Část první
Harmonie. Mír. Klid. Pohoda.
Všechno bylo v pořádku.
Všechno… bylo v pořádku. Všechno bylo měkké. Teplé. Na tváři ho hřálo slunce a slyšel zpívat ptáky.
Otevřel oči. Zamrkal a špičkou prsteníku si vytřel z koutků ospalky. Průsvitné závěsy vlály v jemném vánku a vzduch voněl jako svěží ráno. Všechno bylo v pořádku. Odhodil sněhobílou přikrývku a chvíli se zaraženě díval na své tělo. Přejel si rukou po stehně. Po břiše. Po předloktí. Byla tam jen čistá kůže. Všechno bylo v pořádku. Prohlédl si svou dlaň, bříška prstů. Všechno bylo v pořádku.
Usmál se. Všechno bylo v pořádku. Vstal, oblékl si bílý župan a ustlal postel. Načechral oba polštáře, vyrovnal přikrývky. Dal si záležet, aby tam nebyl ani jeden špatný záhyb. Všechno bylo v pořádku.
A pak šel do kuchyně. Dal by si něco dobrého. I když neměl hlad.
V kuchyni ale někdo už byl. Mladý muž. Černovlasý. Seděl u stolu a jedl. Když si všiml, že někdo vešel do kuchyně, usmál se a řekl: „Dobré ráno!“
Všechno je v pořádku.
Usmál se na něj zpátky. „Dobré.“ Samozřejmě, že byl v kuchyni u stolu. Přešel ke konvici a nakoukl dovnitř. Pára se vyvalila ven a jeho zahalila vůně černého čaje. Všechno bylo v pořádku.
„Vajíčka máš pod pokličkou, měla by být ještě teplá.“
Otočil se na usmívajícího se mladíka a usmál se taky. „Děkuju.“ Na talíř si naservíroval jídlo a sedl si naproti němu.
„Jak se ti spalo? Nechtěl jsem tě vzbudit, tak ustelu až pak.“
Všechno je v pořádku.
Napil se čaje. Chutnal skvěle a byl tak akorát horký. „To není potřeba, už jsem to udělal.“
Mladík se rozzářil. „Děkuju! To seš moc hodný.“
Usmál se na něj. Byl pohledný a hodný. Uměl dobrá vajíčka. Byla akorát tak udělaná. Ani upražená, ani mokrá. Jeho oči se na něj smály. Byly zelené. Pod černou čupřinou vlasů skoro až zářily. Zastavil denní pohled na mladíkově čele. Netušil proč. Bylo hladké a nemělo ustarané vrásky. Proč se mu díval na čelo?
Něco… něco by tam mělo být. Piha?
Všechno je v pořádku.
Měl pěkné čelo. To bylo všechno. Ale nebylo tak pěkné jako narůžovělé rty, které se k sobě tiskly v poťouchlém úsměvu.
„Všechno v pořádku?“
Odtrhl oči od jeho rtů a podíval se mu zpět do zelených očí. „Samozřejmě. Všechno je v pořádku. Děkuju za snídani.“
„Rádo se stalo. A děkuju, ještě jednou, za to ustlání. Bylo to od tebe milé.“
„Proč bych neustlal?“ zeptal se a dál si sousto.
„Já…“ mladík se zmateně zarazil. Podíval se na něj. Na jídlo na stole. Okolo sebe po čisté bílé kuchyni. „Myslím… že je to moje práce? Vstanu a udělám pro všechny snídani. Ustelu. Uklidím kuchyň…“ Promnul si čelo a pak se zaraženě podíval na svou ruku.
„Je všechno v pořádku?“ zeptal se ho opatrně.
Hluboká rýha mezi obočím se mu vyhladila. Rozzářeně se usmál. „Ano! Všechno je v pořádku.“
To rád slyšel. Usmál se taky. „To rád slyším. Děkuju za snídani. Je výborná.“
Mladík přikývl. „Rádo se stalo. Jak se ti spalo?“
„Dobře se mi spalo. A tobě?“
„Výborně. Promiň, neustlal jsem, nechtěl jsem tě budit, ale pak to udělám.“
To… už přeci říkal. „Žádné obavy. Už jsem to udělal.“
„Vážně? Děkuju. To jsi nemusel.“
„Udělal jsem to rád. Je to přece i moje postel.“
Byla to i jeho postel, že?
„Ano, to je pravda. I tak děkuju. Mám pocit že…“ promnul si čelo.
„Bolí tě hlava?“
Odtáhl pomalu ruku od zamračeného čela. „Ne. Vůbec.“ Podíval se na něj, na čistě bílou kuchyň kolem nich. „Něco jsem chtěl říct… Nevíš, co jsem chtěl říct?“
Tiše se zasmál. „To netuším. Možná si časem vzpomeneš.“
Mladík se usmál a chytil ho záruku položenou na stole. Stiskl ho. „Děkuju, jsi hodný.“
Nebyl hodný. Nebyl… hodný. Díval se na jejich spojené ruce. Měl by se odtáhnout. Tohle přece není…
„Severusi? Děje se něco? Jsi v pořádku?“
Všechno bylo v pořádku. Všechno bylo v pořádku. Jistěže se drželi za ruce. Usmál se na mladíka a stiskl ho zpátky. „V naprostém. Děkuju za snídani. Je vynikající.“
Mladík se na Severuse usmál. „Rádo se stalo. Jak se ti spalo? Snad jsem tě ráno nevzbudil, když jsem odcházel. Potom ještě ustelu.“
Přejel mu palcem po hřbetu ruky. „Už jsem to udělal. A nevzbudil, nemusíš se bát. Jak se spalo tobě?“
Probouzel se pomalu. Otevřel oči. Zamrkal. Slyšel tiché oddechování vedle sebe, cvrlikání ptáků a ve vzduchu cítil ranní svěžest. Usmál se, protáhl se. Všechno bylo v pořádku.
Průsvitné záclony v jemném vánku vlály a na sněhobílou přikrývku svítilo slunce.
Podíval se vedle sebe na ležící postavu. Černovlasý mladý muž spal na boku otočený celém k němu. Přikrývku měl přitaženou až pod bradu, ale vrchní ruku měl venku.
Přejel mu palcem po nahém rameni a s úsměvem pozoroval, jak mladík ve spánku zacukal obočím.
Byl jeho…
Kdo byl jeho?
Kdo to byl?
Měl by ho znát. Měl by… Zná ho. Je to jeho… Neměl by s ním být v posteli. Ne, to nebylo… správný. Rychlé vstal a oblékl si župan. Dál zíral na tělo v posteli. Něco bylo špatně. Něco bylo špatně. Kdo to je? Co se děje? Proč jsou spolu v posteli?
Kde je? Rozhlédl se po pokoji. Srdce mu bušilo. Všechno bylo bílé, čisté, pěkné. Nepoznával to. Co to je? Co se děje? Všechno bylo špatně.
Všechno bylo… v pořádku.
Všechno bylo v pořádku. Usmál se s přešel k posteli. Sklonil se a políbil svého manžela na tvář. Nechá ho spát a udělá mu snídani. Když otvíral dveře, všiml si snubáku na prsteníku. Jednoduchý stříbrný proužek kovu. Leskl se v ranním slunci. Nešlo ho přehlédnout.
Všechno bylo v pořádku.
Odešel do kuchyně a udělal snídani. Vajíčka, toast, čaj. Kuchyň se rozvoněla připravovaným jídlem a on si sedl ke stolu s šálkem. Neměl hlad, nají se potom. Bílý šálek na bílém stole s černým čajem.
„Snape, musíme odejít.“
Vzhlédl a zmateně se usmál na manžela. „Jistě. A dáte si předtím se mnou snídani, pane Snape, nebo někam pospícháme?“
„Co?“ zmateně zkrabatil obočí. „Já nejsem… víte, kdo jsem, že jo?“
Usmál se a vstal. „Samozřejmě.“ Cestou k němu potlačoval. „Jste můj manžel.“ Ukázal mu snubák, ale to už byl u něj. Chytil ho za ruku a naklonil se, aby mu dal píšu na dobré ráno.
Manžel uhnul. „Co? Ne! Jak se jmenuju? Jaký je moje jméno?“
Co se mu děje? Chtěl ho chytit za ruku, ale dál se odtahoval a uhýbal. „Jmenuješ se stejně jako já přeci. Snape.“
„A jaký je moje křestní? Jaký je tvoje jméno?“
„Přece Snape.“
„Křestní! Snape, křestní!!! Ne, na tohle nemáme čas. Musíme jít.“ Natáhl se, aby ho popadl za ruku, ale pro tentokrát uhnul on.
Křestní? Křestní… křestní… věděl to. Věděl. Podíval se na svého vyšilujícího manžela. Měl to na jazyku. A jak se jmenoval on? Měl jméno. Tak proč si nemohl vzpomenout. Byl přece on. Znal se.
„Harry. Jsem Harry Potter a vy jste Severus Snape. Tohle je kletba. Musíte ji zlomit a musíme odsud vypadnout, než zase zapomeneme!“
Harry… Severus… to byli oni.
„Nejsme manželé. Rozhlédněte se kolem. Žádný fotky. Příšerná kuchyň. Všude bílo. V tomhle bych přece nežil. Tady nikdo nežije. Tohle je kletba. Musíme pryč.“
Kletba? Rozhlédl se kolem sebe. Všechno bylo bílé. Všechno bylo… podíval se z okna ale neviděl ven. Stěny byly prázdné. Z šálku čaje se pořád kouřilo jako by byl čerstvě uvařený. Kletba. Kletba! Musí pryč! Všechno je tu špatně. Musí-
Všechno je v pořádku.
Podíval se na svou ruku s prstýnkem. Samozřejmě že to byl jejich dům. Byli to oni. Harry a Severus Snapeovi. Byli manželé. Jen Harry měl občas příliš silné noční můry. Teprve se přistěhovali. Nestihli ještě vybavit dům a rozvěsit fotky.
„Nezírejte na mě tak. Jdeme!“
„Harry…“ řekl Severus měkce a natáhl k němu ruku. „Všechno bude dobrý. Všechno bude v pořádku.“
„Co?! Neb-“ Ztuhl.
„Harry?“ zeptal se Severus opatrně. „Jsi v pořádku?“ Chytil ho za ruku a přejel mu palcem po hřbetu ruky. „Harry, všechno je v pořádku. Dopřej si tolik času, kolik potřebuješ. Počkám.“
Harry pomalu mrkal, pohled upřený na jejich spojené ruce. Pomalu je otočil. Jejich snubní prsteny se zaleskly. Vzhlédl a Severusovi se sevřelo srdce nad jeho nejistým pohledem.
Usmál se na něj. „Vítej zpátky.“
„Co se? Co se stalo?“
„Asi jsi měl noční můru a náměsíčnost v jednom. Už jsi vzhůru?“
Harry pomalu přikývl.
„Jak se cítíš?“
„Zmateně. Ale už dobře. Budu v pořádku.“
„Samozřejmě že budeš. Dáš si snídani?“
„Rád.“
Severus ho za ruku odvedl ke stolu se žlutým ubrusem. On by si tu na tu barvu nevybral ale Harry z něj byl nadšený. Posadil ho ke stolu a nandal mu teplá vajíčka a nalil mu čaj.
Když si sedal, rozhlédl se po kuchyni a nemohl si pomoct. Pořád se mu při tom pohledu zatřepetalo srdce. Byl to jejich domov. Mozaikové obložení nad linkou, barevné tapety, všude po stěnách jejich společné fotky z cest i ze svatby… Byl to jejich domov. Podíval se na svého manžela.
Všechno bylo v pořádku.
„Co?“ zeptal se Harry s úsměvem. „Mám něco na nose?“
Severus jen zavrtěl hlavou a naklonil se před roh k němu. Harry se se smíchem naklonil taky. Políbili se. Pomalu. Klidně. S úsměvy. Nikam nespěchali.
Když se od sebe odtáhli, Harry se zazubil. Měl červené tváře. „Někdy mám pocit, jako by to všechno bylo jako poprvé.“
Všechno bylo v pořádku.
Severus se uchechtl. „Můžeme jen doufat, že nám to tak vydrží ještě dlouho.“
Pomalu se probudil. Všechno bylo v pořádku. Protáhl se, otevřel oči. Naproti posteli visela velká svatební fotografie. Byli tam tak šťastní. Ani si nepamatuje, že by je fotili. Nebo že by…
Všechno bylo v pořádku.
Opřel se o lokty a podíval se na svého manžela. Ležel na boku zády k němu. Nadzdvihl se o něco víc, aby na něj viděl. Spal tak poklidně a tvářil se velmi mírumilovně. Tak by to teda nešlo.
Tiše se k němu přisunul. Objal ho rukou kolem pasu a začal mu líbat šíji, zatímco se k němu víc přitiskl a rukou sjel níž. Škádlil mu podbřišek, vnitřek stehen, a občas jako by omylem zavadil i o jeho erekci.
Jeho manžel si povzdechl a víc se k němu přitiskl zadkem.
Usmál se. Výborně.
Chytil ho do ruky. Neodolal a mírně mu přirazil mezi půlky. Ždibl ho do ucha a stiskl mu ptáka.
Jeho manžel zasténal a trhnul boky dopředu.
Mohlo by být líp strávené ráno? Miloval, že ho může takhle vzbudit.
Jeho manžel začal něco mumlat. Naklonil se, aby mu líp rozuměl.
Jen žblebtání a sténání ze spánku. Schválně, zvládne ho udělat, aniž by se probudil?
„Coooo ssss…“
Asi ne.
„Dobré ráno,“ zašeptal mu do ucha aniž by zvolnil tempo. „Jak se ti spalo?“
„Ughh, hug, eh, ne, dost, nechte toho. Dost. Dost!“
To neznělo dobře. Odtáhl se ale to už byl jeho manžel na druhém konci postele a vytřeštěně na něj zíral.
„Co to? Kurva! Co to doprdele… Fuj! Fuj!!!“
“Omlouvám se.” Zvedl ruce do vzduchu, aby ho uklidnil. Ale… zrovna fuj říkat nemusel. Přesto nic nedal najevo. Jeho manžel byl… vyděšený. Proč? To přece není normální… Co se to děje? „Hej, to je dobrý,” řekl mu tiše. Něco se s jeho manželem dělo. Musí ho uklidnit. “Všechno je dobrý. Omlouvám se. Nechtěl jsem tě vyděsit. Už to neudělám.“
Jeho manžel těkal pohledem z něj na fotografii za ním a zpátky. Pomalu se mu uklidňoval dech.
„Hej, všechno je v pořádku,“ řekl ještě jednou. A zůstal na svém místě. “Všechno je v pořádku, drahý. Jsme doma. Všechno je v pořádku.”
A ten moment si jeho manžel konečně uvědomil, kde je. Co se děje. Narovnal se a usmál se. Po úzkosti nebylo ani stopy. Pomalu přejel pohledem po těle, před kterým ještě před chvílí zděšeně uhýbal, a olízl si rty.
Potlačil uchechtnutí. To byl celý on. Zvedl obočí a zeptal se. „Teď už je vše v pořádku?“
„Ehmm,“ přitakal manžel s pohledem fixovaným na jeho rozkrok. Pak se na něj podíval, usmál se a pohodlněji se opřel o polštáře. Pomalu roztáhl nohy. „Všechno bude v pořádku, až se dostaneš sem ke mně. Proč jsi vůbec tak daleko?“ zeptal se a škádlivě do něj šťouchl palcem nohy.
Uchechtl se a začal se po čtyřech posouvat k němu. „To netuším. Možná bych to mohl řádně napravit?“
„Skvělý nápad.“ Přitáhl ho manžel k sobě a hladově ho políbil. „Bože, to je ono,“ vdechl mezi polibky. „Já tě tak chci…“
Zasmál se a sjel rukou mezi jejich těla. Stiskl mu ptáka a pak ho po délce začal hladit jen špičkami prstů.
Jeho manžel se prohnul a zasténal. „Prosím. No tak. Víc. Pořádně!“
Uchechtl se. „Ale no tak. Proč bych to dělal? Takhle to to snad nestačí?“
„Jsi bastaaaaaaaaaard.“
Teď už se rozesmál ale pořád ho škádlil jen špičkami prstů. Ze špičky mu setřel kapku a jemně ji rozetřel po délce. „Samozřejmě, že jsem. A teď, co uděláš, abys dostal víc?“
„Cokoli,“ zavzdychal.
„Nebezpečná volba slov, pane Pottere,“ zapředl. Ztuhl. Proč mu řekl Pottere? To přece… to nedávalo smysl. Jeho manžel se nejmenoval Potter. Jak ho to jméno vůbec napadlo?
Naštěstí si toho jeho manžel nevšiml. „Prosím, udělám cokoliv. No tak, prosím…“ škemral dál a marně se prohýbal.
Vytáhl mezi jejich těly ruku ven a přejel mu prsty po rtech naběhlých z jejich líbání. „Když tak prosíte… udělejte mě.“ A poklepal mu prstem po spodním rtu, který se hned rozevřel.
Jeho manžel neváhal.
Ve zkratce? Udělal ho.
A on pak udělal jeho a bylo to perfektní ráno a všechno bylo v pořádku. A pak si dali sprchu. Společně. Vajíčka k snídani i když neměli hlad. A pak si to rozdali na kuchyňské lince, protože proč ne? A pak všechno bylo v pořádku. Všechno bylo tak, jak má.
Četl si knihu na pohovce a jeho manžel tiše oddechoval v křesle. Pousmál se. Nebylo divu, že je vyřízený.
Jeho manžel se probudil. Narovnal se, zamrkal.
Usmál se na něj ale dál si četl. Nepotřeboval nic říkat. Všechno bylo v pořádku.
Jeho manžel se rozhlédl kolem sebe, pak si všiml jeho, vstal a natáhl k němu ruku. „Pojďte.“
Zvedl obočí a ruku přijal. Tohle bude dobré.
„Kde jsou dveře?“
Co? To to chce dělat venku? „Dveře?“
„Dveře ven. Kde jsou?“
Vtipálek jeden. „Na chodbě. Kde by byly?“
Jeho manžel přikývl a rozhlédl se. „Kde je chodba?“
Kde je chodba? Vážně? Protočil oči a ukázal mu směr.
Jeho manžel se tam podíval. Zbledl. „Sakra. Kurva. Dobře. To by bylo moc snadný, jasně. Okno. Takže okno.“ Odtáhl ho k oknu a rozhrnul záclony.
Zvědavě ho pozoroval. Co ho to popadlo? Co by bylo moc snadné?
Čím dál zběsileji přejížděl rukama po rámu. „Kde se otevírá? Kde je západka?“
„Proč ho chceš otevřít? Je ti horko? Drahý, děje se něco?“
„Ne! Musíme pryč. Kurva!“ Praštil rukou do rámu. Podíval se na něj. „Snape, myslete. Jak se odsud dostanem?“
Zvedl ruce, aby ho uklidnil. „Hej, hej. Proč chceš odtud jít oknem? Všechno je-„
„Ne!“ vřískl jeho manžel a přitlačil si ruce na uši. „Neříkejte to!“
O krok ustoupil. „Dobře?“ Co se mu děje? „Nemáš horečku?“ Natáhl k němu ruku, aby mu zkontroloval teplotu, ale jeho manžel ho přes ni pleskl. Pleskl!
„Nesahejte na mě. Musíme odsud. Kurva!“ Zase praštil do okna. Vší silou. Naštěstí to okno vydrželo.
Pleskl ho, choval se pomateně… „Jestli tu nechceš být, můžeš jít. Nic tě tu přece nedrží,“ řekl manželovi pomalu, aby mu dobře rozuměl a ještě ho víc nevystrašil.
„A kudy asi?!“
Protočil oči. „Dveřmi?“
Založil si ruce na hrudi. „No tak to mi je teda ukažte.“
„Jsou přece támhle.“ Znovu tam ukázal. Jasnější to být už nemohlo.
Ohrnul rty. „Jasně. A co je za oknem? Hm?“
Jeho manžel se vážně choval divně. To se chce hádat kvůli ničemu? Stoupl si vedle něj a podíval se ven.
„Hm? No?“
Zhluboka se nadechl a pomalu vydechl a s ními vztek, který v něm začal bublat. Tenhle tón si vyprošuje. Ale, ještě chvíli vydrží. Odpoví mu a pak se půjde uklidnit jinam. Nenechá se vyprovokovat. Podíval se na manžela a přiměl se usmát. „Je tam venek. Co jiného?“
„Jo? A co přesně tam je? Hm?“
Na chvíli zavřel oči. Klid. Tohle za rozvod nestojí. Znovu se podíval z okna a velice klidně řekl: „Nevím, co chceš, abych řekl. Je to jako obvykle.“
„Kolik je tam stromů?“
Na takovou stupidní otázku se může zeptat jenom on. Protočil oči a podíval se na manžela. Ještě jednou to zkusí po dobrém a pak odsud padá. „Drahý, co se děje? Mluv se mou, prosím.“
„Kolik je tam stromů? Drahý ?“ zopakoval pomalu.
„Dva,“ procedil mezi zuby.
„Vážně? Listnáče nebo jehličnany? Drahý?“ pitvořil se dál.
Zacukala mu ruka. Sevřel ji v pěst. Ne. Na to nemá. A přesně proto neučí. Nadechl se nosem. „To je vážně stupidní otázka, Pottere. Jste snad slepý? Nebo jste jen opravdu tak pitomý?“ Když se slyšel, ztuhl. Co to řekl? Polkl. To by svému muži říkat neměl. Zavřel oči a zhluboka se nadechl. „Omlouvám se, to jsem říkat neměl. Jen nerozumím tomu, co se s tebou děje. Kdybys mi to řekl, mohli bychom to spolu vyřešit.“
„Jak jste mi to řekl?“
Zatřásl hlavou. „Zapomeň na to. Omlouvám se, nějak mi to vyklouzlo. Netuším, proč jsem ti tak řekl. Ale o to teď nejde. Co se děje? Proč najednou tak vyšiluješ?“
“Protože já jsem Potter! A my musíme pryč! Snape, tohle je kletba. Musíme pryč. Pořádně se podívejte.” Ukázal ven z okna. “Není tam nic! Žádný stromy! Prázdno! Nic!“
Zavrtěl hlavou. Žaludek se mu zhoupl a polkl hořkost v puse. „Kletba? Nic lepšího nemáš? Takový nemsysl. Ještě řekneš, že kouzla existují. Jestli chceš odejít, tak můžeme. Můžeme na dovolenou.”
Zaúpěl. „Nechci jet s vámi na dovolenou. Nechci tu být. Chci pryč. Pryč od vás. Pryč z tohohle zatracenýho domu. A nesahejte na mě!” Vztyčil prst, když k němu natáhl ruku. “Doprdele, nesahejte na mě. Copak nevíte, jak je to nechutný?!“
Spustil ruku a velmi klidně řekl. “Můžeš jít i sám. Beze mě, jestli o to tak stojíš.” On se nikoho doprošovat nebude. Odstoupil od okna a od svého manžela. „Jestli chceš odejít, můžeš. Nedržím tě tu. Netušil jsem, že je tak strašné být se mnou ženatý.“
„MY NEJSME MANŽELÉ!!!“
Zavrtěl hlavou. Byl nemocný. Tohle nemělo cenu. Musí ho dostat k nějakému odborníkovi. Ale nejdřív se musí uklidnit. Nebo si ještě ublíží.
„Tohle je kletba!“ Chytil ho za nadloktí a odtáhl ho zpátky k oknu. „Ukažte mi, kde jsou ty zasraný stromy, Srabusi!“
Vytrhl se mu. „Jak jsi mi to řekl? Jak se opovažuješ! Ty jeden spratku nevychovaný. Jste úplně stejný arogantní tupec, jako váš otec. Okamžitě mi zmizte z očí, Pottere, nebo toho budete litovat!“
Potter na něj třeštil oči. Než s ním Severus stačil mrsknout nebo ho proklet, Potter tiše řekl: „Podívejte se z okna.“
Kmitl pohledem ven. A pak zůstal zírat. Nic tam nebylo. Jen šedé prázdno.
„Co to…“
„Kletba. No tak, musíme pryč. Drží vás tu. Musíme odejít.“
Rozhlédl se po pokoji. Vypadal jako špatné divadelní kulisy. Na zdech byly nepohyblivé fotografie jejich svatebního dnu. Všichni hosté byli rozmazaní. Nikoho nebylo poznat. Je je dva. Usmíval se tam jako nadopovaný blázen. Co to bylo za zvrácenou kletbu?
„Musíme jít. Prosím. Nevím, jak dlouho to ještě udržím. Je těžký se soustředit. Honem! Než zase zapomeneme.“
Prošel kolem Pottera k oknu. Z šedé nicoty se mu dělalo mdlo. „Dostaneme se ven a to tu kletbu zlomí?“
„Snad jo.“
„Snad jo?!“ Podíval se na něj. „Žertujete.“
„Kniha řekla, že jen skutečný nepřítel může kletbu zlomit. Psalo se tam, že vás mám vyvést ven . To je všechno, co vím.“
Chytil se za kořen nosu. „Tohle nemůže být pravda.“ Přece to všechno nemůže viset na jeho tupém mozečku? Nadechl se a vydechl. Potřebuje detaily. „Dobře. Jak se to stalo?“
„Proklel vás Voldemort. Nebo proklel jed Nagini. Nejsme si jistí. Jen že to asi byla jeho pojistka nebo tak nějak. Co si pamatujete naposled?“
To mu vážně moc nepomohlo. „Že umírám. To jste pro Merlina nemohli poslat Grangerovou? Nebo kohokoliv užitečného?“
„Ehn, to by nefungovalo. Nenesnáší vás tak, jako já.“ Ukázal na jednu fotografii, kde se šťastně líbali a odfrkl si. „A tuhle hrůzu si opravdu nezaslouží.“
Založil si ruce na hrudi a probodl ho pohledem.
„No tak, zabít mě můžete potom. Teď musíme pryč.“
Měl pravdu. Naneštěstí. Znovu si prohlídl okno. Žádné zápatky, žádné kličky. Neměl ani hůlku. Rozhlédl se po pokoji.
“Předpokládám, že navrhujete odejít oknem?”
Potter pokrčil rameny. “Dveře tu nejsou. Budete to muset rozbít vy, mně to nešlo.”
Jistěže. Byly tu jen pohovka, křeslo, prázdná knihovna, jedna kniha. Jedna kniha? To mu vážně stačila jedna kniha? Ale nebylo tu nic, čím by se dalo rozbít. Tohle bude bolet. Stoupl si bokem a udeřil do okna loktem. Žádná bolest nepřišla. Udeřil znovu a silněji. Pavučina se rozběhla po skle. Znovu udeřil. Krvácel. A stále žádná bolest. Pavučina byla čím dál větší, okno se prohlo. Znovu. Praskliny se rozšířily i na stěny. Znovu. Znovu. Znovu. Jeho loket byl už jen krvavá kaše. Vyměnil ruce. Znovu. Tohle byla kletba. Nic nebylo skutečné. Znovu. Na prstech zmasakrované ruky ho šimrala krev kapající na podlahu. Nedávalo to smysl. Všechno tu bylo falešné. Všechno to byla kletba. Znovu. Sklo se prohýbalo. Pukliny a praskliny se šířily. Dovnitř jimi začalo pronikat světlo. Znovu. Nebolelo to. Znovu! Pořád to nebolelo. Všechno bylo od krve. Znovu! Všechno bylo špatně… Dostane se ven. Znovu! Všechno bylo…
Všechno to bylo…
Všechno bylo…
Znovu? Co chtěl udělat znovu? Pro něco šel? Pro něco někam šel. Něco potřeboval.
Slyšel křik svého muže. Něco se dělo. Je v pořádku? Otočil se. Podíval se na svého manžela. Usmál se na něj. Byl v pořádku.
Všechno bylo v pořádku. Natáhl k němu ruku. Jeho manžel před ním ukročil zpátky a něco řekl. Nebylo mu rozumět.
Znovu se na něj usmál a dál držel ruku napřaženou. „Drahý, je všechno v pořádku? Co se děje?“
Jeho úsměv se rozšířil, když ho manžel po chvilce chytil. Mezi třemi jabloněmi v zahradě prosvítalo slunce přímo na jejich propletené ruce a jejich snubní prsteny přímo zářily.
Všechno bylo v pořádku.
Pomalu se probudil za zpěvu ptáků. Otevřel oči. Zamrkal. Usmál se. Bylo mu dobře. Cítil se dobře. Protáhl se. Nic ho nebolelo. Nebylo mu ani teplo, ani zima.
Co bude dneska dělat? Mohl by uvařit nějaký komplikovaný lektvar. Jen tak. Pro radost. To znělo jako dobrý plán. Posadil se. Hned naproti posteli visela obrovská fotografie. Harry a Severus spolu navždy bylo přes ni napsané velkým zlatým písmem. Stáli tam v objetí. Zírali si do očí. Usmívali se na sebe a vypadali, jako by se zrovna políbili. Měli na sobě svatební hábity.
Byla to krásná fotografie. Musel to být nejšťastnější den jeho života. Rozhlédl se po pokoji. Jemné závěsy ve vánku povlávaly. V pootevřené skříni byli vidět jejich hábity. Na nočním stolku byly různobarevné oleje. Usmál se. Docházely jim.
Oblékl se, ustlal tak, aby nikde nebyl jediný záhyb, a vyrazil hledat manžela. Nebyl v koupelně, nebyl v obýváku, nebyl v kuchyni. Na stole se tam ještě kouřilo z čajové konvice a na pánvi byla ještě teplá vajíčka. Na stěně viděl kalendář. Byla neděle. Dneska opravdu nemusí vůbec nic. Prošel kuchyní ke dveřím na zahradu.
Otevřel je a tam byl. Stal uprostřed zahrady a díval se na oblohu. Přešel k němu, objal ho zezadu a políbil ho na šíji. „Dobré ráno.“
Jeho manžel se o něj opřel a položil mu ruce tam, kde ho Severus objímal. „Dobré.“
„Na co myslíš? Vypadal jsi zamyšleně.“
Odfrkl si. „Nemusíš znít tak překvapeně.“
Znovu ho políbil na šíji. „Jsem zvědavý, to je rozdíl.“
„Snažím si vzpomenout. Nevíš, co jsem dělal včera?“
„Včera? To byla přeci sobota. Byli jsme spolu.“
„A co jsme dělali? Mám to v mlze.“ Zněl, jako by usilovně krčil obočí. Zvedl jednu ruku a promnul si čelo. „Co jsme dělali…“ mumlal.
„Bolí tě hlava?“
Odtáhl ruku. „Ne. Vlastně ne. Nebolí. Jen… nedávám smysl. Promiň. Jak ses vyspal?“
Usmál se a znovu mu políbil šíji. „Báječně. Ale neodváděj řeč. Pokud si to dobře pamatuji, tak jsme si dali dlouhou snídani v posteli,“ políbil ho o kousek níž, „pak jsme se šli projít,“ ještě o kousek níž, „zašli jsme na oběd,“ ještě o kousek níž, „strávili jsme velmi vzrušující odpoledne… mám pokračovat?“
„Nemusíš. Už si vzpomínám. Jako co ti ten mrak připadá?“
Podíval se nahoru. Chvíli ten mrak zkoumal. „Je to mrak. Nemá žádný tvar.“
„Hmm. Dobře.“
Zněl zklamaně. „Co připomíná tobě?“
„To právě nevím. Ale něco jo. Mám to na jazyku.“
„Vážně? Ukaž,“ vybídl ho.
Jeho manžel se otočil a vyplázl na něj jazyk.
Chvíli ho vážně zkoumal a pak přikývl. „Ano, vidím to tam.“
Zasmál se a zaklonil hlavu a opřel si ji o Severuse. „Někdy nemůžu ani uvěřit, jaké mám štěstí.“
Pevněji ho objal a položil si na jeho temeno hlavu. „Co tím myslíš?“
„Mám perfektní život. Perfektního muže. Perfektní dům. Nic mi nechybí. Je to… neskutečné. Nevím, jak jsem si to zasloužil. Mám pocit, že každou chvíli někdo přijde a vykopne mě odsud. Že sem nepatřím.“
Zvedl obočí. „Vážně je všechno perfektní?“
Otočil hlavu a usmál se na něj. „Ano. Vylepšil by to jedině pes.“
„Nakrčil nos. Pes?“
„Ty bys nechtěl psa?“
„Asi bych víc ocenil kočku,“ připustil.
„A co psa a kočku? Pro každého jedno?“
Usmál se na něj. „To nezní špatně.“
Jeho manžel si povzdechl a pohodlněji se mu uvelebil v náručí. „Je to jako nějaký sen. Jako nějaké kouzlo.“
„Kouzlo?“ Zasmál se. Když pomine, že kouzla neexistují… „Jsem rád, že ti to tak připadá.“
„Severusi? Jsi šťastný?“ zeptal se, jako by ho vůbec neslyšel.
„Samozřejmě, že jsem.“
„Opravdu, skutečně šťastný?“
„Ano. Ty jsi šťastný?“
„Proč bych nebyl…“ odmlčel se. „Ale přijde ti to v pořádku? Že jsme tak-„
Všechno bylo v pořádku.
„… že jsme, že jsme… Co jsme, drahý? O čem jsem to mluvil?“ Zasmál se. „Ta moje hlava děravá.“
Sklonil se a políbil ho na šíji. „Mluvili jsme o tom, jak je všechno v pořádku.“ Znovu ho políbil. „Jak jsme šťastní.“
V domě zaštěkal jejich pes.
Jeho manžel se usmál při pohledu na jejich kočku, kterou to probudilo a teď všechny dotčeně pozorovala. „Jsme šťastní, že?“
„Naprosto,“ souhlasil. „Jak bychom mohli nebýt?“
„Když je vše v pořádku,“ doplnil ho manžel.
„Když je vše v pořádku,“ zopakoval.
Hmmmmmm… měl se skvěle. Pomalu otevřel a neochotně se probudil. Ale pořád se cítil… jako by ho někdo kouřil. Vlhká horkost mu obklopovala ptáka a jazyk vytvářel přesně ten správný –
On si nikdy nikoho domů nevodí. Tohle nebylo normální. Byla to past nebo nějaký trik. Podíval se dolů, ale vše se dělo pod přikrývkou. Otázka je, kdo to je a co od něj chce. Chtějí ho použít proti Pánovi zla? Nebo je to jeho plán? Opatrně, aby se od pasu dolů nehnul a nedal nic najevo, sáhl pod polštář pro hůlku. Nebyla tam. Otočil hlavu a se zatnutými zuby ignoroval rostoucí slast. Ani na nočním stolku. Zavřel oči a soustředil se.
Accio hůlka.
Nic. Ani ždibec magie. Co s ním udělali? Co se mu stalo?
Potřebuje zbraň.
Může je umlátit leda tak… polštáři, vylít jim na hlavu olej, nebo je přetáhnout… dildem. To bylo tak ponižující. Ale mohl by hrát s nimi a zjistit, o co jim jde. Tvářit se, že na tu past skočil. Ano. To udělá. A jakmile se dostane k noži, bude to krátký proces. Jestli si mysleli, že je bez magie bezmocný, taky se šeredně mýlili. Ale kterej tupec si mohl myslet, že zrovna tohle na něj bude fungovat?
Tohle ale nebyla jeho ložnice a on si vůbec nepamatoval, jak tady skončil. Na stěně byla navíc stupidně velká svatební fotografie nějakého –
Co to doprdele… Na stěně byla jeho svatební fotografie. S Potterem!?
Najednou ústa obklopující jeho ptáka zmizela. Postava se pod přikrývkou narovnávala a nakonec se odkryla.
Sevřel prostěradlo, aby se nerozmáchl pěstí. Prokleje ho. Rozpárá ho nožem hned, jak nějaký najde. Tohle mu zaplatí. Připomněl si, že to celé byla past. Nejspíš to ani nebyl on. Ale i tak ho rozpáře a prokleje.
Rozcuchaný Potter s červenými tvářemi a naběhlými rty se na něj usmál. „Dobré ráno. Je všechno v pořádku? Jsi nějaký ztuhlý.“
Všechno bylo v pořádku.
„Samozřejmě,“ usmál se na svého muže a pohladil ho po tváři. „Dobré ráno,“ popřál mu a sklonil se, aby ho políbil.
Jak by mohlo nebýt? Jeho manžel byl neodolatelně k pomilování. Chytil ho a překulil je. A přesně to taky hodlal udělat.
Pečlivě odměřil čajové lístky do sítka v konvici a zalil je vařící se vodou. Pozoroval, jak se od sítka šíří zlatavý oblak a dlouhou stříbrnou lžičkou zamíchal vodu proti směru hodinových ručiček. Jednou. Dvakrát. Třikrát. V ten moment voda získala perfektní barvu. Vytáhl sítko a přičichl si k čaji. Voněl perfektně. Postavil konvici na tác k šálkům a sendvičům a odnesl ho ven.
Jeho manžel si hrál se psem v zahradě a přetahoval se s ním o klacek. Zavrtěl nad jejich skopičinami hlavou. Ještě že po něm se tohle nechce. Nalil jim do šálků čaj a sedl si do zahradního křesílka do stínu. O nohu se mu otřela kočka. Než na ni stihl sáhnout, už stála na prosluněném místě a tvářila se, že o něm vůbec neví. Tohle byl mazlíček podle jeho gusta. Nezávislý, bezúdržbový, neslintající, chlupy- Natáhl nohu a zkontroloval černé kalhoty. Přimhouřil oči. Ne. Ani chloupek. Perfektní.
Jeho manžel ještě jednou hodil psovi klacek a rozesmátý přiběhl k Severusovi. “Svačina” Popadl šálek čaje a než ho Severus stihl varovat, že je čerstvě uvařený a tudíž velmi velmi velmi horký, vypil ho na jeden zátah. Pak se na Severuse usmál a svalil se vedle něj do trávy.
Proč nemůže sedět v křesílku jako normální člověk, nepochopí. Ale vypadal šťastně. Opatrně ho pozoroval, ale vypadal, že ho čaj vůbec nespálil. Zvláštní. Možná by mohl provést drobný experiment?
Naklonil se nalil nový šálek. Kouřilo se z něj. “Dáš si ještě?” zeptal se manžela ten se na něj rozzářeně usmál. “Díky! Ty čaj umíš nejlíp. Netuším, jak to děláš.”
Podal mu šálek. “Jen zaliju čajové lístky. Pozor, je to horké.”
“Jen zaliju čajové lístky. A přesně proto můj čaj odmítáš pít.” Aniž by jednou foukl do šálku, upil velký doušek.
“Neodmítám.”
“Ale uděláš cokoliv, abys to mohl uvařit ty. Nevěříš mým vařícím schopnostem,” řekl zlehka.
“To…” byla pravda. Nevěděl proč, ale radši to uvařil sám. Chvíli váhal, jak pokračovat. “Uklidňuje mě to. Celý proces vaření.”
“hmm.” Znovu se napil. “To já tam jen hodím lístky od oka, zaliju to a pak to vytáhnu, až si vzpomenu.”
Není divu, že to je vždycky taková břečka. Kousl se do jazyka, aby se neusmál ani neušklíbl. To nebylo hezké. Ale bylo to vtipné. A byla to pravda. Byla to břečka. “Vážně?” řekl nakonec. “Nevšiml jsem si.”
Manžel na něj vyplázl jazyk. “Ha ha ha. Velmi vtipné.”
Místo odpovědi se zaměřil na záhadu horkého pitelného čaje. Opatrně upil ze svého šálku. Perfektní teplota k pití. Šálek vypil a znovu si nalil. Kouřilo se z něj jako z čerstvě uvařeného čaje, ale když se dotkl stěny šálku, nebyl příliš horký. Strčil do něj špičku malíčku. Nebyla to nejvědečtější metoda ale rozhodně to nebylo tak horké, jak by mělo. Ani štípnutí horkosti.
Vzal sendviče a popadl je manželovi. Vstal z křesílka. “Hned přijdu. Nechte mi se psem nějaké, ano?”
“Nic neslibuju!” křikl za ním muž, ale to už byl Severus na cestě do domu.
Hned přešel ke konvici. Natočil do ní trochu vody, dal ji vařit. Ťukal prsty o linku a čekal. Rozhlédl se po kuchyni, ale nebylo nic, co by mohl uklidit, aby si zkrátil čas. Aspoň narovnal jejich rodinnou fotografii. Rodinnou protože tam byl pes i kočka. Seděli na trávě a usmívali se do kamery. Vypadali spokojeně, šťastně. Pousmál se. Byl to dobrý život, nikdy by si nemyslel, že bude patřit jemu. Bylo to zvláštní, ale přitom nedokázal říct proč.
Konvice začala pískat. Do misky odlil trochu vařící vodu. Ponořil do ní lžičku, a po chvilce ji vytáhl. Dotkl se jí. Byla příjemně horká. Skoro pálila, ale jen skoro.
Opatrně se špičkou malíčku dotkl hladiny. Voda byla příjemně horká, ale ne moc. Zamračil se a ponořil do misky celý prst. Čekal na palčivou bolest, ale nepřišla. Jen příjemné horko.
Po chvilce ho vytáhl a podíval se na něj. Byl lehce růžový, ale to bylo všechno. Vychladlou vodu z misky vylil a nalil do ní novou. Zatnul čelist a ponořil do ní prst.
Nic.
Vytáhl prst. Zvláštní. Velmi zvláštní.
Vzal hrnec, postavil ho na sporák, nalil do něj zbytek horké vody z konvice a zapálil hořák. Voda během chvilky bublala a vařila se.
Přiložil hřbet ruky ke stěně hrnce. Bylo to jen horké. Ale nebolelo to. Dalo se to snést.
Se svírajícím se pocitem v žaludku natáhl ruku a přibližoval ji k bublající hladině. Dotkl se jí.
Nic.
Ponořil do vařící se hladiny ruku.
Nic.
Jen horká.
Pozoroval, jak jeho ruka rudne. Pořád to nebolelo.
Pomalu ji vytáhl a pozoroval velké puchýře, jak se mu formují na kůži. Polkl.
V zahradě slyšel smích svého muže a štěkot psa. Jeho ruka byla rudá, plná velkých puchýřů, znetvořená, ale nebolela.
Něco bylo velmi špatně. Něco. Musí přijít na to co Bylo to jako, jako, jako… svraštil obočí, jako něco, co znal, ale nemohl si vzpomenout, co to bylo. Co to bylo? Potřebuje knihy. Knihy mu vždycky pomůžou. Spěšně přešel do obýváku a zůstal zírat na knihovnu. Snažil se přečíst i jen jediný hřbet knihy, ale nešlo to. Slova mu unikala. Jako by měl horečku a celý svět byl za těžkým závěsem.
Nesnášel to. Nesnášel, když nemohl myslet. Jeho mozek byl jeho život. Potřeboval myslet. Potřeboval bystrou mysl, protože kdyby jen na chvíli polevil tak –
Tak co?
Co by se stalo?
Proč se chová, jako by byl v nebezpečí? Je přece doma. Je… nebezpečí… kdo by byl v nebezpečí? Nebezpečí… Harry! Harry musí žít. Musí přežít. Potřebují ho živého! Otočil se a rozběhl se do zahrady.
Potřebuje, aby byl v pořádku!
Klopýtl.
Narovnal se a zpomalil. Proč spěchat, když bylo všechno v pořádku?
Došel do zahrady. Jeho manžel ležel na trávníku, spal. Opaloval se? Jeho pes vedle něj ztěžka oddechoval s vyplazeným jazykem. Nadšeně na Severuse štěkl.
Usmál se.
Všechno bylo v pořádku. Přešel k nim, podrbal psa za ušima, vzal si jeden ze sendvičů a sedl si do stínu. Neexistovalo, aby ve svém tmavém oblečení byl dobrovolně na slunci. Napil se perfektně teplého čaje z šálku. Z nějakého důvodu měl nutkání zkontrolovat své ruce.
Pořád tam měl snubní prsten a ten byl v pořádku. Leskl se, nebylo na něm jediné škrábnutí. Všechno bylo v pořádku.
Pomalu se probudil. Venku zpívali ptáci a bylo mu… dobře. Výborně. Cítil se skvěle. Nic ho nebolelo. Byl klidný… Hlásek v hlavě mu říkal, že to neznamená nic dobrého. Zapomněl na něco?
Otevřel oči a první co uviděl, byla svatební fotografie na nočním stolku. A pak spoustu olejů a hraček.
Posadil se. Naproti posteli byla velká fotografie s jejich jmény. To bylo… trochu moc. Miloval ho, ale tohle bylo až moc. Otočil se a podíval se na noční stolek svého muže. Další svatební fotografie. Nad čelo postele. Další svatební fotografie.
Tohle bylo směšné. Na co myslel, když souhlasil s tím, aby jich měli v ložnici pověšených tolik? S tím se bude muset něco udělat.
Podíval se na svého muže, který ležel vedle něj. Odkopaný. Na břiše. Při pohledu na jeho zadek a stehna se mu sbíhaly sliny. Polkl a usmál se. Na tohle asi myslel.
Popadl jeden olej z nočního stolku a klekl si vedle svého muže. Nalil si do dlaní olej a třením ho ohřál, i když to nebylo potřeba.
Klekl si nad svého muže a začal na ramenou. Jemně mu hnětl svaly a poslouchal jeho dech. Když slyšel spokojený povzdech, přesunul se níž a brzo se soustředil na jeho stehna a hýždě. Jeho manžel zavzdychal a ještě víc rozevřel nohy. Usmál se laškovně mu přejel prstem po koulích. Když byl jeho manžel naprosto uvolněný, nalil si do ruky novou dávku oleje a zajel mu prsty mezi půlky.
Jeho manžel se zavrtěl, něco zamumlal a otočil se.
Severus ho chvíli jen pozoroval. Ještě pořád spal. A byl v pozoru.
Pohladil ho po stehně a jeho manžel se mu přitlačil na ruku. Pohnul boky nahoru, něco zamumlal a chytil si ptáka do ruky. Stiskl se a znovu pohl boky.
Severus se usmál. Bylo dobře, že si to Harry užívá. A rád mu pomůže. Pomalu mu roztáhl nohy a klekl si mezi ně. Do jedné ruky si vzal jeho koule a jemně je začal masírovat. Jeho manžel zavzdychal a ještě víc roztáhl nohy. Pořád si sám se sebou ve spaní hrál.
Sklouzl mu prstem mezi půlky a obkroužil jeho zvrásněný otvor. Stačila jen trocha tlaku a prst vklouzl dovnitř. Byl uvolněný a roztahoval se překvapivě snadno. Na zkoušku přidal druhý prst. Zase bez problému. Jeho manžel se ani nezavrtěl a pořád všechno šlo dobře. Třetí prst?
Ale no tak! Čtvrtý prst ale jen tak nepůjde.
Taky.
Severus zůstal zírat na čtyři prsty v zadku jeho manžela. Tohle přece nebylo možný. To nebylo fyzicky možný. Ale stejně to šlo. A jeho manžel dál spal.Zahýbal palcem, který byl jako jediný venku. Co kdyby…
Ne, to může vyzkoušet potom. Teď chtěl přece něco jiného. Zapumpoval a zahýbal prsty a usmál se. Tohle bude skvělé. A jeho manžel pořád spal. Schválně, kolik toho bude potřeba, aby se probudil. Zvládne ho ještě předtím Severus udělal?
Harry si dál dělal rukou dobře. Severus ho nechal. Bylo to… roztomilé.
Vytáhl prsty a nasměroval špičku svého ptáka. Vklouzl dovnitř jedním plynulým pomalým pohybem. Jeho manžel zasténal, roztáhl víc noh, ale to bylo všechno.
Byl neuvěřitelný. Severus ho chtěl políbit, ale to bude muset počkat. Harry se teď za svého ptáka víc tahal a začal nekoordinovaně hýbat boky. Severus sykl, když se jeho manžel na něj nevědomě napíchl. Zhluboka se nadechl a přiměl se uklidnit. Tohle přece vydrží. Pohodlněji se mu položil mezi nohy, aby se mohl opřít a líp přirážet a pustil se do práce. Pozorně dával pozor, jak jeho manžel reaguje na a upravoval podle toho své pohyby. Brzo sténal a cukal sebou všemi směry ve snaze udělat se rychleji. A pořád spal. Rukou se honil tak rychle, že se Severus začal obávat, že si ublíží. Navíc, jestli to takhle bude pokračovat dál, udělá se. A to ještě Severus nemohl dovolit. Úplně mu to zkazí jeho experiment. Co nejjemněji mu rozevřel ruku a dal mu ji na stranu. Harry s ní pohnul, jako by se zase chtěl chytit. A tak mu ji tam Severus přidržel. Jenže to už se jeho manžel laskal druhou rukou! Příště si bude snad muset připravit něco na uvázání. Takhle by to nešlo. Chtělo to trochu manévrování, ale nakonec mu Severus držel obě ruce. Když už všechno vypadalo stabilně, začal znovu pomalu přirážet.
Vážně byl zvědavý, jestli se mu ho podaří takhle udělat ještě dřív, než se probere.
Změnil trochu úhel a jeho manžel sebou trhnul a zasténal. To bylo ono! Znovu stejně přirazil. A znovu. A znovu.
Jeho manžel teď sténal a vzdychal a vycházel Severusovi vstříc. Pokusil se zase pohnout rukou, ale Severus ho držel pevně. Žádné takové. Žádné podvádění.
Pozorně sledoval jeho tvář, a tak přesně dokázal říct, který příraz byl ten, který Harryho probudil. Otevřel oči. Zamrkal.
A vrhl po Severusovi ten nejzmatenější a nejvyděšenější pohled, jaký na něm kdy viděl. Pokusil se Severusovi vytrhnout, ale Severus ho držel pevně. Nemohl riskovat, že si v panice ublíží. Pro jistotu ho ještě zalehl. “Harry,” řekl pevně ale jemně. “Hej, Harry, koukni se na mě.”
Harry přestal těkat pohledem všude možně a zaostřil na Severuse.
Výborně. Usmál se na něj. “Hodný kluk. Výborně. Jsme u nás v ložnici. Je ráno a já tě chtěl příjemně probudit,” klidně mu vysvětloval.
Jeho manžel dál zrychleně dýchal. Pokusil se uhnul pohledem, ale Severus ho nenechal.
“Dívej se na mě, no tak. Jsme jen spolu. Lásko, no tak. Řekni mi, jak se cítíš. Jestli chceš, slezu z tebe, ale potřebuju, abys byl předtím klidný, ano? Nechci, aby sis ublížil. Je to jen tobě.”
Dál na něj vyjeveně zíral. Olízl si rty. “Já… to nechápu. Co se… Proč?”
Usmál se na něj. Vypadal zmateně, ale klidněji. Pustil u ruku a pohladil ho po tváři. “Proč ne? Miluju tě. Vypadal jsi neodolatelně. A když sis ve spánku dělal dobře…” Harry ho uhranutě pozoroval a Severus si oblízl rty, “rozhodl jsem se ti pomoct.”
Jemňounce přirazil přesně pod tím správným úhlem a Harry přivřel oči zasténal.
Nadzdvihl se, aby se Harrymu lépe dýchalo. “Musím přiznat, žes mi byl dost nápomocný. Nedostal bych se tak daleko bez tvého… nadšení.” Usmál se a znovu jemně přirazil. “Tak co říkáš, Harry. Přeješ si pokračovat, nebo to přerušíme a půjdeme si dát snídani?” Sklonil se a krátce ho políbil na rty. “Můžu ti i donést snídani do postele.”
Zavřel oči. “Nikdy mi neříkáte Harry,” zašeptal.
Zarazil se. “A je to problém?” zeptal se a znovu ho pohladil po tváři. “Můžu ti říkat jenom tak. Nebo úplně jinak. Je to na tobě, drahý.”
“Ne,” znovu zašeptal, “Harry je v pohodě.” Otevřel oči a podíval se na Severuse.
Tvářil se tak… zranitelně. CO se mu dělo? Kdo mu ublížil? Severus ho zabije. Prokleje. Vykostí. Nikdo nebude ubližovat jeho manželovi! Ale teď se jen přiměl na Harryho usmát a dát do toho úsměvu a pohledu všechnu lásku a komfort, který mu mohl v tuhle chvíli nabídnout. Pustil mu i druhou ruku a znovu ho pohladil po tváři. “Takže, Harry, co bys teď chtěl dělat? Dáme si snídani?”
Zaváhal a sklonil pohled. “Snídaně zní dobře.”
Dobře, tak snídaně. Bylo to trochu frustrující, ale o to teď nešlo. Teď šlo o Harryho. Vyklouzl z něj.
“Počkat!” řekl Harry a chytil ho za nadloktí.
Severus zvedl obočí ale zůstal na místě. Pousmál se na svého muže. “Ano?”
Zase si skousl ret a sklopil pohled. ”Možná bychom si mohli dát snídani potom?”
Usmál se velmi širokým a zubatým úsměvem. “Lepší nápad jsi mít nemohl.”
Harry se stydlivě pousmál a pomalu si Severuse prohlédl. Najednou vypadal nejistě.
Severus se naklonil a pomalu ho políbil. Jakmile Harry pootevřel ústa, vnikl mu dovnitř jazykem. Chytil ho kolem pasu a hladil ho po bocích. Harry mu váhavě položil ruce kolem krku začal ho konečně pořádně líbat. Pořád byl váhavý, ale s každou chvílí byl jistější a jistější. Přitiskl se k Severusovi a zasténal mu do úst.
Vypadalo to, že se všechno pomalu napravuje. Naštěstí. Chvíli už dělal Severusovi starost.
Chytil ho a obrátil je. Harry vyjekl a vyjeveně se na Severuse dolů díval. Severus ho pohladil po stehnech. Ušklíbl se. “Přece bys všechnu práci nenechal na mě?” A hlavně si Harry bude moct sám určit tempo. Pořád vypadal… nesvůj.
Jeho manžel se nesměle usmál a přejel mu rukama po hrudi. “Nemůžu uvěřit tomu, že to dělám…” zamumlal a zíral si na ruce.
Zvedl obočí. Možná by mu prospělo trochu vedení? Chytil ho za bradu a přiměl ho, aby se mu podíval do očí. “Co bys chtěl? Hmmm. Pověz.”
Jeho manžel si oblízl rty a dál mu přejížděl prsty po hrudi.
Lehce to šimralo. Pousmál se.
“Chtěl bych…” zavřel oči a zrůžověl.
Zrůžověl?
Jak dlouho jsou svoji, že se pořád červená?!
“To předtím bylo fajn,” zamumlal neochotně.
“Skutečně?” Zeptal se vážně a potlačil úsměv. Začínal si tuhle jeho stydlivou stránku užívat.
“Jo.”
Severus se nadzdvihl a obkroužil mu jazykem bradavku. Harry do sebe ostře nasál dech. Vzhlédl a podíval se na něj. “Ještě něco?”
“Tohle bylo tak fajn,” připustil.
Jemně mu bradavku skousl a zuby za ni zatahal.
Jeho manžel vyjekl a víc se k němu přitlačil.
Severus na břiše cítil jeho erekci. Přesunul váhu jen na jednu ruku a jedním prstem mu po ní přejel.
Harry něco zamumlal a ještě se na něj přitlačil.
“Co chceš?” zeptal se ho ještě jednou. “Co chceš?”
“Všechno,” vydechl Harry. “Prosím.”
Pohodlněji si lehl mezi polštáře a ušklíbl se na svého muže. “Tak si to vezmi.” Roztáhl ruce a celý se mu nabídl.
Jeho manžel zavřel oči a zhluboka se nadechl. Když je otevřel, měl v nich jistotu a rozhodnost, která tam předtím nebyla. Vylezl obkročmo na Severuse a začal ho líbat. Severus chvíli držel ruce stranou, ale pak svého muže chytil za pas. Nechal ho vést. Pro tentokrát. Když se Harry odtáhl, usmál se na něj rozostřeným pohledem. “Tohle je prima.”
Kousl se do jazyka a nadechl se nosem. Po chvilce se zvládnul jen povzbudivě usmát místo toho, aby se rozesmál na celé kolo. “Vskutku,” dostal ze sebe přiškrceně a znovu se zhluboka nadechl. Tohle ho zabije. Hlavně se teď nerozesmát, nebo to Harry určitě zabalí.
“Můžeme dělat to, co předtím?” zeptal se.
Severus vážně přikývl. Nesměj se mu. Nesměj se mu. Nesměj se mu. “Bude mi potěšením.”
Kousl se do rtu. “Otočíme se?”
Zvedl obočí. “Můžeš zůstat nahoře. Jen si nasedni.”
“Ehm, dobře.”
Založil si ruce pod hlavu a pozoroval manžela, jak se šteluje na jeho ptáka. Když začal pomalu nasedat a klesat na Severusova ptáka, zavřel oči a zasténal. “To je ono,” pochválil ho. “Tak je to správný. Hodný kluk.”
Bylo neuvěřitelný, co těch pár slov s jeho mužem udělalo. Zrudl až po špičky uší a zároveň zasténal.
Zajímavé. To musí prozkoumat víc. Když dosedl, oblízl si rty a schválně řekl zastřeným hlasem: “Vypadáš skvěle napíchnutý na mém ptáku. Nádherně. Úžasný pohled.”
Hou! Jeho manžel zaskučel a prohnul se. To Severus nečekal. Ale nestěžoval si. Chytil ho za boky a nadzdvihl je. “No tak, copak nechceš víc? Pusť se do toho.” A s tím ho pustil a přirazil do něj.
Harry zasténal a chytil se Severuse pro lepší rovnováhu.
Severus mu položil dlaně na hřbety rukou, kterými se o něj Harry opíral, a jen mírně zhoupl boky.” Říkal jsem, že to bude na tobě.” Když se na něj jeho manžel podíval, usmál se a zašeptal. “Ošukej se na mém ptáku. Do toho.”
Zase zrudl ale poslušně se začal hýbat.
Běžně by Severus tak nemluvil, ale s jeho mužem to evidentně dělalo ty správné věci. A kdo je on, aby se hádal s fakty?
Harry začal těkat očima mimo a vypadalo, že se ztrácí v myšlenkách. A to by nešlo. “Hej,” řekl Severus pevně. “Oči sem. Nemysli na nic jiného než na mě, když na mě jezdíš. Měj trochu respektu.”
“Ano, pane,” sklonil jeho muž pohled. Díval se mu teď někam na krk.
Severus polkl. Pomalu se nadechl. Dobře, tak se dneska dozvídají o více nových věcech. To si musí zapamatovat.
Jeho muž na něm dál jezdil a Severus si užíval jeho těsnost a teplo. Konečně si dovolil se konečně uvolnit a podvolit se vzrůstajícímu potěšení. To bylo ono… Pozoroval svého muže zpoza přivřených víček a nepřerušoval jejich pohled. bylo na tom něco… řekl by magického. Uhrančivého. Miloval ho a tohle bylo to nejlepší, co si mohl přát…
Jeho manžel zastavil a nakrčil nos.“ Tohle nefunguje,” řekl nabručeně.
No, Severus by řekl, že to funguje skvěle. Fungovalo.
“Není to jako předtím. Můžeme to udělat jako předtím?” zeptal se frustrovaně.
Zvedl obočí a ušklíbl se. Byl roztomilý, když se takhle vztekal. “Můžeme ale budeš mě muset poslouchat na slovo.”
“Jo, jasně,” řekl netrpělivě a slezl z něj. Lehl si vedle něj do polštářů.
Severus se pomalu zvedl a klekl si mu mezi už roztažené nohy. “Tak netrpělivý,” řekl tiše. “Tak nedočkavý. Harry?”
“Jo?”
“Říkej mi teď pane. S respektem. Uděláš to pro mě?”
Harry polkl a přikývl. “Jo. Teda ano. Ano, pane.”
Přeběhl mu brnící mráz po zádech. Rozechvěle se nadechl. Tohle bylo ono. Sklonil se a začal svého muže hladově líbat. Okamžitě se mu podvolil. Objal ho kolem krku a přitáhl k sobě.
Severus se do něj navedl a přirazil. Jeho muž mu zasténal do pusy ale tohle ještě nebylo ono. Líbal ho a přirážel dál, každé zhoupnutí boků namířil trochu jiným směrem.
Když se Harry zachvěl a zalapal po dechu, věděl, že je správně. znovu přirazil. Zalapal po dechu a zatnul mu prsty do ramen. Ani na líbání se už nesoustředil. Severus odtáhl hlavu a díval se na něj, zatímco ho šukal.
Popsal by to jako tichý šok. Do té doby jeho muž sténal ale teď z něho nevycházelo vůbec nic. Jen rozostřeně a lehce vyjeveně zíral na Severuse. Rty pootevřené ale němé.
Bylo čím dál těžší udržet kontrolu. zvlášť, když se na něj tak díval. Ale Severus se soustředil na každičký detail a analyzoval každý Harryho pohyb a to mu pomohlo si udržet alespoň trochu čistou hlavu. Ale už to musí brzo ukončit.
Chytil Harryho péro do ruky a sladil svůj rytmus. Jeho muž ze sebe dostal jen jakési zasípaní. Usmál se, naklonil se a do ucha mu zašeptal: “Kdybych tušil, že vás jde tak snadno umlčet, udělal bych to už dávno. Jste jak stvořený pro mého ptáka. Nádhera. A až se uděláte…” pevněji ho stiskl a jeho muž vyvrátil oči nahoru, “tak si vás vezmu tak tvrdě, dokud nebudete škemrat, že máte dost.”
Dostal ze sebe jeden krátký výkřik, když se udělal a stáhnul se kolem Severuse.
A jak Severus slíbil, tak udělal. Pustil Harryho ptáka, opřel se o obě ruce a zvýšil tempo.
Zavřel oči a ponořil se do svého potěšení. Už… to… skoro…
Něco dotklo se jeho tváře. Otevřel oči. Jeho muž, se zrudlými tvářemi, slzami tekoucími mu po tváři, ho znovu pohladil po tváři. “Ano, prosím,” dostal ze sebe. “Prosím, pane, udělejte se do mě. Prosím. Ošukejte mě.”
Severus na něj zůstal zírat. To… bylo něco jiného, než mu říkal, ale bylo to… skutečnější. Silnější. Zachvěl se a přitiskl mu svou tvář do dlaně.
Harry mu obmotal nohy kolem zad a ještě víc ho do sebe tiskl.
Ještě dvakrát přirazil a udělal se. Harry se naklonil a políbil ho.
bylo to … to nejlepší. Měl štěstí že ho má. Severus ho objal. Pořád byl v něm a nikdy se mu necítil být blíž. Harry se na něj usmál a odhrnul mu vlasy z tváře. “Děkuju,” zašeptal. “Bylo to skvělý.”
“Jsem rád, že sis to užil,” zamumlal Severus a pomalu se rozplýval pořád v jeho objetí. Byl to skvělý pocit. Cítil, jak na něj jde spánek. Položil si hlavu Harrymu na hruď. Poslouchal, jak se mu zpomaluje srdce. “Miluju tě,” řekl. Protože to byla pravda a věděl, že mu to říká málo.
Slyšel, jak srdce jeho muže splašeně poskočilo. A žádná odpověď nepřišla. Zvedl hlavu a podíval se na svého muže. Tvářil se… vyjeveně. Ne radostně, ne šťastně, ne samolibě, ne spokojeně. Vyjeveně. Polilo ho horko. Najednou se cítil jako ten největší hlupák. Neměl…
Ne. Nebude si kazit úžasné ráno. Vyklouzl z něj a začal se zvedat. Stejně je čas uvařit snídani. Nebude na to myslet. Nebude myslet na to, že mu neodpověděl a že se teď cítí jako ten největší tupec. Je to jeho manžel kurva a jestli má nějaký problém, může to říct rovnou. “Jdu udělat snídani,” řekl jen.
Harry ho chytil za ruku. “Počkej. Můžeme tu ještě chvíli zůstat? Prosím?”
“Jestli chceš?” pokrčil rameny, jako by mu to bylo úplně jedno. Nebylo.
“Jen… ještě chvíli, ano? Buďme tu. Pak můžeme jít, jen ještě chvíli. Prosím,” ptal se. Zněl vystresovaně. Jako by se bál, že Severus zmizí, jakmile projde dveřmi.
Zastyděl se. Nemusí přece hned vyletět. To mu za ten Harryho pohled nestálo. Ale navenek jen zvedl obočí, přikývl a lehl si k němu zpátky. Harry se k němu přitulil. Severus se přiměl si ho pozorně prohlédnout. Kousal si ret a vypadal, jako by se bál. To nebylo dobrý. Co se děje? Vždyť ještě před chvílí vypadal tak spokojeně. “Harry? Cítíš se dobře?”
Zavřel oči a přikývl. Pevněji ho sevřel. “Jo. Jen ještě chvíli. Nechci se probudit.”
Uchechtl se a ignoroval, jak se mu při těch slovech sevřel žaludek. “Vždyť přece nespíme.”
“Já vím,” řekl tiše, skoro neslyšně. “Stejně. Brzo půjdeme, slibuju. Jen ještě chvíli.”
No tak dobře. Můžou se ještě chvíli mazlit, jestli to potřebuje. Z domu se ozvalo zaštěkání a po chvíli bylo slyšet rychlé cvakání drápů. Do pootevřených dveří vrazil jejich pes. Ještě jednou štěkl a vyskočil na postel.
Normálně by ho Severus na posteli nesnesl, ale v Harrym se při pohledu na něj něco zlomilo. Vzlykl, zanadával a objal psa kolem krku. Zabořil mu obličej do srsti. “Proč je to tak těžký?” zamumlal. Podíval se na Severuse. “Proč je to kurva tak těžký?”
Teď už opravdu dělal Severusovi starosti. “Harry, co se děje? Co je těžký? Je vš-”
Nestihl to doříct, protože se Harry natáhl a zakryl mu pusu.
“Neříkej to. Ještě chvíli to neříkej. Prosím.”
Co nemá říkat? Zmateně zkrabatil obočí ale poslušně čekal, než mu Harry uvolní pusu.
“Jen jednou. Prosím. Jen jednou. Víc nechci. Jen jednou.”
Vůbec nedával smysl. Co jednou? A říkal to vůbec jemu? Ale lehl si a pevněji svého muže objal. Vypadalo to, že je to to jediné, co Harryho teď uklidnilo. Hladil ho po zádech a snažil se zjistit, co se to kurva děje.
Harryho dech se pomalu uklidňoval. Držel Severuse i psa čím dál méně křečovitě.
Myslel si, že Harry usnul, ale pak se Harry na Severuse podíval.
Nevěděl proč, ale ten pohled mu zlomil srdce. Jako by se s něčím loučil. Jako by něco ztratil.
Harry se naklonil a políbil ho. Pak přestal ale neodtáhl se. Severus cítil na svých rtech, jak se Harry usmívá a šeptá: “Všechno je v pořádku.”
KONEC
JK. Ale byl by to luxusní konec.
pokračování příště
Saint Hellena's Sanctuary 