Harry Potter fanfikce
Páry: Severus Snape/Sirius Black
Žánr: angst, drama, humor, Soulmates AU, enemies to lovers
Varování: 18+, sex, kanonická smrt
Délka: 12k slov
Shrnutí: Každé kouzelnické dítě zná příběh o hvězdách, které v párech spadly na zem a daly vzniknout kouzelníkům. Každý také ví, že spřízněná duše není na život, ale na věčnost. Zní to jako krásná pohádka až na jeden malý detail. Hvězdám nezáleží na tom, jestli se milují či nenávidí.
Nejlepší přátelé, nejvěrnější milenci a největší nepřátelé byly jejich možnosti.
Severus záviděl těm, kteří spřízněnou duši neměli. Bylo to jistě mnohem lepší než být poután k 𝘉𝘭𝘢𝘤𝘬𝘰𝘷𝘪. Ani kdyby ho zabil, tak od něj nebude mít pokoj. Black si na něj zkrátka počká v dalším životě.
Specialita: Inspirace žádostmi na fb
Spoutáni více než slovy...
„- bacha!“
Sotva stačil před letícím camrálem uskočit. Obří stará váza na podstavci ale asi neslyšela. Když se halou rozeznělo tříštění, Siriusovi poskočilo srdce. Nebo to bylo…? Promnul si hrudník a slova schovaná pod hábitem. Že by?
Nejlepší přátelé, nejvěrnější milenci i největší nepřátelé mohli být spřízněnými dušemi. Sirius věděl, že někde má nejlepšího přítele. Věděl!
Pod zbrklým Dávej bacha! mu zběsile bušilo srdce.
„Sakra, sakra, sakra!“
Otočil se.
Po schodech sbíhal černovlasý kluk. Vlasy měl rozčepýřené do stran a posledních pár schodů přeskočil. Rychle sebral camrál a prohlédl si škodu. „Do háje!“ Rozhlédl se po hale, pak se podíval na Siriuse. „Nepráskneš mě, že ne?“
Rychle, musí něco odpovědět. Něco zvláštního! „Jsem snad krysa?“ Mohlo to být lepší, ale muselo to stačit. Usmál se a kývl na střepy. „Dobrá trefa.“
Kluk se na něj chvíli zaraženě díval a pak se usmál a oddechl si. „Bezva. Tak jo. Musíme zmizet než nás lady Langbottomová načape. Je děsivá. Řeknem, že jsme celou dobu byli v zahradě, že jo?“
Sirius rychek přikývl. „Kde jinde? Jaký vůl by házel s míčem uvnitř?“
Zasmál se, vyhodil camrál do vzduchu a zase ho chytil. „Přesně!“
Než se nadál, popadl ho kluk za ruku a dal se do běhu.
Nejlepší přátelé, nejvěrnější milenci a největší nepřátelé mohli být spřízněnými dušemi. Ne každému se to poštěstilo, ale mezi ty Sirius nepatřil.
Ten kluk se jmenoval James. Neviděli se často, jejich rodiny se držely daleko od sebe i na oslavách, kde byli všichni , ale oni si k sobě vždycky našli cestu. Nedočkavě vyhlíželi sovy s bradavickými dopisy, počítali dny než poprvé nasednou do lesklého vlaku a vyrazí na vlastní společné dobrodružství.
Sirius se už dávno rozhodl, že půjde s Jamesem do Nebelvíru. Dělal všechno pro to, aby ho tam Moudrý klobouk zařadil. Snažil se být tím nejstatečnějším, nejkurážnějším a nejchrabrejším. Do Nebelvíru s Jamesem půjde. Ať se to jeho rodičům líbí nebo ne.
A povedlo se! Šel do Nebelvíru! S bradou hrdě nahoru šel k jásajícímu stolu a nevšímal si šuškání. James měl radost a určitě budou v Nebelvíru spolu. Ten se tam dostane určitě.
A taky že jo.
Pak, během večeře, když se seznamovali s ostatními prváky, se James představil jedné zrzce. Ona mu odpověděla.
James se na ni uhranutě díval. Ona se jen usmála a na něco se zeptala prefekta.
James se otočil na Siriuse, popadl ho za ruku a usmál se tím nejrozzářenějším úsměvem. „Do háje, já ji potkal! Já ji potkal, Siri!“ šeptal mu nadšeně. Pak se znovu podíval na ni. Potřásl hlavou a pak zatřásl se Siriusem. „To je nejlepší den v mým životě!“
Ano. Byl to nejlepší den v jeho životě. Sirius se spletl. Ať tehdy James křikl cokoliv, nebylo to ono. I když by Sirius přísahal, že si pamatuje, jak to volá, slovo od slova. Přiměl se usmát a poplácal Jamese po rameni. Blahopřál mu. To nevadí. Pořád má někde svou spřízněnou duši. Teď má nejlepšího přítele A spřízněnou duši. To bylo ještě lepší. A to, že James ašel svou spřízněnou duši hned první den v Bradavicích a ve své koleji bylo přece bezva!
Zprávy o zařazení napsal rodičům ještě ten večer statečně, jako správný Nebelvír.
Nedostal huláka. Ne, jeho rodiče by něco takového neudělali. Ne veřejně. Až přijede domů, tak si to vyslechne všechno. Do Vánoc jistě přijdou na něco, co mu říct. Teď mu neřekli nic. Nenapsali nic.
Nevadilo mu to.
Nevadilo mu to.
Nevadilo mu to ani trochu.
Byl s Jamesem a o to šlo. Spali spolu ve stejné ložnici, mohli spolu hrát tolik tchoříčků, kolik chtěli, bylo to super! I ostatní kluci byli fajn. Byl rád, že není ve Zmijozelu. Zmijozel mu mohl vlézt na záda. Nesnášel Zmijozel. Ať se jde jeho rodina bodnout.
Ta holka, Lily, řekla Jamesovi, že je lhář a smála se mu. Sirius jí neustřihl copy, i když by si to zasloužila, ale jen protože ho James zastavil. Později se omluvila. Podle všeho mudlové spřízněné duše nemají a ona mezi nimi vyrostla. Obřad odkrývání slov spřízněné duše se dělá o prvních narozeninách. McGonagallová to pak všem z mudlů vysvětlila a každému je odkryla.
Jsem James a Lily byla ta jejich.
Sirius by taky chtěl něco takového. Jednoduché, jednoznačné. Ale to nevadilo. Nepotřeboval být s Jamesem spřízněná duše. Už jsou kamarády dávno a nejlepšími! Však on si na tu svoji počká. Třeba je to někdo starší z Nebelvíru! Třeba hraje famfrpál!
Severus pečlivě krájel stonek doutnavky podélně, přesně jak učebnice řekla. Byla to teprve jejich druhá hodina lektvarů a zatím se mu povedlo nevybuchnout kotlík a ani nic nepokazit! Lily vedle něj počítala zrnka doutnavky a hned, jak skončí, tak je spolu rozdrtí na pastu a na prach. Prý je potřeba se naučit, jak přísady připravovat. Obě dvě poloviny stonku přiložil k sobě a začal ho sekat na co nejmenší kousíčky, když v tom do něj někdo vrazil. Nůž sjel po stonku přímo na jeho prst.
„Dávej bacha!“ ohradil se a rychle upustil nůž a zvedl ruku. Už to štípalo a z ranky tekla krev. Volnou rukou sahal po kapesníku, když zaslechl odfrknutí a tlumené: „Kušuj.“
Ztuhl.
Kůže ho pálila. Prst ho pálil. Hrudník ho pálil. Nevěděl, co řešit dřív. To snad nemůže být pravda! Ne, to se neděje. To se neděje. Ne teď. Ne takhle.
Krev. Všude bylo čím dál tím víc krve. Chtěl zabalit prst do kapesníku, ale to mu už ho Lily brala z ruky. Přitiskla mu ho k prstu rovnou ho táhla k profesoru Křiklanovi.
Severus se otočil a podíval se, kdo ho strčil. Byl to tmavovlasý blbeček s ďolíkem v bradě a sledoval ho. Sirius Black. Hned od prvního večera dělal problémy. Byl z toho poprask, když ho nezařadili do Zmijozelu, ale už mu a tomu druhému strhli aspoň osm bodů, takže ani nikdo z nich nelitoval, že prvorozený Black není u nich.
Severus měl teda pech.
Maminka mu někdy tiše vyprávěla o spřízněných duších. Vždy to začínalo stejně. Když bylo nebe plné hvězd tak, že noc vypadala jako den, magie vybrala ty nejjasnější a v párech je poslala na zem. Vzaly na sebe podobu lidí a staly se prvními kouzelníky. Někdy spadly blízko k sobě, někdy daleko, ale vždy si k sobě našly cestu. A poté, co jejich lidské schránky zemřely, se zrodily znovu a znovu se našly. Jejich pouto bylo to nejsilnější na zemi. Mohly být nejlepší přátelé, nejvěrnější milenci ale i největší nepřátelé. Nezáleželo na tom, jakou formu jejich pouto mělo, důležité bylo, že bylo . Hvězdám to bylo jedno a pouto se s každým životem měnilo. Spřízněnci mohli být v jednom přáteli, v dalším milenci, v dalším nepřáteli. Mohli se milovat či nenávidět. Mohli druhému život zachránit nebo mu ho vzít. Jeden druhého mohl přežít o stovky let a v příštím životě by zase byli zrozeni tak, aby se potkali. Někdy i v tom samém životě toho dlouhověkého.
Kouzelníci měli různé způsoby, jak spřízněné duše najít. První zaslechnutá slova byla u nich nejběžnější. Severus se svých vždycky bál. Bál se, co znamenají, ale matčino vyprávění ho chlácholilo. Byla to jen slova, která jim měla pomoct se najít. Nebyla to žádná věštba. Mohla být přece řečena v žertu. A i kdyby ne, bylo lepší mít jakoukoliv spřízněnou duši než žádnou.
Šel na ošetřovnu a snažil se zaměřit na tepající palec místo bušícího srdce a štípající kůže na hrudníku. Nebál se. Ani trochu. Měl přeci spřízněnou duši! Jen si s ní musí popovídat a určitě to bude dobré.
Spřízněnými dušemi byli nejlepší přátelé, nejvěrnější milenci i největší nepřátelé. Někteří lidé neměli to štěstí a Severus jich litoval. Litoval jich. Litoval! Bylo lepší spřízněnou duši mít než nemít. To věděl každý.
Pouto duší nejde přerušit. To ví každý. Smrt je nerozdělí. A jestli nějaký způsob je, je to pečlivě skryté. Ve školní knihovně o tom nic nebylo, ani v oddělení s omezeným přístupem. Nešlo to zrušit. Nebylo to možné. Jediná rada, kterou z knih vyčetl, byla o utlumení pouta pevnou disciplínou, neutrálními emocemi a nulovým kontaktem.
To sotva problesklo mu hlavou, když visel za kotník v kroužku chechtajících se idiotů. Podařilo se mu zahlédnout Blacka, jak se šklebí, směje a něco říká Potterovi. Nesnášel je. Nesnášel je z hloubi duše.
Potter něco řekl o jeho spoďárech, Black se štěkavě zasmál a Lily se rozkřičela.
Lily… Byla jeho nejlepší kamarádka. Když se poprvé potkali, neřekla mu kušuj. Mrzelo ho to a ulevilo se mu zároveň. Velmi rychle se spřátelili. Povídali si o kouzlech. Hráli si. Bylo to prima. Stála při něm pokaždé, když se něco dělo, bez výjimky. Mohl se na ni spolehnout. Nevěděla o spřízněných duších. Neřekl jí to. Nechtěl jí říct, co jsou jeho slova, a ukázat jí je nemohl, to se nedělalo. Mamka říkala, že to bylo něco na až po svatbě.
Spadl na zem.
Potter Lily poslechl. Ale Lily… vypadala, jako by byla na pokraji sil. Jako by už nemohla. Přesto se dál s Potterem hádala. Z knih věděl, kam to spěje, jestli se něco nezmění. Jestli spolu s Potterem nepřestanou bojovat. A nepřál jí to. Byla jeho nejlepší kamarádka. Ale dokud bude jeho nejlepší kamarádka a dokud bude Black Potterův nejlepší kamarád… Její pouto se otráví tím Severusovým. Nejlepší přátelé, nejvěrnější milenci a největší nepřátelé. Ona má ještě šanci. A tak, v záchvatu bláhové chrabrosti, řekl ta proklatá slova.
„Nepotřebuju pomoc od špinavé mudlovské šmejdky.“
Ve chvilce slabosti se ji pokusil odprosit. Naštěstí věděla, co je pro ni dobré.
Potom už každý z nich šel svou cestou. Aspoň jeden z nich měl štěstí.
Štěstí. Štěstí je zvláštní koncept. Kdo měl nakonec štěstí? Nikdo. Severus se pokusil. Pokusil se vytvořit si svůj kousek štěstí a ani nevěděl, jak se to stalo, ale najednou se třásl před nejnebezpečnějším mužem v zemi a říkal mu pane. Udělal chybu. A ať se ji snažil napravit, jak jen to šlo, nebylo to dost. Tak šel za Brumbálem a riskoval všechno, aby to ukončil. Ale potom…
Severus nevěřil, že by dokázal Blacka nenávidět ještě víc. Ale stalo se. Zradil je. Black zradil Lily s Potterem. Aspoň že to dítě bylo v bezpečí. Jestli se mu ten parchant dostane do rukou, zabije ho. Když byla noc obzvlášť temná a chladná, dovolil jediné myšlence proklouznout skrz jeho nitrobranné valy.
Možná to byla moje chyba. Kdyby nezradil Pána zla, zradil by Black Potterovi? Co když to způsobil on? Co když svou zradou přestal být Blackovým nepřítelem, vychýlil magii a ta si vyžádala svou cenu a přiměla Blacka udělat to, co udělal? Aby zůstali nepřáteli? Ne. Rychle tu myšlenku zapudil. Nebyla to jeho vina. Ustoupil Blackovi a nechal mu tu jedinou dobrou věc, která ho potkala. Copak to nebylo dost? Musel to ten parchant zničit? Naprosto a úplně zničit?
Ne, ani zabít ho nestačí. Nechce s ním mít nic společného. Existovaly způsoby, jak pouto přerušit. Temné rituály, ze kterých i Pánovi zla vstávaly vlasy hrůzou na hlavě. Dobrovolné rituály bílé magie, které spojí dva v jedno. Tak či tak by k tomu potřeboval jeho. Nezbývalo než jen doufat, že to nějakému mozkomorovi v Azkabanu ujede a dá Blackovi polibek. To by bylo elegantní řešení. Přestal by existovat. Nadobro.
Kdyby se tak jen dokázal zahřát. Pořád mu byla zima. Cítil se mizerně. Od Pádu zla mu bylo pořád stejně zle. Léčitelé na nic nepřišli. Zjistil, že horká koupel a čokoláda na chvíli pomohou, ale nemohl být ve vaně naložený celé dny a už vůbec nemohl sníst tolik čokolády. By se dřív pozvracel nebo mu vypadaly zuby.
Čím větší mu byla zima, tím víc toho bastarda nenáviděl. Vydloubal by mu oči. Podřízl by ho jako prase. Uškrtil by ho, kdyby mohl.
Nejlepší přátelé, nejvěrnější milenci, největší nepřátelé. Ne každý má spřízněnou duši a Severus by tu svou zaprodal za chvíli klidu a tepla.
Poslouchat Lupina vykládát o jejich incidentu , jako by to byla jen klukovina, ho rozčílilo. Neměl problém to přiznat. Tu noc, kdy ho Black poslal do Chroptící chýše, mu došla jedna důležitá věc. Black ho nenáviděl víc. Severusův plán byl zapomenout na Blacka a žít si svůj život podle sebe. Blackův plán byl se Severuse zbavit a mít svůj život pro sebe. Nevěděl, proč ho to tehdy tak překvapilo. Bylo to přeci jasné. Kdyby Lupin Severuse zabil, byla by to náhoda a Black by z toho vyšel nevinně. Kdyby Lupin Severuse proměnil… Severus by se raději zabil, než aby žil takový život. To by Black jistě uvítal. Slyšet Lupina, jak nad tím mává rukou, jako by o nic nešlo, vyplavilo zpět všechny ty vzpomínky. A Severus ml dost. Black ho chtěl mrtvého ještě na škole, Severus ho bude mít mrtvého teď.
„Tak proto vás Snape nemá rád,“ řekl zabedněně Potter. „Myslel si, že jste se tehdy na tom žertíku podílel taky?“
Ne. Jen ho nenávidí, protože je to neopatrný debil, co nepije svůj lektvar o úplňku. Ale to Potterovi vysvětlovat opravdu nebude.
„Přesně tak,“ pronesl co nejmrazivěji a svlékl si Potterův neviditelný plášť. Hlkou mířil na Lupina. Kdo ví, kdy se ten idiot promění.
Grangerová zaječela, Black vyskočil na nohy a Potter se zatvářil jako by viděl ducha.
„Tohle jsem našel u kmene Vrby mlátičky,“ oznámil mu Severus, když házel plášť na stranu. Vážně by si na takové věci měl dávat pozor. Pořád ale mířil na Lupina. “Velice užitečné. Děkuji vám, Pottere…“ Tohle si užije. Všechno jim to dá sežrat. „Možná zrovna přemýšlíte o tom, jak jsem se dozvěděl, že jste tady. „Právě jsem byl ve tvé pracovně, Lupine. Zapomněl sis dnes večer vypít svůj lektvar, tak jsem ti tam jeden pohár donesl. A bylo opravdu štěstí, že jsem to udělal… Chci říct, štěstí pro mě. Na tvém pracovním stole ležel jistý plánek. Jediný pohled na něj mi prozradil vše, co jsem potřeboval vědět. Viděl jsem, jak běžíš touhle chodbou, a pak ses mi ztratil z očí.“ Byl to opravdu idiot. Jen tím dokázal, jak nezodpovědný je. Jaké riziko představuje pro všechny na hradě.
„Severusi…“ začal Lupin, ale Severus ho zarazil.
„Znovu a znovu jsem řediteli opakoval, že svému starému kumpánovi Blackovi pomáháš získat přístup do hradu, Lupine, a teď jsem získal důkaz. Ani mě by ve snu nebylo napadlo, že budeš mít tu drzost a použiješ tuhle starou chýš jako svůj úkryt…“
„Mýlíš se, Severusi!“ přesvědčoval ho naléhavě Lupin. „Ještě jsi neslyšel všechno. Můžu ti to vysvětlit. Sirius sem nepřišel zabít Harryho…“
To je to takový zoufalec, že Blackovi uvěřil? Kdyby bylo po jeho, Potter se nedožije rána. Nebo bude vlkodlak. Očividně.
„Azkaban dnes v noci dostane hned dva nové vězně,“ odtušil Severus. „Jsem moc zvědavý, jak se s tím vším vyrovná Brumbál… byl totiž pevně přesvědčen, že jsi neškodný, Lupine… považoval tě za krotkého vlkodlaka…“
„Ty idiote,“ přerušil ho tiše Lupin. „Je pro tebe snad dávný školní kanadský žertík dostatečným důvodem, abys poslal nevinného člověka zpět do Azkabanu?“
Žertík? ŽERTÍK?! Už měl těch jeho keců dost!
Vyslal rychlou kletbu a hadovité stuhy se Lupinovi omotaly kolem úst, zápěstí a kotníků. Lupin ztratil rovnováhu a svalil se na zem. Těžko říct, jestli to zastaví vlkodlaka, ale neuškodí to zkusit.
Black se vzteklým výkřikem vyrazil k Severusovi, ten mu ale okamžitě namířil hůlku přímo mezi oči.
„Dej mi jedinou záminku,“ zašeptal. „Dej mi jedinou záminku to udělat a přísahám, že to doopravdy udělám.“ Black mu uvěřil. Na místě se zarazil a propaloval Severuse vzteklým pohledem, jako by ho nejraději uškrtil holýma rukama.
Severus měl výhodu. Měl hůlku a důvod. Zabije ho a ministerstvo mu ještě poděkuje. A Potter bude v bezpečí, to byl bonus k tomu.
Grangerová se slabě ozvala: „Pane profesore, vždyť přece, přece by nijak neuškodilo poslechnout si, co nám chtějí říct, nemyslíte?“
To je ta káča opravdu tak naivní? To si vůbec neuvědomuje, v jaké nebezpečí všichni jsou?
„Slečno Grangerová, už teď je velice pravděpodobné, že budete z této školy vyloučena,“ vyjel na ni. „Spolu s Potterem a Weasleyem jste se nedovoleně vzdálili ze školní budovy a nacházíte se ve společnosti usvědčeného vraha a vlkodlaka. Tak alespoň jednou v životě držte jazyk za zuby.“
„Jestli ale, jestli doopravdy došlo k omylu…“
To ho neslyšela?! „Drž hubu, ty náno pitomá!“ vyjel na ni. „Nemluv o něčem, čemu nerozumíš!“ Z konce hůlky, kterou pořád neochvějně mířil Blackovi do toho jeho stupidního obličeje, vylétlo několik jisker. Grangerová konečně zmlkla.
„Pomsta je neobyčejně sladká věc,“ zasyčel na Blacka. Muka posledních dvaceti let v každém slově. „Jak já doufal, že to budu právě já, kdo tě chytí…“
„Zase to budeš ty, komu se budou nakonec smát, Severusi,“ zavrčel Black. „Pokud dovolíš, aby tenhle chlapec,“ kývl hlavou směrem k Weasleymu, odnesl nahoru do hradu svou krysu, půjdu bez odporu…“
To si myslí, že mu to uvěří? „Nahoru do hradu?“ protáhl měkce. „Nemyslím, že budeme muset chodit tak daleko. Úplně bude stačit, když zavolám mozkomory, jakmile pod vrbou vylezeme ven. Moc rádi tě zase uvidí, Blacku… troufám si předpovědět, že ti ze samé radosti dají malé políbení…“
Z Blackovy tváře se vytratily poslední zbytečky barvy.
Konečně ho bere vážně, že? Vážně si myslel, že po tom všem Severus bude ochotný s ním sdílet byť jen minutu navíc? Jeho smrt byla v porovnání s vysátím duše a s ukončením pouta jednou provždy jen třešinkou na dortu.
„Musíš, musíš mě vyslechnout,“ zachroptěl Black. „Ta krysa… podívej se na tu krysu…“
Vyslechnout? VYSLECHNOUT?! Ten bastard zradil Lily! To kvůli němu je mrtvá!
Ne, tohle skončí jednou provždy. Nejdřív dostane ta pošetilá děcka pryč od vlkodlaka o úplňku, pak zbaví svět Blacka. „Tak pojďte! Pěkně všichni najednou!“
Potter se ale postavil před dveře a tváři se, jako by Severuse byl ten, kdo se promění v krvelačnou bestii. „Uhněte z cesty, Pottere, už tak jste v dost velkém maléru,“ vyjel na něj. „Nebýt toho, že jsem vám přišel zachránit kůži…“
„Profesor Lupin mě v tomhle školním roce mohl zabít nejmíň stokrát,“ namítl Potter. „Byl jsem s ním mnohokrát o samotě, když jsem nacvičoval obranu proti mozkomorům. Proč tedy se mnou už dávno neskoncoval, jestliže pomáhal Blackovi?“
„Nechtějte po mně, abych se vyznal v myšlenkových pochodech vlkodlaka,“ zasyčel Snape. „Uhněte z cesty, Pottere!“
„JSTE POLITOVÁNÍHODNÝ UBOŽÁK!“ zařval na něj Potter. „JEN PROTO, ŽE SI Z VÁS KDYSI VE ŠKOLE VYSTŘELILI, TEĎ ANI NEJSTE OCHOTEN VYSLECHNOUT…“
„TICHO! TAKHLE SE MNOU MLUVIT NEBUDETE!“ Potter před ním nepatrně couvl. Takhle špinit její památku! Takhle se k ní obracet zády! „Jablko nepadá daleko od stromu, že, Pottere? Právě jsem vám zachránil kůži, měl byste mi děkovat! Bylo by vám jen patřilo, kdyby vás zabil! Byl byste zemřel stejně jako váš otec, příliš arogantní, než abyste si dokázal připustit, že jste se v Blackovi zmýlil. A teď mi uhněte z cesty, než vás k tomu přinutím. Z CESTY, POTTERE!“
Black se pohnul. Severus se po něm rychle podíval, ale to do něj narazila síla tří Expelliarmů a odmrštila ho na stěnu. Hlavou mu projela oslepující bolest a pak už vnímal jen tmu.
Probudil s před vrbou mlátičkou s příšernou bolestí hlavy. Slyšel tichý hovor ale ničemu nerozuměl. Nikdo si nevšiml, že je vzhůru. Snažil se co nejlépe zjistit, co se děje, jaká je situace. Neměl u sebe hůlku. Noc byla tichá a větrná. Byla zima. Mraky svištěly po obloze a schovávaly za sebou měsíc.
Měsíc! Kde byl Lupin? A kdo to… to je Pettigrew? Pettigrew žije?!
V dálce zaslechl vytí. Lupin uhranutě sledoval měsíc jako by byl jeho spřízněnou duší. Trhl sebou. Prohnul se v zádech. Jeho proměna začala. Severus neváhal, vrhl se před Weasleyho a Grangerovou, kteří tam jen seděli a zírali místo toho, aby utíkali. Black se snažil s Lupinem domluvit. Jako by to bylo možné.
Nebylo.
Pettigrew popadl Lupinovu hůlku, proměnil se v… krysu a zmizel v trávě.
Proměněný Lupin zavětřil. Blacka, který na něm doslova visel, od sebe odtrhl a odhodil. Podíval se na Severuse, na děti za ním, zase na Severuse. Zemře tady. Nemá hůlku, stojí proti vlkodlakovi a zemře. Snad ti pošetilci alespoň stihnou utéct, než Lupin rozsápe nebo spořádá jeho mrtvolu.
Po Lupinovi skočil černý pes. Bojoval s ním. Zdálo se mu to, nebo táhl vlkodlaka od nich pryč?
Další vytí se rozeznělo nocí.
Lupin zavětřil a rozběhl se do lesa.
Černý pes kňučel a kulhal ke břehu jezera.
„Siriusi!“ zakřičel Potter a rozběhl se za ním dřív, než ho Severus stačil zastavit.
Ochlazovalo se.
Aspoň, že vlkodlak byl pryč, ale pořád se může vrátit.
“Vraťte se, Pottere!”
Neposlechl. Samozřejmě, že ne. To by toho po tom idiotovi chtěl příliš.
Otočil se k bledé Grangerové se zelenajícím Weasleym. Všemi silami ho podpírala ale už na ní spíš visel než že by stál.
„Ron má zlomenou nohu,“ zakvílela Grangerová. „Budou v pořádku?“
Kdo bude v pořádku? Potter, co zase zbrkle někam utekl? Lupin, který si nevzal svůj životně důležitý lektvar? Black, který je podle všeho zvěromág? O toho se stejně postarají mozkomoři, kteří… Kteří se stahují kolem jezera. Proto bylo najednou takové ticho. Proto se mu srážel dech před ústy. Mozkomoři, kteří celý rok nerespektovali životy studentů. Kteří bez váhání půjdou i po nich.
„Máte hůlku?“ zeptal se Grangerové.
„Co?“ zeptala se ho a vyděšeně sledovala zamrzající jezero a dvě postavy v dálce.
„Máte hůlku?!“
„Ano.“
Natáhl ruku a Grangerová mu do ní naštěstí tu hůlku bez námitek dala. Byla na něj moc krátká a pružná, ale muselo to stačit. Vybavil si, jak s Lily seděli u jezera, smáli se a povídali si, ještě, když bylo všechno v pořádku.
„Expecto Patronum!“
Stříbřitá laň mu vyrazila z hůlky a se vzkazem se rozletěla za Brumbálem. Snad pomoc dorazí včas. Bylo mu mdlo. Na zvracení. Nejspíš bude mít otřes mozku. a byla mu zima. Šílená zima.
„Rone!“
Weasley omdlel a Grangerová ho stěží udržela. Bylo by lepší, kdyby mohl volně kouzlit v případě nouze, ale ta hůlka mu neseděla. Bylo štěstí, že se mu podařilo vykouzlit patrona. Při boji by mohl snadno přijít o ruku nebo zasáhnout ty dva. Přebral od Grangerové Weasleyho, podepřel ho, a hůlku jí vrátil. Nezbývalo než doufat, že je před vlkodlakem ochrání ona než přijde pomoc. Už jen v duchu ta věta zněla velmi špatně. Ale s vyslaným patronem nemůže vykouzlit dalšího. Riskoval by, že ten první zmizí.
Sledoval drobné postavy klesat k zemi, jedna po druhé. Mozkomoři byli k nim blíž a blíž. Dělejte, Pottere, kouzlete! No tak, Pottere, no tak, Patrona umíte, no tak. Prosím. No tak.
Nesnášel tuhle bezmoc.
Bylo mu čím dál hůř. Před očima se mu dělaly mžitky. Weasley byl čím dál těžší.
Mozkomoři kolem Pottera s Blackem prolétali ve víru. Skryli je ve svém středu. Severusova krev se proměnila v led. Nemohl dýchat. Necítil nic a přitom to bolelo. Klesl pod Weasleyho vahou k zemi. Grangerová vyděšeně něco blekotala. Nedokázal jí říct, ať zmlkne. Pak mu to došlo.
Toto byl konec, že? Umírá.
Sotva vnímal zář, která se řítila po jezeře. Ano… Potter to dokázal…
Mráz ho pustil ze svých spárů. Lapavě se nadechl a vítal horkost, která ho zaplavila. Co to sakra…
Z hradu se přiřítil stříbřitý fénix, přidal se k jelenovi a společně všechny rozprášili. Potter se svalil na zem vedle ležícího Blacka a Severus usilovně mrkal a zhluboka, aby rozehnal mžitky. Neomdlí tady. Neomdlí.
Pomoc je na cestě.
Pettigrew žije. Byl to on. To on je zradil. Ale Black je ve věži v cele a brzo dostane polibek. Zachvěl se. To nebylo dobré. To u jezera Severusovi stačilo. Dokud byl Black zrádcem, byl Severus ochotný to podstoupit. I kdyby to nepřežil. Ale fakta se změnila. Teď byl Black jen normální hajzl a kvůli tomu Severus umírat opravdu nehodlá.
Opatrně odstranil každou ochranu a alarm. Tiše a rychle vystoupal do věže. Pořád nikde nikdo. Jen kovová mříž dělící Blacka od svobody opletená všemožnými kouzly. Bude toho Severus litovat? Bude se nesnášet? Přešel k mříži.
Black otevřel oči a podíval se na něj.
Severus mu pohlédl do mysli. „Zradil jsi Potterovi?“
„Ne,“ zaskřehotal Black. „Nikdy.“
Pravda. Severus přikývl. Zvedl hůlku a aniž by Blackovi věnoval víc pozornosti zrušil jedno kouzlo po druhém.Pak pootevřel mříž, aby Black opravdu poznal, že má volnou cestu, a vyrazil pryč.
„Proč to děláš?“
Zastavil se. „Nestojí to za to. Zmiz odsud a nevracej se.“
Uchechtl se. „Kreténe.“
„Co?!” vyjel Severus. “Co máš zase za problém?“
Black na něj jen zíral. Pak zavrtěl hlavou. „Ale nic.“
Znovu se otočil pryč.
„Takže nashle v příštím životě?“
Nezastavil se. To bylo jasné, ne? Pokud ho už neuvidí v tomhle, bude spokojený.
„Co je to?!“
Naléhavost v jeho hlase ho zarazila. Podíval se na oblohu. Pták to nebyl. Letělo to k nim. „Hipogryf.“ A na hřbetu někdo seděl. Už dávalo smysl, proč se Brumbál tvářil tak nonšalantně. Samozřejmě, že ten starý kozel měl plán. Ale nepopravili ho včera? „Vypadá to, že tě tvůj kmotřenec jde navštívit.“
„Co mám dělat?“
Black stál krok od svého vězení. Tvářil se směšně nerozhodně.
Severus pokrčil rameny. „Nech se zachránit. Uteč před nimi. Je mi to jedno.“
Když se teď rozešel, už ho Black nezastavil. Tiché díky si asi jen představoval.
Pro jistotu počkal za zákrutem. Black se spěšně vrátil do cely. Grangerová rozbombardovala mříž, div že to Blacka nezabilo, a pak spolu s Potterem odletěli do východu slunce.
Nejlepší přátelé, nejvěrnější milenci, největší nepřátelé. Ne každý měl svou spřízněnou duši. Severus by raději patřil mezi ně, jistě by to bylo jednodušší. Ale asi mu nezbývá nic jiného než to snést.
Pán zla se vrátil. Pán zla se vrátil a Black se vrátil taky. Hvězdy Severuse musely nenávidět nebo se teď bavily jeho mizérií. Blackův londýnský dům se takřka přes noc proměnil ve štáb Řádu, což znamenalo, že se viděli často . To nebylo v plánu. Už tak stačilo, že se musel plazit před Pánem zla, nechat se proklínat, zjišťovat životně důležité informace a nenechat se chytit, ale ještě se musel vídat s Blackem pokaždé, když Řádu sděloval novinky. Black nebyl jediný, kdo Severusovi nevěřil, ale byl to on, kdo se nerozpakoval mu to vmést do tváře.
Vážně ho nesnášel.
Tělo bolavé, mysl rozjitřená a srdce neklidné vstoupil do tichého domu. Brumbálovi už zprávy předal, teď ještě zbyly ostatní. Někdo by měl být na hlídce. Ve zkratce řekne, co se stalo, a půjde. Potřebuje ze sebe dnešní noc co nejrychleji smýt.
Přešel do kuchyně, nikde nikdo. Šel do salónu. A ano, tam na pohovce spal Black. Ani boty si nesundal. Přemýšlel, jak moc je nutné, aby někomu podal hlášení hned teď. Mohl by jít pryč a mít klid. Pro jednou by mohl Brumbál Řádu říct, co se stalo, ne? Ne. Tuhle debatu s ním už jednou vedl a nehodlá si ji zopakovat. Aspoň si to členové mezi sebou řeknou, každý se s tím vyrovná po svém a Severus se nebude muset vypořádat se všemi najednou na další schůzi, kde by jim musel říct další nepříjemné zprávy. Ne, lepší bude to říct někomu teď a mít klid. I když je to Black.
Dvakrát klepl na rám dveří.
Black se pohnul. Otevřel oči. Chvíli zmateně zíral před sebe, pak se rozhlédl po místnosti a konečně si všiml Severuse. “To jsi ty,” zamručel. Promnul si obličej a zeptal se: “Co chceš?”
Mnoho věcí ale ani jedna z nich není být tady a teď. “Mám zprávy pro Řád,” řekl klidně a vyrovnaně. Ani stopy po vyčerpání nebo nějaké slabosti.
“Skvěle,” odtušil Black zachmuřeně. Znovu si promnul obličej. “No tak, ven s tím.”
“Justin Pilliwickle s rodinou jsou mrtví.” I to řekl klidně a vyrovnaně.
“Merline. Co se stalo?”
Co se asi tak mohlo kurva stát? “Pán zla mu nabídl místo ve svých řadách. I po řadě velmi přesvědčivých argumentů týkajících se jeho rodiny a několika názorných příkladů zahrnujících jeho dcerky nezměnil svůj odmítavý postoj.” Ale Pilliwickle svůj postoj změnil. Jakmile byly zapojeny jeho dcery. Pozdě.
I to se mu povedlo říct klidně a vyrovnaně. Gratuloval by si, kdyby měl sílu.
“Zatraceně,” zašeptal Black a zavřel oči.
“Řekni to ostatním. Já mám ještě jiné závazky.” Jako koupel, která snad zažene ten chlad a uklidňující lektvar, který si výjimečně dopřeje.
“Zabilo by tě ukázat aspoň trochu lítosti? Počkej, tobě to vlastně líto být ani nemůže. Moje chyba.”
Zamrkal. Zíral na Blacka a snažil se vymyslet, co mu na to má říct. Ať jde do prdele se nabízelo.
„Nemůžu si dovolit sedět na zadku a užívat si pohodlí. Narozdíl od někoho musím každý den mi jde o život každý den.”
Black jen ohrnul nos. „Roky jsem si říkal, proč kurva zrovna já musím mít tak příšernýho spřízněnce. Proč to musí být zasranej Smrtijed co je všechno, k čemu jsem už jako kluk obrátil zády. Ale ty to ještě vylepšuješ. Jsi psychopat!”
Co mu zase přelítlo přes nos? Vždyť mluví úplně z cesty. Ne, nebude to řešit. Jde pryč. “Nejspíš myslíš sociapata,“ odtušil. “Sbohem, Blacku.”
Black se zašklebil, popadl polštář a mrskl ho po něm. “Jsi kretén. Víš to? Bezcitnej kretén!”
Polštář se od Severuse odrazil a spadl na zem. Možná to byla ta absurdita situace. Black měl kromě hůlky v okolí tolik věcí, které po něm mohl hodit, a vybere si ze všech tu nejměkčí a nejubožejší. Severus nevěděl, proč to byla zrovna tahle hnědorůžová odpornost, co bylo poslední kapkou, ale při pohledu na ni se v něm něco zlomilo.
Rozesmál se.
Nebyl to hezký smích. Ne, byl to smích člověka, který ztratil rozum. Black na něj zaraženě zíral, překvapení se po chvíli změnilo v obavy.
“Zcvoknul ses?” zeptal se ho, když Severusův smích pořád nepřestával.
Nešlo přestat. Už ho z toho bolelo břicho, slzy mu tekly a běžně by se zděsil, že tak ztratil kontrolu, ale on už nemohl. Ani se nedokázal přimět se začít starat o to, jak vypadá. Už nemohl. Měl dost. Měl toho všeho dost.
Nakonec jeho smích utichl. Roztřeseně se nadechl. Black na něj pořád zíral.
“Co ti do toho je?” zeptal se ho. “Nesnášel si mě od první chvíle, co jsme se potkali. Co se staráš, jestli lituju muže, kterého jsem sledoval ztratit příčetnost dlouho před tím, než jeho rodina konečně zemřela? Chceš popsat všechno, co se mi honilo hlavou? Mám ti říct všechno, co cítím? Všechno, do posledního detailu, co se stalo? Vážně chceš vědět, jak zle mi je? Jo? Mám ti říct, co se stalo jeho šestileté dcerce? Chceš popsat, jak nejdřív volala tátu a potom už jen mlčela a zírala do prázdna? Pak budeš konečně spokojený?”
Black zavrtěl hlavou.
“Tak mi už dej kurva pokoj!” zařval na něj Severus. “Dej mi už kurva pokoj! To je to tak těžký?!”
Teď se Black ušklíbl. Zvedl obočí. “Moc dobře víš, že je.”
Severus vydechl a pomalu se nadechl. A o to přeci šlo, že? Ať chtějí nebo nechtějí, středobodem jejich vesmíru je ten druhý. Když se nevidí, myslí na sebe. Čím déle se nevidí, tím víc na toho druhého myslí. Poutu je jedno, jestli ty myšlenky jsou milující nebo vražedné. Pouto vyžaduje emoce. Vyžaduje hádky, když nedostane nic jiného. Vyžaduje krev. Proto byly tresty za zabití druhého tak vysoké. Pokud se spřízněnci nesnesli, končilo to vraždou často. Jen strach z polibku většinu lidí držel na uzdě. Ale když se pořádně pohádají, pouto se upokojí a mají pak na nějakou dobu klid, než se to zase zhorší.
Ale Severus na to nemá. Ne dnes. Nemá sílu teď bojovat. Bojuje o život celý den, celou noc. Nechce… nedokáže bojovat teď.
Jen si povzdechl a otočil se k odchodu. Tohle nemá cenu.
“Snape.”
Neotočil se ale zastavil. “Co? Co ještě chceš?!”
„Takže nakonec nejsi takovej bezcitnej bastard.“
To si z něj teď utahuje? „Ty máš co mluvit,“ odfrkl.
Black se napružil. „Co tím chceš říct?“
„No tak.“ Otočil se. „Tak tupý nejsi. Nebo ti už blechy vyžraly mozek? Ostatní jsou možná slepí, ale oba moc dobře víme, kdo z nás dvou má pro krutost vlohy. Je to vlastně obdivuhodné.“
Black zatnul čelist. „Kecy.“
Zvedl obočí. „Ale no tak. To ty mi tak rád předhazuješ, že jsem Smrtijed, ale měl by sis zamést před vlastním prahem.“ Suše se zasmál. „V porovnání s tebou jsou doteď některá setkání jako návštěva lázní. Nastavils mu laťku hodně vysoko, to ti musím přiznat. Bravo . Ale ano, jsi opravdu velký chudák, že jsi schytal zrovna mě. Ale víš co, dál se tu lituj a válej si šunky, zatímco jiní něco skutečně dělají.“
Black na něj jen zíral. To bylo zbytečný. Proč si vůbec třepí hubu. Otočil se a konečně odešel. Nejlepší přátelé, nejvěrnější milenci a největší nepřátelé. Aspoň že to Blacka sere víc než jeho.
Umbridgeová, pitomci ve škole i v Řádu, Brumbál, Pán zla, jako by neměl práce dost. Když byl Artur napaden na ministerstvu, každý chtěl po něm vysvětlení. Podle těch zoufalců v Řádu to byla jeho vina. Black byl příjemný jak třaskavý skvorejš v kalhotách. Pán zla ho stále dokola vyslýchal ohledně Pottera zatímco se před Severus pokoušel skrýt že to on vaří Arturovi lektvary. Kvůli vánočnímu večírku Malfoyových, ze kterého nemohl odejít podle původního plánu, přišel o celý kotlík. Alespoň, že informace, které získal, měly nějakou cenu. Ne, očividně toho bylo ještě málo, protože po něm Brumbál chtěl, aby toho arogantního pošetilce učil nitrobranu! Nitrobranu, která vyžaduje disciplínu a pokoru. Ani jedno z toho Potter neměl.
Zabte ho a ukončete jeho utrpení.
“Zde je seznam hostů, kteří byli na Malfoyově večírku. Zeleně označení byli přímo hosty Luciuse, oranžově označení s Luciusem soukromě hovořili, červení jsou vhodní adepti pro Pána zla. Doporučuji všechny monitorovat, některé bude ještě možné převést na naši stranu, nebo alespoň udržet neutrálními, pokud budeme dostatečně přesvědčiví.”
Kingsley si seznam převzal a děkovně kývl. “Podívám se na to. Chce ještě někdo něco dodat?” Když se nikdo neozval, ukončil poradu a všichni přítomní začali okamžitě řešit, co kdo plánuje o víkendu a zbytku svátků.
Běžně by Severus okamžitě vypadl, ale musel se ještě vypořádat s tím zatraceným Potterem. Než stihla Molly Weasleyová odejít z kuchyně, zastavil ji a požádal ji, ať ho za ním pošle. Nevěděl, proč se vůbec obtěžuje mluvit potichu, protože Black na něj hned udeřil s tím, co po Harrym chce.
Aspoň jednou v životě by si Black mohl hledět svého, ale ne, to by toho po něm chtěl Severus moc. Počkal, než se kuchyn úplně vyprázdnila, a pak Blackovi s klidem řekl: “Brumbál má pro něj úkol.”
“A proč mu to nemůže říct Brumbál?”
Zvedl obočí. “Máš pravdu. Ředitel má jistě málo práce a měl by se o to postarat sám. Zkus mu to navrhnout, jistě na tebe dá.” A Severus pak sní vlastní boty. Copak si Black myslel, že se z toho nepokusil vykroutit? Že se nepokusil Brumbálovi vysvětlit, že jeho hodiny nitrobrany Potter jistě přijme narozdíl od těch Severusových?
“O co jde?” překřížil si Black ruce a hrudi.
“Je to pro Pottera, ne pro tebe.”
“O. Co. Jde?” Zavrčel Black a udělal krok blíž k němu.
Stejně mu to Potter řekne, i kdyby mu to Severus zakázal. “Dvakrát to říkat nebudu. Jestli chceš, sedni si a mlč. Uslyšíš to společně s ním. Ale budeš zticha. Jasné?”
Black se na něj se sevřenými rty zapitvořil a pak sebou práskl d židla, div se nepřevrhla. Velmi dospělé. Severus si sedl na druhý konec a prostě jen čekal na Pottera. Black se nadechl, aby něco řekl, ale stačilo, aby Severus jen zvedl obočí a Black tu svou tlamu zase zavřel. To Severus považoval za výhru.
Zanedlouho konečně přišel Potter. Severus si nebyl jistý, jestli by to Black jinak vydržel. Řekne co musí a půjde. Nemá cenu to protahovat.
„Posaďte se, Pottere.“
„Poslyš,“ ozval se hlasitě Black.
Ne. Mlč.
Black se zhoupl na židli tak, že stála jen na zadních nohách, a mluvil kamsi do stropu, „asi bych ocenil, kdybys tady takhle nerozkazoval, Snape. Jsi totiž v mém domě.“
Co si to před Potterem dokazuje? Tohle je horší, než když se předváděl před Potterovým otcem. Potter se posadil vedle Blacka a se zatnutou čelistí a vzdorovitým výraz se díval na Severuse.
Tohle zvládne. Rychle to řekne a zbaví se jich obou. Ale jen aby měl Potter jasno… „Měl jsem se s vámi setkat mezi čtyřma očima, Pottere, jenže tady Black…“
„Jsem jeho kmotr,“ skočil mu do řeči ještě hlasitěji Black zatímco se pořád houpal.
Samozřejmě že je. Proto ho tady taky nechal! „Přišel jsem na Brumbálův příkaz,“ pokračoval Severus a dával si pozor, aby mluvil potichu. Ne, nezačne křičet. Nepodtrhne mu tu židli. “Ale samozřejmě tu můžeš zůstat, Blacku. Vím, že si rád připadáš… využitý.“
„Co má tohle znamenat?“ vyštěkl Black a nechal židli hlasitě dopadnout na všechny čtyři nohy.
Tomuhle říká mlčení? Takhle se skutečně nikam nedostanou. Takže si zase zopakují tu starou ohranou písničku. Dobrá. „Jen to, že nepochybně musíš být… hmm… otrávený při pomyšlení, že nemůžeš pro Řád udělat nic užitečného.“
Black zrudnul ale konečně zmlknul. Severus se podíval na Pottera. „Ředitel mě sem poslal, Pottere, abych vám vyřídil, že si přeje, abyste v tomto školním roce studoval nitrobranu.“
„Cože mám studovat?“ zeptal se nechápavě Potter.
Samozřejmě že neví, co to je.
„Nitrobranu, Pottere. Kouzelnou obranu vlastní mysli proti narušení zvenčí. Je to málo známá disciplína čar a kouzel, může ovšem být velice užitečná.“
Potter zbledl. „Proč musím studovat tu nitro… nitrobranu?“ vyhrkl.
„Protože to ředitel považuje za dobrý nápad,“ odpověděl mu Severus. „Budete jednou týdně dostávat soukromé hodiny, nikomu ale neprozradíte, co děláte, zejména pak nic neřeknete Dolores Umbridgeové. Rozumíte?“ To by jim scházelo.
„Ano,“ přikývl Potter. „Kdo mě bude učit?“
A teď to přijde. Zvedl obočí. „Já.“
Potter se zatvářil, jako by mu právě Severus řekl, že ruší famfrpál. Pak rychle pohlédl na Blacka, jakoby ho mohl zachránit.
„Proč nemůže Harryho učit Brumbál?“ zeptal se útočně Black. „Proč zrovna ty?“
Ale no tak! Vždyť to už řešili, ne? Může už přestat před Potterem dělat ramena a přestat mu to ztěžovat?
„Nejspíš proto, že jako ředitel si může dovolit přenechávat méně příjemné úkoly svým podřízeným,“ odpověděl mu ještě klidněji. Už to má za sebou. „Ujišťuji tě, že jsem se ho o tu práci neprosil.“ Vstal. „Budu vás čekat v pondělí v šest hodin večer, Pottere. Ve svém kabinetu. Kdyby se někdo vyptával, chodíte na doučování z lektvarů. Nikdo, kdo vás viděl na mých hodinách, nemůže popřít, že to potřebujete.“
Otočil se k odchodu.
„Počkej ještě okamžik,“ zarazil ho Black.
Co?! Co zase?! Severus se s jízlivě usmál a otočil se zpátky. „Mám dost naspěch, Blacku. Na rozdíl od tebe nemám volného času nazbyt.“
„V tom případě hned přejdu k věci,“ odpověděl Black a vstal. „Jestli se doslechnu, že těch hodin nitrobrany zneužíváš k tomu, abys Harryho šikanoval, osobně si to s tebou vyřídím.“
„Jak dojemné,“ uchechtl se Severus. „Jistě ti ale neuniklo, že se Potter velice podobá svému otci?“
„Ne, to neuniklo,“ přisvědčil Black pyšně.
„V tom případě ti musí být jasné, že je tak arogantní, že si jakoukoli kritiku prostě odmítá připustit,“ prohlásil klidně Snape. Tam skutečně žádná šikana nehrozí. A nečeká snad, že bude Pottera rozmazlovat, zatímco mu Pán zla vidí do mysli? Chápe snad, že Severus musí během hodin pořád dělat špeha? Uvědomuje si vůbec, jak vyčerpávající to je?!
Evidentně ne. Black prudce odstrčil židli, obešel stůl a namířil na Severuse hůlku. Tuhle hru můžou hrát dva. Namířil na Blacka studoval jeho tvář zkřivenou vzteky. Co bude další jeho krok? Zakleje Severuse nebo mu vrazí hůlku do oka jako pravý neandrtálec?
„Siriusi!“ vykřikl Potter.
„Varoval jsem tě, Srabusi,“ zavrčel s obličejem sotva čtvrt metru od Severusova. Kysele mu táhlo z tlamy. „Je mi jedno, jestli si Brumbál myslí, že ses napravil, já vím svoje…“
Zase tohle? Tímhle mu vyhrožuje? „Ano? Pročpak mu to tedy neřekneš?“ zašeptal Severus. „Nebo se snad bojíš, že nebude brát příliš vážně rady od někoho, kdo se už šest měsíců schovává v maminčině domě?“
„Pověz mi, jak se má poslední dobou Lucius Malfoy? Nejspíš ho nesmírně těší, že ten, kdo za ním běhal jako pes, sehnal zaměstnání v Bradavicích, co?“
Co s tím má společného Lucius? Proč ho teď do toho tahá? Nemluvě o tom že mu do toho nic nebylo! Mohl si běhat za kým chtěl. A Severus neběhal. To Black byl ten, kdo opíchal všechno, co mělo v Bradavicích nohy. „Když už mluvíme o psech,“ poznamenal tiše, „víš o tom, že tě Lucius Malfoy poznal, když ses naposledy odvážil vytáhnout na chviličku paty z domu? To byl moc chytrý nápad, Blacku, nechat se vidět v bezpečí železničního nástupiště… opatřil sis tím dokonalou výmluvu, aby ses propříště nemusel ze své skrýše ani hnout, že ano?“
Black zvedl hůlku. Takže kletba?
„NE!“ vykřikl Potter, přeskočil stůl a snažil se dostat mezi ně. „Nedělej to, Siriusi!“
„Chceš snad říct, že jsem zbabělec?“ zaburácel Black a pokusil se Pottera odstrčit stranou. Ten však neustoupil ani o píď.
Šílenec. Idiot. Zoufalec. „Hmm, ano, nejspíš ano,“ přitakal Severus.
„Uhni mi – z cesty – Harry!“ sípěl Black a volnou rukou Pottera odstrkoval.
Vážně si myslí, že má proti Severusovi šanci? Jen Potterovi dokazuje to, co Severus už dávno věděl!
Vtom se otevřely dveře a vešla celá Weasleyovic rodina. Všichni vypadali velmi šťastně. V jejich středu si hrdě vykračoval Artur, který na sobě měl pruhované pyžamo a přes něj přehozený plášť do deště.
„Jsem vyléčený!“ oznámil jásavě všem v kuchyni. „Zdravý jako řípa!“ Když je viděl, zarazil se.
Perfektní načasování. Jen tak tak se neušklíbl. Musel na ně být skvostný pohled. S Blackem na sebe mířili hůlkami a Potter mezi nimi stál s rukama rozpřaženýma jako by byl lidský štít.
„U Merlinovy brady!“ ulevil si Artur a přestal se usmívat. „Co se to tu děje?“
S tolika svědky už snad dá pokoj. Sklonil hůlku a i Black ho následoval. Ne, už řekl, co potřebuje. Tady nebude už ani minutu, jinak tomu zablešenci provede něco nepromíjitelného. Otočil se na podpatku, briskním krokem pršel kuchyní a mezi Weaslovými. U dveří se ještě ohlédl. „V pondělí v šest večer, Pottere.“ Nečekal na odpověď a zavřel je za sebou.
„Co se to tu dělo?“ slyšel tlumeně Artura.
„Nic, Arture,“ odpověděl Black. „Byl to jen takový malý přátelský rozhovor mezi dvěma bývalými spolužáky.“
To to teda vysvětlil. S chutí nechat něco vybuchnout nebo aspoň strhnout Nebelvíru dvě stě bodů odešel ze štábu. Nejlepší přátelé, nejvěrnější milenci, největší nepřátelé. Pche. Největší osina v zadku sedělo líp.
Vlastní křik mu pořád zněl v uších, i když už jen lapal po dechu. Udělal chybu. Stupidní a kolosální chybu. Ruce i nohy se mu třásly, koberec jako by mu drásal citlivou kůži do krve. Jestli tohle přežije…
„Ať se to už neopakuje, Severusi.“
„Ano, pane,“ zaskřehotal a sklonil hlavu. „Odpusťte mi to prosím, můj pane.“
„Budiž.“ Pán zla mávl rukou. „Zklamal jsi mě. Zmiz a příště mě raději potěš. V mých řadách není místo pro budižkničemy.“
„Ano, pane. Děkuji, pane.“ Podlamovala se pod ním kolena ale podařilo se mu zvednout a odkulhat pryč.
Netroufal si se přemístit. Ne takhle. Venku se sesunul na zem pod velkým bukem a opřel se o jeho kmen. Jen na chvíli zavře oči…
„Ale ale, Severusi, přeci nebudeš spát tady?“
Otevřít oči ho stálo mnohem víc, než by mělo. „Luciusi,“ zašeptal. Přejel si po rtech jazykem. Byly rozpraskané a rozkousané do krve.
„Žiješ. Výborně. Tak pojď, jdeme.“ Lucius ho popadl a pomohl mu na nohy. Severus zavrávoral ale Lucius ho podepřel. „Co se tam stalo?“
Zavrtěl hlavou. To teď řešit nebude.
„Co se s tebou děje, Severusi? Být takhle duchem nepřítomný. Máš štěstí, že žiješ.“
Ano, žádat Pána zla, ať zopakuje svoji otázku byla defacto žádost o popravu. Ta hrůza, když si uvědomil, že Pán zla čeká na jeho odpověď a Severus neměl šanci zjistit, o co jde… Nemohl nic říct na svou obranu. Přestat dávat pozor, a ještě takto… skutečně měl štěstí. Zhoršovalo se to. Jeho pouto s Blackem se zhoršovalo každým dnem a bylo jen otázkou času, kdy se něco stane. Že se ale stane tohle? Ani ve snu by Severuse nenapadlo, že uprostřed rozhovoru s Pánem zla začne přemýšlet nad tím, jak dlouho už Black hnije na Grimmauldově náměstí. Nedokázal ho dostat z hlavy ani na pět minut.
„Vážně se mi nelíbíš,“ pokračoval po chvíli Lucius. „Severusi? Slyšíš?“
„Ano,“ vydechl.
„Ještě že tak. Zkus zůstat při sobě, než se dostaneme ke mně, ano? Neopovažuj se omdlít!‘
„Neomdlívám,“ dostal ze sebe ale už teď měl před očima mžitky o velikosti talířů.
„Skvěle,“ odtušil Lucius.
Svět se s nimi zhoupl, zatočil, a Severusovi se zvedl žaludek. Rád by řekl, že se nepozvracel. I Luciusův stojan na deštníky by rád řekl, že se Severus nepozvracel, ale nebyla by to pravda.
Lucius nad tím jen mávl rukou, dostal Severuse do nejbližšího hostinského pokoje, kouzlem ho umyl a pomohl mu se převléknout z pomočeného a zakrváceného hábitu do pyžama a vlézt pod těžké přikrývky. Pak si sedl na postel vedle Severuse s rozložil před sebe pouzdro s lektvary. „Které chceš?“
„Všechny,“ řekl se zavřenýma očima. Otevřené mu zhoršovaly migrénu.
„Velmi vtipné.“
„Crucio. Svaly. Krev. Bolest tři.“
Lucius hvízdl. „Trojka? Nikdy si nebereš trojku.“
Nikdy takové chyby nedělá. Jen přikývl. Lucius mu postupně přikládal ke rtům lahvičky a Severus jednu po druhé vypil. Brzo začaly působit.
„Lepší?“
Zvedl obočí. „To je to tak vidět?“
Lucius se ušklíbl. „Jsi průhlednější než se zdáš. Chceš něco na spaní?“
„Ne. Díky.“
Lucius jen trhl rameny. „Není to nic, co bys neudělal ty pro mě. Co se tam ale stalo?“
Jen zavrtěl hlavou.
„Když jsi nevěděl, na co se zeptal, myslel jsem, že jsme tě ztratili. Severusi, tohle přeci nejsi ty. Co se děje?“
Moje spřízněná duše mě přivádí k šílenství a do hrobu zároveň. „Jen je toho hodně. Brumbál mi šlape na paty. Pokaždé, kdy se Pánu zla povedou jeho plány, musím mu dokazovat, že jsem na jeho straně. Vtipné je, že on věří, že jsem na jeho straně, jen má potřebu mě pokaždé ponížit.“
Lucius si povzdechl. „Brumbál už naštěstí dlouho problém nebude. S Popletalem se o to postaráme.“ Mrkl na Severuse, ale pak zvážněl. „Pořád nevím, jak to zvládáš. I když, evidentně nezvládáš.“
„Dej mi pokoj.“
Lucius se tiše zasmál a zvedl se. „Odpočiň si. Ráno se k nám přidáš na snídani.“
Severus se nadechl, aby ho zdvořile odmítl, ale Lucius zvedl prst.
„A a a. Žádné takové. Narcissa by si to se mnou vyřídila, kdybych tě nechal odejít dřív, než si tě sama prohlédne. To moc dobře víš.“
Pousmál se. Bylo to tak. „Dobrou noc.“
„Dobrou noc, Severusi.“
Asi to vypovídalo o mnohém, že Severus usnul ještě dřív, než Lucius odešel z místnosti.
Snídaně s Malfoyovými byla jako vždy opulentní a přátelská záležitost. Jakmile vešel do jídelny, Narcissa vstala a spěšně k němu vyrazila. „Severusi! Dobré ráno! Jak se cítíš, drahý?“
Usmál se a sklonil hlavu. „Mnohem lépe, děkuji.“
Narcissa ho chytla za ruce a odtáhla mu je od těla, aby si ho mohla lépe prohlédnout. Dal si pozor, aby sebou netrhl ani na sobě nedal znát, že má pořád ztuhlé a bolavé svaly. „Když mi Lucius řekl, že jsi musel zůstat přes noc, vyděsila jsem se. Jsi v pořádku?“
Stiskl jí ruce. „Už ano.“ Měla stejný tvar očí jako Black, i když ty její byly samozřejmě krásnější.
„Dobře.“ Usmála se na něj a začala ho vést ke stolu. „Pojď se najíst. S Dracem v Bradavicích jsme tu sami.”
Lucius se usmál. “Stejně vstává až k obědu.“
“To mě vůbec nepřekvapuje,“ odtušil.
„Hlavně že stává na první hodiny,” řekla Narcissa. „Narozdíl od někoho,“ dodala významně a sedla si vedle Severuse.
Lucius se na Severuse ušklíbl. „Jednou -„
„Každý čtvrtek,“ zamumlala Narcissa koutkem úst.
„- zaspíš na lektvary a už nikdy tě nenechají na to zapomenout.“
Usmál se a nechal Narcissu, ať mu naservíruje, co uzná za vhodné. Tento boj už vzdal. „Křiklan se tě jistě ještě ujišťoval, jestli jsi se vyspal dost.“
Lucius se jen usmál a napil se čaje.
Narozdíl od Molly Weasleyové Narcissa věděla, kdy přestat, a tak měl Severus před sebou jen pohár silného vývaru, dva kousky toastu a dýňový džus. Radši by nejedl ale tohle do sebe dostat dokáže. Ze všech Blackových byla Narcissa ta nejlepší. Ale ne, on musí schytat zrovna toho jediného idiota. Alespoň to není Bellatrix. Otřásl se. To by nepřežil určitě. Ale Black byl jen o půl řád lepší.
„Severusi?“ Narcissa mu položila dlaň na hřbet ruky.
Podíval se na ni. „Ano?“
„Ptala jsem se, jestli ti to stačí nebo bys chtěl něco jiného. Skřítci ti to hned připraví.“
Usmál se. „Stačí. Bohatě. Děkuji.“
„Děje se něco, Severusi.“
S úsměvem potřásl hlavou a přikryl její ruku svou. „Ne. Jen jsem unavený. Všechno je v pořádku.“
Lucius se na něj přes stůl významně podíval ale naštěstí to nijak nekomentoval.
Zbytek snídaně proběhl mnohem příjemněji. Diskutovali o Dracovi, knihách a koncertech a politice se vyhýbali obloukem.
Když se loučili Narcissa ho levné objala a zašeptala mu do ucha: „Opatruj se, ano?“
„Samozřejmě. Jinak to neumím,“ odtušil.
Smutně se na něj usmála a stoupla si vedle svého manžela. Lucius na něj jen kývl. “Se situací ve škole si nedělej starosti. Už brzy bude vyřešená.”
Což musí co nejdřív říct Brumbálovi. Další komplikace. “Děkuji. A děkuji vám oběma za… pohoštění.
Narcissa se usmála. “Byla to pro nás maličkost. Neváhej přijít, kdybys někdy potřeboval nebo jen chtěl, ano?”
“Dobrá. Tak tedy na shledanou.”
Přemístil se pryč. Oslabilo ho to ale naštěstí to na odštěp nebylo. A ani se nepozvracel. Stačil jeden Luciusův pohled a bylo mu jasné, co musí udělat. I když by raději snědl vlastní ruku. Tak se to ráno ocitl na Grimmauldově náměstí místo toho, aby si někde v klidu lízal rány. Blacka našel samotného v kuchyni. Zíral do hrnku kávy jako by se z ní snažil vyvěštit svou budoucnost a vypadal děsně.
“Co chceš?” obořil se okamžitě na Severuse.
“Musíme si promluvit.”
“Říká kdo?!”
Povzdechl si. Klid. Hlavně klid. “Dnes v noci jsem málem zemřel.”
“Málem? Škoda.”
Bastard jeden! Copak je tak tupý?! “Ano,” odsekl jedovatě Severus. “Velká škoda. Protože Řád má dalších deset špehů, kterým Pán zla důvěřuje a sděluje jim své plány. Že? Jaká škoda, že zrovna ten nejméně užitečný přežil další noc. Ale,” pokračoval jízlivě, “aspoň tvůj kmotřenec je v pořádku a nic mu nehrozí. Pána zla už nezajímá. Dokonce se rozhodl, že mu pošle dárek s omluvou za všechna ta ošklivá příkoří, kterých se na něm dopustil. Je to úplně nový muž. Vlastně, rozhodl se, že se vším skončí. Žádné vraždy. Žádné mučení. Žádný boj moc. Dá se na rybaření.”
Black rudnul, ale Severus ještě neskončil. “Takže ano, taková škoda, že jsem přežil. Jsem vám totiž úplně k ničemu a když už mladému Harrymu nic nehrozí, na co mě vůbec potřebujete? Takže ano, málem jsem zemřel a je to i tvůj problém.”
“Můj problém je, že žiješ. Jak to?”
“Pán zla se cítil šlechetně. A narozdíl od tebe mají i Smrtijedi ždibec soucitu.”
“Takže ten nóbl hábit je Malfoyův?!”
Ze všech ho napadne zrovna on? Proč je jím tak posedlý? Protočil oči. “Ne. Jejího veličenstva. Soustřeď se, Blacku.”
“Fajn. Co se stalo?”
Zhluboka se nadechl. Tohle bude nepříjemné. Tohle bude trapné. Ale musí to vyřešit. “Byl jsem… rozptýlen a Pána zla to nepotěšilo.”
“Co?” zmateně se zeptal Black.
“Povzdechl si. “Byl jsem rozptýlen a -”
“Ne, já tě slyšel. Ale co to doprdele znamená?”
“TO DOPRDELE ZNAMENÁ, ŽE KDYŽ SE KVŮLI NAŠEMU POUTU NEMŮŽU SOUSTŘEDIT NA SVOU PRÁCI, TAK JSME DOPRDELE V PRDELI. TO TO ZNAMENÁ!”
Black se ušklíbl. “Chceš říct, že na mě nemůžeš přestat myslet?”
Severus na něj ukázal prstem. “Sklapni,” zasyčel.
“Takže to kvůli tobě se mi dneska tak blbě spalo?”
Zvedl obočí. “Odpusť, že ti narušuji tvé spánkové cykly, drahý.”
“NEŘÍKEJ MI DRAHÝ!”
Přimhouřil oči. “Tak to začni brát vážně. Jasný? I Potter je dospělejší než ty.”
“To odv- počkej.” Black se zaraženě zamyslel. “To je dobře nebo špatně? Rozumný Harry je to, co chceme, ne?”
Protočil oči. “Ano Blacku. To chceme. Ale ty mu tu laťku nastavuješ opravdu nízko.”
“A to odvoláš!”
“Přinuť mě.”
Black vzal hůlku a významně ji položil na stůl.
“Už se bojím. Ale vážně. Tohle musíme vyřešit.”
“Fajn. Co chceš dělat?”
“Jsou různé možnosti, jak pouto uklidnit.”
“Spát s tebou nebudu.”
Zvedl obočí. “To jsem nenavrhoval.”
Black zrudnul. “Každý ví, že je to nejlehčí způsob.”
Potlačil chuť řvát. “Řekl. Jsem. Různé. Možnosti. Blacku. Různé.”
“Jako?”
“Mohl bych ti třeba jednu vrazit.”
“Nebo bych já mohl jednu vrazit tobě.”
“Dalšími možnostmi, jak jistě víš, jsou strávení delší doby ve vzájemné blízkosti, konverzace a dotyk.”
“Já na tebe sahat nebudu!”
“Děkuji.”
“Fajn.” Black si překřížil ruce na hrudi. “Tak si zalez do knihovny nebo tak nějak. Být v jednom domě stačí ne? I to je až moc blízko.”
“Ne.” Než Black stačil zase vystartovat, pokračoval: “Vzhledem k momentální intenzitě se obávám, že to nestačí. Potřebuji pouto stáhnout na minimum. Opakuji, Blacku. Nemůžu. Se. Soustředit. Pán zla stojí přede mnou, mluví o svém plánu zabít Pottera, a já jen myslím na to, jak krásné oči máš,” řekl sarkasticky.
“Myslíš, že mám krásné oči?”
Popadl jablko ze stolu a hodil ho po něm.
Black před jablkem na poslední chvíli uhnul. “Hej!”
“Soustřeď. Se. Čím blíž k sobě budeme, tím rychleji to budeme mít za sebou.”
“Fajn. Tak si sedni a drž kušnu. Snídám.”
“Káva. Snídaně šampionů,” odtušil, když si sedl naproti. Byli od sebe necelý metr. To musí poutu stačit.
“Drž mlč. Co jsi měl k snídani ty?”
“Vážně tě to zajímá nebo chceš mít jen příležitost nadávat na Luciuse?”
“Luciuse,” zašklebil se Black. “Luciuse, Luciuse. Pořád za ním běháš jak poslušnej pejsek.”
“Jen jeden z nás se podobá čoklu a já to nejsem. A jen pro pořádek, to tvá sestřenice mě dnes ráno měla v péči.”
“Narcissu z toho vynech,” zavrčel Black.
“Rád bych.”
“A co jsi teda snídal?”
Co mu po tom je?
“Jestli mi to neřekneš, řeknu Molly, že nic.”
“Blafuješ.”
“Chceš si na to vsadit?”
Povzdechl si. “Jak chceš. Vývar. Stačí?”
Black pískl. “Vážně jsi měl na mále, co?”
“Táhni.”
“Rád bych. Ale mám takovou umaštěnou kouli na noze. Ta mě spíš táhne ke dnu.”
“K tomu mě nepotřebuješ. To zvládneš sám.”
Black ho probodl pohledem. “Vážně tě nenávidím.”
“Ach mé srdce,” řekl monotónně. “Jak to jen přežiju?”
“Nefunguje to.”
Severus zvedl obočí. Seděli v salónu, každý z nich si četl. “Je to teprve týden. Trvalo dekády, než se pouto dostalo do tohohle stavu. Vážně čekáš, že za týden se to zlepší?”
“Musí! Když mi pořád trčíš v hlavě, znamená to, že já trčím v tý tvý. Nemůžeme si to dovolit.”
Povzdechl si a založil prstem stránku. “Co tedy navrhuješ?” Bylo jediné štěstí, že je Potter v nitrobraně tak marný. Pán zla byl skutečně potěšen, že ho Severus tak úspěšně sabotuje. Nejsmutnější na tom bylo, že Severus nemusel udělat vůbec nic.
Black něco zamumlal.
“Prosím?”
“Můžeme zkusit ten kontakt.”
“Neříkal jsi, že na mě sahat nebudeš?”
“Jo, ale nefunguje to. A tady jde přece o Harryho. Takže jestli to pomůže, tak tě budu držet za ruku a zírat ti do očí nebo já nevím co ještě.”
Severus by se hádal. Podle něj to určitě fungovalo. Black byl koherentní a dokázal se ovládat. Zvedl obočí. “Jak bych mohl takovou nabídku odmítnout?”
“Hele jdi někam.”
“Kam? Chceš jít do kuchyně? Na půdu. Do ložnice .”
Black zatnul čelist, ale zhluboka se nadechl a zase ji povolil. Severus byl skutečně ohromen. Black pak vstal a sedl si do křesla vedle Severuse. Natáhl k němu ruku.
Skutečně to myslí vážně.
Severus ho za ni chytil. Byla horká a zpocená. Black ho okamžitě stiskl a Severus se jen tak tak neušklíbl. Rozdrtit mu ji nemusí!
Teplo se mu šířilo paží do celého těla.
“To fakt funguje,” řekl udiveně Black. “Cítíš to?”
“Ano.”
“Myslíš, že to takhle je vždycky?”
“Ne. Intenzita se snižuje četností. Proto jsou manželé, co jsou svoji, schopni po sobě dennodenně nelézt.”
“Hmm.”
Severus se vrátil ke své knize, kterou při otáčení stránek musel balancovat na koleni.
“Jak dlouho si myslíš, že to zabere teď?”
S tím, jak už má kvůli Blackově stisku odkrvenou ruku, snad dlouho ne.
“Něco jsem si přečetl.”
“Šokující.”
“Táhni. Je to o poutu.”
Povzdychl si, Blacka pustil a promnul si obličej. “Osviť mě.”
“Tohle držení je dobrý, ale pořád to není dost.”
“Jsou to dva dny.”
“Ale nestačí to! Našel jsem knihu o poutech a tam se píše, že pouto je nejsilnější v místě, kde bylo přivedeno na povrch.”
Cítil, jak mu cukají koutky. Ne, nebude se smát. “Navrhuješ snad, abychom se k sobě přitiskli svými srdci a pocítili sílu hvězd jak koluje našimi žilami?”
“Tys to četl taky!”
Když mu bylo šestnáct. Teď to nepřicházelo v úvahu o nic méně než tehdy. Ušklíbl se. “Věřím, že je to něco, co by má matka označila jako něco na až po svatbě. Na to zapomeň.”
“Ale prosimtě! Nebuď tak úzkoprsý! A nemusíme jít hned srdce na srdce.”
Jít hned srdce na srdce? Plánuje snad někdy jít srdce na srdce?
“Prostě si jen přiložíme ruce.” Položil si svou na hruď. “No tak.”
Bude to účinnější. Už teď cítil, jak se jejich pouto zklidňuje a stabilizuje. Dovedl udržet čistou mysl mnohem déle. I když Black tvrdil, že to nefunguje. Ten zabedněnec měl citlivost hodnou pařezu. Možná on si ničeho nevšiml, ale Severus ano. To, co Black navrhuje, pomůže ještě víc. Ale uvědomuje si, kam něco takového téměř vždy vede? Uvědomuje si, jaký vliv něco takového na spřízněné duše má? Vzhledem ke své situaci to byl Severus ochotný podstoupit. Tu hrůzu, která ho zaplavila ve chvíli, kdy si uvědomil, že neví, co se děje, už znovu zažít nehodlá. Pán zla znovu tak shovívavý nebude.
“Dobře.”
“Fakt?”
“Ano.”
Black hned zvedl ruku směrem k Severusovi. Pak zaváhal. Severus protočil oči a posunul se blíž. Ale když se ho Black dotkl, nic se nestalo. Když pominul ten pocit jak divná situace to je.
“Ehm.”
Zvedl obočí. “Přes látku to asi fungovat nebude.”
“Přes látku,” zamumlal Black a pořád zíral na svou ruku na Severusově hrudi.
Merline, do čeho jsi to duši dal.
Odstrčil Blackovu ruku a rozepnul si několik horních knoflíků.
Black pořád jen zíral.
Odhrnul si látku a uvolnil místo, kde měl své slovo.
“Kde to je?”
Zase zvedl obočí. “Myslíš, že s tím budu chodit, aby to každý viděl? Skryl jsem to hned, jak jsem přišel na správné kouzlo. Ve dvanácti.”
Black zrudl. “Aha.”
“Pořád tam je. Dělej.”
Když se ho Black dotkl teď, Severus se musel kousnout do jazyka, aby zůstal potichu.
“Tohle je fajn,” řekl Black a zíral si uhranutě na ruku.
Fajn. Tak se to dalo říct. Pomalu se nadechl. Polkl. Ano, to bylo fajn.
“Co máš vlastně za slova? Nepamatuju se.”
“Kušuj,” dostal ze sebe. Merline, tady je horko.
“No tak, řekni mi to. Co máš za slova?”
“Kušuj. Tos řekl.”
“Aha. Promiň.”
Teď se mu omlouvá? Teď?! Je to horší, než kdyby ho držel za ptáka a teď se mu omlouvá?!
Black se zamračil a o kousek ruku posunul. “Strašně ti buší srdce. Jsi v pohodě?”
Ať s ní nehýbe! “Jo.” Odkašlal si. “Myslím, že to stačí.”
“Vždyť to byla jen chvilka. Ještě to určitě nestihlo nic udělat.”
To by se Severus hádal. “Kdyby to bylo obráceně, mluvil bys jinak.” dostal ze sebe.
Black pokrčil rameny. “Fajn. To je asi fér.” Konečně z něj sundal tu zatracenou ruku. Bez řečí si přetáhl svoji košili přes hlavu.
Tohle Severus nedomyslel. Vlastní dětský rukopis na něj zíral z Blackova prsáku, obklopen řadou tetování. Dávej bacha! To řekl? Myslel, že řekl něco jako dej pozor. Bylo to tak dávno.
Black pokrčil rameny a začal si třít jednu paži. “Vždycky jsem dělal přesný opak. Přišlo mi to vtipný.”
Samozřejmě, že mu to přišlo vtipný, Co Blackovi v životě nepřijde jako žert? Teď jen Blackovi ukázat, jaký to doopravdy je a s trochou štěstí dá Severusovi s tímhle nesmyslem pokoj. Zvedl obočí a ušklíbl se. “Připraven?”
Teď byl Black ten, kdo protočil oči. “Ty nadě- kurva.” Poslední slovo mimoděk vydechl.
Severus se ušklíbl a přitiskl své prsty ještě silněji k těm slovům. “Jak vlastně postupuje úklid?” zeptal se ho konverzačně, zatímco prsty obkresloval jednu linii za druhou.
“Co? Úk- kurva – Snape, co to je?”
Ušklíbl se. “Taková chvilka. Ještě to určitě nestihlo nic udělat.” Z bříšek prstů přešel na nehty.
Black zasténal. Pak probodl Severuse pohledem. “Ty bastarde.”
“Ale? Co jsem udělal? Byla to jen chvilička.” Chtěl odtáhnout ruku ale Black ho za ni chytil. “Neopovažuj se přestat.”
No to se teda opováží. Vytrhl se mu. “Nejsme trochu zoufalí?” zeptal se jízlivě.
Měl čekat, co Black udělá, ale nečekal a Blackova ruka na hrudi mu vyrazila dech.
Když viděl Blackův samolibý úšklebek. varoval ho: “Nevíš, s čím si zahráváš. Nech toho.”
Black se naklonil a zašeptal: “Přinuť mě.”
Bylo těžké říct, co se stalo dřív. V jednu chvíli na sebe zírali, v další Severus zarýval do Blackových slov nehty dokud krev netekla, zatímco se zuřivě líbali. Kdyby mohl, tak je z toho bastarda vydrápe. Pak se Black odtáhl a zašklebil se. “Škrábeš.”
“Máš s tím problém?” odsekl. “Můžeme hned přestat.”
“Přes tvou mrtvolu.”
“Chceš říct přes mou mrtvolu.”
Zašklebil se. “Přesně.”
To je ale idiot. “Zmlkni už.”
Black nic neřekl. Místo toho jen pohnul prsty a zase zavadil o Severusovo slovo.
Zachvěl se.
Black se ušklíbl a vrhl se na něj. Začal mu rozepínat knoflíky.
Severus to pozoroval se zvednutým obočím.
„Nechceš mi pomoc?“ zavrčel na něj Black. „Proč jich máš tolik?“
„Ani ne.“
„Kreténe.“
„Idiote.“
Zavrčel a začal ho líbat. Na knoflíky se vykašlal a začal mu rozepínat kalhoty.
Byl nějak moc soustředěný. Severus mu zase přejel nehty po jeho slovech. Když Black zasténal a jeho ruce sebou škubly, ušklíbl se. Tuhle hru můžou hrát dva.
„Bastarde,“ vydechl Black.
Ušklíbl se. „Jestli se nedovedeš soustředit, tak to řekni.“
„Kušuj.“
Zvedl obočí a nehtem mu obtáhl D.
Black sykl. „Vážně tě nesnáším.“
Zasmál se. „Začneš už s těma rukama něco dělat nebo to budu muset oddřít sám?“
Místo odpovědi mu vrazil jazyk do pusy a ruku do kalhot. „Já… ti… ukážu…dřinu…“
Dostával pak ze sebe zatímco se skrz vrstvy probojovával k jeho ptáku.
Obkroužil J a v kličce přitlačil nehtem. „Mlč už.“
„Proč toho máš tolik na sobě?!“
„Je únor.“
„No a?! Koukej to dát dolů!“
Odtáhl se.
„Počkej, ne-„
Zvedl obočí. „Tak mám se svléknout nebo ne?“
Black si olízl rty. Zorničky měl rozstřelené vzrušením. „Jo. Rozhodně jo.“
Ušklíbl se a začal rozepínat jeden knoflíček po druhém. „Taky toho máš stále dost.“
Během dvou vteřin byl Black nahý. Netrpělivě seděl na pohovce a klepal nohou. „No tak! Pomaleji to nejde?!“
Usmál se a další knoflík rozepnul ještě pomaleji.
„Seš bastard.“
„Opakuješ se.“
Black se zašklebil. Pohodlněji se rozvalil a začal si hrát se svým ptákem. „Fajn. Dělej.“
„Kouzelné slůvko?“
„Hned.“
Ruce na opasku se mu zastavily. „Ještě toho můžeme nechat.“
„Neopovažuj se.“
Zvedl obočí.
„Z tohohle nikdo couvat nebude. Slyšíš.“
Ušklíbl se a rozepnul si pásek a i kalhoty. „Chceš říct, že ani zbabělec jako ty nevycouvá?“
Black vstal a přišel přímo k němu. „Ani zbabělec jako ty z toho nevycouvá.“ Chytil Severusovy kalhoty a strhl je dolů. Jakmile mohl, omotal kolem Severuse prsty a stiskl. „Jasný?“ zašeptal.
Zachvěl se. S prsty to rozhodně uměl. „Tak co kdybys zmlkl a konečně se do toho pustil?“
A že se do toho pustil. Hladově Severuse líbal a povalil ho na pohovku. „Víš.. jak… dlouho…“ „Mlč už Merline!“ přerušil ho Severus. „Prostě mě ošukej a mlč nebo ti tu pusu zavřu sám!“
Black se ušklíbl. „Něčím konkrétním?“
Uškrtí ho. Přísahá, že ho uškrtí. „Blacku…“
„Fajn. Jseš ale strašně nudnej, víš to?“
To se teprve ukáže. Zavřel oči a soustředil se na Blackovi naolejované prsty.
„Neopovažuj se usnout.“
„Ticho.“
„Neroz-„
„Ti-cho.“
Kupodivu poslechl. Jeden prst rychle nahradily dva. Pak tři.
Něco ho plesklo po tváři. Pro Blackovo dobro doufá, že to byla ruka. Otevřel oči. Black mu klečel mezi nohama a významně hýbal obočím.
„Co?“
Black stiskl rty pevně k sobě a dál hýbal obočím.
„Co?!“
Zvedl prst, odemkl si ústa imaginárním klíčem a zašklebil se. „Můžeme?“ Zase je zamknul.
Protočil oči. „Ano.“
Odemkl. „Jsi si jistý?“ Zamkl.
„Ano.“
Odemkl. „Opravdu?“ Zamkl.
„Jo,“ zavrčel. „Neser a dělej.“
Black jen pokrčil rameny a vnikl do něj. To bylo ono. Ano. Zavřel oči a soustředil se na pocit plnosti. Black začal přirážet. Pak přestal. Otevřel oči.
Black se mračil.
„Co je?“
Ukázal si na pusu.
„Merline, mluv.“
„Děkuji pěkně, milost pane,“ zapitvořil se. „Není to fér.“
„Co není fér. Se chceš prohodit? To říkáš brzo.“
„Ne. Není fér, že ty vidíš svoje slova ale já ty svoje ne.“
Protočil oči. „Prosimtě dělej. Tohle začíná být dost velká nuda .“
Black se načepýřil a silně přirazil. „Kušuj. Chci vidět svoje slova.“
Merline, za co ho trestáš. To mu hvězdy opravdu nemohly najít lepší spřízněnou duši? Natáhl se pro hůlku a rychlým kouzlem si zviditelnil slova na hrudi. „Spokojený?“
Black se zazubil. „Velmi.“
Namířil na něj hůlku. „Dělej.“
Štěkavě se zasmál. „Ale no tak.“ Přirazil. „Co s ní chceš dělat?“ Změnil úhel a zase přirazil.
Konečně se trefil. „To je ono. Přesně takhle.“
„Skvěle. Hůlku pryč. Ještě mi vypíchneš oko.“
Za koho ho má? Odložil ji ale pořád ji měl na dosah. Zavřel oči a vnímal každičkým kouskem svého těla postupně stoupající vzrušení.
Najednou na svém slově ucítil horkou vlhkost. Blesk mu projel po páteři. Kurva . Otevřel oči. Black se na něj šklebil. Byl nad ním sehlý, jazyk pořád vyplazený, centimetr nad Severusovou kůží. Jeho horký dech na křivkách slova tomu nijak nepomáhal. Brnělo to. „Já to slyšel.“
„Táhni.“ Rozhodně to bylo mnohem lepší využití pro jeho ústa.
Netáhl. Přirazil. Znovu se sehnul k Severusově slovu.
Tohle ho zabije. Tohle ho zabije. Zíral před sebe, ale viděl jen světla. Lapal po dechu a s každým přírazem a pohybem jazyka se to jen zlepšovalo. Zhoršovalo. Myslel zhoršovalo! Ne, kurva, takhle rychle se rozhodně neudělá. Rychle zašmátral rukou po Blackových slovech. Ztráta rytmu mu prozradila, že trefil do černého. Prsty poklepával po škrábancích, tlačil na ně, a Blackovi pohyby byly čím dál trhanější. Ještě že tak. Severus byl už tak blízko!
Jo. Jo. Jo! Kurva jo!
Blesky mu pronikly celým tělem, od palců u nohou po špičky ukazováků. Dech se mu zadrhl a celé jeho tělo bylo v jednom ohni. Prohl se v zádech. KURVA .
Když přišel k sobě, Black na něm ležel rozplácnutý, stejně jako on ztěžka oddechoval a byl zbrocený potem.
Gumovou rukou se ho Severus pokusil ze sebe odstrčit, ale marně.
„Co to, kurva, bylo?“ zaskřehotal Black.
To by ho taky zajímalo. Stěží popadal dech. „Říká se tomu sex. Možná jsi už o tom někdy slyšel,“ dostal ze sebe.
Zadýchaně se zasmál. „Kušuj.“
Jeho dech mu ovanul slova. Teď to příjemně chladilo. Zvláštní.
Pokusila r ho znovu odstrčit. „No tak, vstávej.“
„Ne.“
„Dělej.“
„Ne.“
Protočil oči. „To se chceš mazlit? Přiložit slova na slova?“
Black zvedl hlavu a zamžoural na něj. „No zkusit bychom to mohli, ne?“
„Ne.“
„No tak. Jen to zkusíme. Co nejhoršího se může stát?“
Pravda. „Ale pak ze mě konečně slezeš.“
„Jasně!“ Odstrčil se od Severuse. „Počkej, jak to uděláme? Levá na levou…“ Pohnul hrudníkem ze strany na stranu, jako by to v duchu zkoušel. „To spadnu z gauče!“
Zvedl obočí. „Chceš to zkusit nebo ne?“
„Fajn,“ řekl a začal se štelovat, „ale drž mě.“
„Nikdy.“
Než mu stačil Severus říct, že to bude určitě snazší, když z něj vytáhne svýho ptáka, spojil Black jejich slova.
Nevěděl, jestli to bylo horké nebo studené. Bylo to… jako to nejvřelejší objetí uprostřed zimy a osvěžující sklenice vody během parného dne na sluncem vypečené pasece. Bylo to jako zmrzlina a šálek nejlepšího čaje v jednom. Bylo to jako světlo hvězd stočené ve flakónu a sluneční paprsky vpletené do hřejivého svetru. Bylo to jako maminčina laskavá náruč a… bylo to jako… Domov.
Oči ho štípaly. Ne. Tohle bylo moc. Pevně stiskl oči k sobě, pak si odkašlal a odstrčil Blacka od sebe.
Ten byl celý červený a uhýbal pohledem, konečně ho ale ze Severuse vytáhl. „To bylo… divný,“ dostal ze sebe. Měl nakřáplý hlas.
„Souhlas.“ Rychle vstal, kouzlem se očistil a začal se oblékat.
„To už znova dělat nebudu.“
Jo, s tím taky souhlasí. Podíval se na Blacka, zatímco si zapínal kalhoty. „Jen to?“
Black pokrčil rameny a oblékl si košili. „Jo. Zbytek tak divnej nebyl.“
Zvedl obočí. „Víš, že se tomu říká sex, že ano?“
Mrsknul po něm růžovohnědý polštář. „Padej už.“
V klidu zapínal jeden knoflík po druhém. „Jen abychom měli jasno.“
„Myslíš, že to fungovalo?“
Už teď se cítil mnohem klidněji a mysl měl čistší, než kdy dřív. Bylo to roky, co v ní měl tak jasno. „Ano.“
„Takže, myslíš, že to bude potřeba zopakovat?“
„Ano. Raději bych neriskoval.“
Blackovi zacukaly koutky. „Dobře. Stejně tě pořád nesnáším.“
Usmál se. „Nečekal bych nic jiného.“ Ještě zkontroloval, že vypadá dostatečně slušně, a odešel pryč. Dokud se za ním nezavřely dveře, cítil v zádech Blackův pohled.
Nejlepší přátelé, nejvě- do prdele to byl ale dobrej sex.
Má Tichošlápka! Má Tichošlápka tam, co je to schované.
Zatracený Potter.
Neměl Tichošlápka. Neměl Tichošlápka tam, co je to schované.
Black byl na Grimmauldově náměstí, k smrti unuděný. Než ale stačil Řád cokoliv udělat, už byl Potter s ostatními na ministerstvu. Black šel samozřejmě taky. Neexistovalo, že by nešel Harrymu pomoct.
Severusovi nezbývalo nic jiného než čekat na zprávy.
Ten zmetek jeden nebelvírskej.
Bylo to zvláštní, když se to stalo. Na moment ho zahalilo teplo, jako by měl na sobě ohnivou vrstvu. A pak to bylo pryč. Když se nadechl, bylo mu stejně, jako předtím. Ale něco bylo jinak. Byl pryč . Nebolelo to. Prostě byl pryč. Věděl, že Black není. Že nedýchá. Že nežije. Ale nebyl pryč pryč. Zase se potkají. Vrátí se.
Nashle v příštím životě.
Snad to vyjde lépe.
Nejlepší přátelé, nejvěrnější milenci, největší nepřátelé. Poprvé po dlouhé době Severus nelitoval, že patří mezi ně.
Saint Hellena's Sanctuary 