Část druhá
Ptáci nad nimi zpívali. Listy ve vánku jemně povlávaly. Slunce svítilo a hřálo. Byl krásný den. Všechno bylo perfektní. Kůra stromu, o který se opíral, ani trochu netlačila. Otočil stránku knihy a podíval se do klína. Jeho manžel tam ležel, točil mezi prsty čtyřlístkem a usmíval se.
Na okně seděla kočka a byl krásný teplý den.
A on se cítil… skvěle.
Zahýbal palci u nohou a užíval si, jak ho tráva mírně chladí. Byl to nápad jeho manžela být bosky. Nelitoval.
“Severusi?”
“Ano?”
“Jsme šťastní, že jo?”
Uchechtl se. “Nevím jak ty ale já určitě.”
“To je dobře.” Povzdechl si.
Prohrábl se mu čupřinou vlasů. Nikdy nevydržela učesaná. Pohladil ho po čele, kde měl ustarané vrásky. Přejížděl po nich prsty tak dlouho, dokud se nevyhladily.
“Jsme šťastní, viď?”
“Ano,” souhlasil. Sklonil se a krátce mu políbil čelo bez poskvrnky.
“Nepřijde ti, že jsme moc šťastní?”
Zvedl obočí. Zvláštní otázky. “Existuje něco jako být moc šťastní?”
“Nemáš ale pocit, že je to i tak… moc?”
“Ne,” odpověděl jednoduše. “Proč? Máš snad takový pocit?”
“Trochu.” Přiznal. “Pořád čekám, co se pokazí.” Podíval se na Severuse. Oči se mu pomalu zalévaly slzami. “Co když neumím být šťastný?” zašeptal skoro neslyšně. “Proč mi to nestačí? Chtěl bych, aby bylo všechno v …” odmlčel se. Nedořekl to. “Jsem špatný člověk?”
Pohladil ho po nose. “Ne. Nejsi.” Zastavil se na špičce. Zamyslel se. “Někdy… je těžké dovolit si být šťastný. Jako bychom zapomněli, že můžeme být šťastní. Že už nemusíme trpět a trápit se. Už nemusíme bojovat. Můžeme žít.” Nevěděl, kde se ta slova v něm berou, ale Harry visel na každé jeho hlásce. Pomalu, tak, aby si jeho muž uvědomil váhu toho, co říká, pokračoval: “Jen si to dopřej. Užij si to. Zasloužíš si to. Odpočívej.”
Harry pomalu zavřel oči a jedna slza mu stekla po spánku dolů do vlasů. “Dobře,” zašeptal.
Severus ji svému muži opatrně setřel. “Dovol si to. To je všechno. Podívej se na mě,” začal.
Harry poslušně otevřel oči, i když to Severus myslel jen obrazně.
“Koukni se kolem nás. Slunce svítí. Vítr vane. Kočka i pes jsou spokojení.” Zhluboka se nadechl nosem a Harry ho napodobil. “Není tohle skvělé?”
“Je,” připustil Harry.
“Chtěl bys něco víc? Řekni.”
“Ne,” zavrtěl hlavou. “Všechno je perfektní” zašeptal. “Cítím se dobře.”
Usmál se. “To jsme dva.”
Jeho manžel se pomalu zvedl a klekl si před něj. Seděl si na patách a měli tak oči stejně na stejné úrovni. Vypadal už mnohem klidněji. Chytil ho za ruce. Ale až potom, co Severus opatrně založil knihu jeho čtyřlístkem.
Zvedl obočí a čekal, s čím přijde jeho muž tentokrát.
“Děkuju ti. Za všechno,” řekl jeho muž důležitě. “Ze srdce ti děkuju. Za všechno, co jsi udělal.”
Usmál se. “Není zač.”
“Ale je,” nedal se Harry a stiskl mu ruce. “Myslím to vážně. Děkuju.”
Chytil ho za bradu a podíval se mu do očí, aby Harry viděl, že ho vážně bere. “Dobře. Rádo se stalo a děkuji ti za tvá slova.”
Jeho manžel se usmál, jako by mu spadl kámen ze srdce. “Opravdu si toho vážím,” řekl tiše.
“A já si vážím tebe.” Ať se s tebou děje, co se děje, ty můj malý idiote… No, někdo z nich dvou asi musí být ten citlivější a mít různé výlevy. Aspoň, že to není on.
Harry si poposedl na patách. “Severusi?”
Potlačil úsměv. “Harry?”
Harry se podíval na jejich dům. Severus jeho pohled následoval. Byl to krásný dům. Měl štěstí, že v něm mohl žít.
“Chceš tu se mnou být už napořád?”
Zvedl obočí a usmál se. “Kde jinde bych byl?”
Harry zaváhal ale stiskl ho a pokračoval: “Vážně to chceš? Být tady? Se mnou?”
“S kým jiným bych tady byl? Vzal jsem si přeci tebe.”
“A vzal by sis mě znovu?”
Odevzdaně potřásl hlavou. “Vezmu si tě, kolikrát budeš chtít. Ale je to nutné?”
Harry se usmál. “Ne, asi ne.” Ale Severus asi řekl něco správně, protože mu Harry vylezl na klín a položil mu ruce na ramena.
Tohle si nechá líbit.
“Chci být s tebou,” zašeptal Harry, jako by to bylo to největší přiznání na světě.
“Mám tajemství,” zašeptal Severus v žertu. “Taky s tebou chci být.”
“Můžeme takhle zůstat?” zeptal se jeho muž. “Už napořád?”
“Jak dlouho budeš chtít,” řek Severus a pevně ho objal. “Jak dlouho budeš chtít.” Chvíli ho jen tak držel. “I když, možná se časem bude hodit změna pozice.”
Harry se mu v klíně zavrtěl a Severus přivřel oči.
“Líbí se ti to, že jo?” zeptal se Harry.
Otevřel oči a podíval se na svého muže. “Samozřejmě.” Taková hloupá otázka. Chytil ho za boky a o kousek ho posunul. “Dokážeš říct jak?”
Začervenal se. Pořád se červenal. I po té době.
“Možná bychom s tím mohli něco udělat,” špitl.
Severus zvedl obočí. “Ten návrh se mi líbí.”
“Můžeme tady? Nechci nikam chodit. Nechci ztratit… nit. Chci tu být s tebou.”
Pokrčil rameny. “Dobře. Jak si přeješ.” Rozepnul svému manželovi kalhoty a pomohl mu je stáhnout dolů. A nechal ho, ať rozepne ty Severusovy.
Harry mu sáhl do kalhot a jemně mu chytil do ruky ptáka. Pomalu si s ním hrál.
Severus se pohodlněji opřel o strom a jen se na svého manžela usmíval.
Ptáci jim zpívali nad hlavami. Vítr jemně vál. Byl krásný den. A on se cítil… úžasně. Pomalu, líně, políbil svého muže. Harry si mu sedl na ptáka. Bez potíží, snadno. Vždyť to dělal už tolikrát… Mírně se na Severusovi zhoupl a dál ho líbal.
Chvíli tam jen tak byli. Líbali se. Spojení.
Jeho muž se odtáhl u něžně se na Severuse usmál.
“Chci takhle už zůstat navěky.”
Severus ho políbil. “Dobře,” zašeptal mu do úst. “Tak zůstaň.”
Harry se mu položil na hruď a stulil se mu do náruče. Severus ho jen držel. Pořád na něm seděl. Oba pořád stejně tvrdí. Ale nevadilo to. Bylo to… skvělé. Omamné. Cítil svého muže všude a nemohl mu být blíž. Voněl svěže jako vítr, který mu jemně cuchal vlasy a jako slunce, které sušilo trávu kolem nich. Co víc si mohl přát?
Cítil se tak skvěle. Všechno bylo v naprostém pořádku.
Svět se rozzářil. Zastavil. A společně s nimi zmizel.
Pomalu přicházel k sobě.
Co to bylo? Rozmrkal jiskry před očima. To… usmál se na svého muže, který mu seděl na klíně. Došlo mu, co se stalo. Tak pomalu, mírumilovně a silně se ještě neudělal.
Manžel ho pozoroval zorničkami rozšířenýma vzrušením. “Myslím, že tě miluju,” zašeptal bez dechu.
Ještě aby ne. Usmál se a pohladil ho po stehně. “To slyším opravdu rád.”
Jeho manžel se zhoupl a zasténal. ”Mluv na mě, prosím.”
Ale jistě. Sklonil se a zašeptal mu do ucha. “A co by sis přál, abych ti říkal? Mám ti říkat, jak úžasně vypadáš, když sedíš na mém ptáku?”
Harry zase zasténal. “Prosím.”
“Protože vypadáš opravdu úžasně. Udělal jsem se do tebe, ale tobě to stačí i když jsem měkký, že?” pokračoval tiše a zastřeně.
Jeho muž přikývl. “Ano. Ano, pane.”
Usmál se. Cítil se skvěle. Čím si tohle zasloužil? Chytil ptáka svého muže do ruky a druhou mu začal masírovat koule. Do ucha mu šeptal dál. “Těším se, až se uděláš. Ale nedovolím ti slézt. Budeš na mě sedět, dokud se neudělám znovu. Jak dlouho si myslíš, že to bude trvat? Vydržíš to?”
“Vydržím,” dostal ze sebe. “Vydržím!”
Sjel mu prsty za koule, na hráz a pak na místo, kde byli spojeni. Nabral na prst trochu semene, která protekla ven. Zvedl prst před manželův obličej. “Podívej se.”
Jeho manžel poslušně otevřel oči.
“Co s tím budeš dělat?” zeptal se schválně hlubokým hlasem.
Harry se zachvěl. Podíval se mu do očí a aniž by mrkl, naklonil se a vzal jeho prst do pusy. A začal ho sát.
“Tak je to správně.”
Harry zasténal a dál mu cucal prst dokud nebyl úplně čistý. Když ho Severus vytáhl, Harry zastřeným hlasem řekl: “Chci zkusit všechno. Úplně všechno.”
Zvedl obočí. A doteď dělali co? Štrykovali?
“Prosím. Chci s tebou zažít všechno.”
To… mu lichotilo. Ale co si pod tím jeho manžel představuje? Znovu se začal věnovat jeho ptáku. “A co bys chtěl teď?” zeptal se a nepřestal hýbat prsty. Co ještě nevyzkoušeli?
Zachvěl se. “Řekni mi, že mě miluješ.”
Usmál se. To bylo snadné. ”Miluju tě.”
“Řekni i mý jméno.”
“Miluju tě, Harry.”
“Pottere. Řekni mi Pottere. A vykejte mi, pane.”
Co to… Proč zrovna tohle jméno? Čí to je? A co to… Hraní rolí? O to stojí? Nedal ale na sobě nic znát. Jemně ho kousl do ucha zašeptal: “Miluju vás, Pottere.”
A to evidentně stačilo k tomu, aby se jeho muž udělal.
Utřel si ruku do Harryho špinavé košile a jen ho držel.
Zase se mu stulil do náruče. “Taky tě miluju,” špitl.
Usmál se a pohladil ho po zádech. Hlavně, že je šťastný.
Jen tak tam tak seděli. Severus opřený o strom, jeho muž opřený o něj. Podíval se na něj. Po tváři mu tančily sluneční paprsky prosvítající mezi listy nad nimi.
Miloval ho. Miloval ho, jako nic na světě. Díky němu se cítil… úžasně. Cele. Kompletně. Nic mu nechybělo. Všechno bylo v pořádku a Severus nemohl být šťastnější.
Harry se zavrtěl. Narovnal se. Vyplašeně se na Severuse podíval.
“Něco se děje,” zašeptal. “Cítím se… Divně.” Zvedl ruku a podíval se na ni. Špičky prstů mu zlatě zářily. “Severusi…” dostal ze sebe vyděšeně. “Co se děje?”
Sevřel ho pevněji. To kdyby věděl!
Zlatá zář se od špiček prstů rychle šířila dál a… drobila se. Drobila se. Mizela. Rozpouštěla se ve vzduchu. Nenechávala za sebou nic. Kůži. Svaly. Kosti. Nic.
Harrymu se protočily oči až mu byla vidět skoro jen bělma. “Ne, prosím, ne!”
“Harry, co se děje?”
“Ne, já nechci. Chci tu zůstat!” naléhal Harry.
Zlatá mu po rukou postupovala dál. Už neměl prsty… dlaně…
Ještě v životě se necítil tak bezbranně. Chytil obličej svého muže do dlaní. “Harry, co se děje? Mluv se mnou!”
Rozostřeným pohledem se na něj podíval a pomalu přimhouřil oči a zaostřil. Zbledl, když konečně Severuse spatřil. “Musíš se mnou,” řekl spěšně. “Musíš se mnou!”
“Kam? Harry?! Kam?! Zůstaň tu!”
Už neměl ruce a zlatá se mu z ramenou šířila na hruď. Neměl ani nohy…
Bože, prosím, ne…
Neber mu ho.
Neber mu ho!
“Severusi, poslouchej,” vyrazil ze sebe Harry. Zlatou už měl u krku. “Je to kouzlo. Odejdi odsud. Jdi ven. Když půjdeš dost daleko, dojdeš za mnou. Slibuju. Nezastavuj a jdi dál. Počkám na tebe. Vím, že to dokážeš.”
Zlatá mu překryla rty.
“Miluju tě,” řekl zlatými rty, než se rozplynuly i ty.
“Ne, to ne… Harry…”
Ve spršce zlatým jisker se rozplynul.
“Ne…” vydechl Severus zlomeně. “Ne…”
Postavil se. Vrávoravě vyrazil k domu. Odejít. Jít za Harrym… Musí ho najít. Ne, tohle nemůže být konec… Nemůže o něj přijít…
Dostal se do kuchyně. Pohled mu padl na jejich rodinnou fotografii.
Ke svém zděšení sledoval, jak jeho muž mizel v roji zlatých světel. Zůstal tam na trávě jen Severus se dvěma zvířaty. Kočka a… pes?
Proč tam byl pes? On nikdy psal nechtěl… Co vlastně dělal v kuchyni?
Asi si šel pro čaj. Natáhl se pro jeden ze dvou šálků na stole. Ale ten mu začal mizet před očima. Byl přece Harryho…
Harry!
Ven. Musí ven!
Vklopýtal na chodbu a dorazil ke dveřím. Otevřel je. Venku byla sněhová vánice. Bílá tma. Vyrazil ven. Najde ho. Něco ho tahalo za nohu. Pes ho držel a nohavici, vrčel na něj a táhl ho zpátky. Mordu měl rudou.Nedržel ho za nohavici, prokousl mu nohu! Ale nic necítil. Nic necítil. Jako by to nebylo skutečné. Šel dál. Najde Harryho.
Ve vánici nic neviděl. Vítr mu šlehal ledové krystaly do tváře, ale nebolelo to.
Nebyla mu zima.
Táhl za sebou psa.
Šel dál.
Šel…
Dál…
Šel…
Dál…
Najde…
Harryho…
Musí…
Zjistit…
Jestli…
Je…
V pořádku…
Všechno bylo v pořádku.
Nic…
Nebylo…
V pořádku…
Nic…
Nebylo…
V pořádku…
Šel…
Dál…
Necítíl…
Nic…
Neviděl…
Nic…
Šel…
Kam?
Svět…
Stál…
Klečel…
Bílo…
Nic..
Kolem…
Něj byl nábytek.
Pohovka. Křeslo. Vedle křesla knihovna plná knih. Okno bylo otevřené a bylo jím vidět na prosluněnou zahradu s jabloněmi.
Přešel k němu a zavadil o bílý závěs, který vlál ve větru. Usmál se. Všechno bylo v pořádku.
Byl doma.
Chytil závěs a dal ho na stranu, aby mu nevlál do obličeje.
Uslyšel mňouknutí. Sehl se dolů a vzal do náruče kočku. Pohladil ji. Měla hebkou srst. Zabořil se jí do ní prsty. A pak ji podrbal za ušima, pod bradou. Rozpředla se.
Mohl by něco uvařit. I s kočkou přešel do kuchyně. Co to bude?
V kuchyni stál mladík. Jakmile Severus vešel a kočka mňoukla, mladík se otočil.
Napnul se. Co tu chce? Kdo to je?
Mladík udělal krok k němu, ale on ukročil zpět. “Co tu chcete?”
“Musíme jít, pane, hned.”
“Kam?”
Mladík, zrzavý a pihatý, si povzdechl. “Pak vám vše řeknu. Pojďte.”
Než se stihl na odpověď, byl u něho. Chytil ho za předloktí a táhl ho pryč.
Kočka vřískla a skočila zrzkovi po obličeji. Ten ji popadl ji a odhodil pryč. Rudé škrábance se mu v obličeji okamžitě zalily krví. “Jdeme,” řekl jen a táhl Severuse dál.
Pokusil se mu vytrhnout, ale byl silnější. Rozmáchl se a vrazil mu pěstí, ale se zrzkem to ani nehnulo. Cítil se vedle něj jako malé slabé dítě.
“Jdeme,” zabručel zrzek. “Na tohle nemáme čas.”
I tak se dál pral. Z jeho domu ho nikdo nedostane!
Zrzek si povzdechnul, sehl se a hodil si ho přes ramena. “Tohle mi nikdo neuvěří,” odtušil a šel dál.
Třískal ho do zad. Kopal ho do obličeje. Krev se všude řinula. Řval. Ale nic nepomáhalo.
Byl… úplně bezbranný. Prošli dveřmi ven do vánice. Ať bojoval jak bojoval, nešlo se dostat z jeho sevření.
Pak už neměl sílu bojovat.
Šli dál do bílé tmy. A všechno zmizelo.
Pomalu se probouzel. Tělo měl těžké. Všechno ho bolelo. Polkl a okamžitě toho zalitoval. Co se to s ním děje? Asi umírá. Ano, to by sedělo.
Naginin jed už musí dokončovat svou práci. Aspoň už brzo bude konec a nic už nebude jeho problém.
“Myslíš, že je v pořádku?”
Uslyšel to nečekaně blízko.
V pořádku? Jak by mohl být v pořádku? Umí-
Všechno je v pořádku.
Sevřel se mu hrudník. Vzpomínky ho zalily jako ledová vlna. Bylo jich příliš najednou. Bylo to nesnesitelné. Bylo to… ugh. Asi bude zvracet.
Zvedl své mentální hradby a všechen ten teror odklonil. Na jazyku mu pořád zůstala nechutná sladkost.
“Nevypadá v pořádku.”
Netrhl sebou, ale bylo to blízko. Nic nedávalo smysl. Musí přijít na to, co se to s ním stalo. Co to bylo za vzpomínky. Proč jich bylo tolik…
“Snad se brzo probudí. Už to trvá dny.”
“Říkali, že už je to jen otázka hodin.”
To byli… Weasley a Grangerová. Proč jsou zrovna u něj oni? A kde je Potter? Potter…
Lavina vzpomínek se rozhučela. Nepotřeboval je vidět, aby věděl, co obsahují. Potter. Ten parchant. Ten zmetek. Až se mu dostane pod ruce… Za to mu zaplatí.
“Jak je na tom Harry?” zeptala se Grangerová mnohem tišeji.
“Pořád zírá z okna. Nechce nic dělat a jen se ptá, jak je na tom.”
“Málem jsme ho ztratili.”
“Dostali jsme ho ven včas.”
“Co tam ale viděl? Co se tam dělo?”
“To nevím. Vypadalo to jako normální dům. Těžko říct, co za hrůzy tam prožil. Co tam oba prožili. Snape měl něco, co vypadalo jako divná kočka. Málem mi to vyškrábalo oči. Bylo to jako noční můra. Snad se toho dozvíme víc, až se probudí.”
Tak to sotva. Vezme si to do hrobu. A postará se, aby to s Potterem dopadlo stejně. Schválně se pohnul. A pak ještě jednou. Když uslyšel ty dva, jak se navzájem utišují a upozorňují, pomalu otevřel oči.
“Profesore! Jste vzhůru!” řekla Grangerová a přešla k němu.
Protočil oči, i když ho z toho rozbolela hlava. ”Očividně,” zachraptěl. Podíval se na Weasleyho. “Co se stalo?”
“Byl jste pod vlivem kletby.”
Očividně. Jen na Weasleyho zazíral.
„Bylo těžké vás probudit, co si pamatujete?”
Všechno. “Nic. Bitva?” zachraptěl.
“Vyhráli jsme,” řekla Grangerová. “Za měsíc to budou dva roky.”
Dva roky. Není divu, že se cítí tak strašně. Kletba by ho měla už brzo vysát a zabít. Nebo by dávno mělo být po všem. Museli ho nějak udržet naživu. Ale otázka byla proč. “Co ode mě chcete?”
Grangerová a Weasley si vyměnili pohledy. “Asi zavoláme madam Pomfreyovou, profesorku McGonagallovou a profesora Kratiknota. Měl jste ještě pár hodin spát.”
“Co. Ode. Mě. Chcete.” Probodl Weasleyho pohledem, ale ten ho držel. Podíval se na Grangerovou.
Znervóznila a sklonila pohled. ”Starostolec potřebuje vaše svědectví o válce a o všem, co se dělo.”
Jistěže. Politika. Ani umřít ho nemohli nechat v klidu. Nejspíš ho i odsoudí. To ho mohli nechat prokletého nestrkat ho před mozkomora. Možná dostane i polibek… Ale do té doby využije všechen čas, co má. Podíval se na Weasleyho. “Jak jste tu kletbu zlomili?”
“Dostali jsme vás ven,” vyhnul se odpovědi Weasley. “Co si z toho pamatujete?”
Pomalu i přes příšernou bolest zavrtěl hlavou. “Nic. Nepamatuju si vůbec nic.” Podíval se z okna. “Jako by ta bitva pořád probíhala.”
Weasley s Grangerovou si vyměnili ustarané pohledy. “Děkujeme,” řekl Weasley. “Někoho sem zavoláme.”
Severus přikývl a nechal je odejít.
Nejspíš mu uvěřili. Teď musí počkat, s čím přijdou Minervas Filliusem. Snad mu aspoň ti řekne něco užitečného. Potřebuje plán. A pro ten potřebuje informace.
Cítil se jako mrtvola. S každým probuzením se cítil jako mrtvola. S každým pohybem se cítil jako mrtvola. Ale to ho nedostane. Opatrnými úspornými pohyby se omyl a oblékl. Každý knoflík, který třesoucími prsty zapnul, mu dodal sílu. Byl poslední den výslechů. Pod vlivem veritaséra potvrdil vše, co chtěli o Brumbálovi a Voldemortovi vědět. Řekl všechno. Nesnažil se nic skrýt. Už bylo po všem a jen ať všichni vidí prohnilost toho všeho.
Byl zvědavý, jestli se zeptají na jeho kletbu, ale překvapivě je nezajímala tak, jako to, že ředitel plánoval Potterovu smrt.
Během pár hodin byl volný. Zproštěn všech obvinění. Navrhnutý na držitele Merlinova řádu, o třídě se ještě rozhodne. Potter za něj bojoval a loboval do poslední chvíle. A skutečně se mu povedlo i ty největší skeptiky ve Starostolci přesvědčit, že byl Severus na té správné straně. Dokonce i jeho přátelé svědčili. Včetně jeho… snoubenky.
Když to slyšel poprvé, ušklíbl se a zvedl obočí. “Uvidíme, jak ta školní láska vydrží.”
Weasleyová se na něj jen tehdy zdvořile usmála. Severus měl dojem, že si v hlavě předříkává netopýří kletby, které by ráda použila. Alespoň u ní bylo všechno při starém. Potter za to… Ten uhnul pohledem a jen něco nesrozumitelného zamumlal. Vlastně pokaždé, když se mu Severus podíval do očí, uhnul pohledem. Někdy i lehce zrudl. Ale pořád se nebelvírsky tvářil, jako by se nic nestalo. Jako by nic neudělal. Jako by si nic nepamatoval.
Ale tuhle hru můžou hrát oba. A Severus hodlal vyhrát. Zničí ho.
Bude litovat, že mu kdy vnikl do kletby a že se tam rozhodl zůstat a hrát si na rodinu. Parchant jeden.
Byl zvyklý, že ho lidé využívali. Moc dobře si toho byl vědom, i když se tvářili jako nejlepší manipulátoři světa. I když nevěděl, proč ho manipulují, věděl, že to dělají. Byla to náplň jeho práce, jeho života.
Ale to, co udělal Potter?
V krku se mu zvedla žluč. Narozdíl od ostatních ho nevyužil po vyšší dobro, pro větší zlo… Využil ho pro sebe. Zneužil ho pro sebe.
Řekni mi, že mě miluješ. Řekni mi Pottere.
Zůstaneš tu se mnou napořád?
Nebyl o nic lepší než Pán zla nebo Brumbál. Jen chtěl jiný kousek Severuse než oni. Věděl, co se děje. Byl při smyslech. Rozhodl za ně za oba, že zůstanou, a málem je tím oba zabil.
Zdálo se jen fér, že ho Severus zničí. On mu přece zničil jeho osobní ráj. Byla to jeho kletba. Jeho! Potter vnikl dovnitř jako nákaza a změnil ji pro sebe.
Severus nesnášel psy.
Studoval kletbu, kterou na něj Pán zla uvrhl. Procházel poznámky Grangerové i Kratiknota. Celé to bylo velmi nápadité a musel uznat, že se Pán zla vyznamenal. Kletba pro jeho nejvěrnější, která mu zajistí, že se neobrátí proti němu, že skutečně zemřou, a že kdokoliv se je pokusí zachránit, zemře společně s nimi. Vlastně to od Pána zla bylo dost milosrdné. Netrpěli tam. Zemřeli šťastně a spokojeně. Mírumilovně. Ve spánku.
Který nepřítel by kvůli tomu riskoval svůj život?
A pokud by nepřátelství nebylo dost silné… Co se stalo s Potterem byl zářný příklad toho, jak by to běžně dopadlo. Kdyby Kratiknot s Grangerovou Pottera na poslední chvíli nevytáhli ven, zemřel by. Prý vše šlo snadno. Jeho magie se pomalu vysilovala ale obnovovala se dostatečně rychle, aby udržela naživu je oba. Vypadalo to, že se mu daří. Ale v jeden moment se prý něco změnilo. Potter ztrácel magie minutu od minuty víc. A pak se… téměř odstřihl. Dostat ho ven bylo údajně pro Kratiknota extrémně těžké, ale dokázal to.
Severus tušil, co se stalo. Probíral se nepříjemnými vzpomínkami i jejich poznámkami. Plynutí času bylo velmi pokřivené, ale dokázal k sobě určité hodnoty přiřadit. S každou změnou v jejich domě Potter přišel o víc magie. Jako by se jím kletba živila, aby mu vytvořila co nejlepší prostředí. Všechny ty fotografie, místnosti, vybavení, zahrada, zvířata… To vše bylo kvůli Potterovi. To vše ho stálo magii. A čím slabší byl, tím silnější kletba byla a tím spokojenější tam Potter byl. A pak nechtěl odejít. Bastard jeden.
Všichni si pořád mysleli, že si Severus nic nepamatuje, a Potter mlžil. Někdy tvrdil, že si pamatuje jen útržky, jindy zmínil nějaký nepovedený pokus o prolomení kletby, jindy zatloukal.
Nikdo nevěděl, že byli manželé. Severus to považoval za malou laskavost osudu. Hodně se opil, když se těmi vzpomínkami poprvé důkladně probíral. Byl tak… ugh… Bylo mu až zle z toho, jak byl… sladký.
Ughrll.
Choval se jako přecitlivělý blázen. Proč taky ne, když všechno bylo v pořádku. Kdyby Severus potkal tuhle verzi sebe sama, asi by se proklel. Bylo to… trapné a ubohé. A Potter si s touhle verzí hrál na šťastnou rodinku. Nechutné.
Nenáviděl ho.
Kdyby propadl kletbě, tak to Severus nějak snese. Rozdýchá to. Opije se. Posune se dál.
Ale Potter věděl , co se děje. Věděl, že Severus není sám sebou. Ale to Potterovi nevadilo. Kdepak.
Všechno bylo v pořádku. Nesnášel ta slova. Vždy se mu z nich rozbušilo srdce a cítil, jak mu mysl svírá panika. Nechtěl zase sám sebe ztratit. Ale říkal si je pořád dokola. Nedovolí jim nad ním mít tu kontrolu. A malý bonus? Potter ta slova nesnášel taky. A nevěděl, že si je Severus pamatuje.
Byl pozvaný na benefiční ples na ministerstvu. Jako válečný hrdina. Stále mu to přišlo směšné. Jako by se svět už úplně zbláznil. Běžně by pozvání odmítl, ale bylo na čase, aby přešel do další fáze svého plánu.
Potter bude trpět.
Většina lidí měla noční můry o válce. Severus je preferoval. Byly lepší než ty druhé odpornosti. Měl pocit, jako by mu mysl zahalily do růžové a pokryly mu jazyk prohnile sladkým povlakem. Některé scény byly snesitelné. Byly domácké a choval se v nich jako idiot, ale daly se snést. Jiné byly plné sexu a i ty snesl. I když se po probuzení musel o sebe postarat. Ale pak tam byly ty, kdy Potter byl tak moc očividně Potter… Zabil by ho, kdyby mu to prošlo. Nejhorší byly ty chvíle, kdy Severusovi bránil říct tu prokletou fázi. Nebo ji naopak schválně řekl, aby podezřívavého Severuse ukolébal.
Zaplatí. Za to všechno.
Při oblékání využil všeho, co si o Potterovi a jeho reakcích pamatoval. Chtěl Severuse? Má ho mít. Potter byl fascinovaný jeho prsty. S tím se toho moc udělat nedalo. Ale dobrá manikúra a zvláčňující lektvar nevyžadovaly moc práce.
Běžně Severus nenosil šperky. Běžně se nesnažil dostat Potterovi pod kůži. Roky měl jeden pečetní prsten, ale ten byl zlatý. Ne, pro tuto příležitost potřeboval stříbrný, jednoduchý prsten. A ten si taky koupil. Ale aby měl Potter pocit, že ho šálí zrak a že přichází o rozum, nechal na něj umístit drobné kouzlo. Většinu času bude vypadat jako jednoduchý stříbrný prsten s čtvercovým hladkým onyxem. Ale když správně pohne prsty, promění se zpět v jednoduchý kroužek.
Ruce byly něco, čeho si nikdo až na Pottera nevšimne. Ale se vším ostatním musel být opatrnější. Dá se čekat, že bude oblečen společensky, čistě, v kvalitních látkách. Ale dvacet let se oblékal určitým způsobem. Vytvářel si pověst. Nezničí si ji kvůli Potterovi, i když by to jeho pomstu urychlilo. A rozhalenku a obtažené kalhoty nosit odmítá. Ne, oblékne se tak, aby nebylo pochyb, že se má skvěle. Že je šťastný, spokojený se svým životem. Že je vše v pořádku. Že je vše lepší než v pořádku.
Tmavě modrý skoro černý hábit, těsně střižený a s řadou stříbrných knoflíků byl pro to perfektní volbou. Měl stejně úzké rukávy jako jeho pracovní hábity, v kterých ho znal každý. A i siluetu měl podobnou. Jen neměl plášť, který by za ním zlověstně vlál a děsil studenty. Když se na sebe podíval do zrcadla, musel uznat, že konečně vypadal a cítil se na svůj věk. A měl v tom dobrá záda i zvýrazněný pas. Hábit by z pevné látky a od pasu dolů se mírně rozšiřoval. Krejčí byl nadšen. A sice to nebyl Severusův styl, ale musel mu dát za pravdu. Vynikla mu postava ale působilo to, jako by to vůbec nebyl jeho cíl. Jen se oblékl do něčeho jiného, než svých starých hadrů.
Potter bude trpět.
Zapnul si poslední knoflík pod bradou. Vysoký límeček byl nutností. Nagininy zuby na něm nechali své stopy a kazily celkový dojem. Jindy se hodilo ostatní pohledem na dlouhé jizvy znervóznit. Ale dnešní bál byl o tom, že je všechno v naprostém pořádku.
Poslední detaily. Vlasy stažené dozadu. Rozjasňující lektvar na pleť po holení. Kolínská.
Byl připraven.
Bitva začíná.
“Profesore, dobrý večer!” usmála se na něj rozzářeně Grangerová.
Pokýval hlavou a zdvořile se pousmál. “Dobrý večer. Pane Weasley,” kývl na vysokého zrzka.
“Pane,” kývl na něj Weasley a koutek mu zacukal, jako by mu něco přišlo něco vtipného.
Vzhledem k tomu, jak ho dostal z kletby, se mu Severus nedivil. Nepovažoval to za svůj nejzářnější moment a jeho já oslabené kletbou bylo pro Weasleyho stěží výzvou.
“Jak se máte?” zeptala se ho Grangerová.
“Vzhledem k tomu, že tyto události nevyhledávám bych řekl, že…je to snesitelné.”
“Bavíte se?”
Pokrčil rameny. “Tak bych to úplně nenazval.”
Grangerová se ztraceně podívala na Weasleyho. Severus jim opravdu v konverzaci nepomáhal.
“A… ehm…” Weasley tápal. “Jak se cítíte? Pořád si na nic nevzpomínáte?”
To bylo snadnější, než čekal. Ale Weasley se ho na tohle ptal pokaždé.
Zavrtěl hlavou. “Ne. Už se vzdávám naděje, že se to změní.”
“Asi to je tak lepší,” řekl Weasley.
Místo odpovědi jen neurčitě kývl hlavou. “Slečno Grangerová, gratuluji vám k vaší pozici,” řekl pak.
“Děkuju,” zase se rozzářeně usmála. Celá byla… rozzářená. Na někoho za Severusem se usmála a gestem ho přivolala k sobě.
Severus se otočil. Mezi lidmi se k nim proplétali Potter s Weasleyovou.
Potterův výraz při pohledu na Severuse ztuhl.
Výborně.
“Dobrý večer,” pozdravil je, když přišli až k nim. “Bavíte se?”
Potter i Weasleyová přikývli.
“Ano. Jste tu s někým?” zeptala se ho Weasleyová.
Ta měla taktu ještě míň než její bratr. Zavrtěl hlavou. “Ne, lituji.” Tak naprosto nevhodná otázka… Ale aspoň trochu si s nimi pohraje. Pousmál se. “Doufal jsem, že tu třeba nějakou známost navážu, jestli mi rozumíte.”
Reakce všech čtyř byly nezapomenutelné. Weasleyovi sourozenci zrudly až po špičky uší. Grangerová se rozkašlala a Potter… No vida, Potter zatnul čelist.
Přejel je všechny pohledem. “Ale prosím, netvrďte mi že pořád své bradavické učitele nepovažujete za lidi s osobním životem a… zájmy?” Poslední slovo řekl s velmi zřetelným podtextem.
Grangerová se pokusila něco říct, ale dál kašlala.
Severus si hraně povzdechl. “Někdy zapomínám, jak jste přes to všechno pořád mladí.” A nevinní viselo ve vzduchu. Usmál se na ně. “Ale to je v pořádku. Však vy si zvyknete, že i my máme život.”
Grangerová se konečně přestala dusit. “To jsem ráda. Vypadáte dobře, profesore.”
Zvedl obočí. “Děkuji. Asi..”
“Určitě si někoho najdete,” dodal Weasley, špičky uší pořád rudé. “Sluší, ehm, sluší vám to?”
Pokýval hlavou a odkašlal si. “Děkuji.” Chvíli se tvářil, že hledá slova. “Vážím si toho, že to říkáte.” Přejel si rukou po hrudi až na břicho. Poter pohyb jeho ruky sledoval se zájmem, kterému nemohl nikdo jiný konkurovat. “Ani nebyla to moje první volba.”
“Proč ne?” zeptala se Grangerová. “Vážně vypadáte dobře.”
Tohle bylo neskutečné. Vážně se ho snaží povzbudit? Vážně mu uvěřili, že je jako… Merline, do čeho jsi to duši dal. Chovali se k němu, jako by se chovali třeba k Lupinovi. To bylo znepokojivé. Ale byla to malá cena za jejich důvěru. A za Potterův vykolejený výraz.
Ztěžkla si povzdechl. “Víte, po letech jsem si konečně pořídil kočku. Chápejte, bylo to něco, co jsem si vzhledem k mé pozici nedovolil. Jakákoliv slabina mohla být ta, která vše ohrozí nebo i zničí. Ale po válce, s očištěným jménem…” kývl děkovně na Pottera, “jsem si řekl, proč ne. Něco mě k tomu táhlo. Tak proč si neplnit sny.”
Napůl čekal, že mu kdokoliv z nich řekne, ať přestane s tou fraškou. Ale všichni na jeho slovech přímo viseli. Neuvěřitelné, že mu i tohle procházelo. To vážně byli tak naivní?
“Bohužel, pořád si zvyká na nový domov a můj přichystaný hábit to nepřežil. Nevěřil bych, že kočka dovede napáchat takovou škodu,” uchechtl se nevěřícně.
“To mi povídejte,” odtušil Weasley. “Hermionin Křivonožka byl postrach. A potkal jsem i horší.”
“Vy máte kočku.” řekl Potter pomalu.
“Ano,” přitakal. “Mám kočku.” Podrážděně si povzdechl. “Pottere, netvařte se, jako bych byl nějaký netvor bez srdce, co ji bez váhání rozkrájí do lektvarů.” Podíval se na Grangerovou. “Každý ví, že to dělám pouze se studenty. Ale zvířeti bych chlup na hlavě nezkřivil.”
Grangerová se překvapeně zasmála a ostatní se k ní brzy přidali.
“Ale proč zrovna kočku?” zeptal se Potter přehnaně ledabyle.
Severus pokrčil rameny. “Vždy jsem ji chtěl. Plním si dávná přání. Teď hledám dům,” dodal jakoby mimoděk. “Něco, co bude skutečný domov. Se zahradou, s prostorem na laboratoře. Měl by mít stromy ale ty nebude problém vysadit. Dejte mi vědět, kdybyste o něčem věděli. Zatím jsem nenašel žádný, který by mi vyhovoval.” Pokrčil rameny. “Je to zvláštní. Každému domu jako by něco chybělo.”
Potter teď byl lehce bledý.
“Nebo někdo,” řekla Grangerová.
Severus zvedl obočí a ona se začervenal. “Promiňte.”
Povzdechl si. “Myslím, že jsem u baru zahlédl léčitele Johnse, se kterým potřebuju prodiskutvat lektvary. Omluvte mě.” A s tím odešel, jako by se ho nepatřičná poznámka Grangerové nehorázně dotkla. Byla to perfektní poznámka a kdyby mohl, tak jí poděkuje.
Přes hudbu a hovor stěží zaslechl, jak se začali okamžitě bavit a dohadovat.
Propletl se davem a vzal si sklenici bílého. Upil. Bylo příliš sladké, ale i to byl bonus. Zbytek večera strávil zdvořilým i příjemným hovorem. Stále přijímal gratulace k Merlinovu řádu. Diskutoval o své lektvaristické praxi. Dokonce i s několika lidi tančil. Bylo to snesitelné, ale nejlepší byl vedlejší efekt, který to mělo na Pottera. Severus ho koutkem oka pozoroval a Potter z něj za celý večer nespustil oči. Severus se tvářil, že ho nevidí. a když, tak že ho nezajímá víc, než kdokoliv jiný. Čas od času pohnul prsty, aby jeho prsten vypadal jako snubák. A Potter jednou dokonale zbledl a pak se na Severusovi ruce soustředil ještě víc. Po pár hodinách se kolem Pottera propletl. Klopýtl tak, aby to Potter viděl a odešel z hlavního sálu pryč.
Když šel chodbou, rukou se opíral o stěnu. Choval se, jako by měl slabé nohy a možná se mu i motala hlava. V odrazu jedné vitríny si všiml Pottera, který ho následoval. Šel dál. Zatočil. Vzdaloval se od hudby i shonu. Všechno pomalu utichlo.
Slyšel Pottera, jak jde pořád za ním. Klopýtl. Opřel se o stěnu, a pak zapadl do vedlejší chodby za těžkým závěsem, který odděloval vyzdobenou část ministerstva od zbytku. Svezl se po stěně na zem, tvářil se velmi slabě, zavřel oči a čekal.
Na překvapený nádech nemusel dlouho čekat. “Pane, jste v p- co se děje?”
Severus pomalu otevřel oči a podíval se na Pottera. “Je mi trochu slabo. Ale to je normální.” Zavřel oči. “Můžete jít. Nedělejte si starost. Hned se tam vrátím.” Každou větu řekl ztěžka a pomalu. Zpod přivřených víček ho pozoroval.
Potter se neotočil a nezmizel. Místo toho přešel až k němu a klekl si. “Můžu vám nějak pomoct?”
Neznatelně zavrtěl hlavou. “Mně už nic nepomůže,” řekl dramaticky.
“To neříkejte!”
Chvíli jen dýchal. Zhluboka, soustředěně.
“Pane?” ozval se Potter po chvíli.
Otevřel oči. “Jste pořád tady,” řekl jakoby překvapeně.
“Samozřejmě. Co mám dělat? Řekněte.”
“Jen…” ztěžka si povzdechl. “Buďte tedy tady, jestli chcete.” Dlouho se mu díval do očí. Pátravě. Jako by něco hledal. Možná odpověď na otázku o tajemství života. Možná odpověď na otázku, proč je Potter takový idiot.
Potter jeho pohled držel. Neuhnul. “Co se vám děje?”
Chvíli váhal, ale pak si zase povzdechl. “Jsou to jen dozvuky té kletby. Někdy jsem slabý. Jindy zapomenu, kde jsem, co dělám…” odmlčel se.
“Ale pořád si nic nepamatujete?”
“Ne. To je na tom to nejhorší. Někdy mám pocit, jako bych byl úplně někdo jiný, ale nevím proč.” Hořce se uchechtl. “Ani nevím, proč vám to říkám…”
Potter se kousal do rtu ale by ticho.
”Co vy?” pobídl ho Severus. “Nějaké vedlejší účinky?”
“Ne,” zavrtěl Potter hlavou. “Taky si nic nepamatuju. Možná je to tak lepší, víte? Málem jsme tam zemřeli…”
Lhář jeden prolhanej.
“Někdy si nejsem jistý, jestli jsem opravdu venku,” přiznal jakoby váhavě Severus. “Všechno je…jiné. Zvláštní. Jako by to bylo šedivější. Něco mi říká, že takhle nevypadají skutečné barvy. Že skutečná tráva je zelenější. Že vzduch má jinak vonět…” Podíval se na Pottera. “Nikdy jsem to ještě nikomu neřekl.” Protože to nebyla pravda.
Potter polkl. “Toho si vážím, pane. Ale nebojte, tohle je skutečnost.”
Pousmál se. “Budu vám muset věřit.” Chvíli si zírali do očí. Odkašlal si. “Už mi je lépe,” řekl měkce.
Potter okamžitě vyskočil na nohy, jako by se popálil.
Severus zvedl obočí a natáhl k němu ruku. Potter o bez váhání chytil a vytáhl ho na nohy. Severus ho nechal. Když se postavil, byli velmi blízko u sebe. Pomalu, jako by uhranutě, natáhl ruku a dotkl se Potterovy tváře. Z dotyku se rychle stalo pohlazení. Pak, jako by se spálil, ji stáhl zpět. “Omlouvám se. Nevím, co mě to napadlo.”
“Ne,” řekl Potter spěšně. “To je v po- v pohodě.”
Sevřel ruku v pěst a přitiskl si ji na hruď. “Bylo to naprosto nevhodné. Přijměte, prosím, moji omluvu. Měli bychom se vrátit. Jistě na vás čekají.”
“Mně to nevadilo.”
Ále? No tak dobře… Povzdechl si a podíval se stranou. “Někdy mám pocit… ale ne, zapomeňte na to.”
“Jaký pocit?” chytil se toho hned Potter.
Potřásl hlavou. ”Zapomeňte na to. Jsou to nesmysly.”
Potter ho chytil za předloktí. “Ne, můžete mi to říct. Opravdu.”
Jakoby váhavě položil prsty na hřbet ruky, kterou ho Potter držel. “Jsou to jen… zvláštní pocity. Záblesky. Nikdy jsem se tak necítil. Nikdy jsem k nikomu necítil co-” Zarazil se. Pak jen, lehce ztraceně řekl: “Nerozumím tomu.”
Potterovy oči se rozšířily. Kousl se do rtu a pak se na Severuse usmál. “Myslím, že vám rozumím.”
“Jak byste mohl?” namítl tiše. “Nedává to smysl. Sám si nerozumím. Nesnáším ten pocit.”
“Netrapte se tím,” řekl Potter a udělal krok blíž. Krátce mu stiskl předloktí a pohladil ho.
“Není to správné,” řekl Severus šokovaně, jako by si až teď uvědomil význam Potterových slov. Ale neustoupil. “Jste zasnoubený.”
“To…” Potter se odmlčel. Nic neříkal a dál ho držel.
Severus mu pomalu, váhavě,lehce, přejel špičkou prstu po hřbetu ruky. Byl zvědavý, kam až Potter hodlal zajít. Kam až se jeho morálka propadla.
Potter se zachvěl a přivřel oči. “To je v pořádku,” špitl.
Parchant jeden.
Bylo štěstí, že se na něj Potter zrovna nedívá.
Ale jak teď postupovat? Tohle mohlo zásadně změnit situaci. Nikdo neví, jak jeho mysl po kletbě funguje. Co s ním těch pár slov mohlo v takové situaci udělat.
“Máš pravdu, Harry,” vydechl tiše. Schválně zastřel svůj hlas. Schválně mu tykal.
Potter se k němu mimoděk ještě víc posunul.
Pomalu zvedl ruku a znovu se dotkl Potterovy tváře. Ten se naklonil, jako by mu chtěl do dlaně položit hlavu. Severus ale posouval prsty dál. Sjel s nimi na bradu a chytil ji. Pevným tlakem ji zvedl nahoru.
Potter otevřel oči. Zorničky měl rozšířené.
Severus se naklonil k němu blíž.
“Vážně bychom neměli,” zašeptal ale palcem přejel Potterovi po rtu.
“Je to v pořádku,” zamumlal Potter. “Všechno je v pořádku. Polib mě, prosím.”
Severus mu pomalu přitiskl rty na rty. Neodtáhl se, nedělal nic jiného, čekal.
Potter mu dal ruce kolem krku a přitiskl se k němu. Přejel Severusovi jazykem po spodním rtu a když Severus pootevřel ústa, prohloubil jejich polibek.
Potter ho hladově líbal a Severus ho nechal vést. Jen ať si ten hrob vykope sám.
Zatímco ho Potter líbal, Severus přemýšlel. Jeho plán fungoval rychleji a líp, než předpokládal. Potter se na něj vrhnul hned první večer po trošce povzbuzování. Severus počítal alespoň s měsícem častějšího kontaktu a náznaků. Ale… takto může přejít k další fázi rovnou.
Prolínání vzpomínek.Hrozba, že si Severus vzpomene.
Odtáhl se. Pořád Pottera držel za bradu. Ušklíbl se na něj a zvedl obočí. “Pottere,” zašeptal. “Pokoušíte mě. Víte vůbec, co se mnou děláte?”
Potter se zachvěl ale nic neříkal.
“Nuže?” pobídl ho.
“Ne, pane.”
“Hmmm… Skutečně?”
“Možná mám tušení,” přiznal a usmál se na něj.
“Hodný kluk,” zašeptal Severus. Přesně jako ve svých vzpomínkách. A Potter přesně tak i reagoval. Zastaví ho někdy? Vzepře se?
“Bude to naše tajemství, souhlasíte?”
Potter rychle přikývl. “Ano, pane.”
Severus mu druhou rukou přejel po výrazné bouli v hábitu. “A vaše snoubenka?”
Potter přivřel oči a prohnul se mu do dlaně. “Co s ní?”
Dobrá otázka. Naklonil se a do ucha mu zašeptal. “Jste můj. Ale až s vámi skončím, vrátíte se k ní a budete si dál hrát na šťastný páreček, rozumíte?”
Potter se na něj zmateně podíval. “Co?”
“Všechno je v pořádku,” řekl Severus a stiskl mu přes hábit ptáka. “O tomhle se nikdo nedozví. Ale oba víme, že jste můj.”
Potter přikývl a polkl. “Ano, pane.”
“Mám s vámi velké plány. Chci s vámi zkusit všechno. Úplně všechno.”
Potter se zachvěl. “Ano, prosím.”
Co dál?
Má mu říct, ať ho vykouří? Má ho opřít o stěnu a ošukat tak, aby na to ještě pár dní nezapomněl? Má ho chytit kolem krku a tisknout, dokud se nepřestane hýbat a pak ještě chvíli, jen pro jistotu?
Ne, to neudělá, ale představa to byla lákavá. Co tedy? Až se Potter vrátí na parket k ostatním a bude se tvářit jakoby nic, co bude pro něj to nejhorší?
Usmál se.
Začnou s něčím menším. S něčím… láskyplným. To věci usnadní do budoucna.
Objal ho. Těsně ho k sobě přivinul a pohladil ho po zádech.
Potter se mu v náruči přímo rozplynul.
“Chci, abyste se cítil dobře,” zašeptal Severus. “Jen Merlin ví proč, ale… záleží mi na vás Pottere. Víc, než by mělo.”
“Mně na vás taky,” zamumlal mu Potter do hábitu.
Políbil ho. Líbal ho jemně. Jako by ho ochutnával. Jako by si ho užíval. Jako by byl to nejchutnější ovoce. Potter mu zasténal do úst a ještě víc se k němu přitiskl.
Bylo to tak pateticky snadné.
Kdyby mu teď zašeptal do ucha, jak ho nenávidí… Sledoval by šok v Potterově tváři. Bolest. Ztrátu. Zoufalství? Vztek? A než by se zmohl na cokoliv, Severus by ho zničil. Bylo by to… příliš snadné. Příliš rychlé. Zasloužil si víc.
Zaplatí mu za to, co udělal. Bude škemrat o smilování. Škemrat o odpuštění. A Severus mu řekne, že je to všechno v pořádku.
“Chci, aby ses cítil dobře, Harry,” zašeptal mu do ucha. “Cítíš se dobře?”
“Ano.”
Severus mu vklouzl rukou do hábitu a jemně mu stiskl ptáka. “Opravdu?”
“Anooo,” zasténal.
Uchechtl se a rozehrál svou rukou koncert, který čerpal ze všech jeho vzpomínek. “Tiše, nebo tě někdo uslyší.”
“Mhmh!”
Potterovi se podlomila kolena a Severus ho druhou rukou pevněji objal, aby ho udržel na nohou. Ale s jeho ptákem nepřestal. Potter tlumeně sténal, a když se mu Severus podíval do tváře… Ret měl rozkousaný, oči pevně zavřené a na čele kapičky potu.
Tohle nebude trvat dlouho. A jestli řekne tu správnou věc, ještě možná na něj byde nějaký kaviár a možná se stihne vrátit k Johnsovi a dokončit tu konverzaci o Peprné vzpruze.
“Merline, jste úžasný, Pottere. Tak tvárný. Tak citlivý. A ty zvuky, které vydáváte, i když se snažíte být potichu… Jste velmi hodný, že se snažíte být potichu. To se mi líbí.”
Potter se mu teď v náruči přímo svíjel a tiše skučel.
“Co bych dal za to vás mít posteli. Tak krásný. Mám to před očima. Nahý na mé posteli. Beroucí vše, co mu dám.” Olízl mu lalůček a Potter se začal třást. “Šukal bych vás, dokud byste nezapomněl, jak se jmenujete. Jste můj, Pottere. Patříte mi. Rozumíte? Chci vás.”
Potter tlumeně vykřikl, napjal se a – udělal se.
Severus si s ním hrál po celou dobu jeho orgasmu. Pak z hábitu opatrně vytáhl ruku, aby se sám nezašpinil a podržel ji napůl omdlelému Poterovi před obličejem.
“Víte, co dělat.”
Potter zmoženě otevřel oči ale při pohledu na ruku pokrytou semenem neváhal.
On byl taková děvka.
Bylo dost těžké držet jednou rukou většinu jeho váhy, ale Severus na sobě nedal nic znát. Jakmile měl čistou ruku, popleskal Pottera po tváři a usmál se na něj. “Hodný kluk.”
Přiměl ho se pořádně postavit na nohy a pustil ho.
Ještě to nějak zakončit. Nemohl se donutit ho znovu políbit. Aspoň ne na rty. Ughh.
“Děkuju,” řekl nejjemněji, jak dokázal. “Uvidíme se později. Už se nemůžu dočkat.”
“Počkat.”
“Ano, drahý ?”
Potter si olízl rty. “Všechno je v p-”
“V pořádku. Ano,” dořekl Severus a usmál se. “Všechno je v naprostém pořádku.” Naklonil se a krátce ho políbil na čelo. “Jsem teď velmi šťastný. A to díky tobě, drahý. Děkuju.”
“To jsem rád,” zašeptal Potter.
Pohladil ho po tváři. “Nezapomeň na naši dohodu.”
Potter unaveně přikývl. “Všechno bude jako normálně.”
Usmál se a štípl ho do brady. “Šikovný. Přesně tak. A dej se trochu do pořádku, než se připojíš k ostatním, ano? Nechceme, aby je něco napadlo.”
Než stačil Potter odpovědět, otočil se a odešel. Zalitoval, že si přece jen nevzal plášť. Teď by se s ním šlo skvěle. A potřebuje si umýt ruce. Ne. Potřebuje sprchu.
pokračování příště
Saint Hellena's Sanctuary 