Část třetí
Probouzel se pomalu. Bylo ticho. Otevřel oči. Pokoj byl šerý a záclony v oknech visely nehybně. Protáhl si ztuhlá záda a zakroutil krkem, aby se zbavil přeležení. Odhrnul vzorovanou přikrývku a posadil se. Podlaha ho studila do chodidel. Zakroutil prsty. Usmál se. Cítil se dobře.
Vstal a přešel k oknu. Venku svítalo. Svět byl pořád šedivý a kos zatrylkoval. Hned na to mu odpověděli další ptáci. Otevřel okno a nadechl se chladného vzduchu. Všechno bylo… chtěl říct v pořádku, ale to nebyla pravda. Všechno bylo… obyčejné. Dobré.
Rozepínal si knoflíky pyžama a sledoval probouzející se zahradu. Dneska by mohl vyřídit zakázku pro Svatého Munga. To stihne ještě před oslavou. Procházel jednotlivé kroky a počítal, jak dlouho mu to bude trvat. Měl by to stihnout. První fázi určitě.
Svlékl se a pyžamo rychle složil. Vzduch ho na holé kůži chladil. Nevadilo mu to. Připomínalo mu to, stejně jako zábnoucí chodidla, že žije. A že je všechno obyčejně nedokonalé. Proto si sem nepořídil koberec. První věc, co si každé ráno potvrdil, bylo to, že ho studila podlaha. Bylo to směšně jednoduché a trochu v nepořádku. Nahý přešel do koupelny a připravil se na den. Pořád mu byla zima. Když si čistil zuby, podíval se na své předloktí. Jak ironické to bylo, že teď to Znamení viděl rád? Další chyba a přímo na očích. Ale on vyhrál.
On vyhrál.
Vrátil se do ložnice, oblékl si pracovní hábit. Pečlivě zapnul řady knoflíků i úzké rukávy. Zkontroloval, že je vše na svém místě. Měl novou laboratoř a žádné nehody nepřicházely v úvahu. Žádná popálená kůže, žádné oslizlé nebo ohořelé rukávy. Jen čistá lektvaristika.
Svižně ustlal a vypnul látku do rohů, aby nikde nebyly záhyby a šel si udělat snídani, protože měl hlad. Hlad! To se mu neomrzí. Udělal si čaj a vajíčka. Pořád to byla jeho oblíbená snídaně. Odmítl si nechat znechutit to, co na svém životě oceňoval nejvíc.
Kočka měla pořád dost vody i jídla. Netušil, kde je, ale ona se o sebe postará. Pobíhat po domě a zahradě rozhodně nebude. Teď byl čas na lektvary. V laboratoři si připravil ingredience, zkontroloval objednávku, otevřel své poznámky a pustil se do práce.
Šo mu to od ruky. Suroviny byly kvalitní a tak nebylo divu, že se svými postupy uvařil prvotřídní lektvary. Až když všechno rozdávkoval, zapečetil a uklidil, uvědomil si, jaký má hlad.
A – vypadalo to, že na oslavu do Doupěte přijde pozdě. Což nebyla žádná katastrofa apospíchat kvůli tomu určitě nebude. Pořád nechápal, proč si mysleli, že by bylo dobrý nápad ho pozvat. Proč si Potter myslel, že je dobrý nápad, aby Severus přišel na narozeninovou oslavu jeho snoubenky. Ale i Weasley s Grangerovou se ujišťovali, že opravdu dostal pozvánku a že opravdu přijde. Kdo by odmítl takovou příležitost? On rozhodně ne.
Vypadalo to, že se vše vyvíjelo velmi dobře. Mohl čekat, že ho přijmou mezi sebe jako nalezené štěně. To oni milovali. Ale stejně to bylo překvapivé vzhledem k tomu, že posledních dvacet let tvrdě pracoval na své pověsti někoho, koho rozhodně nezvete na narozeninovou oslavu do Doupěte. Jedna zatracená kletba, pár desetiletí ve službách megalomanů, ovlivnění průběhu a konce války a pověst je v háji.
Dal si pozdní oběd a oblékl se ležérněji, než běžně, ale pořád slušněji, než předpokládal, že se u Weasleyů bude požadovat. A jako dar vybral láhev vílího vína ze svého sklepa, protože neexistovalo, aby si lámal hlavu s personalizovaným dárkem pro snoubenku někoho, koho se snaží metodicky zničit pomocí vzbuzování pocitů viny, sexu a zničení pověsti.
Doupě bylo snesitelně nesnestitelné. Víno i s gratulacemi předal oslavenkyni a choval se naprosto civilně. Oslava už byla v plném proudu a Weasleyová-brzy-Potterová byla převlečené ve sportovním stejně jako velká většina slavících. Šli hrát famfrpál a Severus ani trochu nelitoval, že s ním na hru nepočítali. Potter se celou dobu usmíval jako měsíček na hnoji, smál se všemu jen trochu vtipnému, a pobíhal po Doupěti a staral se, jestli mají všichni všechno, než odběhl za dům s ostatními, kde se začali rozřazovat a rozehřívat.
Severus přežil zdvořilou a strnulou konverzaci s Arturem, který sice byl přátelský ale nebylo nic, o čem by spolu byli schopni diskutovat. A pořád tu bylo to, že Severus zavraždil ředitele. Nežádal o odpuštění a ani ho nedostal.
Stál u okna a pozoroval letce ve vzduchu, jen aby nikoho dalšího nenapadlo se s ním začít bavit. To ale nezastavilo nejmladšího Weasleyho. “Profesore.”
Protočil oči. “Neříkejte mi tak, Weasley. Za prvé vás neučím a za druhé neučím už vůbec. Konečně.”
Weasley se zašklebil a podrbal se ve vlasech. “Dobře. Ale ale budu si muset zvyknout.”
Zvedl obočí. “Chcete mi tvrdit, že jste mi celé ty roky poctivě říkal profesor Snape a nijak jinak.”
“Nooo…”
“Přesně tak. Severusi, Snape, Pane. Je mi to jedno ale na profesora laskavě zapomeňte.”
“Severusi asi nedám,” přiznal Weasley. “Pane.”
Severus přikývl. “Však vy si poradíte. A co jste chtěl?”
“Dáte si se mnou partii šachu?”
Změřil si ho pohledem. “Pokud se nemýlím, máte k dispozici famfrpál.”
Weasley pokrčil rameny. “Docela bych si spíš zahrál šachy.”
Co měl za lubem? Pokrčil rameny. “Dobrá.”
“Máme několik sad figur. Snad se některé budete zamlouvat,” řekl Weasley a vedl ho do obýváku.
Odfrkl si tak nahlas, aby to Weasley slyšel. “Vážně věříte tomu, že budou mít na vybranou?”
“Eh, jo, to je fakt,” připustil Weasley a na stolek u okna položil šachovou desku. “Když otevřete tu skříňku nalevo, tak tam to najdete.”
Severus přešel ke skříňce a opatrně otevřel dvířka. Nebyl paranoidní. Moc dobře si pamatoval, co každý Weasley ve škole prováděl za žerty. Nic se naštěstí nestalo. Na spodní poličce našel několik váčků a krabiček. které vypadaly na sady. Přejel po nich rukou a vzal si tu, která byla cítit nejlíp.
Otevřel ji a nahlédl dovnitř. “Mám očekávat nějaké problémy?” zeptal se figurek.
“Ne, pane! Jsme připraveni sloužit, pane!”
“To si ze mě děláte prdel,” zamumlal Weasley.
“Promiňte?” otočil se na něj.
“Pardon. Ale tohle jsou Charlieho. Teda, ten je měl po prastrýci Archibaldovi. Ale nikdy ho neposlouchaly. Nikdy nikoho z nás neposlouchaly. Jak jste to udělal?!”
Jen se na něj podíval.
“Jo, to vlastně stačí,” zabrblal Weasley, vzal si svoji sadu a sedl si ke stolku.
Začali hrát a Severus s potěšením shledal, že Weasley není marný. Vypadalo to, že rozehrává pokročilejší strategii, než by u něj předpokládal. Hmmm, zajímavé. Weasley měl dost agresivní a přímočarou taktiku ze začátku, ale ve skutečnosti mířil jinam. Měl doteď výhodu překvapení a Severus ho podcenil, ale ještě to mohl obrátit.
Figurky Weasleyho poslouchaly na slovo, i když u toho dělaly skopičiny a nadávaly mu. Ale i to byla jen zástěrka. Velmi zajímavé.
“Neměl byste to dělat.”
Vzhlédl. “Co, prosím?” Zrovna se chystal říct střelci, aby vzal útokem věž.
“Neměl byste se tak usmívat, je to děsivé a vůbec to na vás nesedí.”
Zvedl obočí. To myslel vážně? Schválně se usmívat nepřestal. Možná trochu i přidal.
Weasley se otřásl usmál se. “Ale třeba si zvyknu. Je vlastně fajn vás vidět takhle.”
“Jak?”
“Nevím. Spokojeně. Lidsky.”
Okamžitě se zatvářil, jako by Weasley zničil opravdu primitivní lektvar.
“Ale no ták!” Opřel se o opěradlo a založil si ruce na hrudi. “To už na mě nefunguje.”
Severus pokýval hlavou. “Ale váš král se začal třást a královna se ovívá.”
“To je vzteky, ty jeden parchante velikej!”
Severus shlédl dolů. Královna mu posílala hubičky a král mu ukazoval prostředníčky. Podíval se zpátky na Weasleyho.
Ten pokrčil rameny. “Jsou trochu temperamentní.”
“Pane? Jaké jsou vaše rozkazy?” zeptal se Severuse jeho král.
“Střelec na E6,” řekl a nespustil s Weasleyho oči. Když se ozvalo skřípění kovů a borcení kamení, jen neznatelně cukl koutky očí.
Byl dobrý.
“Je to tak překvapivé, že se chovám člověk?” zeptal se.
Weasley zaváhal.
Severus čekal.
“Jste šťastný, pane?”
Severus na něj chvíli zíral, aby to vypadalo, že o těch slovech přemýšlí, že je zaskočený. Byl zvědavý, o co přesně Weasleymu jde. Navlhčil si rty. Rozhlédl se po prázdném obýváku, jako by mu ta konverzace nebyla příjemná. Ale Weasley byl trpělivý.
“Myslím, že ano,” řekl po chvíli ticha, kdy i šachy ani nepíply.
Weasley pořád čekal.
Pozoruhodné. “Mám dobrý život a konečně ho můžu žít po svém. Jsem volný. A za to vděčím i vám,” řekl. “Nebýt vás, nejsem tu a nehraju šachy s tak perfektní sadou.”
Weasley se pousmál a i Severusovi zacukal koutkem nad tím, jak se všechny jeho figurky hrdě narovnaly.
“Ta kletba… pořád si nic nepamatujete?”
Přemýšlel. Asi by neškodilo začít upouštět drobné náznaky. Pottera už má kolem prstu omotaného dost. Už čekal jen na vhodnou příležitost, kdy si vzpomene . “Nevím, jestli bych řekl, že si něco přímo pamatuju,” připustil nakonec. “Jsou to jen pocity a dojmy. Ráno se probudím a vím, že jsem měl sen, ve kterém jsem byl velmi šťastný. A… a zároveň se mi v tu chvíli svírá žaludek, že otevřu oči a všechno bude… nějaké. Je to zvláštní pocit. Jako by to byl děs z hrozící stagnace zabalený v pocitu absolutní spokojenosti.”
Weasley vážně pokýval hlavou. “Bojíme se o Harryho.”
Ále? “Proč?”
“Od té doby, co se pokusil zlomit kletbu a uvízl tam… Je jiný. A horší se to. Proto jsem pro vás zkusil jít. Měl jsem pevně daný limit a kdybych se do té doby nevrátil, vytáhli by mě, abych nedopadl jako on. Ale bylo to… jako i když byl venku, tak byl pořád pod jejím vlivem. Prolomením kletby se to zlepšilo. Jenže teď se to zase horší. Odmítá jít k léčitelům. Odmítá o tom mluvit.”
“Jak se to zhoršilo?” zeptal se Severus opatrně.
“Skoro nespí. Nejí.Ginny má o něj starosti.”
“Mně přišel v pořádku.”
“Dneska se asi hodně snaží vůli Ginny. Je… živější než normálně. Ale měl jste ho vidět včera nebo ještě dneska ráno. Jsme si jistí, že je to kletba ale nevíme, co dělat. Je… jako tělo bez duše. Zírá do prázdna. Mizí na dlouhé hodiny a odmítá říct, kde byl. Trápí se. Viděl jste ty kruhy pod očima?”
Černé svědomí toho dokáže hodně. Dalo by se říct, že člověka dokáže přímo… zničit. Nahlas si ale ztěžka povzdechl. “Kletba samotná to není. Ta byla vázaná na mě. Možná… možná to je něco podvědomého. Jako ty mé sny, které si nepamatuji.”
“Taky mě to napadlo,” přitakal Weasley. “Ale nechce s námi o tom mluvit. Myslíte, že byste mohl vy?”
“Nevím, co mu budu platný. Nejsme si zrovna blízcí,” namítl.
“Ale byli jste tam spolu. Třeba s vámi mluvit bude. Prosím.”
Povzdechl si. Promnul si kořen nosu. “Dobrá…” řekl nakonec velmi neochotně. “Zkusím to.”
“Děkuju. Znamená to pro mě hodně. Pěšák na H3. Šach mat.”
Severus zamrkal.
Podíval se na šachovnici. Pěšák stál diagonálně před jeho králem. Ten vytáhl dýku a probodl se s ní. Severus se mu nedivil, taky by na sebe toho pěšáka nenechal sáhnout. “Dobrá partie,” řekl jen.
“Díky,” usmál se Weasley. “Ale nemusel jste mě nechat vyhrát.”
Usmál se. “Nechal jsem vás vyhrát nebo jsem vás nenechal vyhrát? Nebo jsem vás nechal vyhrát ale udělal to tak, aby to vypadalo, že jsem chtěl, abyste si myslel, že jsem vás nenechal vyhrát, i když jsem vás nechal vyhrát.”
Weasley na něj chvíli zíral a pak se rozesmál. “No, ať to bylo jak to bylo, tak to byla dobrá hra. Děkuju. Užil jsem si to.”
Zvedl obočí. “Víc, než famfrpál?”
“No, možná to ne.” Podíval se z okna. “A možná stihneme ještě jednu?”
Chvíli váhal. Ale tak co. Když už tuje. “Ano, odveta zní dobře.”
A všechny figurky se za jásotu znovu rozmístily.
Příští hru nedohráli. Oba dva hráli, aby vyhráli, a nešetřili se ani trochu. Severus byl překvapený, že s ním Weasley drží krok a hra byla celou dobu vyrovnaná. Než jeden z nich stihl mít převahu, famfrpál venku skončil a Doupě se zaplnilo spokojenými, špinavými a hlasitými hráči.
„Dohrajeme to příště?“ zeptal se ho Weasley.
Severus přikývl. „Můžeme.“
„Hej vy, zapamatujte si pozice.“
„Jasně!!!“ zaburácely Weasleyovy figurky.
„Ano, pane,“ uklonil se Severusův král.
„Chcete si je vzít?“ zeptal se Weasley.
Severus zvedl obočí. „Nejsou vašeho bratra?“
Pokrčil rameny. „Bude rád, že s nimi někdo hraje.“
Váhal. Nechtěl nikomu nic dlužit. Ale byly to dobré figurky se skvělou morálkou. „Tak tedy dobrá.“
„Jo!“ Zatnul pěst král.
Severus se na něj podíval. Král si rozpačitě odkašlal a uklonil se mu. „K službám, pane.“
Pousmál se, otevřel krabičku a nechal je tam všechny vlézt.
„Mohl byste?“ zeptal se Weasley tiše a podíval se směrem k Potterovi, který právě mizel po schodech nahoru.
„Hned?“
„Prosím. Je po hře dobře naložený.“
Povzdechl si. „Dobrá.“
Vstal a šel za Potterem. Mohl by něco říct, aby se Potter měl čeho držet, až se ho na to Weasley bude ptát. Nějak celou situaci… srovnat. Aby to vypadalo, že se Severus pokusil skutečně pomoci. Potter stál nad schody a díval se na něj. Když k němu Severus došel, popadl ho za ruku a vtáhl ho do pokoje. Než stihl něco říct, už kolem něj byl Potter omotaný jako bradavická oliheň. Byl zpocený a páchl.
Uhl hlavou na stranu, aby ho nemohl líbat a za ramena ho odtlačil pryč. „Pottere, to není dobrý nápad.“
„Ale no tak! Vím že to chcete!“ naléhal Potter. Ušklíbl se. „Myslel jsem na vás celou hru. Celou dobu, co jsem seděl na koštěti jsem si představoval, že mě -„
„Pottere!“ štěkl Severus. „Vzpamatujte se!“
„Proč?“ Usmál se a navlhčil si rty. „Všechno je přeci v pořádku.“
Bastard jeden. Severus čím dál víc litoval, že mu dal možnost ho tou frází vtáhnout zpět do kletby. Zdálo se to jako dobrý nápad ale komplikovalo to situace jako je tahle. Potter to využíval příliš často a byl v manipulování Severuse čím dál nestydatější.
„Severusi, všechno je v pořádku,“ řekl Potter znovu a měkce se k němu přivinul.
Pořád smrděl jako prase.
„Polib mě. No tak. Všechno je v pořádku.“
Chytil ho za boky a zatnul do nich prsty, aby to vypadalo, že bojuje o kontrolu. Sklonil se a spojil jejich čela. „Harry, co mi to děláš?“ zašeptal zmučeně.
„No tak. Severusi. Chci tě. Tak moc tě chci. Všechno je v pořádku. Vezmi si mě teď hned.“
Oblízl si rty a roztřeseně se nadechl. Zavřel pevně oči a ještě víc mu zaryl prsty do boků. „Neměli bychom. Není to správné. Harry…“
„Ššš. Je to v pořádku. Chci, abys mě ošukal. No tak. To je přece v pořádku, ne? Všechno je v pořádku.“
„Harry…“ Povzdechl si. „Když ty strašně páchneš a lepíš.“
Potter se rozesmál.
Ustoupil od něj a začal se svlékat. Když před ním stál nahý, ptáka už napůl postaveného, vzal hůlku do ruky a aplikoval na sebe čistící kouzlo. A pak ještě jedno.
Pomalu se otočil, přešel ke stolu a opřel se o něj lokty. Ohlédl se dozadu na Severuse. „No?“
„Někdo může přijít,” namítl Severus.
„Tak by sis měl pospíšit.“
A to ani nezamkne?
V tom to Severusovi došlo. Potterovi se to líbilo. Jemu se líbilo, že je mohli chytit. Neuvěřitelné. Severus měl podezření už delší dobu ale tohle to potvrdilo.
Pomalu šel k němu. Když je chytí, může to uhrát na omámení z kletby. Že ho Potter dostal pod svůj vliv. Bude se muset tvářit jako zaláskovaný blázen, ale to zvládne uhrát.
Navíc, Potter měl dobré tělo a Severus byl jen člověk. Mohl ho nenávidět jak chtěl ale pořád mohl v jeho těle najít potěšení. Ano. Už teď z toho tvrdnul. Když došel k Potterovi, přejel mu prsty po páteři.
Zachvěl se. „Jo, Severusi, jo. Prosím.“
„Měl byste být ticho, nebo vás uslyší,” zašeptal Severus. “Ani slovo, rozumíte?“
„Ano, pane.“
Zvedl obočí. To počítal jako dvě slova.
Sjel mu rukou mezi půlky a obkroužil prsty jeho otvor. Pružný, připravený, naolejovaný kouzlem. Dva prsty vevnitř zmizely hned. Když přidal třetí, Potter zasténal. Zastavil.
„Řekl jsem ticho.“
Potter přikývl.
Zase se dal do práce. Nesvlékal se a jen vytáhl ptáka z hábitu Netrvalo dlouho a už se tlačil do jeho úzké horkosti. Když byl uvnitř, zavřel oči a jen si vychutnával ten pocit. Byla to prvotřídní prdel bez ohledu na to, jakému parchantovi patřila.
Zvolil tvrdé, rychlé tempo. Potter tlumeně sténal a vypadalo to, že se opravdu snaží být potichu. Stůl pod ním skřípal.
Zatínal mu prsty do boků a mrdal ho nemilosrdně. Staral se jen o sebe. O své vzrušení a o svůj vrchol, který byl čím dál blíž. A to se podle všeho Potterovi líbilo, protože se zčistajasna udělal. Když se kolem něj sevřel a začal se svíjet, bylo to přesně to, co Severus potřeboval, aby se udělal taky.
„Děkuju, zašeptal Potter, když z něj Severus vyklouzl.
Ušklíbl se ale měkce řekl: „Rádo se stalo.“ Jemně ho pohladil po zádech, hůlkou je oba očistil a bylo to.
Potter se otočil a s líným úsměvem ho pozoroval opřený o stůl.
„Měl byste se obléct.“
„Hmm…“
„Myslím to vážně.“
Potter pokrčil rameny a zvedl se. Přešel ke skříni a začal se v ní přehrabovat. „Chci se rozejít s Ginny,“ řekl jakoby mimochodem.
Co? A to ho napadlo jak? „Proč byste to dělal?“
Pokrčil rameny. „Už s ní být nechci.“
„Dobře.“
Potter si oblékl kalhoty. „Co si o tom myslíš, Severusi? Je to v pořádku?“
Zvedl obočí. „Dělejte si, co chcete, Pottere. Je na vás, s kým budete ve vztahu.“
Oblékl si triko. „Vážně?” zeptal se a naděj v jeho hlase byla nepřeslechnutelná.
„Ale kvůli mě to nedělejte,“ dodal Severus tvrdě.
„Co?“
„Řekl jsem,” zopakoval pomalu, “ať to kvůli mě neděláte. Nic se tím mezi námi nezmění.“
„Nic?“
Teď zněl zdrceně. Výborně.
„Samozřejmě. Co by se mělo změnit?“
„Myslel jsem…“
Severus se na něj chvíli dlouho díval a pak si povzdechl. „Harry,“ řekl měkce. „Nejsem materiál na vztah. Nikdy jsem ve vztahu nebyl. Nikdy ve vztahu být nehodlám. Partnerství není pro mě. Manželství není pro mě. Byl bych strašný manžel.“
„Ale nebyl!“
„Ale byl,“ nedal se. „Kromě toho, mám i jiné závazky, které nehodlám měnit.“
„Jiné závazky? Ty někoho máš?!“
Povzdechl si a zavrtěl hlavou. „Nemám nikoho stejně, jako nemám tebe. Ano, vídám se s určitými lidmi, se kterými rád trávím čas s cílem různých potěšení pro všechny strany. Ale obávám se, že nerozumím tomu, proč s tím máš takový problém. Jsi přeci jeden z nich.“
„Jeden z nich?“
Kdyby měl srdce, tak by mu toho bastarda teď bylo i trochu líto. „Tohle co máme, je příjemná zábava. Myslel jsem si, že si rozumíme.“
„Ale… všechno přece bylo v pořádku. Všechno je v pořádku!“ Oči se mu leskly slzami.
Vážně přikývl. „Ano, všechno je v pořádku. To, co máme, je příjemné a baví mě to. Rád s tebou trávím čas. Ale…“ povzdechl si a zklamaně potřásl hlavou. „Nemůžu ti nabídnout nic víc. Myslel jsem, že to víš. Že mě znáš. Nikdo mě nezná tak, jako ty, a nechci o tebe přijít. Ale nemůžu ti nabídnout víc, než teď máme.“
„Ale… já tě miluju.“
Natáhl k němu ruku a Potter ho za ni chytil. Podíval se mu se vší vážností to tváře. „Kdybych mohl milovat, byl bys to ty. Věř mi. Ale nemůžu ti dát víc. To nejsem já.“ Přejel mu palcem po hřbetu ruky. „Pochopím, když to mezi námi budeš chtít ukončit. Nechtěl jsem tě tahat za nos. Myslel jsem, že to vidíme stejně…“
„Ne,“ zavrtěl Potter hlavou a utřel si jednu slzu, která se přelila ven. „To je v pořádku. Vážně. Netahal jsi mě za nos. To je v pořádku. Můžeme v tomhle pokračovat. Opravdu.“
Zvedl obočí. „I když se budu scházet s jinými?“
Potter přikývl. „Jo. Každá chvíle s tebou je příliš vzácná. Stojíš mi za to.“
Severus ho vtáhl do náruče a pevně ho objal rychleji, než stihl protočit oči. Takové klišé. „Čím jsem si tě zasloužil?“ zeptal se nahlas.
Potter se uslzeně zasmál o odtáhl se. „To bude v pořádku. Neboj. To zvládneme.“
Pohladil ho po tváři. „Dobře. Můžu se tě na něco zeptat?“
„Na cokoliv.“
„Jsi šťastný?“
Překvapeně se na něj podíval. „Proč bych nebyl?“
Protože to tvrdí tvůj nejlepší přítel? Protože Severus dělá všechno pro to, aby šťastný nebyl? Nebo aspoň aby trpěl? „Někdy mi přijdeš… skleslý.“
Usmál se. „Nemusíš si o mě dělat starosti. Všechno je v pořádku. A co není v pořádku, brzo bude.“
Pousmál se. „Tak dobře.“ Sklonil se a políbil ho na čelo. „Dej mi chvilku náskok, ano?“
„To si piš.“
Severus se otočil a odešel.
Něco rozhodně nebylo v pořádku. A přesně proto všechno v pořádku bylo.
Pomalu se probouzel. Oknem do místnosti svítilo slunce a prosvěcovalo závěsy. Vstal. Protáhl se. Otevřel okno a nadechl se čerstvého svěžího vzduchu. Všechno bylo dobré. Pečlivě ustlal, umyl se, oblékl se. Cestou do kuchyně rozmýšlel, co bude dnes dělat. Katalogizace ingrediencí a doplnění zásob znělo jako dobrý nápad. Už to odkládal dlouho.
Těsně předtím, než vešel do kuchyně, ztuhl. Něco slyšel. Šramot. Kroky. Cinkání. Co to…
Připravil si hůlku. Tiše a pomalu nakoukl dovnitř.
To snad ne.
Vycouval. Na chodbě se zhluboka nadechl. Hlavně klid. Hlavně klid. Hlavně-
Zabije ho. Ne, není jiná varianta. Prostě toho parchanta zabije. Co tady vůbec dělá?
Ne. Za Azkaban nestojí. Klid. Hlavně klid… Přiměl se pomalu zhluboka dýchat. Zabije ho. Zabije. Nemá jinou možnost. Doprdele co tu dělá?
Přesně proto ho nikdy nenechával u sebe přes noc. Tohle byl jeho dům. Jeho domov. Doprdele, Pottere, vypadni.
Ne. Končí. Všeho je moc, toho je příliš. Tohle protahoval už dost dlouho. Je čas to ukončit.
Kde vůbec bere tu drzost?!
Ne. Hůlkou vyslal Weasleymu patrona. Je načase mu zatnout tipec.
Ještě jednou se zhluboka nadechl, schoval hůlku a vešel do kuchyně. Jakmile uviděl mladíka u plotny, zarazil se. “Co se to-” začal.
Potter se otočil a rozzářeně se na něj usmál. “Dobré ráno! Jak ses vyspal? Udělal jsem ti snídani.”
Severus si ho zmateně změřil. “Pottere, co tu děláte? Jak jste se sem dostal?” To by ho opravdu zajímalo. Měl vztyčené ochrany…
„Neboj, všechno je v pořádku. Nic se neděje nebo tak. Ale napadlo mě, že by ti čerstvá snídaně udělala radost,“ řekl Potter a dál se sladce usmíval, jako by do jeho kuchyně patřil.
Severus zaváhal.
„Nesedneš si? Severusi? Jsi v pořádku?“
Pomalu přikývl. Weasley tu jistě bude co nevidět. Sedl si a Potter před něj hned postavil talíř s vajíčky a čaj.
Přesně jak to Severus měl rád.
„Co tu děláš?“ zeptal se znovu, tentokrát jemně, zvědavě, mile. „Drahý,“ dodal pak.
Potter pokrčil rameny. „Chyběl jsi mi.“
„Harry…“ Povzdychl se. „Co kdybych tu nebyl sám?“
Potter se zasmál ale neodpověděl.
„Myslím to vážně. Mohl jsem tu někoho mít. Kdybys přišel včera…“ schválně to nedopověděl.
Potter se usmál a pokrčil rameny. „To by se vyřešilo. Neboj.“
Severusovi přeběhl mráz po zádech. Vyřešilo? Jak, vyřešilo? Každá jeho buňka na něj řvala, aby utekl nebo bojoval. Něco bylo špatně. Hodně špatně.
Kde je ten Weasley?
Přiměl se usmát a odkašlal si. Měl strašně sucho v ústech. „To slyším rád,“ dostal ze sebe a sáhl pro šálek.
Měl ho napůl zvednutý k ústům, když si všiml, že je čaj nepatrně viskóznější. Opravdu nepatrně. Ulpíval ke stěnám o kapičku víc a když se tekutina pohybem rozvlnila, vytvořily se tam nenápadné vírky.
Srdce mu bušilo v uších. Podíval se na Pottera ale ten se jen přiblble usmíval. Pomalu odložil šálek a odkašlal si.
„Severusi? Je všechno v pořádku?“
Znovu si odkašlal, usmál se na Pottera a chytil ho za ruku. „V naprostém.“ Další slova musí volit opatrně. Kde je ten Weasley? „Harry, drahý, já… neříká se mi to snadno…“
Potter ho silněji sevřel.
„Harry… ty přece víš, že tě miluju, že ano?“
Potter vykvikl. Nebo snad vypískl. Vyrazil ze sebe vysoce postavený tón a vrhl se Severusovi kolem krku. „Vím!“ Začal Severuse líbat.
Chvíli ho nechal ale pak ho od sebe jemně odtlačil. „Tak proč mi liješ lektvary do pití?“
„Já ti nic -„
„Nelži mi,“ řekl měkce, když se mu chtělo řvát. Čím víc se mu chtělo řvát, tím jemněji mluvil. „Jsi jediný, koho jsem kdy miloval. Nelži mi prosím i ty.“
Potter vypadal, že se snad rozbrečí. Pohladil Severuse po tváři. „To už je jedno. Tím se netrap.“
„Řekneš mi, že je snad všechno v pořádku?“ zeptal se a dovolil troše horkosti prosáknout do svého tónu.
„A není snad?“
Do prdele táhni. Zhluboka se nadechl a vydechl. Odvrátil pohled. Vzal lžičku a zamíchal s ní čaj. Co mu to tam nalil. Má to lehký stříbřitý nádech. Kurva co to je? Potřebuje do laboratoře. Hned.
„Severusi? Není snad všechno v pořádku?“
Už se ani nesnaží tu frázi říct přirozeně. Idiot jeden. Podíval se na něj. „Jak by mohl být? Jsi jediný, komu jsem věřil. Pustil jsem tě k sobě domů a dovolil se ti vrátit kdykoliv se ti zachtělo. Tohle je můj domov a chtěl jsem ho s tebou sdílet. Dokonce jsem si říkal, že bychom mohli vymalovat, aby se ti tu víc líbilo. Třeba žlutě. Chtěl jsem ti dát k Vánocům dárek. Už to je i domluvené. Věřil jsem ti.“ Poslední větou se schválně zalkl. Stoupl si, jako by to už nemohl snést a odešel na druhý konec kuchyně.
„Severusi…“
„Ne, Harry.“ Zavrtěl hlavou a podíval se z okna. „Já ti věřil. Jak jsi mi to mohl udělat?“
Potter mlčel.
„Proč jsi mi to udělal? Co jsi tam nalil?“
Kde je ten Weasley? Kdyby teď přišel, tak by mohl Severus melodramaticky vykřiknout Chtěl jsem s ním strávit celý život a on mi něco nalil do pití. Já mu věřil!!!
To by Weasley koukal. Ale ne, furt tu není. Co v to šálku doprdele je?
„Severusi,“ zašeptal Potter a přešel k němu. „Promiň mi to.“
Zavrtěl hlavou, podíval se do stropu a usilovně mrkal, jako by se snažil nebrečet. „Měl bys jít,“ zašeptal.
„Dobře.“
Dobře? Teď řekne dobře? Teď půjde?! No to teda ne! To ani omylem.
„Řekneš mi, co jsi tam dal, nebo to budu muset zjistit sám?“ zeptal se odcházejících zad.
Potter se zastavil. Neotočil se.
„Vážně sis myslel, že si toho nevšimnu? Copak jsem tě za ty roky nic nenaučil? To si snad myslíš, že lektvarům a hlavně jedům nerozumím? Že nepoznám, ŽE SE MĚ LÁSKA MÉHO ŽIVOTA SNAŽÍ OTRÁVIT?!!! ODPOVĚZ MI SAKRA!!!“
Potter se otočil. Slzy mu tekly po tvářích. „To není jed,“ dostal ze sebe tiše.
„A co to tedy je, Pottere?“ zeptal se ledově.
Trhl sebou. „Není to nic špatného. Vážně. Opravdu. Je to v p-„
„Jestli řekneš, že je to v pořádku, tak tě uškrtím,“ procedil mezi zuby. „Jak by mohlo, když mi někdo, komu jsem věřil, něco tajně leje do pití?“
„Severusi…“
„Nelži mi, prosím. To od tebe opravdu nesnesu. Od tebe ne.“
Tak co, bude chlap a řekne to? Nebo bude zbabělec? Běžně by čekal jed. Protože je to Potter, bral v úvahu i lektvar lásky. Ale kdo to uvařil? Stříbřité viskózní vírky by u většiny z těch lektvarů označil za jasný ukazatel podprůměrné kvality. Lektvar kterého podprůměrného šizuňka mu ten idiot nalil do pití? To ho asi uráželo ze všeho nejvíc. Pak půjde a omlátí to tomu patlalovi o hlavu.
„Je to felix felicis. Chtěl jsem, abys měl dobrou náladu.“
Lhář. Felix felicis by se takto v čaji nechoval. Nikdy.
Ušklíbl se. „Zkus to ještě jednou.“ Naklonil se a zasyčel: „Tohle je mé živobytí. Prober se.“ Nádech se a narovnal se. „Možná jsem se spletl. Možná tohle celé byla chyba. Ani nevím, proč jsem si myslel, že by to mohlo fungovat. Co mě k tomu vedlo. Co mě vedlo do tomu…“ odmlčel se a podíval se z okna. „Co mě vedlo k tomu se do tebe zamilovat. Jako by to celé -“ K domu pospíchal Weasley s Grangerovou. „- bylo jenom kouzlo. Nebo prokletí. Sen, co je noční můrou.“
„To neříkej. Prosím, to ne.“
Podíval se na něj. „A jak to tedy je?“
„Jen jsem chtěl… chtěl jsem, aby všechno bylo v pořádku. Aby všechno opravdu bylo v pořádku.“
To byla jeho šance. „Aby všechno bylo opravdu v pořádku,“ řekl pomalu. Napůl v transu. Díval se skrz Pottera. „Všechno je v pořádku,“ zopakoval. Pak vykřikl. Chytil se za hlavu. Zhroutil se na podlahu a křičel dál, jako by byl prokletý cruciem. Přes svůj křik stěží slyšel, jak se rozrazily dveře a dovnitř vběhli Weasley s Grangerovou.
Ještě nějakou dobu křičel dál. Neslyšel, co na sebe Weasley, Grangerová a Potter halekají. Najednou ho pohltila temnota a všechno zmizelo.
Probouzel se pomalu. Slyšel tlumené dohadování. Znělo to jako Potter a Grangerová. Co to bylo? Vážně o omráčili? Co? Kdo omračuje lidi, když křičí ve zdánlivých bolestech?
Vlastně, Severus by to asi taky udělal, ale do těch dvou by to neřekl.
Pootevřel jedno oko. Byl v obýváku, ležel na pohovce. Weasley seděl v křesle, předkloněný, bradu podloženou sepnutýma rukama. Tak vypadal jen, když usilovně přemýšlel nad složitým tahem. Grangerová s Potterem se někde v domě pořád hádali, ale nerozuměl jim ani slovo. Že by kouzlo soukromí?
Otevřel obě oči a jen na Weasleyho zíral.
Nic.
Povzdechl si.
Weasley zvedl pohled ale jinak se ani nehnul. “Jak se cítíte?” zeptal se tiše.
“Příšerně,” odpověděl Severus nakřáplým vykřičeným hlasem.
Weasley přimhouřil oči, jako by ho jen ten zvuk bolel. “Co si pamatujete?” zeptal se stejně tiše.
“Všechno.” Rozostřil pohled a zadíval se do dálky, jako by se mu celý život promítal před očima. “Pamatuju si všechno,” zaskřehotal. “Co se dělo v kletbě. Co se dělo potom.” Zavřel oči. “Já jsem takový tupec.”
“Co se stalo?”
“Co Potter?” zeptal se místo odpovědi. Chtěl vědět, jaká je přesně situace.
“Hermiona si s ním povídá. Snaží se z něj dostat jeho verzi. Když jsme přiběhli, stál nad vámi. Vy jste se svíjel v bolestech na podlaze.”
“To si matně vybavuju,” přitakal Severus.
“Už víte, co mi to nalil do pití?”
Zbledl. “Nalil do pití?”
Přikývl. “Něco mi tam nalil. Nechtěl mi říct co.”
“Vypil jste to?”
Bolestně si odfrkl. “Zas takový tupec nejsem. Přišel jsem na to včas ale Potter se choval… zvláštně.”
Weasley vstal. “Musím to říct Hermioně.”
“Chci vzorek,” zastavil ho. “Odlijte mi aspoň trochu. Musím vědět, co to bylo.”
“Co si myslíte, že to je?”
Pomalu se vysoukal do polosedu. “Říkal, že by to všechno dalo do pořádku.” Trhnul sebou. “Nesnáším tu frázi.” Zatřepal hlavou, jako by si ji pročišťoval, a lhal dál: “Neříkejte přede mnou tu kombinaci slov. Pořád mi to obaluje myšlenky. O čem jsme to mluvili?”
“Vaše pití,” řekl Weasley pomalu.
Zmateně přikyvoval. “Ach jistě. Pití. Ano, už vím. Pití. Něco mi nalil do pití. Poznal jsem to. Vyšší viskozita než čaj. Stříbrné víry. Jed. Možná. Nebo lektvar lásky. Tvrdil felix felicis ale to sotva, to bych poznal. To nebylo ono. Nevím co to bylo. Potřebuju to otestovat.” Podíval se na Weasleyho rozšířenýma očima. “Potřebuju to otestovat!”
Weasley přikývl a rukou ho zarazil. “Půjdu to dát do bezpečí. Pak to otestujete. Ale ještě tu zůstaňte, ano? Hned jsem zpátky.” Počkal, než Severus přikývl, a rychle odešel pryč.
No, to by bylo. Všechno se to začínalo rýsovat. Ale co mu to ten idiot nalil do pití? Copak se už opravdu zbláznil? Lektvar lásky by dával smysl. Pojistit si, že budou spolu žít šťastně až do smrti. Ale jak si mohl myslet, že mu to zrovna u Severuse projde? Nebo jed? Nedivil by se tomu. Žili by šťastně až po smrti, alespoň podle toho Potterova malinkého mozečku. I když to byla šílenost. Co jiného by to jinak mohlo být?
Těžko se mu to přiznávalo, ale vypadalo to, že se Severus přepočítal. Nečekal, že se ho Potter pokusí ovlivnit lektvarem. Podcenil toho bastarda. Očividně nebyl tak svatý, jak si všichni mysleli. Alespoň v něčem se nemýlil. Skutečně byl jako jeho otec.
Weasley se vrátil a podal Severusovi malou ampulku s hnědou tekutinou uvnitř.
“Dotkl jste se toho?” zeptal se ho Severus.
“Samozřejmě, že ne.”
“A vzal jste to…”
“Z šálku na stole.”
Přikývl a sevřel ampulku v hrsti. “Děkuju.”
Weasley pokrčil rameny. “Za málo. Stejně musíme zjistit, co to je.” Sedl si. “Pane?”
“Weasley?”
“Co se přesně stalo?” zeptal se a zněl, jako by tady nejraději vůbec nebyl a nic se nestalo, ale jako by byl rozhodnutý tohoto třaskavého skvorejše i tak zneškodnit.
To musel Severus ocenit. Povzdychl si a lépe se usadil. “Asi začnu na začátku. Už si pamatuju všechno. Nevím, jestli je to lepší nebo ne, ale nebyl to příjemný proces. Možná to byl šok, možná magie, možná strach o život, ale konečně jsem si vzpomněl. Kletba byla… Představte si ráj. Nejlepší den vašeho života, který třeba ještě ani nepřišel, ale o kterém v hloubi duše sníte. Vše, co byste si mohl přát. Nic se tam nepokazí a je to udělané vám na míru. Když se pokusíte odejít nebo je vám něco podezřelé, kletba ráj podle toho upraví. Pokud to ovšem bude příjemné. Pamatuju si, jak jsem si uřízl prst, jen abych zjistil, jestli něco ucítím, a nic se nestalo, nic nebolelo. V další chvíli, hned jak se kletba vzpamatovala, byl prst zpátky a já si nic nepamatoval. Zkrátka, kletba se postará, aby znovu stejná podezřelá situace pokud možno nenastala. Už nikdy jsem se k tomu si uříznout prst nedostal. I když jsem strčil ruku do hrnce s vařící se vodou. Takto žijete spokojeně v té kletbě. Nic vás nevytrhne. Potom se objeví někdo další. A co udělá kletba? Všechno ve své moci nikoho ven nepropustit. Výmazy paměti. Ovlivňování myšlení a vzpomínek. Čím déle tam nový příchozí je, tím obtížnější je i pro něj odejít. Po několika pokusech už bylo všechno upravené tak, že jste se probudil nahý vedle někoho, kdo musel být váš partner, protože co jiného by tam dělal? Vaše mysl vám hned doplnila, kdo ten někdo byl a co jste spolu prožili. Přibývají další a další věci, až se jednoho rána probudíte vedle svého manžela, s kočkou, se psem, a nedovede si představit, že by něco mohlo být někdy jinak. Že by něco mohlo být špatně,”
“Manžela?” Weasley zněl šokovaně a jako by mu bylo lehce zle.
Nedivil se mu.
Severus přikývl. “Byli jsme tam manželé. Byli jsme tak šťastní, jak jen bylo možné. Nejhorší bylo, že když měl jeden z nás pochyby, druhý se ho naprosto přirozeně zeptal, jestli je všechno -” zarazil se. Polkl. “Však víte. Bylo to, jako by ta kletba byla v ten moment seslána znovu. Téměř okamžitě bylo opravdu všechno zase… tak jak to mělo být. Ale pak se to začalo lámat. Vybavuju si teď ty momenty, kdy byl Potter při smyslech. Choval se jinak, než jsem od něj jako svého manžela čekal… Teď už vím, že to byl zkrátka skutečně on. Bez vlivu kletby. Nevím proč, ale zdá se, že se tam rozhodl zůstat. A když jsem začínal mít pochyby nebo podezření, cíleně aktivoval kletbu. Nevím proč se rozhodl v té noční můře zůstat a trčet tam se mnou… Proč by radši zemřel tam než žil ve skutečnosti… Nechat mě tam…” Odmlčel se.
“Ale dostali jste se ven,” namítl Weasley.
Přikývl a zhluboka se nadechl, jako by sbíral sílu. “Díky vám. Nikdy jsem vám nebyl vděčnější než teď. Jenže tím to neskončilo, aspoň ne pro Pottera. Už mi teď tolik věcí dává smysl.”
“Vážně?”
Přikývl. “Víte, jak jsem mluvil o ztracených hodinách, zvláštní náklonnosti, pocitech děsu a štěstí?”
“Jo, to si pamatuju.”
“Potter na mě dál používal tu frázi. Bylo to jako Imperio. Jako lektvar lásky jen v pár slovech,” řekl hořce. “A já vůbec nic nevěděl.” Polkl a podíval se na své ruce. “V jednu chvíli jsem ho neměl rád jako obvykle, vždyť víte, o čem mluvím. V další jsem netoužil po ničem jiném než být s ním. Stulit se s ním v posteli. Mazlit se,” vyplivl to s odporem. “Nechápu, jak jsem si to mohl neuvědomit. Měl bych lepší než tohle. “ Vzhlédl k Weasleymu. “Ale jak jsem s ním mohl spát a nemít podezření? Nevěděl jsem, proč to dělám. Byly chvíle, kdy jsem ho nenáviděl každičkou buňkou svého těla, a stačilo, aby řekl tu větu, a už jsem z něj strhával oblečení jako pomatený.” Přiložil si ruku na ústa.
Weasley na něj šokovaně zíral. Mlčel.
Severus uhnul pohledem a pomalu ruku odtáhl. “Víte, jak jste mě poprosil, ať s ním promluvím? Šel jsem za ním, promluvil jsem s ním, odešel. Aspoň to jsem si myslel. Ale mezitím jsem se s ním ještě stihl vyspat. Pamatuju si, jak jsem něco namítal, že to nejde. Ale Potter řekl tu větu, a už to bylo jedno. A pak jsem odešel a zapomněl, že se něco stalo…”
Zíral do dálky. Pak zatřásl hlavou. Podíval se na nazelenalého Weasleyho. “Já… nevím, jestli s tím můžu žít celý život. I když jsem se snažil, i když jsem s tím bojoval… Jak jsem mohl dovolit, aby se tohle stalo? Jak jsem mohl takhle selhat?”
“To není vaše vina,” řekl Weasley tiše.
Byl rád, že se na tom shodli.
Weasley si promnul obličej. “Co chcete dělat?”
“Teď?” Odfrkl si. “Nejradši bych na všechno zapomněl. Možná bych měl všechno ukončit,” řekl temně, zlověstně a lehce poraženecky. “Tohle z mysli už nedostanu.”
“Nechcete se snad…”
Ani to nedořekl. Zvedl obočí. “Co byste dělal na mém místě? Myslel jsem, že začínám mít dobrý život. Že začínám žít svůj život podle sebe. Bez žádného pána.” Hořce se zasmál. “Ukázalo se, že to je ještě horší. Předtím jsem si byl aspoň vědom, co se děje a co po mně Pán zla nebo Brumbál chtějí, a proč bylo nutné dělat to, co jsem dělal. Teď?” Promnul si kořen nosu. “Teď Potter chtěl jen mě, a tak si to vzal. A nestačila mu jen ta kletba…” Podíval se na Weasleyho. “Proč to udělal?”
Zavrtěl hlavou. “To nevím.”
“Máte být jeho nejlepší přítel. Kdo jiný to má vědět?”
“Hermiona se teď snaží přijít všemu na kloub.”
Zaúpěl a přikryl si obličej rukou.
“Je mi to opravdu líto, pane. Kdybych mohl něco udělat…” Povzdechl si. “Udělal bych to.”
Zajímalo by ho, co udělají nakonec. Tohle bylo na bystrozory a Azkaban. Možná jim to časem navrhne… Možná tím bude vyhrožovat… I když by byl radši, kdyby to zničilo jen Pottera a o Severusově spoluúčasti na tom všem se nevědělo…
“Co tedy budete dělat?” zeptal se Weasleyho.
Weasley na něj dlouho zíral. Severus se mu podíval do očí a opatrně mu vnikl na úplný povrch mysli. Hořkost. Odpor. Znechucení. Strach. Zmatek. Vztek. Rozhodnost. A myšlenky, které byly konceptuálně Harry . Všechno jen Harry. Obavy. Znechucení. Vztek. Harry.
“Co bude potřeba,” řekl Weasley tiše.
Severus mu věřil. Jen nevěděl, co to znamenalo.
Probouzel se pomalu. Hrobové ticho přerušoval jen zvuk jeho dechu, který mu u úst tvořil obláčky. Věděl, že kdyby se dotkl nosu, bude úplně promrzlý, ale to by musel vystrčit ruce ven z pod přikrývky. Zhluboka se nadechl. To zvládne. Sáhl pod polštář, vytáhl hůlku a zakouzlil ohřívací kouzlo. Když bylo v místnosti snesitelně, vstal a rychle si oblékl župan. Asi by měl vážně začít topit.
Na dnešní den se netěšil. Tak, jako každý první pátek v měsíci, ho čekalo nejnepříjemnější dopoledne, jaké si dovedl představit. Někdy svůj život opravdu nesnášel. Ale každý si nejspíš musí nějak odpykat svou vinu. Ale proč musí dělat zrovna tohle?
Umyl se, oblékl se, nasnídal se v prázdné kuchyni a pak si vytvořil nákupní seznam. Jestli už musí ven, aspoň při tom udělá něco užitečného. Ještě chvíli si četl a před devátou se přemístil před Svatého Munga. Uvnitř prošel kolem recepční rovnou do patra, kde měla kancelář vrchní sestra. Krátce zaklepal a po vyzvání vešel.
“Pane Snape, dobré ráno!” pozdravila ho usměvavá starší žena.
Přikývl a sedl si do křesla. “Dobré. Jaké máte zprávy?”
Odkašlala si. “Vždy rovnou k věci, že?”
Potlačil nutkání protlačit oči. Dobře, tak pomalu. “Jak jste na tom se zásobami lektvarů a je něco, co by se vám hodilo vylepšit?” zeptal se a jen stěží udržel svůj tón na uzdě.
Otevřela notes. “Jeden z našich nových lečitelů zmínil, že by chtěl rozlévat lektvary do menších ampulek přímo pro pacienty a předem si tak vše připravit místo toho, aby jim to lil na lžíce nebo do pohárů.”
Severus zavrtěl hlavou. “Riziko možné kontaminace a zkažení lektvaru je příliš vysoké.”
“Proto se vás chci zeptat, jestli by bylo možné dodávat některé lektvary v menších ampulích.”
Chvíli počítal a snažil se přijít na to, u kterých lektvarů to bude nejnutnější. “Bude to dražší,” řekl nakonec. “Zabere to více času i materiálu. Ale neměl by to být problém. Rozliju a zapečetím lektvary během přípravy, vyhneme se kontaminaci a vám to snad usnadní práci a omezí možné chyby v dávkování.” Odfrkl si. “Nechtěl bych, aby mému léčiteli ujela ruka například u lektvaru na zažívací problémy. A to by mě ještě nezabilo.”
Sestra se pousmála. “Ano. Jsem ráda, že si rozumíme. Mohl byste mi poslat kalkulaci, abych to mohla přednést na poradě?”
Přikývl. “Jistě.” A pak jen mlčel, díval se na sestru a čekal.
Povzdechla si a zavřela notes. “Asi se teď chcete zeptat na pana Pottera?”
Místo odpovědi jen zvedl ruce s dlaněmi nahoru. Co jiného?
“Už jsem to říkala jeho přátelům. Jeho -”
Skutečně? Že se nepochlubili. Když už škemrali, aby sem chodil, tak by mohli alespoň sdílet klíčové informace! Za tohle Weasleyho další partií šachu rozseká na kousíčky. Bude to tak brutální, že Weasley nebude vědět, co se stalo.
“- stav se zlepšuje.”
Zvedl obočí. To bylo všechno? “Co přesně to znamená?”
“Máme důvod se domnívat, že by jednoho dne mohl nabýt absolutní příčetnosti.”
Jednoho dne. Jednoho dne?! Pomalu se nadechl nosem a usmál se. “Můžete být konkrétnější?”
“To bohužel ne. Možná to potrvá ještě rok, možná deset let. Těžko říct. Ale všichni si všímáme, že je mu lépe.”
“Takže můžu tímhle přestat ztrácet čas?”
Její výraz ztvrdl. “Nikdo vás do ničeho nenutí.”
Jistěže. Jako by odmítnutí účastnit se tohohle divadýlka nebyla společenská i kariérní sebevražda.
Pomalu sklonil hlavu. “Omlouvám se. Jen jsem z toho velmi frustrovaný. Ničí mě, když ho tak vidím a omlouvám se, ale nepřijde mi, že by se cokoliv změnilo. Možná nemá smysl, abych pokračoval v návštěvách.”
“Jste důležitou složkou jeho rekonvalescence. Pomáháte udržet jeho hladiny stresu na minimu a vaše stabilní přítomnost ho ujišťuje, že je vše- že není nic špatně.”
Nikdo nesměl v Potterově přítomnosti tu frázi říct. Ale zvyk byl železná košile i pro vrchni sestru. Aspoň se snažila.
Jenže absolvovat toto každý měsíc bylo utrpení. A podle všeho to ještě nějakou dobu neskončí. Bylo překvapivé, s jako vervou a vážností se do celé události Weasley s Grangerovou pustili. Žádné popírání skutečnosti. Žádné zametání věcí pod kobereček. Žádné snahy zbavit se Severuse. Už v poledne debatovali s Pomfreyovou, McGonagalovou a Kratiknotem o dalším postupu a do tří byl Potter hospitalizovaný U Munga. Severuse prohlídli také, ale na rozdíl od Pottera nenašli po kletbě ani stopy.
Potter… byl prokletý. Kletba mu prosákla do vědomí i podvědomí a ovládla ho zevnitř. Zatímco Severus byl uvězněný uvnitř, Potter byl uvězněný zevnitř. To, že Severus uměl nitrobranu a jeho mysl se sama automaticky chránila byla druhá věc.
Takže všechno, co Potter udělal, bylo pod vlivem kletby.
Severusovi z toho v ústech zůstala hořká pachuť. Jeho vztek, jeho touha po pomstě se rozplynuly a vystřídala je dutost. Prázdnota. Bylo těžší ji zaplnit, než čekal, ale pracoval na tom. Kousek po kousku. Konečně pojmenoval svoji kočku. Invicta.
Nejen, že Pottera nezničil, ještě to všechno nebyla jeho vina a Severus mu teď pomáhal se uzdravit. Severus byl v pekle. Nebo v očistci. Ano, pykal za všechno co udělal a evidentně to nikdy nepřestane.
Nezničil Pottera. To se povedlo Pánovi zla.
Ten megaloman přeci jen vyhrál. Kdyby se něco stalo jinak, i drobný detail, kdyby se Severus nerozhodl si s Potterem hrát… Nebo by si nad vším umyl ruce a nechal to být, nejspíš by dřív nebo později vypil břečku, kterou se mu snažil podstrčit. Nedostalo by ho to zpátky do té samé kletby. Ta nebyla založená na lektvaru. Ale rozhodně by pak Pottera nic netrápilo. Odstřihnutí duše od těla. Nebyl to jed, ale mozkomorův polibek stočený ve flakónu.
Tak málo zbývalo…
“Pane Snape?”
Vrátil se do přítomnosti. Přikývl a vážně se usmál. “Rozumím. Jen to není příjemné. to je vše. Můžeme jít?”
“Ano, ano.”
Vstala oa odvedla ho do Potterova pokoje. Museli ho oddělit od Lockharta, protože mu to podle všeho zkratovalo mysl. Evidentně Lockhart v jeho blízko byl všechno, jen ne v pořádku. Aspoň nějaký standard Potter měl.
Jakmile ho Potter uviděl, rozzářeně se usmál a vrhl se mu do náruče. “Jsi zpátky!”
Severus se přiměl usmát a objal ho. “Ano. Svou práci miluju ale ty pracovní cesty začínají být směšné.”
Potter se odtáhl a zkoumavě si ho prohlédl. “A jsi šťastný? Můžeme vymyslet něco jiného, jestli je to moc.”
Zavrtěl hlavou. “To je dobré. Jsem šťastný. A jsem rád, že jsem doma. Povíš mi o všem?”
“Jasně!”
Nechal se za ruku odtáhnout k pohovce, kde se k němu Potter stulil a začal blekotat o všem, co se určitě nestalo.
Severus poslouchal, hladil ho po ruce a na správných místech přizvukoval. Potterovi oči zářily, tváře měl růžové. Vypadalo to, že dobře spí a dost jí.
“Bojím se,” řekl Potter najednou.
Zarazil se. “Čeho?” Pozorně se na něj podíval. Najednou vypadal Potter o dvacet let starší. Díval se na Severuse a pro jednou se zdálo, že skutečně vidí Severuse.
“Je to pořád stejné.” řekl tiše. “Nic se nezměnilo. Je to stejné.”
Pevně se mu podíval do očí. “Mění se to. Mění se to každý den.”
“Dobře,” zašeptal. Pak zamrkal a znovu se usmál. “O čem jsme to mluvili? Ano, nevěřil bys, co se stalo včera u sousedů. Bylo to-”
Zatraceně. Přiměl se dál tvářit mile a zaujatě a ne, že má husí kůži až na zadku. Potter už opět vesele brebentil.
Ale jednoho dne, až bude po všem, by ho asi rád poznal. Společně se opil, možná i popral, nechal všechno za hlavou a začal znovu.
Jednoho dne, až všechno bude…
Konec
Saint Hellena's Sanctuary 