasmála. “Ráda bych tě znovu políbila.”
Usmála se. “Co ti brání?”
Neváhala. Sklonila se. Přitiskla své rty na ty Hermioniny.
Konečně .
Hermiona jí dala ruce kolem krku.
Topila se v její vůni. V její chuti. Mohla by nikdy nepřestat a byla by šťastná až do smrti. Bylo to ještě lepší, než předtím. Byla to magie.
Na Ritě byla úžasných sousta věcí. Všechno, co dělala, bylo s vypočítavou elegancí. Imponovalo jí to. Každý krok, každý pohyb, každé slovo. A přitom to všechno balila do zvonivého smíchu, dlouhých nehtů, vysokých podpatků, těsných kostýmků a natočených vlasů. Povrchní kráva. To si o ní dřív myslela. Nemohla být dál od pravdy. Vypočítavá zmije. To sedělo víc. Nebo spíš kobra?
Kdyby někdy někdo Hermioně řekl, že skončí se Zmijozelem, vysmála by se mu. Kdyby jí řekli, že skončí s Ritou Holoubkovou, nevěřícně by je poslala za léčiteli. Ona a Rita?
Ona a Rita byly perfektní pár.
Nikdo ji neznal tak, jako ona. Kromě kluků, samozřejmě. A i ti radši před některými jejími částmi zavírali oči. Ale Rita? Ta je brala tak, jak byly. Bez výjimek. Viděla její ošklivosti a zákeřnosti a otevřela náruč a řekla vítej v klubu.
A že to byl velkolepej klub. Jejich magazín měl čím dál větší úspěch. Už ho posílaly do zámoří. Každý, kdo něco znamenal, chtěl s nimi mít rozhovor. Každý, kdo něco chtěl znamenat, o ten rozhovor přímo žadonil. Ale ony si vybírali. Pečlivě. A stejně pečlivě vybíraly i otázky a témata.
Kam se na ně hrabal Věštec. Týdeník čarodějek zrovna s nimi jednal o dlouhodobé spolupráci, o propojení. Nebyly si jisté, jestli na to kývnou. Ale v tomhle Hermiona věřila Ritě.
Byl to jejich časopis. I když na všem bylo původně jen Ritino jméno, udělala z Hermiony tichého společníka a později redaktora na volné noze. A brzo Hermiona pomáhala se vším. Partnerka. Vedly to spolu. Oficiálně.
Všichni to přijali více či méně bez potíží. Zejména ti, na kterých záleželo. Věřili jí a věřili, že Ritu zvládne. A kdyby nezvládla, věřili, že se Ritě dokážou všichni dostatečně pomstít. Milovala je ale někdy se o ně bála. Nebyla si jistá, že by na Ritu stačili. Rozhodně ne, když by se rozhodla jít pod pás. Jediný, kdo by něco zmohl, by byl Draco. Jo, jeho vliv a Ronova strategie dohromady by mohly být pro Ritu smrtící. Ale to je velmi nepravděpodobný scénář. Rodiče to přijali dobře. Netvářili se moc překvapeně a spíš to brali jako samozřejmost. Bylo to zvláštní.
“Bojí se, že tě znovu ztratí” řekla Rita. “Nejsou si jistý, co jste už měli vyřešené, nevědí, co je běžné. Pouze doufají že to všechno dobře dopadne a že jim zase nezmizíš.”
To, že si nic nepamatovali a museli si vytvořit nové vzpomínky, si nikdy neodpustí. I když neměla jinou možnost.
Ale bylo dobře. Nejlepší chvíle byly, když ji Rita zčistajasna zezadu objala. Hermiona se roztekla v její měkkosti, v růžích, v jasmínu, v černém pepři, a svět se najednou scvrkl jen na ten malý kousek, kde zrovna byly. Milovala to.
Věděla, že všechno přestěhovat bude náročné. Počítala s tím už od úplného začátku. Nečekala ale, že všechno bude sbalené během čtvrt hodiny skupinou stěhováků a že nejtěžší bude potom všechno roztřídit a dát na své nové místo. Protože kdo by připlácel za rozbalování, když si všechno může sám uložit přesně na ta správná místa?
A tak nebylo divu, že skončila na podlaze obklopená krabicemi zvětšených knih a nebezpečně vysokých komínků. Snažila se je nějak roztřídit svoje i Ritiny knihy tak, aby vždycky všechno našly, aby nebezpečné knihy byly buď vedle sebe nebo hodně daleko od sebe, zjišťovala co mají dvakrát nebo čtyřikrát… Nebo dvanáctkrát. Jestli potřebovala ujištění, že s Ritou vážně patří k sobě, tak to, že měla všechna vydání Dějin čar a kouzel, rozhodně jištění bylo. Bavilo ji to ale roztřídit to všechno bylo náročný.
Sáhla pro další Dějiny kouzel, ale než se dotkla desek, zarazila se. Neměla z toho dobrý pocit. Opatrně odtáhla ruku a vzala si hůlku. Rychlé kouzlo prozradilo, že je kniha zakouzlená a… nebezpečná. Prokletá. S cílem ublížit.
Ne. Ne, ne, ne. Další prokletý deník co z lidí vycucává život vážně nepotřebuje!
“Rito?!”
Uslyšela ránu a vzápětí rychlé kroky.
“Co se děje?” zeptala se Rita zpanikařeně. Asi v Hermionině hlase byla slyšet úzkost.
Ukázala hůlkou na knihu. “Něco je s tím hodně špatně.”
Rita se tam podívala a zbledla. Otřela si mokré ruce do zástěry. To… je v pořádku. Neboj.” Zhluboka se nadechla, přišla k ní a knihu vzala do ruky. Přejela po názvu prstem a pak ji Hermioně podala.
Zavrtěla hlavou a dala si ruce za záda. Toho se dotýkat nebude. “Co je to?”
“Jsou to… poznámky. Informace. Nesměly se dostat do špatných rukou a takje na tom pár kouzel. Můžeš se na to podívat, jestli chceš. Už je to bezpečné.”
Váhavě si to vzala a knihu otevřela.
Jen matně vnímala, jak se Rita vrací do kuchyně.
Poznámky? Informace?
Jména.
Seznamy a seznamy jmen. Statusy čistokrevnosti. Hůlky. Čísla dokumentů. Data narození. Data smrti. Data slyšení. Data… odjezdů?
Přepisy dopisů a zpráv. Šifry. Klíče šifer.
Dopisy v němčině, francouzštině, angličtině, španělštině. Zprávy. Dokumenty. Spojené státy. Německo, Rakousko, Švýcarsko, Austrálie, Brazílie, Francie, …
Co to bylo?
Další zpráva. informace o procesech s mudlorozenými, o stavu ministerstva, o smrtijedech… pod tím podpis zeleným inkoustem. Skarab.
Dopisy se zpravodaji, s novinami, s tajnými službami. Všude se opakovalo to samé. Skarab. Někdy nakreslený, jindy jen napsaný.
Opatrně knihu zavřela. Vstala a přešla do kuchyně za Ritou. Stála u linky, opřená o dřez, hlavu skloněnou.
“To všechno ty?” zeptala se jí tiše. Nemohla tomu uvěřit. Proč nic neřekla?
Rita přikývla. “Jo.”
“Zachránila jsi stovky lidí.”
Povzdechla si. “Ne dost.”
Přišla k ní a ukázala ji knihu. “Ale tyhle jsi zachránila. Celé rodiny. Děti. Dala jsi jim nový život.”
Smutně se usmála a podívala se z okna. “Otoč to. Z druhé strany.”
Poslušně otevřela knihu zezadu. Jména na desítkách stran. Listovala jimi. Byly jich desítky.
“Ty jsem nezachránila. Razie. Překažené odjezdy. Lapkové. Útoky.” Zněla prázdně. Dutě.
Položila ji ruku na rameno. Co se má v takové chvíli říct? “Udělala jsi, co jsi mohla.”
“Ne dost,” řekla hořce. “Měla jsem to spálit. Nezáleží na tom.”
Objala ji. “Řekla bys to samé Harrymu? Že nezachránil dost lidí? Že nezabil Voldemorta včas? Řekla bys to mě?”
“Samozřejmě že ne.” Odfrkla si. “To není to samé.”
“Pusť to. Nech to být. Udělala jsi dost. Udělala jsi, co jsi mohla.”
Podívala se na Ritu. Dívala se do prázdna. Oči měla plné slz a rty sveřepě stisklé k sobě.
“Udělala jsi dost. Nech slzy téct. Už je konec.”
A Rita se jí schoulila v náručí a pustila to.
Byl konec.
Konec
Jestli chcete vědět, co se dělo s Harrym v Americe, prozradí vám to Povědomá tvář.
Saint Hellena's Sanctuary 