Část první
Někdo se rodem, někdo umem pyšní,
někdo zas silou, někdo bohatstvím,
někdo chce šatem omráčit své bližní,
sokoly, koňmi, chrty – co já vím.
Každý jsme nějaký a každý hledá
radost, co potěší ho nad jiné,
pro mne to jsou jen titěrnosti leda
mám mnohem víc, mám všechno – v jediném:
tvá láska víc je nežli skvělý rod,
než bohatství, než šaty nákladné,
než sokol, kůň, než nejvzácnější chrt,
svět mi tě závidí – a aby ne!
Dokud tě mám, tak nikdo nemá víc,
když tě však ztratím, nezbude mi nic.
„Nemám syna.“
S trhnutím se probudil. Srdce mu bušilo až v krku. Zatraceně. Jeho přerývavý dech se rozléhal ložnicí a kůži měl zbrocenou potem.
Nemám syna.
Nemám syna.
NEMÁ SYNA!!!
Odhodil přikrývku a po studené podlaze odešel setmělým domem na zahradu. Sedl si na práh a otřásl se, když zavanul chladný vítr. Kůži měl vlhkou a lepkavou. Přihnul si vína přímo z láhve, kterou cestou popadl v kuchyni.
Nemá syna.
Nemělo by to tolik bolet. Mělo by mu to být jedno. Už není Malfoy. Nemá právo používat to jméno. Je vyděděný. Jeho ote- Lucius Malfoy ho vydědil, když Draco u výslechu promluvil o všem, bez servítek. Připravený přijmout polibek za zločiny, kterým byl svědkem, které napáchal, které nezastavil. Jména mu plynula z úst snadněji než básničky, které musel jako malý recitovat pořád dokola. Nesnažil se nic zatajovat. Proč taky. Mrtví si také zaslouží spravedlnost a on se k nim brzy připojí.
Když ho odváděli, potkal na chodbě svého- potkal na chodbě Lorda Malfoye. Ten se mu podíval do očí s takovým opovržením, že se Dracovi stáhl krk a nemohl ani polknout.
„Otče-„
„Nemám syna.“
Dvě slova. Dvě slova a magii to stačilo. Dvě slova a Draco omdlel. Dvě slova a pouto, které ho vázalo k jeho rodu, k jeho rodině, bylo zpřetrháno.
Když Lucius Malfoy něco řekl, myslel to vážně.
Jako noční můra se mu ten den vracel. Jako noční můra ho pronásledoval.
Ten den Dracovi udělili milost. Ten den Lorda Malfoye odsoudili k smrti.
Draco se o milost neprosil. I tak ji dostal. Další prokletí.
Znovu se napil.
Přišel o všechno.
Chtěl spravedlnost? Má ji mít. Proč by měl být odměněn smrtí, když může žít v zatracení?
Pamatoval si den, kdy už měl všeho dost. Věděl přesně, co udělá. Dokončí svou práci u Svatého Munga a půjde se projít k řece. Dnes byl jeho poslední den veřejně prospěšných prací. Poslední den, kdy dělal společnost lidem, kteří za války utrpěli nejvíc. Vynášení nočníků. Koupání. Stírání. Měnění páchnoucích zábalů a obvazů u nikdy se nehojících a hnisajících ran. Kdysi by to bylo ponižující. Teď to bylo normální. Teď to bylo spravedlivé. Vracel směšně málo těm, kterým on a jemu podobní ublížili.
Dokončí svou práci a půjde k řece. Závěť nemá. Nemá nic, co by někomu mohl odkázat. Nemá nikoho, komu by mohl něco odkázat. Jeho matka… byla ve vězení.
Spravedlnost. No jistě. Proč on musel být volný, když jeho matka nebyla? Co je to za spravedlnost? Ona se ho nevzdala a co jí to bylo platné? Spravedlnost? Ani do očí sejí podívat nemohl.
Dokončí svou práci, půjde k řece, jedno rychlé kouzlo a už bude po všem. Usmál se. Už teď mu byli líp. Už je to skoro za ním.
„Malfoyi?“
Trhl sebou a otočil se. Na chodbě, po které tlačil vozík s obědy, stál Potter.
Dokončí svou práci a půjde k řece.
„Zdravím, Pottere.“ Hmm, to znělo i normálně.
„Co ty tady?“
„Veřejně prospěšné práce.“
Potter se zamračil, ale pak přitakal. „Jo, aha. No jo vlastně. Jak se máš?“
„Žiju.“
Dokončí práci a půjde k řece.
Potter se zasmál. „Jo, cítím to stejně. Taky máš pocit, že teprve před měsícem bylo září a teď jsou najednou Vánoce?“
Ne. Vlastně mu to bylo úplně jedno. Podíval se po chodbě, jako by poprvé viděl řetězy a ozdoby zdobící stěny i okna. „Mně se ta halloweenská výzdoba nějak nezdála,“ řekl suše.
Pottera to pobavilo. Znovu se zasmál. „A co jinak?“
„Všechno je dobrý,“ slyšel se říct. „Co ty?“
„Přestavba Bradavic nám dává zabrat. Ale jsme v provozu a učíme. Ale ještě to potrvá roky, než budou to, co bývaly.“ Smutně se usmál. „Jestli vůbec.“
„Třeba budou lepší.“
Potter potřásl hlavou. „Kdybys to viděl, tak mluvíš jinak. Nemáme lidi ani peníze a je to jen chvíli, co můžeš po studentech chtít trénovat Leviosa na odklízení sutin, než tě prohlédnou.“
„Hádám, že leštění trofejí už není školní trest, co?“
Zase na něj chvíli zíral.
„Co?“
„Víš, že ani nevím?“ Podrbal se na hlavě. „Mám pocit, že to se ještě letos nedělalo. A vloni určitě ne.“
Pokrčil rameny. „I tak, lepší odklízení sutin než Zapovězený les uprostřed noci.“
Zase se zasmál.
To si vzal něco z Kratochvilných kejklů nebo co je to s ním?
„Jo, to bylo hodně špatný. Ale kdybys nás nepráskl, nikam bys nemusel.“
Změřil si ho. „Měl mládě draka v dřevěném domě. Chování draků u nás je nelegální, nebezpečný a vznětlivý. Mimoto, víš, jak rychle rostou? Do měsíce by se už do toho srubu nevešel. A co pak?“
Potter si zasloužil ruce na hrudi. „Měli jsme to pod kontrolou.“
Protočil oči.
„Vážně. Jít za McGonagallovou bylo hloupý. Není to v rozporu se Zmijozelskými pravidly nebo tak?“
„Měl jsem snad jít za Snapem? Promiň, ale já míval draky rád a rozhodně jsem nechtěl, aby skončil v lektvarech.“
„Kdybys držel jazyk za zuby, nebyl by to problém.“
Probodl ho pohledem. To mu říkat nemusel. Moc dobře věděl, kam ho jeho pravdomluvnost dovedla.
Potter si rozpačitě odkašlal. „No nic. Hele, už musím. Budeš na tom ministerským plese, že jo?“
„Jak bych si to mohl nechat ujít.“
„Dobře, tak jo, to je fajn. Uděláš si tam na mě chvilku? Rád bych tam s tebou něco probral. Pracovního. Asi.“
A to plánoval jak dlouho? To si snad tohle naplánoval?
„Nebo U Děravého kotle? Řekni si. Potřebuju znát názor někoho, kdo se vyzná, a ty jsi s prominutím jediný, kdo není odsouzený Smrtijed a ani si nesedá na zadek z toho, že jsem Potter. Nevěřil bys, jaký to má vliv.“
Zapomněl snad, s kým mluví?
„Takže, můžem si dát spicha? Možná to bude v Kotli lepší, budeme mít klid. Zítra? Nebo pozítří?”
„Proč bych ti měl pomoct?”
„Protože se v tom vyznáš a jsi dobrý člověk?”
„Sis mě asi s někým spletl.”
„Bezva!” Usmál se. “Zítra o půl šestý?”
Si snad sedí na vedení? „Ne.”
„Tak v šest? Pití na mě a budeš to mít u mě.”
Budeš to mít u mě. Potter už zapomněl, že mu Draco dluží za svůj život? “Zítra v šest a všechno bude smazaný a už nikdy o tom nepromluvíš.”
“Bezva! Tak jo. Zítra v šest.”
“Bezva . Už se nemůžu dočkat.” Odejít bez dluhu bude jistě lepší. Potter určitě ani netušil, s čím teď souhlasil.
Děravý kotel bylo absolutně to nejlepší místo na projednávání něčeho takového. Bez pochyb.
“Nemusíš se tvářit tak kysele, Malfoyi.”
“Neříkej mi tak. Není to mé jméno,“ procedil skrz zuby a sedl si naproti němu.
Potter zrozpačitěl. „Ajo. Promiň. Budu si muset zvyknout.“
On si bude muset zvyknout. Jasně.
„Teď je to Black, že jo?“
Přikývl a pročetl si nabídku nad barem. Nebude mluvit o tom, že mu bylo propůjčeno jméno jeho matky za svobodna, i když vůbec nic neznamenalo.
Potter si odkašlal. „Jo, jasně. Koukneš se na tohle?“ zeptal se a posunul k němu po stole štus pergamenů.
Prolistoval je a zběžně je prolítl, aby měl představu. Dokument s hlavičkou Gringottů byl znepokojivý. Zamítnutí žádosti o přístup k rodinným trezorům. Ten ze Starostolce nebyl o nic lepší. Zamítnutí žádosti o křeslo rodu. Draco by řekl, že je Potter v pěkný kaši. Nic neřešitelného, ale podle zbývajících dokumentů a dopisů se to tak asi Potterovi muselo zdát. Posílali si ho mezi sebou jako horkou bramboru, nutili ho vyplňovat řadu papírů a formulářů… Už se nedivil, že je Potter tak zoufalý, že šel i za ním.
„Nikdo mi neřekne, jak to ale je,“ přerušil ticho Potter. „Všichni jen kličkují a naznačují a já fakt nemám páru, co po mně chtějí ale přijde mi, že je to průser. Jinak by to přece už bylo dávno vyřešený!“
Prohlédl si dokument. „Podle toho, co tu dost jasně píšou, nemáš přístup ke svým účtům a trezorům, dokud se nestaneš hlavou rodu, tedy lordem.“
„Jo, já vím! Ale jak se mám stát lordem!? Už jsem dospělý, ne? To mi nikdo neřekne.“
„Z čeho teď žiješ?“
„Mám práci,” protočil Potter oči a založil si ruce. “A pořád mám dost peněz ve svém trezoru, ze kterého jsem platil věci do školy. Ale podle tohohle,“ ukázal na dokument, „mám i baráky a pozemky a kdo ví co! A podle nich taky povinnost se toho ujmout, ale to je uplně nemožný!“
Takže Potter žije ze svého sirotčího fondu a je tam toho i po těch letech placení školného tolik, že mu to stačí? Tohle byl jeho trest. Tohle bylo jeho zatracení. Sledovat, jak někdo má všechno a on nemá nic. Ne, pomoct někomu získat všechno a ten někdo musí být zrovna Potter. „Gringottovi tě uznají jako hlavu rodu a lorda, až přijmeš místo ve Starostolci, což pro ně bude to potřebné potvrzení, že jsi hlavou rodu a lordem.“
„Jo! Já vím? Ale jak to mám udělat!? Nechtějí mi ho dát!“
Povzdychl si. „Nech. Mě. Domluvit. Do Starostolce tě přijmou, až budeš zastupovat svou rodinu.“
„Takže lordem se stanu až se dostanu do Starostolce, kvůli kterému už musím být hlavou rodiny, a abych mohl spravovat svůj majetek a pozemky, musím být hlavou rodu a lordem, kterými se nestanu, dokud nebudu ve Starostolci, jenže abych mohl do Starostolce, už musím být hlavou rodiny. A hlava rodu a lord je to samý „
„Přesně.“
„To ale vůbec nedává smysl!“
„To dává naprostý smysl.“
„Nedává! Je to ptákovina!“
Zabijte ho rovnou. Tohle byla muka. A jestli Potter nepřestane řvát, tak se mu za chvíli asi rozskočí hlava. „Takhle je to už staletí. Aby tvůj hlas měl váhu, musíš mluvit za někoho.“
„Ale já mluvím za sebe!“
„To nestačí. Potřebuješ aspoň jednoho člena rodiny.“
“Ale Potterovi jsou jeden člen rodiny!”
“To ano, ale-” moment. Potterovi? Prolistoval pergameny, dokud nenašel ten, co potřeboval. Bylo to tam. “Víš, že tady nejde jen o křeslo a majetek Potterů, že ano?”
“Co?”
Povzdychl si a podal mu ten pergamen.
Potter si ho zamračeně přečetl. “Pořád ty samý žvásty. Co s tím?”
Poklepal prstem na místo, kde místo Potter bylo krasopisně napsané Black .
“Co to znamená?”
“Že jsi zdědil všechno po Siriusovi Blackovi, protože jsi byl jeho kmotřenec, včetně titulu a křesla. Takže na tebe ve Starostolci čekají dvě křesla.”
Největší ironie, která Draca opravdu zvedala ze židle. Každý věděl, že Walburga vypálila jméno svého syna z Gobelínu. Ale jeho otec ho nevydědil, takže z pohledu magie a jejich zákona byl Sirius Black po smrti svého mladšího bratra pořád dědicem svého rodu. Kdežto Draca musel magicky vydědit jeho otec krátce před svou smrtí, a nikdy to nezvrátit. Byl zázrak, že mohl mít matčino jméno za svobodna, i když mělo stejnou váhu, jako by byl její dcera. Draco nemá nic. Může naštěstí zplodit dědice Malfoyova rodu, ale on sám byl nikdo . I Weasleyovi byli víc.
„Co Teddy? Je to taky můj kmotřenec! Jsme rodina! Zastupuju jeho!“
„Merline, uklidni se a přestaň na mě řvát.“ Promnul si spánky. Nepamatoval si, že by Potter býval tak uječený.
“Já neřvu. Tohle není žádný řvaní. Jen s tebou úplně normálně mluvím.”
„Tak mluv tišeji. Sedím hned naproti tobě. Musel bys ho jmenovat svým dědicem a-„
„Tak jo! Žádný problém!“
„A musí mu být víc než jedenáct.“
„Co?!“
„Neřvi, Merline, a uklidni se. Musíš zastupovat kouzelníka, děti se nepočítají.“ Potter se nadechl. „Protože dřív často umíraly a nebyla jistota, že budou kouzelníci. Takové je právo. Je zastaralé ale až budeš členem Starostolce, můžeš to změnit.“
„Tak co mám ale dělat?“
Nabízelo se naprosto jasné a logické řešení. „Ožeň se.“
„CO?!“ Potter se postavil tak prudce že židle s rachotem spadla na zem.
Zvedl bradu. „Slyšels.“
„To nepřichází v úvahu!“
Zvedl se. „Fajn. Tak se nežeň. Mně je to jedno.“ Popadl kabát a vyrazil ke dveřím. Jemu to může být úplně u prdele.
„Kam jdeš? Počkej!“
Ani omylem. Řvát na sebe nenechá a Potter nechce od něj pomoc. Jen si chce stěžovat. A řvát. A máchat mu nos v tom, že on je víc. Že vlastně… on vlastně bude lordem Blackem. Stačilo by, aby Draca přijal jako člena své rodiny, a bylo by to. Dveře se za ním zavřely a on se nadechl mrazivého vzduchu. Taková kokotina. Taková potupa. Ani omylem.
Co ho to vůbec napadlo? Srát se s Potterem bylo pod jeho úroveň. A ještě to ani neocenil.
Uřvanej idiot. Ať si dělá co chce. Může si klidně pár let počkat, než ten kluk vyroste.
Kretén.
Draco ta pravidla nenapsal. On se je jen naučil, aby byl připravený na své křeslo. Které nikdy neuvidí. Které bude mít Potter dokonce dvakrát! Draco mu pomohl. Řekl mu, co má udělat. Dluh je smazaný. Sbohem.
To si opakoval celou cestu do svého bytu. Přesto sebou jeho magie nespokojeně vrtěla. Protestovala. Nestačilo jí to. To musí Potter sedět na tý zatracený židli ve Starostolci, aby byla spokojená? Kašle na to. Mu to může být úplně u prdele.
Probudilo ho bušení na dveře. Bylo skoro půl třetí ráno sakra! Rychle si navlíkl župan, popadl hůlku a došel na chodbu. Bušení nepřestávalo.
Polkl. Co nejhoršího se může stát. Zhrzený Smrtijed nebo příbuzný, co se chce pomstít? Někdo, komu během války ublížili a kdo se chce pomstít? Upravil, jak držel hůlku, a mávnutím dveře otevřel.
Rozrazily se a dovnitř vpadl Potter.
“Malfoyi!”
Namířil na něj hůlku. Dvojníkem Pottera se teda rozhodně zabít nenechá.
“Mafoyi! Já se nechci ženit! Musíš mi pomoct!” zařval Potter a zavrávoral.
Merline. A to byl se sousedy zadobře.
“Jsi opilý.”
“A ty vypadáš děsně. Ne, vypadáš jako vždycky ale nemiř na mě hůlkou,to se nedělá. Potřebuju tvoji pomoc a potřebuji ji hned!”
“Potřebuješ vystřízlivět.”
“Prosim tě!”
“Fajn. Přijď zítra.” S trochou štěstí na to zapomene. “A teď zmiz. Jak jsi mě vůbec našel?”
Potter se usmál a zamžoural na něj. “Mám kontakty,” řekl a pokusil se ležérně opřít o stěnu. Zavrávoral ale nějakým zázrakem se mu podařilo nespadnout.
“Výborně. Zmiz.”
“Dobře.” Otočil se a vyrazil kratičkou chodbou ke koupelně. Otevřel dveře a zazíral na vanu. “Tudy se ven nejde,” slyšel ho Draco zamumlat udiveně.
Kretén.
I tak Potter vešel dovnitř a s prásknutím za sebou zavřel dveře.
Co to sakra… jestli se mu vychčije do umyvadla, tak ho přerazí. Záchod tam nenajde. Chvíli čekal, ale nic se nedělo. Žádné pouštění vody, žádné pochybné zvuky. Zaklepal.
Nic
Zaklepal znovu, hlasitěji. “Pottere!”
Nic.
On se z něj posere. “Pottere, ozvi se, nebo jdu dovnitř.”
Nic.
“No, jak chceš.” Pootevřel dveře. Pořád nic. Jestli je mrtvej, tak ho přerazí. Nakoukl dovnitř. Malátná ruka visela přes okraj vany. “Pottere!”
Vpadl dovnitř. Potter ležel ve vaně, hlavu vyvrácenou, naprosto tuhý. A díky bohu oblečený. Zabije ho. Přerazí ho. Pustí na něj ledovou vodu.
Ale to by se s ním musel teď vypořádat. A na to bylo příliš brzo ráno. Nebo pozdě v noci?
Šťouchl do něj ale Potter vůbec nereagoval. Rychle ho otočil na bok, zakouzlil alarmem, aby mu vážně neumřel ve vaně, a šel spát.
Jestli bude mít kruhy pod očima, tak mu to spočítá.
Usínalo se mu špatně. Držel hůlku pod polštářem a přemýšlel, jestli neudělal další chybu svého života. Třeba to už vážně bude poslední.
Ráno se probudil s hůlkou pořád v ruce. V bytě bylo ticho. Chvíli ležel v posteli, zíral na protější stěnu a přemýšlel, jestli má cenu vůbec vstát. Až když ho napadlo, že Potter bude mít nejspíš kolosální kocovinu, tak našel vůli vylézt a udělat si tu nejopulentnější snídani za celou dobu, co tu bydlel.
Použil zásoby, co by mu vystačily na dva týdny, kdyby snídal každé ráno. Vejce na několik způsobů. Párečky. Fazole. Opečená zelenina. Toasty. Marmeláda. Šunka. Sýr. Kdyby věděl, jak se dělají vafle, udělal by i ty. Brzy celý byt nádherně voněl. Dal si jeden toast a šálek čaje a na zbytek jídla seslal zahřívací kouzlo. Převlékl se, přebral od sovy Denního věštce a pustil se čtení.
Vypadalo to, že ministerský ples byl sukces. Nic jiného Denní věštec neřešil. Kdo co měl na sobě, kdo s kým mluvil, kdo s kým tančil… Byla tam i fotografie šťastného páru , jehož jedna polovička zrovna chrápala u Draca ve vaně. Zajímalo by ho, co má Potter za problém. Kdyby si vzal Weasleyovou, všechno by se vyřešilo. Každý se v jejich věku ženil. Draco by už byl v kole svatebních večírků a příprav, kdyby z jeho svatby s Astoriíí nesešlo v momentě, kdy ztratil jméno. Možná už by byl ženatý, kdyby všechno nezkomplikovala válka. Ženit se bylo normální, tak co má Potter sakra za problém?
Už měl přečtený celý Věštec, vyplněnou křížovku a zrovna se chystal nakreslit knírky každé fotografii, když se Potter zjevil. A zjev to byl. Rozcuchaný, zmačkaný hábit, strniště, zelený nádech a šoural se, jako by ho čekalo rande s trolem.
“Brý ránko,” pozdravil ho nonšalantně zpoza okraje novin.
Potter se pokusil něco říct, ale ještě víc zbledl a chvíli jen mlčel a koulel na něj očima.
“Udělal jsem ti snídani. Snad to bude stačit.”
Potter se posadil a s hrůzou zíral na přetékající stůl.
“Jak se ti spalo? Hostům většinou ve vaně nestelu ale vypadal jsi, že ti je tam pohodlně.”
“Ehmh,” zamručel Potter a složil hlavu do dlaní.
Draco vzal jeden páreček a s prasknutím ho ukousl. “Mmmm, jsou výborné. Dej si taky!”
“Můžeš, prosím, ticho?” zašeptal Potter slabě.
“Jasně!” zašeptal nahlas a se zaskřípěním židle se zvedl.
“Bože…”
“Slyším.”
“Si tohle vážně užíváš, co?”
“Velmi.” Opřel se zadkem o linku a za hlasitého skřípění lžičky si zamíchal čaj. Naprosto proti etiketě ale naprosto uspokojivé.
“Já tě zabiju. Jen co se zvednu.”
“Nemůžu se dočkat.”
“Nemáš lektvar?”
“Ne.”
“Prosím.”
“Ne.”
“No tak.”
“Ne.”
“Se ti tu pozvracím.”
Lahvička klapla o stůl. “Jsi odporný.”
“Nápodobně.” Potter odzátkoval lahvičku a rychle ji vypil. Otřásl se, natáhlo ho to, ale pak vydechl a barva se mu postupně vrátila do tváří. “Díky,” řekl s úlevou.
“Za všechno. Teď vypadni.”
“Ale já chci páreček!” namítl Potter živě.
Příliš živě. Neměl mu ten lektvar dávat. Kdy se z Draca stal takový slaboch? co si to nalhával, vždycky jím byl. “A já tě chci ze svého domu.”
“Bytu.”
“Vypadni už.”
“Ne.”
Probodl ho pohledem. “Proč ne?”
Potter se předklonil, opřel se lokty o stůla se vší vážností řekl: “Musíš mi pomoct.”
“Už jsem ti řekl, ožeň se a je to vyřešený.”
“Ale já se nemůžu oženit!”
Povzdychl si. “A proč ne? Už sis někoho vzal? Někoho skandálního?”
“Ne.”
“Tak co je za problém? Vezmi si Weasleyovou, mějte kupu malých zrzavých dětí. Můžete si udělat celý famfrpálový tým a všichni budou spokojení.”
“Nevezmu si Ginny.”
“Tak někoho jiného. Mně je to jedno.”
“Musí být i jiné řešení.”
“Je.”
“Vážně?” Podíval se na něj Potter s nadějným výrazem.
“Můžeš adoptovat někoho nad jedenáct let. Kouzelníka.”
“Nemůžu jen tak někoho adoptovat!” zhrozil se.
“To jsou jediné tvé možnosti. Svatba nebo adopce.”
“Musí být nějaká jiná klička. Já se nemůžu ženit!”
“Zase řveš. Mysli na to,kdo ti dal ten lektvar. Proč se nemůžeš oženit?”
Potter se zhluboka nadechl a pomalu vydechl. Pak řekl: “Protože nikoho nemiluju.”
Teď byla řada na Dracovi, aby zíral. “Žertuješ, že?”
“Ne.”
“Co Weasleyová?”
“Nejsme spolu.”
Tomu říká žhavá novinka. Kam se na to hrabe Věštec. “Víš, že o to ale nejde, že jo? Nemusíš někoho milovat. Láska přijde pak.”
“Tak to nefunguje.”
Povzdychl si. “Přesně tak to funguje. Někoho si vezmeš, začnete budovat vztah, začnete se mít rádi. Tak. Láska. Merline, nemůžu uvěřit tomu, že ti tohle vůbec vykládám. A nedívej se na mě tak.”
“Tohle… Zbláznil ses? Tohle je přece strašný. To je strašně smutný. Nic takovýho nechci.”
Založil si ruce na hrudi. “Je to naprosto normální. A jestli chceš být zamilovaný jako nějaký cvok, vezmi si lektvar lásky.”
“To už ses vůbec zcvoknul!”
“Ne, tak to je.”
“Ale no tak. Přece musí být i něco jiného. Nějaký… já nevím, nemůžu jen říct, že si někoho vezmu, a pak to odvolat?”
“Ne, to ne-” Bylo by to komplikovaný. “Ne.”
“Něco tě napadlo. Ven s tím.”
“Kdyby ses rozhodl pro tradiční svatbu. A tím myslím tradiční . Nejtradičnější ze všech tradičních. Od ohlášení záměru se zasnoubit do svatby můžou uběhnout i roky. Večírky, plesy, události, čaje, veřejná oznámení různého druhu, dohody o poměrech v manželství, rozdělení majetku, věna, jménech potomků, jménech potomků v případě úmrtí, dědictví, období smutku v případě úmrtí partnera…. To by Starostolec bral jako dostatečný důkaz, že máš vážný záměr být hlavou rodu. I kdyby z toho sešlo A když z toho sejde, až bude kmotřenec dost starý, budeš za vodou.. Ale na to nemáš.”
“To nemůžeš vědět.”
“Ale můžu. Trochu tě znám. A navíc, s kým tu maškarádu provedeš? S Grangerovou sotva, nikdo neuvěří, že zrovna ona má důvod a zájem na takovém druhu sňatku. Weasley by z toho měl osypky už po měsíci.”
“Ron?”
“Jo. Nepřijde mi zrovna jako společenský typ. A nejspíš ani nezná všechny postupy. Chápu že se jeho bratr i rodiče brali za války ve spěchu, ale o to víc to ubírá na kredibilitě.”
“Kredibilitě?”
“Uvěřitelnosti. Prostě nikdo s mozkem mezi ušima neuvěří, že o takovou svatbu stojí.”
“Ale mohl bych si ho vzít?”
“Ano. Samozřejmě. Pottere,” změřil si jeho červenající špičky uší, “ty miluješ Weasleyho? Proto se nechceš ženit?”
“Ne!” řekl příliš rychle.
Tak tomu říká gól. Přímo do brankářovi branky.
“Už musím jít,” odkašlal si Potter. “Díky za pomoc.”
“Rádo se stalo!” zavolal za mizejícím Potterem Draco. Zajímavé. Už se těší na jejich ohlášky.
Bylo to vlastně roztomilé. Takovým tím nechutným trolím způsobem.
“Vezmi si mě.”
To se posral.
“Ne.”
“Prosím! Jen jako.”
“Když tak hezky prosíš… ne.”
“Proč?”
Změřil si ho a líbezně se usmál. “Protože tě nemiluju, hlupáčku.”
“Seš parchant.”
Změřil si ho. “A ty idiot. Nebudu si tě brát. Najdi si jinýho osla.”
“Ale nikdo do toho se mnou nechce jít!”
To ho zarazilo. “Nikdo? Nikdo? Jako, chápu že si nechtějí vzít tebe , ale určitě se najde nějaká sketa, co si tě skoro vezme ráda.”
“Nebudu si přece brát sketu.”
“Jestli chceš být takhle vybíravý, tak ti opravdu není pomoci.”
“Ale ty si mě můžeš vzít!”
“Co se vůbec stalo s Weasleym? Nechtěl si vzít jeho?”
“Nechtěl. A Ron si chce vzít Hermionu, takže stejně.”
Je v Shakespearově hře nebo co? Takovýhle drama nemá zapotřebí. “To je mi líto, ale moji odpověď to nemění.”
Začal zavírat dveře, ale Potter tam strčil ruku. “No tak. Taky z toho něco budeš mít.”
“Kromě zničené reputace? Sotva. Zapomeň na to.”
“A a a a,” zarazil ho Potter a vklínil do dveří půlku svého těla. Zašklebil se na Draca. “Něco jsem si o tom zjistil. V rámci dohod ti můžu dát darem pozemky i trezory. Nechtěl by jsi barák?”
“Ne.”
“A dostaneš peníze.”
“Urážíš mě.”
“A titul.”
“Ne.”
“Přemýšlej o tom. Můžeš se vyšvihnout.”
“Proč ti o tolik jde? Jestli se tak nutně musíš zamilovat, tak prostě pár let počkej. Nebo počkej, než to škvrně doroste. To nemůže být tak dlouho.”
“Ale já to potřebuju teď. Zítra už je pozdě.”
“Máš dluhy a skřeti chtějí libru tvýho masa nebo co?”
“Jistěže ne!”
“Tak co máš za problém, že normální možnosti nepřicházejí v úvahu?”
“Bradavice jsou na mizině.”
Jejich rekonstrukce musela stát majlant. “A tvůj problém je to, protože…”
“Je to můj domov. Můj jediný domov. A mám dost peněz, abychom mohli školu udržet otevřenou, zaplatit učitelům, opravit schodiště…”
“Takže chceš celé své rodinné jmění narvat do Bradavic?”
“Kromě části pro Teddyho a tvýho věna.”
To snad nemyslí vážně. “A nemůžete sehnat mecenáše, jako normální instituce?”
Potter zabral a proklouzl dveřmi dovnitř. Zavřel je za sebou a ukázal na sebe. “Já jsem ten mecenáš.”
“Myslel jsem někoho, kdo má peníze.”
“Já mám peníze.”
“K dispozici.”
“Ne tak úplně. A zkoušeli jsme i benefiční večírky a tak, ale nevybrali jsme dost. Je tu jedna bába, co by nám peníze dala ale…”
Zvedl obočí. “Ale?”
“Ale musel bych si jít vzít. Doopravdy. A mít s ní dědice. A Teddy by se nesměl počítat jako můj dědic. To prostě nejde!”
“Takže si radši vezmeš mě?”
“Skoro vezmu. Jo.”
“Co Longbottom? Jeho rodina je dost tradiční, aby vám to Starostolec uvěřil a snesete se.”
“Ten si prej bude brát Hannah. Luna mi jen řekla, že z toho kouká akorát tak zaškrknění, Všichni, s kým bych do toho šel, jsou buď spárovaní nebo mají v plánu se do pár let skutečně brát. Vůbec nechápu, proč všichni tak spěchaj. Ginny …”
“Ginny?” pobídl ho.
“Po tý to nemůžu chtít.”
“Proč ne? A po mně snad jo?!”
“Hele, promysli si to. Nemám moc možností. Bylo by to na dobrou věc. Ty bys přestal být vyděděným vyděděncem. Už jsem zjistil, že jako můj snoubenec by bylo tvoje postavení někde tady,” a ukázal si nad hlavu, “a po tom, co bychom to zrušili, by ti ta prestiž už zůstala. A dostaneš barák, jakej budeš chtít. Peně, co budeš chtít, abych teda měl na Bradavice, ale chápeš mě. Vydržíš to jen pár let a pak budeš za vodou. Neříkej mi, že to zní hůř než bydlení tady. Vždyť ani nemáš přijímací salónek. A spíš v kuchyni.”
“Není to kuchyň ale kuchyňský kout. A defacto spím v obýváku.” Ale ten přijímací salónek mu chyběl. Každý normální člověk měl přijímací salónek.
“Ne,” zavrtěl hlavou. “Budeš si muset poradit nějak jinak, ale ne. Tak někoho adoptuj. Přijmi do rodiny Andromedu, je Blacková, budeš hlavou rodiny Blacků, pak si počkáš, než bude ten kluk dost starý, budeš i lordem Potterem, a všechno bude vyřešený.”
Zůstal na něj zírat. “Myslíš, že by to šlo?”
“Samozřejmě. Nevím, co máš proti adopcím. A Andromeda byla Blacková, než si vzala toho mudlu. Můžeš napravit staré křivdy nebo tak nějak.” A Draco bude mít klid. A on rozhodně Potterovi věrnost neodpřísáhne. Ani sňatkem, ani adoptivně.
“Dobře, tak já se jí zeptám. Ale ty si to promysli, jo? Nenuť mě si brát tu baronku. Nenuť mě Teddyho vydědit.”
To bylo jako rána do žaludku. Jak se opovažuje? “Vypadni.”
Potter asi konečně poznal, že to myslí vážně, protože se konečně spakoval a zmizel.
Kretén.
Že se vůbec obtěžuje. Ale teď už snad bude mít opravdu klid.
Potterova žádost mu pořád vrtala hlavou. Zopakoval ji, když se ukázalo, že Andromeda není blbá a má své podmínky. Jako třeba nerozfofrování celého jmění Blacků na tu ruinu, ve kterou se proměnily Bradavice. A tak Potter znovu přišel za Dracem, znovu zopakoval svoji nabídku. A jemu to vrtalo hlavou.
Způsoby, jak protáhlého skoro sňatku využít, se neustále vynořovaly. I když na to nemyslel. V jednu chvíli šel po ulici, v další ho napadlo kdybych do toho šel, tak…
Kdyby do toho šel, tak by nežil od výplaty k výplatě.
Kdyby do toho šel, mohl by mít nový hábit, kdykoliv by si řekl.
Kdyby do toho šel, tak by měl jméno, co něco znamená.
Kdyby do toho šel, měl by dům. Ne, sídlo.
Kdyby do toho šel, měl by budoucnost.
Kdyby do toho šel, stal by se po zrušení jedním z nejžádanějších starých mládenců.
Kdyby do toho šel, měl by vliv.
Kdyby do toho šel, mohl by jít dobře investovat potterovi – ne, svoje peníze.
Kdyby do toho šel, mohl by jít do Starostolce a dělat to, na co dřel celý život.
Kdyby do toho šel byl by zase Malfoy zastoupením. Jeho snoubenec by nesl titul hlavy rodiny Malfoyů, a Draco by mohl jednat v Potterově jméně svým jménem. Kdyby měl ženu, hlavou rodiny by se stal až jeho syn, ale takhle…
Kdyby do toho šel, jeho otec by se v hrobě obracel.
Kdyby do toho šel… mohl by dostat svou matku z vězení. Potřebuje zástupce v dohodách. Dává smysl, aby to byla ona. Kdyby Potter předstoupil před Starostolec s dobře mířenou žádostí… jeho matka by mohla být volná.
Kdyby do toho šel, měl by pár let na vybudování nového života. Pro sebe i matku.
Kdyby do toho šel, musel by snášet Pottera několik let. Musel by vypadat zamilovaně.
Kdyby do toho šel, tak by ho Potter přivedl k šílenství.
“Fajn. Udělám to, ale mám podmínky.”
Nejraději by Potterovi ten rozzářený výraz smázl z obličeje. Pěstí. Hůlkou. Nebyl vybíravý.
“Vážně? To je skvělý!”
“Ale mám podmínky. A neslevím z nich.”
“Jasně, Tak jo. Probereme to. Tohle je parádní! Nebudeš litovat.”
Litoval toho už teď.
“Nenávidím tě,” procedil skrz úsměv.
Potter se usmál ještě zářivěji a otevřel mu dveře. “To říkáš jen tak.”
“Připomeň mi, proč že to dělám?”
“Peníze,” zašeptal mu Potter ucha a hlasitě pozdravil madame Malkinovou.
Draco tu ženskou nesnášel. Drbna, co nezavřela pusu s průměrným vkusem. Což byl přesně ten důvod, proč to bylo jedno z prvních míst, které vybral. To, že ho vybral ale neznamenalo, že to dělal rád. Nebo že mu nevadilo, jak Potter trval na tom, že mu bude otevírat dveře. Každé dveře, které potkali, byly svědky jejich nenápadného boje o to, kdo bude u nich jako první. Zatím to bylo tři-tři. Draco byl rozhodnutý dnes vyhrát.
“Zdravíčko! Co pro vás můžu udělat, pánové?”
Draco se usmál na tu uštěbetanou slepici. “Harry potřebuje nový hábit na učení. Ocenili bychom vaši pomoc.”
“Oh. Jistě jistě. Pojďte za mnou, pánové. Máme nové látky. Jistě se vám budou líbit,” řekla Malkinová a bodavýma očima sledovala každý jejich pohyb.
Draco se na ni děkovně usmál a vyrazil za ní. Cestou popadl Pottera za rukáv a táhl ho za sebou.
“Je od vás moc pěkné, že panu Potterovi pomáháte,” nechala se slyšet Malkinová.
“Od toho přeci blízcí přátelé jsou,” odpověděl jí s úsměvem. Bylo vidět, jak se jí kolečka v hlavě otáčejí. Směšně jednoduché.
“Jistě jistě. To ano.” Odvedla je k pultu, na který vyskládala několik rolí nemimořádných a předražených látek. “Tyto právě přišly z Francie. Nejsou nádherné? Podívejte se například na tuto bavlněnou mušelínovou třpytivou látku v sytě modré barvě. Jak si můžete všimnout, je zdobená zlatými kapičkami, které látce dodají na exkluzivitě. Působí to elegantně, nemyslíte?”
Působilo to lacině. “Jistě,” usmál se na ni. “Možná by bylo lepší zvolit nějakou silnější látku, která víc vydrží.” Podíval se na vystavené látky, ze kterých by byl nadšený leda tak Lockhart. “Máte nějaký jemný proužek?”
“Bohužel. Co třeba tento zeleno-stříbrný brokát?”
Jistě. Naprosto ideální na učící hábit a ani trochu kýčovité. Vybrat ten nejošklivější brokát musel být talent. Nevěřil by, že se dá zeleno-stříbrná zkazit! Potlačil frustrovaný povzdech a usmál se. “Máte jakýkoliv proužek?”
“Je mi líto. To se vůbec neprodává.”
Ježibaba jedna. Kdyby to nabízela, tak se to prodávat bude. Usmál se a změřil si Pottera, který si prohlížel police a vystavené zboží. “Jednobarevné máte?”
“Máme kostku. A jednobarevné, ano, pár základních látek máme. Ale nejsou nijak… “
Když viděla, jak se tváří, rychle zmkla. “Jestli chcete, tak vám je samozřejmě ukážu.”
“Prosím, buďte tak laskavá.”
Došel k Potterovi, zatímco ona štrachala kdesi vzadu. “Co tu máš?”
“Ponožky.”
“Báječné.”
Potter se na něj podíval. “Jsi v pořádku?”
Přitakal a usmál se. S tím samým úsměvem řekl: “Má příšerný vkus. Dej mi ruku na rameno.”
“Co?”
“Ruku. Na Rameno.”
Potter zvedl ruku, chvíli se na ni nechápavě díval a pak ji váhavě položil Dracovi na rameno. Jako by se bál, že mu ji Draco ukousne nebo co. Protočil oči a natočil se víc k němu a uhladil mu hábit na hrudi. “Na druhé rameno.”
Potter poslechl ale tvářil se, jako by ho bolely zuby nebo měl větry. Nebo obojí. Naštěstí Malkinovou, která se vracela s rolema látek, měl za zády. Draco si dal načas než se od Pottera odlepil a vydal se k ní.
“Máme tu pařížskou modř, cihlovou, smaragdovou, hořčičnou…”
“A máte nějaké barvy, co nejsou tak očividně kolejní?”
“No, co třeba…. kanárková?”
Zabte ho.
Usmál se a otočil se k Potterovi. “Zlat- Harry, můžeš sem na chvilku?”
Když Malkinová slyšela jeho přeřeknutí, naklonila se dopředu. Ještě by mohla začít slintat.
Potter přišel k nim a nechápavě se podíval na látky.
“Která se ti líbí?”
Pokrčil rameny. “Asi mi to je jedno.”
Už ho z toho úsměvu začínaly bolet tváře. Zasmál se. “Jestli si nevybereš, vyberu za tebe. A skončíš ve smaragdu. Nebo v hořčici.”
“Smaragd by mu šel k očím,” pípla Malkinová.
“To ano, že? Má moc-” odkašlal si. “To ano.” Další přeřeknutí, kterého se snad chytí.
Teď ještě aby Potter něco začal dělat, jinak to bude vypadat, že tahá Draca za nos nebo že je Draco zoufalý.
“Ta modrá je dobrá.”
Poplácal ho po paži. “Dobře. Mohli bychom jeden poloformální hábit v pařížské. Trojitý, učení je náročné povolání.”
“Ano, ano. Jistě. Kdybyste šli do zadní části? Hned to budu mít připravené.”
“Děkujeme,” usmál se na ni a vyrazil dozadu do krámu, s Potterem v patách.
Jakmile tam došli, Potter sebou práskl na pohovku. Draco si sedl vedle něj. “Můžeš se prosimtě chovat aspoň trochu zamilovaně?” syknul na něj.
“Se chovám zamilovaně.”
“Můžeš se na mě aspoň usmát?”
“Dobře no.”
“Poslouchej,” zasyčel Draco a naklonil se. ”Já nebyl ten, co se o tohle prosil. Tahle ženská je největší drbna na Příčné. Buď odsud odejdem a všichni si budou myslet, že po tobě pálím ale nic z toho nebude, protože nemáš zájem, a pak se Starostolci bude těžko věřit, že je zasnoubení skutečné, nebo odsud odejdeme jako mladý perspektivní zamilovaný pár v úplných začátcích. Vyber si. Je to na tobě.”
A s tím se opřel o opěradlo a přehodil nohu přes nohu.
Potter dál mlčel. Typický. Aspoň neřval.
Malkinová přišla s částmi hábitu přehozeným přes ruku. “Tady to máte. Vyzkoušejte si to a uvidíme, jaké jsou třeba úpravy.”
“Díky,” usmál se Potter a vyrazil k závěsu. Pak se zastavil a otočil se na Draca. “Neutečeš mi, že ne?”
Slabota, ale zlepšení. Usmál se na něj. “To víš že jo. Je milion míst, kde bych byl radši.”
Potter se zasmál a zaplul za závěs.
Malkinová tam chvíli stála ale pak si odkašlala a zeptala se: “Dnes je dobrý den na nákupy.”
Podíval se ven. Sněžilo. “Ano, to je,” odsouhlasil jí to. “Harry už dlouho potřeboval hábit, ale znáte to, spousta práce a vlastní potřeby jsou pro něj až na posledním místě. Je tak nesobecký. Tak jsem to vzal do vlastních rukou. Omlouvám se, jestli je trochu nevrlý. Nakupování nemá v lásce.”
“Žádný problém,” zašvitořila. “Takže.. jste dobří přátelé?”
Usmál se s potutelným úšklebkem. “Dalo by se to tak říct. Můžu… Můžu vás požádat o vaši diskrétnost? Harry si svého soukromí váží nadevše a víte, jaké to je mezi ním a Věštcem,” požádal ji ustaraným tónem.
“Ale jistě. Samozřejmě. Můžete se na mě spolehnout.”
“Děkuji. Víte, že jsme se tady s Harrym poznali? Bylo to tady u vás v obchodě, když jsme spolu poprvé mluvili. Oba jsme si kupovali první školní hábity…” Nostalgicky se usmál. “Neuvěřitelné, jak ten čas letí, že?”
“To ano,” řekla nosově. “Omluvte mě.”
Sledoval mizející Malkinovou. Jestli ji to takhle dojalo, mohlo by to klapnout.
Nedlouho na to se vynořil Potter. Hábit mu byl velký ale ta barva mu seděla. Když se to zabere na těch správných místech, bude z toho ucházející hábit na učení. Ale na večírky musí sehnat nějakou švadlenu. Tenhle výběr byl zkrátka smutný.
“Co myslíš?” zeptal se ho Potter.
“Dobrý. S pár úpravami to půjde.”
“Ne, myslím ji,” řekl Potter tiše. “To, co jsi říkal, znělo dobře.”
“Díky. Snad to vyjde.”
Potter rychle přikývl a pak si olízl rty. “Taky něco zkusím, jo? Ale nesmíš mě praštit.”
“Nic neslibuju. Možná tě potom prokleju.”
Tiše se zasmál a nervózně přešel k němu.
Jestli ho teď líbne… Zůstal sedět opřený a ani se nehnul. Potter položil ruce na opěradlo vedle Dracovi hlavy a opřel se o ně. Měl teď obličej tak blízko, že mu viděl póry na nose a začínající strniště. Ještě blíž. Už se skoro dotýkali nosy.
A pak nic. Potter takhle zůstal a čekal.
Už chápal, proč ho neměl praštit. Tohle bylo vážně divný. Přemýšlel, že zavře oči, ale to se zdálo ještě horší. Ze samé zoufalosti začal počítat. Byl u třiceti sedmi, když Potter zašeptal: “Už jde.” Ještě víc se naklonil. Teď už na sebe byli přitlačení nosy.
Potterův byl horký. Znamená to, že Dracův je jako kus ledu? Na rtech cítil Potterův teplý dech. Silněji semkl ty své a pomalu a soustředěně dýchal nosem. Potter byl slabě cítit potem, ale nebylo to nijak strašné. Ale to nemá kolínskou? Potter se díval Dracovi na čelo. To bylo dobře. Oční kontakt by asi teď-
Zakřikl to.
Jejich pohledy se spojily. Potter šilhal. Kruci, šilhá teď i on? Tohle bylo tak nepříjemný!
Polkl. Bylo to nepříjemný. Bylo to velmi nepříjemný. Vůbec se mu nelíbilo, že na něj byl někdo takhle nalepený. Že na něj byl nalepený Potter. Tohle byla chyba. Zatnul stehna. Prokleje ho až do příštího pondělí. Ne, až do čtvrtka!
Merline, jak ho nesnášel. A teď zírá na jeho rty! Kruci! Mohl by použít balzám, má je šíleně suché a popraskané. To ho to nebolí? Draco by se z toho zbláznil.
Slyšel Malkinovou zalapat po dechu a Potter se rychle odtáhl. “Omluvte nás,” řekl a zahanbeně si přejel rukou po zátylku. Ještě o krok odstoupil o Draca a roztáhl ruce. “Co myslíte? Draco říká zabrat, ale on mě vždycky chce v tom nejtěsnějším.”
Nadechl se, aby vehementně zaprotestoval, ale pak se krátce zasmál. “Divíte se mi?” zeptal se jí místo toho. “A že je to potřeba zabrat?”
“Ano, ano,” řekla spěšně. “Rozhodně.”
“Dobře,” souhlasil Potter, “ale musím být schopný se v tom hýbat.”
“Jistě, nebojte. Bude to akorát.”
Rychle se dala do práce s kouzelnými špendlíky a Draco ji tu a tam přiměl něco zabrat víc nebo povolit. Co se týče střihu, tak se Malkinová vyznala, ale jako správný skoro snoubenec musel okomentovat stav Potterova pasu, zadku nebo stehen.
Když už byli skoro hotovi, Draco se významně podíval na hodinky. “Bude to ještě trvat?”
“Už to skoro mám,” odpověděla Malkinová.
“Neboj,” řekl Potter, “tu rezervaci stihneme.”
“Draco by mu nejradši skočil kolem krku. Konečně se chytal!
“No já nevím, tu poslední jsme prošvihli.”
“A čí to byla chyba?” Zvedl Potter významně obočí. Pak se podíval na Malkinovou a významně zašeptal: “Už jsme byli skoro na odchodu, ale měla jste ho vidět. Nemůžu za to, že vypadal, jak vypadal. Kdo by odolal? Měl si vzít pytel od brambor a stihli bychom to.”
Horko mu zavalilo obličej. To Potter přehnal.
Ale Potter pokračoval: “Ale je pravda, že to bylo naše výročí. Kdy jindy by měl být tak vyfiknutý?”
Výročí?! Se zbláznil?! To přece nesedí! Žádné skákání kolem krku. Skočí mu po krku! Uškrtí ho!!!
Malkinová je doteď sledovala jako ostříž svoji kořist a ani teď nezklamala. “Výročí?”
Zabije ho. Zabije. “Šest měsíců,” řekl rychle. “Oceníme každou záminku k oslavě.” Šest měsíců bylo na hraně, ale rozhodně to sedělo víc než rok. A tři měsíce by bylo směšné slavit. Půl roku bylo směšné slavit, ale Potter mu nedal na výběr.
“Mladá láska,” povzdechla si Malkinová. “Tak. Hotovo. Chcete se převléct nebo si to necháte na sobě?”
Draco si ho změřil. “Nechá si to.” Rozhodně to vypadalo líp, než to, co měl předtím. Vynikl mu v tom pas a i ramena měl širší. Hm… a i to nepatrné projmutí kalhot udělalo divy…
“Jistě.” Malkinová přešla k pokladně a Draco s Potterem ji následovali. Potter po něm mezitím stihl hodit naštvaný pohled.
“Bude to třicet dva galeonů,” řekla Malkinová a s očekáváním se na ně podívala.
Bez vkusu a ještě předražená. Než stihl Potter vytáhnout měšec, Draco zaplatil. On ho vzal na nákupy, on platí. Malkinová to může brát jako vánoční dárek. A ovšem, že mu to Potter vrátí.
“Děkuji. Mějte krásný den.”
Usmál se na ni a vzal si od ní tašku s Potterovým starým oblečením. “Děkujeme. Užijeme. Pojď, zlato, ať to stihneme.”
Pottera to tak rozhodilo, že byl Draco u dveří jako první. Čtyři-tři. Cha.
Polorozbořené Bradavice se tyčily nad Prasinkami. Nepoznal by, že je to už tři roky. Půl rok se zdál uvěřitelnější. Potter zřejmě nepřeháněl, když tvrdil, že jsou na mizině. A když se k tomu připočte, že místo plné magie musí mít pevné a nemagické základy, aby se nezbortilo pod vlastní vahou… Nedivil se tomu.
Kdyby mu někdo řekl, že bude mít rande U Tří košťat s Potterem, poslal by ho hned k Mungovi, ideálně v krabičce od zápalek. Ale časy se měnily. Evidentně. Venku na něj ale v žádném případě čekat nebude. To ani omylem. Za minutu by tu měl být a není nikde v dohledu a Dracovi byla zima.
Vešel dovnitř a snažil se nevšímat si ostrého pohledu, který po něm madame Rosmerta vrhla. Slušně pozdravil a sedl si ke stolu o něco stranou ale pořád všem na očích. Šest minut po tom, co si sedl, přišla madame Rosmert. Počítal to. Neměla přeplněno a nebyl důvod, aby jí to tak dlouho trvalo. Kromě toho, že ho nesnášela. Tak jako každý. Objednal dva máslové ležáky, protože se to zdálo příhodné, a čekal.
Potter měl čtyřicet osm minut zpoždění. Kdyby se nemusel přetvařovat, okamžitě by ho proklel a seřval. Ne nutně v tomhle pořadí.
“Promiń, promiň, promiň,” blekotal Potter a hnal se k němu. “Měli jsme krizi.” Potter ho pevně objal a líbnul na tvář. Musel si stoupnout na špičky, aby dosáhl. “Čekáš dlouho?”
Objetí mu neopětoval. Měl právo být naštvaný. “Hodinu.”
“Sakra! Vynahradím ti to, sibuju.” Konečně ho pustil a odstoupil. “Objednal sis?”
“Vypil jsem ti ležák.”
Potter ho pohladil po paži. “To je dobře. Tak už se nezlob. No tak.”
Cítil na sobě pohledy Rosmerty i těch několika ostatních v místnosti. Zacukal koutky, jako by přemáhal úsměv. Povzdechl si a nakonec se tedy i usmál, jako by ho přeci jen rád viděl. “Tak dobře. Vyřešili jste to teda?”
“Jo. Pár děcek dostalo školní trest a teď jsem jen tvůj.”
“Slibuješ?” zeptal se Draco vyzývavě a nevšímal si Rosmerty, která k nim pospíchala.
Potter se natáhl a chytil ho za ruku, palcem mu přejel po hřbetu tuky. “Slibuju. Jen tvůj.”
Madame Rosmerta si odkašlala.
Potter ho pustil a odtáhl se a ona vzala obě prázdné sklenice. “Vítám vás u nás, co si dáte?” zeptala se ho bujaře a s velkým úsměvem.
“Hmm…” zamyslel se Potter a podíval se na Draca. “Víno? Bílé.” Přimhouřil oči. “Suché, je to tak?”
Polosuché. Přikývl a usmál se. “Pamatuješ si to dobře. A dáme si pečeného pstruha,” řekl Rosmertě. “Umírám hlady.”
“Hned to bude,” řekla a odspěchala pryč.
“Promiň,” omluvil se znovu Potter.
Kdyby to aspoň myslel vážně. “To je dobrý,” povzdechl si. “Neudělal jsi to schválně.”
“Věděl jsi, do čeho se pouštíš, když sis začal s učitelem,” podotkl Potter dost nahlas na to, aby ho lidé u vedlejšího stolu slyšeli. Trochu okaté, ale pořád to počítal jako zlepšení.
“Ach já nebohý,” řekl suše.
“Tak už se nezlob.”
Pokrčil rameny ale usmál se. “Radši mi řekni, jaký jsi měl den.”
Potter se pustil do vyprávění o studentech a hodinách a Draco si znovu připomněl, že to všechno stojí za to.
Když jim přinesli jídlo a Potter byl přerušen, Draco, pořád v doslechu Rosmerty, řekl: “Mohli bychom jít do divadla.”
“Do divadla?” zeptal se Potter zaujatě. “Ještě jsem nebyl v divadle. Proč ne?”
Ani ho to nepřekvapilo. “Bude se ti to líbit. Uvidíš.” Usmál se na něj. A bude tam dost lidí, aby si všimli, že jsou spolu. Možná i reportéři. Možná se už konečně zpráva o jejich vztahu dostane do Věštce, jestli si Rosmerta s ostatními nepustí pusu dostatečně n špacír. Promnul si tvář, kam ho Potter líbnul. Nějak to šimralo.
“Jak dlouho to ještě potrvá?” zašeptal Potter neslyšně.
“Pšššt.” Aspoň ještě dvacet minut. Bylo to hrozné představení. Vůbec netušil, co to režiséra napado s těmi sálodlouhými monology. Nejen, že byly špatně zahrané, ale ještě byly špatně napsané! Když i on ztratí nit a neví, o čem to ten panák na jevišti zatraceně mluví, tak už je to opravdu na pováženou. Aspoň netrpí sám. “Teď je to zrovna zajímavé,” zašeptal a s uspokojením sledoval Potterův zhrozený výraz.
Monolog konečně skončil, opona se zatáhla a světla se rozsvítila.
Ne. To ne.
Přestávka?!
Neměla to být jednoaktovka?! To snad ne. Tohle bylo týrání.
“To nebylo tak zlé,” řekl Potter a postavil se. Zakroutil rameny. “Ale myslel jsem, že se má tleskat.”
“Je jen přestávka,” řekl suše.
“Si děláš prdel.”
Zakroutil hlavou a taky se zvedl. “Jdeme korzovat?”
Potter si povzdechl. “Dobře. Ale chci pití.”
Usmál se. “Nejsi jediný. Nezapomeň,” řekl a naklonil se, aby Potterovi zašeptal do ucha: “Spousta lidí. Důležitých lidí.”
Když se odtáhl, Potterovo ucho bylo merlin ví proč červené.
Odkašlal si. “Nejsem blbej. Jdeme?” A s tím Potter vyrazil už vyprázdněnou uličkou pryč. Jakmile se ze své řady dostali ke schodům, nabídl mu Potter rámě a Draco se do něj bez váhání zavěsil. Co jiného by taky měl na romantické schůzce se svým skoro snoubencem udělat?
Jejich fotka byla v novinách. Vypadali šťastně a vypadali jako pár. Potter se zrovna smál něčemu, co Draco řekl a Draco měl ruku kolem jeho pasu.
Hmm…
Měli to udělat obráceně. Někdo by si to mohl vyložit, že Draco Pottera kontroluje a řídí. Běžně by nic nenamítal, ale čím míň osočení, že má s Potterem nekalé úmysly, tím líp. Pod fotkou byl popisek. Chlapec, který přežil, s mužem svých snů?
Který matlal tohle napsal?
A text pod tím byl ještě horší.
Harry Potter, válečný hrdina, byl včera večer spatřen v Dubovém divadle s nikým jiným než se Smrtijedem Dracem Blackem (dříve Malfoyem), který byl zproštěn viny v soudním procesu Starostolce. Musíme se ptát, co se to děje? Je to snad léčka? Otevřenost, s jakou se k sobě měli, nám dává naději, že se nejedná o aféru, přestože se Ginny Weasleyová, střelkyně Harpyjí a přítelkyně Pottera, odmítla k situaci vyjádřit. (Na našeho reportéra poslala velmi agresivní potlouky.) Zvěsti o jejich vztahu se k nám samozřejmě donesly již dříve, nechtěli jsme ale našim věrným čtenářům předložit pouhé pomluvy. Doufejme jen, že si Potter nehřeje na hrudi ani v posteli hada a nebo že alespoň ví, co dělá.
Něco takového čekal. Je to jen přechodné, než si na ně zvyknou. A jakmile zjistí, jak „vážně“ to Draco bere, jistě se uklidní.
Když přišel první Hulák, ještě tomu věřil.
U jedenáctého začínal pochybovat.
U třicítky přestal počítat a otevřel láhev polosuchého.
Po polovině flašky a zhruba padesátém nebo šedesátém Hulákovi si řekl, že teď má aspoň pořádný důvod k tradičním zásnubám.
S ucpanýma ušima a šíleným bolehlavem, kakofonií Huláků a propáleným stolem i kobercem si přiznal, že Potter mu kromě malého jmění, koberce a stolu dluží minimálně dvě sídla.
A když se dostal na dno lahve, s prsty plnými puchýřů, protože Huláky jsou svině, ho napadlo, že i kuřbu by si zasloužil.
Druhý den bylo Huláků jen o nepatrný zlomek míň a k migréně se přidala i kocovina.
Vážně toho bastarda nesnášel.
pokračování příště
Saint Hellena's Sanctuary 