Dokud tě mám, část třetí

 

Chapter 19

 

Byli zase u něj doma. Do Potterových komnat v Bradavicích ho nedostanou. Seděli na pohovce, Draco pil víno, a doufal, že na dně lahve najde všechnu moudrost světa, která jim pomůže.

“Potřebujeme, aby ji Starostolec pustil,” zopakoval Potter asi po sté. “Ale aby tebe nešoupli do vězení. Myslíš, že to fakt hrozí? Když ji prohlásí za nevinnou tak tebe odprohlásí?”

To ani nebylo slovo. Znovu se napil. “Netuším. Ale dokud nebude venku, tak si tě nevezmu. Jen abys věděl.”

“Jo,” procedil skrz zuby Potter. “To už jsi mi říkal. Několikrát.”

“Já jen abys nezapomněl.”

“Chci předmanželskou smlouvu.”

Zvedl obočí. “Chceš předmanželskou smlouvu? Jako vážně?”

“Jo! Až se rozvedeme, tak ode mě nedostaneš ani vindru!”

Rozesmál se a znovu se napil. Převalil víno na jazyku a mrkl na něj. “Drahý… až se rozvedeme, tak nebudeš mít ani vindru.”

“Hmm… Jo, ale stejně, chci předmanželskou smlouvu!”

Přikývl. “Dobře. Máš ji mít. Dostaň matku z vězení, dej mi jako svatební dar jedno venkovské sídlo a roční rentu na jeho údržbu, a podepíšu ti, co budeš chtít.”

“Nemůžeš chtít celý venkovský sídlo!”

“O půlku se s tebou rozhodně dělit nebudu.”

“Fajn! Ale jen malý!”

Zase se rozesmál. “Dokud to bude sídlo…” Někdy bude muset Potterovi ukázat, jak vypadá velké venkovské sídlo. Ho omyjou.

“Musíme ji ale nějak dostat ven.”

“No nekecej.” Znovu se napil. “Ale nepřemýšlel moc, ať nemáš bolehlav.”

Potter popadl z mísy vedle sebe jablko a mrsknul ho po něm. 

Draco ho bez problému chytil. Byl přece chytač. A zakousl se do něj. Hmm, bylo dobrý. S vínem se překvapivě dobře doplňovalo. Usmál se na něj. “Díky.”

“Potřebujeme právníka.”

Vyprskl smíchy. Právníka? A sehnat ho chce kde?

“Co je ti k smíchu?”

Zatřásl hlavou. “Právníka? Tady mluvíme o Starostolci. Každý se hájí sám nebo má mluvčího. Jak vlastně poznáš právníka? Že chodil do právnické školy? Slyšel jsi někdy o kouzelnické právnické škole?”

Potter rozhodil rukama. “Já se z toho poseru!” vykřikl. “Jak takhle vůbec fungujete?”

“Fungujeme,” opravil ho Draco a znovu se napil. “Každý, kdo za to stojí, je v kouzelnickém právu vzděláván od malička. Každý, kdo převezme křeslo, zná zákony i principy politiky. Je to jednoduché.. K čemu škola, když máš staleté tradice a poznatky vštípené už od šesti let?”

“Ale já nic takového nevím! Nikdy mě to nikdo ani neřekl!”

“Tak,” zase se napil a při tom mávl rukou, “vyvolej sílu přátelství, polib prdel ministrovi a něco se z toho vykulí.”

“A neměl bys mi s tím pomoct ty?”

Protočil oči a zase se napil. Pracuje na tom. Moudrost světa bude určitě na dně flašky. Jen se k ní musí dostat. A už je blízko! “Kdyby ses udobřil s Weasleym a Grangerovou, určitě by ti poradili. Grangerová vytáhne nějakou knihu se stoletým zákonem a kličkou a bude to.”

“A proč to nemůžeš udělat ty? Nestudoval jsi náhodou na tohle celý život?”

“Studoval,” přikývl. “Ale, moje specializace je na pozemkové právo, fondy, benefice, obchod, úplatky, korupce, a tak podobně. Všechny kontakty, co moje rodina, která už není moje rodina, jen tak mimochodem, kdybys zapomněl, a přisahám Merlinovi, ještě jednou použij staré příjmení a na místě tě vykostím takovým způsobem, že ti ani kostirost nepomůže-” Kde že to byl? Jo, jasně kontakty. “Všechny kontakty jsou v trapu. Takže ne, nevím o žádný kličce, která by se týkala ženy a matky Smrtijeda, co zachránila život Chlapce, který zase přežil. Na to by se ti hodil knihomol. Udobři. Se. S Grangerovou.”

“Já neudělal nic špatnýho. Oni se musí omluvit!”

Probodl ho pohledem. Svět byl trochu v mlze, v příjemný mlze. “Začal jsi chodit se svým úhlavním nepřítelem. Všemocná síla přátelství či co. Udobři se.”

“Ne.”

“Jsi jak děcko.”

“A právě proto je volovina, že se musím ženit! Navíc je to k ničemu. Ron s Hermionou o tom vědí určitě míň než ty. Hermiona by se musela dostat k nějakým bichlím a Rona to nikdy nezajímalo! Jediný, kdo řešil ty ministerský srágory byl Percy a jak to s ním dopadlo.”

“To, že Weasleyovi kašlou na své postavení a tradice, je přesně ten důvod, proč jsou braní jako krvezrádci.” Přikývl Draco a zase se napil. “Obrátili se zády ke všemu, co znamená být kouzelníkem. Jsou čistokrevní ale pochybuju, že by Ronald dokázal vyjmenovat Pět pravidel křesla.” A to to bylo tak primitivní.

“Pět pravidel křesla?”

Zavřel oči. Samozřejmě že je ani Potter nezná. Proč taky? Draco se je driloval v pěti letech, proč by je Potter znal ve dvaceti? Ale Weasley by je měl znát. Doufal, že je zná. Tohle byl přeci základ!

“Kdo chce správným lordem býti, ve Starostolci chovat se má podle pravidel a řádu, která staletí už známe. Při usednutí do křesla hlavou pokloň se v úctě všech i magie. Nohy tvé na podlaze vždy leží, skřížit je jde jen stěží. Volbu svou rukou srdce hlaš dlaní ven a prsty vzhůru, když promluvit chceš, pravici zvedni nechceš li zažít noční můru. Hůlkou mává buran jen, blízko ji měj, však z očí ji dej. Není to těžké, tak si to pamatuj, nebo drak přijde a sežehne život tvůj.”

Potter na něj vykulil oči. “Drak sežehne život tvůj? To jako vážně?”

Nalil si do sklenice dalšího vína. “Ne. Jen si zničíš život. Říká se tomu metafora.”

“To je strašný. Takže počkej, nesmíš křížit nohy a musíš se uklonit?”

Přikývl. “Mimo jiné. Já ti to pak napíšu, ať se to můžeš naučit.”

“Takže se kromě všeho ostatního mám ještě učit praštěné básničky?”

“Přesně tak.”

“Nesnáším svůj život.”

“Vítej v klubu.” Zvedl lahev a když Potter přikývl, taky mu dolil. 

Potter se dlouze napil. Barbar. Pak se zašklebil a řekl: “A my si všichni dělali z Percyho srandu. Kdybych věděl, že to je důležitý… Ale to mi samozřejmě nikdo neřekl, protože jediný, co jsem měl za úkol udělat, bylo kurva umřít!”

Zvedl obočí. “Pochybuju, že si všichni mysleli tohle. Ale vypadalo to, že tě to nezajímá. Když jsi nebyl v průšvihu, tak jsi lítal. Nebyl bys první, kdo se vykašlal na tradice a povinnosti. Proč si myslíš, že to tolik lidí štvalo? Další rod a zákonodárce v trapu.”

“Ale já měl za úkol umřít! To byl doslova do písmene můj úkol! Voldemort mě měl zabít, aby ho pak mohl zabít někdo jiný. Byla o tom celá věštba!”

“Počkej, počkej,” Draco cítil, jak střízliví, “co to meleš? Jak to mohl být tvůj úkol?”

“Brumbál plánoval, že se nechám zabít. Jak Voldemort chtěl, abych za ním přišel, že mě zabije a ušetří ostatní? To byl i Brumbálův plán. Neměl jsem to přežít. Nechť- nečekal jsem, že to přežiju.”

“Ten bástard.” Dolil Potterovi. Zaslouží si víc vína. A Draco si myslel, že jeho život byl na hovno.

“Jo. Takže se fakt nikdo neobtěžoval mi vysvětlovat tyhle píčoviny o tom, že nesmíš křížit nohy. A už vůbec mi nikdo neřekl, že bych si měl najít někoho, s kým se hned po škole ožením, protože když to neudělám, tak už budou všichni zabraní! A pak se to posere, když už nějak konečně vymyslím a vyřeším, aby zůstalo stát jediné místo, kde jsem se cítil doma a bezpečně, i když mě tam opravdu pokousal bazilišek, málem pokousal trojhlavý pes, sežraly akromantule, vykostil učitel, málem zabil učitel, opravdu mučil učitel, málem sežral učitel, málem zabil učitel, řekl jsem, že mě pokousal bazilišek? Protože ten parchant měl fakt dlouhý zuby a možná nebylo chytrý mu vrážet meč do tlamy, ale bylo mi dvanáct a zrovna jsem v tu chvíli neměl lepší nápad!”

Co to doprdele. “Myslím, že jsme nechodili do stejný školy. CO?!”

“Jo. Ale víš co, aspoň jsem za to většinou dostal extra body, takže super.”

“Proto jste pokaždý vyhráli?! To ale… CO?!”

“Jo. Bylo to děsný. O čem jsem mluvil?”

“Nemám páru. Ale, jestli tě pokousal bazilišek, tak bys měl být mrtvý. Víš to, že jo? Jseš sijistý, že to byl bazilišek, Možná to byl jen velký had.”

“Fénixovy slzy mě z toho dostaly.”

Draco jen nevěřícně vrtěl hlavou.

“O čem jsem to ale mluvil…. Kurva, něco o Bradavicích… Jo, je to jediný místo, kde jsem se cítil doma a nenechám je zavřít.”

“I když tě tam pokousal bazilišek,” řekl nevěřícně.

“Bylo mi dvanáct, to už je dávno,” mávl Potter a napil se.

No právě.

“Je to ale sranda. Mysleli jsme si, že to tys byl Zmijozelův dědic.”

“Ale tys byl hadí jazyk!”

“Jo, ale já to nebyl. A ty jsi byl ztělesněním zlýho mudly-nenávidějícího Zmijozela.”

Protočil oči. “Bylo mi dvanáct.”

“To nám taky. Nezabránilo nám to se snažit najít dědice, když to učitelům nešlo. Dokonce jsme jednou použ-” zmlkl.

“Co?”

“Narazili jsme při tom na Percyho, taky ho hledal. Hele, Percy zná právo! Dělal pro ministra!”

“Chceš využít síly přátelství na dalšího Weasleyho? Na Weasleyho, který není Ronald?”

“Ron nám stejně nepomůže. Bude zabejčenej ještě aspoň dva měsíce. Možná tři. Dřív, když se mě někdo pokusí zabít. Ale Percy by nám mohl pomoct!”

Promnul si čelo. “Víš, že s takovou budu brzo dlužit všem Weasleyům?”

“Jaký dlužení? Jsme přátelé! Síla přátelství!”

“To neznamená, že až za dvacet let bude Bill potřebovat laskavost, budu ho moci odmítnout.”

“Ale Huláků tě zbavil, ne?”

“Jo, ale za jakou cenu? Jen čas ukáže.”

Potter mávl rukou a zařval: “Síla přátelství!”

Raději se napil. Tohle bude ještě hrozný. Ale Percy pracoval s ministrem. V úředničině a pravidlech se musel vyznat jako nikdo jiný, aby získal takovou pozici, ještě se svým jménem a pověstí své rodiny. Jestli by Grangerová měla šanci něco vyčíst z knih, tenhle Weasley by to už možná měl naučené nazpaměť. 

Povzdechl si. “Fajn. Použij svou magickou sílu přátelství a napiš mu. Ale jemu budeš dlužit ty.”

“Jasně!”

Ne, na dně sklenice ani lahve nenašel žádnou moudrost. Ta se komukoliv, kdo byl v Potterově blízkosti, musela vyhýbat obloukem. Určitě na to bylo nějaké pravidlo.

 

Chapter 20

 

Percy si povzdechl a sundal si brýle, které začal vehementně čisti. “Nejsem si jistý, jestli je to možné.”

“Ale Pastorek říkal, že jo!”

“Bystrozor Pastorek ví, jak dostat viníky do vězení. Ale toto je něco jiného. Dokument, který lady Malfoyová podepsala, to velmi komplikuje.”

“Ale zachránila mi život!”

Percy sebou trhnul. 

Konečně někdo, komu taky vadí to jeho řvaní.

“Ano, to bylo od ní velmi pěkné. Rozumím tomu. Ale toto je kariéru ničící případ. Jedná se o šedou zónu. Nikdo nemá rád nejednoznačné případy, které by ho mohly stát důležité hlasy ve volbách i při jednotlivých řízeních. Rozhodnutí, jestli by Narcissa Malfoyová měla být volná, rozboří čerstvě uzavřené a stále křehké koalice. Nikdo nebude stát o to, aby byl tento případ přednesen Starostolci. Obávám se, že vás zamítnout již v prvním kole.”

Potter začal zase něco namítat. Ale Draco si Percyho pořádně prohlédl. Ještě neskončil. Něco mu vrtalo hlavou. Měl nápad, ale nebyl si jím jistý. Nebo si nebyl jistý jejich reakcí.

Tak ho trochu pobídne. Povzdychl si. “Děkujeme za ochotu,” řekl tiše. “Vážím si toho. Opravdu. I když se nedá nic dělat, kdybyste ode mě něco potřeboval, pane Weasley,” i když nevěděl, co by to mohlo být, “neváhejte se na mě obrátit. Pojď Harry,” řekl poraženecky. “Už jsme ho zdržovali dost. Má důležitou práci.” Potter začal něco zase vehementně namítat. Položil mu ruku na rameno a dvakrát ho krátce stiskl. “Udělal jsi, co jsi mohl. Věděli jsme, že šance je malá. Pojď.”

Potter zavrtěl hlavou. “Tak to ani omylem. Nevzdáme to přece jen tak! Není správný, že je ve vězení.”

Výborně. Jejich znamení si zapamatoval. Teď jen sehrát dostatečné divadýlko. “Už od začátku jsem ti říkal, že je to malá šance. Budeme ji prostě chodit navštěvovat.”

“Ale já ji chci mít na naší svatbě!”

Kruci. Tohle s ním zapomněl pokrýt. Měl by si vážně s Potterem ujasnit, kdy tuhle informaci budou říkat a jestli si vůbec uvědomuje, že to ještě nikdo nemá vědět. Vytahuje to směšně často. Ale protestuje perfektně, přesně podle plánu. Zavřel oči, jako by ho to bolelo. “Je jediná, koho kromě tebe mám. Myslíš, že já ne? Ale je načase si to přiznat. Tenhle boj nemůžeš vyhrát ani ty.”

Potter se mu vytrhl. 

“Ne! Já mámu nemám a ta tvoje mi zachránila život! Nebýt ní tak ani nejsme spolu!”

“Já vím,” povzdychl si a zase se po něm natáhl. “Ale můžeme ji chodit navštěvovat. Dvacet let není tak dlouhá doba. Má se tam dobře.”

“Sirius byl dvanáct let v Azkabanu a co to s ním udělalo! Já už prostě nechci, aby moje rodina hnila ve vězení, protože Starostolec neumí dělat svou práci!”

Potter vypadal opravdu vynervovaně. Dobrý herec nebo už toho je na něj moc? A Percy na ně zírá a určitě si všeho všímá. Musí něco udělat. Co by teď udělal milující partner? Merline, dej ať ho teď Potter nepraští. Vzal Pottera za ruku a přitáhl ho k sobě. Pevně ho objal. Pohladil ho po vlasech. Bylo to divný. Potter byl celý ztuhlý a jeho nos tlačil Draca do hrudníku. Dál ho ale objímal. “Já vím, Harry, já vím,” říkal tiše a doufal, že jim tahle šaráda projde..

“Já ji z toho vězení dostanu,” zahuhlal Potter. Pořád byl strašně strnulý. Tomuhle Weasley nemůže věřit. Moment. Co to řekl?

Ztuhl a podíval se přes Pottera na Percyho. Vypadal znepokojeně. Draco se mu nedivil. Nervózně se zasmál. “Harry… ne. Já vím, že bys to dokázal, ale to nejde. To by nechtěla.”

“Je mi to jedno. Já bych taky měl být ve vězení. Měl bych být v Azkabanu!”

Zavřel oči, aby se nemusel dívat na Percyho znepokojený obličej a pevněji Pottera objal jako někdo, kdo si o něj opravdu dělá starosti a ne někdo, kdo má strach, že jim to Potter posere a Percy na něj teď hned zavolá bystrozory.. Sklonil hlavu a položil ji  na tu Potterovu. “Takhle prosím nemluv.”

“Udělal jsem toho za války dost, abych se tam dostal. Jednosměrná jízdenka do Azkabanu!”

O čem to zatraceně mluví!? “Dělal jsi, co jsi musel, abys přežil.”

“To ona taky! To ty taky!”

 “To je něco jiného,” odtušil.

“V čem?” Potter se od něj odtáhl. “Já se snažil ochránit životy těch, co mám rád, vy jste se snažili ochránit životy těch, co máte rádi. Jenom já jsem měl tu kliku, že můj otec umřel, když jsem byl děcko, a nebyl to bastard, který by mě donutil mít Znamení! Ale já měl i kliku. A narozdíl ode mě jsi nikoho nezabil, ani nezacruciatoval, ani nezaimperi-”

Rychle mu zacpal pusu. Šlehl pohledem po Percym. Tohle Potter vážně přehnal. Jestli strčí do Azkabanu jeho, tak k čemu jim to bude? “Už to nikdy neříkej. Bojoval jsi se Smrtijedy. Bojoval jsi s Ty víš kým. Síla lásky a přátelství prostě někdy nestačí.”

Potter mu olízl ruku. Fuj.  Parchant jeden. Stáhl ji a dal si pozor, aby se netvářil znechuceně. “Tak jak to, že já mám to štěstí, že jsem volný a hrdina, a ty jsi vyděnenec a tvá matka ve vězení? Ona nikoho nezabila! Ona nikoho nezacruciovala!”

Povzdychl si. Na to neměl odpovéď. Ne nějakou, která by jim s Percym pomohla. Znovu Pottera objal a zavřel či. Potter byl míň ztuhlý, ale pořád to bylo hodně nepohodlný. “Chce, abychom dali minulost za hlavu. Abychom byli šťastní. A cituju, chce vnoučata. Aspoň jedno. Prý není fér, že Andromeda už je babička.” Ztěžka se zasmál. “Říkala nám, že to nepůjde. A i když mi to rve srdce, co můžeme udělat? Nebudu se vloupávat do vězení. To nechce. Nechtěla by to. Jestli Percy řekl, že to nepůjde, tak to nepůjde.”

“Přece se nevzdáme,” zahuhlal mu Potter do hábitu. “Jsem přece Nebelvír sakra!”

Protočil oči a usmál se. “Jen budeme bojovat jinak. Není lepší výhry než štastného a spokojeného života, ne? Když Percy řekl, že to nejde, tak to nejde. Musíme se s tím smířit.”

Percy si odkašlal. Oba se na něj podívali. “Možná…”

Potter nadskočil. “Vážně?”

Draco si dal pozor, aby jeho výraz vypadal spíš zachmuřeně. Střelil po Percym pohledem. “Nedávejte nám planou naději.” Podíval se na Potterův rozzářený úsměv. “Nemůžeme žít jen z ní.”

“Starostolec dbá na mínění veřejnosti Pokud bude veřejnost volat po novém slyšení, nezbyde jim nic jiného. Ale… museli byste je přesvědčit, že udělit lady Malfoyové svobodu nebo jí jen umožnit slyšení, je v zájmu jich všech. Všichni si musí myslet, že je to dobrý nápad. Veřejnost to musí chtít a musí z toho být jasné, že to je spravedlivé a správné. A ne že se další Smrtijed dostal na svobodu, protože je bohatý a má konexe,” poslední část řekl Dracovi. Zněl jen lehce omluvně, ale Draco neměl sílu se kvůli tomu rozčílit. Byla to pravda. Jeho otec se tak tehdy vězení vyhnul. ale jeho matka…

“Takže co máme dělat?” zeptal se Potter.

Percy zase zaváhal.

“No tak! Ven s tím! Tak zlé to být nemůže!”

“Nejlepší by bylo získat na svou stranu Věštec. Dát jim rozhovor. Nechat je udělat reportáž. Možná i Týdeník čarodějek. Jinotaj… má teď určitou váhu, hlavně u těch, co tíhli k Brumbálovi, ten by také byl dobrou volbou. Upřímně, vzhledem k posledním článkům, které se o vašem vztahu píšou… nebude to lehké. Možná to bude nemožné.”

Ano. To by smysl dávalo. A už taky chápal, proč předtím tak váhal. Každý ví, že Potter novináře nesnáší. “Harry… Nemusíš to dělat.” Musí to udělat, byla to možná jejich jediná šance. A když to i Percy řekl…

Potter s povzdechl. “Je to správná věc.”

“Jen prosím,” Percy zaváhal. “Nezmiňoval bych to o Nepromíjených, Harry. To bych už nikdy nezmiňoval.”

“Dobře,” přikývl stroze. “Ale je to pravda.”

“Nechceš být v článku o dalším temném pánovi? Udělat z tebe zlem zkorumpovaného temného mága na vzestupu by nebylo těžké, věř mi.” Podíval se na Draca. “I pro korumpujícího by nemuseli jít daleko.”

“On s tím ale nemá nic společného! Museli jsme se vloupat ke Gringottům! A ten bastard plivl na Minervu!”

“Harry…” povzdechl si Percy. “O tom přesně mluvím. Tyhle věci neříkej, jestli to nechceš ještě zhoršit. Byla válka, dělal jsi, co jsi musel. Nevytahuj minulost.”

“Děkuju,” řekl Draco. “Slyšíš? I Percy Weasley, to nejdobřejší, co může být, ti říká, že to máš nechat být. Jeho bys poslechnout mohl, ne?” Podíval se na Percyho. “Děkuju,” řekl procítěně.

“To mě nočních můr nezbaví,” zamumlal Potter.

A na to mu má říct jako co? Nebyl jediný, kdo je měl. A stěžoval si snad Draco, že půlku noci nespal? Ne, nestěžoval. Stiskl mu ruku. “Budu tě držet celou noc, když bude potřeba. To přece víš.”

Potter zčervenal a uhnul pohledem. “Jo, vím.”

To se jim povedlo. Úplně ideální ukázkový pár! Usmál se na Percyho. “Děkujeme za pomoc.”

“A, ehm,kdy bude svatba?”

Pokrčil rameny. “Ještě nevíme. Chtěli jsme počkat, než se všechno uklidní, poradit se, ale…” podíval se na Pottera, “ někdo se nebaví se svými nejlepšími přáteli, takže budeme muset počkat, než někdo přijde k rozumu, a než se někdo udobří.”

Percy přikývl. “Měli byste někdy přijít na večeři. Mamka je smutná, že se nám vyhýbáš,” řekl Potterovi.

“To říkal Bill taky,” poznamenal Draco.

Potter jen zatnul čelist.

“Klidně zůstanu doma, mně to nevadí,” řekl Draco jemně. “Ale jsou tvoje rodina. Paní Weasleyová je pro tebe jako matka, říkal jsi mi to.” Neříkal, ale každý to věděl. “Neodstrkuj ji, když tak zarputile trváš na tom, že pomůžeš té mé.”

Potter zavrtěl hlavou. “Budou se mi tě snažit rozmluvit.”

Ušklíbl se. “A oba víme, jak nerad máš, když ti někdo říká, co máš dělat. A oba taky víme, jaký to má úspěch, když se tě někdo k něčemu snaží přemluvit. Ale oni tě znají, ne? Za pokus to stojí, ne?” Potřebuje mít Pottera zadobře se svými lidmi. Nepomůže jim, když budou mít pocit, že jim Pottera ukradl, odloudil a kdo ví co ještě.

Podíval se tázavě na Percyho a pohledem škemral o pomoc.

“Za pokus to rozhodně stojí,” řekl Percy. “Harry, podívej se na mě. Kolaboroval jsem s nepřítelem a taky mě přivítali zpátky doma.”

“Kolaborovat znamená spolčovat,” zašeptal Draco hraně. “Ale on myslí ministra, ne Ty víš koho.”

Potter ho praštil pěstí do ramene. Pak si ale povzdychl. “Tak dobře.”

“Takže přijdeš?” usmál se Percy.

“Možná.”

Draco ho objal kolem ramen a zářivě se na Percyho usmál. “Možná určitě. Přijde. Postarám se o to.”

 

Chapter 21

 

Potter byl u Weasleyů a Draco byl nervózní. Neměl problém si to přiznat. Dávalo smysl, aby tam šel sám a všechno s nimi vyřešil bez Draca, který určitě všem půjde na nervy. Ale nebyl si jistý, jestli to Potter zvládne neposrat. Nebo jestli z toho všeho nevycouve.

Což se asi nestane, a už by bylo celkem pozdě. Držel v ruce výtisk nedělních novin, který mu zrovna přišel. Jejich fotka byla přes celou titulní stránku. Exkluzivní rozhovor. ZASNOUBENI! na něj řvalo nad jejich rozesmátými obličeji. Draco seděl v křesle a Potter ho zezadu ve stoje objímal. Prsteny se blyštěly ve světle blesku. Potter jim je vyštrachal ve svém trezoru u Gringottů, a nevypadaly špatně. Byla to poctivá skřetí práce a z těch, co Potter přinesl, byly nejlepší. Aspoň že ho z nich nechal vybrat. Na to, že byl Potter Nebelvír, večeři u Weasleyů odkládal neuvěřitelně zbabělým způsobem. Ale jestli jim to neřekne dnes, tak se to pozítří dozví z novin, a to i Potter uznal, že by nebylo dobré.

Trochu se mu podlomila kolena, když zjistil, kolik Potter zaplatil za drobný flakonek Felix Felicis. 

“Potřebujeme všechno štěstí na světě, ne?” řekl s pokrčením ramen, jako by to bylo naprosto normální. “Musíme vypadat šťastně, chovat se šťastně, být šťastní. A jestli se mně,” ukázal na sebe, “mají podařit všechny ty manipulativní tentononcy a řeči a narážky, tak tohle potřebuju určitě. Věř mi.”

Zvedl obočí. “A věřit ti mám, protože…”

“Protože naposledy, když jsem musel dělat manipulativní tentononcy, tak to fungovalo náramně! Ale bacha, chvíli se zdálo, že jsem se zbláznil.”

Draco ve světle převracel lahvičku za strany na stranu a sledoval zlatavou tekutinu uvnitř. “To mě moc neuklidňuje. Ale asi to ničemu neuškodí.” Povzdechl si. “Budeme muset opravdu vypadat zamilovaně a jako pár.”

“Chtěl jsem koupit lektvar lásky, al-”

“Řekni mi že ses to neudělal!” vyděsil se Draco. “Jestli se někdo dozví, že jsi kupoval lektvar lásky…”

“Buď v klidu. Nejsem blbej,” protočil Potter oči. “Ale právě že jsem si řekl, že by to mohlo být podezřelý. A mohli by i poznat, že jsme během rozhovoru pod vlivem. Tak jsem si pak vzpomněl na starého dobrého Felixe.”

“Dobře.” Vydechl. “To je dobře. Tak jo. Můžeme si to vzít.”

“A ještě něco.” Potter se začal drbat v týle.

Draco čekal, co z něj vypadne, ale Potter pořád váhal. “Co?”

“Asi bychom si měli natrénovat pózování. Objímání a tak.”

“A tak?”

“A tak,” přikývl Potter. Uši mu už zase růžověly. 

Jo, to by měli. Sám to plánoval navrhnout, i když mnohem elegantněji.  Pořád ještě nepřišli na to, jak se za chůze držet za ruce, aniž by to kvůli jejich výškovému rozdílu nebylo nepohodlné. Na fotografiích by měli vypadat, že jim je spolu dobře a rozhodně ne, že nevědí, jak jeden druhého obejmout. Nebo tak. 

“Dobře,” přikývl a z lednice vytáhl láhev vína. “To je dobrý nápad.” Začal ji otevírat.

“Vážně?”

“Vážně.” Protočil oči. “Někdy nejsi úplně tupý.”

“Ha ha ha,” řekl Potter suše. Vzal skleničky ze skříňky a položil je před Draca na linku. 

Draco se usmál a nalil jim. “Máš nějakou představu?”

Potter zavrtěl hlavou. “Prostě to nějak zkoušet?”

“Perfektní plán.” Nastavil mu skleničku, aby si ťukli.

Potter protočil oči ale ťukl si s ním. A pak exnul Dracovo víno. 

Pořád to byl barbar.

Draco upil, vychutnal si buket a pak i s lahví přešel k pohovce. Sedl si a sledoval Pottera, který se neochotně šoural k němu.

“Byl to tvůj nápad,” připomenul mu. 

“To i držet se pavouků,” zamumlal Potter.

Co? Co to zase mele?

Potter si povzdechl a sedl si na druhý konec pohovky. Dál už to být nemohlo. Tohle vlastně začínalo být vtipné. Nejdřív mu znovu nalil a pak poklepal rukou vedle sebe. Potter se o kousek posunul.

Znovu se napil, aby zamaskoval úsměv. “Já nekoušu,” řekl pak. “Pokud si teda neřekneš.”

Potter zrovna pil.

A nádherně mu zaskočilo.

“Jsi pěknej prevít, víš to?!” dostal ze sebe mezi záchvaty kašle.

 Usmál se. “Lichotíš mi. A teď pojď ke mně.”

“A ještě rozkazuje,” zamumlal Potter ale poslušně si sedl vedle Draca. 

Měli mezi sebou tak na dlaň místa.  Protočil oči. “Ke mně.”

Potter zatnul čelist ale posunul se. Dotýkali se teď boky a stehny a kdyby Potter nebyl takový dřevo, tak by to mohlo být v pohodě.Povzdechl si, pohodlněji se opřel, volnou rukou, která byla blíž k Potterovi, položil na opěradlo, a druhou se napil.

Potter pořád seděl strnule se zády jako pravítko.

Zase se napil. Času dost a ono mu dojde, že vypadá jak debil. Naštěstí se po chvilce Potter konečně uvolnil.

“Zkus se opřít.”

Opřel. Ale Draco měl podezření, že ani nedýchá. Podal mu svoji skleničku a uvolněnou rukou jim oběma dolil. Bylo by dobré, aby se Potter nezlil do němoty, ale vážně tímhle nechce strávit hodiny. 

“Snažíš se mě opít,” postěžoval si Potter.

“Ne, snažím se tě přežít,” řekl a vzal si od něj zpátky svoji skleničku. “Jestli to má vypadat aspoň trochu věrohodně, tak se musíš snažit. Vypadáš…”

“Jak?”

“Blbě.”

Odfrkl si. “Tos mi teda pomohl.”

Něco ho napadlo. Znovu mu podal skleničku a vstal. “Počkej tady.” Došel do koupelny, sundal ze stěny zrcadlo a donesl ho zpátky. Opřel ho o stůl tak, aby čelilo pohovce, a kouzlem ho zvětšil. “Tak.”

“Není trochu moc velký i na tebe?”

Otočil se na Pottera. “Táhni,” řekl jednoduše. Sedl si zpátky, schválně tak, aby se otíral o Pottera, a zase se opřel. Už zase byl ztuhlý. Vzal si od něj skleničku a pokynul na zrcadlo. “Ať to vypadá přirozeně.”

“Co?”

Protočil oči a napil se. Jakmile polkl, vysvětlil: “Koukni se na nás. A zařiď, ať to vypadá přirozeně.”

Potter začal studovat jejich odraz, pak se ohlédl na Draca. Ten je zvedl obočí. Schválně, co udělá teď.

“Tak fajn,” zamručel Potter, kopl do sebe víno a odložil na zem skleničku.

Chyba. Teď bude potřebovat zaměstnat obě ruce.

“Netlem se.”

Pokrčil rameny a zase trochu upil. 

Potter se chvíli různě vrtěl, opíral, rovnal se, dával nohy k sobě, od sebe, přes sebe.  Bylo by zábavné ho sledovat, kdyby mu to netrvalo tak dlouho. Draco celou dobu seděl pohodlně rozvalený, nohy mírně od sebe, jedna ruka přehozená přes opěradlo za Potterem, v druhé sklenička. Naklonil hlavu. Hmm… rozepnul si hábit u krku. Tak. Teď to je lepší. Potter už vypadal normálněji, ale pořád strnule. Ale ať udělal, co udělal, pomohlo to.

Bohatě by stačilo, kdyby se rozvalil stejně jako Draco, taky hodil ruce přes opěradlo, a bude vypadat… moment, ten prcek nemůže! V krku se mu rozbublal smích.

“Netlem se.”

“Prostě se uveleb. I kdyby sis měl lehnout, bude to lepší, než tohle. Taková fotka by se mohla jmenovat po práci, nebo tak nějak.”

Potter ho poslechl. Lehl si, hlavu na druhou stranu od Draca, skrčenýma nohama v ponožkách se jen tak tak nedotýkal Dracova stehna. 

Protočil oči. Měl pocit, že s Potterem nedělá nic jiného. Možná mu to opravdu zůstane. Rukou, kterou měl doteď na opěradle, zvedl Potterovi nohy za lem kalhot a dal si je do klína. Byl to jediný způsob, jak to udělat jednoručně, aniž by mu sáhl na ponožky. Fuj.

Potter začal cosi prskat, tak ho po nich poplácal. “Teď se na nás podívej. Vážně. Řekni mi, že to nevypadá líp.”

Neřekl.

“Na to, jaký jsi Nebelvír, jsi vážně baba.”

“Tak promiň, že mi není příjemný se muchlovat s nepřítelem!”

Vyprskl smíchy. “Tohle, milý zlatý, žádný muchlování není. A ty si chceš nepřítele vzít, tak se koukej snažit, ať to tak i vypadá.”

Potter cosi zamručel a o pohl nohama. Pak se začal vrtět, a přetáčet. “Tohle vypadá docela dobře, ne?”

Vypadalo. “Teď to zkus obráceně. Hlavu do klína.”

Potter se bleskurychle posadil. “Na to zapomeň! Víš co, prohodíme si to! Schválně, jak se to bude líbit tobě!”

Rozesmál se. Už jen ta představa, jak by se Potter tvářil, kdyby použil jednu z pěti oplzlých narážek, které ho hned napadly… “Přeci nechceme, aby to vypadalo, že si na hrudi, nebo spíš v klíně hřeješ hada,” řekl jen sladce místo toho.

“Nesnáším tě. Fakt že jo.”

“A já tě miluju. Fakt že jo.”

“Kreténe.”

“Idiote.”

“Hovado.”

“Cvoku.”

“Bastarde.”

“Tupohlave.”

Potter nakrčil nos. “Hajzle.”

“Drahoušku.”

Potter zaskočeně otevřel pusu, ale nic z ní nevyšlo. Ano. Už si vybavoval, proč se tak rád do Pottera ve škole strefoval. Bylo to snadný a bylo to sakra zábavný. Byl tak předvídatelný!

Ale to už se Potter vzpamatoval a probodl ho pohledem. “Miluju tě, cukroušku.”

To bylo strašný. “Tak mi neříkej.” Možná bude i zvracet.

“Jak? Cukroušku? Zlatíčko? Drahoušku? Broučku? Medvídku?”

Fajn. Tuhle hru můžou hrát dva. Naklonil se k němu a co nejprocítěněji tomu debilovi řekl: “Miláčku. Pusinko. Čmeláčku. Kocourku. Já mám takový štěstí, že tě mám.”

“Ne, já mám štěstí, že tě mám!” řekl bojovně Potter.

Přimhouřil oči. “Jsi ten nejúžasnější muž na světě.”

“Ty jsi ten nejúžasnější muž na světě.”

Nemůže přijít s něčím svým? “Máš ten nejkrásnější smích.”

“A ty máš ty nejmodřejší oči na světě!”

“A tvé jsou ty nejzářivější smaragdy!”

“A ty… fakt blonďatý vlasy!”

Rozesmál se. Fakt blonďatý vlasy? Tím se snaží trumfnout nejzářivější smaragdy? Neskutečný. “Z tebe básník vážně nebude.” Vyrazil ze sebe mezi záchvaty smíchu.

“Ty už nepij.”

“Jak to mám jinak přežít? Fakt… bloňdatý… vlasy… jsem si nikdy… jsem si nikdy… jsem si nikdy… nikdy jsem…” Už ho bolelo břicho. Snažil se zhluboka dýchat a uklidnit se, ale jeden pohled na mračícího se Pottera stačil, aby se zase rozesmál. Dokonce se i polil. “Vidíš co děláš!”

“Já nic nedělám,” odtušil Potter. “Ježíši, jsi jak malý.”

“Říká ten nejroztomilejší muž mých snů.”

“Nesnáším tě,” zavrčel Potter.

“Já tebe taky,” řekl Draco rozněžněle a zase propukl v smích.

“Jseš cvok.”

“A ty idiot.”

“Nezačínej zase,” povzdechl si Potter. Posunul se blíž k němu.

Draco před ním couvnul. Do smíchu mu už nebylo.  “Co děláš?”

Probodl ho pohledem. “Co myslíš?” procedil skrz zuby, sedl si těsně vedle něj, přitiskl se k němu, a ještě se o něj opřel. Pak se podíval do zrcadla. “Hmm…” Posunul ruku, kterou objímal Dracovo torzo níž, pak zase výš, pak někam doprostřed. Pak ho pleskl po hrudi. “Uvolni se a přestaň se tvářit jako bubák,” zavrčel na něj Potter a dál studoval jejich odraz.

Draco se probral. Jasně, jo. Přiměl se víc rozvalit, uvolnit, Potterovo tělo do toho jeho zapadlo. Jednou rukou ho objal a druhou, ve které měl pití, jen položil na područku.

“Usměj se,” rozkázal Potter.

Usmál se. Jejich odrazy teď vypadaly… Draco byl pořád zardělý ze svého záchvatu smíchu, Potter vypadal soustředěně, ale už ne jako by měl hůlku zaraženou v zadku, ušlo to.

“Tohle vypadá děsně,” zamumlal Potter a ještě víc se zavrtal Dracovi do boku. Pak zvedl nohy ze země a skrčil je vedle sebe. Ještě víc se při tom do Draca opřel.

Potter naklonil hlavu na stranu. “Co myslíš?”

“Lepší,” souhlasil. Rozhodně lepší. A Potter hodně hřál. “Takhle by nás vyfotit mohli.”

“Ještě to ale není ono,” zamručel Potter. Položil hlavu na Dracovu hruď. Zavrtěl s ní a střetl se s Dracovým pohledem v zrcadle. “Co myslíš?”

“Dobrý,” přikývl Draco. Bylo to dobrý. Vypadali velmi… domesticky. 

“Jsem ti říkal, že to dokážu,” zamumlal Potter a zavřel oči.

“Nic takovýho jsi neříkal.”

“Tak jsem si říkal, že ti v tomhle natrhnu prdel. A koukni na nás.”

Prdel mu teda rozhodně nenatrhl ale podařilo se mu zařídit, aby nevypadali na pokraji rozchodu. Studoval jejich odraz. Hmmm… měli by během focení nějak využít kontrastu. V porovnání s Potterem vypadal vážně bledě, ale byla to ta správná, aristokratická bledost. A měl fakt blonďaatý vlasy. Hmm… V něčem asi bude vždycky Malfoy. Ale musel si přiznat. že vedle Pottera to nevypadalo tak arogantně, nafoukaně a nepřístupně. Potter mu opravdu pomůže zlepšit pověst. A s Potterovou opáleností a s černými vlasy by mohli mít nějaké zajímavé fotky, které nebudou jen nudné pózy. Ale těžko říct, jestli jejich fotograf bude mít aspoň špetku uměleckého cítění. Musí ještě nějak vyřešit to, že je Potter prcek. To nebude vypadat dobře. Nemůže se nad ním hrozivě tyčit. Většina lidí byla překvapená, když si uvědomili, jak malý Potter je. Mohli by mu očarovat boty, zvýšit podrážky. Možná přidat nenápadný podpatek. Ano, to není špatný nápad. 

Nadechl se, aby to Potterovi řekl, ale ten se zavřenýma očima vypadl příliš pokojně. Doufal, že nespí. Na něm nikdo rozhodně spát nebude. On mu ale ukáže. Byl si jistý, že ví, co ho probere. Ano, to bude zábava. Pevněji ho objal.

Hmm… první krok nic.

Nevadí… druhý rok. “Harry?” zeptal se tiše.

“Co?” zamručel Potter. 

Na svý jméno slyšel, ale neprotestoval. No nic. Třetí krok. “Nezačneme se líbat?” Už jak to řekl, tak cítil, jak se mu roztahují koutky úst.

“Potom…” zamručel Potter.

Co?!

Potter ho pevněji objal, pak vzhlédl a upřel na Draca ty své obrýlené smaragdy. Musí mu sehnat nové brýle. Ještě před focením. Potter zamrkal a líně se usmál. “A nebo jo. Mohli bychom hned…” změnil názor. Natočil hlavu víc k Dracovi a začal špulit rty.

Šiblo mu. Tomu kreténovi šiblo! Kde má hůlku?! Ne, sakra, bude ho muset praštit.

Potter vyprskl smíchy, poprskal Draca, a ještě ho silně plácl do hrudi. “Měl ses vidět! To bylo dobrý!”

Odstrčil ho. “Jsi debil.”

“A ty větší!” řekl Potter a dál se smál. Zvedl se a protáhl se. “Zasloužil sis to. Ale máš pravdu. Musíme to natrénovat. Po mně a Ginny chtěli furt, abychom se líbali kvůli fotkám. Bylo to vážně otravný. A trapný. Takže po nás to budou chtít stopro a jako snoubenci se z toho nedostaneme. Takže,” řekl a Draco si nebyl jistý, jestli to byl hlas kapitána famfrpálového týmu nebo učitele, ale bylo to překvapivě rozhodné, “se fakt budeš muset snažit. A chci zaklonit. Hezky ve velkým stylu. Když už jsem si musel nabrnknout habána, tak ať z toho taky něco mám.”

“Rozkaz, kapitáne,” řekl Draco se vší vážností, na jakou se zmohl a taky se zvedl. Aspoň si uvědomoval, jaký prcek je. Líbaní. Kruci. Věděl, že se tomuhle dlouho nevyhne. Lepší to mít už za sebou. Přešel k němu a postavil se tak, aby měli zrcadlo vedle sebe a mohli se pořád koutkem oka sledovat. Budou je fotit, tak ať to aspoň nějak vypadá. Stoupl si těsně k němu. Bylo hloupý, jak se mu během těch pár kroků rozbušilo srdce. Ne, byla to jen normální reakce těla na hrozící nebezpečí. Adrenalin byl normální. Aspoň se mu ještě neklepala kolena.

Položil ruce Potterovi kolem pasu. Podíval se na ně do zrcadla. “Co myslíš?”

Potter přikývl a s pohledem upřeným na jejich odrazy položil Dracovi ruku na rameno. “Kam bych měl dát druhou?”

“Můžeš na druhý. Nebo na pas. Na záda, jako že si mě přitahuje k sobě. Na zadek.”

“Nebudu ti dávat ruku na zadek.”

Usmál se. “Jen se snažím pomoc.”

“Tupče.”

“Měl bys mi vážně začít říkat jinak. Nebo ti to uklouzne před někým důležitým a budou si myslet, že mě doma týráš.”

Potter vážně přikývl. “Dobře. Dráčku.”

Zatnul mu prsty do boků. “A jestli nechceš být doma týrán ty, tak takhle mi rozhodně říkat nebudeš,” zavrčel. To bylo hodně debilní jméno. Ani matka mu tak neříkala!

Potter sebou škubl. Zasmál se a couvl.

Co mu je? Zaraženě se na něj podíval. Byl najednou celý takový… divný. Otvíral kuchyňské skříňky jako by tam něco hledal, oplachoval dřez… “Jsi v pohodě?”

“Jo. Jasně,” řekl slabě a něco ve dřezu drhl. Jestli to byla ta skvrna od rzi, tak tu takhle bude drhnout ještě tři sta let. 

Rozhodně nebyl v pohodě. Perfektní. To by bylo, aby válečný hrdina neměl nějaké bubáky ve skříni. Aspoň, že na to přišel teď. Povzdechl si. “Myslím, že ten dřez počká,” řekl a snažil se znít odlehčeně.

Potter ztuhl, odložil houbičku a přikývl. “Jasně.”

Draco udělal krok k němu a Potter před ním ukročil k ledničce. Otevřel ji. “Kolik máme ještě vína?” zeptal se.

Co se to kurva děje? Teď mu skoro připomínal starého Jenkinse od Munga. Byl to bezproblémový pacient, dokud neměl… problém.  

“Asi můžeš otevřít další lahev, jestli chceš,” řekl co nejklidněji. Pomalu přešel k pohovce a sedl si. Potter byl ve válce. Bojoval s Vy víte kým. Jasně, že je na hlavu. Každý byl na hlavu ale Potter musel být na hlavu, ne? Na tohle nemá kompetence. Snažil se vybavit, co dělali s pacienty, ale takhle viděl Pottera poprvé! Povzdechl si. Promnul si obličej. “Podívej, asi bychom měli probrat, jaké máme kdo hranice. Fakt se hodně hádáme, a jsme zvyklí do sebe jít jako dva potlouky do chytače. Jestli tohle má fungovat a jestli se nemáme zabít, tak by bylo dobré vědět, jak to zařídit.”

Potter vytáhl korek. “Není moc o čem mluvit. Nemluv o mudlovských šmejdech a já tě nebudu nutit žrát slimáky.”

To se tehdy Weasleymu naštěstí opravdu nepovedlo. “Dobře. Chtěl jsem tě varovat, že moje vlasy jsou tabu, ale tys je tak krásně pochválil, že už se o ně nebojím.” 

Potter si odfrkl.  

Výborně. Tohle snad vyžehlí. “Kromě vlasů asi můžeš vytáhnout co chceš. Nadávej mi do Smrtijedů nebo krcezrádců, co hrdlo ráčí, už jsem to slyšel všechno.”

“Nebudu-”

“Ale o mé matce jen dobře, jasný?” nenechal se přerušit.

Potter přikývl. Vypadal teď o něco jistěji. “Dobře. Moje rodiče taky nech na pokoji. Neznám je. Většinou je to jen ubohý. A bude to vypadat blbě, když tě někdo uslyší.”

Přikývl. “Moje staré jméno. Jestli někdy někomu prokleju hubu, tak to bude ten, co mě ve špatný den řekne starým jménem.”

“Dobře,” přikývl Potter. “Nem- nevyt-” frustrovaně vydechl. “Prostě lidi, co jsem nezachránil a co jsou kvůli mě mrtví.”

To byla hodně velká blbost. “Nejsou kvů-”

“Nech mě domluvit,” řekl Potter ostře. Pak se nadechl a vydechl. “Promiň. Hele, je mi jedno, co si myslíš, jestli to je moje vina nebo ne, ale vím, co si myslím já, a nepotřebuju aby mi někdo říkal, že se pletu, nebo že mám na rukou jejich krev. Jako… když to na mě někdo na ulici zařve, tak s tím nic nenadělám, ale nevytahuj to nebo mi zkazíš náladu a to pak proklínám huby já. Prostě o tom nemluv.”

Takže trauma z války se bude hezky postaru a tradičně potlačovat. Jak je libo. “Můj otec. Nechci o něm nikdy nic slyšet. Nikdy. Nic.”

“Dobře,” přikývl Potter. “Víc toho asi nemám? Nemluv o rodičích, nezmiňuj mrtvé… jo, to je za mě všechno. Co ty?”

Přeměřil si ho. “A co z toho spadá do mé reakce na Dráčka?”

Potter si skousl rty. Pak uhnul pohledem. “Ta výhružka,” zamumlal.

Ta výhružka? Co na ní bylo tak extra? Pořád mu nadával. Nadechl se,aby se zeptal ale Potter ho zarazil.

“Prostě…měl jsem dětství na hovno. Rozhodně jsem nebyl celebrita. Spíš jako Dobby. Takže nečekej, že ti budu posluhovat jako hodná ženuška a týrání je ubohý, to taky nevytahuj. Takže tak. Prostě nemluv o tom, ani ve srandě. A to je vážně už všechno. A co ty? Matka, otec, vlasy. Ještě něco, co nemám vytahovat?”

Draco nebyl blbej. Věděl, kdy se někdo snažil tvářit, že o nic nejde. Ale taky věděl, kdy je nechat být. Tohohle spícího draka s noční můrou rozhodně lechtat nebude. A už vůbec nebude komentovat to, že to Potter byl první, kdo začal mluvit o týrání a Draco jen odpálkoval. “Fretka,” řekl jen místo toho.

Potterovi se rozšířily oči pochopením.

“Ani slovo,” řekl Draco pevně.

Potter ve vší vážnosti přikývl. “Jasně. Ještě něco?”

Zavrtěl hlavou. “Ne. Ty?”

“Taky ne.”

“Víno?”

“Bál jsem se, že se nezeptáš.”

 

Chapter 22

 

 

Trvalo půl hodiny a několik dalších sklenic vína, než se jejich nálada o něco vylepšila. To, že Potter začal mluvit o tom, jak byl Dobby pohřbený na zahradě v Lasturové vile, tomu ani trochu nepomohlo. Navíc to Draca naštvalo. Proč mu o tom neřekl dřív? Dobby byl dobrý skřítek. Měl ho rád. A pak zmizel… Ani nevěděl proč, dokud mu to neřekl otec. A když jeho otec něco vyprávěl…

Nicméně, trvalo to dlouho, než se jejich nálada zlepšila. Než se zasmáli nějaké pitomosti.  Než si jeden ze druhého utahoval a ten druhý to tomu prvnímu oplatil, aniž by se zhroutil nebo něco podobného. Ale potom Potter řekl: “Ještě si musíme dát tu pusu.”

“Nemusíme nic,” řekl Draco. Seděl na jedné straně gauče, Potterovi nohy zase v klíně. Ten tentokrát napůl ležel, napůl seděl natažený přes pohovku i přes Draca. A když Draco zkontroloval jejich odraz, tak to vypadalo dobře. Přirozeně. 

“Trapný líbání je děsný. Trapný líbání na přední straně novin je ještě horší.”

“To je pravda,” souhlasil. Ale dál seděl. Jen ať se Potter snaží, 

Potter se s povzdechem a švihnutím nohou zvedl. “Tak pojď.”

Zvedl obočí. “Musím se zvedat?”

“Je větší šance, že to po nás budou chtít ve stoje nebo v sedě?”

Usmál se. To? Tolik dvojsmyslů, ze kterých by si teď mohl vybrat.

Potter protočil oči. “Tak dělej.” Natáhl k němu ruku.

Draco se ho chytil a nechal se vytáhnout na nohy. Vůbec se nesnažil a Potter se musel pořádně zapřít, aby se mu to povedlo. Dokonce u toho zafuněl.

“Tak jo,” řekl Potter a stoupl si těsně k němu. “Jako první rychlá letmá pusa, jako jen tak. Jo?”

Jako by jen tak? “Dobře.”

Potter se zhluboka nadechl a stoupl si na špičky. Našpulil pusu. Zavrávoral, ale pořád to nestačilo. Draco to zvědavě pozoroval. 

“Ale no tak!” postěžoval si pak Potter. “Tohle není vtipný!”

“Trochu vtipný to je,” řekl Draco ale naklonil hlavu do prava a sklonil se. Jejich rty se o sebe lehce otřely, než se zase odtáhl. “Bylo to letmé dost?”

Potter nakrčil obočí a snížil se na paty. “Možná moc. Ale, tohle bylo v pohodě, ne? To by šlo.”

“To by šlo,” souhlasil. Bylo to… obyčejné. Normální. Prostě pusa. 

“Teď mě ale prosimtě chytni. Jestli budu vrávorat i na fotce nebo před novináři, tak to nebude dobrý.”

Zvedl ruce. “Kam je chceš? Zadek, pas, paže?”

Potter nakrčil nos. “Paže?” Pak se zašklebil. “Ne. To bychom vypadali jak na obálce tetiných knížek. Dlouhovlasej namakanec, co za ruce svíral nějakou ženskou, v něčem, co asi měl být záchvat vášně, ale bylo to jen divný.” Zavrtěl hlavou. “Za pas. Radši za pas. A tvař se, že se ti chce! Máme být zamilovaní!”

Protočil oči. “Nepovídej.” Položil mu ruce na boky. Stiskl ho a přitáhl k sobě.

Potter vyjekl. Tedy, snažil se to zamaskovat, ale Draco to slyšel. Usmál se, ještě pevněji ho stiskl a sklonil se. Zastavil se kousek nad Potterovým obličejem. Přeci neodvede všechnu práci, ne? Potter se krátce nadechl, vyhoupl se na špičky a políbil ho.

Když se chtěl zase okamžitě odtáhnout, Draco ho nenechal. Přitáhl ho za pas ještě blíž k sobě. Rty přitisklé na rty. Jen o moment déle, než Potter chtěl, ale podle jeho názoru to takhle vypadalo líp. Když se odtáhl s malým mlasknutím typickým pro všechny pusy a Pottera spustil na zem, musel se ušklíbnout nad jeho rozhořčeným výrazem. “Nějaké stížnosti?”

Potter se nadechl, aby něco řekl, ale pak jakoby změnil názor. “Znovu. Přesně takhle. Ale zavři oči. To vypadá líp.”

Zvedl obočí ale poslechl. Sklonil se, Potter se zvedl na špičky. Jakmile se jejich rty setkaly, zavřel oči. Draco ho přidržel, aby neztratil rovnováhu, a takhle zůstali. Už ho ale nedržel tak pevně, jako předtím a byl to Potter, kdo se odtáhl a přerušil jejich polibek.

Draco se pomalu a nenápadně zhluboka nadechl. Tohle už bylo… jistě uvěřitelné. Trochu mu bušilo srdce, ale nic, co by neměl po kontrolou. Obyčejná reakce těla. Nic jiného. Jen tělesná reakce. Nic víc, nic míň.

“Znovu,” řekl Potter a teď mu dal jednu ruku na rameno a druhou na hruď, než se začal zvedat.

Zatracený Nebelvír. Jestli ale Potter mění pozice rukou, tak Draco taky. Jejich rty se spojily. Z pasu přesunul pravou ruku na záda. Těsně nad zadek, ale na ten Potterovi rozhodně sahat nebude. Přitáhl ho blíž k sobě. Potter se pod jeho rukou prohnul. Jako by svým tělem vyplnil každé místo mezi nimi.

Pomalu, zase s tím drobným mlasknutím, které prodá každou pusu, se od Pottera odtáhl. Jen obličejem. Dál ho držel, vlastně v náručí, a i Potter zůstal tak, jak byl.

“Poslední věc,” řekl Potter tiše. 

Zdálo se mu to, nebo zněl lehce zadýchaně?   

Potter otočil hlavu a podíval se na jejich odraz.

Draco jeho pohled následoval. Nepoznal by, že to není skutečné. Potter v jeho objetí, oba lehce zardělí… To bude tím vínem. “Jo?” Snažil se znít klidně. Ale kurva, Pottera možná nesnášel, ale tím, jak byl k němu přitisklý… V rozkroku mu šimralo a pulzovalo a horko se mu šířilo do celého těla. Kurva. Kurva. Kurva. Kurva.

“Co když budou chtít pořádnou pusu?”

Ne. To doprdele ne. To doprdele kurva ne. To ne. Polkl. “Je to možný.”

“Tak jak to uděláme?” zeptal se Potter. Teď zněl i naštvaně. “Francouzáky ti fakt dávat nebudu. A sliny si s tebou vyměňovat nechci. To ani náhodou!”

“Nápodobně.” Hlavně ať už to mají za sebou. Pak odsud Pottera vykopne a… to se ještě uvidí. Studenou sprchu nechce. Nesnáší je.

“Takže co?”

Povzdechl si. “Něco zkusím, ale neprašť mě.”

Potter vyvrátil hlavu dozadu a co nejdál  od něj, co nejvíc to šlo. Úplně mu zmizel krk a vytvořili se mu tři brady. “Co chceš dělat?!”

Protočil oči. “Klid. Dám ti pusu a bude to vypadat pořádně .” 

“Ale jazyk si nech pro sebe! Nebo ti ho ukousnu!” 

“Toho se vážně bát nemusíš.”

“Dobře. Tak jo.”

Blbej nápad. Hodně blbej nápad. Ale Potterův jazyk taky nechce. Fuj. Rukou na jeho zádech si ho k sobě víc přitáhl, začal se sklánět a Potter se zase vyhoupl na špičky.

Naklonil hlavu do prava. Jejich rty se spojily. Klasika, klasika. Potter ztuhle čekal, ale to se dalo čekat. S rukou pevně na jeho zádech, aby mu na poslední chvíli necouvl, jemně ždibl rty do Potterova spodního rtu. Potter vydechl a něco zamručel. A konečně se uvolnil. Znovu vzal jeho ret mezi té své. Jemně i silněji ho oždiboval, sál, lehce hýbal hlavou a dával si pozor, aby to čas od času mlasklo. Podle jeho názoru to vypadalo i znělo opravdově. Pořádně . Žádný jazyk. Minimální sliny. To osobně považoval za výhru. 

Těžko říct, kdy se Potter přidal. Pustil se do Dracova horního rtu. Sál. Kousal. Položil mu ruce na ramena a prohnul se v zádech. Kousal.

Pevněji k sobě přivřel víčka. Je to Potter. Je to jen líbání. Jen kvůli novinám. Kurva. Kousal.

Odtáhl se. Otevřel oči. 

Potter malátně zamrkal.

Pustil ho a udělal krok dozadu. Potřebuje prostor. Tohle… Byla prostě jen pusa.  Kvůli novinářům. Nic víc. O dost míň. “Je to pořádné dost?” zeptal se a vzal si svou sklenku. Musel si pogratulovat. Zněl skoro normálně. 

“Jo, to by šlo,” odpověděl Potter a odkašlal si.

Vážně doufal, že na něj něco neleze. Nechce jeho bacily. Přikývl. “Ještě něco? Nebo ti to stačí?”

“Stačí.” Přikývl Potter rozhodně. Přešel k pohovce a napil se ze své sklenky. “Jestli jim tohle nebude stačit, tak se můžou jít vycpat.”

Draco se krátce zasmál. “Nechceš je náhodou dostat na svou stranu?”

Potter ho probodl pohledem.

Draco se napil vína.

“Porno nebudu dělat ani kvůli tvé matce.”

CO?! Rozkašlal se. Bolelo to. Víno ho pálilo v plicích a bylo to odporný. Slzy mu tekly a Potter, ten kretén, se jen smál. Debil. Největší debil na světě. “Chceš mě utopit?!” dostal ze sebe nakonec.

Zakřenil se. “Možná? Ale vážně. Jestli jim tohle nestačí, tak nevím, co by. A porno fakt dělat nebudu.” 

“To fakt po tobě nikdo nechce.” Kašel se mu už zklidňoval, ale pořád to pálilo.

“Doteď se mě ptají na tetování. A chtějí fotky. Slyšel jsem, že nabízejí majlant tomu, kdo sežene Týdeníku čarodějek moji fotku od pasu nahoru.”

“Ty máš tetování? Víš, že to bych jako tvůj snoubenec měl vědět?”

“Uklidni se.” Protočil oči.

Ten to protáčení očí snad kopíruje po něm.

“Nemám. Ale Ginny to kdysi řekla komusi a rozneslo se to. Je to prý maďarský trnoocasý na hrudi. Nevím, jak se to rozneslo, ale vážně někdo věří tomu, že bych si nechal vytetovat draka?” 

“Jednoho si bereš.”

Potter se zachechtal. “To je fakt. Ale hele! To nám vlastně pomáhá! Má láska k drakům mě nakonec přivedla k tobě!”

“To není ani trochu děsivé,” konstatoval suše. “Můj vlastní osobní stalker.”

“Přesně! Přidej k tomu, jak jsem tebou byl posedlý v šesťáku, protože jsem do tebe byl zamilovanej až po uši a ani trochu protože jsem byl přesvědčenej, že jsi Smrtijed a snažíš se zabít Brumbála, a už nám vzniká románek století!”

“A taky jsem všem tvrdil, že tě nepoznávám, protože jsem se snažil ochránit lásku svého života a ne protože jsem nechtěl vidět a způsobit další vraždu.” Protočil oči.

Potter zalapal po dechu. “Přesně! A já ti zachránil život v Komnatě před zložárem, protože tě šíleně miluju spalující láskou a ne protože by to udělal každý.”

“Neudělal by to každý,” namítl Draco.

“Ty bys to neudělal?”

Zaváhal. Kdyby měl koště, hořelo by a Potter by balancoval na haldě haraburdí, jen vteřiny od strašlivé smrti? Kdyby po něm Potter zoufale natahoval ruku a křičel by jeho jméno… “Ne. Zbláznil ses? Zničil bych si hábit.”

“Lháři,” řekl Potter a vůbec nevypadal, že by se ho to dotklo. 

Co se to děje? Vychází z formy.

“Kaž-do-pád-ně,” řekl Potter a pomalu odsekl každou slabiku, “jsme toho spolu prožili tolik, že už zkrátka nešlo zavírat oči před naší vzájemnou láskou a spalující vášní.”

“Asi budu zvracet.”

“Já taky. Ale jsme velcí kluci a tohle vydržíme, ne?”

“Jistě.”

“Netvař se jak bubák,” uchechtl se Potter. “Nebo ti to zůstane.”

Místo odpovědi jen zavrtěl hlavou. Vzal svou skleničku i lahev a položil je na kuchyňksý pult. “Jdi už. Je pozdě a chci jít spát.”

“Jasně.” Kopl do sebe zbyteček vína, položil ho vedle Draca na linku a usmál se na něj. “A díky. Vážně. Za všechno.”

Přikývl. “Jistě. Jdi už.”

“Taky se měj hezky!” řekl Potter ironicky, ale pořád se usmíval. Popadl kabát, nazul si boty a byl pryč.

Draco se zhluboka nadechl a vydechl. Kurva. Zabte ho rovnou. A jestli po něm opravdu někdo od novin bude chtít, ať Pottera políbí, prokleje ho. Pořádně.

 

 

pokračování příště