Být U Munga jako pacient bylo divný. Být U Munga jako pacient s Potterem bylo děsný. Nesnášel ho. Byl to idiot, bastard, a ještě ho ztrapňoval. Neměl v plánu sem ještě někdy jít. Nikdy už tu neměl být! Už takhle tu strávil dost času. Nepotřebuje vidět výrazy všech, jakmile si uvědomí, že je tu jako pacoš a ještě ke všemu s tak debilními zraněními. Nepotřebuje vidět jejich znepokojení, lítost, zadostiučinění, satisfakci. To opravdu ne.
A ani nečekal, než přijde na řadu, jak by měl. Hned jak ho sestra Naplocková viděla, hned ho poslala přímo do ordinace. Vzhledem k vážnosti svého zranění, tedy minimální, by měl čekat alespoň půl hodiny! A jak znal ji, tak to nebylo kvůli Potterovi. Jestli někdo efektivně kašlal na slávu a jména, tak to byla ona. Jen na Draca mrkla, usmála se a poslala ho dál.
Díky Merlinovi, že Potter musel čekat venku. Už takhle ho měl plný zuby.
„Ále! Koho nám to tu skřeti nesou? Tak, jaký máte problém?“
Podíval se na léčitele a jen zvedl dlaně. Protočil oči. „Můj doprovod na tom trval. Dobrý den, mistře Goldsteine.“
Léčitel přišel k němu, vzal ho za zápěstí a ruku si prohlédl. Pak se na něj podíval přes obroučky brýlí. „Co mi k tomu řeknete?“
„Magické popáleniny způsobené drobným prokletím na Hulácích. Běžná léčba neefektivní. Uzdraví se stejným tempem jako běžné neošetřené popáleniny.“
Léčitel zakouzlil několik diagnostických kouzel. Pak mlaskl. „Přesně tak. Jaký postup byste doporučil?“
Pokrčil rameny. „Je to snesitelné a ne příliš rozsáhlé. Plánoval jsem to vydržet.“ Zkrabatil obočí. „Bylo by potřeba prokletí prolomit a pak nanést ošetřující lektvary.“
„Výborně. Máte štěstí, že zrovna na to vzdělání mám.“ Vyhrnul si rukávy a pustil se do práce. Za pár minut bylo hotovo.
„Máte toho teď hodně, že?“
Zprávy se nesly rychle. Přikývl. „Už to tak bude.“
„Předpokládám, že si ještě rozmýšlíte odpověď na můj dopis, že?“
Dopis? „Nejsem si jistý, jestli vím, o čem mluvíte. Několikrát u mě v posledních dnech hořelo. Spoustu dopisů jsem nestačil přečíst.“
„Aha.“ Léčitel Goldstein zamručel. „Když jste tady… nabízeli jsme vám tam trvalé zaměstnání. Když jste u nás skončil, nestihli jsme vám to nabídnou osobně. Popravdě,“ podrbal se na týlu, „se mi to úplně vykouřilo z hlavy a pak jste byl pryč. Myslel jsem, že končíte až v létě. Pacienti vás mají rádi, jsou na vás zvyklí, sestry jsou s vaší prací spokojené, prý je na vás spoleh a na převazy jste talent.“
To… si z něho utahuje?
„Byl byste běžný zaměstnanec. Časem byste se možná mohl zúčastnit i školení. Nechci nic slibovat, ale někdo s vaším talentem a přístupem by mohl v léčitelství udělat kariéru. Nepřemýšlel jste o tom?“
Zůstal na něj zírat. Ne. To teda ne. On a léčitel? To musel být žert. Rychle se ale vzpamatoval. „O tom jsem nikdy neuvažoval. Ale… děkuji za nabídku, popřemýšlím o tom.“
„Zvažte. A buďte opatrný.“
“Jistě. Děkuju. Nashledanou.“
Takový nesmysl. Léčitelem být přece nemůže!
„Nashledanou i vám.“
Zpátky do čekárny šel jako v mrákotách. To musel být jen špatný žert. Draco nebyl nijak excelentní. Jen dělal, co mu řekli. A že ho mají pacienti rádi? Nesmysl. Tohle celé byl nesmysl. Nesmysl!
Potter si okamžitě stoupl, jakmile ho viděl. Dracovu pozornost ale měla sova, které seděla na opěradle židle, červená obálka přivázaná k pařátku.
Do prdele.
Ale asi lepší tady než na ulici. Nebo v restauraci.
Ale nepotřeboval, aby to zrovna Goldstein nebo sestry slyšeli. To už sem pak opravdu nebude moci strčit nos. S povzdechem přešel k sově.
“Draco, můžete si to otevřít na sesterně, jestli chcete,” nabídla mu Naplocková.
Krátce přikývl. “Děkuju.” Bylo to od ní laskavé. Nepotřeboval žádné laskavosti. Nezasloužil si je. Ale když už to nabídla… Jen hlupák by odmítl.
Vzal si od sovy Huláka, který se mu v prstech okamžitě začal třást. To bylo špatné. Neměl moc času. Ráznými kroky obešel sesterský stůl a prošel do sesterny dveřmi, které mu Naplocková přidržela. Než je stihla zavřít, proklouzl dovnitř i Potter. Zamračil se na něj, ale Hulák se mu v ruce třásl čím dál víc Za chvíli vybouchne. Jestli se teď popálí, tak to bude mít u Goldsteina určitě na talíři.
“Zavři dveře,” stačil ještě po Potterovi štěknout a už Huláka otvíral.
“TY ZASRANEJ SMRTIJEDSKEJ SRÁČI!!!” Rozlehl se ženský hlas sesternou. Polkl. Huláky od žen byly nejhorší. Vždycky byly strašně dlouhý. “NEVÍM, CO JSI TY PARCHANTE HARRYMU UDĚLAL, ALE AŽ NA TO PŘIJDU, TAK TI TO SPOČÍTÁM! JAK SE OPOVAŽUJEŠ?! PO TOM VŠEM, CO PRO NÁS HARRY POTTER UDĚLAL?! NEVÍM, JAKÝ PLÁN MÁŠ, ALE NEPOVEDE SE TI TO! TÁHNI DO AZKABANU, TY BASTARDE JEDEN! MĚLI TI DÁT POLIBEK STEJNĚ JAKO TVÉMU ŠPINAVÉMU OTCI A CELÉ TVÉ RODINĚ!!! JSI OSTUDA KOUZELNÍKŮ A JÁ NEMŮŽU UVĚŘIT TOMU, ŽE MÁŠ TU DRZOST! JESTLIS MU DAL LEKTVAR LÁSKY, TAK SI TĚ NAJDU A VYKASTRUJU TĚ, SLYŠÍŠ?! HARRY POTTER SI ZASLOUŽÍ MNOHEM VÍC NEŽ NĚJAKÝHO ŠPINAVÝHO SMRTIJEDA A VRAHA!!! MĚLI BY TĚ VYKASTROVAT A DÁT TVÝ KOULE K VEČEŘI TLUSTOČERCŮM! PROKLÍNÁM TĚ, TY HAJZLE ZMIJOZELSKEJ! ZASLOUŽÍŠ SI SHOŘET V AZKABANU, TY SYČÁKU! TY PREVÍTE! TY SRÁČI! TY, TY, TY, TY SMRTIJEDE! TY HADE! TY, TY… ÁÁÁÁ! NENÁVIDÍM TĚ, TY BASTARDE JEDEN! NECH HARRYHO BÝT NEBO TI TO SPOČÍTÁM!”
A s tím se Hulák rozcupoval. Vida. To nebylo ještě tak hrozný. Vlastně to bylo dost krátký a ani ne moc kreativní. Některé Huláky na něj vřískaly hodiny. Tomu říkal výdrž. Navíc, tlustočervi byli býložravci. To věděl každý.
Povzdychl si a kouzlem uklidil rozcupované kousíčky.
„Je mi to líto.“
Otočil se na Pottera. Vypadal, jako by mu někdo vrazil pěst do břicha. „Tohle…“ prohrábl si rukou vlasy. „Tohle jsem nechtěl.“
Změřil si ho. „Je to od někoho, koho znáš?“
„Ne. Ale-„
„Ne. Takže co? Jen potřebovala záminku. Zapomeň na to.“
„Ale kdybych-„
„Věděl jsem, do čeho jdu. Zapomeň na to.“
„Ale to, co říkala, bylo-„
„Nic co jsem ještě neslyšel.“ Povzdechl si. „Zapomeň na to. Vážně. Jdeme?“
Potter chvíli váhal, ale pak přikývl. „Dobře. Chceš… chceš se, chceš se tvářit jako že jsme spokojení?“
„Co?“
„Asi to bylo slyšet ven. Když vyjdeme ruku v ruce, pomůže to, ne? A asi bych mohl dát Věštci i rozhovor… Co myslíš?“
Že z něho ještě možná něco bude. Rozhovor by mohl pomoct. A když odsud odejdou jako pár, aspoň to nebude lidem od Munga divný. „Fajn. Tak jo. Můžeme se držet za ruku.“
„Dobře. Ale za pravou. Jsem levák a chci mít přístup k hůlce.“
Protočil oči. „Jasně.“ To mu vlastně vyhovovalo. Taky se mu půjde po ulici líp s vědomím, že se může rychle bránit. Ale to Potterovi říkat nebude. A vypadalo to, že z Potterových výčitek svědomí by mohl ještě leccos vykřesat.
Měl teplou a lehce zpocenou dlaň. Nevěděl, co čekal, ale bylo to… obyčejné. A nepohodlné. Když spolu zkusili udělat pár kroků, měl Potter ruku divně pokrčenou a celý to bylo divný.
Potter si asi myslel to samý, protože ho pustil a beze slova se do něj znovu zavěsil. „Tamto nefungovalo,“ řekl. Dobře, tak ne beze slova.
Povzdechl si a otevřel dveře do čekárny.
Naplocková se na ně usmála, ale měla strnulé oči. Určitě to slyšela. “Draco, mluvil s vámi mistr Goldstein?”
“Ošetřoval mi ruce, takže ano.”
Mlaskla. “A řekl vám o té pracovní nabídce? Myslela jsem, že ho uškrtím, když přišel v neděli do práce a zeptal se, kde jste. Ten muž jednoho ztratí i vlastní nohu.”
Nohu?
Usmál se. “Ano, řekl mi o tom.”
“A co vy na to?!
“Ještě si to budu muset promyslet.”
Přikývla. “Dobře. Promyslete. Ale být vámi, tak to přijmu. Opravdu byste se nám hodil.”
Cítil na sobě pohled Pottera. “Promyslím to.”
Naplocková nevypadala přesvědčeně. “Rádi vás budeme mít v týmu.”
Přikývl a důrazněji řekl: “Promyslím to.”
“Dobře. Tak dobře. Takže se uvidíme brzy.”
“Jistě.”
“Tak se zatím mějte hezky. Na viděnou!”
“Na shledanou i vám.”
Potter ještě Naplockové převelice vřele poděkoval za zapůjčení sesterny, a vyrazili ven. Pořád mu dlužil večeři. Jídlo. Myslel jídlo.
Hůlka pomalým pohybem do vyhloubené drážky ve stole. Šperky do podobné přihrádky. Očarované předměty do další. Zbylý obsah kapes do další. Rozpažit. Rozkročit. Nechat je seslat potřebná kouzla.
Nemluvit, dokud nebude vyzván.
Na výzvu sdělit své jméno, datum narození, identifikátory hůlky, cíl návštěvy.
Projít třemi kouzelnými dveřmi.
A ocitnout se ve stejné místnosti, jako jeho matka.
Dvě krátká objetí. Ne delší než tři vteřiny. Jedno pro vítání, druhé při odchodu.
Pořád stejně voněla.
Usmál se na ni. Počkal, než si sedne ke stolu, a pak si sedl také. „Jak se máš?“ zeptal se jí tiše.
Nikdy nevypadala tak staře a sešle. Šediny jí brázdily vlasy. Pleť měla sivou. Kruhy pod očima fialové. Celá byla… bez barvy. Ničilo ho takhle ji vidět, i když si uvědomoval, že je to tím, že nemá přístup k líčidlům, ke svému oblečení, ke svým lektvarům… Ale ona seděla s rovnými zády, hlavou vzpřímenou, s vlasy pečlivě sčesanými do volného drdolu, jako by neseděla u vězeňského stolu, ale u nich v salónku.
„Velmi dobře, děkuji za optání. Jak se daří tobě, drahý?“
Řekla to s takovou lehkostí a samozřejmostí. Ale v očích měla jiskry a její úsměv měl na potutelnosti. Věděla to. Stiskl k sobě rty. Jak to nejlépe říct? „Brzy budu zasnoubený,“ řekl tiše.
„Oh. Vážně?“ Usmála se. „A řekni, kdo je ten šťastlivec?“
Určitě to věděla. Dobírala si ho. Odkašlal si. „Je to Harry, matko. Ale to už přeci víš.“ Připomněl si, že nic, co tu řekne, nebylo soukromé.
Zasmála se. „Samozřejmě. Tušila jsem to už dlouho. Vždycky jste pro sebe měli slabost.“
Velmi rychle se chytila jeho klamu. Ale pohotovost měl koneckonců po ní. „Znáš nás dobře.“
„A kdy bude svatba?“
Zasmál se. „Matko, ještě nejsem ani zasnoubený!“
„Ale já chci vnoučata!“ namítla.
Změřil si ji. Nepřišla tu snad o rozum? Ne, Merline, prosím, ochraňuj ji. Prosím dej, ať se z ní nestane druhá teta Bella… „Vnoučata…“ řekl pomalu.
„Dobře, no vnouče. Jistě už něco plánujete, ne? Předpokládám, že Harryho dědic bude mladý Theodore Lupin, že ano?“
Přikývl.
„No, a až se vezmete, tak budeš pro toho chlapce druhým otcem. A já budu babička!“
Zešílela. Ona chudák opravdu zešílela. „To ale nějakou dobu potrvá,“ namítl slabě.
„A proč by? Jak dlouho něco takového může trvat? Svatbu můžete mít do roka! Draco Lucius Potter zní opravdu dobře!“
Trhl sebou. Své druhé jméno opravdu nerad slyšel.
Natáhla se a chytila ho za ruku. Jemně ho stiskla. „To je v pořádku, drah-„
„Žádný kontakt!“ štěkl po nich dozorce.
Spěšně ho pustila. „Je to v pořádku, drahý,“ zopakovala klidně s tou vnitřní silou, kterou na ní vždy obdivoval. „Každý konáme svá rozhodnutí, za která jsme zodpovědní my a nikdo jiní. Ty jsi udělal vše správně.“
Jeho otec je mrtvý. Jeho matka je ve vězení. Jistě, Draco udělal všechno správně.
„Nedívej se na mě tak,“ řekla pevně. „Udělal jsi všechno správně. A jsem ráda, že jsi teď šťastný s Harrym. Mám váš výstřižek. Byli jste v divadle. Jaké to bylo?“
„Hrozné,“ řekl popravdě. „To představení bylo strašné. Nový ředitel by nepoznal dobré divadlo, ani kdyby ho praštilo do nosu!“
Zasmála se a o něco víc se opřela do židle. „Přesto jsem tě už dlouho neviděla tak šťastného jako na té fotografii vedle Harryho. Přiveď ho někdy, ano? Chtěla bych mu poděkovat.“
Polkl a přikývl. „Jistě.“
„Draco, myslím to vážně. Posledních pár návštěv… dělal jsi mi starosti. Jako by se z tebe vytrácel život. Ale podívej se na sebe, úplně záříš.“
To by si vyprošoval. On nezářil.
„Dobře, dobře. Máš jiskru.“
„To je ještě horší.“
Usmála se. „Možná. Kdy ho přivedeš?“
„Nevím,“ řekl popravdě. „Ale…“
„Ale?“
„Rozhodli jsme se pro Sacramentum Connexio Fidelis.“
Jeho matka ztuhla. „Proč byste to dělali?“ zeptala se slabě.
„Zdá se to jako dobrý způsob, jak všem dokázat, že jsem pro něj dost dobrý.“
Zavrtěla hlavou. Natáhla ruku, jako by ho chtěla znovu chytit, ale rychle ji kvůli strážnému stáhla. „Nedělej to. Prosím.“
„Proč ne?“ zeptal se jí. Opravdu překvapeně. „Dává to smysl. A budu potřebovat někoho, kdo bude domlouvat podrobnosti našeho svazku. Mohla bys to být ty.“ Starostolec by ji musel alespoň částečně propustit. Možná by měla domácí vězení, možná podmínku, ale jistě to bylo lepší?
Znovu zavrtěla hlavou. „Rozmysli si to dobře. Tohle není dobrý nápad.“
„Proč ne?“ zopakoval. Opravdu by ho to zajímalo.
„Sacramentum Connexio Fidelis trvá roky.“
No právě.
„Draco… to není dobré.“
„Proč ne?“
Povzdechla si. Propletla prsty na stole. Pak si rukou uhladila pořád perfektní vlasy. „Draco… jak to říct… po celou dobu byste nemohli… nemohli byste být spolu .“
Dneska by mu asi měli vyčistit komín, protože mu to netáhne. „Co tím myslíš?“
„Podmínkou Sacramentum Connexio Fidelis je čistota. Je to Přísaha oddaného svazku. Přísaháte si, že si budete oddaní, dokud se nevezmete a dokud nezemřete. Ale Draco, vzniklo to, když se snoubily děti. Zajišťovalo to, že si oba zůstanou oddaní od narození do smrti.“
Vážně mu musí pročistit komín. „Chceš říct, že… nesmím být s nikým jiným, než s Harrym?“ To byla podstata zásnub tak jako tak, ne?
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Nesmíš být s nikým jiným, ale ani s Harrym. Musíte dokázat, že si budete věrní a oddaní v nejčistší podobě. Ano, bylo to často kvůli markantnímu věkovému rozdílu, chránilo to ty mladší až do svatby a zajišťovalo jim to spokojený život, ale Draco, je důvod, proč je to historií. A historií by to mělo zůstat. Vezmi si Harryho. Buď šťastný. Tradice můžou vzít mozkoři. Důkazy, že jsi pro Harryho dost dobrý, můžou vzít mozkomoři. Je. To. Jedno. Jen buď šťastný.“
Polil ho studený pot, když mu to došlo.
Jeho matka si myslela, že si skutečně chce vzít Pottera.
A žádný sex až do svatby.
Roky.
Polkl.
„Ale… dobře. Ale jen abych měl jasno. Co kdybychom se rozhodli to potom zrušit?“
Jeho matka přikývla. „Ano. To je možné, ale má to svou cenu.“
„Jakou?“
„Je to přísaha oddaného svazku. Přísaha. Oddaný. Svazek.“
Jazyk ještě ovládal.
„Pokud tuto přísahu budete chtít rozvázat nebo ji snad jeden z vás poruší…“ povzdechla si.
„Tak co?“
„Ten, kdo ji rozváže, bude muset vyplatit tomu druhému a jeho rodině odškodné.“
To nebylo tak hrozné.
„To je jedna varianta.“
Jedna varianta?
„Někdy se stane… někdy se stane, že magie vezme jejich přísahu, zejména pokud přísahají sami a s plně si vědomi důsledků, vážně. Cenou bývalá někdy magie, jindy život. Jindy schopnost milovat.“
To bylo… to se z nich stanou psychopati? “Schopnost… milovat.”
„Ano. Ale magie je v tomto velmi specifická. Vezme ti jen Eros.“
Eros. Bylo to dlouho od lekcí řečtiny. Ale, Eros bylo jako erotické, ne? „Myslíš mileneckou?“
Pohled, který mu věnovala, přesně vyjadřoval, co si o jeho pokulhávajících znalostech myslí. „Ano, drahý, mileneckou. Psychickou i fyzickou. Jestli s Harrym zrušíte tento svazek, je téměř jisté, že vnoučata ani už nikdy mít nebudu.“
„Mohl bych někoho adoptovat. Rodinná láska je něco jiného. Nemusím se kvůli nim zamilovat.“
„A ty bys chtěl vychovávat dítě sám. Protože to je něco, o čem jsi už od malá snil. Jistě. Nebuď směšný. Vždycky jsi chtěl mít velkou rodinu. Kupu dětí. Jak často jsi na mě dorážel, že chceš sourozence? Už od doby, kdy si stěží mluvil? Nepochybuji o tom, že by ses zvládl postarat o jedno dítě, nebo celou kopu sám, ale je to něco, co bys chtěl?“
Ne. To nechtěl. „Možná jo.“
„Draco, prosím, rozmysli si to dobře. Je to příliš riskantní. A pro co? Pro nic! Jen jakési uznání lidí, kteří nebudou váhat, aby se k vám obrátili zády? Vezměte se, něco spolu vybudujte, a přimějte je, ať vás respektují. Ale k takovýmto tradicím se nevracejte. Nestojí to za to. Prosím.“
Polkl a přikývl. „Promyslím to a proberu to s Harrym, ano?“ Aspoň trochu ji uklidnit musí. Něco s Potterem vymyslí. Jak to, že tyhle informace nikde nebyly? Jak to, že o tomhle nevěděl? „Ale kdybychom se rozhodli Sacramentum Connexio Fidelis přeci jen podstoupit, uděláš mi tu čest, a budeš domlouvat podmínky našeho svazku?“
Prosím, řekni ano.
„Ne.“
„Matko…“
„Nechci, abys takto kvůli mě riskoval. Platím cenu za svá rozhodnutí a ty to nezměníš. Ne.“
Zatnul čelist. Musí to zkusit z jiného úhlu. „Myslíš, že to dělám kvůli tobě? Ne všechno je o tobě.“ Prudce vstal. „Nevíš, jaké to je, žít jako vyhnec. Vyděděnec. Zrádce. Smrtijed. Krvezrádce. Vyber si urážku, slyšel jsem ji. Nikdo nevěří, že jsem pro něj dost dobrý. Nikdo -„
„A ty ano?“
Co?
„Ty věříš, že jsi pro něj dost dobrý?
Odfrkl si. „Jistěže ne. Nikdy nebudu pro něj dost dobrý. Ale aspoň můžu dokázat, že jsem ochotný se o to pokusit.“
„A co on? Jseš ochotný riskovat jeho život a jeho štěstí, aby sis něco dokázal?“
Neví o čem mluví. „Moc dobře ví, do čeho jde.“
„To se teprve ukáže. Ale tohle, Draco, není správné, a ty to víš. Jestli ho miluješ a bojíš se, že ho ztratíš, není řešením se s ním zamknout ve zlaté kleci a zahodit klíč.“
Ale je to jejich jediné řešení. Už se rozhodli. Draco dostane matku z vězení a Potter dostanete křeslo ve Starostolci.
Už ale dávalo smysl, proč dohady před samotnou přísahou trvalo roky. Nebyla to jen formalita a tradice. Byla to snaha zabránit neštěstí. „Prosím. Rozmyslete si to.“
Zhluboka se nadechl. „Dobře. Řeknu Harrymu všechno, co jsem se tu dozvěděl. Probereme to.“
„Slibuješ?“
„Jistě.“
„Slibuješ?“
Protočil oči. „Slibuji.“
„Tak dobře.“ Konečně taky vstala a objala ho. „Přijď zase brzy, ano? A přiveď ho s sebou.“
Usmál se. Objetí skončilo příliš brzy. „Dobře. Mám tě rád.“
„Já tebe taky. Já tebe taky.“
„Počkej, počkej, co?!“
Povzdechl si. „Slyšels.“
„Ale, co? Říkal jsi, že to bude fungovat! Že je to jen vleklá tradice.“
Následující slova se mu říkala těžko: „Zřejmě jsem se zmýlil.“
„To bych teda řekl!“ Už zase křičel. „Co budeme dělat?!“
„To se musíš rozhodnout sám. Máš stejné informace jako já.“
„Tohle přece nemůžu rozhodnout sám! Nehrozí nám ostuda nebo vězení! Tady jde o život! O lásku!“
Protočil oči. „O lásku? Toho se bojíš nejvíc?“
„Jasně že jo! Tohle… tohle přece nejde!“
„Bojíš se, Pottere?“
Potter rozhodil rukama. „Uniká mi snad něco? Je po všem! Tohle celé zasnoubení je… strašný. Počkej, jestli jsem to pochopil správně. Musíme složit magický slib, že se jednoho dne vezmeme. Od té doby do svatby se nesmíme ani jeden zamilovat, a když se nevezme, tak končíme. Mrtví. Impotentní. Bez magie. Bez lásky. Co je to za život?!“
„Nesmíme se zamilovat?“ uchechtl se. „My se nezamilujeme. Magie nám v tom zabrání. A ani nebudeme chtít sex. Budeme si oddaní v té nejčistší podobě. Ani nebudeš mít chuť na sex. A to se pár let přežít dá.“
„Počkej. Nechceš v tom pokračovat, že ne?“
Pokrčil rameny. „Můžeme jen předstírat, že jsme složili tu přísahu. Nepřijdou na to, když se budeš podle toho chovat.“
„To nám nemůže projít!“
Svoji matku z vězení dostane. Ať se jí to líbí nebo ne. „Proč by neprošlo?“
„Protože je to šílený! A říkám to já. Já!!!“ Potter si zabušil na hruď.
„Dohody o podmínkách svazku mohou trvat roky. Do té doby můžeme využít získaného času. Stačí přesvědčit Starostolec, že to myslíme smrtelně vážně. A ani si nebudeme nic přísahat. A jestli jim to nebude stačit, tak jim řekneme, že jsme ji složili během soukromé ceremonie. Nepřijdou na to, že lžeme. Proč by si mysleli, že lžeme? Co bychom tím získali?“ Protočil oči. „Pořád to může vyjít.“
Potter nevypadal přesvědčeně.
„Jak moc znovuvybudování Bradavic vlastně chceš? Máš jiné možnosti. Přístup na Andromediny podmínky. Slib, že nedáš jmění Blacků do školy, měj křeslo Blacků ve Starostolci, a pár let si počkej. Možná se dohodnete a procento nebo dvě ti dovolí do školy investovat.“
„Procento nebo dvě nestačí.“
Blackové měli dost velké jmění. Procento nebo dvě bylo hodně. „Vážně? Tak kolik potřebuješ?“
„Je to hrad.“
„Nepovídej. Nevšiml jsem si.“
Potter po něm střelil pohledem. „Nemůžeme si dovolit učitele.“
Co? To si dělá srandu. To není možný. Školné studentů jednoho ročníku by mělo stačit bohatě. Věděl, kolik platila jeho rodina. Nebylo možné, aby si nemohli dovolit učitele. Prostě nebylo.
„Ať děláme s Minervou, co můžeme, potřebujeme finance. Základní renovace, které nám umožnily udržet školu v chodu, nás stály všechno a ještě něco navíc. Bradavice neměly téměř žádný finanční polštář. Měly rezervu na tři roky. Tři roky!“
Promnul si kořen nosu. „Bradavice prosperovaly celá staletí. Víš kolikrát jsem slyšel otce s Popletalem mluvit o tom, že mají víc fondů než Ministerstvo?“
„Tak to se Popletal s tvým otcem spletli. Bradavice nemají ani vindru.“
„Možná jen nevíte o nějakých účtech a trezorech.“
„To nám jsou ty trezory teda hovno platný, když o nich neví ani ředitelka.“ Složil hlavu do dlaní. „Brumbál…“ Roztřeseně se nadechl a vydechl. „Brumbál, a asi i Dippet, odváděli bradavické finance jinam. Minerva si myslí, že dotovali obě války. A Brumbál se postaral, aby Voldemort z Bradavic nezískal nic navíc.“
„Nešlo mu jen o kontrolu vzdělání nové generace. Dává smysl, že chtěl využít Bradavice stejným způsobem jako Brumbál.“
Potter přitakal. „Jo. Jestli něco nevymyslíme, Bradavice příští rok neotevřou. Školné stěží pokryje jídlo, natož platy.“
Zamračil se. „Počkej, platil jsem ročně tolik, že by to dalo na platy celého sboru. Jídlo nemohlo být o tolik dražší.“
Potter se na něj podíval s něčím, co skoro podobalo překvapené lítosti. „Taky jsi měl jedno z nejvyšších školných.“ Podíval se na stranu. „Mé bylo asi o polovičku nižší. Hermiona platila desetinu z toho, zhruba tolik, kolik její rodiče měli v plánu dát za soukromou školu. Ron… asi pětinu z toho jejího. Ale taky to pětkrát vynásob jeho sourozenci. Nevím, jak ti to říct, ale tvoje rodina umožnila vzdělání alespoň osmi mudlorozeným. Možná i víc.“
Teď už mu alespoň dávalo smysl, že si Weasleyovci mohli Bradavice dovolit. Tušil, že v tom musela být nějaká výjimka. Že je ale tou výjimkou on…
„Bradavice jsou můj domov. Nenechám je zavřít.“
„Pořád si můžeš vzít tu baronku.“
Potter popadl z pohovky polštář a mrsknul ho po něm.
Dali se na pití. Co také dělat jiného.
„Můžeme se vzít,“ řekl Potter a říhl si.
Otřásl se. „Lákavá představa.“
„Myslím to vážně. Tak se prostě vezmeme. Dostaneš všechno, na čem jsme se domluvili, bude to legální, Bradavice zůstanou otevřené a až bude Teddy dost starý, tak se rozvedeme.“
Napil se vína. „A jak, osvěť mě prosím, chceš dostat moji matku z vězení, když se prostě vezmeme .“
Zamžoural na něj. „Co?“
„Mimochodem, nemůže se dočkat, až tě uvidí. Mám tě příště vzít sebou. Taky si myslí, že bychom se měli prostě vzít . Možná to i udělám, když tě mám tak rád.“
Potter se narovnal. „Vážně?“
„Ne. Sni dál.“
„Kruci. Počkej, počkej, jak dostat matku z vězení?“
Protočil oči. „Říkal jsem ti, že si budeš muset jmenovat zástupce, který za tebe bude jednat. Kdo si myslíš, že měl být ten můj?“
„Ale ona je ve vězení.“
„Nene,“ řekl suše.
„Moc vtipný. A to ji jako pustí, jo?“
Překřížil si ruce na hrudi. „Je na to precedent.“
„To je blbost.“
„Stejně jako to, že nemáš nárok na křeslo. Zatím.“
„Ale… když ji pustí, tak si mě vezmeš normálně?“
Protočil oči. Jako by to bylo možné. „Ano.“
„Dobře. Slibuješ?“
Protočil oči. „Klidně.“
Zářivě se usmál. „Tak jo!“
„Uklidni se,“ řekl a znovu se napil. „Tohle není nějaký tvý praštěný dobrodružství, které vyřešíš silou přátelství.“
Potter se zasmál. „Vážně si myslíš, že tak to funguje? Nikdy se…“ zahleděl se do prázdna. „Vlastně… bez toho by to kolikrát nešlo. To bych…“ otočil se k němu. „Co se vlastně počítá jako síla přátelství?“
„Asi všechno, kdy jste s přáteli bok po boku čelili nebezpečenstvím a porazili jste síly zlé láskou všemocnou?“ řekl epicky.
Potter vážně přikývl. „Jo. V prváku. To jsme měli zmáklý už v prváku.“
„Nechci ti kazit iluze, ale to v lese s jednorožci rozhodně nebyla síla přátelství, co nám zachránilo kůži.“
„Neprotáčej ty oči pořád. A o tom jsem nemluvil. A navíc, přátelství s kentaury mi kůži zachránilo.“
„Ty jsi neskutečnej.“
„Díky. A jestli ty oči nepřestaneš protáčet, tak ti to zůstane. Ale vážně, už v prváku jsem využil sílu lásky a zabil Quirella.“
Příjemné teplo, které doteď cítil v hrudi, nahradilo nesnesitelné horko. Špatně se mu dýchalo. „Cože?“
„Jo.“ Potter přikývl jako by nic. Zvedl ruce před sebe a podíval se na své dlaně. „Věřil bys, že se ho stačilo jen dotknout, a láska mé matky ho spálila na uhel? Zaživa? Jako, měl vzadu na hlavě Voldemorta a snažil se mě uškrtit, ale stejně. Síla lásky je drsná.“
Draco měl pocit, jako by se svět zastavil. A ne v dobrém. „Nejsem si jistý, jestli by tahle síla lásky pomohla s vězením.“
„Hmmm… asi máš pravdu,“ řekl Potter sklesle. „Ale! Síla přátelství nám pomohla se vloupat ke Gringottům! Ukradli jsme šálek a draka!“
Proč neukradli něco užitečnějšího než nějaký hrnek? „Z mé matky zločince na útěku neuděláš.“
„Siriusovi se to taky nelíbilo,“ souhlasil zase sklesle Potter. Napil se. Říhl si. Znovu se napil. „Ale silou př- ne, Cedrik vlastně umřel…“
Merline, pomoc.
„Ale! Ale, ale nebýt síly přátelství, Ginny by zůstala v Komnatě s baziliškem!“
„Říkáš snad, že je moje matka bazilišek?“
„Jdi do háje! Síla přátelství mi kolikrát pomohla! Jsem mistr v síle přátelství a lásky! Zachránil jsem spoustu přátel a lidí, co mám rád!“
Místo odpovědi se napil. Láhev začínala být znepokojivě lehká.
„A síla lásky zachránila i mě! Tolikrát!“ Potter rozhodil rukama až mu vyšplíchlo pití. „Tvoje matka mě taky zachránila! Protože síla lásky!“
„Síla lásky,“ zopakoval a ani neměl sílu se hádat.
„Jo! Řekla Voldemortovi, že jsem mrtvý, i když věděla, že ne! Ptala se mě, jestli žiješ, a já jí řekl že jo, protože síla přátelství a zrovna jsem ti zachránil zadek před tím zložárem, a ona mu neřekla, že žiju, dokonce mu lhala! Víš co to chce za koule, aby někdo lhal jemu?! Tvoje máma má ty největší koule! A ona mu lhala a já ho pak zabil. Síla lásky,“ zakončil to, jako by to vysvětlovalo všechno.
Myslel si, že se matka jednoduše spletla. Že nepoznala, že je Potter naživu. Proč nic neřekla? Možná, že kdyby při výslechu řekla, co se stalo, co udělala, tak by ji neodsoudili! Nebo by měla kratší trest. „Proč si…“ olízl si rty, „proč… řekl jsi to Starostolci?“
Zmateně se na něj podíval. „Co? Kdy?“
„Že ti zachránila život, když jsi s nimi mluvil.“
Potter zavrtěl hlavou. „Já s nimi tohle neřešil. Dali mi ten metál, poděkovali mi za mé služby, a to bylo všechno.“
„Chceš říct, že se tě nikdo nezeptal, jak jsi přežil vražednou kletbu?“
Potter pokrčil rameny. „Zkusili to ale na to se mě ptají už přes deset let. A nejsem o nic chytřejší než v jedenácti.“
S tím by souhlasil.
Ale jeho matka by možná byla volná, kdyby se aspoň trochu staral a dosvědčil by, že mu zachránila život. Protože mu zachránila život. Bez debat. Určitě ano.
Horkost vystřídala hořkost. Hořkost přerostla ve vztek. Vstal. Zatnul pěsti.
Musí pryč. Musí pryč nebo tomu nalitému idiotovi rozmlátí hubu.
Jeho matka by mohla být volná.
„Nikdy jsem nebyl ve vězení.“
Zatnul mu prsty do ruky a kývnutím pozdravil stráže. „Nepovídej.“
„Ale no tak. Byl jsem nepřítel číslo jedna. Vězení je poslední místo, kam bych normálně chtěl jít!“
„Aspoň tady prosím neřvi.“
„Dobře, promiň,“ řekl Potter o poznání tišeji. „Myslíš, že se jí budu líbit?“
Protočil oči. „Ne.“
Potter polkl.
Usmál se a poplácal ho po tváři. „Bude tě zbožňovat.“ Usmál se i na strážného a pak se zase podíval na Pottera. „Neboj.“
„Nebojím se.“
„Jistě že ne.“
S Potterem trvalo třikrát tak dlouho, než se k matce dostali. Nevěděl, co dělat, co kam dát, všechno se mu muselo vysvětlovat. Ale když viděl matčin rozzářený úsměv, rozmrzelost z toho všeho ho opustila.
„Draco, drahoušku!“ Pevně ho objala a odstoupila dřív, než strážný stihl něco říct. „Harry!“ Natáhla ruce a Har- Potter ji za ně váhavě chytil. „Ráda tě vidím. Vypadáš dobře. Jak se máš?“
Potter si odkašlal. „Mám se dobře, děkuji. Jak se máte vy?“
„Teď už skvěle. Posadíme se?“
Haló? A Draco je vosk?
Jeho matka se na Pottera usmála. „Povězte mi všechno. Jak jste se dali dohromady?“
Vyměnil si s ním pohled. Varoval ho, že jejich lži věří a že bude lepší ji v tom nechat.
Odkašlal si. „Matko, to je na dlouhé povídání.“
„A nemám snad dost času? No tak. Kdy jste si uvědomili, co k sobě cítíte?“
Potterovi uši zase nabraly ten příšerný červený odstín. „Bylo to po válce. Jeho ochota pomoci a smysl pro humor je to, co mě přimělo ho vidět v jiném světle. Potom už to nebylo těžké.“
Až na ty uši to byl ucházející lhář.
Jeho matka se usmála. „To ráda slyším. Je překvapivě nesobecký, že?“
Potter se usmál. „Nikdy by mě to nenapadlo, to je pravda. Ale má měkké srdce.“
Draco tohle nepřežije. Tohle byla noční můra. Doteď nevěděl, co je to utrpení. Měkké srdce? Nikdy.
„Rád bych s vámi o něčem mluvil,“ řekl Potter a Draco byl za tu změnu tématu velmi vděčný.
„Ano?“
„O tom, co se stalo v Zapovězeném lese.“
„Myslíš to, jak jste s Dracem měli ten příšerný školní trest? Věř mi, poslala jsem řediteli velmi rozhořčený dopis.“
„Ne, myslel jse-„
„Ovšem, ne, že by mi na něj ředitel odpověděl, ale Dracovy tresty byly od té doby mnohem adekvátnější.“
„To je dobře, chtěl jsem říct že-„
„Máte už datum?“
„Datum?“ zeptal se Potter zabedněně.
Usmála se. „Ano. Datum. Draco se mi svěřil s vašimi plány. Tak kdy to bude?“
Potter neměl šanci.
„To ještě nevíme.“
„Proč ne? Proč čekat?“
„O tom jsem s vámi chtěl mluvit.“
„Snad ještě nepřemýšlíte nad těmi zbytečně dlouhými zásnubami?“ zeptala se pohrdlivě. „Nežijeme v předminulém století, chlapci. Buďte šťastní.“
Potter po Dracovi střelil pohledem. Vypadalo to, že konečně začíná chápat, s čím se musí Draco vypořádávat. S jeho matkou se nedalo hádat. A jestli se rozhodla, že o něčem mluvit nebude, tak o tom mluvit nebude.
„Prosím, tehdy v lese-„
„Jak postupuje renovace Bradavic? Zaměříte se na tu kolonii akromantulí? Je zázrak, že žádný ze studentů ještě nepřišel k úrazu.“
„Madam-„
„Říkej mi Narcissa, už jsme přeci téměř rodina.“
Potter se zhluboka nadechl a vydechl. „Narcisso,“ řekl pak klidně.
Matka se na něj s klidným očekáváním podívala. Dracovi se vybavily všechny ty chvíle, kdy seděli v salónku a otec se jí snažil přesvědčit, že se něco musí stát. Dívala se na něj se stejným výrazem a jeho otec nikdy nevyhrál. Bylo to jako se hádat s vodou. Přelévala se, uhýbala, ale vždy se vrátila zpět do původního stavu. Jeho otce to přivádělo k šílenství.
„Proč jste nikomu neřekla, co se stalo v lese?“
Naklonila hlavu a zmateně, ale pořád s úsměvem, nakrčila nos. „O vašem hrozném trestu v prvním ročníku jsem mluvila. Ale obavy a jednání matky se zdály být malichernými v té době. Nebyla jsem vyslyšena a bylo mi doporučeno přijmout rozhodnutí zkušenějších. Situaci by to jen zhoršilo a přitáhlo nechtěnou pozornost, mí drazí.“
Draco se pomalu nadechl nosem. Nějaký bastard řekl jeho matce, ať mlčí. Nějaký bastard jí vyhrožoval? Ale proč?
„Ne. Nemyslím, tehdy. Jde mi o to, když -„
Draco tomu tupci dupl na nohu. „Rozumíme.“
Matka se na něj usmála. „Bylo mi přislíbeno tvé bezpečí. Dle mého dobrý výsledek.“
To nedává smysl. Jeho svoboda za co? Za to, že se svět nedozví, co udělala.
„Byl to jen drobný úředníček vyřizující poštu, drahý. Ale měl pravdu. Humbuk v té době by nás stál mnohem víc.“
Ne. Humbuk v té době by jí mohl zajistit svobodu!
„Proč otevírat staré rány, když je vše teď tak, jak má být?“
To by se tedy hádal!
Vědoucně se na něj podívala. „Minulost nechme minulostí. Je čas jít kupředu.“
Ne když ona hnije ve vězení.
„Miláčku?“ zeptal se ho Potter.
To slyšel poprvé. A nelíbilo se mu to. Horkost se mu navalila do tváří. „Ano?“
„Mohl bych s tvou matkou mluvit o samotě? Prosím.“
Ne. Ale jestli si Potter myslí, že by si mohl zahrát na starostlivého snoubence, který se jí s něčím potřebuje svěřit, a že to bude fungovat… Jak chce.
„Draco, buď tak hodný. Také bych si s Harrym promluvila o její záměrech sama. Brzy se i k tobě připojí. Buď bez obav.“
„Jistě.“ Zvedl se a odešel na chodbu.
Čas se tam šíleně vlekl. Mohlo to být deset minut nebo půl hodiny a Draco by nepoznal rozdíl. Nakonec ho zavolali zpět dovnitř.
Potter se na něj křenil.
Jeho matka měla zarudlé oči.
„Dobře, chlapci. Dělejte, jak myslíte,“ řekla a pevně, pevněji než předtím, Draca objala. „Mám tě ráda,“ zašeptala mu do ucha.
Stiskl ji kolem pasu. „Já tebe taky.“
Co jí Potter doprdele řekl? Jen několikrát v životě ji viděl v takovém stavu, a nikdy to nebylo dobré.
Vydržel se nezeptat, dokud se nepřemístili pryč.
„Cos jí doprdele řekl?“ Nikdy neplakala.
„Jen jsem jí řekl pravdu.“
„Pravdu. Pravdu? A co je ta tvoje pravda?“
„To je mezi mnou a ní. Ale teď mi musíš pomoc otevřít její případ.“
Zamrkal. „Chceš říct, že souhlasila?“
„Já ti říkal, že síla lásky a přátelství je všemocná.“
„Jsi blázen.“ Někdy si nebyl jistý, jestli žertuje nebo to myslí vážně. Děsilo ho to.
Potter tleskal a pak rozpřáhl ruce. „A přesně toho si budeš brát!“
Tomu uvěří až se tak stane. Až obejme svou matku na čerstvém vzduchu.
„Co jsi jí teda řekl?“
„Pravdu.“
„Ale no tak!“
Potter se zazubil. „Sám jsi říkal, že nechce, abychom udělali tu přísahu. Tak jsem jí řekl, že bych si tě vzal hned, ale že ty na tom trváš, protože chceš, aby ona byla u toho.“
To… bylo překvapivě chytré.
„Takže pokud chce, abychom se vzali, tak mě nechá to zkusit.“
„A to jen tak souhlasila? Byla přece rozhodnutá se k tomu nevracet!“
„No, nebylo to jen tak. Ale asi jsem pro matky neodolatelný. Molly mě přímo zbožňuje. Každopádně nakonec velkolepě souhlasila, že se můžeme pokusit očistit její jméno. Protože tvůj život a štěstí je podle všeho nejdůležitější. Důležitější než jakýkoliv důvod, který do teď měla, aby mlčela. A podle všeho se bojí, že v tomhle budeš tvrdohlavý po ní.“
„Díky.“ Chytil ho za paži. „Děkuju. Opravdu.“
Potter se usmál a poplácal ho po rameni. „To nic nebylo.“
„Přesvědčil si matku změnit názor. To něco bylo.“
Usmál se a poškrábal se na zátylku. „Když to říkáš…“
Přikývl. „Říkám.“ Potterův úsměv ale hned smazal z toho jeho pitomého obličeje, protože řekl: „Možná z tebe nakonec přeci jen uděláme zmijozela.“
“Nikdy.”
Potter mu stiskl ruku. „To bude dobrý.“
Jemu se to říkalo. On je válečný hrdina.
Seděli na lavičce na chodbě bystrozorského oddělení a všechno na Draca řvalo, že tam nemá co dělat. Pohledy procházejících bystrozorů a úředníků mu to nijak neulehčovaly. Když Pastorek řekl ve dvě, tak to znamená ve dvě. Ne ve dvě deset. Ne ve dvě patnáct. Ve dvě. Copak nikdo nedokáže chodit včas?
S Potterem se drželi za ruce jen kvůli nim. Dokud nebude jeho matka volná, oba plány jsou v chodu. Ať tak nebo tak, veřejnost musí věřit, že jsou opravdu spolu.
Konečně Pastorek připlachtil ve svém fialovém kaftanu.
„Harry Pottere, omlouvám se za zdržení!“ řekl burácivým hlasem.
Stoupli si a Potter si s Pastorkem potřásl rukou. „Děkujeme, že jsi si na nás udělal čas.“
„Jistě.“ Pastorek se podíval na Draca. „Pane Blacku.“
„Draco, prosím,“ usmál se na něj. Síla přátelství by se teď měla snažit.
„Pane Blacku,“ zopakoval Pastorek tvrdým hlasem s ještě tvrdším pohledem.
Tak nic. Síla přátelství je k ničemu.
„Opravdu si toho vážíme,“ řekl Potter a stoupl si blíž k Dracovi.
„Pojďme do mé kanceláře.“
Vešli dovnitř za ním a sedli si do křesel před jeho stolem. Kancelář to byla malá, ale Draco musel ocenit, jak je uspořádaná a zorganizovaná. Žádný nepořádek, žádné haldy papírů. Pouze jedna složka na stole, kterou Pastorek vytáhl z jistě kouzly chráněné zásuvky.
„Podíval jsem se na případ, o kterým jsme mluvili,“ řekl Pastorek Potterovi a střelil po Dracovi pohledem. „Vše proběhlo přesně podle předpisů. Je to bez debat. Je mi líto, ale není důvod případ lady Malfoyové znovu otevírat.“
Potter se předklonil. „Zachránila mi život. Lhala Voldemortovi. Kdyby to neudělala, válka by skončila úplně jinak. To musí něco znamenat.“
„To ano, ale podepsala svou výpověď, ve které souhlasila se svým trestem. Dvacet let v nápravném zařízení se sníženou ostrahou. Podívejte se sám.“ Pastorek podal pergamen Potterovi. Ten si ho přečetl a pak ho s pohledem na Pastorka podal Dracovi.
„Proč by to podepsala? Neměla soudní proces.“
„Pokud se přiznají, proces být nemusí,“ řekl Draco bezděčně a dál četl matčino prohlášení. „Jak si myslíš, že skončil ve vězení Sírius? Řekl, že je to jeho vina, a Starostolci to stačilo.“
„To přece ale nejde!“ namítl vehementně Potter. „To není správný!“
Protočil oči, ale pak si uvědomil, že mají publikum. Sakra. „Není. Máš pravdu.“ Otočil se k němu a natáhl ruku. Potter ho za ní bez váhání chytil. To bylo dobré. Teď se zachovat jako starostlivý přítel, který jen vysvětluje, jak to funguje. Stiskl ho. „Ty a tví přátelé jste toho udělali už hodně dobrého. Pořád je pro mě někdy těžké přiznat, že to, jak věci vždycky byly, bylo… není ideální. Ale máš pravdu. Jenže, zlato,” povzdechl si, “změna je těžká. Chce to trpělivost. Ale podívej se na nás. Jde to. Jestli si myslíš, že by každý měl mít soudní proces, i ten, kdo je očividně a bez debat vinný, dobře. Až se staneš lordem a jestli budeš chtít, můžeš se o takové změny zasadit.“ Znovu ho stiskl a usmál se. „Vím, že ses o takovou zodpovědnost neprosil, a že to je, jako bys nás zase zachraňoval, ale až se staneš lordem, budeš moci tyhle věci změnit. Proč si myslíš, že se tolik lidí bálo přílivu mudlorozených? Jejich vliv měnil zavedené pořádky. Ukazoval, že jde dělat věci jinak. Ukazuje, že jde dělat věci jinak.“
Nepřestřelil? Snažil se neznít jako manipulátor, ale nepovinné soudní spory byly opravdu přežitek a jedna z věcí, kterou by jako lord také změnil.
Potter přikývl. „Vážně nesnáším politiku.“
Uchechtl se. „Vůbec se ti nedivím. Ale máš Hermionu a Rona a Nevilla. A profesorku McGonagallovou, Pastorka, Weasleyovi. Máš spoustu lidí, kteří ti s tím rádi pomohou a všechno ti vysvětlí ze svých úhlů pohledu.“
„A mám tebe.“
Zrovna to se snažil před Pastorkem nezdůrazňovat. „Ano. To je pravda. Udělám ti tolik masáží nohou po náročném dni, kolik budeš potřebovat.“
Potter se uchechtl. „Tak jsem to nemyslel.“
„Vím, jak jsi to myslel,“ řekl Draco a taky se usmál. „Nemusíš spěchat. Převezmeš křeslo, až budeš připravený, a jestli vůbec. Jestli ve Starostolci zasedneš až v padesáti, tak ať. Nemusíš zachraňovat svět.“
Samozřejmě, že aspoň musí to křeslo mít, aby měl přístup k účtům, ale to teď před Pastorkem rozhodně říkat nebude. Potter se na něj díval, jako by ho to bolelo slyšet. Držel ho čím dál křečovitěji. Drtil mu ruku.
„Jak můžu nezachraňovat svět?“ zeptal se tiše. Téměř neslyšně.
Co mu na to má říct?
Potterovi oči se podezřele leskly.
Kurva. Špatný téma. Kurva kurva kruva! Oplatil mu křečovitý stisk. Prostě se starej sám o sebe. Ne. To neznělo dobře. To mu hodí na hlavu. Sobeckým Potter být nedovede. Musí to říct jinak… „Prostě… nejdřív zachraň sám sebe.“ Od něj to teda sedělo. „Dokud to neuděláš, nemůžeš pomáhat dál, ne? Nejdřív zachraň sám sebe.“ Jo, to znělo dobře.
„Asi jo…“ přiznal Potter a uhnul pohledem. Roztřeseně se nadechl a vlhce se zasmál. „Nejdřív ale vyřešíme tohle, jo? Zachránila mi život, a nikdo to neví!“
Pastorek si odkašlal.
Potter překvapeně pustil Draca.
„Je pravda, že tuto informaci ve složkách nemáme. Z pohledu Ministerstva to oficiálně nevíme.“
„Ale změní to něco?“ zeptal se Potter.
Vážně přikývl. „Mohlo by.“
Draco se vrátil k dokumentu. Byla žena Smrtijeda. Neměla Znamení Zla. Ale Pán zla žil měsíce v jejím domě. Zjistit a rozhodnout, jakou vinu nesla, nebylo pro toho, kdo ji vyslýchal snadné. Nepoužila Nepromíjenou. Nebyla Smrtijedka. Ale přesto… byla se vším příliš úzce propojena.
„Máme ale problém.“
Problém? Vzhlédl od pergamenu a podíval se na Pastorka. Ten se teď díval na něj.
„Vaše matka přijala zodpovědnost rodiče za vaše Znamení Zla. Byl jste nezletilý, když jste byl označen. Je to jako by ho přijala za vás, jako by ho měla ona. Kvůli tomu a kvůli vaší velmi podrobné výpovědi se vedly dlouhé debaty. Jak o vaší roli, tak o vašem trestu. Vaše matka se rozhodla přihlásit se k vašemu Znamení, a proto jste byl zproštěn a proto ona, i když její případ byl sám o sobě diskutabilní, byla nakonec odsouzena. Upřímně, pokud se podívám na tu složku, aniž bych věděl to, co jste mi, Harry, řekl, považoval bych to za ideální výsledek. Není v Azkabanu. Po dvaceti letech bude propuštěna a bude mít přístup ke všemu svému majetku. A zároveň zajistila budoucnost pro svého syna.“
Draco před ním uhnul pohledem. Teď se cítil ještě hůř. Nejen, že byla ve vězení, když on byl volný, ale ještě to byla jeho vina. Udělala to pro něj.
„Ale zachránila mi život. Zachránila životy nás všech. Je ještě větší hrdina, než já, protože lhala Voldemortovi do očí a prošlo jí to!“ namítl Potter.
Draco sebou cukl. „Zase křičíš.“
„Promiň. Ale vážně je to nespravedlivý,“ řekl Potter o poznání tišeji. Otočil se k Pastorkovi a mávl rukou na Draca. „Ani on nevěděl, jaká je hrdinka! Jednou jsem se o tom doma zmínil a on neměl ani páru, o čem to mluvím!“
„Neuvažovali jste na třeba, že měla důvod o tom pomlčet?“ zeptal se jich Pastorek.
Ano.
„Ne,“ zavrtěl Potter hlavou.
Chránila ho.
„Někdo jí to zakázal?“ zeptal se Potter.
Pastorek vzal další pergamen. Zaváhal, ale pak ho podal Dracovi. „Víte, co to je?“
Byl to seznam jmen. Všechna, co poznal, patřila Smrtijedům. Ti, co nepoznal, jimi nejspíš byli taky. Nebylo jich tam mnoho, ale všichni tam byli na útěku, pohřešovaní. Možná mrtví, možná živí. Nebezpeční.
Potter se naklonil, aby na to viděl. „Rosier byl Smrtijed, ne?“
Draco přikývl. „Všichni tady. Tohle vypadá jako seznam lidí, kteří se matce budou chtít pomstít, pokud se dozví, že ti zachránila život a zvrátila válku.“
„Vaše matka by řekla, že to jsou lidé, kteří vám budou chtít ublížit, pokud se to dozví.“
Podíval se na Pastorka a zvedl obočí. „Už jsem krvezrádce. Někteří by řekli i otcovrah. Jaký je v tom rozdíl?“
„Vaše matka si myslí, že dost velký na to, aby to nechtěla riskovat.“
„Jak to víte?“
„Zeptal jsem se jí,“ odpověděl jednoduše.
„A ona vám tohle řekla?“
„Ano. Překvapuje vás to?“
„Spíš by mě zajímalo, co s tím budete dělat. Nemělo by spravedlnosti být učiněno za dost?“
„Vaše matka si nepřeje být propuštěna.“
„Moje matka si zaslouží být propuštěna.“
„Chcete, abych šel proti její vůli?“
Zhluboka se nadechl. Jestli bude muset. Ale… vždyť přece souhlasila! „Harry ji přesvědčil.“
„No…“
Bleskurychle se k němu otočil. „Co, no?!“
„Řekla, že se mohu pokusit ale že se to nepovede. Ale že pokud tě to přesvědčí neudělat nějakou hloupost , tak mi bude vděčná. Ale neřekla mi, proč to nechce. Ale že když se mi to podaří, tak se hádat nebude. Jenže, a to mě teď napadlo, až si mě vezmeš, tak stejně budeš terčem těhlech bastardů, ne? Tak je to jedno, ne? Buď ti půjdou po krku, protože ona zradila Voldemorta, nebo ti půjdou po krku, protože si ty vezmeš jeho vraha.“
Protočil oči. „Nejsi vrah.“
„A ty nejsi přírodní blond.“
Zalapal po dechu. „To jsi neřekl! Měním strany! Takhle se osočovat nenechám!“
Potter ho pleskl po ruce. „Nemluv hlouposti. My máme sušenky. Co mají oni? Má snad temná strana něco lepšího, než sušenky?“
Zkrabatil obočí. „Sušenky s čokoládou.“
Teď zalapal po dechu Potter. „S čokoládou! V tom případě jdu s tebou!“
Zasmál se. Ale měl pravdu. Bylo jedno, proč po něm půjdou. Vyjde to nastejno. Zrádce nebo zrádce.
Pastorek si odkašlal. „Svatba?“
Kurva. To mu uniklo.
„Do prdele,“ řekl Potter vedle něj. Zašklebil se. „Může to zůstat mezi námi? Nikdo o tom ještě neví.“
Pastorek mezi nimi přejížděl pohledem. „Jak čerstvé to je?“
„Velmi,“ řekl Potter rychle.
A teď Draca Pastorek obviní, že Pottera zneužívá.
„V tom případě, blahopřeji.“
Co?
„Díky!“ usmál se Potter. „Vlastně tak jsme to zjistili. Říkal jsem, že by bylo fajn, kdyby mohla být na naší svatbě, protože nebýt jí, tak nejsme spolu, a Draco to pak chtěl vysvětlit. Nejdřív mi vůbec nechtěl věřit!“
To znělo uvěřitelně. Výborně. Zavrtěl hlavou. „A kdo by tomu věřil? Už takhle to celé působilo jako příliš dobrý sen.“
„Ále,“ řekl rozněžněle Potter a propletl si s ním prsty. „Ty jsi můj sen.“
To bylo děsný..
Jemně se usmál a na chvíli zavřel oči, jako by sbíral sílu. „Čím jsem si tě zasloužil?“ zašeptal pak. Teď to už určitě přehnal. Pastorkovi musí z nich být zle.
„Jsi chytrý, obětavý, nesobecký, pohledný, mám pokračovat?“
Otevřel oči. „Nesobecký? Jsi si jistý že mluvíš o mně?“
Potter se široce usmál. „Samozřejmě! Nikdo nikdy nebyl tak nesobecky osinou v zadku jako ty!“
Rozesmál se. Jo, to leda.
Podíval se na Pastorka. Vypadal velmi nesvůj. Ale ještě nezvracel. „Omlouvám se,“ řekl mu. „Vím, že jsme někdy hodně…“
„Zamilovaní,“ dopověděl Potter a zamával jejich spojenými rukami.
„To taky,“ řekl, protočil oči a pustil ho, aby si je mohl promnout. „Myslel jsem neprofesionální.“
„Takže,“ řekl Potter. „Myslíte, že dostaneme moji budoucí tchýni z vězení ještě před svatbou?“
Draco zaúpěl a složil hlavu do dlaní.
„Co je?“
„Už takhle mám v patách Věštec a všechny bojovníky za tvou nevinnost. Tohle bude poslední kapka. Tví fanoušci mě vykostí a vykastrují,“ řekl s hlavou v dlaních. Třeba když to rovnou řekne, tak Pastorka přesvědčí, že to není jeho důvod…
Cítil na zádech ruku. „To bude dobrý. A mluvil jsem s Billem. Těch Huláků by tě mohl zbavit.“
Podíval se na něj mezerou mezi prsty. „Vážně?“
Usmál se. „Vážně. Už žádné ošklivé popáleniny a bolesti hlavy!“
„Já tě miluju, víš to?“
Ticho.
Kurva. Ne, Pottere, teď neváhej, tak dobře jim to šlo! Narovnal se a podíval se na něj. „Harry?“ Pastorek ví, že se chtějí brát. Bude si myslet, že si už tohle řekli. Neměli by z toho dělat poprask.
Potter mžikl pohledem k Pastorkovi a pak zpátky. Natáhl ruku a Draco ho za ni vzal. „Vím to. Nepochybuj o tom. Nikdy.“
To by šlo. Přitakal. „Dobře. Vím, že ti to moc často neříkám, ale… je to tak.“
Potter se na něj usmál a druhou rukou ho pohladil po tváři.
Zavřel oči, jako by si ten dotek užíval. Nebylo to to nejhorší, tak to naštěstí nebylo těžké. „Taky tě miluju,“ zašeptal Potter. „A nikdy o tom nepochybuj, ano? Budu ti to říkat každý den, jestli je potřeba. Nevím, jak jsem si to zasloužil, ale jsem vděčný, že tě mám. Že jsi tu každý den pro mě.“
To už trochu přeháněl. Ale Draco to dovede taky. „Ale Harry. Já jsem ten nejšťastnější člověk na světě a vděčný, že tě mám. To já si tě nezasloužím!“
Pastorek si hlasitě odkašlal. „Myslím, že jsme dnes vyřešili, co je třeba.“ Natáhl ruku a Draco mu podal oba pergameny. „Musíte promluvit před Starostolcem a přesvědčit je, že si zaslouží být volná, aniž by to stálo pana Blacka svobodu. Pokud je přesvědčíte, máte vyhráno.“
Potter přikývl a vstal. „Dobře. Děkujeme.“
„Ale musíte je přesvědčit, že vám nejde jen o to dostat tchýni z vězení. Obzvlášť, když o tchýni ve vězení by velká část z nich stála.“
Na tohle se netěšil. Ani trochu. Ne, ani trochu. Přemístili se na kopec nad Lasturovou vilu. Tohle byl špatný nápad. Hodně špatný nápad. Jemu ty Huláky ani nevadily.
Vlastně bylo fajn dostávat poštu.
“Jo, jen abys věděl, Bill to neví,” řekl Potter, zatímco scházeli dolů.
“Bill neví co?” Nemůže být konkrétnější?
“Že se bereme jen jako.”
“Ještě se nebereme.”
Potter se zazubil. “Stejně se tomu nevyhneš.”
Povzdychl si. Tomu uvěří, až se to stane. “Proč to neví?”
“Myslel jsem, že bude lepší, když to bude vědět co nejmíň lidí.”
Zvedl obočí. “I když je Weasley?”
Pokrčil rameny. “Pro jistotu.”
Usmál se. “Zmijozele.”
Místo toho, aby se rozčílil, jako obvykle, jen uhnul pohledem. “Neví to nikdo.”
Nikdo? To byla blbost.
“Všichni si myslí, že je to doopravdy,” pokračoval Potter.
“I Weasley a Grangerová?”
Znovu uhnul pohledem. “Jo. Ron… pohádali jsme se.”
Chytil ho za paži a zastavil ho. “Co?”
Potter se mu vytrhl. “Pohádali jsme se.”
“Kdy?”
“Než jsme šli k Malkinové? Chtěl jsem jim to říct, aby nebyli překvapení, až se to dostane do Věštce. Tak jsem začal s tím, že s tebou půjdu na nákupy, a… už jsem mu to nestihl vysvětlit.” Pokrčil rameny a zase se rozešel. “Je to tak lepší. Uvěřitelnější.”
“Ne to ne,” znovu ho zastavil. “Co je nám uvěřitelnost, když si všichni budou myslet, že tě izoluju od přátel? Musíš se s ním usmířit a to hned. A řekneš mu to!”
“Ne.”
Rozhodil rukama. “Proč ne?! Pro Merlina, proč ne?!”
“Protože, pro Merlina , mi nebude říkat, s kým můžu být a s kým ne!”
“Na jeho obranu, myslí si, že ses zbláznil.”
“No a?! Můžu být s kým chci!”
“A má pravdu. Zbláznil ses. Po tom všem, co jste si spolu prošli, bych se divil, kdyby mu nebylo divný, že sis začal zrovna se mnou! A co Grangerová?”
“Ta si taky myslí, že dělám chybu.”
“Protože děláš! Měls jim to říct!”
“Sem to prostě nestihl!”
“To je ta nejdebilnější výmluva, jakou jsem slyšel!”
“Prostě mě naštvali!. Myslí si, že bych měl být s Ginny, vzít si ji, mít kupu dětí, a žít šťastně až do smrti!”
“A co je na tom špatnýho!? Kdybys to udělal, měl bys všechno! A nemuseli bychom se srát s tímhle!”
“Já si ji prostě nechci vzít! Já se prostě nechci ženit! A nechci mít děti! Ne teď! Je mi dvacet, kurva!”
Tohle bylo přece úplně jedno. “A co si o tom myslí ona? Že jsme teď spolu ?“
“Je ráda.”
Zvedl obočí. “Je ráda. Jako vážně? Dals jí košem kvůli mně a ona je ráda?”
“Rozešli jsme se už dávno. Nefungovalo nám to. Jsme lepší kamarádi. A otázky, kdy budeme mít svatbu a děti, ji začínaly štvát ještě víc než mě. Vidí to tak na rok, než ji začnou zase otravovat s tím, kdy a s kým se usadí.”
“A ta taky neví, proč jsi se mnou, a je jí úplně jedno, že jsi se mnou? Pottere, přísahám, jestli od ní schytám nějaké z jejích hnusných netopýřích prokletí, tak si mě nepřej!”
“Ne, ta to ví.”
Rozhodil rukama. “Doprdele, Pottere, tak kdo to ví a kdo ne?”
“Ona to ví. A nikdo jiný. Myslím.”
“Myslíš?! Táhni do háje! Co všichni ti lidi, který sis chtěl vzít přede mnou? Těm to nepřijde divný, že jsi najednou zčistajasna se mnou?”
“Já se jich nezeptal.”
“Co?!”
Pokrčil rameny. ”Všichni mají plány a životní cíle. Nechci jim je kazít tím, že by se museli vypořádávat s tím bordelem kolem mě. Zaslouží si klid, po tom všem, čím si prošli.”
Rozhodil rukama. “A já jsem vosk?! Já chci taky klid!”
“Tebe nemám rád,” odpověděl Potter.
“Ne-sná-ším tě.”
“Já. Te-be. Ta-ky.”
“Jsi kretén! Jsi idiot! Jsi omezenej debil!”
“Ty jsi kretén! Ty jsi idiot! Ty jsi omezenej debil! Z tohohle taky něco máš, tak drž hu-” ztuhl. Pohled upřený někam za Draca. “Bill s Fleur jsou před domem a koukají na nás.”
Ztuhl. “Slyšeli nás?”
Zavrtěl hlavou. “Ne. Jsme daleko. Ale vidí nás se hádat.”
Zhluboka se nadechl a vydechl. Snažil se rychle se uklidnit ale doprdele, Potter hovážně sral. Udobřit se ale teď hned by bylo podezřelý. “Fajn.”
“Fajn?”
“Hádáme se o Weasleym s Grangerovou. Právě jsem se dozvěděl, že se s nimi nebavíš, protože jsem se zase ptal, kdy už k nám přijdou na večeři, na kterou jsi je měl za úkol pozvat už před měsícem. Jasný?”
Zatnul zuby. “Jasný.”
“Půjdeme tam, a budeme se tvářit, že je všechno v pohodě. Ale jakmile budeme mít záminku, vytáhneme tu hádku znovu, jo? Prostě jako pár, co se hádá o prkotinách, co jsou sakra důležitý!”
“Fajn!” štěkl Potter a vyrazil dolů z kopce.
Zaklel a vyrazil za ním. Parchant jeden idiotskej. Tohle byla zásadní informace! Draco teď bude vypadat jako strašnej manipulátor, jestli se to dostane ven! To ničemu nepomůže! A coprdele, proč se Ptter nezeptal nikoho jiného aproč mu lhal?!
Dorazili k Lasturové vile a Potter se s mladým párem s úsměvem pozdravil. “Bille, Fleur, rád vás vidím! Děkuju vám za pomoc.”
Bill se usmál a potřásl si s ním rukou. “Žádný problém. Jakou jste měli cestu?”
“Výbornou. Díky za optání,” řekl Potter rozjařeně.
Přehrával. Draco se zdvořile usmál, když se na něj Weasley podíval. “Zdravím. opravdu si toho vážíme, pane Weasley.”
“Bille, prosím,” řekl Weasley a nabídl mu ruku.
Snažil se nezírat na jizvy, které mu způsobil Šedohřbet. To byla taky Dracova vina. Proč souhlasil, že mu pomůže? Přijal ji a pevně, ani moc, ani málo, ho stiskl. “Draco.”
Potřásli si a Billova žena si stoupla vedle něj a taky mu nabídla ruku. “Fleur.”
“Draco,” zopakoval.
Potřásl si i s ní. Usmála se na něj. Měla tvrdé ale laskavé oči. Jako jeho matka. Než sem vyrazili, tak si připomínal, že nesmí vypadat , jako by ho čarodějka s vílí krví přitahovala, ale teď ho Potter příliš sral na to, aby si ještě dělal hlavu s tímhle.
“Půjdeme dovnitř?” zeptala se jich. Měla jemný francouzský přízvuk.
“Jo, to je dobrý nápad,” řekl Potter.
Šli dovnitř a Draco celou cestu litoval, že se k tomu nechal Potterem ukecat. I když se tvářili, že jsou v pohodě, oba Weasleyovci po nich šlehali obezřetnými pohledy. Budou se muset pohádat dřív než později a pak se uvěřitelně udobřit. Možná ještě dřív, než Bill něco udělá s Huláky. Ať to nepůsobí jako nejhorší vztah na světě, ve kterém je Potter nebohou loutkou v Dracových spárech, doprdele!
Tímhle tempem ho vážně někdo brzy odstraní ve jménu Potterova blaha.
Zatnul čelist, když viděl, s jakou samozřejmostí Potter přijímá od Billa nabídku čaje. A má tu drzost tvářit se, jako by do jeho hádky s přáteli Dracovi nic nebylo!
Sedli si do obýváku za Fleuřina štěbetání a Potterových zdvořilých odpovědí.
Weasley jim přinesl pití a sedl si k nim. “MLuvil jsi o ochraně a Hulácích. O co přesně jde?”
Potter se nadechl, aby mu odpověděl, a Draco mu do toho skočil: “Nemůžu uvěřit, že jsi mi to neřekl!”
Potter zaskřípal skrz zuby. “Teď to řešit nebudeme. Bille, jde o to, že-”
“A kdy to budeme řešit? Hm?!” vybuchl Draco. “Teď ne, teď ne. Pořád nic nechceš řešit!”
“Řešíme tvý Huláky, ne?!”
“Drak spal Huláky! Tady jde o důležitý věci! Jak dlouho se tě už ptám, kdy přijdou na večeři? Hm? A jak dlouho mi říkáš, že mají MOC PRÁCE?! Do háje, Harry! Já se snažím, ale s tebou to nejde! Já se z tebe zblázníj!!”
“Jako promiň, ale to je mezi mnou a jimi! Ron je prostě takovej! Musí nejdřív vychladnout a nemělo cenu tě tím zatěžovat! Už takhle toho máš hodně a bylo zbytečný ti přidělávat starosti!”
“A že se to povedlo! Protože teď se vůbec nestarám! Ne, je mi úplně jedno, že se už měsíc nebavíš se svým nejlepším přítelem kvůli mě a že mě před nimi schováváš jako by ses za mě styděl!”
“Já se za tebe nestydím!”
“Rozhodně to tak vypadá! A víš co? Já se ti nedivím. Ani trochu! Tohle byla chyba.”
Kruci. Ne, to přehnal. Nesmí se rozejít.
“Ne, to teda nebyla! Tohle je jediná věc, kterou si jsem za poslední dobu aspoň trochu jistý. Opovaž se vycouvat, jen protože je to těžký!”
Výborně. To Potter vybral. “Jen protože to je těžký?! Tví přátelé mě nenávidí, což naprosto dává smysl, ale místo toho, aby ses nás snažil udobřit a pomohl mi, tak jsi je odstřihl ze svýho života, protože to je podle všeho to, co normální lidé dělají!”
“Nenenávidí tě!”
Odfrkl si. “Jasně. Takže je pozveš k nám na večeři?”
Potter zaváhal.
Rozhodil rukama. “Se bojíš, že je otrávím nebo co?”
“Jasně, že ne!”
“Tak co chceš? Protože já už fakt nevím, co dělat. Všechno, co udělám, je evidentně blbě.”
“To není pravda.”
“Ne? Řekni mi jednu věc. Řekni mi jednu věc, kterou jsem udělal dobře.”
Potter zaváhal. Mlčel.
Nebyl si jistý, jestli vážně neví nebo to jen hraje. Ale hodilo se to. Zvedl se a rozešel se ke dveřím. “Bille, Fleur, omlouvám se, ale musím jít. Vážím si toho, že nám chcete pomoc, ale… teď tady být nemůžu.”
“Malfoyi, počkej!”
Podíval se na Pottera. Už zase?! Kolikrát mu to má říkat?! “TO NENÍ MÝ JMÉNO!” zařval a vyrazil na chodbu. Možná to s řevem přehnal, ale využil toho vzteku. Nebylo to jeho jméno a on to dobře věděl!
“STŮJ DO PRDELE!”
Otočil se na chodbě, z dohledu ale ne z doslechu Billa a Fleur. “Proč?!”
Potter si to k němu rázoval. “Neodcházej ode mě naštvaný!”
Zvedl obočí. “A co mám dělat? Jestli nepůjdu tak udělám něco, čeho budeme litovat oba dva. Nenechám ze sebe dělat blbce.”
“A já si nenechám od nikoho diktovat, s kým budu!”
Založil si ruce na hrudi. “Když spolu nebudeme, bude to vyřešený.”
“Ani omylem.”
Podíval se na něj. “Ani omylem?”
“Ani omylem. Protože děláš velkou blbost a já tě nenechám.”
“Jakou blbost přesně dělám?”
“Odcházíš ode mě!”
“Protože jsi blázen! Se na sebe podívej!”
“Blázen do tebe, ty idiote!”
“To je ještě horší!”
Oba dva zrychleně dýchali a zírali na sebe. Potterovi zacukal koutek a začal se usmívat. Teď se z toho ještě nějak vymotat. Tohle byla dobrá hádka. Bylo poznat, že jim na sobě záleží. Že si Draco váží Potterových přátelství a nechce ho izolovat. Že je ochotný se ho vzdát… To bylo hodně dobré.
“Možná by ses měl na sebe podívat ty,” řekl Potter a koutek mu pořád cukal.
“Proč?”
“Jsi rozcuchaný.”
Slyšel Billa, jak si odfrkl.
Rychle si pročísl rukou vlasy a dal je zpátky na své místo. “Lepší?”
“Lepší. Počkej.” Přišel blíž. Stál teď úplně blízko k němu. Zaklonil hlavu a natáhl ruku, aby mu urovnal pramen vlasů. “Teď je to perfektní,” řekl tišeji, ale pořád tak, aby ho vedle v obýváku slyšeli.
“Díky.”
Potter sklouzl pohledem na stranu, jako by si snažil představit, kde Bill s Fleur jsou. I kdyby přišli na chodbu, měl by je za zády. Chytil Draco za obě paže, jako by ho tam chtěl fyzicky udržet. “Celý život,” řekl nejistě, ale nahlas, ”jsem byl zrůda.”
A co je tohle za blbost. Kam tím míří? “Nejsi zrůda.”
“Pššt, nech mě domluvit. Neřekli mi, že je magie skutečná, když jsem vyrostl. Všechno, co jsem udělal, bylo divný a vysloužilo mi to trest. I když jsem neměl tušení, jak jsem to udělal. Pak přišli dopisy. Zakázali mi je. Zakázali mi Bradavice, školu pro zrůdy. Pak jsem se dostal do Bradavic a dozvěděl jsem se, že i tam jsem zrůda, protože jsem neumřel jako mimino a ještě se mi podařilo někoho zabít. Pak jsem zjistil, že jsem zrůda, protože umím mluvit s hady.”
To byla jeho chyba. “Promiň.”
“Neomlouvej se. Pak jsem byl zrůda, protože jsem porušil pravidla a účastnil se Turnaje. Pak jsem byl zrůda, protože Cedrik byl mrtvý. Pak jsem byl zrůda a lhář…”
Vážně doufal, že tím někam směřuje.
“Celý život jsem byl zrůda. Všichni mi říkali, co mám dělat, co nemám dělat. Co si mám myslet, co si nemám myslet. S kým mám být a s kým nemám být. Zrůda. A hádej, co říkal strýc o lidech, jako jsem já? A tím nemyslím kouzelníky. Zrůdy. Jen protože nemilují stejně jako on. Ani jsem nevěděl, že je to pro kouzelníky normální, být kluk s klukem, dokud-” zarazil se a zhluboka se nadechl. “Zrůda,” řekl pak jen. “Když jsem všem říkal, že je s tebou něco divnýho, zase jsem byl zrůda, protože to byl nesmysl a jen jsem tebou byl posedlý.”
“Ale měl jsi pravdu.”
“Já vím! A oni mi nevěřili. A jo, byl jsem tebou trochu posedlý, ale kdo by nebyl, podívej se na sebe. Ale nevěřili mi. Pokaždý mi někdo nevěří. Pokaždý mi říkají že lžu. Že přeháním. Vždycky to je jedno. Jediný, komu můžu věřit, jsem já sám, a i to někdy nebylo jistý. Zrůda. Ale jedinou věcí, kterou si jistý jsem, jsi ty. Tak mi promiň, jestli kašlu na to, že mi někdo nevěří a že ten někdo je zrovna teď zase Ron.”
Aha. Sem tím směřuje. Vysvětluje Billovi a Fleur proč se s nimi přestal bavit. To bylo překvapivě chytré.
“Měsíce se se mnou ve čtvrťáku nebavil, protože si myslel, že jsem ho podrazil. A s Hermionou, protože spala s nepřítelem.” Protočil oči. “Teď jsem ho podrazil a spím s nepřítelem. To je toho. Zase se srovná. Vždycky se srovná ale musí vychladnout sám a sám si na to přijít. Proto jsem ti to neřekl. Zase ho to přejde a nechtěl jsem tě tím trápit.” Upřeně se na něj podíval. “Miluju tě,” řekl pevně.
To určitě vedle slyšeli taky.
“Miluju tě a jestli teď odejdeš naštvaný, tak, tak, tak to určitě nebude dobrý. Ale víš co, řekni mi, že tohle už nechceš. Řekni mi, že je to moc práce, že je to moc sraní, moc problémů, že ti to za to nestojí, a dobře, jdi. Nemůžu ti to zakázat. Ale jediný důvod, proč jsem ti to neřekl bylo, že mi to je jedno a vím, že je to přejde. Nestydím se za tebe. Stydím se za sebe, ale za tebe rozhodně ne.”
To znělo vážně dobře. Nečekal, že bude Poter tak dobrý herec.
“Jen mi řekni, že mě nemiluješ a že ti to za to nestojí. Řekni to. Řekni, že jsem zrůda a že končíš.”
Zvedl obočí a podíval se na něj. To myslí vážně? To bylo teatrální jako od Holoubkový. Ale proč ne. “Nejsi zrůda. Jestli je z nás dvou někdo zrůda tak-”
“Opovaž se. Nebudu se teď s tebou hádat, kdo je větší zrůda. Dvakrát jsem přežil Voldemorta. Vyhraju.”
Zhluboka se nadechl a vydechl. “Technicky vzato jsi ho přežil víckrát.”
“Přesně.”
“Nezasloužím si tě,” namítl Draco a řekl to, co si o nich myslel každý.
“To nech laskavě na mě. Nebo mi taky nevěříš?”
“Samozřejmě, že ti věřím! Jsi jediný, komu na tomhle zatraceným světě věřím!” To znělo dobře. Zoufale. Upřímně. Zamilovaně.
“Tak co je za problém?!” vykřikl Potter a rozhodil rukama.
“Že tě miluju, ty hovado jedno!”
Potter na něj zůstal zírat. Pak se rozesmál. “Že tě miluju,” vyrazil ze sebe mezi záchvaty smíchu, “ty hovado jedno?”
“Beru to zpátky. Nesnáším tě,” zamručel.
Potter se dál smál. “Pozdě. Už jsi to řekl! Hovado… jedno! Ty jsi moje hovado jedno zlatý!”
“Zas tak vtipný to není,” řekl nabručeně. “Ale… nechci, se s tebou hádat,” dodal neochotně.
“A já se nechci hádat s tebou. Ale někdy si vážně zabedněný.”
“Ale já ani nechci, aby ses kvůli mě hádal s nimi.”
“Změní názor Jen počkej. Je to teď kdo s koho a já mám výdrž.”
Zvedl obočí. “Vážně?”
Potter ho pleskl po ruce. “Nech si toho.”
“Weasleyovi jsou pro tebe jako rodina. Nesmíš o ně přijít.”
“Taky o ně nepřijdu. Rodiny se hádají. Zase se udobříme. Neboj. Ale ty mi za to stojíš.”
“Pořád nechápu proč.”
Pak zvedl obočí, zakřenil se, a s nečekanou něžností řekl: “Miluju tě.”
Protočil oči. “Taky tě miluju,” napodobil jeho tón.
A pak Potter udělal tu nejodpornější věc na světě. Přisál se pusou na svou ruku a začal mlaskat. Odporné. Mazané. A rozhodně to pomůže. Ale bože, musí mlaskat tolik? Fuuuuj. Když se odtáhl ještě si zubama přejel po rtech, aby byly naběhlejší a lesklejší. Ukázal i na Draca, aby udělal to samý. Protočil oči, ale bylo by divný, kdyby Potter vypadal jako jediný, kdo se muchloval. Pořádně si pokousal oba rty a Potter mu ukázal zdvižené palce. Pak se ještě štípl do tváří.
To Draco rozhodně dělat nebude.
“Půjdeme zpátky?” zeptal se ho Potter a dokonce se mu podařilo znít zadýchaně. I když to možná bylo tím, že se skoro řehtal.
“Merline,” zaklel, jako by si až teď uvědomil, že mají publikum. “Hele, mně ty Huláky ani trochu vlastně nevadí. Možná bychom mohli jít. Jako hned.”
Potter se zasmál. “Ale kušuj. A znovu s tebou k Mungovi kvůli popáleninám nepůjdu. No tak.”
“Bude to trapný.”
“Je to trapný!” zavolal Bill z obýváku. “Vytahuju Ohnivou whisky, jestli to pomůže.”
“Velmi,” řekl Draco důrazně. Potter se zase zasmál, chytil ho za ruku, propletl si s ním prsty a táhl ho do obýváku.
Krize zažehnána. Snad.
pokračování příště
Saint Hellena's Sanctuary 